Vykopává MS do 17 let. Jak se vyvrbily první tři ročníky stávajícího formátu?

Vykopává MS do 17 let. Jak se vyvrbily první tři ročníky stávajícího formátu? Zítra v noci vykopává v Brazílii celkově 18. ročník dorosteneckého mistrovství světa a již sedmé vydání o 24 účastnících. Taková událost si jistě zaslouží svou předehru, my však volíme poněkud netradiční cestu — ohlédneme se za tím, komu v minulosti takový šampionát posloužil jako odrazový můstek, a komu naopak nikoliv...

Tu myšlenku jste už určitě slyšeli, a s velkou pravděpodobností jste ji sami vyslovili: MS do 17 let ani nemá smysl sledovat, protože je na vše příliš brzy a valná část zúčastněných to do velkého dospělého fotbalu ani nedotáhne. Na mysli přitom nejspíš máte všechny ty ghanské či nigerijské wonderkidy, kteří nebyli.

Na této teorii je určitě leccos legitimního, ale zároveň se nelze ubránit dojmu, že se šíří jaksi bez rozmyslu.

Především pokud jste devadesátkové dítě, existuje velice slušná šance, že vaše dětská modla zářila už mezi dorostenci a takové MS "17" jí pomohlo ke hvězdám. Luis Figo? Skotsko 1989. Alessandro Del Piero? Jistě; Itálie 1991. Francesco Totti nebo snad Gianluigi Buffon? Si pište; Japonsko 1993. Xavi Hernández, Iker Casillas či Ronaldinho? Ani bez nich by to nešlo; Egypt 1997. Jste mladšího ročníku a učarovali vám spíše Fernando Torres, Andrés Iniesta nebo Carlos Tévez? Potom můžete částečně vděčit také ročníku 2001.

Tyhle všechny exempláře se na druhou stranu týkají let, kdy na závěrečný turnaj cestovalo jenom šestnáct týmů a maximálně tři z Evropy (dva plus pořadatel); takový byl případ též v roce 1993, kdy se "reprezentace Čechů a Slováků" v době politického rozdělování země, vedená baníkovským duem Jankulovski-Sionko a doplněná třeba Karolem Kiselem, vydávala na svou první zkušenost MS do 17 let.

Ve stávající podobě dorostenecký šampionát známe od roku 2007, kdy došlo k rozšíření o osm týmů a přejmenování soutěže. Turnaj se od té doby ani jednou nepodíval do Evropy a roku 2009 poprvé nakoukl také do Subsaharské Afriky. Turnaj tehdy hostila Nigérie, osminásobní finalisté dorosteneckých mítinků, kteří od roku 2007 šampionát vyhráli hned třikrát — a kuriózně zrovna doma finále výjimečně nezvládli.

Abychom se na zítřek správně naladili, pojďme se právě za ranými dny současného formátu MS "17" ohlédnout. Ročníky 2013-17 nám ještě úplně nedozrály, zatímco 'absolventům' edic 2007-11 už je minimálně 23 let, a my tak máme solidní povědomí o tom, zdali naplňují prvotní příslib či nikoliv.

Toto cvičení si rozstrkáme do osmi kategorií, sedmi individuálních a jedné kolektivní. Nechť zábava napěchovaná nostalgií a snad i vašimi oblíbenci ze starých ročníků Football Manageru naplno propukne!

---

Zalehnutý Raheem Sterling. Zdroj: fifa.com

---

Ten, kdo je hvězdou od začátku doteď: Raheem Sterling (Anglie)

Nejaktuálnější ze zkoumaných ročníků je poměrně skoupý na opravdové top hvězdy, ale těžko si mohl přát lepšího 'headlinera' než Raheema Sterlinga. V době MS byl už přes rok v Liverpoolu, ještě v QPR se však svým talentem srovnával s Waynem Rooneym a londýnský klub údajně zvažoval, že ho mezi dospělé na ligový trávník pošle už v útlém věku čtrtnácti let. Sterling si nakonec musel počkat "až" do Liverpoolu a 17 let, aby se později přes nálepku "notorického paliče" vypracoval v jedno z nejlepších levých křídel planety.

