Strasti a slasti britské královny sportu (3.)

Jak praví ohraná teze, všechno je jednou poprvé. Také fotbal má několik svých premiér, které stojí za to zmínit během příštích dvou závěrečných dílů našeho seriálu, při němž se ohlížíme za vývojem nejpopulárnější míčové hry na světě. Ze všeho nejdříve se budeme věnovat dalšímu vývoji pravidel kopané, pak se spolu vypravíme za osvětou v oblasti oblékání prvních fotbalistů.

Předem než začnu útržkovitě vyprávět o tom, kdy a za jakých okolností se zrodila ta nebo ona myšlenka, rád bych dokončil naše putování za historickými milníky britské kopané. Jak jsem již uvedl na konci minulého dílu, fotbal jako takový už měl hlavu a patu, obě mužstva vždy nastupovala v ustáleném počtu členů a pár technických fines by se již taky našlo. Jediné, co bylo žádoucí ihned řešit, byly kriminální zákroky, které nadále ničily image tak populární zábavy. Proto bylo nutné zavést co nejdříve nějaký kodex, podle něhož by se musel každý fotbalista řídit.

Taková inovace úzce souvisela se zakládáním nových klubů. Doposud, jak jste se dříve dozvěděli, se kopaná praktikovala zejména při školách, leckde bylo totiž její provozování na ulicích dokonce právně zakázáno. Každý institut měl svá pravidla pro hraní fotbalu a nějaké jejich sloučení opravdu nepřipadalo v úvahu. Až se vznikem patrně prvního klubu na světě, Sheffieldu FC, se roku 1857 začaly respektovat regule určené právě zakladateli tohoto mužstva, jimiž byli někdejší studenti Harrow Nathaniel Creswick a William Prest. A to i přesto, že povolovaly tvrdší hru a nějaké postrčení soupeře rukama či vrážení ramenem, bylo zcela v pořádku. Opravdu revoluční byla však až o pět let mladší myšlenka pocházející z univerzity v Cambridgi.

Ta stanovila počet hráčů na každé straně na jedenáct, jejich počínání bedlivě pozoroval nezávislý rozhodčí a branka měla správně na šířku měřit 20 stop (oproti aktuálně platným stanovám FIFA byla tenkrát o dobrý metr širší) a na výšku stop 12 (čili byla o více jak metr menší než ta dnešní). Rovněž první zmínka o ofsajdu pochází odtud. Coby ideální délku zápasu doporučili tvůrci pravidel 75 minut. Zdá se vše v normě, jenže ani tyto předpisy neakceptoval úplně každý.

Třeba na Uppingham School zjevně nestudovali zrovna fotbalovým talentem obdaření studenti, neboť kopali na enormně širokou branku. A vůbec tam byli mírně řečeno šílení. Vždyť když jeden z tamních učitelů na popud kolegů z Cambridge uveřejnil vlastní pravidla, absurditami se to tam jen hemžilo. Kupříkladu nesměli fotbalisté trefit míč ze vzduchu a každý jejich kop musel být zaměřen pouze na balon, na nic jiného. Na druhou stranu se tu netolerovala jakákoliv podrážení a podobné fauly, pročež byly tyto regule jistého pana Thringa leckde přijaty s radostí.

Hned rok poté však byla založena oficiální Football Association (dále FA), která okamžitě 8. prosince 1863 představila světu vlastní pravidla, jež se s menšími obměnami dochovala až dodnes. No menšími, i zde se objevilo několik zvláštností. Například toto třináctero zakazovalo pohyb s balonem u nohy a o nějakém břevnu nechtělo ani slyšet. Také vyčnívající hřebíky, plech a gutaperča (zvláštní druh gumy vyráběný z kaučuku) nebyly pánům z FA po chuti.

