Strasti a slasti britské královny sportu (5.)

Náš pravidelný seriál, mapující vývoj nejpopulárnější míčové hry světa na území Velké Británie, je u konce. Doufám, že i jeho poslední část si co možná nejvíce užijete, leč se v ní budeme věnovat ne zrovna veselým tématům. Koneckonců například filmoví záporáci se nezřídka těší velké divácké oblibě, jak jsou na tom tedy ti fotbaloví?

Jakoby šlo o nějaký módní trend, na rozhodčí se poslední dobou nadává čím dál častěji. Jen málokdo si však uvědomuje notnou náročnost jejich práce, kterou jim ostatně asi nikdo nezávidí. Leč se do nich čas od času s radostí opřeme, dříve jsme se mohli přesvědčit o tom, jak by to teď asi na fotbalových trávnících vypadalo v případě jejich absence. Proto si jich važme a velebme pány z FA za to, že nám je vůbec dopřáli.

Postava rozhodčího samozřejmě nepsala spolu s fotbalem své dějiny hned od počátku. V první polovině 19. století byly veškeré zápasy vedeny v neoficiálním duchu, potřebu sudího poprvé ucítila až Football Association vzniklá roku 1863. Ta považovala za žádoucí dosadit na hřiště autoritu, která by usměrňovala neposlušné hráče a zabraňovala zbytečným rozjímáním nad pravidly. Zprvu sudí určovali sami soupeři, každá strana nominovala jednoho, přičemž zasáhnout do hry mohli jen tehdy, když je o to sami fotbalisté požádali. Tak se dělo údajně od roku 1874.

Postupem času se však kopaná rozšiřovala do všech koutů Británie a výklad pravidel se ne všude shodoval. Tudíž byl zaveden jeden neutrální arbitr. Ten již začal hru dirigovat pomocí píšťalky. Právě v té době začal pískat možná nejslavnější sudí všech dob. Řeč je o Francisi Marindinovi, někdejším hráči Old Etonians a Royal Engineers, jehož Angličané v té době považovali za "jednoho z výjimečných rozhodčích, který opravdu znal pravidla". To potvrdilo i osm nominací na hlavního sudího finále FA Cupu v letech 1880-90. Až začátkem závěrečné dekády předminulého století však mohl Marindin a jeho kolegové rozhodovat duely jen podle sebe a bez cizích zásahů. Teprve od roku 1891 totiž přestali hráči mluvit arbitrům do práce, ti teď najednou klidně mohli svobodně nařídit přímý volný kop.

Kluby nadále alespoň dotvářely rozhodcovskou trojku, když pokaždé ze svých řad vybraly jednoho muže coby pomezního. Doteď se tak činí i u nás, ani zdaleka však ne na té nejvyšší úrovni, respektive ne mezi dospělými. Neutrální prvoligové čárové Ostrovy nepoznaly až do sezony 1898/99. Od té doby tedy drželi ochrannou ruku nad zápasy jen muži, kteří neměli pranic společného s ani jednou ze znepřátelených stran. Počátkem roku 1908 je do boje vysílala nově vzniklá Referee’s Union (Unie rozhodčích).

Pokud jsem zmiňoval Francise Marindina, nesmím opomenout patrně největšího sudího v anglické historii vůbec. Také John Lewis pískal hned zkraje a víceméně ho můžeme označit za Marindinova pokračovatele. Coby hlavní arbitr se účastnil tří finále FA Cupu a později si tak trochu stěžoval, že byl obětí nenávisti. "Co se mě týče, já nikdy nebral zřetel na bučení a povykování diváků, když s něčím nesouhlasili. Sudí by měli pamatovat, že fotbal je hra, při níž tuhne krev v žilách hráčům i přihlížejícím, a pokud si toto neuvědomí, můžou dát volný průchod potěšení a hněvu, pak se ale může stát, že ochozy prořídnou," míní.

Ani placku neupečeš, když nepodmázneš...

O tom, že fotbal není tak úplně čistý, jsme se mohli přesvědčit i v naší kotlině. I sem onehdá připluli proslulí kapříci. Korupce má však daleko hlubší kořeny a poprvé se objevila opět na britské scéně. Za její první náznak lze považovat v minulém díle zmíněný ilegální profesionalismus zavedený v Prestonu North End. Tehdy měl tamější sekretář Sudell na gigantické platy do svého týmu nalákat několik borců ze Skotska, kterým navíc ve městě našel lukrativní práci jako přivýdělek. Třebaže posléze FA vyřadila "Lilywhites" vinou této skutečnosti z Anglického poháru, ze Sudella se neviňátko nestalo. V sezoně 1888/89 zažil Preston sice úžasný úspěch, když se na jejím konci naráz těšil z mistrovského titulu a triumfu v FA Cupu (aniž by jedinkrát inkasovali), sám Sudell však byl v té chvíli akorát na cestě do věznice. Důvod? Údajná zpronevěra 5 000 liber.

