"Votrok" Jiří Hledík

Dnes, když se Hradec Králové více než často peleší ve druhé lize a jen tu a tam nakoukne do té první, působí povídání o tom, že kdysi vyhrál ligu a slavně remizoval s Barcelonou, jako čirá fikce. Stejně jako příběh jednoho z nejslavnějších hráčů v černobílém dresu. Některé příhody jeho kariéry působí tak bizarně, že oprávněně vzbuzují pochybnosti, zda se skutečně staly. Ale v 50. letech bylo možné vše...

Troufám si říct, že dnes jméno tohoto muže, narozeného 19. 4. 1929, naprosté většině fanoušků nic neříká. Možná ještě adalbertovi a jeho hradeckým kumpánům z tohoto serveru. Ve své době to přitom byl stoper světového kalibru. Tvrdý, důrazný, rychlý, dříč, jehož obejít byl pořádně velký problém, vynikající hlavičkář s perfektní poziční hrou, jeden z nejslavnějších hradeckých fotbalistů historie.

Začínal ovšem ve středu útoku Slavoje Pardubice. Pak přišel zápas, před jehož začátkem se zranil střední záložník, a trenér stáhl dozadu právě Hledíka. Než se ale na tomto postu stačil rozkoukat, narukoval a do meruny mohl čutat jen na plácku s ostatními branci. Rok a půl vozil coby řidič majora letectva, jenž měl na starosti tělovýchovu. Ten se jej jednoho krásného dne zeptal, jestli umí hrát fotbal, a po souhlasné odpovědi jej doporučil do nově tvořeného vojenského celku Křídla vlasti Olomouc, které díky reorganizaci ligy vlétlo přímo do 1. ligy! Doba to žádala, i letectvo mělo mít v nejvyšší soutěži zastoupení... S ním tam "přestoupili" hráči jako Vilda Schrojf, baníkovec Josef Ondračka či pozdější hvězda Sparty Tadeáš Kraus. Někdy tehdy se přesunul na stopera, odkud skvěle dirigoval zadní řady. Nováček, který ještě pár měsíců předtím neexistoval, skončil na čtvrtém místě... Euforie trvala dva roky, poté spadla Křídla vlasti zase na zem, resp. do druhé ligy.

To už ovšem bez Hledíka, jenž přesídlil na Julisku. ÚDA Praha nemohla opomenout, že v armádě pobíhá reprezentant - dres národního týmu oblékl Hledík hned v říjnu své první sezony - r. 1953, kdy si po pár zápasech zahrál v Bukurešti proti Rumunům. I když, není to úplně přesné - reprezentační kouč Borhy ho nominoval už půl roku předtím, shodou okolností rovněž na zápas proti Rumunům, a to v době, kdy měl zkušenosti jen ze Slavoje Pardubice v I. A třídě, z cest ve vojenském gaziku a z pár přípravných zápasů za čerstvě založené olomoucké letce. Zlaté časy, kdy Říha nebo Kopecký byli do reprezentace povoláni až po dvou ligových utkáních... Avšak rada starších reprezentantů se tehdy usnesla, že by měl hrát spíš Slovák Karel, a tak si Hledík musel na debut se lvíčkem na prsou půl roku počkat. Pak přišlo neslavné MS v r. 1954 ve Švýcarsku. Jiří Hledík jako jeden z mála v úvodním duelu proti posledním mistrům světa z Uruguaye, které jsme prohráli 0:2, obstál, nicméně proti Rakušanům dostal přednost Sváťa Pluskal. Ne, že by měl lepší formu, ale proto, že uměl lépe chytat. Tehdy se totiž nesmělo střídat a co kdyby se zranil brankář, že...