Toť vše o prvních podobách fotbalových pravidel. Informovat vás o všelijakých nadcházejících úpravách by bylo na dlouhé povídání, proto toho raději nechme. Teď již opravdu přicházejí na řadu ty slibované premiéry. Začneme obvyklou výbavou každého fotbalisty, a to pěkně popořádku odspoda. Jelikož se do balonu nejčastěji kope, naboso by to vaše dolní končetiny asi jen těžko vydržely, co říkáte?

Tenkrát se růžová ještě nenosila...

Třebaže se tehdejším Barošům mohlo o modelech tak výstředních barev jenom zdát, žádné předpotopní kopačky z bůh ví čeho se také nenosily. V módě byla stejně jako teď kožená obuv a kdo chtěl, tu svou si navíc "vytunil" obdobou dnešních gumových špuntů, které se tehdy rovněž vyráběly takřka výhradně z kůže. V roce 1863 však FA podobné vymoženiny fotbalistům rázně zatrhla, přičemž se umoudřila až krátce před začátkem nového století, přesně o 28 let později. Hráčům navíc vyhověla jen pod podmínkou, že půjde striktně o kolíky kožené a ne delší jak půl palce (zhruba 1,25 cm).

Ještě než se fotbalisté mohli regulérně bránit proti namoklým povrchům alespoň koženými špunty, začalo se počínaje rokem 1888 pár manufaktur specializovat na výrobu bot určených přímo pro kopanou. Ty byste asi z voleje přirovnaly k pohorkám, neboť sahaly až ke kotníkům. I další vychytávku by pozorné oko spatřilo. Protože doboví fotbaloví umělci nikdy nepoháněli balon nártem, nýbrž do něj kopali tak zvaně "bodlem", nebylo od věci špičku kopaček potáhnout zocelenou kůží.

Za další módní trend lze považovat také zvyklost fotbalistů kupovat si vždy obuv o několik čísel menší. Stejně jako se smokingy šijí na míru, sami hráči je pak nechali třeba hodinu a půl ve vlažné vodě, pročež se roztáhly do takové podoby, jakou si jejich majitelé vysnili. Ale pozor, zásadou bylo nenechat je posléze schnout někde u krbu. Pěkně pomaličku při pokojové teplotě a pak nejlépe pomazat voskem, tak to bylo správně. Mimochodem toto je technika užívaná krátce před vypuknutím druhé světové války, čili nepochází z úplného fotbalového pravěku. Vždyť jen pár let na to, v polovině 50. let, přišla firma Adidas s nápadem vyrábět špunty z gumy, potažmo plastu.

Puntíky na dresu? Proč ne!

Jak zkraje oblékaly své borce kriketové týmy, tak činila rovněž první fotbalová mužstva. Zpočátku tudíž bylo obvyklou výbavou fotbalisty nějaké triko, flanelové kalhoty, rozuměj tříčtvrťové, silné boty a v neposlední řadě kšiltovka. Design byl zprvu dosti rozličný. Kupříkladu Bolton Wanderers přišel roku 1884 s trikoty plnými červených fleků, přičemž rok poté ctili hráči stejného klubu českou trikolóru - nosili červenomodrobílé pruhované dresy. Celek Prestonu North End zase krátce po svém zrození roku 1863 přijal za svou kombinaci bílého podkladu a úzkých modrých pruhů, kterou doplnily dlouhé bělavé kalhoty. Takovou tvář si "Lilywhites" zachovali po dobu dalších 25 let. Mimochodem fotbalisté takového Blackburnu, založeného v roce 1875, už při svých začátcích nastupovali oděni do trik s jednou půlkou modrou a druhou bílou. Takovou tradici uznávají na Ewood Parku dodnes.

