Týden v Ligue 1 (26)

V aktuálním Týdnu v L1 se blíže podíváme na srovnání loňského Auxerre s letošním Rennes a pokusíme se odhalit příčiny, které vystřelily tyto tradiční kluby francouzského středu až do bojů o příčky nejvyšší. Ke slovu se dostane i nezvykle nízký počet branek, který v rámci 26. kola padl, stejně jako desítka nejobávanějších exekutorů standardních situací.

Událost kola: Je Rennes druhým Auxerre?

Loni to bylo Auxerre, letos Rennes: jeden tým, kterému byl předpovídán pohyb v lepším středu tabulky, vystřelil až k příčkám nejvyšším a zdá se, že bude až do poslední chvíle bojovat o titul, nebo alespoň o příčku zajišťující Ligu mistrů. To se Auxerre povedlo, a není vyloučené, že Rennes se to povede taky, i když to má znatelně těžší: letošní PSG určitě není snazší protivník než loňský Montpellier. Co mají tyto dvě mužstva shodného a čím se naopak odlišují?

1. Špílmachr

Na počátku úspěšné jízdy obou týmů stál tentýž problém: jak se vypořádat s absencí klasického špílmachra? Jak Thomas Kahlenberg v Auxerre, tak Jerome Leroy v Rennes byli v sezoně 2008/09 oporami svých týmů a motory záložních řad, popřípadě hry mužstva jako takové. V sezoně následující tak nastaly zákonité problémy: Kahlenberg odešel do Bundesligy, zatímco Leroy sice v týmu zůstal, ale zaznamenal alarmující pokles formy. Auxerre tento problém vyřešilo ještě větší koncentrací na taktiku a defenzivu a na Kahlenbergovo místo nasadilo pracanta Niculaeho, jehož neuvěřitelný vliv na hru a výsledky AJA byl plně doceněn až ve světle letošní sezony; Rennes, které na podobný problém nebylo připravené, pak sezonu prožilo v nevýrazném středu tabulky s prakticky nefunkční záložní řadou. Trenér Antonetti se tak v létě 2010 rozhodl pro podobný krok jako Fernandez rok předtím: namísto hry založené na dispečinku míčů od volného hráče pod útočníky se rozhodl poskládat záložní řadu méně kreativně a silověji a větší část odpovědnosti převést na křídla. To sice není tentýž způsob, jakým se s absencí svého AM vypořádalo Auxerre, nicméně Les Rouge et Noir se podařilo dospět k témuž efektu: lapidárně řečeno, stejně jako Auxerre loni, ani Rennes letos "nezemře na krásu". Hra týmu sice není na pohled ani zdaleka tak atraktivní, jako když v záloze čaroval fantastický technik Leroy, ale je na druhou stranu mnohem zodpovědnější, kompaktnější a vposledku i nezanedbatelně efektivnější.

2. Trenér

Jean Fernandez a Frédéric Antonetti mají jednu věc společnou: oba jsou brilantními taktiky a nesmírně inteligentními trenéry, kteří francouzskému fotbalu skutečně rozumí a umí v něm takříkajíc "chodit". Dokonce by se dalo říct, že co se taktické stránky týče, jsou právě tato dvě jména vůbec tím nejlepším, co současná L1 nabízí. Dalším společným prvkem je důraz na neprostupnou defenzivu, záliba v nenápadných, ale extrémně pracovitých hráčích, a také skvělé motivátorské schopnosti: hráči jako Coulibaly, Hengbart, Niculae nebo Mignot na auxerreské straně, stejně jako Mangane, Boukari, Kana nebo Danzé na renneské, hrají na absolutním vrcholu svých dlouhodobých možností, pokud tento vrchol rovnou nepřekračují - což by se z poměrně pádných důvodů dalo říct zejména o loňském Niculaem a letošním Manganovi. Právě fakt, že oba stratégové jsou zároveň brilantními motivátory, poskytuje jejich týmům v našlapaném pelotonu L1 nezanedbatelnou výhodu: absolutní koncentrace od úvodního do závěrečného hvizdu, automatické, místy až otrocké plnění taktických pokynů, agresivní pressing a dostupování hráčů a mimořádná střelecká potence, to jsou atributy, z nichž se v zahuštěném středu francouzské ligy nejlépe "ždímá" úspěch.

