Týden v Ligue 1 (8)

V osmém kole L1 prolomilo Auxerre podle očekávání svoji sérii bez výhry, což odskákali chudáci z Arles, konečně se probrali Jimmy Briand a Cédric Hengbart a Lille musí řešit nečekaný problém. Také se můžete podívat na jeden z nejhezčích dosavadních gólů sezony.

Událost kola: Zaútočí některý ze tří černých koňů na titul?

V úvodní čtvrtině sezony se vyprofilovaly tři týmy, jejichž výkony jsou velmi příjemnými překvapeními a jejichž kádry zároveň přislibují, že by se nemuselo jednat jen o počáteční entusiasmus, ale skutečnou konkurenci tradičním velkoklubům v boji o příčky nejvyšší. Kdo z nich má největší šanci dosáhnout skutečného úspěchu?

(Do tohoto seznamu nezpočítáváme nováčky Caen a Brestois - tyto týmy by neměly mít problémy s udržením se v soutěži, ale dlouhodobý pobyt na špici se u nich příliš očekávat nedá, přestože příklad loňského Montpellieru je stále čerstvý a vyvolává zajímavé asociace. Pokud se těmto týmům podaří trápit favority i nadále, podíváme se na zoubek i jim.)

První ze tří "komet" je Casanovovo Toulouse FC, které začalo sezonu ve fantastickém stylu, ale poslední dobou mu přece jen dochází dech a propadá se tabulkou dolů, i když nehraje nijak dramaticky hůře než předtím. Důvodem je ošemetná situace v útoku, kterou jsme podrobně rozebrali už na přelomu srpna a září: mladé pušky Santander a Tafer mají jistě velký potenciál, ale odtáhnout na pozici osamoceného hrota celý podzim (na jaře by už měl být k dispozici Pentecote, což je nicméně rovněž spíš nadějný příslib než špičkový útočník) je zatím nad jejich síly.

Toulouse i nadále těží z enormní síly záložní řady, která je s hráči jako Braaten, Didot, Capoue, Sissoko a Tabanou zřejmě vůbec nejsilnější v lize, ale vzhledem k situaci v útoku se nedá očekávat, že se ještě letos navrátí na pozice, které opustilo v září. Do boje o titul s nimi počítat příliš nelze, boj o poháry ale zůstává i nadále reálný.

Ještě hlubší propad se dá očekávat u AS Saint-Étienne, a to zejména v případě, že přes zimu neudrží svůj největší klenot a dosavadní nejzářivější hvězdu ligy, Dimitriho Payeta. Na rozdíl od loňské sezony se však určitě nedá očekávat pád do bojů o záchranu, a to ani v případě dramatické ztráty formy: zárukou je pevná obrana, tedy přesně ten prvek, který ASSE v nedávné minulosti nejvíce srážel k zemi. Tíha odpovědnosti vzadu už neleží jen na Jérémie Janotovi, potetovaném "zlém muži" v bráně, ale s příchodem skvělých posil Marchala a Bocanegry a se slušnými výkony nepříliš známého Bayal Salla se ji podařilo rozložit kvalitu na celou obrannou řadu, která najednou šlape mnohem lépe než dříve a dává "Les Verts" naději bojovat o pohárové pozice. (O Sylvainu Marchalovi se zmíníme i ve výčtu nejzajímavějších stoperů ligy).

A boj o poháry bude pro ASSE také maximum, jelikož co se ofenzivní fáze týče, je jejich závislost na Payetovi s Riviérem příliš výrazná a ani jeden z těchto forvardů není zrovna ukázkou hráče, který by si držel dlouhodobě excelentní formu. Pokud nicméně Payet bude v zeleném dresu řádit až do června, nabízí se paralela s předloňským Toulouse, které podobně táhl André-Pierre Gignac: tehdy z toho bylo čtvrté místo, a co je zajímavé - rok předtím skončilo Toulouse sedmnácté, stejně jako Les Verts loni! Bude se historie opakovat?

