Týden v Ligue 1 (25)

Přichází další díl pravidelné rubriky o nejzajímavější lize Evropy, tentokrát jsme se blíže podívali na trápení Saint-Étienne, nechybí detailní pohled na odehraný prestižní souboj Lille - Lyon a přichází i nové téma o hráčích - tentokrát se podíváme na nejlépe centrující borce ve Francii.


Událost kola: ASSE v bludném kruhu

AS Saint-Étienne bylo v domácím zápase se sestupem ohroženým Nice vysokým favoritem a obraz na hřišti tomu po velkou část zápasu odpovídal, ale to je pro Galtierovy svěřence jen velmi slabou náplastí na výsledek, který se nakonec zastavil na skóre 0:2. Co na tom, že Nice svoje góly vstřelilo z prakticky náhodných akcí - první Coulibalyho gól, mimochodem náš Gól kola, přišel jako ledová sprcha, a druhou branku vstřelil Mounier do úplně rozhozené obrany, kdy už byli prakticky všichni hráči v zeleném namačkáni před soupeřovou bránou - faktem zůstává, že aspirant na poháry opět ztratil body a do tábora Stéphanois se začíná po právu vkrádat silné znepokojení.

ASSE má po delší době slušně rozehranou sezonu a pohárová účast v příštím roce stále není nereálným cílem, ale aby došlo k jeho zdárnému naplnění, je potřeba vyřešit tři ožehavé problémy - nebo lépe řečeno "přežít" zbytek sezony snahou o jejich eliminaci (či spíše silou vůle?), protože momentálně se žádné řešení zkrátka nenabízí. Aktuální kádr Stéphanois je nejsilnější za poměrně dlouhou dobu, a pobývání v lepším středu tabulky, ač by se vzhledem k uplynulé sezoně mohl zdát jako kardinální zlepšení, je tedy pouhou spodní hranicí reálných možností ASSE.

Prvním problémem, se kterým se tým potýká, je znepokojivý pokles formy Jérémieho Janota, který má několik důvodů: zaprvé je to jeho věk. Zkušený brankář loni vstoupil do Kristových let, což sice není u gólmanů bůhvíjaká pohroma, jenže Janotovou největší předností byly vždy bleskové, kočičí reflexy a neuvěřitelná schopnost vyškrábnout míč i z toho nejzadnějšího rohu brány prakticky ve zlomku vteřiny. A to je něco, co zkrátka člověk s věkem ztrácí. Jistě, potetovaný strážce zelené svatyně zůstává i nadále schopným motivátorem a organizátorem obrany; tady se ale přímo dostáváme k druhému problému, kterým je - alespoň tedy pro Janota samotného - Sylvain Marchal. Na první pohled se jeho přestup z Lorientu, nota bene zadarmo, zdá být geniálním tahem - Marchal, společně s další posilou Bocanegrou, pozvedl hru obranné čtveřice týmu na úplně jinou úroveň, dříve chaotická řada má najednou řád a systém a Marchal sám hraje tak, jak na něj byli zvyklí v Bretani - tvrdě, nekompromisně, do roztrhání těla. Pro Janota, který byl prakticky celou kariéru přirozeným lídrem obrany i celého mužstva, je takovéto "zasahování do vlastních pravomocí" poměrně nepříjemnou komplikací, protože jeho úlohou se najednou stává především zastavovat míče, letící do brány - a v tom se ze zřejmých důvodů oproti předchozím sezonám zhoršil a jen stěží se bude ještě zlepšovat. Největší srdcař z celého kádru a dost možná jeden z největších srdcařů celé ligy najednou přišel o pozici přirozeného vládce nad vlastní obranou, o kapitánskou pásku a pomalu přichází i o svoje fantastické reflexy. V důsledku to znamená, že jakkoliv je obranná řada ASSE oproti dřívějším letům výrazně lepší, obranná činnost jako celek zůstává nadále pověstným "sudem střelného prachu".

