Velké ohlédnutí za Africkým pohárem národů 2017

Pravidelné zpravodajství k APN 2017 končí. V posledním článku se budeme věnovat shrnutí celého turnaje, nejlepším hráčům, překvapením i zklamáním, zajímavým trenérským tahům, a v neposlední řadě i nejhezčím brankám. Kdo nás v Gabonu během uplynulých tří týdnů nejvíce zaujal a proč?

Nejprve suchá fakta: novým mistrem Afriky (a jejím reprezentantem na Konfederačním poháru 2017) je Kamerun, který ve finále porazil Egypt. Bronz bere Burkina Faso po výhře nad Ghanou. Čtvrtfinále ukončilo pouť Maroka, Senegalu, Tuniska a Demokratické republiky Kongo, už po skupinách se pak rozloučily výběry Gabonu, Guiney-Bissau, Alžírska, Zimbabwe, Pobřeží slonoviny, Toga, Mali a Ugandy.

Nejlepším hráčem turnaje byl oficiálně vyhlášen kamerunský křídelník Christian Bassogog; brankářskou trofej si odnáší jeho spoluhráč Fabrice Ondoa. Tabulku střelců opanoval třígólový Junior Kabananga z Konga.

Na EuroFotbalu jsme se Poháru věnovali takřka celý měsíc na prostoru celkem 26 článků, od úvodního preview skupiny A až po tento souhrn. Chceme tímto poděkovat všem, kteří naše speciály sledovali, četli a komentovali, a zvláště těm, kteří se v diskusích zapojili do hry a sami přispívali hříčkami do nadpisů. I když se to občas mohlo zdát trochu na Syllu.

Na následujících řádcích si nejprve rozebereme naši ideální sestavu turnaje, včetně všech potenciálních náhradníků (z řad hráčů i trenérů). Následuje stručný výběr mladých nadějí, kterým by vydařený Pohár mohl otevřít dveře do velkého fotbalu, a také selekce hráčů, kteří nás v Gabonu vyloženě zklamali. Podívali jsme se zblízka na nejzajímavější trenérské tahy a vybrali nejhezčí branky turnaje. Úplně na závěr pak - ve všudypřítomném duchu krále fotbalové Afriky - vypichujeme tři nejvýraznější memy uplynulého měsíce.

Připraveni?





Trenér: Hugo Broos (Kamerun)

---

Z brankářského hlediska je složení medailistů ideální: Fabrice Ondoa, Essam El-Hadary i Koffi Hervé Kouakou předváděli napříč turnajem ze všech gólmanů nejlepší výkony, a vybírat mezi nimi není vůbec jednoduché. Veterána El-Hadaryho nakonec potopil nejistý výkon ve finále, kde se mu "podařilo" nejprve rozklížit sebevědomí Faraonů několika špatně odhadnutými centry a následně podcenit klíčovou gólovou situaci; Kamerunec Ondoa sice také v posledním zápase zaváhal, jenže Lvům to nakonec vadit nemuselo, a co především - bez jeho vynikajících výkonů v předchozích zápasech by se nejspíš do finále ani nedostali. Dostává proto přednost před jiným mladíkem Koffim, jehož klidná suverenita mezi tyčemi Burkiny Faso platila za jedno z nejpříjemnějších překvapení turnaje.

S pozicí pravého beka je to složitější. Maročan Nabil Dirar i Issama Mpeko z Konga předváděli dobré výkony, do all-stars jim ale chyběl výraznější vliv na hru mužstva; to kamerunský Collins Fai se svými náběhy po lajně představuje zajímavější alternativu, ani on se ale nevyhnul hlušším místům. Nakonec proto volíme Egypťana Ahmeda Fathyho, a to i přesto, že se po zranění Abdelshafiho posunul ještě ve skupině na provizorní post levého beka a zůstal tam až do konce turnaje. Zvládl to ale zcela suverénně a po celou dobu (ať už napravo či nalevo) platil za integrální součást opěvované egyptské defenzivy. Stejně jako Ali Gabr, nejlepší stoper na turnaji, který si svou jedinou chybu bohužel schoval na ten nejméně vhodný okamžik (před rozhodující brankou Kamerunu). Jeho kolega Ahmed Hegazy pokazil finále ještě více; přesto si za Pohár zaslouží pochvalu. Žádný jiný stoper nezvládal kombinovat role hlídacího psa-hlavičkáře a kreativního rozehrávače s takovou grácií.

