Valentino Mazzola - Jen smrt by ho mohla zastavit...

Vážení čtenáři, věřte, že není jednoduché uvést článek o muži, který toho stihl mnohem méně, ale zároveň i mnohem více než kterýkoli jiný Ital. Žil jen třicet let, přesto na něj fanoušci nikdy nezapomenou. Za svůj život si kvůli těžké době nemohl zahrát na žádném z velkých klubových či reprezentačních turnajů, ač jeho umění bylo takřka nedostižné.

Fotbalista, který dal milionům obyčejných lidí zapomenout na válečné masakry a drtivé ztráty fašistických ideálů, se do dějin Calcia zapsal vskutku nesmazatelně. Pod jeho vedením totiž vyrostl tým, který během své existence nepoznal rovného soupeře. Tým, na nějž byla hrdá celá země. Všichni je milovali, až do onoho dne, kdy rázem vše skončilo...

Valentino Mazzola se narodil 26. ledna roku 1919 v malém severoitalském městečku Cassano d'Adda u Milána, které podléhá provincii Lombardie. V těžkých dobách po útrapách ničivé 1. světové války strávil malý Valentino obtížné dětství. Rodiče neměli mnoho peněz, ostatně jako celá země, která se pomalu vzpamatovávala ze ztrát mnoha blízkých, obětí válečných bojů. Požehnáním pro všechny Italy bylo jejich milované Calcio, jemuž popularitu neubrala ani válka. Známé rčení praví, že "ať se děje, co se děje, fotbal se bude hrát vždycky", opět zafungovalo, Italům tato krásná zábava zůstala na prvním místě i v době jakési společenské "rehabilitace". A nejen Itálie, ale i celá Evropa, se opravdu měla na co dívat. Italští tifosi se chlubili Meazzou, Schiaviem, či Piolou, Španělé fenomenálním brankářem Zamorou, Vídni zase kralovalo duo skvělých útočníků Sindelar, Bican. Pohledný a inteligentní fotbal uchvacoval víkend co víkend tisíce diváků, každý se chtěl podobat slavným hráčům těch nejlepších celků. V Itálii to byl zvláště geniální Giuseppe Meazza, kdo udával tón sportovní společnosti. A právě legenda Interu Milán, po níž se jak znáno jmenuje také věhlasný stadion San Siro, byla největším vzorem pro mladého Mazzolu. Když Squadra Azzurra zvítězila na mistrovství světa 1938, jednalo se o rozhodující signál pro tisíce italských chlapců. Devatenáctiletý Valentino se podobně jako mnoho dalších definitivně oddal fotbalu.

Velká touha vyrovnat se hvězdám Meazzovy velikosti jej hnala stále dopředu. Ze své pozice středního útočníka střílel gól za gólem, navíc vynikal výbornou technikou. Ve svých devatenácti, tedy v onom roce 1938, Mazzola nastupoval za maličký podnikový tým Alfa Romeo Milano, což byl celek, jejž tvořili pracovníci této známé automobilky. Mazzola tehdy pracoval ve výrobní továrně jako pomocník, mohl si tak vydělat peníze, za ně si pak kupoval boty nebo míč na fotbal. Jeho talent nebylo obtížné rozluštit. Hned na první pohled vyčníval, jeho přirozené vůdčí schopnosti se skvěly za jakýchkoli okolností. Býval kompletním hráčem. "Na hřišti měl v ofenzívě úplnou volnost, jednou hrál jako spojka, jindy jako střední útočník, bez problémů ale zvládl i roli křídla nebo staženého režiséra v záloze. Zkrátka kompletně vybavený fotbalista." To jsou slova bývalého slavného kouče italské reprezentace, Azeglia Viciniho. Mazzola byl opravdu mimořádně kompletním fotbalistou, jeho obvyklé místo však bývalo ve středu útoku, odkud mohl vypomáhat na obou krajích, kde bylo potřeba. Netrvalo dlouho a jeho talentu si brzy všimnul tým Societa Sportiva Calcio Venezia (Benátky), tedy mužstvo nastupující v prvoligové Serii A! Nadšený Mazzola nabídku okamžitě přijal, od léta 1939 tedy začíná první štace jeho kariéry se jménem Benátky.

