Svatopluk Pluskal - Sváťa

"Bez něj bych se nikdy nestal tím, čím jsem," prohlásil na sklonku kariéry Josef Masopust o spoluhráči, s nímž vytvořil fantastickou záložní dvojici, při jejímž vyslovování zahraniční odborníci zelenali závistí a soupeři bledli strachem. Svatopluk Pluskal patřil ve své době k nejužší světové špičce. Hrát dnes, držel by určitě obranu nějakého předního anglického mužstva, jeho nohy by se vyvažovaly zlatem, jeho hlava diamanty. I dnes by se po celém světě těšil bezmezné úctě, snad jen s výjimkou své domoviny, ostatně tak jako během své kariéry. Tuzemští fanoušci po něm plivali obrazně i doslova, aby pro něj při zájezdech do zahraničí posílali tamní multimilionáři limuzíny, protože jako malé děti toužili strávit v jeho společnosti aspoň pár minut. Nic starého pod sluncem. Český hráč musí skončit kariéru a musí uběhnout pěkná řádka let, aby došel uznání v očích svých krajanů.

Sváťa Pluskal byl stoprocentním univerzálem. Dokázal hrát na všech místech sestavy. V době, kdy se nesmělo střídat, byl to on, kdo zaskočil za zraněného gólmana a zbytek zápasu dochytal on - a dobře. Začínal v útoku, na spojce, ale světový věhlas doznal na postu záložníka, potažmo na stoperu. Než se tam ale dopracoval, musel jako kluk z chudobných poměrů absolvovat anabázi podobnou anabázi jiných pozdějších hvězd, na druhé straně přece jen originální.

Rodiče Pluskalovi 28. 10. 1930 neslavili výročí vzniku ČSR, ale narození malého Sváti. Bylo to ve Zlíně, hned vedle stadionu Letná Zlín. Tam měl Sváťa se starším bráchou Mirkem vstup zakázán, ale říkejte něco takového ogarům hladovým po mičudě. Tu jim půjčoval správce stadionu za to, že mu nosili pampelišky pro jeho králíky. Ale klukovská čest je klukovská čest, proto braši založili na vlastní pěst žákovské mužstvo Letné Zlín a sami organizovali vzájemné bitvy. Kunčofti, kteří chodili ke krejčímu Pluskalovi, neopomněli jeho kluky vynášet do nebes, takže nakonec Pluskala seniora obměkčili a ten začal na své syny chodit. Výboři mu dokonce postavili speciální lavičku, byl přece otec těch Pluskalů. Jen před matkou museli tu vášeň krotit déle a Sváťa dokonce týden chodil potajmu v botách bez podrážek, o které přišel na fotbale. Jiné boty neměl a nechtěl, aby to zjistila.

Když pak za něj, sedmnáctiletého bažanta, zaplatil Baťa Zlín padesát tisíc, změnil klub. Vedle ostřílených matadorů, jimž ještě včera nosil kufry, však vyhořel a šanci dostal až po pár měsících ve Vítkovicích v přímém boji o postup do ligy. Proti němu Pščolka, Vejvoda, Pepi Bican... Ten dal gól, ale těsně před koncem zapískal sudí proti domácím penaltu. Starší spoluhráči by raději někam zalezli. Čapli Sváťu za flígr a řekli mu: "Ananásku, jak ji nedáš, rozbijeme ti hubu." Zamířil k tyči a trefil se přesně doprostřed. Brankář naštěstí k té tyči skočil.

Ananásek pomalu získával ligové ostruhy, časem byl povolán do mládežnického reprezentačního výběru, kde se poprvé potkal s Masopustem a L. Novákem. Pak přišel povolávací rozkaz. Sváťa snil o ATK, pozdější Dukle, ale při cestě do Prahy zklamaně žmoulal v ruce papír s adresou holešovských kasáren. Jenže ouha, byla to administrativní chyba, tak mohl vesele zasalutovat na Julisce.