Ten, kdo tolik nevyčníval a teď září: Marquinhos (Brazílie)

Ne snad že by kapitán brazilské mládežnické reprezentace neměl budit jakoukoliv pozornost, ale pravdou je, že bramboroví kanárci měli na tomto turnaji jinačí tahouny. Nominace do různých all-stars týmů MS dostávali spíše hráči jako Adryan, Ademilson nebo Wallace, a vzhledem k dřívějšímu podpisu s Chelsea se dost psalo i o Lucasi Piazónovi. Marquinhos je však poněkud kuriózně jediným Brazilcem tohoto ročníku 1994, který to dotáhl do seniorské repre (plus Emerson teď hraje za Itálii). Už za rok šel do AS Řím a po uplynutí další sezony už přestupoval rovnou za desetinásobek ceny do PSG, které podpírá až doteď.

Ten, kdo zazářil a dál nevyčníval: Souleymane Coulibaly (Pobřeží slonoviny)

Devíti góly ve čtyřech startech za Pobřeží slonoviny vyrovnal rekord šampionátu... dopadl však ještě hůře než spoludržitel rekordu Florent Sinama Pongolle (2001). Ještě toho léta Tottenham heroicky odrážel zájem Realu Madrid či Manchesteru United ve snaze mladíka z italské Sieny podepsat, aby ho následně v áčku nevyužil ani jednou. Jakože... ani v Ligovém poháru. Coulibaly se v posledních letech potloukal po menších skotských týmech, až letos v květnu zakotvil v tuniském ES Sahel. V Mexiku dával góly pravou, levou, dorážkou z metru i fantastickými nůžkami, když takhle stylově završoval hattrick proti Brazílii; teď na ligový zářez čeká od května 2017. Jen chvíli nato započal právnickou anabázi se svým tehdejším egyptským zaměstnavatelem Al Ahly, jenž prý o Coulibalyho adekvátně nepečoval. Peníze nakonec dostal klub.

Ten, koho zradil malý vzorek: Raphael Calvet (Francie)

Ano, je to jenom starší dorost, ale pokud startujete vedle Kurta Zoumy a na lavičku zápas do zápas uvrtáváte Aymerica Laporte, něco by ve vás teoreticky mělo klíčit. Teoreticky. Prakticky si Raphael Calvet zasloužil velké uznání za svůj osmifinálový výkon proti jinak nepolapitelnému Souleymaneovi Coulibalymu, ovšem ve čtvrtfinále přišel překvapivý krach s Mexikem, a byť si Calvet vysloužil nominaci do týmu turnaje třeba od serveru Just-Football, v letošní sezoně tento 25letý stoper nastupuje za CS Sedan ve čtvrté lize...

Ten, na koho jste už nejspíš zapomněli: Yassine Benzia (Francie)

Francouzská i italská média ho nazývala "druhým Karimem Benzemou", jehož žezlo měl v Lyonu neomylně převzít. Benzema do Realu odcházel roku 2009 a francouzští experti byli po jeho nástupci natolik žízniví, že ho již v létě 2011 coby šestnáctiletého 'caparta' pasovali na adepta na proniknutí do základní sestavy l’OL. Nestalo se. Yassine Beznia sice dvěma góly v úvodním klání mexického MS do 17 let sestřelil Argentinu a obecně na turnaji naplnil vysoká očekávání, ale za lyonské áčko si v jedné ligové sezoně připsal maximálně čtyři starty v základní sestavě (2013/14) a jeho nejproduktivnějším ročníkem zůstává ten pětigólový z Lille (2015/16). Velká očekávání se na něj však klást nepřestávají; nyní střídá v Olympiakosu, kde ho narychlo podepisovali jako náhradu za vážně zraněného Fortounise. A on zase nic.

Ten, kdo vám někoho připomíná a... není to on: Wallace (Brazílie)

Tady je ta mystifikace povědomého jména zvláště legrační, protože tento Wallace je stejný ročník jako poměrně známý stoper Lazia (nyní hostující v Braze). Jenže zde kráčí o toho Wallace, který se kdysi zařadil k zástupu 'věčných hostů' na výplatní pásce Chelsea. Prošel Interem, Vitesse, Carpi i Grêmiem a podobně jako v případě Tomáše Kalase jeho trápení definitivně skončilo teprve letos, podpisem nováčkovi brazilské Serie A z Figueirense. Wallace přitom určitě měl na víc; mezi svými vrstevníky byl v Mexiku patrně nejrychlejším běžcem ze všech a leckomu tehdy připomínal bohatou tradici skvělých brazilských pravých beků.

