Xherdan Shaqiri: A teď mám vlastního vojáka?
Zaujalo nás
Náš dům neměl topení. Jen velký krb. Byl to velmi starý dům na farmě v Basileji a takhle jsme tam žili. Moc jsem o tom nepřemýšlel, já sám jsem se ohříval tím, že jsem obíhal dům jako vesmírná družice. Můj starší brácha byl ten, kdo si pořád stěžoval na zimu, protože měl pokoj v patře, hodně daleko od krbu. V zimě musel spát třeba pod pěti dekami.
Moje rodina opustila Kosovo ještě předtím, než vypukla válka. Byly mi čtyři a táta s mámou se snažili zařídit lepší život mně a mým dvěma bratrům. Nebylo to snadné. Můj taťka nemluvil německy, takže musel začít pracovat jako umývač nádobí. Potom dostal práci na výstavbě silnic. Mamka pracovala jako uklízečka v jedné z kancelářských budov - já jsem jí pomáhal s vysavačem v ruce a brácha umýval okna.
Švýcarsko je strašně drahé pro každého, pro moje rodiče to ale bylo extrémně náročné. Posílali totiž spoustu peněz domů pro ostatní členy rodiny, kteří zůstali v Kosovu. Zezačátku jsme za nimi mohli létat každý rok. Máma se nikdy nezapomene zmínit: "Ty jsi byl v letadle vždycky zlobivý! Vždycky ses snažil šplhat na sedadla a sahat na lidi za námi! Nikdy jsi nebyl zticha!"
Jakmile však vypukla válka, bylo nemožné vrátit se zpět a situace pro rodinné příslušníky, kteří tam zůstali zaseklí, se velmi ztížila. Dům mého strýce byl vypálen do základů, všichni hodně trpěli. Můj táta jim posílal tolik peněz, kolik bylo možné, takže když jsem vyrůstal, nikdy jsme neměli žádné prostředky na utrácení. Možná s výjimkou nějaké jedné věci k narozeninám.
To je vlastně vtipná příhoda... Ronaldo byl můj idol. Ten brazilský. Způsob, jakým hrál, to pro mě bylo jako magie. V průběhu finále mistrovství světa 1998, když se zranil a Brazílie prohrála s Francií, brečel jsem jako želva. Bylo mi ho hrozně líto. O tři měsíce později jsem měl sedmé narozeniny, a tak jsem mámě každý den opakoval: "Jediné, co chci k narozeninám, je žlutý Ronaldův dres. Prosím, dejte mi jen ten dres!"
Přišel den mých narozenin a mamka pro mě měla jen jednu krabici. Otevřel jsem ji - a byl v ní žlutý Ronaldův dres. Takový ten falešný, co koupíte na každé tržnici. Myslím, že na sobě dokonce neměl ani znak. Byl to prostě žlutý dres se zeleným číslem 9. Rodiče neměli peníze, aby koupili originál, ale mně to bylo jedno. I tak to byl nejšťastnější den mého života. Nosil jsem ten dres asi deset dní v kuse a měl jsem k němu dokonce i žluté kraťasy, které jsem nosil k němu.
Byl jsem jediné dítě imigrantů na škole a myslím, že švýcarské děti nikdy nechápaly, proč jsem tak posedlý fotbalem. Ve Švýcarsku je fotbal prostě jenom sport. Neznamená tolik jako na jiných místech planety. Vzpomínám si, že když se o čtyři roky později Ronaldo ukázal na dalším šampionátu s tím jednorožčím účesem, hned jsem vyrazil za holičem a řekl mu: "Ostříhej mě jako Ronalda."
Měl jsem ale tehdy blonďaté kudrnaté vlasy, takže jsem vypadal úplně šíleně. Přišel jsem do školy a všechny děti na mě koukaly a říkaly si: "Co se tomu klukovi stalo? Co to sakra udělal?" Bylo mi to fuk. Takový jsem prostě byl.