V časných letech existence Football League se skutečně za korupci považovalo i to, co je v dnešní době zcela běžné a legální. Mluvím kupříkladu o poplatcích skautům za vyhledání nějakého talentovaného hráče. První zmínka o nabízeném úplatku tak, jak jej dnes známe, pochází až z přelomu 19. a 20. století. Tehdy Burnley nemělo téměř žádnou šanci na záchranu prvoligové příslušnosti, když v závěru posledního kola prohrávalo s Nottinghamem Forest jasně 0:4. I přesto se snažil brankář Jack Hillman, seč mohl, a ukecával soupeře, aby jim tento životně důležitý zápas pustili. Ačkoliv šlo podle samotného golmana Burnley jen o jakési žertování, FA byla nekompromisní a napařila mu 12 měsíců bez fotbalu.

Taková tradice neznala konce, ujala se a dokonce se začaly slibovat i peněžní odměny. Jako třeba roku 1905 před zápasem Manchesteru City s Aston Villou. Věci se v tu chvíli měly tak, že Citizens potřebovali nutně zvítězit, aby urvali ligový titul. To se jim však nepovedlo, birminghamští do toho dali vše. Svého soupeře roznesli poměrem 3:1, pročež se v Manchesteru mohli radovat leda tak z pomyslné bronzové placky. Když už bylo po všem, prozradil Alec Leake, kapitán Villans, veřejnosti, že mu Billy Meredith nabízel deset liber, aby tento zápas vypustili. Ani slavný útočník si pro tento prohřešek rok nekopl do balonu.

V té době byly nelegální rovněž bonusové poplatky fotbalistům. Velmi ošklivě odnesl porušení této regule právě Manchester City. Jeho manažer Tom Maley už se nikdy nemohl účastnit aktivit spojených s kopanou, klubu byla udělena pokuta ve výši 250 liber a hned sedmnáct hráčů bylo posléze suspendováno. Důsledkem této aférky byla taktéž aukce několika fotbalistů Citizens. Díky ní se Billy Meredith přestěhoval pod křídla úhlavního rivala City na celých 15 let. Korupce několika tváří, kterých jsme se dříve již dotkli, se rozrůstala a pochopitelně se v ní začaly točit hlavně větší sumy. Takový vývoj by bylo zdlouhavé a nudné mapovat, nemohu však zapomenout na jednu velmi pofiderní historickou situaci.

Henry Norris, předseda londýnského Arsenalu, totiž vybojoval pro svůj klub na konci sezony 1914/15 prvoligovou licenci velmi zvláštním způsobem. Vždyť Kanonýři v té době skončili až pátí v druhé lize, a tudíž neměli sebemenší nárok na postup o patro výš. Přesto Norris zadupal a konaly se jakési volby o to, kdo doplní Chelsea coby nováček ve First Division. Světe div se, Arsenal své soky doslova převálcoval. Zatímco pro Gunners zvedlo ruku hned 18 svazových činovníků, Tottenham si v první lize přálo vidět jen osm hlasujících a Barnsley dokonce pouhá pětice. Není divu, že se ve fotbalových kuloárech začalo živě diskutovat o čistotě výsledků. Norris zřejmě rozhodující osoby takříkajíc "podmázl". A jak skončil? Pro nekalé praktiky při domlouvání transferů, užívání peněz z klubové pokladny pro vlastní potřeby a zisk z prodeje týmového autobusu se musel do konce života zříct veškerých aktivit spojených s fotbalem.

Dnes jsou to bagety, dříve to byly klobouky...

Jakmile začali na kopanou chodit diváci, mezi nimi měli od prvopočátku své místo i nenapravitelní raubíři. Už v dávných dobách, když se setkaly dva celky sídlící ve stejném městě, zápase se brzy proměnil ve snůšku brutálních zákroků podporovanou nenávistnými pokřiky z hlediště. Jako důkaz nám poslouží prohlášení Archieho Huntera, legendu Aston Villy, jenž po utkání Birmingham Challenge Cup roku 1880 napsal: "Klobouky, hole a deštníky létaly všemi směry, až málem zatemnily oblohu." Dějištěm prvního skutečného řádění hooligans byl patrně někdejší domovský stánek Arsenalu, Manor Park, kdy musel být dokonce roku 1895 ukončen právě probíhající duel domácích s Boltonem. V témže roce byli příznivci Wanderers ještě u jednoho předčasného konce fotbalového klání. Stalo se tak na výjezdu do Bury, kde po nevybíravém zákroku hostujícího Turnera na soupeře vystartovalo několik domácích fanoušků na hřiště, aby dalo samotnému provinilci co proto.

