Týden v Ligue 1 (14)

Ve čtrnáctém dílu seriálu o L1 se podíváme na pětici sestav, které na papíře vzbuzují spíše údiv než cokoliv jiného (a které překvapivě ve třech případech vedly k výhrám, i když toto tvrzení trochu diskredituje fakt, že jich bylo dosaženo proti Arles a dvakrát proti Nancy). Čeká nás také šest talentovaných levých křídel, výstavní gól z dílny Bafétimbiho Gomise a souhrn hráčů, které údajně ve Francii sleduje liverpoolský kouč Roy Hodgson.

Událost kola: Pět nejbláznivějších sestav prvoligového trávníku

Při pohledu na vpravdě odvážnou squadru, kterou vyslal na hřišťátko v Avignonu trenér Bordeaux Jean Tigana, se přímo nabízí ohlédnutí nad ne zrovna vydařenými sestavami ostatních týmů. Některé z nich ovlivnila zranění, některé špatná forma hráčů a některé jsou přímými kandidáty na nejšílenější trenérské kroky prozatím odehrané sezony. Kdy jste naposledy viděli dvě ostrá křídla v trojčlenné záloze, čtyři střední záložníky vedle sebe nebo aspiranta na poháry, zkoušejícího z dobrého rozmaru nikdy nepraktikované rozestavení 3-4-3?

4. kolo, Lorient - Lyon, 2:0

Sestava Lyonu: Lloris - Réveillére, Lovren, Toulalan, Kolodzieczak - Gonalons, Makoun, Källström - Briand, Gomis, Delgado.

Ne že by to u Claude Puela bylo něco nového; tápající lodivod Les Gones je svými prapodivnými čachry se sestavami neblaze proslulý, důstojného protivníka v této disciplíně koneckonců našel až minulou sezonu (viz dále). A tak zatímco loni Lyon zahajoval ligu se čtyřmi útočníky v základu a bez defenzivního záložníka, letos se vítr obrátil a přivál do sestavy úřadujících vicemistrů defenzivní a střední záložníky hned čtyři. Ten nejlepší z nich, Jérémy Toulalan, musel trpět uprostřed obrany (kde jeho místo opravdu není, jak je z jeho hrůzostrašných výkonů na této pozici víc než dobře patrné), zatímco do trojčlenné zálohy Puel poslal laxního mladíka Gonalonse, kamerunského bijce Makouna a totálně vyhořelého Källströma, což jsou hráči, z nichž se ani jeden nikdy nepřiblížil k pozici záložníka ofenzivního. Přidejte ztuha se rozjíždějící tank v podobě Gomise a vyjde vám mužstvo, které nejenže rozhodně nelahodí oku divákovu, ale ještě navíc se nechá přejet do té doby podprůměrně hrajícím Lorientem, který zrovna v té době má plnou hlavu starostí s neefektivní změnou rozestavení. Až na Lyonu se oranžoví znovu chytili.

4. kolo, Nancy - Toulouse, 0:2

Sestava Toulouse: Valverde - Gunino, Congré, Cetto, M’Bengue - Braaten, Devaux, Machado, Didot, Capoue, Tabanou.

O Casanovově prazvláštní strategii jsme v tomto magazínu psali už několikrát, proto nemá příliš smysl pouštět se do dalšího rozboru hry TFC. Připomeňme proto jen, že v období mezi Gignacovým odchodem a příchodem Tafera se Santanderem hráli fialoví přesně v tomto složení a rozestavení. Ne, nechybí tam pomlčka - opravdu je to 4-6-0, jeden defenzivní záložník, tři klasičtí střední a dvě křídla.

8. kolo, Lille - Montpellier, 3:1

Sestava Montpellieru: Jourdren - Yanga-M’Biwa, Spahić, Stambouli - Marveaux, Pitau, Estrada, Belhanda - Kabze, Giroud, Camara.