Druhým stoperem v naší sestavě je senegalský titán Kara Mbodj, jehož výkony byly takřka učebnicové - univerzál z Anderlechtu představoval bezchybnou skálu uvnitř vápna, zvlášť ve spolupráci s podobně výrazným Kalidou Koulibalym. Dalšími náhradníky jsou Daniel Amartey, jedno z mála pozitiv v ghanském klopýtání; nečekaně vyspěle hrající slávista Michael Ngadeu-Ngadjui; marocký maršál zadních řad Mehdi Benatia; a dvojice Burkiňanů, lídr Bakary Koné a spolehlivý pracant Issoufou Dayo. Jejich spoluhráč Yacouba Coulibaly je potom jasnou volbou na levého beka, a to nejen proto, že od dvaadvacetiletého borce z burkinské ligy nečekal nikdo nic; Coulibaly byl regulérní oporou, vypomáhající jak při tvorbě útoků, tak jejich zastavování. Ofenzivně laděný marocký teenager Hamza Mendyl a tuniská stálice Ali Maaloul, z nějakého důvodu vyřazený ze čtvrtfinálové sestavy, představují důstojnou konkurenci.

Pozice štítového záložníka bývá na Pohárech tradičně silně obsazena, letos to ovšem tak úplně neplatilo - klasičtí defenzivní "hlídači" se zkrátka příliš nepředvedli. Výjimkou je pouze Karim El Ahmadi, který byl v Renardově marockém systému naopak skvělý, a do určité míry i nenápadný, ale spolehlivý Tunisan Mohamed Ben Amor. Posuňme se ale o trochu výše, do klasického středu zálohy, a seznam kandidátů se povážlivě rozroste - takový Yves Bissouma z Mali by nejspíš klepal na dveře all-stars, kdyby jej paličák Alain Giresse uměl pořádně využít. Svoji pozici jednoho z nejzajímavějších mladých hráčů obhájil (i když ne úplně bez obtíží) Ghaňan Thomas Partey, Ferjani Sassi (Tunisko) připomněl, proč se mu přezdívá "arabský Pirlo", a zapomenout samozřejmě nesmíme ani na dramaturgickou senegalskou dvojici ve složení stožár Cheikhou Kouyaté - gazela Idrissa Guéyé.

Zdroj: uzomediangr.wordpress.com

Naší první volbou na tuto pozici je ale samozřejmě Sébastien Siani, dokonalá miniatura zlatého kamerunského týmu a podle redakce EF vůbec nejlepší hráč celého turnaje. Na hřišti nechyběl ani minutu, obětavě bránil, napadal i střílel (i když to není zrovna jeho parketa), a přestože rozhodně nepatřil k opticky nejvýraznějším hráčům, jeho pracovitost, pokrytí hřiště a schopnost upravovat tempo hry na velkém prostoru tvořily klíčový středobod hry Lvů. Vedle něj jsme postavili tradiční "reklamu na klid" Charlese Kaborého, který už letos sice nevybíhal na desítku jako v roce 2013, v roli metronomu z hloubi pole byl ale stále bezchybný.

V této sestavě bohužel nevyzbylo místo na klasického ofenzivního střeďáka, přesto bychom ale měli zmínit nejvýraznějšího Maročana Mbarka Boussoufu, stejně jako vířivou dvojici tuniských géniů Wahbi Khazri - Youssouf Msakni. Že zrovna těmhle dvěma individualitám vyjde turnaj najednou, to jsme opravdu nečekali, a je velká škoda, že nedostaly šanci pokračovat v takové formě i v bojích o medaile.