Druhým důvodem je pokles střelecké formy Dimitriho Payeta, respektive absence vyloženě spolehlivého gólového hráče, jakého mají třeba sokové z Montpellier v Giroudovi. Payet i nadále podává velmi dobré výkony, i když ne pravidelně každý zápas, ale přesto dostatečně často, aby mohl být stále považován za oporu; jenže střelecký apetit mu už zřejmě pro letošek odešel nadobro, a zbývající články útočné vozby Stéphanois - Riviére, Sako a Aubameyang - nejsou klasickými hrotovými útočníky. Riviére koneckonců začínal na křídle, zatímco na hrotu hráli Bergessio, Sanogo nebo místy i Mirallas (což taky není klasický hrot). Jak Riviére, tak Sako mají sice velmi slušnou střelu a dávají poměrně dost branek, ale jejich pozice, úkoly na hřišti a koneckonců i primární dispozice jim prakticky znemožňuje stát se nějakými "gólovými mašinami", což je právě to, co by tým momentálně potřeboval nejvíc. ASSE má výbornou útočnou vozbu, které chybí hrotový útočník; výsledkem je dokola se opakující rutina zápasů, v nichž jsou Stéphanois lepší, soupeře přehrávají, vytvoří si řadu šancí, ale nakonec díky neschopnosti je spolehlivě proměňovat zápas ztratí.

A do třetice je třeba pozastavit se u trenéra Galtiera, který se zdá být čím dál míň schopný se svým týmem něco udělat, namotivovat ho, urvat body silou. V tvrdém boji lepšího středu francouzské tabulky není místo pro týmy, které hrají efektivní nátlakový fotbal, ale nedokážou skórovat, protože prakticky každý tabulkový soused má velmi kvalitní obranu; Galtier na lavičce působí místy až bezradně. Zápas s Nice se dá ještě považovat za smůlu, ale pokud se Les Verts urychleně nezvednou, nezbude než hodnotit jejich sezonu jako nevydařenou - sice se oproti loňsku výrazně zlepšili, ale pachuť faktu, že měli na víc, by v takovém případě zřejmě přetrvala. Problém je v tom, že Galtier se v této situaci (s níž, na druhou stranu, prakticky nemá zkušenosti) projevuje spíše jako alibista než jako ambiciózní trenér, který by své svěřence vyburcoval k maximálnímu výkonu. A s takovým přístupem se v L1 uspět nedá.


Moment kola: Přímý souboj o titul, Lille doma vyzvalo Lyon

Uplynulé kolo nám nabídlo další pochoutku ligového ročníku - lídr tabulky z Lille se doma představil proti jednomu z nejbližších pronásledovatelů, Lyonu. Zápas sliboval parádní podívanou, přestože v obou táborech panovala rozdílná nálada, zatímco Dogy před týdnem podlehly Montpellieru a v týdnu si na jejich béčkovou sestavu vyšlápl holandský Eindhoven, který jim tak vystavil v Evropské lize stopku.

V týmu Les Gones byla morálka o něco lepší, po dvou čtyřgólových zápasech v lize a solidní remíze se slavným Realem Madrid v rámci Ligy mistrů Lyon cítil šanci. Šanci, která mohla v případě úspěchu znamenat přiblížení se svému sokovi na pouhý bod. Chyběl ale u toho strůjce podzimní výhry nad totožným soupeřem - největší hvězda Lisandro totiž pořád laboruje, jako je již tuto sezonu zvykem, s vleklým zraněním. Oproti tomu Les Dogues nastoupili v plné polní, z ideální sestavy nechyběl nikdo. I proto se možná větší šance dávaly právě domácím...

A příznivci LOSC měli důvod k radosti už ve velmi brzkých minutách celého duelu. Hazard rozehrál standartní situaci, Rami zapracoval v roli prodlužujícího a špatně pokrytý kanonýr Sow opět ukázal, že góly dávat umí. V táboře Lille zavládla euforie, cítili, že pokud přidají ještě jednu branku, výhra by byla takřka nadosah. Nějaký významný trvalý tlak z jejich strany nicméně nepřišel, naopak na druhé straně přišlo vyrovnání, kdy se parádně opřel do balonu hostující Källström a jeho tvrdá pumelice z voleje, končící v síti, znamenala, že se začne odznova.

Radost OL ale netrvala příliš dlouho, chviličku po střeleckém zápisu švédského záložníka totiž kapitán Cris dal najevo, že po jednom z předešlých střetů není schopný v zápase pokračovat. Nahradit jej tak musel nerozehraný Diakhaté, u kterého nebylo vůbec jisté, jak se vypořádá s rozjetou ofenzivní mašinou v podobě domácích. Tyto pochyby se ukázaly být oprávněnými hned vzápětí, senegalský obránce působil minimálně značně rozpačitým dojmem, hodně fauloval a zdálo se, že je jen otázkou času, kdy udělá nějakou minelu, kterých v uplynulém ročníku udělal už víc než dost.

