Strasti a slasti britské královny sportu (4.)

Na závěr našeho pondělníku, v němž se ohlížíme za vývojem nejoblíbenější míčové hry na území Velké Británie, zavítáme do fotbalového zákulisí. Dříve avizovaný jeden bonusový díl si pro přehršel interesantních informací a pozitivní ohlasy z řad čtenářů rozdělíme ještě napůl, ať máte co číst i o Vánocích. Za další neplánované rozšíření se každopádně omlouvám.

Závěrečnou část našeho putování si tedy rozdělíme do dvou fází - v té první z nich se budeme věnovat motivaci, klíčovému faktoru úspěchu, který ovlivňuje nejedna okolnost a osoba, posléze se dostane i na fotbalové "záporáky". Mezi ně čas od času řadíme i rozhodčího, grupy neukázněných fanoušků alias hooligans a v neposlední řadě úplatky. Úplně ke konci dojde i na suverénně nejsmutnější odvětví populární míčové hry. Tou byly, jsou a patrně i budou katastrofy typu zřícení komplet jedné tribuny a podobně. O tom, že směska britské nezměrné vášně pro kopanou a pravděpodobně nepříliš slavného budovatelského know-how může být leckdy smrtící, se tedy rovněž přesvědčíte. Snad vám ke konci nezůstanu nic dlužen a tento pravidelný seriál budeme moct pokládat za zcela uzavřený. Teď už ale směle vstříc cílové pásce!

Jak hráče vyburcovat k co možná nejlepšímu výkonu? Receptů je hned několik a na rozdíl od těch na vaření je můžete libovolně střídat a míchat. Předem nahlédneme do kuchyně za samotným šéfem, až pak postupně probereme veškeré základní ingredience nutné k ukuchtění patřičného úspěchu. Tím hlavním kuchařem by vždy měl být trenér, právě on totiž má hráče na důležitá klání připravit nejen po stránce fyzické a herní, ale i psychické. Kdy poprvé se tato postava na fotbalové scéně objevila a jaká byla zpočátku její role, to budou stěžejní otázky nadcházejících řádek.

Nemusíte běhat, aspoň rychle choďte!

V 19. století byla osoba kouče chápána poněkud zvláštně. Trenér měl tehdy na starost de facto jen předsezonní přípravu, během níž se hráči zdokonalovali především v oblasti běžecké, ať šlo o sprint či vytrvalostní klus. V klasickém letním programu britských celků měly však zpravidla své místo i kurzy rychlochodectví. Jakmile došlo na ostré zápasy, fotbalisté si hráli podle sebe tak, jak se jim zrovna uráčilo. To změnil až George Ramsay, jenž zavítal do Aston Villy roku 1874. Právě on poprvé vyřknul slovní spojení "kombinační hra", přestože se nakonec fotbal plný přihrávek ujal spíše ve Skotsku než v Anglii. Tam se obecně zprvu angažovali spíše individualisté. Takzvané sólování zde bylo skutečně velmi častým jevem. Když hráč získal balon, jen výjimečně s ním nepelášil kupředu, dokud ho nezastavil soupeř. Zato v severní části britských ostrovů se propagovala hlavně týmová hra, v níž byli skutečnými mistry borci z glasgowského Queen‘s Park.

S nástupem legendárního Jacka Huntera, někdejšího anglického internacionála, na křeslo hlavního trenéra Blackburnu Olympic roku 1882 poznali krásy kombinační kopané i v Anglii. Díky jeho fungujícím tréninkovým metodám (mimochodem označovaným za první opravdu systematické na Ostrovech) slavili fotbalisté, nejčastěji navlečení do azurových dresů, ihned rok po Hunterově příchodu historický triumf v FA Cupu. A to ne ledajakým stylem. Celé to odstartovala přestřelka s Accringtonem s konečným výsledkem 6:3, následoval debakl Lower Darwen poměrem 9:1 a hladké výhry nad Darwen Ramblers (8:0), Church (2:0), Druids (4:0) a Old Carthusians (4:0). Finále zvládl Blackburn jen o chlup lépe než Old Etonians.