Na křídelních pozicích panoval poměrně silný přetlak, i když rychlý proces se Senegalem nám alespoň ulehčil rozhodování o Sadiu Maném a Baldé Keitovi. Oba Lvi z Terangy byli po skupinách hvězdami turnaje (efektivnější Mané o chlup více), na což se nyní trochu pozapomíná; faktem ale zůstává, že když tahle dvojice na Poháru šlápla na plyn, byli jsme svědky asi nejhezčího ofenzivního fotbalu vůbec. Konkurovat Senegalu ze skupiny mohla pouze podobně zábavná Demokratická republika Kongo v čele s nezastavitelným Juniorem Kabanangou, nejlepším střelcem turnaje a jasnou all-stars volbou na levé křídlo (před efektivním, spolehlivým, ale přeci jen ne tak výrazným André Ayewem).

Napravo má místo předplacené Christian Bassogog, který byl na náš vkus (tedy na oficiálního hráče turnaje) možná až příliš splašený, rozhodně ale ukázal ohromný potenciál, schopnosti i sebevědomí. Motor burkinské ofenzivy Bertrand Traoré se musí spokojit s místem na lavičce, stejně jako Christian Atsu, jehož bravurní nástup se po druhém skupinovém zápase nedočkal obdobně výrazného navázání.

Na pravém křídle samozřejmě hrál i Momo Salah, ze kterého jsme ovšem pro účel naší sestavy udělali jakéhosi volného staženého forvarda - individuálně suverénně nejlepší hráč Egypta, bez něhož by Faraoni měli nelidské potíže vůbec vstřelit nějaký gól, v all-stars chybět nesmí, přestože jeho hra trpěla dlouhými hluchými pasážemi (ne že by za ně sám mohl). Salah se v Gabonu prezentoval jako rozdílový hráč v klasickém slova smyslu, což se třeba Emmanuelu Adebayorovi nebo Islamu Slimanimu navzdory vší snaze nepovedlo (a jejich týmy na to také doplatily). Kamerunský kapitán Benjamin Moukandjo zase na první opravdu velký výkon čekal do semifinále.

Zbývá ještě obsadit trenérské křeslo - a rozhodovat se mezi Hugem Broosem a Paulem Duartem je prakticky nemožné. Klidně bychom si mohli hodit korunou. Oba koučové vedli podceňované týmy, slabší odvary slavných předchůdců, jimž byl prorokován nejprve konec ve skupině, potom ve čtvrtfinále... až nakonec Broosův Kamerun získal zlato a Duarteho Burkina bronz. V podstatě jediným lakmusovým papírkem je tu zápas s Egyptem, který Broos vyhrál a Duarte ne. Jinak zaslouží oba stratégové absolutorium; ze svých týmů vymáčkli věci, které málokdo považoval za vůbec možné. A pochvalu musíme udělit také Hervé Renardovi, který potvrdil svou pověst taktického chameleona a schopnost dokonale se přizpůsobit potřebám týmu, i když to tentokrát nakonec nevyšlo; Héctoru Cúperovi, který navzdory své defenzivní ortodoxii přeci jen dovedl Egypt do finále; a oběma lokálním kometám Aliou Cissému (Senegal) a Florentu Ibengému (DR Kongo), bez jejichž týmů by byl letošní Pohár zhruba o šedesát procent nudnější.

(dz)

Zdroj: kickoff.com

Christian Bassogog (ročník 1995, Aalborg)

Oficiálně jednadvacetiletý Bassogog sice svým relativně stařeckým obličejem budí dojem, že v sobě má už jenom tak pět let hry na vrcholové úrovni, ale ono i kdyby - těch pět let by v nějaké elitní lize mohla být pěkná jízda. Pravý a v případě potřeby i levý křídelník sice vykazuje určité rezervy v rozhodování o tom, kdy je vhodné se pouštět do individuálních průniků a kdy je lepší spolupracovat s kolegy, jeho dravost se však v Gabonu ukázala být beze zbytku nakažlivá. Bassogog má neuvěřitelný drajv a tah na bránu, který mu umožnil mimo jiné pohřbít naděje Ghany v semifinále. Senzační turnaj pro někoho, kdo byl před pěti měsíci neznámou i pro svého vlastního reprezentačního kouče. Ex-lyonský Clinton N’Jie si nakonec i kvůli Bassogogově neutuchajícímu entuziasmu od druhého zápasu ani neškrtl.