Ten, kdo mezitím dezertoval: Kaan Ayhan (Německo ➡ Turecko)

V barvách Německa na MS "17" coby nejmaldší člen výpravy nevynechal ani zápas a šestkrát nechyběl v zahajovací jedenáctce, ovšem v kategorii osmnáctiletých se zarazil a ještě na poslední jednadvacítkový cyklus stihl přeběhnout k Turecku. Rodák z Gelsenkirchenu od roku 2016 nastřádal rovnou šestadvacet startů za tureckou seniorskou reprezentaci a trefil se v obou nedávných kvalifikačních duelech s Francií.

Ti, kdo se kolektivně povedli: Japonci

Tenhle ročník se povedl také Dánsku, ale Pierre-Emile Højbjerg na tomto turnaji skoro nehrál a Yussuf Poulsen akorát střídal, takže nakonec volím solidní generaci Japonců, která to ke všemu na rozdíl od Dánů dotáhla rovnou až do čtvrtfinále. A není divu: obrannou řadu dirigoval dlouho jeden z nejlepších doma působících stoperů Naomichi Ueda, který od loňska proráží v Belgii, přičemž vpředu dělal vlny Takumi Minamino a v menší míře též Shoya Nakajima. Oba aktuálně táhnou japonské áčko a figurují v Lize mistrů.

---

Son Heung-min střílí gól Uruguayi. Zdroj: fifa.com

---

Ten, kdo je hvězdou od začátku doteď: Son Heung-min (Jižní Korea)

Trefil se v otevíracím utkání své Jižní Koreje na největším dorosteneckém turnaji, aby jí dopomohl ke druhému čtvrtfinále v historii (roku 1987 se přitom MS účastnilo jen 16 týmů oproti současným 24), a o pouhých pět let později se mezi střelce zapsal také na dospělém mundialu. Jen málokdo učiní tak rychlou tranzici z mládežnické kopané na tu seniorskou. Dnes je Son Heung-min dle mnohých nejlepším korejským fotbalistou v dějinách, a to letos oslavil teprve 27. narozeniny. Doma je modlou stejně jako uvnitř jihokorejské komunity v londýnském New Maldenu, kde se mu mezi devíti tisíci jihokorejskými rezidenty s úctou říká "Mr. Son". U fanoušků Tottenhamu je takový zvláštní respekt nabíledni — střelec prvního gólu na novém White Hart Lane byl letos v únoru vyhlášen nejlepším hráčem Premier League za uplynulý rok, přičemž se postaral o tři čtvrtiny gólů Spurs ve čtvrtfinále Ligy mistrů s Manchesterem City.

Ten, kdo tolik nevyčníval a teď září: Neymar (Brazílie)

Vybavit si Neymara poslední desetiletky jako kohokoliv jiného než zlatého hocha brazilské kopané, je zhola nemožné. Ať už se bavíme o úplném rozjezdu, kam spadá i tento turnaj, nebo o roku 2019, kdy jeho aura i frackovité chování vážně nikam nemizí. Už před 10 lety pravidelně hrával za dospěláky Santosu, ovšem na samotném mistrovství sedmnáctek se žádné neymarovské tornádo věru nekonalo. Těžko říct, jestli to bylo nigerijským klimatem, ale brazilský zázrak se prosadil akorát úvodem šampionátu s Japonskem, aby záhy při dvou potupných bezbrankových prohrách ústících v senzační krach ve skupině předčasně střídal.

Ten, kdo zazářil a dál nevyčníval: Sebastian Gallegos (Uruguay)

Majitel dělovky v levé noze pokořil celkem čtyři obrany na turnaji a s dalšími třemi hráči se dělil o prvenství v tabulce střelců. Když ve čtvrtfinále Uruguay stanula proti Španělsku, všude se psalo o tom, jak Gallegos — v létě podepsaný za sedm milionů eur Atlétikem Madrid — nastupuje k pikantnímu měření sil se dvěma hvězdnými kolegy z béčka Rojiblancos. Čtvrtfinále to bylo věru nervydrásající a Gallegos si sám vyrovnávací brankou na 3:3 a první proměněnou penaltou v rozstřelu splnil povinnost, ale s odstupem času je přeci jen nutno uznat, že to Koke s Borjou Bastónem z rezervy Atlétika dotáhli o poznání dále. Sedmadvacetiletý levý křídelník donedávna nastupoval v nižší australské soutěži, aby se pro letošní podzim vrátil zpět domů.