Ve své první sezóně v italské nejvyšší fotbalové soutěži zaznamenal Mazzola výrazný výkonnostní vzestup, který byl logickým vyústěním spolupráce s kvalitnějšími spoluhráči, než na jaké byl zvyklý. Mazzolova hra nabídla nový prvek, a to vynikající taktické myšlení, když na hřišti začínal platit jako jakási prodloužená ruka trenéra, neboli hráč, jenž velí celé nastoupivší jedenáctce. Nepříliš bohatý tým překrásných Benátek však zdaleka neměl nejvyšší ambice, deváté místo z Mazzolovy úvodní sezóny bylo sice přijato bez radostných emocí, ale také bez odsouzení. Scudetto (mistrovský titul) brala Ambrosiana, tedy Inter Milán, před druhou Bolognou. Je smutné konstatovat, že sotva začala Mazzolova kariéra, už zde byla další válka, tentokrát ještě ničivější než ta předcházející. Serie A však prozatím zůstávala nedotčena, soutěž pokračovala i během války. V Mazzolově druhém roce ve městě slavného karnevalu a kanálů Benátky znovu obsadily průměrné deváté místo, Scudetto brala Bologna, která si prohodila role s Ambrosianou, jež tentokrát zaostala o čtyři body. V té době už se však Mazzolova hra stávala vyhledávaným diváckým požitkem po celé Itálii. Onoho charizmatického útočníka si oblíbil snad úplně každý. Na hřišti působil vždy autoritativně, jakoby se ani neslušelo jej faulovat. Mazzola inteligentě vodil míč, přičemž budil dojem, že jej jen jemně hladí podrážkou, dobře střílel oběma nohama, navíc dával hře myšlenku. Pomalu začínaly prosakovat zvěsti o jeho chystaném přestupu do ambicióznějšího týmu. Spekulovalo se o Juventusu i AC Torinu, jak vše dopadlo, se dozvíme zanedlouho...

Ročník 1941/42 nabídl italské lize nový tým bojující o titul - Benátky. Dříve provinční celek se dral nahoru a šlapal na paty bohatým klubům z Milána a Turína. Z Mazzoly se stala jedna z největších osobností soutěže, v Benátkách mu pomáhala další opora týmu, Ezio Loik. Ač se takřka celou sezónu hovořilo o Mazzolově přesunu do jednoho z turínských týmů, oblíbený střelec fanoušků ze stadionu Santa Elena se nenechal rozhodit a svými góly mužstvo vedl tabulkou vzhůru. Mazzolova velká profesionalita se naplno ukázala při ligovém střetnutí s Turínem, do nějž nakonec přestoupil. Před oním utkáním se fanoušci obávali jeho slabšího výkonu, stejně jako u Ezia Loika, další opory a Mazzolova věrného parťáka, který se měl do Turína stěhovat také. Turín v Benátkách po poločase vedl 1:0, rozhořčení tifosi domácích dvojici svých hvězd hanili za slabý výkon a úmyslné šetření se. Ve druhé půli však Mazzola ukázal, jakým je hráčem i člověkem, když zásadním dílem ovlivnil obrat skóre a triumf Benátčanů 3:1. V konečné tabulce nakonec Benátky obsadily skvělé třetí místo, na první AS Řím scházely jen čtyři body! K Mazzolově přestupu do města Fiatů došlo v létě roku 1942, když prezident Turína Ferruccio Novo neváhal zaplatit milion dvěstě tisíc lir a dva další hráče svého týmu k tomu! Taková byla cena dvojice Mazzola, Loik...

Nemohlo být divu, že za tak obrovské peníze se od hráčů očekávaly jen ty nelepší výkony, prezident Novo snil o Scudettu pro Turín, který na něj čekal již patnáct let. A s pomocí Mazzoly, vůdce celého týmu, se to Turíňanům povedlo! Turín ze třiceti utkání rovných dvacet vyhrál, svěřenci maďarského trenéra Andráse Kuttika úspěch navíc ještě umocnili triumfem v Italském poháru. Výjimečnost oné sezóny Mazzolovi potvrdil také 8. listopad 1942, ten den totiž přišel na svět chlapec jménem Alessandro Mazzola, Valentinův syn. Asi není potřeba dodávat, že Sandro se později stal legendou, snad ještě větší než otec, celého Calcia, speciálně však Interu Milán, v jehož dresu strávil celou kariéru (17 let!) a mimojiné s ním dvakrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí... Již smutnějším faktem je skutečnost, že onen vítězný ročník Serie A se dohrál na poslední chvíli před vyloděním spojeneckých vojsk na Sicílii, krvavé boje dávno probíhající 2. světové války se tak poprvé přesunuly přímo na území Itálie. Z tohoto důvodu byly veškeré sportovní soutěže v Itálii načas přerušeny, fotbalisté se museli spokojit s malými mistrovstvími jednotlivých územních celků jako Toskánsko, Lombardie, či Kampánie. Kormidla Turína se tehdy ujal věhlasný kouč Vittorio Pozzo, slavný muž, který azzurri dvakrát dovedl ke světovému zlatu. Legenda mezi trenéry však Turín vedla pouhý rok, po němž jej vystřídal Luigi Ferrero, na nějž se v Turíně jen tak nezapomene...