Hamza Mendyl (ročník 1997, juniorka Lille)

Když se nějaký klub v posledních letech poohlíží po nějakém levém křídelním bekovi, takřka automaticky je spojován s osobou Ricarda Rodrigueze. Nikdo by se však neměl divit, pokud Švýcarovu roli co nevidět přebere někdo jiný - 19letý Hamza Mendyl, který teprve loni dorazil do akademie Lille, a přece už na tomto šampionátu zaujal zdravým mixem mezi fyzickou sílou a technickou zdatností. Mladík, který se donedávna fotbalově vzdělával nedaleko marockého Rabatu, vypadá na kompletního beka, který své křídlo neúnavně obíhá, nemusí se nutně rvát do centru, a zároveň se zvládá zodpovědně vracet i vrhat na zem. Jen ta vzdušná dodávka občas pokulhávala, ale to je v tomhle věku normální.

Hervé Koffi (ročník 1996, ASEC Mimosas)

Slavná akademie v Pobřeží Slonoviny už dala cenné základy jedné výrazné brankářské postavě kontinentu, vítězi předloňského Afrického poháru Boubacarovi Barrymu, a již brzy zřejmě do Evropy vyplivne ještě kvalitnější materiál. Hervé Koffi nevzhlíží k nikomu jinému než Manuelu Neuerovi, a to se projevilo hned na několika úrovních. V první řadě se 20letý gólman projevil jako sweepera-keeper, když se v úvodním zápase odvážně vrhl pod nohy unikajícímu Bassogogovi. Dál se Koffi prezentoval velice uhlazeným, řekněme "evropským" stylem chytání, kdy si suverénně počínal hlavně ve vzduchu. A konečně pak burkinský brankář měl demonstrovat také svou dobrou kopací techniku v penaltovém rozstřelu semifinále...

... tam už tedy, pravda, selhal, ale to ho spíš než prostý um zradily nervy (předtím koneckonců nebyl schopen sledovat žádnou z penalt svých spoluhráčů). Jinak se jedná o hotový produkt, který v této kategorii dostal přednost i před jinými zajímavými a vesměs neznámými borci z Burkiny Faso - velkým rváčem na levém beku Yacoubou Coulibalym (z burkinské ligy!) nebo Blatim Tourém, jehož bravurní jištění Charlese Kaborého bylo nenápadným stavebním kamenem úspěchu Duarteho party.

Čestné zmínky: Farouk Miya (1997; Mouscron a Uganda), Denis Bouanga (1994; Lorient/Tours a Gabon), Ilhas Bebou (1994; Düsseldorf a Togo).

(td)

Zdroj: beinsports.com

Pierre-Emerick Aubameyang (Gabon)

Nejžhavější tip na hráče turnaje nakonec vyhasnul pohřbený pod nánosem vlastního ega, týmových rozporů a trenérského diletantství. Škoda. Pierre-Emerick Aubameyang je možná nejlepším současným fotbalistou Afriky, jenže když na hřišti nemaká pro tým a jeho kouč vlastně ani pořádně neví, jak ho správně využít (nápověda: na hrotu), potom to logicky končí špatně. Tak jako letos. Dortmundský legionář sice dal dva góly, jinak se ale zapsal do paměti spíše jako nechtěný symbol gabonského výbuchu.

Faouzi Ghoulam (Alžírsko)

Alžírský levý bek přijel na turnaj s pověstí jednoho z nejlepších krajních obránců v Itálii, na hřišti to ale vypadalo spíše jako za dob Djamela "kopnu, běžím, ztratím, chybím vzadu" Mesbaha. Ghoulamovi tento Pohár vyloženě nesedl; ne že by tedy Fenci jako celek nějak zářili, naopak, ale zrovna u něj byl rozdíl mezi očekáváním a výsledkem určitě nejmarkantnější. Hlavně ve chvíli, kdy naprosto šíleným způsobem de facto vyřadil svůj tým z turnaje.