Ten, koho zradil malý vzorek: Sani Emmanuel (Nigérie)

Jen málokterý hráč v historii, pokud někdo, se mohl pochlubit tak skvostným průměrem gólů na zápas. Šestnáctiletý Sani Emmanuel na domácím šampionátu odehrál akorát 221 minut a přece svému stříbrnému týmu pomohl pěti zásahy. Jistě, teprve finále načínal a předvedl tam velké prd, ale ani to mu nezabránilo v ukořistění individuální ceny pro nejlepšího hráče turnaje. Na seniorské úrovni nakonec Sani Emmanuel dle Wikipedie odehrál přesně 16 ligových utkání. V Beitaru Jeruzalém skončil na podzim 2014 po pouhých třech týdnech a hned rok nato, zdá se, uzavíral aktivní kariéru. Dnes mu je stále teprve 26 let.

Ten, na koho jste už nejspíš zapomněli: Joel Campbell (Kostarika)

O tom, jak velkým příslibem byl Joel Campbell každé léto mezi roky 2011 a 2018, a jak se vždy zvládl někam beze stopy vytratit, možná jednou bude každý fanda Arsenal mé generace vyprávět svým vnoučatům. Campbell se stal v podstatě legendou klubu — leč ve smyslu nejapného 'running joku' — aniž by za Gunners cokoliv kloudného odkopal. Na mládežnické úrovni byl přitom fenoménem; svými výkony na dorosteneckém mistrovství CONCACAF Kostarice účast vystřílel a i na samotném MS se podepsal pod dva ze tří gólů svého týmu. Nyní je zpátky ve Střední Americe, když na vrcholu sil nastupuje za mexický León.

Ten, kdo vám někoho připomíná a... není to on: Ramos (Kolumbie)

Ha, zapomeňte — Adrián Ramos je ročník 1986 a na tomhle turnaji by tak neměl co pohledávat. Kdepak, zde se bavíme o Jorgem Luisovi, kterého vážně nemáte šanci znát, pokud si teď zrovna nevybavíte jeho skvostné cameo ze čtvrtfinále s Tureckem, kdy přišel na plac v 86. minutě za stavu 0:1, v poslední minutě vyrovnal a záhy nezklamal ani na penaltovém puntíku v rozstřelu. A proč že jsem tak smělý a suverénně očekávám, že nemáte šajnu? Neboť tenhle Ramos nikdy nevytáhl paty z domoviny, kde vlastně ani nehrává za ty úplné top týmy a střelecky nezáří. To byste museli být jó hardcore fanoušky kolumbijské Primery!

Ten, kdo mezitím dezertoval: Shabir Isoufi (Nizozemsko ➡ Afghánistán)

Tohle vypadá na vpravdě pozoruhodný životní příběh. Vyrůstal ve vyhlášené akademii Feyenoordu a na tomto MS v základu načínal všechna tři klání, ovšem kromě nizozemské "17" se už na mezinárodní úrovni v žádné kategorii nepředvedl... dokud se roku 2015 náhle nezjevil v Afghánistánu. Právě u jeho reprezentace, za kterou sám sedmkrát nastoupil, už přes rok vykonává pozici asistenta trenéra, když si v čerstvých 26 letech udělal béčkovou licenci UEFA. Kdysi byl nejlépe placeným afghánským sportovcem.

Ti, kdo se kolektivně povedli: Švýcaři

S odstupem času se nejlépe vzpomíná na tuhle španělskou generaci, ovšem její čas nadešel teprve na 'malém Euru' 2011, kde Koke, Muniain, Morata či Isco (doplnění např. Thiagem, De Geou a Rodrigem) zcela dominovali. Zato tenhle dorostenecký turnaj ještě namísto bronzových Španělů patřil spíše zlatým Švýcarům. Duo útočníků Nassim Ben Khalifa - Haris Seferović se perfektně doplňovalo, dohromady obstaralo devět gólů, a defenzíva vedená Ricardem Rodriguezem, kapitánem Frédéricem Veselim a vítězem Zlaté rukavice turnaje Benjaminem Siegristem mezitím v semifinále ani ve finále nekapitulovala. Pro všechny tyhle borce, ale i takového Pajtima Kasamiho, jsme si asi dovedli vysnít lepší dospělé kariéry, ale na úrovni šestnáctiletých a sedmnáctiletých to tenkrát před deseti lety všem sedlo vskutku náramně.