Psal se rok 1946, válka již byla minulostí a všemi Italy milovaná Serie A opět propukla naplno. Mnohé se však změnilo. Tisíce padlých Italů na frontě se staly jakousi smuteční vlajkou celého ročníku. Většina zápasů se hrála v ponurém duchu, jakoby na fotbal nebylo místo ani chuť. Přitom italský národ se musel "znovu narodit", znovu nalézt smysl života, těšit se z malých věci však dlouho bylo velmi těžké. Avšak Calcio opět dokázalo svou mimořádnost. Apeninský poloostrov opět našel něco, čím se může opájet a těšit i v dobách sice již ne tak zlých, ale o to smutnějších. Zrodilo se něco jedinečného, bájného, zkrátka nenapodobitelného: bylo zde Grande Torino! Tato dvě slova pro miliony Italů čtyři roky znamenala možná jednou radost, o to větší však ona radost byla. Na světě byl zcela mimořádný fotbalový tým, který celé čtyři roky v řadě suverénně vládl italské lize. Takřka celý reprezentační výběr Itálie tvořili fotbalisté Turína. Říkalo se jim "Klub Itálie", což jen dokumentuje nevídanou oblibu toho mužstva v celé zemi. Všichni, ať už ze severu, jihu, západu, či východu, je milovali. Italové mohli obdivovat alespoň něco velkého, když se zhroutily velkolepé plány fašistického režimu a zdevastovaná země jen obtížně hledala vlastní identitu. Hovoříme-li o Grande Torinu, nelze nevyzdvihnout jednoho muže - Valentina Mazzolu. Tento útočník nejen že byl kapitánem tohoto slavného mužstva, on byl jakousi tváří celé Itálie. Kapitán Turína i Squadry Azzurry, přirozený vůdce a dirigent obou těchto zmíněných národních šperků.

Na počátku sezóny 1945/46 bylo těžko hovořit o obhajobě, vždyť, je to vůbec obhajoba, po dvou letech? Mazzola a spol. však podobné otázky neřešili a hned od prvních kol nastartovali suverénní jízdu za Scudettem. Z důvodu nedostatku financí na cestování se v onom ročníku liga musela rozdělit na tzv. severní a středo-jižní část, čtyři nejlepší mužstva se poté střetla ve finálové skupině. Jako vítěz nakonec vyšlo Grande Torino, které ve finálové skupině porazilo všech sedm soupeřů! Navíc s úžasným skóre 27:4! Ofenzivní síla Turíňanů byla vskutku veliká. Sám Mazzola, jemuž se mimochodem 1. února 1945 narodil druhý syn Ferruccio (jméno dostal podle prezidenta Turína Ferruccia Nova), dal v sezóně šestnáct gólů. Sestava vítězného týmu trenéra Ferrera se sice v pár jménech shodovala s vítězným týmem z roku 1943, pravé Grande Torino to však bylo až nyní. Nadšení tifosi po celé Itálii se těšili z krásné útočné hry Turína, Mazzola a spol. si zápasy vychutnávali, zato soupeři se báli snad již měsíc před utkáním. Ročník 1946/47 byl pro Turín zkouškou. Dokážou skvělí fotbalisté odolat tlaku takového zájmu celé země? Nezaleknou se příležitosti? Ovšem netrvalo dlouho a veškeré obavy se ukázaly jako naprosto zbytečné a liché. Turín sezónu ovládl zcela suverénně, když na nenáviděný druhý Juventus (městského rivala) ukořistil luxusní náskok desíti bodů (berme v úvahu, že za vítězství se udělovaly pouze dva body). Bianconeri, v jejichž dresu se pomalu prosazoval talentovaný mladík Gaimpiero Boniperti, mohli svému podstatně chudšímu a historicky výrazně méně úspěšnému sokovi jen tiše závidět. Valentino Mazzola i nadále pokračoval ve famózních výkonech, dokonce si ten rok vystřílel korunu pro krále střelců Serie A, když nasázel skvělých devětadvacet branek.