A samozřejmě nesmíme zapomenout ani na aktuálního lídra tabulky, Antonettiho Stade Rennes. To zpočátku nevyvolávalo zrovna důvěru, drastická obměna kádru a spoléhání na hráče jako Théophile-Catherine, Danzé a Jirés-Ekoko evokovaly spíše klidný boj ve středu tabulky a stabilizaci pro pozdější, tučnější léta. Jenže podceňovat Antonettiho schopnost sestavit tým se rozhodně nevyplácí: všichni tři výše zmínění hráči hrají dobře, ve středu zálohy exceluje M’Vila (který míří mílovými kroky mezi nejlepší středopolaře celé Francie), jehož doplňuje podsaditý matador Dalmat, a ofenziva s už loni výtečným Marveauxem, znovuzrozeným Leroyem, dalším supertalentem Brahimim a ostrostřelcem Montaňem na hrotu šlape jako hodinky.

Navenek to tak vypadá, že Rennes mají v podstatě jen jeden opravdu vážný problém: nesmírně úzký kádr právě v ofenzivní fázi. V podstatě stačí zranění Montaňa a útok Rennes se "smrskne" na tutéž úroveň, co útok Toulouse: silná záloha schopná hrát skvěle dopředu, ale bez spolehlivého zakončovatele. Za těchto okolností je tipovat umístění Rennes značně vrtkavé. Pokud se ovšem povede v zimě přivést Erdinga z PSG, jak se poslední dobou spekuluje, a pokud do té doby tým nevypadne z pohárových příček, bude načase začít brát Antonettiho soubor smrtelně vážně.

Moment kola: Nancy - můj dům, ostatních hrad?

Domácí hřiště většinou mají výhodu v tom, že týmy na nich s podporou vlastních fanoušků snadněji získávají body. Ne tak Nancy. Fakt, že venkovní Nancy je mnohem nebezpečnější než domácí, je dlouhodobě známý a poměrně snadno vysvětlitelný - Nancy je totiž brejkové mužstvo, kterému se mnohem lépe hraje "do plných", než když musí před vlastním publikem tvořit hru; podobnou bilanci, i když ne tak vyhrocenou, má například i podobným stylem hrající Auxerre. Jenže letošní statistika Correova týmu už pomalu překračuje všechny meze - ze čtyř výjezdů na soupeřova hřiště si hráči ASNL připsali dvě výhry a dvě remízy, zatímco doma hned čtyřikrát prohráli!

Moussa Sow - z náhradníka hrdinou

Když Moussa Sow před sezonou měnil Rennes za Lille, měli všichni za to, že převezme místo univerzálního náhradníka do útoku po Pierre-Emericku Aubameyangovi, který odešel do Monaka. Lille navíc opustil i Sören Larsen, definitivně i Róbert Vittek a co se Túlia de Mela týče, jeho zdravotní karta už začíná pomalu připomínat "auxerrského fantoma" Alexandra Licatu. Novou sezonu tedy Dogy zahájily s pěticí Frau, Gervinho, Hazard, Sow, Obraniak, přičemž Gervinho, Hazard a Frau měli mít díky svým kvalitám a sehranosti bezpečně zajištěný základ.

Jenže trenér Garcia si novou akvizici hned na začátku sezony vyzkoušel na hřišti, a světe div se, byl to právě Sow, kdo v matném remízovém úvodu v celém týmu (společně s Debuchym) vynikal nejvíce - a protože ho výborná forma zatím nepřešla, staví trenér na trojici Gervinho, Sow, Frau, z nichž každý dal v deseti zápasech už čtyři góly, a za nejkratší konec tak tahá ten, kdo měl mít místo v sestavě nejjistější - loňský objev sezony a jeden z největších talentů světového fotbalu vůbec, Eden Hazard! Nechá Garcia svůj největší klenot vysedávat na lavičce, nebo rozbije fungující ofenzivu, která jeho tým vytáhla už na třetí místo?

Hvězdy kola:

1. Cédric Hengbart (Auxerre)
Probuzení loni zřejmě nejlepšího pravého beka soutěže přišlo pro Auxerre doslova za pět minut dvanáct: kdyby se zápas v Arles nepodařilo dotáhnout do vítězného konce, klesla by psychika týmu na samé dno a z nečekaného černého koně evropských soutěží by se rázem mohl stát celek bojující o holé udržení. Ale zejména zásluhou poměrně odvážně přestavěné sestavy (v níž se nováček Alain Traoré uvedl hned vítězným gólem), kapitána Benoïta Pedrettiho (který letos jako jeden z mála podává konstantně výborné výkony) a především právě Hengbarta, který famózním výkonem podpořeným třemi asistencemi celé galapředstavení týmu v modrobílých dresech odřídil, by se Fernandezovu mužstvu mohlo začít blýskat na lepší časy.