---

Toni Kroos během semifinále s Nigérií. Zdroj: fifa.com

---

Ten, kdo je hvězdou od začátku doteď: Toni Kroos (Německo)

Zde to bylo těsné. Na tomto místě bychom klidně mohli vypíchnout také Davida De Geu, ve finále s Nigérií po 120 minut nepřekonaného brankáře Španělska, kterému podrazilo nohy až sborové váhání celého trojlístku spoluhráčů v penaltovém rozstřelu. Bylo by ovšem rouháním na tomto místě raději nezmínit Toniho Kroose, který se trefil v posledních třech zápasech svého Německa na turnaji a šampionát zakončil stylově výhrou (v utkání o bronz). Čerstvý člen A-týmu Bayernu tehdy v Jižní Koreji zavěsil celkem pětkrát a dalších pět gólů připravil spoluhráčům; takže zařídil přesně polovinu všech gólů Německa. Dnes už Kroose známe jinak — jako spolehlivého dispečera, který zářil na cestě za zlatem ze seniorského MS 2014.

Ten, kdo tolik nevyčníval a teď září: Eden Hazard (Belgie)

Rovněž Eden Hazard měl v téhle kategorii jednoho velkého konkurenta — James Rodriguez též neměl dorostenecké entrée, na které by se dnes s odstupem času vzpomínalo jako na dechberoucí či jakkoliv průlomové. Ovšem on to jednak s Kolumbií dotáhl až do čtvrtfinále, jednak to s jeho současným zářením není až tak žhavé. To Eden Hazard prostě neměl štěstí na generaci; Belgie ve své skupině skončila poslední se záporným skóre -3 až za Tádžikistánem, a sama naděje Lille se ani jednou neprosadila. Dnes se o Hazardovi mluví jako o jednom z nejlepších driblérů planety, který letos v létě přestupoval za údajných 100 milionů eur do Realu Madrid. Snad ikona Chelsea a (díky tlačence) nejlepší hráč loňského vítězného ročníku Evropské ligy nedopadne podobně jako James, který byl před pěti lety jenom o chloupek levnější.

Ten, kdo zazářil a dál nevyčníval: Rafael & Fábio (Brazílie)

Zkraje kariéry se o nich vždy zásadně hovořilo jako o jednom muži, a tak proč teď činit výjimku? Důvod by mohl znít, že při čtvrtfinálovém tažení daleko intenzivněji zářil Fábio, který se dokonce se třemi zásahy ukázal být nejlepším brazilským střelcem na turnaji. Ale posviťme si na oba. Již před největší dorosteneckou show si dvojčata zařídila přestup do Manchesteru United, aniž by za mateřské Fluminense odehrála jediné seniorské utkání. Na Old Trafford se potom výrazněji prosadil pravý bek Rafael, který to dotáhl až na stovku ligových startů a záhy si vysloužil i prestižnější přestup do Lyonu; cestu za pořádnou slávu mu však soustavně komplikovala drobná zranění, kterých mu Transfermarkt napočítal již devatenáct. Fábio mezitím v Anglii nikdy nevypadal jako cokoliv víc než solidní druholigový bek. V současnosti ovšem nastupuje na opačném konci Francie než bratr za silné, aktuálně druhé Nantes. To Lyon je až sedmnáctý.

Ten, koho zradil malý vzorek: Macauley Chrisantus (Nigérie)

Na MS pokořil brankáře Francie, Argentiny a Německa, což zní podstatně lépe, dokud nezjistíte, že se daný trojlístek jmenoval Delle, Ojeda a Vollath (WTF). Tehdy to nicméně byla velká sláva a nikdo by se nemohl divit, kdyby sedmigólové číslo 9 ukořistilo zlatý míč pro hráče turnaje před Tonim Kroosem. Od té doby však Kroos vyhrál seniorský mundial a posbíral čtyři medaile pro vítěze Ligy mistrů, kdežto největšími Chrisantusovými úspěchy zůstávají vyhraná druhá liga a řecký pohár 2016 s AEK Athény. Během dorosteneckého MS přitom upoutal i velké evropské kluby, aby nakonec dával "rozumně" přednost Hamburku, tou dobou velikánovi rozvoje mladého talentu (Kompany, De Jong, Van der Vaart tehdy všichni v čerstvé paměti). Jenže za áčko HSV nakonec zlatý nigerijský hoch nic neodehrál stejně jako za nigerijský seniorský národní tým, a v průběhu tohoto roku se ze třetí španělské ligy uklízel do íránského Zob Ahan.