Moje škola ležela v hezké městské části, bydleli jsme ale pár minut od jedné z těch nejhorších čtvrtí - a to bylo taky místo, kde se hrál opravdu dobrý fotbal. Máma mě vždycky prosila, ať tam nechodím, což mě ovšem nezastavilo. Byl jsem tam každý den hned po vyučování. Vím, že si všichni myslí, že Švýcarsko je celé krásné - a o většině země to platí - ale tohle hřiště bylo skutečně šílené. Všechny týmy vypadaly jako OSN. Byli tam Turci, Afričani, Srbové, Albánci, prostě všichni. Nehrál se tam navíc jenom fotbal, lidi se tam chodili poflakovat, rapovat, byly tam i holky, které se procházely po hřišti klidně uprostřed zápasu.
Fotbal na tom hřišti byl opravdový fotbal. Každou chvíli někdo dostal pěstí. Já nikdy, protože jsem vždycky držel jazyk za zuby. Tohle hraní mi každopádně do budoucna moc pomohlo, protože jsem se už jako děcko naučil, jak hrát proti chlapům, kteří nešli pro ránu daleko.
Když mi bylo 14, hrál jsem už za mládež v FC Basilej a měli jsme vyjet do Prahy na finále Nike Cupu. Problémem bylo to, že bych propásl pár dní ve škole, a když jsem požádal svého učitele, řekl ne. Ve Švýcarsku berou všichni učitelé školu opravdu vážně. Řekl jsem si proto: "Kruci, OK, budu muset předstírat, že jsem nemocný."
Nechal jsem tedy mámu napsat dopis do školy, kde stálo, že mám chřipku nebo něco podobného, a vyrazil jsem do Prahy na turnaj. Hrál jsem opravdu dobře a poprvé jsem zaznamenal, jak na mě děcka z ostatních zemí koukají a říkají si: "Sakra, tohle je ten kluk z Basileje. To je on." Byl to fakt hodně dobrý pocit.
Přiletěli jsme domů a já šel hned v pondělí do školy. Pořád jsem ale trochu předstíral, že jsem nemocný, chápete. Můj učitel si mě okamžitě zavolal k sobě, zamával mi novinami před očima a položil je na stůl. Ukázal na ně a řekl: "Tak tys byl nemocný, jo?" Na titulní stránce jsem byl já. Usmíval jsem se s trofejí pro nejlepšího hráče turnaje. Jen jsem se na něj podíval, pokrčil rameny a odtušil: "No... do háje."
Po tom turnaji se mi dostávalo velké pozornosti, ale peníze byly pro rodinu pořád velmi problematické, protože oba mí bratři hráli taky za Basilej. Kdykoli jsme měli platit za účast v turnaji nebo tak něco, znamenalo to pro naše ‚krát tři‘. Když mi bylo 16 a měli jsme vyrazit na tréninkový kemp do Španělska, stálo to 700 švýcarských franků (v tehdejším kurzu zhruba 12 tisíc korun). Táta za námi jednou přišel a řekl: "Koukejte, tohle nepůjde. Nemůžeme to zaplatit."
A tak jsme všichni tři vyrazili do ulic a sehnali si nějaký ten přivýdělek. Já jsem obcházel sousedy a tři týdny jim sekal trávník. Jeden z mých bráchů - už ani nevím, co tam přesně dělal - pracoval v jedné továrně na velká ochranná skla. Nějakým způsobem jsme dali ty peníze dohromady a na poslední chvíli zaplatili. Mohli jsme vyrazit do Španělska. Pamatuju si, že největší obavy jsem neměl z toho, že bych nemohl jet. Měl jsem strach, že spoluhráči zjistí, že jsme si to nemohli dovolit.