3. Obrana

Mají-li loňské Auxerre a letošní Rennes něco na první pohled společného, je to určitě obrana, respektive defenzivní činnost celého mužstva. Přestože prakticky žádnému týmu nedělá problémy protivníka opticky přehrát, vstřelit gól se mu povede jen málokdy: obranná hra Auxerre i Rennes je zkrátka maximálně koncentrovaná a navíc namíchaná z ideálních hráčských typů. Je nicméně nutno uznat, že Antonettiho práce v tomhle ohledu zaslouží ještě nějaké bonusové body navíc: na rozdíl od Auxerre, které odehrálo celou sezonu s perfektně vyváženou a sehranou čtveřicí Hengbart, Coulibaly, Mignot, Grichting, se v zadních řadách Rennes protočilo mnohem více hráčů, a to zhusta hráčů absolutně nezkušených (Souprayen, Kana, Théophile-Catherine) nebo nehrajících na svém primárním postu (Fanni, Danzé). Antonetti přežil i odchod Fanniho prakticky bez ztráty kytičky, a kromě výpadku v Sochaux, které jeho mužům nasázelo potupných pět gólů, a navazujícího pohárového představení v Remeši šlape defenziva bretaňských jako švýcarské hodinky. To je vskutku mimořádná statistika.

4. Štěstí

Jistě, svádět všechno na štěstí prostě nejde. Pokud se nějaká zdánlivě nepravděpodobná situace stane jednou nebo dvakrát, dá se to považovat za štěstí, pokud se pravidelně opakuje celou sezonu, je to už daleko spíše mimořádný taktický um - a tím jak Fernandez, tak Antonetti bezesporu oplývají. Přesto se však nedá říct, že by se paní Štěstěna obracela k oběma týmům zrovna zády. Rennes, stejně jako loni Auxerre, letos vyhrává i zápasy, ve kterých rozhodně není lepším týmem, a to ani v případě, že si upravíme měřítka vnímání podle herního mustru (to bylo krásně vidět loni, kdy Auxerre nebylo lepším týmem prakticky nikdy, přesto však většinou vyhrávalo naprosto zaslouženě). U Antonettiho se navíc dá krásně poukázat na rčení "Odvážnému štěstí přeje" - aby nějakému trenérovi prakticky bez výjimky vyšlo tolik taktických a systémových změn a nasazení nezkušených a neznámých hráčů, to už v L1 skutečně dlouho nebylo.

5. Perspektiva

A na závěr nutně se vkrádající otázka: vidíme-li, kde se letos pohybuje Auxerre, jaká je šance, že Rennes příští rok potká tentýž osud? Tady se musíme vrátit k předchozímu bodu: loni mělo Auxerre obrovské štěstí. Ne herně, nýbrž na zranění - s natolik obětavým a fyzicky vyčerpávajícím stylem, jaký Fernandez svým svěřencům naordinoval, je pomalu malým zázrakem, že vydržel odehrát celou sezonu prakticky ve 14 lidech. Letos je tomu přesně naopak, Auxerre kosí jedno zranění za druhým, a právě to je stěžejním a klíčovým důvodem oné obrovské krize z přelomu podzimu a jara, která svrhla na hráče psychickou deku, z níž se vyhrabávají doteď a jde to hodně ztuha. Totéž se samozřejmě může stát i Rennes, ale ti se, ruku na srdce, přece jen díky většímu počtu odzkoušených hráčů jeví na podobné problémy lépe připraveni. Jejich kádr je sice na některých pozicích extrémně úzký (hrotový útočník, krajní obránci), na druhou stranu však mají celou paletu kvalitních středních záložníků a křídel, a díky Leroyovi i záložní taktickou variantu pro případ náhlých absencí či ztráty impulzu - to Auxerre letos nesmírně chybělo, protože i s prakticky druholigovou sestavou bylo nuceno hrát stále tentýž agresivní a náročný fotbal, do kterého však samozřejmě už nemělo dostatečně kvalitní a "vycvičené" hráče. Antonetti vypadá, že by se z tohohle případu mohl a měl poučit.