A kdože je oním tajemným vyzyvatelem páně Puela o titul tvůrce nejzvláštnějších sestav ve Francii? Kdo jiný než René Girard, trenér, kterého v Montpellieru milují za jeho výsledky a nenávidí za tvrdohlavé stavění neproduktivních a špatně hrajících hráčů na úkor vlastních talentů. Kromě gólmana Jourdrena (u kterého se to dá plně pochopit) a tureckého útočníka Kabzeho (u kterého se to pochopit už moc nedá) nemá v montpellierské sestavě stoprocentně jisté místo takřka nikdo. Girardovou oblíbenou zábavou je promíchávání obránců - někdy vyšle na hřiště dva levé beky (Jeunechamp, Collin), jindy se rozhodne neposílat beka žádného, a kromě veterána Spahiće (což je stoprocentní stoper) příliš neuznává primární posty jednotlivých fotbalistů, takže třeba takový El Kaoutari už proputoval celou obranou až na lavičku, bek Yanga-M’Biwa hraje tam, kde je zrovna potřeba, a třeba talentovaný Younés Belhanda už ví, jaké je to hrát na obou křídlech, ofenzivním a středním záložníkovi. Tato sestava z prohraného utkání v Lille je snad tím nejunikátnějším, co charismatický kouč kdy vymyslel. Všimněte si hlavně trojčlenné obranné řady.

12. kolo, Nancy - Monaco, 0:4

Sestava Monaka: Ruffier - Bonnart, Puygrenier, Hansson, Mongongu - N’Koulou, Mendy, Gosso - Malonga, Park, Aubameyang

Vím, že je trochu zvláštní dávat sem zrovna sestavu, která rozprášila soupeře 4:0, ale nedá mi to - ještě žádný evropský klub mi nikdy sestavou tolik nepřipomínal národní mužstva Gabonu nebo Zambie jako právě Monaco ve 12. kole. Pomineme-li fakt, že na levém beku nastoupil stoper a pravák Cédric Mongongu (stejně neměl proti doma slaboučkému protivníkovi příliš práce), zbývá nám záloha a útok. Středová řada nastoupila ve složení Nicolas N’Koulou, Nampalys Mendy, Jean-Jacques Gosso, což jsou tři klasičtí defenzivní záložníci. Jediný technický hráč v útoku, podhrot Park Chu-Young, se mezitím bil s obránci Nancy na hrotu a zálohu tak doplňovalo duo siláků Chris Malonga a Pierre-Emerick Aubameyang, což je levé křídlo a univerzál, který ale nastupuje nejčastěji také na levém křídle. Ptáte se, jak mohlo takhle nesourodé mužstvo, za které mimochodem nastoupilo šest Afričanů z šesti (!!!) různých států (a to ještě nehráli Tožan Gakpé, Nigerijec Haruna a Ghaňan Appiah, čili soupiska Monaka čítá borce z celkem devíti subsaharských zemí), uštědřit svému sokovi takový debakl? Odpověď je prostá - první dva góly si vstřelili obránci Nancy sami, druhé dva přidal do rozhozené obrany agilní Park. Počet gólů klame - toto nebylo hezké utkání.

14. kolo, Arles - Bordeaux, 2:4

Sestava Bordeaux: Carrasso - Sané, Fernando, Ciani, Trémoulinas - Jussie, Plašil, Wendel - Gouffran, Modeste, Maazou

A to nejlepší nakonec - hrátky s ohněm Jeana Tigany na hřišti otloukánka z Arles sice nakonec skončily výhrou, ale cesta k ní byla trnitá, nepříjemná (Bordeaux dokonce prohrávalo) a vydláždit ji musel až Anthony Modeste svým hattrickem. Byly-li předchozí sestavy nápadně defenzivní, u Bordeaux tento týden platil přesný opak: totální ofenziva hraničící s čirým šílenstvím. Nebo jak jinak si vysvětlit sestavu, ve které defenzivního záložníka supluje Plašil, původním povoláním záložník čistě ofenzivní, kumpány mu v trojčlenné záloze dělají klasická ostrá křídla Jussie a Wendel, v útoku nastupují dva hrotoví útočníci a jedno falešné útočné křídlo a celé je to z obrany jištěné klasickým středním záložníkem na stoperu a defenzivním záložníkem na pravém beku? Na to se dá říct jen jediné - pane Tigana, vy jste vizionář!

Moment kola: Uloví Liverpool velkou rybu z Ligue 1?

Ptáte se, co mají společného Lisandro Lopez, Blaise Matuidi, Dimitri Payet, Yann M’Vila, Gervinho, Delvin Ndinga, Rod Fanni nebo Valter Birsa? Odpověď je prostá - jejich jména se objevila ve spojitosti s anglickým FC Liverpool, uvadajícím gigantem, který se snad může těšit na finanční injekci a který by se rád vrátil na výsluní. Pomůžou mu k tomu i hráči z Francie? Kdo z těchto borců se do LFC hodí nejvíce? Co myslíte? Pozice, kteří tito hráči na hřišti zastupují - útočník, rychlé křídlo, defenzivní záložník a pravý bek, tedy přesně ty, kde liverpoolské tlačí bota - by napovídaly tomu, že nemusí jít jen o plané řeči...