Nakonec ale nějaké větší faux paus nepřišlo, Diakhaté se s postupem času rozehrál k sice průměrnému, leč pořád dostačujícímu výkonu, jelikož Lille se nedařil nalézt pořádný recept na vybudování další gólové šance, a optickou převahu nedokázali využít tak, jak by se slušelo. Lyon působil v defenzivě relativně kompaktně, především Chorvat Lovren opět fungoval jako "držák" celé obranné linie a útočníkům Dog toho příliš nedovolil. Možná domácím příliš nesvědčil ani velmi špatný trávník, jelikož na jejich vysoce technicky zaměřený styl (možná technicky nejnáročnější v rámci celé ligy) je potřeba špičkový pažit. A ten na Stade Lille-Metropole už nějaký ten pátek není.

Ve druhém poločase byla blíže výhře spíše Puelova skvadra, fotbalisté Dog sice nadále drželi míč převážně na svých kopačkách, ale z "černé" práce nepříjemného Balmonta s kapitánem Mavubou a následných chytrých příher hvězdný útok nevytěžil prakticky nic. OL naopak sázel na, můžeme říct, zatažení do velmi pevného bloku a ofenziva byla převážně ve znamení rychlých protiútoků, z kterých mohlo, nebýt famozního Landreaua, i "zapršet", především Yoann Gourcuff měl v závěru duelu na noze velmi dobrou možnost rozhodnout, gólman Lillois byl ale proti. V několika slibných šancích se naskytl i spoluhráč Goucuffa, Jimmy Briand, ale málo platné, opět nám předvedl pro něj letos typický "zápas blbec", kdy mu téměř nic nevyšlo, jak chtěl, především v koncovce i kvůli své zbrklosti naprosto vyhořel. Můžeme jen spekulovat, jak by to vypadalo, být na jeho místě chladnokrevný zabiják Lisandro..

Výsledná remíza nakonec nepomohla ani jedné straně. Lille nemastným výkonem nedokázalo odrazit nápor lyonských, místo 7 bodů na OL, 3 na velice silné Marseille a 2 na drtivě finišující Rennes tak poskočili o pouhý bod, který při jejich obtížném losu (příští kolo je kupříkladu čeká "peklo" na Stade Vélodrome) nemusí stačit k úplnému uspokojení jejich ambicí. Lyon si také asi příliš nepíská, bod z hřiště LOSC se sice počítá, nicméně i vzhledem k průběhu zápasu šlo pomýšlet na mnohem více... Jisté je tedy momentálně pouze jedna věc - boj o ligový titul bude ve Francii zajímavý možná až do posledního kola.


Hvězdy kola:

1. André Dede Ayew (Marseille)

Aktuální kolo nebylo na bůhvíjaká představení zrovna bohaté, proto je umístění pracovitého forvarda Marseille na první příčce naprosto neohrožené. Právě Ayewův veledůležitý dvougólový příspěvek zajistil Olympique tři body na půdě nepříjemného Nancy a tím udržel Deschampsův tým ve vítězné šňůře, a tudíž i nezanedbatelné psychické výhodě pro stále více se blížící ligový finiš. Marseille jako by mohutně nabývala na síle a prohlášení forvarda Fenerbahce Mamadou Nianga, loňského nejlepšího ligového střelce právě v bleděmodrém dresu, o tom, že titul poputuje i letos na slunnou Riviéru, se rozhodně nejeví jako nějaký výkřik do tmy.

2. Mickaël Landreau (Lille)

Kdoví, jak by to s akciemi Lillois vypadalo, kdyby prohráli i třetí zápas v krátké době za sebou. Právě způsob, jakým Dogy přišly o svůj poměrně komfortní náskok na 1. místě, je tou nejlepší reklamou vyrovnanosti L1: stačila jedna prohra v Montpellieru (mimochodem první po čtvrt roce) a situace červenobílých se rázem parádně zkomplikovala. A mohlo být hůř, nebýt čaroděje Landreaua v brance domácích; Lyon potvrdil svoji vzestupnou formu i na severu Francie a především právě Landreauovou zásluhou si domů neodváží tři body, které by se mohly v pozdějším zúčtování ukázat jako nesmírně cenné.