Dalším rizikem je samozřejmě hráčský exodus - u Rennes jsou nejvíce ohrožení M’Vila, Mangane a asi i Marveaux (bez nějž však tým ukázal, že hrát umí) a Boukari. Zejména M’Vila, skvělý mladý defenzivní štít a držák celé zálohy, by se mohl v případně vybojované Lize mistrů ukázat jako stěží nahraditelný. Pokud se Rennes skutečně udrží na nejvyšších příčkách až do konce ligy, čeká nás každopádně mimořádně zajímavý podzim.


Moment kola: Nezáživná sobota

Tak jako každá fotbalová liga, i Ligue 1 má své světlé a stinné stránky. V případě francouzské nejvyšší soutěže zlí jazykové určitě nejvíce žehrají na menší porci vstřelených gólů než je v jiných špičkových evropských ligách zvykem, nejvíce bručí především fandové velice ofenzivní Bundesligy, o té nizozemské ani nemluvě.

V sobotním hracím odpoledni byla nízká střelecká produktivita až do očí bijící a škarohlídi si tak opět přišli na své - v sedmi zápasech padly pouhopouhé čtyři branky, pouze čtyři týmy ze 14 se dokázaly prosadit! Pro srovnání: v neděli padlo branek hned 12 a aby to srovnání vypadalo ještě bizardněji, odehrály se jen tři zápasy, pokud tedy budeme pokračovat v hrátkách s čísly, gólový příspěvek na jeden zápas stoupl více než sedmkrát.

Čím to je, že se občas ve Francii podobné gólové půsty naskytnou? Hlavní příčinou je bezpochyby taktika mnoha týmů, zejména ze středu a spodku tabulky, zaměřená především na bezchybnou defenzívu s přehuštěným středem, sází většinou pouze na jednoho, v krajním případě dva hráče s čistě ofenzivními úkoly, zbytek sestavy pak srdnatě brání a obvykla jediná snaha na zteč soupeřovy brány je v podobě bleskových protiútoků, pokud vůbec.

Nancy, Nice, Rennes, Monaco, Auxerre, toto je většina z týmů, které udržely čisté konto a charakteristiku popsanou výše splňují do puntíku - ve středu obrany jim kralují silově disponovaní stopeři, mohou se spolehnout na málokdy chybujícího gólmana a celému defenzivnímu chodu vypomáhá i dynamická, atleticky disponovaná záloha, která výrazně snižuje tlak na své kolegy z obranného valu. Není pak až takovým překvapením, že čistě ofenzivní mužstvo jako je třeba Lorient vyjde střelecky naprázdno, když na jeho hřiště dorazí takto hrající tým (Nancy zuby nehty udrželo bezgólovou remízu).

O to více je třeba užívat si celky, si příliš nelámou hlavu s tím, jestli postavit defenzivní záložníky 2, 3, nebo rovnou čtyři, ale sází především na taktiku dát více gólů než soupeř. Kupříkladu fotbalisté Lille a Lyonu nám to ukázali v uplynulém kole více než jasně...


Hvězdy kola:

1. Lisandro Lopez (Olympique Lyonnais)

Argentinský útočník se během svého angažmá v Lyonu již stihl naprosto suverénně stát nejdůležitějším mužem týmu. Rozdíl mezi lyonskou ofenzivou s ním a bez něj je natolik markantní, že pouhá jeho přítomnost na hřišti zvedá morálku a formu zbytku týmu o několik desítek procent. A když se k tomu přidá i forma střelecká, zdá se, že Lisandro na francouzských trávnících zkrátka nemá konkurenci; jistě, v pohodě hrající Lyon by si proti odevzdanému Arles s nejvyšší pravděpodobností porazil i bez něj, ale teprve s příspěvkem své "devítky" se z rutinního zápasu stal zdrcující ofenzivní koncert. A sám Lopez zaznamenal hattrick.