2. Jimmy Briand (Lyon)
Jimmy Briand je zvláštní fotbalista. V Rennes ho sužovalo jedno zranění za druhým, přesto v okamžicích, kdy se dostal na hřiště, býval nezastavitelný. Hned po přestupu do Lyonu odehrál vynikající přípravu a vypadalo to, že se okamžitě stane velkou oporou, jenže sotva začala soutěžní sezona, forma rychlonohého univerzála šla prudce dolů. Briand najednou jako by nebyl schopen trefit se ani do odkryté brány, míč mu uskakoval a lyonský útok s ním na křídle působil stejně jako loni, kdy na jeho místě hrál vyčpělý Sydney Govou. Jenže potom přišel zápas v Nancy a jakoby jeho um explodoval. Dva góly, kterými Lyonu vystřelil veledůležité vítězství nad houževnatě odporujícím soupeřem, mluví za vše.

3. David Ospina (Nice)
Přestože není pochyb, že místo mezi největšími hvězdami by si zasloužil stejnou měrou i Moussa Sow, strůjce teprve třetího vítězství Lille v sezoně, rozhodli jsme se upřednostnit právě kolumbijského gólmana, jehož famózní výkon bude hráče PSG v čele s Hoarauem strašit ve snech asi ještě hodně dlouho. Neprohrát na Parku princů je pro tým formátu Nice velký úspěch, ovšem mít v brance kohokoliv jiného než "gumáka" Ospinu, odjížděli by hráči z azurového pobřeží se skloněnými hlavami. Kolumbijcův výkon je zajímavý ještě z jednoho hlediska: už loni měl celou řadu vynikajících zápasů, ale nedokázal takříkajíc "zavřít bránu", udržet čisté konto při velkém náporu soupeře. Byl schopen nastřádat řadu excelentních zásahů, ale téměř pokaždé kapituloval. To, že se mu povedlo vychytat nulu právě na hřišti rozjetého PSG, může být pro jeho vývoj důležitější, než to napoprvé vypadá.

Ideální sestava: David Ospina (Nice) - Cédric Hengbart (Auxerre), Adil Rami (Lille), Michaël Ciani (Bordeaux), Romain Danzé (Rennes) - Blaise Matuidi (Saint-Étienne) - David Ducourtioux (Valenciennes), Yoann Gourcuff (Lyon), Dimitri Payet (Saint-Étienne) - Jimmy Briand (Lyon), Moussa Sow (Lille)

Náhradníci: Steve Mandanda (Marseille) - Kader Mangane (Rennes) - Rio Mavuba (Lille) - Ideye Brown (Sochaux)

Gól kola: Michaël Ciani

Až bude příště lorientský brankář Fabien Audard vyhazovat zdánlivě nevinný míč, určitě si dá mnohem větší pozor, aby se ve středu hřiště náhodou netrefil na nohu soupeře. Na první pohled nevinná chybička se pro Les Merlus stala pohromou vedoucí ke ztrátě celého zápasu, když si dlouhonohý stoper Bordeaux zase jednou po čase vybral svoji "geniální chvilku": jeho překrásně umístěný lob je jedním z nejhezčích gólů probíhající sezony.

Zde si můžete tento gól vychutnat.


Téma: Nejzajímavější jména na francouzských trávnících. Díl 3: Střední obránci

Se stopery je to v L1 poměrně těžké. Najdeme tu několik velkých hvězd, z nichž nejvýraznější jsou Cris, Marc Planus, Adil Rami, Mamadou Sakho a v letošní sezoně i původním povoláním pravý bek Rod Fanni. V našem seriálu se sice chceme primárně zaměřovat na mladé a talentované hráče, ale zrovna pozice uprostřed obrany je (společně s místem defenzivního záložníka) natolik klíčová a náročná na získané zkušenosti, že těch opravdových talentů po hřištích moc neběhá. Je tu nová posila Bordeaux, Vujadin Savić, který ale na začátku sezony nepřesvědčil a v současnosti už vysedává mezi náhradníky; je tu montpellierský Mapou Yanga-M’Biwa, jehož výkony jsou však zatím velmi nestálé a nevypadá to, že by se měl v nejbližší době "vyhrát" podobně jako jeho kolega Bocaly, ale máme-li vybírat mezi skutečně důležitými hráči svých týmů, musíme chtě nechtě do tohoto výběru zahrnout i starší a zkušenější hráče bez velké perspektivy pro případný další přestup. Ve třetím díle jsme výjimečně sáhli k rozšíření jmen o jednoho hráče, mix je však vyrovnaný, tři talentovaní zadáci a proti nim čtyři ostřílení borci.