3. Kafoumba Coulibaly (Nice)

Řízný defenzivní univerzál je poměrně nenápadným hráčem, který se v moři typologicky podobných playerů ve spodní polovině tabulky poměrně často ztrácí, to ovšem neznamená, že nemá svoje fotbalové kvality - a především dar být ve správnou chvíli na správném místě. Nice - jak jsme psali v samostatném odstavci - si proti ASSE dlouho takříkajíc ani neškrtlo, ale potom se do míče zničehonic opřel Coulibaly a místo pohodlného náskoku domácích tu najednou bylo překvapivé vedení hostů. Zaskočení Les Verts se na odpověď nezmohli, inkasovali ještě jednou a mají opravdu o čem přemýšlet, zatímco v Nice slaví - v boji o záchranu jsou body ze Saint-Étienne obrovsky cennou komoditou.

Ideální sestava 24. kola:
Mickaël Landreau (Lille) - Kafoumba Coulibaly (Nice), Damien Perquis (Sochaux), Mamadou Sakho (PSG), Sylvain Armand (PSG) - Thomas Mangani (Monaco), Etienne Capoue (Toulouse), Alou Diarra (Bordeaux) - Razak Boukari (Rennes), Park Chu-Young (Monaco) - André Ayew (Marseille)
Náhradníci:
Steve Mandanda (Marseille) - Gabriel Heinze (Marseille) - Fahid Ben Khalfallah (Bordeaux) - Víctor Hugo Montaňo (Rennes)

Gól kola: Kafoumba Coulibaly (OGC Nice)

Tak tohle bylo opravdu něco! Záložníkovi Pobřeží Slonoviny vstřelil gol, na který už asi nikdy nezapomene, podobný kousek se koneckonců povedl jen málo borcům, namátkou dnes již legendárnímu Robertu Carlosovi. A jak že se celá akce udála? Po standartním autovém vhazování Ben Saada přihrál Coulibalymu do míst poblíž rohového praporku, ten ale nevolil tradiční řešení, tedy centr, ale pořádně se opřel do míče svojí šajtlí a k úžasu všech báječně trefený projektil prosvištěl do šibenice zkoprnělého Janota.




Téma: Nejlépe centrující hráči L1

Po delší době opět přichází na řadu speciální téma, tentokrát se podíváme na fotbalisty, kteří se pyšní velmi ceněným atributem - dokáží poslat výborný dlouhý balon a je jim prakticky jedno odkud a na jakou vzdálenost...

Yoann Gourcuff (Olympique Lyonnais)

První pán na holení v tomto výběru překvapí asi málokoho. Vytříbenost kopací techniky reprezentanta Les Bleus totiž byla známá a prověřená už během jeho angažmá v italském kolosu AC Milán. Precizně zahrávané rohové kopy, chytré obloučky za obranu, nebezpečné střílené centry z náběhu a tím repertoár "nového Zidana" ani zdaleka nekončí... V kombinaci s Gourcuffovým přehledem na hřišti a práci s balonem nám vcelku jednoduše vychází, proč má prakticky jistý základ ve výběru Francie a proč se o něm vědělo už od jeho prvních krůčků ve velkém fotbale. V Lyonu má možnost konečně definitivně uzrát v naprostou špičku mezi světovými dispečery, následnému přestupu do některého z nejlepších klubů světa by pak už nemuselo nic bránit...

Marvin Martin (FC Sochaux-Montbéliard)

Kdo byste řekli, že letos v L1 vede minitabulku gólových asistencí? Ani Gourcuff, ani Lucho ani Hazard, nýbrž zápas od zápasu jasněji zářící hvězdička Sochaux.Třiadvacetiletý křídelník stále platí za relativně neokoukaného hráče, v áčku výběru trenéra Gillota je teprve dva a půl roku, nicméně po letošní sezoně už rozhodně žádnou neznámou nebude, nebylo by ani zvláštní, kdyby jej časem vyzkoušel i lodivod repre, Laurent Blanc. Jak už bylo výše řečeno, Martin si doposud připsal jednoznačně nejvíce asistencí (11 úspěšných pasů ve 24 zápasech) přihrává tedy téměř na každou třetí branku Les Lionceux! Největší nebezpečí hrozí z jeho pravé nohy, která je schopná poslat "do ohně" balon par excellence. Francouzskému šikulovi nedělá problém najít své kolegy z žádné pozice, největší lahůdkou z jeho arsenálu je bezesporu centr šajtlí rovnou z první, který uspokojí snad každého fajnšmekra. Nebezpečný ale není pouze ze hry, zahrává totiž téměř všechny standartní situace, především rohové kopy posílá na hlavu spoluhráčů s až zarážející pravidelností. Podaří se vedení Sochaux v létě husarský kousek, tedy udržení svého klenotu? Bude to bezpochyby těžká práce...