Nebyl to však jen Mazzola, kdo střílel góly. Vždyť Turín během osmatřiceti zápasů rozvlnil sítě soupeřových brankářů hned sto čtyřikrát! To je číslo, o němž si v současné době mohou italské kluby nechat maximálně zdát... Zdálo by se, že slávy a popularity už bylo dost, avšak nenechte se mýlit, jsme teprve těsně za polovinou. Sezóna 1947/48 totiž do Turína Scudetto zavála znovu. Mazzola nastřílel dvacet pět gólů, to však tentokrát nestačilo na Bonipertiho z Juventusu, který se trefil dokonce sedmadvacetkrát. Tento dílčí "neúspěch" však zdaleka nemohl vyrovnat obrovskou euforii, kterou vyvolala nejsuverénnější ze všech vítězných sezón Grande Torina. Turín si na čele ligové tabulky vybudoval neuvěřitelný šestnáctibodový náskok před druhým Milánem, navíc Mazzola spol. ve čtyřiceti zápasech (Serii A hrálo 21 mužstev) nastříleli těžko opakovatelných 125 branek! Dostali jich přitom jen 33 (nejméně v lize), což udává úctyhodný rozdíl ve skóre 92 branek. Když uvážíme, že druhý Milán, který byl v této kategorii Turínu z ostatních celků nejblíže, měl brankový rozdíl "jen" 28 branek, pochopíme, jak dominantní úlohu Turíňané hráli. Nezapomenutelnými počiny vítězící mašiny byly v této sezóně především drtivá výhra 7:1 na hřišti AS Řím a rekordní domácí koncert s Alessandrií, kdy soupeř z Turína odjížděl s debaklem 10:0!

Nádherné časy všech hráčů Turína kazila jen reprezentace. Je sice faktem, že téměř celá Squadra Azzurra se skládala výhradně z hráčů mistrovského klubu, avšak kvůli nedávné válce a celkové nestabilitě po celém světě se v té době nehrály žádné evropské poháry ani reprezentační turnaje. Obnovené mistrovství světa se konalo až v roce 1950, evropský šampionát ještě neexistoval. Mazzola, kapitán reprezentačního týmu, si tak v kariéře v modrém dresu zahrál jen dvanáctkrát (dal čtyři góly), a to v přátelských zápasech, kde pomalu o nic nešlo. Pro úplnost doplňme, že debut v týmu azzurri si Mazzola odbyl 5. dubna 1942 proti Chorvatsku, přičemž k jasnému vítězství Italů 4:0 přispěl jednou brankou...

Zlatý hattrick završený předchozí sezónu se zdál neskutečným úspěchem. Vlastně to byl již čtvrtý titul v řadě, to když připočteme i Scudetto z posledního ročníku před válečnou přestávkou z roku 1943. O to většího úspěchu Grande Torino dosáhlo svým dalším titulem v sezóně 1948/49. Poklidná cesta za Scudettem nechala druhý Inter pozadu o pět bodů. Byl to již pátý triumf za sebou, nebylo sporu o tom, že z hráčů se stanou legendy. A taky, že staly, avšak možná větší, než by sami hráči chtěli...

Je to smutné, ale krásný příběh o bájném týmu, který spojil národ po ničivé válce, končí tragicky. Psal se únor roku 1949 a italská reprezentace vedená kapitánem Mazzolou odjížděla k přátelskému utkání s Portugalskem. Po zápase Mazzola přislíbil kapitánovi soupeře Ferreirovi, že s mužstvem Turína přiletí na jeho květnový rozlučkový zápas, neboť Ferreira tehdy končil s kariérou. O pár měsíců později, po onom osudném utkání s Ferreirovou Benfikou, se to stalo. Zápas samotný se vydařil na jedničku. Domácí Benfika vyhrála 3:2, což byla krásná tečka za kariérou loučícího se Ferreiry. Spokojení byli všichni, Mazzolu a spol. porážka jistě příliš netrápila. Když pak fotbalisté Turína odlétali zpět domů, na mezipřistání v Barceloně se potkali s týmem AC Milán, který zde rovněž zastavoval při cestě k přátelskému utkání do Madridu. Vynikající švédský kanonýr ve službách rossoneri, Gunnar Nordahl, později vyprávěl, kterak k němu na letišti přistoupil Valentino Mazzola a optal se ho, jaký měli let. Nordahl, jenž měl problémy s italštinou, mu jednoduše odpověděl: "Velmi nepříjemný, byla mlha, pršelo, strašně to houpalo." "Hlavně, že jste v pořádku přistáli, doufám, že i nám se to podaří," odvětil s obavami v hlase Mazzola.