Už zpočátku existence trenérského řemesla zaznamenáváme také mnoho bizarních praktik. Obzvláště výstředním mužem byl v tomto ohledu Tom Robinson, lodivod West Hamu United v letech 1896-1912. Jeho svěřenci měli kupříkladu vždy den po zápase na programu procházku v řízném tempu, aby se jim uvolnily ztuhlé klouby. Ještě v tomtéž týdnu neváhal excentrický kouč prohnat své ovečky po okolních lukách a lesích, aby nabraly žádoucí kondičku. Čas strávený s míčem u kopaček ukrajovaly fotbalistům rovněž pravidelné posilovací cykly. Jak mohli hráči nabrat svalovinu je však věcí vcelku záhadnou, vezmeme-li v potaz, že museli striktně držet dietu. Světe div se, navzdory tomu všemu byl Tom Robinson široko daleko velmi oblíbený.

Co se obecně dá říct o prvních anglických manažerech, a není to zrovna chvály hodná vizitka, je téměř kompletní opomíjení tréninku techniky, přihrávek a střelby. To měli z počátku společné takřka všichni angličtí trenéři, a tak se mladí začínající fotbalisté učinili zejména od ostřílených spoluhráčů. Zvláště aktivní byl v tomto směru legendární snajpr Evertonu Dixie Dean, jenž přímo ukázkově vychovával svého nástupce Tommyho Lawtona. Od posilování s narychlo zhotoveným medicinbalem (míčem nadívaným mokrým papírem) až po úmorné cvičení herních situací, to vše spolu oba borci, které dělilo 12 let, absolvovali. Dean byl však podle svědectví jeho někdejších spoluhráčů učitelem rovněž pro jiné spoluhráče a prakticky zastupoval roli kouče. Byl to zkrátka boss a dokonalá autorita.

Tím se pomalu dostáváme k červnu 1948, datu zrození nové idey, která nyní vlastně charakterizuje britský fotbal. Tehdy usedl na křeslo manažera Wolverhamptonu Stan Cullis a do hry svého mužstva vnesl svěží vánek. Veškerou strategii podřídil zvýšené agresivitě a vitalitě svých svěřenců, kladl důraz především na nevyčerpatelný fyzický fond. Každý, kdo chtěl působit v jeho týmu, musel například zvládnout vyskočit do výšky zhruba 145 centimetrů. To není žádná legrace. Mimochodem jestli se ptáte, zda tato taktika slavila úspěch, tak o tom nepochybujte. Wolves ihned triumfovali v FA Cupu, sezonu poté skončili druzí v první lize, aby se roku 1954 stali dokonce anglickými mistry. Také Peter Doherty, kormidelník až třetiligového Doncasteru, uspěl s neméně zajímavými praktikami. Své ovečky naučil i jiným sportům a šlo jim to náramně k duhu. Při volejbale se hráči naučili, jak co nejvýše vyskočit a poznali, co je to ideální timing a úsudek, basketbal jim zase dal schopnost rozhodnout se ve zlomku vteřiny a stát ve správný čas na správném místě.

Stadiony s cejchem chatrnosti

Jako když si dnešní mládež hraje jen pro zábavu někde na plácku, stejně tak si museli připadat hráči na prvních stadionech určených pro provozování kopané. Zprvu byly fotbalové stánky skutečně velmi primitivní, a tak se veškeré významné události odehrávaly na kriketových hřištích. Proto se třeba první finále FA Cupu v roce 1872 muselo konat na Kennington Oval a vrcholné klání nejstarší soutěže na světě nehostil žádný jiný stadion po dobu dalších 20 let. Když už se zrodila první stavba, vybudovaná jen a pouze pro účely kopané, celonárodní poprask z toho nebyl, jen málokomu vyrazila dech. Goodison Park, dodnes oddaně sloužící liverpoolskému Evertonu, stál totiž "pouhých" 8 090 liber a skládal se nejprve ze dvou nekrytých tribun pro čtyři tisíce diváků a jedné zastřešené, jež pojala pouhé tři tisícovky lidí.