Zhruba někdy v devadesátých letech předminulého století již můžeme označit pár vzorů za osvědčené a s oblibou používané. Mezi ně počítáme prostý jednobarevný dres, popřípadě ozdobený dle libosti pruhy, různými kolečky či rozdělený barevně napůl. Také materiál se ustálil. Trika byla zpravidla flanelová a nemohly chybět ani šněrovací límečky okolo krku. Jen Aston Villa se musela vyjímat, a proto preferovala bavlněné dresy (uf, jaké těm muselo být horko) s jednoduše zaoblenými límci. V tomtéž období rovněž kluby opouštěla touha oblékat své ovečky do flanelových kalhot. Pomalu, ale jistě začaly vítězit pumpky vyráběné z kepru, jehnětiny či dokonce labutího peří (alias vigoňové tkaniny).

Jestli se ptáte, kde se konečně zrodila ona chvályhodná idea začít nosit šortky, mám tu pro vás stručnou odpověď. Stalo se tak zásluhou Charlieho Robertse z Manchesteru United. Tato inovace se však neobešla bez negativní odezvy. Vůbec se totiž nepozdávala Football Association, ba ji přímo rozlítila. Ta tedy roku 1904 vydala nařízení, že trenky musí nutně zakrývat kolena, načež se dostavila neomalená ignorace ze strany nejen Robertsovy, ale i několika jeho kolegů. FA tak zanedlouho s nechutí svolila, přesto třeba i legendární Alex James nadále vyznával variantu s delšími baňatými trenýrkami.

Vraťme se však ještě k dresům, přesněji řečeno se teď chvíli budeme zabývat těmi brankářskými. Otázkou, zda by gólmani měli nosit vršek jiné barvy jak fotbalisté v poli, se totiž kupodivu dlouho nikdo nezabýval. Proto byste v 19. století muže mezi tyčemi zkrátka od obránce nerozeznali. Až v roce 1909 byla přijata nová regule, která brankářům přiřadila trikoty barvy striktně červené, bílé či modré, žádné jiné. Hned vzápětí, počátkem následující dekády, vzala FA na milost rovněž zelený kolorit, který se stal ihned po celé Británii hitem číslo jedna. Aby toho nebylo málo, do obvyklého šatníku gólmana, ovšem pouze toho reprezentačního, přibyl roku 1921 ještě žlutý dres. Nyní je volba barvy brankářského oděvu pouze na klubech. Proto může kupříkladu Petr Čech děsit davy nájezdníků oranžovým trikotem, stejně jako tak činí výstražné kužele na silnicích.

Také číslování dresů je problematikou neméně zajímavou. Leč se zdá dnes třeba kdekomu samozřejmou věcí, jen málokdo si umí představit, jakou práci to dalo pánům z FA, aby "přinutili" kluby k označování svých hráčů numery. Ostatně ani samotný nápad takového způsobu rozlišení jednotlivých fotbalistů není zrovna vousatý. První očíslovaný borec se po trávníku proběhl roku 1928 a až začátkem druhé světové války se stala tato novinka nutností pro každého účastníka Football League. Zato výběr barvy štulpen byl už od počátku svobodnou záležitostí. Od roku 1937 se však z nařízení FA nemůže stát, že by anglický celek během jedné sezony vyběhl k ligovému utkání například s pruhovanými černobílými ponožkami, aby je posléze vyměnil za kostičkované žlutozelené.

Ačkoliv jsem původně zamýšlel, že třetí část našeho cestování strojem času bude zároveň tou poslední, nakonec tomu tak není. V bonusovém díle totiž nahlédneme za oponu, tedy mimo fotbalové hřiště, kde se zpravidla odehrává to nejpodstatnější. Dění na hrací ploše totiž ovlivňuje několik okolností, ať už jde o postavy trenéra či opomíjeného rozhodčího, nebo nehmotná média, potažmo náboženství. Za tím vším a ještě mnohým dalším se vypravíme zase příští týden. Do té doby vám nasadím brouka do hlavy prostřednictvím nestárnoucího citátu autora mimo jiné slavného románu "Dáma s kaméliemi". Jen přemýšlejte, zda náhodou nespadáte do té druhé skupiny hráčů, popřípadě fanoušků...

"Hra je pro lidi duchaplné rozptýlením, pro hlupáky vášní." Alexandre Dumas ml.