2. Fabien Audard (Lorient FC)

Lorient si svůj zápas s Nancy určitě představoval jinak. Tradičně ofenzivní mužstvo jako by zapomnělo dávat góly: útočná vozba v čele s fenomenálním Gameirem nezaznamenala jediný zářez už ve třetím zápase v krátké době, a v posledním utkání dokonce reálně hrozilo, že se zarputilému protivníkovi podaří prolomit kouzlo bretaňského stadionku, na kterém dokáží Les Merlus usmažit prakticky každého; Nancy bylo po celý zápas jasně lepším týmem, a nebýt vynikajícího výkonu strážce branky oranžových, bylo by v táboře Gourcuffových mužů o poznání méně veseleji.

3. Kamel Chafni (AJ Auxerre)

Důvod, proč dáváme Chafniho mezi největší hvězdy kola místo Hazarda, El-Arabiho nebo Boukariho, jejichž gólové příspěvky také znamenaly těsná vítězství, je nasnadě: Auxerre se před víkendovým utkáním se slovutným PSG nacházelo v krizi vpravdě olbřímích rozměrů a začínalo být pomalu jisté, že se do záchranářských starostí namočí mnohem víc, než se původně předpokládalo. Chafni, který nastoupil nezvykle na pravém křídle, však okořenil svůj dobrý výkon veledůležitým gólem v závěrečných minutách utkání a vnesl do zatuchlé atmosféry na Abbé-Deschamps trochu jasného světla: nic ještě není rozhodně ztraceno.

Ideální sestava:
Fabien Audard (Lorient) - Romain Danzé (Rennes), Kader Mangane (Rennes), Damien Perquis (Sochaux), Franck Béria (Lille) - Razak Boukari (Rennes), Rio Mavuba (Lille), Eden Hazard (Lille), Kamel Chafni (Auxerre) - Youssef El-Arabi (Caen), Lisandro Lopez (Lyon)
Náhradníci:
Olivier Sorin (Auxerre) - Jérémy Morel (Lorient) - Miralem Pjanić (Lyon) - Modibo Maiga (Sochaux)

Gól kola: Eden Hazard (Lille OSC)

Poprvé v sezoně pronikl do naší miniankety o nejpovedenější trefu kola supertalentovaný Belgičan, který se opět ukázal v ten nejlepší moment - otevíral totiž velmi důležitým gólem skŕe na hřišti přímého soka o titul, Marseille. A nebylo to jen tak ledajakým způsobem: kousek za polovinou převzal míč od spoluhráče, elegantně si jej potáhl, načež zhruba z pětadvaceti metrů napálil senzačně míč přímo do horního rohu Mandandovy svatyně.




Téma: Mistři standartních situací

Útočník postupuje na bránu, obrana se překotně formuje, ve vzduchu visí nebezpečí vstřelené branky, stadion vstává a hučí to v něm jako v úle... a pak to přijde: nedovolený zákrok, po kterém se útočící hráč ocitá na zemi a rozhodčí nekompromisně nařizuje přímý kop. Představujeme vám 10 hráčů, pro které je taková situace přímo darem z nebes: právě totiž přichází jejich práce, totiž postarat se, aby soupeř svého prohřešku jaksepatří litoval. Kdo je nejobávanějším mistrem standardních situací ve Francii?

Nenê (Paris Saint-Germain)

Že je nejlepším zahrávačem trestných kopů ve francouzské nejvyšší soutěži Brazilec, na to už je zvyklý zřejmě každý. Nenê po povedeném angažmá v Monacu i v pařížském klubu ukazuje, že je vynikajícím komplexním záložníkem. V celé Franciei pravděpodobně nepobíhá záložník s přesnější střelou než právě brazilské křídlo, které s blížící se třicítkou zraje jako víno. Nenê už asi těžko bude moci pomýšlet na angažmá v nějakém velkoklubu, může ale napodobit Portugalce Pauletu, který spojil závěr své kariéry s pařížským klubem, a nadosmrti se zapsal zlatým písmem do kroniky PSG.