A čekaly ho, stejně jako šedesátku dalších fotbalistů - branců, nefalšované galeje, které jim naordinoval trenérský ras Karel Kolský. A to ti, co vydrželi a získali místo v prvním mužstvu vojenského celku, nevěděli, že je to jen příprava na kapky, které má pro ně za pár let připravené Jaroslav Vejvoda. Nicméně Sváťa vydržel, ba si ještě přidával s atlety a při výbězích běhával v plné polní s kulometem na zádech. Kolský ho zkoušel i vepředu, ale nakonec zakotvil v záloze, vedle Masopusta. Vytvořil s ním dvojici, kterou nám záviděl doslova celý svět a která na přelomu 50. a 60. let byla patrně nejlepší záložní dvojicí, jaká tehdy po světových kolbištích běhala. Patnáct let vedle sebe nastupovali v dresu Dukly, Masopust nalevo, Pluskal napravo, Masopust s šestkou, Pluskal s pětkou.

"Pluskal byl vynikající hráč pro systém 4-2-4. Já jsem si kolikrát říkal, že kdybych Sváťu neměl, musel bych si ho vymyslet. Neboť tak houževnatý a disciplinovaný hráč, odpovědný na hřišti i mimo ně, se rodí jednou za dvacet let," vyznal se po letech trenér stříbrného týmu z Chile Rudolf Vytlačil. (Všimněte si toho čísla "dvacet", které Vytlačil použil namísto obligátních "sto". V mých očích to Pluskalovi dodává mnohem větší prestiž; nepoužijete-li totiž obvyklou stovkovou frázi, nenecháváte se unést euforií a nehodíte do placu nadsazenou cifru, ale ve svém svědectví se krotíte a přesto dotyčného tímto rozmyslným údajem vyzdvihujete, přestává být jedním z těch mnoha, co se rodí "jednou za sto let", a stává se opravdovou výjimkou, vyskytující se opravdu jednou za čas. A takový byl přesně Svatopluk Pluskal).

Josef Masopust si svou pozici musel taky vydřít, přece jen však byl o poznání větším talentem než Pluskal. Ten se na výsluní dostal díky enormní tréninkové píli. "Co nevydřel, to prostě neměl," vzpomíná jeho trenér J. Vejvoda. Čs. fotbal tak měl díky Pluskalově pracovitosti hráče, který se do dějin tuzemské kopané zapsal pověstným zlatým písmem.

"Nedostižný byl v tom, co měl stoprocentní: perfektní bránění, dokonalou poziční hru v obranné fázi, výskok a úder hlavou, to poslední často i v útočné fázi," vzpomíná Ivo Viktor ve své autobiografii. Pluskal byl pro tým nepostradatelný. Byl dříč, který po každém zápase ždímal dres, oběhal toho strašně moc, v záložní dvojici s J. Masopustem měl na starosti spíš defenzivní úkoly, Masopust měl tudíž větší volnost směrem dopředu, mohl si dovolit své útočné spády, protože věděl, že má za sebou spoluhráče, co brání a čistí prostor doslova čítankovým způsobem, opravdu je hodně těžké přes něj projít. Po letech oprášil Káďův skluz a snad nikdo jiný jej po něm dodnes nepoužíval tak dobře jak on.