Pakliže však chceme hovořit o motivaci, měli bychom se zabývat spíše fanoušky, právě oni totiž vytváří dech beroucí atmosféru v ochozech fotbalových chrámů. Nepříliš velký zájem o kopanou zpočátku řešily kluby tím, že alespoň ženy měly na tribuny vstup zdarma. Možná se budete divit, ale takového privilegia příslušnice něžného pohlaví vskutku hojně využívaly. Kupříkladu když tuto akci vyhlásili v Prestonu roku 1885, ihned byly fuč dva tisíce lístků. Zanedlouho dokonce anglické mančafty tolik prodělávaly, že postupně během poslední dekády 19. století donutily platit za vstup i dámy.

Nejvýznamnější fotbalový stánek své doby vyrostl na Ostrovech v červnu 1897. Tehdy ředitel West Hamu, Arnold Hills, nechal zbudovat takzvané Memorial Grounds za 20 000 liber, z nichž se posléze stal obří komplex s mnoha způsoby sportovního vyžití a údajnou monstrózní kapacitou až 133 000 diváků (na každého z přihlížejících však tím pádem připadalo jen 16 palců, pročež se taková návštěva nikdy neuskutečnila). Anglický bohatýr zatoužil po víceúčelovém středisku, a proto Memorial Grounds nepředstavovaly jen stadion pro kopanou, ale na své si tu přišli i běžci, tenisté či cyklisté. Otužilí plavci se zase mohli vybít ve zřejmě největším britském venkovním bazénu.

Nicméně ani tak velkolepá stavba zrovna fanoušky nelákala. Není se čemu divit, potencionální obecenstvo zřejmě odradilo zbytečně drahé vstupné. Pět šilinků (zhruba 25 pencí) musel každý zaplatit, aby uviděl v akci své hochy, což byla pořádná darda, vezmeme-li v úvahu, že lístek do kina či na koncert stál tehdy zhruba tři šilinky a úspěšný podnikatel byl rád za měsíční gáži ve výši dvou liber. Taky Hills ihned padl tvrdě na zem, na první utkání s Northfleetem mu přišlo jen 200 lidí.

Co se týče designu prvotin mezi fotbalovými stadiony, nejde nezmínit průkopníka Archibalda Leitche. Do té doby po Albionu vyrůstaly nemastné neslané stavby. Až jeho Ibrox Park, domov glasgowských Rangers, znamenal skutečný architektonický průlom. Mohutné dřevěné balkony a k tomu tribuna pro 4,5 tisíce přihlížejících, to bylo něco nevídaného. Jenže krátce po otevření tohoto stánku zavládla mezi veřejností vlna pochybností. V dubnu 1902 se totiž jedna z teras zřítila zrovna během mezinárodního duelu domácího Skotska s Anglií a způsobila smrt 25 lidem, přičemž tenkrát dalších 517 lidí přišlo k újmě na zdraví. Přes takovou katastrofu se Leitch nebál zanedlouho pustit do další nákladné stavby, když pro ředitele Manchesteru United, Johna Daviese, vyprojektoval 80 tisícový Old Trafford. Ten se stal vzápětí skutečným fenoménem mezi fotbalovými stadiony, neboť už tehdy (roku 1909) zahrnoval i takový komfort, jakým je masážní pokoj, gymnastický sál, nejeden bar, čajovna či výtah.

Byla by hanba, kdyby se na takovém veledílu hned zpočátku nedalo hrát za tmy, nicméně bylo tomu tak, alespoň co se oficiálních střetnutí týče. Jakkoliv je dnes taková situace pro televizní společnosti a fanoušky nepředstavitelná, vývoj umělého osvětlení opravdu nebyl zrovna jednoduchý. Idea to ovšem je vcelku vousatá, neboť již v roce 1878 experimentovali s osvětlením v Sheffieldu. Lampy s dřevěnými podstavci, jež hnaly baterky či parní stroje, však byly značně nevyzpytatelné a nezřídka způsobily předčasný konec utkání. Časným začátkům zápasů šlo navíc naproti i náboženství. To v 19. století dovolovalo jako jediný termín sobotu odpoledne.