Miralem Pjanić (Olympique Lyonnais)

Pokud bychom chtěli najít mistra přímých kopů v kategorii do 21 let hrajícího v L1, neměli bychom moc práce - Pjanić již od svých 17-ti let, kdy se poprvé ukázal ve francouzské nejvyšší soutěži, ukazuje, že by jednou v Lyonu mohl nahradit mistra nad mistry, Brazilce Juninha, i proto, že v kopací technice můžeme najít několik podobenství. Mladý Bosňák není typem hráče, který sází při exekuci standartky na sílu, ale především na přesnost a těžko uvěřitelnou (zároveň pro gólmany špatně odhadnutelnou) rotaci, tolik typickou pro zmíněnou dnes již legendu OL. Bude zajímavé sledovat, zda-li se Pjanićovi tato těžká mise podaří ve finále dotáhnout do úspěšného konce; tedy zda-li se opravdu stane právoplatnou jedničkou mezi exekutory trestných kopů.

Wendel (Girondins de Bordeaux)

Když byl v Bordeaux ještě přítomen Yoann Gourcuff, existovaly pouze dvě možnosti, kterak zahrát přímý kop. Buď zmíněný francouzský reprezentant poslal přesný oblouček na hlavu některého ze spoluhráčů, nebo se míče ujal druhý možný adept - Brazilec Wendel už ale rozhodně neměl za úkol najít někoho z kolegů, ono by to také bylo zbytečné, téměř každý, kdo sleduje L1 pravidelně, totiž ví, čeho všeho je Wendelova levačka schopná. To nám koneckonců krásně ukázala i v minulém kole na hřišti Brestu, kdy krásnou ranou do šibenice otevírala skóre zápasu...

Taye Taiwo (Olympique Marseille)

Přichází na řadu další levonohý hráč, tentokrát se ale nejedná o žádného technického filutu, největší devízou Taiwa, pro Afričana tolik typickou, je totiž především razance střely, v neoficiální soutěži o nejrychleji letící projektil by byl Taiwo bezpochyby jedním z favoritů... Pouze málo gólmanů L1 je schopno se vypořádat s ničivou rychlostí "dělovek", které má na svědomí pětadvacetiletý Nigerijec. Největší noční můrou pro každého brankáře je ale určitě stanout proti Taiwovi při jeho exekuci pokutového kopu. Většinou totiž ani nemusí reagovat, zkrátka nemá moc smysl snažit se vytěsnit střelu, která ani není pořádně vidět a už se třepotá v síti...

Ryad Boudebouz (FC Sochaux-Montbéliard)

Boudebouz je jedním z mnoha nadějných mladíků v kádru Les Lionceux, který i přes svůj nízký věk udivuje svojí herní vyzrálostí, přehledem a vynikající technikou. Ofenzivně laděný záložník nicméně nekraluje pouze v mezihře, ale i při přerušení hry zaviněné faulem, s následnou exekucí trestného kopu si totiž ví rady více než dobře. Letos jeho forma dá se říci graduje, penaltový specialista se v probíhající sezóně prezentuje konstantně povedenými výkony, můžeme tedy v blízké době očekávat odchod za lepším.

Dimitri Payet (AS Saint-Étienne)

Opora ASSE sice přišla o svoji střeleckou formu z podzimu a Les Verts se tím vyřadili nejen z boje o titul, ale už značně ztrácí i v bitvě o poháry (jak jsme podrobně rozebírali minulý týden), nicméně co se přímých kopů týče, je Payet i nadále zárukou permanentního nebezpečí pro soupeřovu bránu. Ve svém repertoáru má tvrdou střelu, chytrý centr i střílené míče do vápna, a případná spolupráce s vysokým a silným útočníkem by se v jeho podání mohla proměnit v ďábelsky účinnou zbraň. Dost možná právě na tenhle Payetův herní aspekt sází PSG, které by agilního borce rádo přivedlo v letním přestupovém okně. A které má v kádru Guillaume Hoaraua.