Kader Mangane (Stade Rennais)

Rennes válcuje ligu a značný podíl na tom má i spolehlivá práce obrany pod pevnou taktovkou Kadera Manganeho - ano, toho Manganeho, který neměl mít ani jisté místo v základu! Jenže zkušený, klidný a nesmírně silný stoper zatím působí jako kopie auxerreského Adamy Coulibalyho z loňského roku: jako spolehlivá hora svalů čistí pokutové území svého týmu a neproklouzne kolem něj ani myš. Vždyť je také doposud nejlépe hodnoceným hráčem celé ligy podle L’Equipe! Mangane rozhodně není žádný mladík, a je také téměř jisté, že svými dosavadními výkony překračuje své dlouhodobé možnosti; pokud ale na podzim 2010 mluvíme o výčtu francouzských stoperů ke sledování, nemůžeme v žádném případě vynechat toho, který všechny ostatní poměrně značně převyšuje.

Mamadou Sakho (Paris Saint-Germain)

Přestože je urostlému stoperovi, který je známý svými výstředními účesy, stále pouhopouhých dvacet let, zcela po právu je už v tak útlém věku řazen mezi nejlepší hvězdy ligy a to nejen mezi obránci. Pařížský rodák je již odmala věrný místu, kde poprvé spatřil svět a za "les Parisiens" hraje již osm roků. Ligový debut si Sakho připsal v sedmnácti jakožto střídající hráč proti Valenciennes a premiéra to nebyla jen tak ledajaká - na hřišti totiž již nebyl tradiční držitel kapitánské pásky Pauleta, ani jeho zástupce Armand a tak Mamadou přišel na hřiště rovnou i s páskou! Tento počin jej dodnes dělá nejmladším kapitánem v historii Ligue 1. V mládežnických kategoriích role kapitána samozřejmě taktéž nemohla patřit nikomu jinému.

Dnes od této doby uběhly již tři roky a fotbalista se senegalskými kořeny mezitím ušel pořádný kus cesty. Ne náhodou zápasy v Parku Princů sleduje hned několik skautů známých evropských velkoklubů, mnoho větších příslibů mezi obránci byste totiž i v rámci celého kontinentu hledali opravdu těžko. Vedle poctivé práce v obraně a na stopera pozoruhodné interakce s míčem bývá Sakho ceněn především právě díky svým na svůj věk výjimečným vůdcovským schopnostem, které z něj v očích mnoha odborníků dělají přirozeného nástupce samotného Liliana Thurama, bývalé opory kádru Les Bleus. K dosažení statutu opravdové hvězdy chybí už pouze jediný krůček - přestup do velkoklubu světového formátu, který bezpochyby časem přijde, hráč s takovým potenciálem totiž najde uplatnění opravdu všude.

Dejan Lovren (Olympique Lyonnais)

Když v minulé zimě tehdy neznámý mladý Chorvat přestoupil do Lyonu, bylo z toho pořádné "haló" - klubový prezident Jean-Michel Aulas se totiž vyjádřil o Lovrenovi jakožto o jednom z největším balkánských talentů vůbec a podobná chvála z úst ambiciózního podnikatele rozhodně nezní často. Šanci dostal bývalý hráč Dinama Záhřeb relativně brzy po svém příchodu a při své první sezóně ve třetím největším městě Francie rozhodně nezklamal, pomalu, nenápadně se začlenil do prvního týmu a do nové sezóny vstoupil již seznámený s náročností ligy a s ambicemi ukázat, že nepatří na lavičku, ale do jasného základu. Vše usnadnilo zranění jeho kolegy a kapitána klubu Crise, který mu bez větších prodlev uvolnil místo v sestavě a talentovaný stoper šancí nepohrdl, v dalších zápasech totiž nechyběl ani minutu. Pomohl mu i příchod nového spoluhráče Diakhateho, který s ním utvořil dobře se doplňující dvojici, přestože je stále občas znát jistá nesehranost.

Fandům defenzivně laděných hráčů dělá Lovren největší radost určitě především svým timingem, málokdy se stává, že by dlouhonohému borci někdo unikl i s míčem na noze. Cris se nyní již dokázal uzdravit, ale nabízí se tu jedna pikantnost - nebude muset po dobrých výkonech chorvatského reprezentanta i přes status hvězdy vzít zavděk lavičku?