Víte, jak dokážou být děti kruté, šikanovat a dělat si z vás legraci, obzvlášť když je vám 16, 17. Po trénincích se občas kluci vydali do stánku pro nějaké jídlo, ale my s bratry jsme na to nikdy neměli peníze, a tak jsme si vymýšleli výmluvy typu ‚musíme jít hned po tréninku domů‘. Myslím ale, že jsem byl hladový trochu jinak. Vždycky jsem chtěl hrát proti těm nejlepším.
Asi o rok později, když mi bylo sedmnáct, poprvé mě povolali do A týmu Basileje. Dostal jsem se do hry asi na dvacet minut a myslel jsem si, že jsem odehrál dobrý zápas. Další den na tréninku si mě ale zavolal náš trenér mládeže a seřval mě: "Co to sakra bylo? Co sis myslel?"
Netušil jsem, o čem mluví. "Právě jsem mluvil s manažerem," řekl. "Prý jsi celou dobu jen tahal míč. Vracíš se do béčka. Hned." Byl jsem v šoku. Myslel jsem si, že tímhle momentem jsem v Basileji skončil. O dva týdny později ale manažera vyhodili a nový šéf mě záhy zase povolal do prvního týmu. A zpátky už jsem se nikdy nevrátil.
Byla to sranda, protože mě postavil na levou obranu. No... víte, že rád útočím a vymýšlím s balónem, takže na mě obránci pořád pokřikovali: "Vrať se! Musíš se vrátit!" Hahaha, co vám budu povídat...
Věci se vyvíjely docela dobře, protože v novinách začali psát, že bych mohl jet s národním týmem na mistrovství světa 2010. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Bylo to šílené. Když jsem byl skutečně nominován, hned jsem běžel domů za mamkou a taťkou. Byli tak šťastní.
Všechno se stalo strašně rychle. Jeden den jsem sekal zahrady cizím lidem, abych našetřil na letenku do Španělska, další den mám letět do Jihoafrické republiky na světový šampionát?
Vzpomínám si na zápas proti Španělsku, kdy jsem před sebou viděl Iniestu a říkal jsem si: "Páni, na tohohle chlapa jsem koukal v televizi, a teď je přímo tady." Co mi ale navěky zůstane v paměti, je moment, kdy jsme poprvé přiletěli. Dorazili jsme na nás hotel a před každým pokojem stál voják s obrovskou zbraní v ruce. Náš osobní strážce, který nás měl chránit. Přišlo mi to jako ta nejúžasnější věc na světě, protože... víte co, ještě někdy před rokem jsem prchal z našeho hřiště v Basileji uprostřed noci. A teď mám vlastního vojáka?
Když mě rodiče viděli hrát na mistrovství světa, byli hrozně pyšní. Do Švýcarska přišli úplně s prázdnou, snažili se a dřeli, aby vytvořili lepší život pro svoje děti. Myslím, že média často mylně interpretují moje pocity ke Švýcarsku. Mám totiž dva domovy. Takhle jednoduché to je. Švýcarsko dalo mojí rodině všechno a já se pokusím odevzdat mu tohle všechno v národním týmu. Ale kdykoli přijedu do Kosova, začnu se cítit jako doma úplně stejně. Nehledejte v tom logiku, je to prostě pocit. Nějak to ve mně je.
V roce 2012 jsme hráli proti Albánii a já si na kopačky nechal přidělat vlajky Švýcarska, Albánie a Kosova. Řada švýcarských deníků o mně psala samé negativní věci. Byl jsem za to hodně kritizován, pro mě je ale docela zvláštní, jak se kvůli tomu lidi dovedou chovat. Tohle je prostě moje identita. Musím každopádně říct, že Švýcarsko je zemí, která se k lidem prchajícím z válečného prostředí nebo chudoby - a snažícím se najít lepší život - chová moc hezky.
Švýcarsko má jezera, hory a všechny tyhle věci. Švýcarsko má ale i hřiště, na kterém jsem hrál s Turky, Srby, Albánci a Afričany, s holkami a německými rapery. Švýcarsko je tu pro každého. Když vybíhám na hřiště při mistrovství světa 2018, mám na kopačkách vlajky Švýcarska i Kosova. Ne kvůli politice. Prostě proto, že ty vlajky vypráví můj životní příběh.