Ideální sestava: Jérémie Janot (Saint-Étienne) - David Sauget (Sochaux), Jean-Pascal Mignot (Auxerre), Adil Rami (Lille), Benoït Trémoulinas (Bordeaux) - Jean II Makoun (Lyon) - Marvin Martin (Sochaux), Yoann Gourcuff (Lyon), Eden Hazard (Lille) - Anthony Modeste (Bordeaux), Bafétimbi Gomis (Lyon).

Náhradníci: Steve Mandanda (Marseille) - Emir Spahić (Montpellier) - Karim Aït-Fana (Montpellier) - Lisandro Lopéz (Lyon).

Hvězdy kola:

1. Anthony Modeste
Přestože Modeste určitě nepodal žádný nadpozemský výkon, po kterém by jeho cena stoupla do astronomických výšek, prokázal to, co útočník ke své práci potřebuje nejvíc - střelecký instinkt. Už dříve v této sezoně mladá posila Girondins potvrdila, že má čich na důležité góly, a do Avignonu si schovala hned tři. Hattrickem otočit zápas? To je zkrátka vždy událost.

2. Bafétimbi Gomis
Přestože ofenzivu Lyonu výrazněji oživili kreativnější Yoann Gourcuff a Lisandro Lopéz, bylo by nefér zamlčovat Gomisův přínos zápasu v Lens, kde dvěma trefami (z nichž ta první byla výstavní) nasměroval svůj tým k výhře a zároveň možná nejlépe odehranému poločasu v probíhající sezoně. Poslední dobou mladý reprezentant rozhodně nehrál nijak zázračně a fanoušci Les Gones byli z jeho slabé formy spíše otrávení než cokoliv jiného, ale proti Lens působil jako stabilní součástka fungujícího útoku a i pro něj to byl zřejmě doposud nejlepší výkon.

3. Jérémie Janot
Nebýt stálice Janota v bráně, nedosáhli by ASSE s největší pravděpodobností proti rozjetému Auxerre ani na bod. Velezkušený gólman a ikona svého klubu (zřejmě vůbec největší srdcař, kterého Les Verts v kádru mají) umí předvést fantastický výkon, což prokázal už mnohokrát v minulosti; možná, že kdyby chytal častěji tak, jako ve 14. kole, byl by už teď v nějakém špičkovém týmu. Když má totiž holohlavý a potetovaný démon v bráně svůj den, neprojde přes něj takřka vůbec nic. Proti AJA sice kapituloval před hlavičkou Mignota, ale potom už byl bezchybný.

Gól kola: Bafétimbi Gomis (Olympique Lyon)

Vyrovnávací gól, který Lyon doslova nakopl k výhře nad Lens, jako by ani nebyl z dílny urostlého forvarda; většinou jsme totiž u něj byli zvyklí vídat spíše klasické hlavičky a dorážky (jako například jeho druhý gól). Místo v této rubrice si ale vysloužil parádním "angličanem" z voleje do protipohybu zkoprněného brankáře Runjeho. Podívejte se na obrat favorita proti zvedajícímu se outsiderovi v sestřihu všech čtyř gólů utkání.



Téma: Nejzajímavější jména na francouzských trávnících. Díl 9: Levá křídla

Mluvíme-li o nejslavnějších a nejlepších levých křídlech ve Francii, napadnou nás v první řadě tři jména - všichni jsou Brazilci, všichni jsou proklatě dobří fotbalisté a všichni hrají za velmi ambiciózní klub. Výrazně se však vzájemně liší, co se aktuální formy týče: zatímco Nené táhne PSG směrem k příčkám nejvyšším a v ožehavé anketě "o nejlepšího hráče ligy" by zřejmě momentálně zaujímal (společně s El-Arabim) vůbec nejvyšší příčku, lyonský Michel Bastos působí naprosto odevzdaně, rezignovaně a místy až znuděně, jako by už vyhlížel, kam se ze slunné Francie přestěhovat. Někde mezi těmito dvěma extrémy se pak nachází bordeauxský Wendel, který nehraje špatně (zvlášť pokud ho trenér Tigana nechá hrát na své přirozené pozici), ale ta oslnivá forma z před dvou let to také není a na milého Wendela, o kterém se ještě nedávno nemluvilo jinak než v superlativech, tak začíná pomalu padat prach.