Jenže nebylo divu, že si majitelé anglických klubů moc dobře uvědomovali, že daleko lépe jim budou vynášet večerní klání. Měli ovšem smůlu. Jakmile vznikla první fotbalová liga, hrát za umělého osvětlení bylo dokonce oficiálně zakázáno. Ti, kdo přední soutěž nehráli, však experimentovali vesele dál. Nepřekvapí, že v jejich čele stál vždy trendy Arnold Hills, zakladatel West Hamu. Ten naaranžoval na svůj stánek "lízátka" a pár utkání za tmy se zde tudíž mohlo uskutečnit. Mezitím se FA nadále stavěla na hlavu a Herbu Chapmanovi z Arsenalu tak bylo k ničemu, že si ve 30. letech nechal na Highbury nainstalovat zbrusu nové umělé osvětlení. Využil ho pořádně až po druhé světové válce. Díky mimořádnému zájmu o tuto atrakci - noční fotbalové dobrodružství, se Anglická fotbalová asociace rozhodla roku 1956 klubům vyhovět. První ligové klání za svitu měsíce se uskutečnilo mezi celky Portsmouthu a Newcastlu.

Výsledek pranice o výši platového stropu? Cancel

Jen málokterý z dnešních profesionálů by s klidem prohlásil, že by dokázal hrát fotbal zadarmo a o peníze mu vlastně vůbec nejde. Je tedy pochopitelné, že o výplaty stáli hráči i ke konci 19. století, kdy se formovala první mužstva. Zpočátku však kluby odměňovaly své reprezentanty spíše nelegálně. Například sekretář Prestonu North End Major William Sudell měl fotbalistům platit již roku 1884. Přišli na to po vzájemném souboji Kladiváři z West Hamu a na FA okamžitě podali oficiální stížnost. Ta prošla i díky Sudellově přiznání (podle něj však regule neporušil) a "Lilywhites" byli ze soutěže vyřazeni. Co nevidět ovšem Football Association klubům povolila profesionalismus a několik jich toho hned využilo. Jen stěží jde tedy s jistotou určit první (legální) profesionální celek v Anglii.

Považovat za něj lze Blackburn, který měl během ročníku 1885/86 na výplatách celkově prodělat 615 liber. To by znamenalo, že největší hvězdy týmu jako Forrest či Lofthouse by si každým týdnem přišli na jednu libru. Směšné, že? A ani běžná týdenní gáže tehdejšího fotbalisty elitních mančaftů ve výši pěti liber není v porovnání s nynější dobou nic. Co by si asi dnes pomysleli hráči West Bromwiche, kteří zpravidla inkasovali zhruba deset šilinků za sedm dní. Podobnou částku si teď za stejný časový úsek vydělá možná i kdejaký londýnský žebrák. A aby se prvoligové kluby náhle "neuvolnily", FA si je na přelomu 19. a 20. století pojistila příkazem, že maximální odměnou budou pro fotbalisty čtyři libry, v žádném případě více. Tak citelné omezení mělo za následek hromadný odliv hvězd Football League, které by si za normálních podmínek přišli třeba i na deset liber týdně, do zcela "svobodné" Southern League.

Ani ostatním hráčům, kteří trpělivě setrvali, se samozřejmě nastalá situace nelíbila a rozhodli se tak zformovat hráčskou asociaci (Association Football Players Union - AFPU), k níž se co nevidět hlásila většina prvoligových fotbalistů. Nastal zuřivý boj. Jakoby FA vyhlásila ublíženým hráčům válku, přikázala všem členům AFPU z této rady vystoupit, jinak se okamžitě stanou amatéry. Tato výhružka sice leckoho zastrašila, avšak zdaleka ne všechny odbojáře. Ustoupit nehodlala kompletní skvadra vázaná v Manchesteru United, také 17 borců ze Sunderlandu odmítlo asociaci opustit, pročež byli všichni do jednoho svými kluby suspendováni. Jejich kariéra tak byla rázem v ohrožení.