V roce 1901 těsně po finálovém střetnutí FA Cupu mezi Sheffieldem United a Tottenhamem došlo také k násilnostem na aktérovi utkání, ne však masovým. Jeden ze stoupenců londýnského celku udeřil pěstí kapitána soupeře, Ernesta Needhama, zrovna když kráčel do kabiny. Pakliže se ptáte na záminku, vězte, že byla dosti bizarní. Pachatel si oběť vytipoval zřejmě jen díky tomu, že měl oproti ní značnou výškovou převahu. Ani ta mu však nepomohla. Needham promptně zareagoval, když mu uštědřil krátce po sobě levý i pravý direkt, pročež vzal nevychovaný fanoušek okamžitě nohy na ramena - rovnou do spárů připravených policistů.

Stigma smrti

O katastrofách, které se udály na fotbalových stadionech, byly popsány stovky papírů, ať už jde o tragédii na Hillsborough či Heyselu. Já se teď na závěr našeho seriálu budu věnovat spíše těm starším událostem, které už odvál vítr. Začít bych měl zřícením západní tribuny na Ibrox Parku v dubnu 1902, o tom jsme si však něco pověděli již dříve. Přenesme se tedy do Anglie, přesněji přímo do jejího srdce.

Dost možná nejslavnější stánek Albionu zbudovaný ve Wembley za sebou taky nemá úplně neposkvrněnou historii. Stavba jménem Empire Stadium pocházející z roku 1923 a mysli pana Roberta McAlpine se pyšnila v té době nevídanou kapacitou dosahující až 125 tisícům míst. První utkání se zde uskutečnilo hned čtyři dny po jejím otevření, kdy se hrálo finále FA Cupu mezi West Hamem a Boltonem. Třebaže utkání nakonec nebylo zastřeno smutkem z něčí smrti, tlačenice poskládaná ze zhruba tří set tisíc osob nemohla věstit nic dobrého. Ano, tolik lidí se snažilo mermomocí dostat na stadion a více než tisícovka z nich domů nedorazila zcela zdráva.

Vášeň pro fotbal na Ostrovech opravdu nezná mezí. O tom svědčí i událost z roku 1946. Znovu šlo o klání Anglického poháru, jehož aktéry byly tentokráte celky Stoke City a Boltonu (opět). Asi 80,000 osob se vtěsnalo do hlediště ještě před uzavřením bran, chtíč dalších stovek fanoušků ovšem zůstal neukojen. Proto se jali šplhat na zdi za účelem dostat se za každou cenu do útrob Burnden Parku. Pár lidí se neudrželo a spadlo dolů, pod jinými se zase zřítila sama bariéra. Policejní důstojník proto musel orodovat u rozhodčího, aby byl problémový zápas ukončen. Sice se tak stalo, avšak smutná věta Nata Lofthouse, útočníka Boltonu, je dnes již legendární. "Domnívám se, že tamti lidé jsou mrtví," pronesl tehdy, ukazujíc na nehybná těla popadaná podél hrací plochy. Výsledek této tragédie vhání slzy do očí - 40 obětí a více jak 400 zraněných.

Další tristní incidenty vezmeme spíše ve zkratce. Píše se rok 1961 a z Ibrox Parku letí do světa neuvěřitelná zpráva: po střetu na schodišti se již k životu neprobrali dva lidé. O deset let později řádila paní smrt na tomtéž místě, za stejných okolností, jen se značně vyššími ztrátami. Celkem 66 osob, včetně několika dětí, zahynulo při snaze opustit útroby stadionu. Důvod, proč došlo k takové tragédii, byl zřejmě pozdní vyrovnávací gól Rangers. Domácí fandové, kteří již nedoufali v záchranu alespoň jednoho bodu, patrně předčasně prchali z hlediště, a když náhle uslyšeli jásot publika, ihned obrátili. Posléze došlo ke střetu s naříkajícími příznivci soupeře, jež se po takové blamáži naopak hodlali co nejdříve vytratit. Oficiální stanovisko pracovníků Ibrox Parku však takové vysvětlení dementuje.

Jak velkou potíž může přivodit taková malinká neškodná cigareta, o tom se zase přesvědčili roku 1985 na Valley Parade, stánku Bradfordu City. Odhozený vajgl zřejmě dopadl přímo do míst, kde se předtím nakupilo nemálo smetí, a v plamenech následného požáru pak našlo smrt 56 diváků, přičemž dalších 265 přežilo jen taktak. Už se nedivíte vlastníkům pražského Edenu, že si nepřejí, aby na tomto stadionu někdo kouřil?