Ale nebojte se, švýcarskou vlajku mám na své levačce.
Článek je překladem z originálu na The Players' Tribune.
Moje rodina opustila Kosovo ještě předtím, než vypukla válka. Byly mi čtyři a táta s mámou se snažili zařídit lepší život mně a mým dvěma bratrům. Nebylo to snadné. Můj taťka nemluvil německy, takže musel začít pracovat jako umývač nádobí. Potom dostal práci na výstavbě silnic. Mamka pracovala jako uklízečka v jedné z kancelářských budov - já jsem jí pomáhal s vysavačem v ruce a brácha umýval okna.
Švýcarsko je strašně drahé pro každého, pro moje rodiče to ale bylo extrémně náročné. Posílali totiž spoustu peněz domů pro ostatní členy rodiny, kteří zůstali v Kosovu. Zezačátku jsme za nimi mohli létat každý rok. Máma se nikdy nezapomene zmínit: "Ty jsi byl v letadle vždycky zlobivý! Vždycky ses snažil šplhat na sedadla a sahat na lidi za námi! Nikdy jsi nebyl zticha!"
Jakmile však vypukla válka, bylo nemožné vrátit se zpět a situace pro rodinné příslušníky, kteří tam zůstali zaseklí, se velmi ztížila. Dům mého strýce byl vypálen do základů, všichni hodně trpěli. Můj táta jim posílal tolik peněz, kolik bylo možné, takže když jsem vyrůstal, nikdy jsme neměli žádné prostředky na utrácení. Možná s výjimkou nějaké jedné věci k narozeninám.
To je vlastně vtipná příhoda... Ronaldo byl můj idol. Ten brazilský. Způsob, jakým hrál, to pro mě bylo jako magie. V průběhu finále mistrovství světa 1998, když se zranil a Brazílie prohrála s Francií, brečel jsem jako želva. Bylo mi ho hrozně líto. O tři měsíce později jsem měl sedmé narozeniny, a tak jsem mámě každý den opakoval: "Jediné, co chci k narozeninám, je žlutý Ronaldův dres. Prosím, dejte mi jen ten dres!"
Přišel den mých narozenin a mamka pro mě měla jen jednu krabici. Otevřel jsem ji - a byl v ní žlutý Ronaldův dres. Takový ten falešný, co koupíte na každé tržnici. Myslím, že na sobě dokonce neměl ani znak. Byl to prostě žlutý dres se zeleným číslem 9. Rodiče neměli peníze, aby koupili originál, ale mně to bylo jedno. I tak to byl nejšťastnější den mého života. Nosil jsem ten dres asi deset dní v kuse a měl jsem k němu dokonce i žluté kraťasy, které jsem nosil k němu.
Byl jsem jediné dítě imigrantů na škole a myslím, že švýcarské děti nikdy nechápaly, proč jsem tak posedlý fotbalem. Ve Švýcarsku je fotbal prostě jenom sport. Neznamená tolik jako na jiných místech planety. Vzpomínám si, že když se o čtyři roky později Ronaldo ukázal na dalším šampionátu s tím jednorožčím účesem, hned jsem vyrazil za holičem a řekl mu: "Ostříhej mě jako Ronalda."
Měl jsem ale tehdy blonďaté kudrnaté vlasy, takže jsem vypadal úplně šíleně. Přišel jsem do školy a všechny děti na mě koukaly a říkaly si: "Co se tomu klukovi stalo? Co to sakra udělal?" Bylo mi to fuk. Takový jsem prostě byl.