Yohan Cabaye (Lille OSC)

O síle ofenzivy Lille slyšel asi každý. Po alespoň jednom z ďábelsky kvalitní dvojice míčových kouzelníků Gervinho, Hazard pošilhává snad polovina evropských velkoklubů, před nimi navíc úřaduje letošní kometa Moussa Sow, která z jejich fotbalové geniality těží na 100%, branky střílí s železnou pravidelností. Málokdo už ale ví, kdo je tím mozkem, který velikou většinu útočných vymýšlí dlouho dopředu, podobně jako šachový mistr dopředu promýšlí své tahy. Ano, Cabayeho role je opravdu nevděčná, těžko na něj někdy bude upřena pozornost tak, jako na jeho protěžované útočné kolegy, přesto si každý v Lille uvědomuje jeho důležitost, však také v základu celku ze severu Francie kope již pátým rokem. Své místo má i v širším výběru Les Bleus, zde ale k jeho smůle panuje tradičně obrovská konkurence. Těžko říci, jestli Cabaye bude nadále vrchním dirigentem lilleské skvadry, nebylo by totiž žádným překvapením, kdyby se po letech dobře odváděné práce odhodlal zamířit do zahraničí, vyzkoušet si poprvé jiné prostředí než prověřené francouzské.

Benoît Trémoulinas (Girondins de Bordeaux)

Dlouho se spekulovalo, kdo jednou nahradí bývalého hvězdného obránce Francie, Lizarazua. Příznivci L1 ale mají jasno, přirozený nástupce totiž už nějaký ten pátek ukazuje své umění, kde jinde než opět v Bordeaux. Přirovnání k dnes již legendárnímu bekovi napovídá, co je Trémoulinasovou nejsilnější stránkou - vedle nevyčerpatelného fyzického fondu je to bezpochyby špičkový centr z náběhu, z kterého nadmíru těží ofenzivní vozba les Girondins. Před dvěma lety v mistrovské sezoně byly útočné výlety levého beka jednou z nejnebezpečnějších zbraní celého týmu, z jeho dlouhých balonů padlo několik důlěžitých branek a hrozbou pro soupeře je v podstatě i dnes, a to i přes fakt, že už v útoku není tehdejší hrot Chamakh a taktické pokyny nevymýšlí Laurent Blanc. Stále více se levému bekovi otevírají i reprezentační dvěře, Patrice Evra už není tak dobrý jako dříve, Clichy ne a ne vybřednout v dresu s galským kohoutem na hrudi z průměrnosti. Můžeme se tak těšit na očekávaný souboj trojice Mathieu, Trémoulinas, Cissokho. Bude nakonec úspěšným nástupce slavného Lizarazua? Nebylo by to rozhodně žádným překvapením..

Lucho González (Olympique Marseille)

Bylo to i vcelku překvapením, když hvězda portugalského Porta, Lucho, po dlouhodobě vynikajících výkonech nezamířila do jedné ze tří nejlepších lig v Evropě, ale do L1, vybrala si totiž Marseille. Argentinec se ve Francii aklimatizoval pomaleji, první půlku minulé sezony to ještě nebylo úplně ono, ale v jarní části to už byl ten starý dobrý Lucho - z velké části díky jeho příspěvku OM bral titul, trenér Deschamps si tak mohl mnout ruce, jak dobrého hráče mu vedení pořídilo. Role v záloze Marseille jsou dané jasně - dvojice spíše defenzivních záložníků se stará o "špinavou práci" a vytažený Lucho se tak může soustředit prakticky pouze na jediné; geniálními pasy posílat spoluhráče do vyložených šancí. Slavný Olympique je zatím ve hře i v Lize mistrů, podaří se jim po delší době opět zvítězit v celé soutěži? Argentinský středopolař by měl být tím pravým, kdo by k případnému triumfu mohl dopomoci nejvíce.

Benoit Pedretti (AJ Auxerre)

Jen málo fotbalistů v lize je pro svůj tým důležitějších než Benoit Pedretti pro Auxerre. Obklopen klasicky brejkovými hráči, kteří dávají balon rádi rychle od nohy a nebojí se vypálit, má ve Fernandezově systému spoustu místa pro rozehrávku - a bohatě toho využívá. Prakticky každý nebezpečnější balón ve vápně soupeře, případně dobře rozehraná standardka, je prací nevysokého štírka, který v kariéře prošel Lyonem i francouzskou reprezentací; jak si vede Auxerre bez Pedrettiho kreativních schopností jsme koneckonců mohli vidět začátkem tohoto kalendářního roku. Kapitán burgundského týmu má jeden z nejnadýchanějších centrů ligy a dokáže míči určit přesně takovou trajektorii, jakou očekává jen on a ne bránící soupeř.