Ještě v 80. letech byla ve sportovním časopise Stadion stolní hra na fotbalové téma, kde jedno ze zastavení neslo název "Pluskalův skluz". V jeho éře tomu říkali vypichovačky, ale to je fuk, podstatné bylo, že jimi dělal své soupeře doslova nešťastnými. Když už ho přece jen někdo obešel, záchranná brzda v podobě skluzu ho zastavila. A bylo mu jedno, jestli hraje na trávě ve Wembley, někde na škváře, antuce nebo v tělocvičně. Dělal je vždy a všude. A kolikrát na to doplatil zraněním, protihráč mu na nohu bez rozpaků dupl, popř. si natáhl sval. Jako třeba na MS 1958 proti NSR, kdy pak se natrženým svalem statoval zbytek zápasu na křídle, protože tehdy se ještě nesmělo střídat. A proč neodstoupil? To on jaksi nedělal. V zápase s Olomoucí kupř. dohrál několik posledních desítek minut s utrženým meniskem. Večer pak sedl na vlak a jel za rodiči do Zlína. Teď nečtete nějaké sci fi, to je normální reality show v podání tvrdého chasníka ze Zlína. Když si pak po operaci poranil i druhé koleno a silně kulhal, zeptal se jej při exhibičním zápase Výběru Evropy zděšený trenér H. Schön, jestli ho to bolí. "Ne, já tak blbě chodím normálně," opáčil Sváťa. Když ukazovali rentgenový snímek jeho nohou špičkovému pražskému ortopedovi, poznamenal tento soucitně: "Ten chudák je dlouho na vozíku, co?" "Ne, právě hraje na mistrovství světa v Chile." A když zůstal ležet na trávníku, nikdo nepískal, ani ti nejzavilejší nepřátelé Dukly. Ležel Pluskal. To už muselo být hodně vážné.

Kromě skluzů, resp. vypichovaček dělával ještě jednu zvláštní věc, která do té doby nebyla k vidění - skákal do střel. Hlava nehlava. Jeho styl dokonale ilustruje příhoda z Amerického poháru z utkání s brazilským klubem America. Jako vždy skočil obětavě do obrovské pumelenice z několika metrů, která mu vyrazila dech, přesto se však zvedl, aby vzápětí skočil do dorážky. Dostal to zblízka do hlavy. Vstal, otřepal se a hrál dál. A to tak skvěle, že Mauro už to nevydržel a jednu mu natankoval. Když knokautovaného Pluskala vzkřísili, vrátil se na hřiště a celou causu glosoval po svém: "Musím víc trénovat, vystrčil jsem moc bradu."

Čímž se dostávám k jeho šťastné povaze, kterou tak velebili všichni, kdo s ním měli co do činění. Učiněné dobračisko, bodrý Moravák, dobrý chlap, který se nad nikoho nepovyšoval a jemuž se spoluhráči svěřovali se svými problémy, výborný společník a bavič. Viktor vzpomíná, že nikdy své spoluhráče nepeskoval za jejich chyby, naopak tyto chyby bral vždy na sebe a kolegy v mužstvu, zejména ty mladší, povzbuzoval, jak jen mohl. Sebe samého a své přednosti spíš zlehčoval, i tu svou neutuchající bojovnost vysvětloval nedostatkem talentu, který prostě musí nahradit běháním a silou. Technik totiž nebyl ani náhodou. "Ty když děláš kličku, je to jak by elektrikář lezl na sloup," utahoval si z něj Kolský. Sváťa sám žertem poznamenával, že na kličku potřebuje náměstí.

Určitě to musel být dobrý chlap. Nikdy neoplácel svým faulujícím protivníkům, ač se do něj někdy i dost nevybíravě naváželi. Zpočátku kariéry byl sice pořádným brouskem, postupně však v jeho arzenálu hrubosti, o které píše Ota Pavel, ubylo. Byl tvrdý jak kámen, jak křemen, nekompromisní, neumdlévající, navíc chlap jak hora. "Kdybych nějakého kloučka majznul já, tak ho vezou, a kdo pak bude živit jeho rodinu," říkával ze srandy. Tvrdý, ale fér, řízný a neústupný, ale žádný zákeřák, co by žil jen pro to, aby mohl do někoho zajet.

S těmito dispozicemi byl pak přímo vzorem ideálního hlavičkáře. "Pozor na Pluskala, ten má na hlavě kopačku," povídali si hráči ostatních klubů. Z velkého vápna prý uměl vyslat hlavou na bránu takovou ránu, že by se mnohý jiný nestyděl vypálit takovou nohou. Viktor vzpomíná, že když šel do jeho vápna vysoký míč, nemusel tam skákat, věděl, že Pluskal to odhlavičkuje. A když už skákat musel, věděl, že jej nikdo nebude atakovat, ježto k němu Pluskal nikoho nepustí. Při rozích svého týmu pak do soupeřovy šestnáctky kráčel nenápadně, na poslední chvíli a rozbíhal se z větší dálky. Rozběhnutého Pluskala uhlídat nešlo, ne že by střílel branky jak na běžícím pásu, ale dokázal to před soupeřovou brankou kolikrát tak rozvířit, že Dukla, potažmo reprezentace skórovala. Hráč k nezaplacení, River Plate a jiné věhlasné týmy marně nabízely obrovské prachy, Sváťa zůstal.