Kromě těchto tří hvězd jsme v našem výčtu vynechali ještě hráče, o kterých podrobně pojednáváme na jiných místech v tomto článku (Yohan Mollo) nebo v článku předchozím (Valter Birsa). To ovšem neznamená, že finální šestice jsou nějaká "ořezávátka", což koneckonců vidí i odborníci v L’Equipe, kteří by mezi nimi našli loňského i prozatímního letošního krále celosezónního bodování.

Karim Aït-Fana (Montpellier HSC)

Zřejmě jen Aït-Fana sám, společně s trenérem Girardem, ví, proč se vlastně v tomto roce dostává na hřiště jen velmi, velmi sporadicky. Právě on byl totiž loni největší montpellierskou senzací - neuvěřitelně rychlé a mrštné křídlo, které si z mnohem zkušenějších protivníků dělalo zápas od zápasu blázny, vzbudilo hodně pozornosti a čekalo se, jestli ho provinční klub vůbec udrží; když udržel, zřejmě nikoho by nenapadlo, že místo dalšího zlepšování se v základu a táhnutí Montpellieru za úspěchy si talentovaný mladík s marockými kořeny sedne na lavičku, aby uvolnil místo nové akvizici Hasanu Kabzemu, případně stálici Souleymanu Camarovi. Aït-Fana, jehož výhodou je, že dokáže zahrát na levém i pravém křídle (a často si také tyto pozice mění v průběhu zápasu), zkrátka musí navázat na loňskou sezonu, aby se mohl dále zlepšovat, a dá se očekávat, že to dojde i trenéru Girardovi; v posledním zápase nastoupil letos vůbec poprvé do základní sestavy a hned patřil k nejlepším mužům na trávníku.

Montpellieru se daří, je na prozatímním druhém místě a podává solidní výkony podpořené velmi dobrými výsledky, takže na první pohled není na ofenzivním triu Kabze-Giroud-Camara co měnit... jenže kdo viděl Aït-Fanu v akci, těžko se zbavuje pocitu, že s ním ve formě by MHSC mohli klidně hrát ještě lépe, což by v současnosti znamenalo reálné zapletení se do bojů o nejvyšší příčky. Jak ukázalo poslední utkání modrooranžových, neztrácí jejich klenot formu ani na lavičce. Zatím.

André Dede Ayew (Olympique Marseille)

André Ayew má za sebou vpravdě rušný rok. Nejdříve v podstatě sám vytáhl podceňované Arles do nejvyšší soutěže, aby si ho následně stáhl jeho domovský klub, gigant z Marseille, odkud posléze odešlo stabilní levé křídlo a nejlepší střelec soutěže Mamadou Niang. Ayew mezitím výrazně pomohl Ghaně k historickému čtvrtfinále na mistrovství světa, a s přihlédnutím k jeho výkonům v dresu Černých perel se trenér Deschamps odhodlal k riskantnímu kroku: rozhodl se neposilovat Niangův post a využít mladého kmenového hráče coby stálého člena základu. A Ayew? Ukázalo se, že na Marseille jednoznačně má. Teprve dvacetiletému hráči se sice nevyhýbají slabší, ba dokonce ani vyloženě slabé zápasy, ale je jich velice málo a většinou je svému týmu ohromně prospěšný, a to především tím, že na levé straně hřiště odvede obrovské penzum práce a kromě spolupráce vepředu vypomáhá i v obraně, nesmírně agresivně presuje a vytváří prostor pro levého beka Tayeho Taïwa, který tak může popouštět uzdu svým útočným choutkám častěji než loni, kdy před ním hrál nebránící Niang (koneckonců fakt, že senegalský sniper dosáhl téměř všech svých loňských tref z malého vápna, hovoří za mnohé).

Hrát proti Ayewovi, který samozřejmě zároveň neztratil nic ze svých útočných schopností - ona pouze tvrdé a zodpovědné "čištění" hřiště by asi nevytáhlo slabé Arles až do ligy, k tomu byly potřeba především útočné akce, nahrávky a góly, a tohle všechno obstarával právě mladý Ghaňan - není vůbec žádný med. Jeho výhodou zároveň je, že se nemusí ohlížet po velkoklubu; už teď totiž ve velkoklubu hraje, navíc v základu a navíc si takřka okamžitě vydobyl důležitou roli. Na dvacet let docela slušné, ne?