Moje škola ležela v hezké městské části, bydleli jsme ale pár minut od jedné z těch nejhorších čtvrtí - a to bylo taky místo, kde se hrál opravdu dobrý fotbal. Máma mě vždycky prosila, ať tam nechodím, což mě ovšem nezastavilo. Byl jsem tam každý den hned po vyučování. Vím, že si všichni myslí, že Švýcarsko je celé krásné - a o většině země to platí - ale tohle hřiště bylo skutečně šílené. Všechny týmy vypadaly jako OSN. Byli tam Turci, Afričani, Srbové, Albánci, prostě všichni. Nehrál se tam navíc jenom fotbal, lidi se tam chodili poflakovat, rapovat, byly tam i holky, které se procházely po hřišti klidně uprostřed zápasu.
Fotbal na tom hřišti byl opravdový fotbal. Každou chvíli někdo dostal pěstí. Já nikdy, protože jsem vždycky držel jazyk za zuby. Tohle hraní mi každopádně do budoucna moc pomohlo, protože jsem se už jako děcko naučil, jak hrát proti chlapům, kteří nešli pro ránu daleko.
Když mi bylo 14, hrál jsem už za mládež v FC Basilej a měli jsme vyjet do Prahy na finále Nike Cupu. Problémem bylo to, že bych propásl pár dní ve škole, a když jsem požádal svého učitele, řekl ne. Ve Švýcarsku berou všichni učitelé školu opravdu vážně. Řekl jsem si proto: "Kruci, OK, budu muset předstírat, že jsem nemocný."
Nechal jsem tedy mámu napsat dopis do školy, kde stálo, že mám chřipku nebo něco podobného, a vyrazil jsem do Prahy na turnaj. Hrál jsem opravdu dobře a poprvé jsem zaznamenal, jak na mě děcka z ostatních zemí koukají a říkají si: "Sakra, tohle je ten kluk z Basileje. To je on." Byl to fakt hodně dobrý pocit.
Přiletěli jsme domů a já šel hned v pondělí do školy. Pořád jsem ale trochu předstíral, že jsem nemocný, chápete. Můj učitel si mě okamžitě zavolal k sobě, zamával mi novinami před očima a položil je na stůl. Ukázal na ně a řekl: "Tak tys byl nemocný, jo?" Na titulní stránce jsem byl já. Usmíval jsem se s trofejí pro nejlepšího hráče turnaje. Jen jsem se na něj podíval, pokrčil rameny a odtušil: "No... do háje."
Po tom turnaji se mi dostávalo velké pozornosti, ale peníze byly pro rodinu pořád velmi problematické, protože oba mí bratři hráli taky za Basilej. Kdykoli jsme měli platit za účast v turnaji nebo tak něco, znamenalo to pro naše ‚krát tři‘. Když mi bylo 16 a měli jsme vyrazit na tréninkový kemp do Španělska, stálo to 700 švýcarských franků (v tehdejším kurzu zhruba 12 tisíc korun). Táta za námi jednou přišel a řekl: "Koukejte, tohle nepůjde. Nemůžeme to zaplatit."
A tak jsme všichni tři vyrazili do ulic a sehnali si nějaký ten přivýdělek. Já jsem obcházel sousedy a tři týdny jim sekal trávník. Jeden z mých bráchů - už ani nevím, co tam přesně dělal - pracoval v jedné továrně na velká ochranná skla. Nějakým způsobem jsme dali ty peníze dohromady a na poslední chvíli zaplatili. Mohli jsme vyrazit do Španělska. Pamatuju si, že největší obavy jsem neměl z toho, že bych nemohl jet. Měl jsem strach, že spoluhráči zjistí, že jsme si to nemohli dovolit.
Víte, jak dokážou být děti kruté, šikanovat a dělat si z vás legraci, obzvlášť když je vám 16, 17. Po trénincích se občas kluci vydali do stánku pro nějaké jídlo, ale my s bratry jsme na to nikdy neměli peníze, a tak jsme si vymýšleli výmluvy typu ‚musíme jít hned po tréninku domů‘. Myslím ale, že jsem byl hladový trochu jinak. Vždycky jsem chtěl hrát proti těm nejlepším.