Franck Kessié (Pobřeží slonoviny)

Nebyla to pouze Kessiého chyba. Opěvovaný legionář z Bergama, který si od novinářů vysloužil vizitku nástupce Yayi Tourého, padl za oběť prapodivnému "systému" Michela Dussuyera; bylo vidět, že ani pořádně neví, co má na hřišti vlastně dělat. Jenže málo platné - fanoušci se těšili na dynamickou kontrolu středu hřiště a lahůdkové střely z dálky, a místo toho viděli pouze zmatené pobíhání mimo jakoukoliv smysluplnou pozici.

Čestné zmínky: Kossi Agassa (Togo), Aziz Bouhaddouz (Maroko), Adama Traoré (Pobřeží slonoviny).

(dz)



1. Fathyho cestování sestavou

O chameleoním turnaji jednoho ze dvou pamětníků celé zlaté egyptské éry let 2006-10 už byla v krátkosti řeč výše, své vypíchnutí si ovšem zaslouží i tady. Fathy totiž vážně zosobňoval dost možná nejkonzistentnějšího Egypťana vůbec - a to i přesto, že začal napravo, většinu turnaje nakonec strávil u opačné postranní čáry, a přitom si ještě v absenci Elnenyho střihl čtvrtfinálové intermezzo uprostřed zálohy. Fathyho nereálná adaptabilita nakonec přispěla k tomu, že se Héctor Cúper s brzkou ztrátou svého startéra na levém beku (Abdel Shafyho) vypořádal mnohem lépe než Avram Grant s tou svou.

2. Kasperczakovo zmatkování před čtvrtfinále

Když se vám po odehraném utkání jeden stoper svěří, že si spolu s kolegy hlasitě oddechl při zprávě o tom, že proti nim od začátku výjimečně nestartuje levý bek soupeře, musí vám být hnedka jasné, že se ten dotyčný dosud výraznou měrou zasazoval o hladké fungování jedné strany. A v případě Aliho Maâloula to vážně platí do puntíku. Jeho neúnavná podpora ofenzívy bylo nejspíš to, co trenéru Kasperczakovi přišlo s vyhlídkou na Bertranda Traorého poněkud nechtěné, ba potenciálně nebezpečné, jenže s odstupem času lze jednoznačně zkonstatovat, že se mu tah s přesunutím stopera Abdennoura spíš hrubě vymstil. Wahbi Khazri byl bez svého pomocníka u levé lajny ztracený a tím utrpěl i jeho obvyklý přisluhovač Youssef Msakni; dva suverénně nejdůležitější články tuniské útočné vozby.

3. Dussuyerovo skládání všeho možného jen ne ideální ofenzívy

Tohle nemusí být ani tak jeden tah per se, jako spíš normální průvodní jev letošního turnaje: dezorientovaný a naprosto bezradný Michel Dussuyer s Pobřeží Slonoviny naplnil ještě menší procento potenciálu než Georges Leekens s Alžírskem, a to je vskutku co říct. Za to nejvíce může ta skutečnost, že bývalý lodivod Guiney evidentně nevěděl, co od své ofenzívy chce, potažmo jak toho něčeho dosáhnout. Do prvního zápasu proto nasadil hroťáka Kodjiu, podhrotového útočníka Kaloua a desítku Seriho, aby je pro druhé utkání všechny do jednoho posadil a nahradil typologicky ještě méně kompatibilními Bonym, Gradelem a Doukourém. Že se Dussuyerovi povedlo úvodní bezzubé představení sloního útoku ihned záhy "trumfnout", to je svým způsobem obdivuhodné. A stejnou měrou na facku.

(td)


1. Vincent Aboubakar (Kamerun) a jeho vítězný gól z finále




2. Aristide Bancé (Burkina Faso) a jeho vyrovnávací gól v semifinále




3. Rachid Aliou (Maroko) a jeho definitivní pohřbení Pobřeží Slonoviny




4. Knowledge Musona (Zimbabwe) a jeho technická lahůdka proti Tunisku




5. Mohamed Salah (Egypt) a jeho bomba z přímého kopu proti Ghaně





1. Aristide Bancé, oyaa oyaa!

Čtenářům těchto stránek už doufejme velkého pána, mýtus, legendu Aristida Bancého nemusíme představovat. Dlouho celému kontinentu sloužil spíše k pobavení, letošní šampionát už ale bývalého útočníka Mainzu pozvedl do role regulérní ikony Afrického poháru. Když proti Tunisku přišel na plac jako žolík a podstřelil zeď z přímého kopu, zadělal tak na okamžik, který se bude připomínat i po letech. Příštího dne mu L’Équipe věnoval palcový titulek a za dalších pár dnů se o něm zdálo i samotnému velikánovi El Hadarymu, jehož více než 10hodinovou sérii bez inkasované branky na Afrických šampionátech vážně nemohl utnout nikdo jiný. Nikdo vhodnější.