Ještě 31. srpna však Football Association rozhodla, že členy AFPU mohou být rovněž profesionálové a spor se zdál být zažehnán. Kupříkladu Billy Meredith, jeden z odvážlivců, který nedbal výhružek FA a v hráčské asociaci zůstal, však bral takový konec jako jednoznačnou porážku. "Je nešťastné, že tolik fotbalistů odmítlo brát tuto věc vážně a rozhodlo se žít život školního dítěte - tedy dělat přesně to, co se jim řekne. Namísto toho, aby mysleli a bojovali za sebe," hněval se. Nebylo však ani tak proč, neboť postupem času platový strop utěšeně narůstal. Po první světové válce stoupl na deset liber týdně, posléze ovšem klesl zase zpátky až na šest. Přes nespočet urgencí ze strany AFPU se hráči dalšího vstřícného kroku ze strany FA dočkali až roku 1945, tedy opět s koncem velkého mezinárodního konfliktu.

Po zřízení Národního arbitrážního tribunálu se maximální výše částky týdenní gáže šponovala do vysněných výšin. Dokonce byla stanovena i minimální mzda hráčů nad 20 let (sedm liber), přičemž se platový strop v roce 1958 zastavil dokonce na 20 librách. Dál už nestoupal, nebyl důvod. Přesně 14. ledna 1961 Football League rozhodla o zrušení všelijakých omezení, co se týče výplat, a kluby mohly zvesela začít rozhazovat. Počáteční velkorysost majitelů "odnesl" z první vlny kapitán anglické reprezentace Johnny Haynes, jenž se stal prvním fotbalistou, co si týdně vydělal 100 liber. Třebaže oficiální platový strop již neexistuje, je celkem běžné, že si prvoligové celky přesto kladou určité meze. Obvyklé je to zejména u gigantů typu Liverpoolu a Manchesteru United.

Zlobivá i přátelská média

Novináři dokážou hráče motivovat pochvalným článkem, ale i zcela srazit na dno kdejakou lživou informací. Už dlouho tvoří média neodmyslitelnou součást fotbalového světa, ač tomu tak vždy nebylo. O tom svědčí i autentické vzpomínky pravděpodobně prvního reportéra specializujícího se na kopanou, Jamese A. Cattona. Ten od roku 1875 působil jako zpravodaj plátku Preston Herald, kde hojně využíval blízké známosti se sekretářem tehdy elitního anglického celku Williamem Sudellem. Již v době, kdy vznikla Football League, však pravidelně přispíval do sportovního týdeníku s názvem The Athletics News. A jak to tedy za jeho časů vypadalo, jak moc byl fotbal v novinách propagován?

"Už hodně dávno, kdy ještě hráči nosili vousy a jezdecké kalhoty namísto hladce oholených brad a šortek, se noviny zabývaly jen pár zápasy. Reportáže byly stručné a žádné sloupky, bulvární články a podobné více nebo méně senzační záležitosti, které jsou dnes součástí nejen týdeníků, ale i večerních a ranních zpravodajů, se prostě nepsaly," upřesňuje chod dějin. Jakkoliv jdou tedy momentálně média s kopanou ruku v ruce, před více 130 lety se jen tak letmo dotýkaly konečky prstů. Ještě ke konci předminulého století se však začaly utvářet ryze fotbalové noviny a ty ostatní opomíjely populární míčový sport stále řidčeji. Najednou o kopané pravidelně informovalo na 170 provinčních deníků a hned roku 1882 se dává dohromady redakce Birmingham Saturday Night. Vzniká tak první fotbalový speciál. Od té doby to šlo hopem, v trafikách se regály rázem chvěly pod nátlakem mnoha sportovních magazínů a novin, do knihkupectví zase přibylo pár kousků s fotbalovou tématikou.