Julien Féret (AS Nancy-Lorraine)

Nejlepší fotbalista Nancy je pozoruhodně univerzálním hráčem. Nejen že v zápase zastane obrovskou porci práce v defenzivě i ofenzivě, nejenže ho na hřišti můžete vidět čistit prostor před stopery, o pět minut později rozehrávat ze Zidanovy pozice, po chvíli na ostrém křídle a po další chvíli v útočné dvojici; hbitý středopolař se šibalským výrazem má i netradičně široký výčet herních činností a prvků, které ovládá prakticky bez problémů. Pokud ale máme nějaký aspekt jeho hry vyzdvihnout, je to určitě centr - Féret málokdy mine cíl, ať už je jeho cílem spoluhráčova noha, hlava nebo rovnou soupeřova brána. Dokáze vyslat nadýchaný oblouček, prudký míč do vápna i nebezpečnou střelu. Pokud letos Nancy nesestoupí, je nasnadě, komu by měli fanoušci poděkovat.

Jérome Leroy (Stade Rennais FC)

Jérome Leroy je pozoruhodným úkazem v kádru renneských. Zatímco zbytek týmu je složen převážně z mladých, atleticky výborně disponovaných a po úspěchu hladových hráčů, jejichž druhým jménem je "rychlost" a kteří svým agresivním napadáním tvoří z Antonettiho squadry velmi obtížně porazitelné mužstvo, Leroy je jejich přesným opakem - z ideálního věku už dávno vyrostl, je pomalý, neobratný, sprintování a presink přímo nesnáší a jeho svalová hmota vypadá v porovnání se spoluhráči jako zvířátko z kaštanů a párátek. Přesto se těší obrovské úctě celého týmu, Antonettiho nevyjímaje, a i přes to, že dávno ztratil stálou, elitní formu (v níž byl kdysi považován za jednoho z nejtalentovanějších hráčů, které může Francie vůbec nabídnout), má stále ambicióznímu týmu co dát. Leroy je totiž obdarován fotbalovým Bohem; je to skutečně nesmírně nadaný a inteligentní hráč, jehož kopací technice se nikdo ze zbytku kádru Rennes ani neblíží - a to se v žádném případě nedá říct, že by jeho spoluhráči byli nějací "nekopové". V moderním fotbalu už pro hráče Leroyova typu sice místo není, ale jeho milimetrově přesné rozehrávky, přihrávky, centry a přenášení a dirigování hry patří do zlatého fondu francouzské kopané.

Paulo Machado (Toulouse FC)

Úkoly portugalského záložníka ve středové řadě Toulouse jsou nasnadě: zatímco Capoue a Sissoko, případně Didot, poskytují týmu fyzickou převahu, rychlý přenos hry a efektivní přechod do útoku, Machadovým posláním je potulovat se nenápadně středem pole a číhat na míče, které následně rychlým a precizním centrem posílá dopředu nebo do stran. Kromě toho, že v Machadovi získal Casanova kvalitního exekutora přímých kopů, povedlo se mu navíc přidat do repertoáru sice úžasně silné, ale přece jen poněkud příliš přímočaré a nekreativní zálohy Toulouse nový, vítaný prvek. A fanouškům Tefece nezbývá než - po kolikáté už letos! - zopakovat: Kde jsme jen teď mohli být, kdybychom udrželi Gignace!

David Ducourtioux (Valenciennes FC)

Jakkoliv se zdá logické, že by seznamu nejlépe centrujících hráčů ligy měli dominovat beci, není tomu tak; ve francouzské lize se čím dál více prosazuje model beků rychlých a atletických, jejichž primárním úkolem není zajišťovat pravidelný přísun centrovaných míčů do vápna, ale podílet se na útočné činnosti mnohem komplexněji a ve vyšším tempu. Výjimkami budiž hráči jako Trémoulinas nebo právě Ducourtioux; ofenzivně laděný pravý obránce či záložník Valenciennes skutečně není žádná "mlátička" a při své hře působí nesmírně elegantně. Důkazem o jeho kopací technice budiž fakt, že se pravidelně umisťuje mezi nejefektivnějšími obránci ligy - mít na hřišti Ducourtiouxe znamená sice možné starosti v obraně, ale zato pravidelný přísun gólových asistencí.