V 17 hodin přijala kontrolní věž na letišti nedaleko Turína poslední hlášení z paluby letadla FIAT G 212 Special. "Viditelnost velmi slabá, připravujeme se na přistání," stálo ve zprávě. O tři minuty později se letoun v plné rychlosti zabořil do vystouplé pahorkatiny, na níž stála barokní bazilika Superga. Pravé křídlo zavadilo o mramorovou budovu, trup letedla se roztrhnul, z letounu zbyly jen trosky. Během pár minut uhořelo všech 18 fotbalistů Grande Torina, včetně třicetiletého kapitána Mazzoly, nejlepšího hráče a největšího idolu celé Itálie. Zemřeli úplně všichni. Kromě hráčů také anglický kouč Leslie Lievesleye a vedoucí výpravy Buonaiuti, který za týmem přicestoval později vlakem a stejnou cestou se chtěl také vracet zpět. Avšak do Lisabonu za ním dorazila čerstvá zpráva o těžké nemoci manželky, proto chtěl být rychleji doma a letěl s hráči. Díky tomuto jeho kroku přežila jedna z letušek, která zůstala v Lisabonu, aby se nepřetížilo letadlo. Příčina tragédie nebyla nikdy objasněna. Když se zpráva rozšířila po Itálii, nikdo nechtěl věřit. Celá země byla v šoku. Možná nejlepší tým, jaký do té doby Itálie poznala, byl pryč. Rázem nebylo komu fandit, koho milovat, do koho vkládat své naděje. Muži, kteří pozvedli prapor italského sportu po tragické válce, již nebyli mezi živými.

Celý svět plakal s Italy. 6. května, jen dva dny od onoho neštěstí, vyhlásila Italská fotbalová federace turínský klub vítězem Serie A, ačkoli do konce soutěže scházela ještě čtyři kola, v nichž zápasy Turína odehráli dorostenci. Patrně žádné Scudetto, největší pocta, jaké může italský fotbalista dosáhnout, nechutnalo tak hořce smutně jako to z roku 1949. Neslavil nikdo. Zdrcení turínští fanoušci se z krutého šoku vzpamatovávali nesmírně obtížně a nesmírně dlouho. Jejich chlouba zmizela, do popředí se dostal Juventus, který městskému rivalovi první místo v pomyslném žebříčku města již nikdy nepředal zpět. Generace fotbalistů, kteří své umění nemohli předvést na světové scéně, neboť v době jejich výkonnostního vrcholu se vinou válečných událostí žádné mezinárodní soutěže nehrály, byla ztracena. Mistrovství světa v Brazíli 1950, na nějž se Turíňané tolik těšili, se konalo bez jejich přítomnosti. Éra nevídaných úspěchů dnes již takřka zapomenutého mužstva se zahalila do roucha legend víc než jakýkoli jiný tým historie Calcia. Bacigalupo, Ballarin, Maroso, Grezar, Rigamonti, Castigliano, Gabetto, Menti, Loik, Mazzola, Ferraris. Takto bychom mohli poskládat ideální jedenáctku, jíž se říkalo Grande Torino. Jen Juventus (mezi lety 1931-35) dokázal Serii A vyhrát pětkrát za sebou...

Valentino Mazzola, jeden z nejlepších útočníků italské historie, se stal uctívanou kultovní postavou. Jeho neméně slavný syn Sandro si však táty mohl užít jen sedm let, a to ve značně omezených "dávkách", vždyť věhlasný fotbalista byl pořád na stadionu. Slabou útěchou pro trpící příbuzné je fakt, že Sandro na otce navázal a z totožné pozice ve středu útoku dobyl evropský šampionát a mnoho dalších trofejí, jichž se Valentino nemohl zúčastnit ani jednou. Ta dlouhá léta bez táty mu však nic nahradit nemohlo. Smiřovat se se smrtí otce v pouhých sedmi letech je krutý osud, Sandro však dokázal, že je po otci silný. Valentino Mazzola byl velký fotbalista i člověk, pravý kapitán a vůdce, kterého respektují všichni, navíc prototyp férového muže, u nějž je čest na prvním místě. Za své sedmileté působení v Turíně si během 195 ligových zápasů připsal 118 gólů, klub dovedl k pěti mistrovským titulům a jednomu Italskému poháru. Jak smutné je, že takový tým musel skončit tak brzy, těch titulů mohlo být mnohem víc...

V dobách největší slávy legendárního Grande Torina zpívali fanoušci v popěvku na uctění tohoto týmu známý chorál, o jehož kruté pravdivosti by se nejraději nechtěl přesvědčit nikdo. Žel, stalo se. "Jen smrt by je mohla zastavit..."

Úspěchy: 5x mistr Itálie (1943, 46, 47, 48, 49), vítěz Italského poháru (1943), nejlepší střelec Italské ligy (1947).