Ten, na koho jste už nejspíš zapomněli: Richard Sukuta-Pasu (Německo)

Sám pokořil USA v osmifinále, MS zakončil se čtyřmi trefami, a ještě více se o něm mluvilo za rok, když ve finále Eura do 19 let vítězným gólem sestřelil Itálii. I na těchto stránkách jsme o něm psali jako o "hrozbě budoucnosti". Od té doby ale... čistá nula. A takhle: je jedna věc, když vyletí a hned zapadne nějaký Nigerijec, který donedávna působil v některé z obskurních domácích akademií; druhá věc je, když se takový někdo už sedm let před vypuknutím šampionátu učí řemeslu ve skvělém zázemí Leverkusenu. Přesto se Sukuta-Pasu příští dva roky nedokázal uchytit v áčku Bayeru, nepadalo mu to tam ani za německou "21", a když roku 2012 svými 0 góly na prostoru 1000+ ligových minut výrazně přispěl k jednoznačnému sestupu Kaiserslauternu z 1. Bundesligy, veskrze se po něm slehla zem. Dnes na nekonečné bloumání v nižších německých soutěžích navazuje v Číně. Ne však v té lukrativní sféře; ve druhé lize.

Ten, kdo vám někoho připomíná a... není to on: Le Tallec (Francie)

Úplně každý, kdo vyrůstal v první dekádě tohoto tisíciletí, musí být dodnes automaticky naprogramován a při zmínce "Le Tallec" okamžitě vyhrknout "jasně, Anthony, Vítěz Ligy mistrů". A ve spojitosti s mistrovstvím do 17 let by ten spínač vlastně též fungoval; i někdejší talent Liverpoolu byl hlavní hvězdou jednoho takového. Bohužel, kvůli takové nostalgické vzpomínce bychom museli až do roku 2001. Zde kráčí o Damiena, Anthonyho mladšího bratra, který to přes podstatně menší hype dotáhl vlastně o kus dále a dodnes pravidelně nastupuje v Ligue 1 za Montpellier. Teď už sice dávno není obávaným střelcem, ovšem na dorosteneckém MS před dvanácti lety řádil především ve vyřazovací fázi, kam si schoval hned tři údery.

Ten, kdo mezitím dezertoval: Gavin Hoyte (Anglie ➡ Trinidad a Tobago)

Tenhle ročník byl na přeběhlíky nadmíru bohatý. Po účinkování v Jižní Koreji se následně v dospělosti utíkalo třeba na Nový Zéland, Barbados nebo Haiti. Vůbec nejpozoruhodnější je ale příběh bývalého kapitána mládežnických týmů Arsenalu, pravého beka Gavina Hoytea. Ten si nakonec za áčko londýnského velkoklubu odbyl jediný, notně prestižní start proti Manchesteru City poté, co Arsene Wenger demonstrativně posadil a zbavil kapitánské pásky vykřikujícího Williama Gallase. Hoyte po utkání vykládal, jaké měl tehdy z Robinha bobky, ale dva inkasované góly za hodinu pobytu na hřišti se zdají OK. Za Trinidad a Tobago debutoval zhruba o šest let později již coby hráč Gillinghamu a přelétat vydržel jenom pár měsíců, přestože za karibskou zemi v daném intervalu nastupoval také jeho starší a přeci jen slavnější bratr Justin.

Ti, kdo se kolektivně povedli: Syřané

Těžko rozhodnout. Belgičané měli Bentekeho s Edenem Hazardem, ale ve skupině obsadili poslední příčku. Severokorejci to dotáhli do osmifinále a z tohohle ročníku do áčka povýšili hned devět borců (včetně tehdy 14letého Pak Kwang-ryonga) — ovšem s nimi zas pro změnu nic závratného nedokázali na seniorské úrovni. A tak volím další asijské osmifinalisty tohoto sedmnáctkového mistrovství, kteří alespoň na bývalých dorosteneckých oporách částečně vystavěli své popelkovské tažení asijskou kvalifikací až na samý práh interkontinentální baráže o mistrovství světa 2018. Nervydrásající odvetu AFC baráže s Austrálií tehdy za Sýrii načínali Tamer Haj Mohamad i Oday Jafal a z povedeného ročníku 1990 se na celé kvalifikační jízdě do značné míry podíleli rovněž Alaa Al Shbli (12 startů) spolu s Ahmadem Al Salihem (13 startů).