V Dukle, resp. ÚDA, dlouho nepobyl, nechal se zlákat sparťanskými sliby. Odejít z armádního celku šlo horko těžko, ale byla padesátá léta, šlo o Spartu, tak to šlo snadno. K Hledíkovi si přibalila i Tadeáše Krause, když už brala, tak pořádně. Jiří Hledík si tehdy patrně nevzpomněl na varovná slova trojského Laokonta ohledně strachu z Řeků navzdory tomu, že přinášejí dary. To až po dvou letech. Pomohl tehdejšími Spartaku Sokolovo ke druhému a třetímu místu, nicméně vděku se nedočkal.

Jeho manželka těžce onemocněla a čekala ji operace a dlouhá doba rekonvalescence. Protože mladým manželům v této kritické chvíli neměl kdo hlídat dvě malé děti (žili v Praze se dvěma dětmi sami, daleko od všech příbuzných), spočívalo jediné východisko v přestěhování se blíž k domovu, kde by dlouhodobější péči o děti převzaly babičky, které se do Prahy nastálo odstěhovat nemohly. Reprezentant Jiří Hledík proto podepsal přestup do tehdy druholigového Hradce. Jednoduše dal přednost rodině před kariérou. Jenže Sparta o tom nechtěla ani slyšet. Na jednu stranu je pochopitelné, že si nechtěla nechat frnknout prvotřídního hráče, na druhou stranu tady už do hry vcházely jiné než sportovní aspekty.

Nadto zde byl i zaměstnanecký problém. Hráči byli oficiálně zaměstnáni ve fabrikách, jež měly patronaci nad jednotlivými kluby, a brali od svého zaměstnavatele řádný plat - v případě Sparty to bylo ČKD. Změnit povolání nebyla tehdy žádná sranda, už jen proto, že člověk, co měl v občance záznam o dvou třech změnách, se jevil jako krajně podezřelý živel. Jen hornické profese byly velebeny, tam to procházelo. Proto se Hledík nechal zaměstnat v žacléřských dolech a chystal se sfárat. Protože Žacléř byl malý klubík, dovolilo mu vedení tamních dolů kopat i jinde než v jejich šachtě - v krajském městě Hradec Králové. Jeho vedení ho ovšem nechalo víceméně ve štychu a čekalo, že se vše vyvrbí, aniž by muselo podnikat samo nějaké rozhodné kroky. Sparta se však cukla a zařídila své někdejší opoře roční distanc. A tak stoper evropských kvalit namísto na světový šampionát do Švédska chodil každý den na šichtu... Co naplat, že se podílel na úspěšné kvalifikaci a na historické výhře nároďáku na Maracaná nad Kanárky 1:0.

V devětapadesátém pomohl vykopat "Votrokům" první ligu. Jako dodatek k dnes již těžko pochopitelným poměrům té doby dlužno podotknout, že už bez čtyř hráčů základu, kteří v organizovaném náboru do OKD přestoupili do ostravských dolů, resp. do Baníku.

"Brali jsme sto osmdesát korun za zápas, a když prémie přesáhly sedm stovek měsíčně, pokladník nám říkal: ,Kluci, už víc nedostanete, vážně nemám!‘ A my stejně zase vyhráli a po noční jízdě vlakem třeba z Prešova mazali ráno do práce," vzpomíná Hledík. Hráči skutečně chodili do rachoty, jedinou výhodou pro ně jakožto ligové hráče bylo to, že mohli skončit o hodinu dřív, neboť je čekal odpolední trénink... Ve své první ligové sezóně vyválčil nováček z Hradce senzační prvenství a stal se tak prvním mančaftem mimo Prahu a Blavu, jemuž se to povedlo. Však si taky vedení klubu tohoto úspěchu náramně považovalo a své hráče jaksepatří odměnilo - každý dostal zbrusu novou peněženku a v ní našel celou dvacetikorunu... Byl to mančaft složený ze solidních ligových plejerů, jejichž devízou byla bojovnost a hra srdcem. V bráně stál Jindřich Jindra, v poli to pak byli borci jako Zdeněk Zikán, Míla Kvaček, Ladislav Pokorný, Rudolf Tauchen či blonďatý bek s kouzelným jménem Zdeněk Pičman. Utvořila se výborná parta, mančaft táhl za jeden provaz, soupeři do Hradce jezdili neradi, nejen kvůli škváře, na které se hrálo: "Když jste běželi po křídle, prášilo to do očí a lidi vás ještě u lajny fackovali," vzpomíná na romantickou dobu fotbalu Hledík.