Asi o rok později, když mi bylo sedmnáct, poprvé mě povolali do A týmu Basileje. Dostal jsem se do hry asi na dvacet minut a myslel jsem si, že jsem odehrál dobrý zápas. Další den na tréninku si mě ale zavolal náš trenér mládeže a seřval mě: "Co to sakra bylo? Co sis myslel?"
Netušil jsem, o čem mluví. "Právě jsem mluvil s manažerem," řekl. "Prý jsi celou dobu jen tahal míč. Vracíš se do béčka. Hned." Byl jsem v šoku. Myslel jsem si, že tímhle momentem jsem v Basileji skončil. O dva týdny později ale manažera vyhodili a nový šéf mě záhy zase povolal do prvního týmu. A zpátky už jsem se nikdy nevrátil.
Byla to sranda, protože mě postavil na levou obranu. No... víte, že rád útočím a vymýšlím s balónem, takže na mě obránci pořád pokřikovali: "Vrať se! Musíš se vrátit!" Hahaha, co vám budu povídat...
Věci se vyvíjely docela dobře, protože v novinách začali psát, že bych mohl jet s národním týmem na mistrovství světa 2010. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Bylo to šílené. Když jsem byl skutečně nominován, hned jsem běžel domů za mamkou a taťkou. Byli tak šťastní.
Všechno se stalo strašně rychle. Jeden den jsem sekal zahrady cizím lidem, abych našetřil na letenku do Španělska, další den mám letět do Jihoafrické republiky na světový šampionát?
Vzpomínám si na zápas proti Španělsku, kdy jsem před sebou viděl Iniestu a říkal jsem si: "Páni, na tohohle chlapa jsem koukal v televizi, a teď je přímo tady." Co mi ale navěky zůstane v paměti, je moment, kdy jsme poprvé přiletěli. Dorazili jsme na nás hotel a před každým pokojem stál voják s obrovskou zbraní v ruce. Náš osobní strážce, který nás měl chránit. Přišlo mi to jako ta nejúžasnější věc na světě, protože... víte co, ještě někdy před rokem jsem prchal z našeho hřiště v Basileji uprostřed noci. A teď mám vlastního vojáka?
Když mě rodiče viděli hrát na mistrovství světa, byli hrozně pyšní. Do Švýcarska přišli úplně s prázdnou, snažili se a dřeli, aby vytvořili lepší život pro svoje děti. Myslím, že média často mylně interpretují moje pocity ke Švýcarsku. Mám totiž dva domovy. Takhle jednoduché to je. Švýcarsko dalo mojí rodině všechno a já se pokusím odevzdat mu tohle všechno v národním týmu. Ale kdykoli přijedu do Kosova, začnu se cítit jako doma úplně stejně. Nehledejte v tom logiku, je to prostě pocit. Nějak to ve mně je.
V roce 2012 jsme hráli proti Albánii a já si na kopačky nechal přidělat vlajky Švýcarska, Albánie a Kosova. Řada švýcarských deníků o mně psala samé negativní věci. Byl jsem za to hodně kritizován, pro mě je ale docela zvláštní, jak se kvůli tomu lidi dovedou chovat. Tohle je prostě moje identita. Musím každopádně říct, že Švýcarsko je zemí, která se k lidem prchajícím z válečného prostředí nebo chudoby - a snažícím se najít lepší život - chová moc hezky.
Švýcarsko má jezera, hory a všechny tyhle věci. Švýcarsko má ale i hřiště, na kterém jsem hrál s Turky, Srby, Albánci a Afričany, s holkami a německými rapery. Švýcarsko je tu pro každého. Když vybíhám na hřiště při mistrovství světa 2018, mám na kopačkách vlajky Švýcarska i Kosova. Ne kvůli politice. Prostě proto, že ty vlajky vypráví můj životní příběh.
Ale nebojte se, švýcarskou vlajku mám na své levačce.
Článek je překladem z originálu na The Players' Tribune.
Komentáře (320)