Ačkoliv jsou všeobecně papírové plátky zřejmě nejdostupnější, lidem na očích jsou v dnešní době také televizory. Na jejich obrazovky však kopaná pochopitelně pronikla daleko později než do novin. Přesto jakmile byla ta možnost, stanice BBC začala komentovat alespoň části nepříliš významných utkání. To první odvysílané, mezi Arsenalem a jeho rezervou v září 1937, dokonce bylo zorganizováno na vyslovenou žádost monopolního televizního kanálu. Finále FA Cupu o rok později už mohli diváci vidět celé, jenže příliš vděku za tuto možnost BBC neprojevili, respektive to ani nešlo. Obrazové přijímače v té době vlastnilo jen zhruba 10 000 Britů, pročež i na stadionu sledovalo napínavé klání více osob než doma na gauči.

Těžké obdobívzažívali Angličané odsouzeni pouze ke sledování všech utkání v televizi. Mnout rukama si mohli snad jen obyvatelé hlavního města, neboť se zprvu daly ligové duely (plus ty pohárové a mezistátní) přenášet jen z Londýna. K tomu se navíc vedení Football League ostýchalo pouštět svá klání do éteru z důvodu možného negativního dopadu na výši návštěvnosti na stadionech. Aby toho nebylo málo, BBC co nevidět přibyla i žhavá konkurence. ITV se totiž dohodla s Football League na pravomoci odvysílat 26 přímých přenosů v sezoně 1960/61, tuto smlouvu však stejně brzy rozvázala. Nicméně BBC se přesto nenechala zahanbit a roku 1964 přišla s novinkou, pořadem zvaným Match of the Day, který mapuje celý uplynulý hrací víkend a funguje dodnes.

Od té doby pochopitelně ceny za práva na přenášení prvoligových utkání značně vzrostly, přesto televizních stanic ani náhodou neubylo. Vyčnívá velmi bohatá Sky TV, jejíž vlastník Rupert Murdoch zaplatí Premier League za pět let 650 milionů liber, pronásledována Setantou. Jako třešničku na dortu přidám ještě jednu zajímavost týkající se tohoto tématu. Fotbal není jen pro chlapy a ani jeho komentování se nevyvarovalo invazi zástupkyň něžného pohlaví. První dámou za mikrofonem se stala Jackui Oatley loni v dubnu, když v pořadu Match of the Day rozebrala souboj Fulhamu s Blackburnem.

Masmédia si lze rozdělit víceméně na tři pododdíly, přičemž bychom tedy neměli opomenout ani poslední formu propagování kopané. Tou je rozhlasové vysílání, přesně o deset let starší vymoženost než televize, s níž taktéž začala věhlasná BBC. Ta již v lednu 1927 okomentovala průběh bitvy mezi Arsenalem a Sheffieldem United, aby počátkem příští dekády pokryla až 100 ligových utkání za sezonu. Opět se ale nemohla zpočátku chlubit zrovna početným diváctvem, rádio totiž v té době vlastnilo jen asi 30% britských domácností.

Lídrem mezi hlasateli BBC byl v té době jistý George Allison, jenž také přišel se zajímavou inovací. Aby se posluchači lépe orientovali při komentování utkání, rozdělil hrací plochu na několik částí, které následně očísloval. Pro větší přehlednost poté jeho asistent vždy vyvolával numera podle toho, kde se ta daná situace odehrávala. Používání takové vymoženosti však nemělo dlouhého trvání. Pro zřetelný pokles výše návštěv na ligových utkáních, zakázala Football League před startem ročníku 1931/32 veškerá rozhlasová vysílání. Tento "ban" trval i krátce po skončení druhé světové války. Když už nic jiného, postavila se za BBC alespoň FA a dovolila jí přenášet všechna klání Anglického poháru. Mimochodem pro ilustraci - rádia se pomalu stávala fenoménem a roku 1939 už byla součástí 71% domácností, přičemž jim odhadem nastavovalo uši téměř devět milionů lidí po celých Ostrovech.