Pierre-Emerick Aubameyang (AS Monaco)

Aubameyang, který s rodným Gabonem málem šokoval celý svět, když až do konce kvalifikačních bojů válčil o místo na jihoafrickém Mundialu, platil mezi francouzskými kluby dlouho za nenaplněný talent. Když ho jeho mateřský klub AC Milán v roce 2008 pouštěl na hostování do druholigového Dijonu, čekalo se, že mladík obestřený aurou budoucí hvězdy vlétne do ligy jako uragán, a on mezitím už ve své první francouzské sezoně zaostal za očekáváním - pravda, nijak dramaticky, odehrál koneckonců celou sezonu v základu a na konto si připsal 8 gólů - ale rozhodně to nebyla taková hitparáda, aby mělo AC důvod nenechávat ho v zemi galského kohouta ještě o něco déle. Jeho druhou destinací bylo Lille, kde si už vydobyl pověst vpravdě nelichotivou - ono na tvrzení, že nehrát Aubameyang na začátku sezony v základu místo Hazarda, tak by Lille bralo titul, by mohlo přece jen něco být...

Každopádně v klubu od belgických hranic se stal velmi brzy náhradníkem, a proto se před novou sezonou stěhoval ve své krátké kariéře už potřetí. Jeho novou destinací se stal klub na přesně opačné straně země, Monaco, a konečně to vypadá, že jedenadvacetiletý křídelník nebo útočník skutečně ožil. Jako by se Aubameyang přes léto naučil rozumět si s míčem - akce, při nichž se mu nepodařilo kulatý nesmysl zkrotit, nahrát nebo přesně vystřelit, při nichž působil občas dojmem nefotbalového kolohnáta, jako by nechal někde před Paříží, a na slunný jih doputoval jako zcela jiný hráč. Nahrazovat superhvězdu Neného tímto mladíkem, který zatím nikde nepřesvědčil, se jevilo jako poněkud bláznivý tah, nicméně ačkoliv se nedá říct, že by Aubameyang Neného plně nahradil - to koneckonců jde jen velice, velice těžko a nikdo to ani neočekával -, můžeme jej označit za jedno z příjemných překvapení ročníků, které má navíc slušný potenciál se nadále zlepšovat. Na AC Milán to zatím určitě není.

Dimitri Payet (AS Saint-Étienne)

Jak si chudý kluk z malého ostrova splnil svůj sen, tak by se dal charakterizovat příběh současné největší opory Saint-Étienne. Dimitri Payet se narodil na ostrůvku Réunion, malém bodu v Tichém oceánu, který oficiálně spadá pod Francii. A právě zde započala i jeho fotbalová kariéra, nicméně jeho rodičům bylo jasné, že by byla škoda utopit takový potenciál, který se v jejich ratolesti snoubil a tak v Dimitriho dvanácti letech nastalo stěhování do Evropy, kde se jej rozhodl "proklepnout" Le Havre, nejvyšší soutěž si však vyzkoušel až jakožto zaměstnanec Nantes, kde rozhodně nezapadl, i proto o něj projevilo zájem Saint-Étienne, které hledalo kvalitní křídlo a také našlo - Payet se okamžitě začlenil do pravidelně nastupující jedenáctky a svůj celek dovedl až na příčky, zaručující účast v Poháru UEFA. Zde se uvedl hned třemi brankami, na neokoukaného zelenáče slušný počin. To nic ale nebylo v porovnání s tím, jakým stylem vletěl do nejaktuálnějšího ročníku! Tradiční superstar ligy, jako Gourcuff, Gervinho či Lucho pouze z povzdálí nelibě sledovali, kterak na ně dal mladý technik z týmu "Les Verts" zapomenout, a v úvodních devíti kolech nastřílel hned 8 branek. Na stejnou porci branek potřeboval celé 2 předchozí sezóny! Co z ještě nedávno vcelku neznámého jména dělá jeden z nejcennějších artiklů celé ligy?