Jacques Faty, Damien Perquis (FC Sochaux-Montbéliard)

Při pohledu na aktuální pořadí účastníků Ligue 1 napadne nezaujatého laika určitě jedna otázka - Není to čelo pelotonu trochu nezvyklé? Jedním z příjemných překvapeních ligy je bezesporu i klub, za který kope mimo jiné i Václav Svěrkoš, tedy Sochaux. Před sezónou jasný adept na sestup totiž zbořil veškeré papírové předpoklady a místo tuhých bojů na dně tabulky se vyhřívá na příčkách, které nejsou vůbec daleko od těch, zajišťujících poháry. Vedle na poměry L1 velice zdařile propracovaného ofenzivního projevu může za dobrou formu skromného klubu bezesporu i pevná obrana, kterou v samotném srdci hájí vedle komety mezi třemi tyčemi Dreyera i nesmírně chytře poskládaná dvojice stoperů.

"Oheň a voda", tak by se dala definovat spolupráce dvou takřka stejně starých francouských zadáků. Zatímco starší z dvojice bratří Fatyů, Jacque, funguje především jakožto vyvážeč a s hlavou nahoře často přesně posílá získaný balón na své kolegy ze zálohy, bouřlivák Perquis vládne především osobním soubojům a protihráči chodí na hřiště smíření s tím, že jim rozhodně nedá nic zadarmo. Vedle obranné práce je navíc velice platný i při standartních situacích svého týmu, o čemž svědčí již tři vstřelené branky v uplynulém ročníku. Jestli ale tato dvojice dokáže Sochaux dovést až do pohárů, nebo jestli přijde na scénu movitý klub, který je postaví do role konkurentů, to ukáže až čas.

Bruno Écuelé Manga (FC Lorient)

Defenzivní činnost Lorientu měla být letos největším kamenem úrazu; oba beci (Sosa i Morel) jsou totiž velmi ofenzivně ladění, a jistotu v zadních řadách tak zajišťovala skvělá dvojice stoperů Marchal - Koscielny, z nichž pro novou sezonu nezůstal trenéru Gourcuffovi k dispozici ani jeden. Postavit novou obranu na jedenadvacetiletém Mangovi, který nikdy neokusil atmosféru prvoligové soutěže, se tak zdálo být přinejmenším hodně riskantním krokem. Je-li ale mezi francouzskými trenéry někdo, kdo se riskantních kroků nebojí, je to právě Christian Gourcuff. A zrovna tento se mu povedl přímo výborně: Manga se po krátkém rozkoukání začal na hřišti chovat jako zkušený mazák, bez problémů diriguje celou obrannou činnost mužstva a ještě stíhá zaskakovat i tam, kde zrovna chybí jeho kolega Bourillon. Vzhledem ke svému věku, fyzickým parametrům a přehledu na hřišti (jímž trochu připomíná slavnějšího kolegu Sakha) se tak Manga zdá být velmi zajímavým zbožím zejména pro anglický trh.

Sylvain Marchal (AS Saint-Étienne)

Dost možná nejlepší ze všech neznámých stoperů ve Francii, to je Sylvain Marchal. Dříč, který nevypustí jediný balon; na hřišti působí jako šedá eminence, ale jeho přítomnost je pokaždé nesmírně znát. Zeptejte se Laurenta Koscielnyho, kdo mu v jeho první sezoně mezi elitou pomohl vyhrát se natolik, že po něm sáhnul sám Arséne Wenger - nebo fanoušků Les Verts, kteří kdyby měli přítomnost spolehlivého stopera ve svém týmu vyjádřit matematicky, znělo by to asi nějak takhle: sedmnáct. To je totiž počet míst, které Saint-Étienne překonalo za první měsíc Marchalovy působnosti - od nejhoršího nesestupujícího celku z jara 2010 až k vedení celé tabulky, prvnímu po 29 letech. Zkušenému matadorovi bylo letos už třicet let, ale útočníky soupeře bude zřejmě trápit ještě nějakou tu dobu. Přestože se nejedná o zářivého talenta, ani o hráče, který by svému týmu pomáhal góly a vytříbenou technikou, byla by škoda jej coby jednoho z nejméně doceněných "hlídacích psů" ligy nezmínit. Hraje totiž stabilně výborně.