Mohl tak mít zásadní podíl na vytvoření vynikajícího mančaftu z Julisky, jehož jméno mělo ve světě obrovský zvuk. Vskutku obrovský, stejně jako jméno jeho robustního blonďatého halva s pětkou na dresu. Onoho Amerického poháru - letní soutěže předních světových celků - se Dukla zmocnila čtyřikrát za sebou, přičemž porážela takové týmy jako West Ham Bobbyho Moora nebo Pelého Santos. V roce 1961 pak řádila neuvěřitelným způsobem. Franc. mistru z Monaca dala 2:0, Shamrocku Rovers 10:0, Rapidu 7:1, Espaňolu 5:1, Evertonu 7:2 a 2:0. V zápase s Angličany hráče Dukly odnesli diváci do kabin už po poločase (5:0) a hlavní pořadatel je prosil, ať už nedávají další góly... Když hrála ČF PMEZ v Lisabonu proti Eusebiově a Colunově Benfice až gólem inkasovaným dvě minuty před koncem prohrála 1:0, vyšly na druhý den portugalské noviny s titulky typu "Dukla v semifinále". Doma však hráli bez gólů. V Dortmundu přišlo jen na trénink Dukly několik tisíc diváků. A Pluskal byl jednou z největších, nejblyštivějších, nejzářivějších hvězd tohoto týmu, s nímž získal mimo jiné osm mistrovských titulů. Byl též základním stavebním kamenem nově se rodící reprezentace, byl u jejího vrcholu v Chile i u předchozích slavných vítězstvích na Maracaná nebo na Népstadionu proti neporazitelným Maďarům.

Nesmírně cenný byl i svým až dokonalým plněním taktických pokynů, dokázal mančaft podržet nejen herně, ale i lidsky. Byl osobností té nejvyšší třídy, s níž po boku se každému nastupovalo o poznání lehčeji. Jeho role v kabině byla nezastupitelná. Mančaft dokázal skvěle vyhecovat, nabudit, ale i uklidnit. Jeho "Jdeme do nich" setřáslo ze spoluhráčů nervozitu, i když proti nim stál Pelé, di Stéfano nebo Puskás. O jeho poměru ke spoluhráčům a ochotě obětovat se kvůli výhře už byla řeč. Pověstné byly i jeho hlášky, jimiž uměl nervozitou svázaný tým báječně uvolnit.

Na MS ve Švédsku byli před veledůležitým mačem s Němci hráči obou mužstev představováni švédskému králi Gustavu Adolfovi. Vše probíhalo podle protokolu, než se královská suita dostala ke Sváťovi. "Gutten Tag, Herr König," zazubil se na korunovanou hlavu moravskou němčinou Sváťa. V Chile před zápasem ve skupině s Brazilci přišel do kabiny a povídá: "Kluci, ti Brazilci se nás musí fakt bát, teď jsem viděl Djalmu Santose (výtečný pravý obránce černé pleti - pozn. autora) a ten je strachy úplně bílý."

O tom MS v Chile byly a ještě budou napsány stohy papíru. Rozhodující zápas o postup - ten třetí se Skoty na neutrální bruselské půdě - byl asi jeho životním. Vygumoval ze hřiště vycházející superstar Denise Lawa, vyhráli jsme 4:2 v prodloužení a mohli jsme jet do Chile. Tam své místo v záloze přepustil Kvašňákovi a postavil se vedle Bimbo Popluhára na stopera. Vzniklo neprostupné duo vynikajících kvalit. Mančaft sázel na defenzívu, a co právě Sváťa v tomto ohledu udělal práce, kolik útoků zastavil a vysokých centrů odhlavičkoval... Hrál přímo fantasticky, dostal se dokonce do nejlepší jedenáctky turnaje.