"Opravdu nejsem skvělý hráč, ale vždy jsem byl ochoten se učit a to (fanoušci) ocení," odvětil On po památném čtvrtfinále s Tuniskem na dotaz, proč ho všichni tak zbožňují. Chvíli předtím, po postupu ze skupiny, přitom Aristide Bancé názorně demonstroval, proč se těší tak univerzální popularitě, když inicioval výstavu dresů dvou zraněných spoluhráčů Pitroipy a Zonga. Po vyřazení Tuniska pro změnu Bancé s vášní sobě vlastní něco vykládal na kameru. Nikdo asi pořádně neví co, ale z pár útržků lze vyvodit, že nás má všechny moc rád. A my zase jeho! ♥

The man, the myth, the legend. Aristide Bance! #CAN2017 pic.twitter.com/VeAwpzEXPY

— Salim Masoud Said (@salimosaid) January 28, 2017

2. Konžské lekce tance v duchu fimbu

Zatímco fenomén Aristida Bancého lze přirovnat k Willu Griggovi z Eura, Joe Ledley se svým tanečkem po postupu Walesu do osmifinále pro změnu našel nástupce v Juniorovi Kabanangovi z DR Kongo. Jeho oslava byla tedy gólová a nikoliv sólová, ale o to lepší; hodně zlehka inspirovaná velkým konžským hitem Felixe Wazeky zvaným fimbu, kterým se zase dost možná inspiroval Psy se svou gangnam style rutinou. Konžané mají na zábavné gólové oslavy v Africe, zdá se, patent - vždyť jenom vzpomeňte na vsedě poskakujícího brankáře Roberta Kidiabu, na jehož odkaz letos navázal i jeho dědic Matampi.

Pozoruhodné každopádně je, že konotace té letošní oslavy je přitom v zásadě velmi negativní - fimbu v místním jazyce Lingale odkazuje ke švihu bičem, který byl dříve symbolem násilí páchaného v rámci belgické kolonizace DR Kongo, a nadále se i přes oficiální zákaz používá k trestání neukázněných žáků ve škole. "Ano, znamená to práskat, a taky to docela jednoduše je o výprasku protivníků," vysvětluje drze jeden z protagonistů skupinové oslavy. Oooohhhh Neeskens Kebano!



3. Oraniště v Port-Gentil

Stadion v Port-Gentil je vlastně neobyčejně frustrující arénou; po architektonické stránce docela určitě tou nejlépe zvládnutou v Gabonu, avšak z pohledu hrací plochy tou zdaleka nejhorší. Vskutku, zdánlivě naschvál rozoraný trávník různým divákům evokoval ledacos - komentátor BBC John Bennett odhadoval, že stánek právě pohostil legendární festival v Glastonbury, jinde se zase všemožnými barvami vyhrávající pažit přirovnával k vědeckému experimentu.

A že se s ním vlastně taky experimentovalo: vždyť před jedním zápasem dokonce pořadatelé na hřiště navezli jinde posekané drny trávy, kterými se následně snažili ucpat ty největší džuzny. Zakrýt se jim však nic moc nepovedlo; balon dál utěšeně poskakoval a Port-Gentil se stalo neoficiálním popravištěm šampionátu, když si vyžádalo hned několik úrazů včetně toho vážného pro Babu Rahmana. Před druhým vystoupením si proto Ghaňané (spolu s Malijci) raději demonstrativně odbyli rozcvičku v útrobách stadionu, aby na pofidérním trávníku strávili co možná nejméně času. Bezprecedentní, ale veskrze pochopitelný tah...

(td)

---

To je od nás pro letošek definitivně vše. Děkujeme a těšíme se na shledanou v roce 2019!

---