Marco Estrada (Montpellier HSC)

Brzy osmadvacetiletý chilský borec přišel před sezonou do Montpellieru s jasným úkolem: nahradit na pozici špílmachra dalšího Jihoameričana Tina Costu, který odešel do Valencie. To se tak úplně nepovedlo; Estradova forma po dobrém začátku znatelně upadla, a právě jeho neschopnost ujmout se Costovy role za útočnou trojicí stála Montpellier už pěknou řádku bodů a především chaotickou a rozháranou hru v ofenzivní fázi. Nicméně jedna věc, kterou se Estrada uvedl prakticky ihned po začátku sezony, zůstává aktuální i nadále: postaví-li se Chilan k přímému kopu, soupeřův brankář se začíná potit. Nedokonalá adaptace na pohyb mužstva a neschopnost zafixovat si optimální pozici na hřišti totiž v takovém případě ustupují čisté kopací technice, a tu má Estrada - jako správný Jihoameričan - na výborné úrovni. Jeho specialitou jsou nepříjemně zakroucené míče, se kterými má každá obrana spoustu práce.

Milan Biševac (Valenciennes FC)

Jen málo hráčů má v L1 tvrdší ránu než Milan Biševac, řízný ofenzivně zaměřený stoper Valenciennes. Opora VAFC umí bez problému vyslat na soupeřovu bránu ostrý projektil i ze vzdálenosti kolem 30 metrů, a této své přednosti - tedy kromě situací přímo ve hře, ze kterých koneckonců dává na stopera slušné množství branek - využívá i při rozehrávání přímých kopů. Když se k míči staví Biševac, můžete si být jisti, že nebudete svědky žádného nadýchaného milimetrového centru přímo na hlavu uvolňujícího se útočníka; naopak, srbský pořízek se do míče jednoduše opře vší silou a střílí přímo na bránu. Brankáře, kterému taková rána vypráší rukavice, pravděpodobně bolí ruce ještě večer před spaním.

Valter Birsa (AJ Auxerre)

Stejně jako Biševace, zdobí i dalšího Balkánce v našem výběru především výborná střela z dálky: může se zdát, že se Birsa většinu času po hřišti jen tak potuluje, ale běda, jakmile dostane míč za hranicí vápna na svoji obávanou levačku. Stejně jako ve Valenciennes mají Biševace na nekompromisní ostřelování brány a Ducourtiouxe na přesné a chytré centry, mají i v Auxerre "matematika" Pedrettiho a "dělostřelce" Birsu; pokud se oba sejdou na hřišti ve formě, je každá standardní situace v podání modrobílých nesmírně nebezpečná, nota bene s podporou výtečných hlavičkářů Mignota nebo Coulibalyho. Jean Fernandez bude muset pořádně přemýšlet, jak letos dobře hrajícího Slovince v příští sezoně nahradí: Birsa už s předstihem oznámí, že dá burgundským vinicím v létě definitivním sbohem.

Marama Vahirua (AS Nancy-Lorraine)

Ofenzivní univerzál s tahitskými kořeny letos nemá tak výraznou sezonu jako minulý rok, kde se v dresu Lorientu stal jedním z nejlepších nahrávačů ligy a spolu s Gameirem vytvořil obávanou dvojici, která vytáhla podceňovaný klub až na výborné sedmé místo; přesto je však jeho neoddiskutovatelná tvořivost obrovskou podporou i pro jeho nový klub, který jinak příliš kreativních typů v kádru nemá. Vahirua, ač primárním povoláním útočník, není žádný obávaný střelec; gólů sice nedává nijak extrémně málo, ale radši upřednostní přihrávku lépe postavenému spoluhráči. Vzhledem k jeho nízké výšce, ne zrovna urostlé postavě a hernímu stylu, který je všechno, jen ne vyloženě atletický, pak naplno vyniká právě jeho brilantní míčová technika, která se samozřejmě odráží i v zahrávání standardních situací; letos už třicetiletému borci nedělá problém posadit míč na jakoukoliv nohu nebo hlavu kdekoliv na hřišti. V kombinaci s Julienem Féretem, který je podobnou brilantností rovněž nadán, má tak Nancy zřejmě nejšikovnější duo fotbalistů ze spodní třetiny ligy.