A druhá míza Sváti Pluskala pokračovala i nadále, přestože ho doma posílal kdekdo do důchodu. V r. 1963 se umístil na 3. místě v anketě o nejlepšího sportovce ČSSR a byl vybrán do výběru světových hvězd v Utkání století - v exhibičním zápase ve Wembley nastoupil proti domácím Angličanům vedle di Stéfana, Puskáse, Eusebia, Jašina, Lawa, Seelera... Spolu s Masopustem a Popluhárem, tak dobře na tom náš fotbal tehdy byl. Abyste si udělali představu, o jak prestižní duel šlo, nechám mluvit J. Masopusta: "Už jsme prožili leccos, byli jsme ve finále MS, dal jsem vedoucí gól, vyhrávali jsme po světě s Duklou, dostal jsem Zlatý míč, fotbalového Oscara, ale teď? Kde jsme se to octli? To je sen každého fotbalisty. A my jsme tu tři od nás..." Pluskala uznával celý fotbalový svět, nejlepší světoví útočníci mu vzdávali na počkání hold, v šedesátém čtvrtém hrál za Mužstvo Evropy, rok nato jej sir Stanley Matthews pozval na svou rozlučku, ale konec kariéry se nezadržitelně blížil. V r. 1966 sehrál Sváťa poslední zápas v dresu Dukly. Rok ještě kopal druhou ligu za Jablonec, ale kvůli kolenu pověsil kopačky na hřebík definitivně a vrhl se na kariéru trenéra. Trénoval Plzeň, Bohemku dokonce přivedl do první ligy, také na Kypru, kde mu vděční fanoušci týmu Enosis Neon Paralimni nechali před stadionem postavit sochu.

Vraťme se ještě na skok do Chile. Jakým způsobem mistrovství v této zemi odehrál a jakého hráče jsme v něm vlastně měli, vám pomůže pochopit dopis, který dostal nějaký čas po tomto šampionátu. Obsahoval žádost chilských obdivovatelů o svolení, aby po něm mohli pojmenovat klub. Souhlasil, myslel, že si chce na něj pár malých kluků hrát, což bylo a dodnes je u světových hvězd běžné. Když však asi o třech letech do Chile přijel, pozvali ho tito žadatelé k sobě, do chudinské čtvrti předměstí Santiaga. A tam ho čekal šok, protože to, co viděl, ho nenapadlo ani v nejbizarnějším snu. Vítali ho natěšení fanoušci v čele se starostou a s transparenty, kdo měl nohy, byl v ulicích a provolával mu slávu, v klubovně zářil jeho velký namalovaný portrét, vkročil na krásné hřiště a poznal klub se čtyřmi fotbalovými a čtyřmi basketbalovými týmy, na dresech všichni vyšité jméno PLUSKAL. Který hráč se dožije, aby po něm někdo pojmenoval nově založený klub? Svatopluk Pluskal ano - je po něm pojmenován tým Club Deportivo Pluskal.

Od února 2004 byl po vážné mozkové příhodě upoután na lůžko. Po dlouhé nemoci pak zemřel 29. května 2005 v ústeckém domově důchodců, měsíc po své dceři, která jej navštěvovala do posledních dnů svého života.

"Poznal jsem ve své kariéře mnoho vynikajících hráčů. Jen jeden z nich se však jmenoval Svatopluk Pluskal." (sir Stanley Matthews)

Úspěchy:
Reprezentace: 56/1, účast na třech MS (1962 2. místo), ME 1960 3. místo;
Liga: 282/37, 8x mistr ligy, 4x vítěz Amerického poháru;
1963 start za Tým FIFA, 1964 za Tým Evropy, 1965 za Tým světa při rozlučce S. Matthewse, 8. místo v anketě Český fotbalista století, člen Nejlepší české jedenáctky století.