V prvním kole PMEZ přešli hradečtí přes bukurešťskou Steau kontumačně, ve druhém porazili aténský Panathinaikos a ve čtvrtfinále už je čekala slavná Barcelona, která kolo předtím vyřadila pětinásobného vítěze Real. První zápas ve Španělsku dostali čtyři kusy (Hradec) a jeli dom. Neunesli atmosféru a bez některých hráčů základní sestavy prohráli před 120.000 diváky ještě před úvodním hvizdem. Přesto byl o odvetu eminentní zájem, na klub přišlo více než 130.000 žádostí o lístek, a tak se vedení rozhodlo, že světová esa v čele se Suárezem, Kocsisem, Ramalletsem či Kubalou nepřivítají doma na škváře, ale na Strahově, na němž bylo 45.000 mačkajících se diváků svědky historické remízy 1:1. Jinými slovy Hradec Králové - FC Barcelona 1:1. Votroci se mohli utěšovat, že vypadli s pozdějším finalistou.

Další rok se už do Evropy nepodívali. Ne tak Hledík, jenž byl pilířem Vytlačilova výběru. V jednašedesátém jsme hráli barážový zápas o postup na MS se Skoty v Bruselu. Právě Hledíkova bomba hlavou po Jelínkově rohu deset minut před koncem zajistila srdnatě bojujícímu týmu prodloužení, v němž nás Pospíchal s Kvašňákem svými brankami poslali do Chile. Jiří Hledík se coby stabilní reprezentant těšil, že se na MS také podívá, to by však nesměl žít v socialistickém Československu. V zimě totiž odjel Hradec na soustředění do Indonésie. V jednom ze zápasů nechal rozhodčí, který měl vsazeno na výsledek, proti Votrokům opakovat třikrát penaltu, kterou domácí hráč pořád ne a ne proměnit. Kapitán Hledík chtěl sudímu domluvit, přitom však jaksi zapomněl ve své sevřené pěsti kus rukávu jeho dresu a zhrzený sázkař jej vyloučil.

Tento incident ho připravil o mistrovství světa. Svazoví činovníci usoudili, že takovéto počínání není hodno reprezentanta socialistické vlasti, a sám nejvyšší orgán ÚV ČSTV mu napařil roční zákaz reprezentovat. Nadto nesměl tři měsíce hrát ani za Votroky. Pro jistotu přišlo toto rozhodnutí až těsně před Chile, na jaře ho ještě reprezentovat nechali... Nemohl být ani mezi těmi, kdo do Chile letěli jako záloha před závěrečnými boji. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby nehrál v provinčním Hradci... Zcela jistě šlo o nechutné zákulisní šachy. Čí zájem to byl, se můžeme jen domýšlet. Sám hráč nevylučuje dodatečnou pomstu letenských za tehdejší přestup do Hradce. Přeci jenom se nestává tak často, aby nejvyšší tělovýchovný orgán distancoval před nejdůležitější akcí roku jednoho ze stěžejních hráčů týmu kvůli tuctovému incidentu, který se stal na druhém konci zeměkoule v klubovém dresu.

Do repre se již nepodíval, stoperské duo Pluskal-Popluhár jej tam nepustilo, reprezentační kariéru ukončil na 28 startech. Ligu válel až do 35 let, kdy s vrcholovým fotbalem skončil, aby se v osmatřiceti vrátil a pokusil se Hradci pomoci zachránit v nejvyšší soutěži. Marně. A tak mají oba jeho konce hořkou pachuť. Bezesporu však patří do nejlepší hradecké jedenáctky všech dob a k nejlepším obráncům československého fotbalu, byť je neprávem zapomenut.