Především obrovská univerzálnost, naturalizovaný Francouz je schopný nastoupit na obou stranách zálohy či v útoku, do toho mistrovsky ovládá balón oběma nohama, díky čemuž je považovaný za jednoho z nejobávanějších zakončovatelů poblíž vápna v rámci celé ligy, při své vytříbené kopací technice zahrává i standartní situace. Kdo na něj určitě nezapomene, je gólman Lens Verdan Runje; po famózní one-man show, kterou se Payet prezentoval, musel míč lovit ze sítě hned třikrát. Tato ďábelská forma samozřejmě neunikla ani reprezentačnímu kouči Blancovi a vycházející hvězdičce Saint-Étienne dal šanci - a zase se jednou vyplatilo sázet na třiadvacetiletého fotbalistu, ve dvou zápasech pokaždé namazal Yoannu Gourcuffovi na gól, zkrátka debut jak má být. Co už ale asi jeho zaměstnavatelům nepůsobí tolik radosti, je stále se rozšiřující zástup zájemců o jeho služby, již v zimě se dá očekávat několik nabídek, ačkoli se prozatím vedení AS tváří, že jejich opora není na prodej. Možná už je pomalu čas začít hledat náhradu..

Sylvain Marveaux (Stade Rennes)

V minulém díle jsme psali o výborně hrajícím supertalentu Brahimim, v zápasech proti Rennes ale nehrozí nebezpečí pouze z jeho míst, na druhé straně hřiště totiž nastupuje další vynikající křídlo, třiadvacetiletý Marveaux. Ten za svého současného chlebodárce hraje již od 15 let a kluboví představitelé již tehdy moc dobře věděli, co se v mladíkovi skrývá. Hned v prvním ročníku mezi muži se odvděčil pěti góly. Další rok si připsal stejný počet zápasů, 28, a i více minut od začátku, bohužel ve třetí sezóně se vážně zranil a nabízela se otázka, jestli se opět dokáže vrátit do základu. Francouz odpověděl po svém - v lize zatížil konto soupeři deseti brankami a fotbalová veřejnost jej začala brát jako jednu z největších nadějí Ligue 1.

Největší chvála je adresována především jeho magické levačce, která je schopná vykouzlit opravdu několik parádních kousků, ať už třepetající se míč v šibenici či milimetrový pas na útočné kolegy. Do toho je tento nevysoký šikula také pekelně rychlý, jen velmi málo protivníků se s ním v tomto ohledu může měřit. Probíhající ročník prozatím Rennes vychází podle představ a právě Marveaux má možnost dovést svůj tým až na pohárové příčky, poté by se opět mohl přiblížit odchod do velkoklubu, situaci ještě přiostřuje sám fotbalista, který vyčkává s prodloužením kontraktu, který mu vyprší počínaje příštím létem.. Vidina sehnat toto skvělé křídlo, které bylo loni podle hodnocení sportovního magazínu L‘Equipe vůbec nejlepším hráčem celé ligy, zadarmo, to slibuje pořádné tahanice na přestupovém poli.

Franck Tabanou (Toulouse FC)

Když se hovoří o největším talentu v klubu vyznávajícím fialové barvy, nejčastěji se hovoří hlavně o Moussovi Sissokovi. Není se co divit, urostlý středopolař hraje nepřetržitě již od svých 18 let a především vyzrálým projevem přitahuje zájemce jako magnet kovy. Právě Sissoko ale není jediný vynikající talent, narozený roku 1989, který by měl být jednou hvězdou z kategorie nejzářivějších, levou stranu Toulouse totiž již nějaký ten pátek má pod palcem právě blonďatý Franck Tabanou. Začátky však neměl tak jako téměř každý začínající fotbalista nikterak lehké a při velké konkurenci, kterou mu vytvářel například Fode Mansaré, se na pažit příliš nedostával a debut si připsal až po vypršení dvacátého ročníku v složitém zápase proti Marseille. Kouči Casanovovi se ale jeho projev zalíbil a tak v sezóně 09/10 už patřil do nejužšího základu, přičemž odehrál téměř všechna střetnutí a připsal si i několik cenných branek.

S podobnou fazónou vstoupil i do probíhajícího ročníku, cejch nepostradatelného hráče mu již zůstal. Pro svého trenéra je cenný především svojí prací podél levé lajny, kdy je schopný nastoupit jak na postu levého záložníka, tak i na staženější roli krajního beka, což při karetních eskapádách M’Bengueho rozhodně přijde vhod. Vedle nezdolného fyzického fondu je navíc jeho levá noha opravdu šikovná a mezi technicky disponované hráče Toulouse zapadá na jedničku. Můžeme tak nyní zkusit tipovat; zamíří za lepším jako první výše zmíněný Sissoko či Tabanou? V současnosti mají nakročeno oba zhruba stejně dobře.