Začíná Copa América: 16 důvodů ke sledování (3/4)

Ve skupině C se kromě jednoho z favoritů - Uruguaye - představí také domácí výběr USA. Tyto ambiciózní reprezentace doplní neustále se zlepšující Panama, která loni dokráčela až do finále Gold Cupu, a sympatický outsider z Bolívie. Ta se pokusí po třech neúspěšných turnajích navázat na rok 2015, kdy dokázala postoupit do čtvrtfinále.

Zatímco skupina B byla kvůli třaskavé bezpečností situaci v zemích nazvána s nadsázkou "skupinou smrti”, do skupiny C byly naopak nalosovány jedny z "nejklidnějších” zemí zón CONCACAF a CONMEBOL. Tedy s výjimkou Bolívie... Znáte film "A také déšť”? O nesmyslnosti počínání bolívijských elit si díky němu můžete udělat jasnou představu. Bolívie je navíc spolu s Venezuelou vlastně poslední baštou krajní levice na kontinentu. V tomto případě ale víc než o učení Karla Marxe jde o narovnání práv domorodých indiánských kmenů a podpora jejich kultury.

Američané by se možná rádi viděli v pozici favoritů; ostatně čistě individuální kvalitou vezou na Copu asi svůj nejlepší výběr za hodně dlouhou dobu. Problémem je, že herní systém trenéra Berhaltera nedokáže adekvátně využít potenciál některých hráčů. (Což ovšem platilo i na MS v Kataru a přesto dokázaly USA postoupit z vyrovnané skupiny.) Druhým jasným kandidátem na postup je Uruguay vedená zkušeným Marcelem Bielsou, teprve druhým zahraničním trenérem v tamní historii! Bielsův atraktivní herní styl ovlivnil mnoho světových stratégů a sám "El Loco" od něj ani na stará kolena neustupuje. Uruguay bude bavit.

Posledním týmem skupiny, který na rozdíl od Bolívie může reálně pomýšlet na postup, je Panama. Spíše defenzivně laděný tým už loni na Gold Cupu vypálil Američanům rybník a není důvod myslet si, že by se to s Berhalterovým čitelným stylem hry nemohlo zopakovat. Panamě sice chybí v kádru vyloženě hvězdný hráč, absenci individuální kvality ale dohání zodpovědným týmovým výkonem. Škoda jen, že se na poslední chvíli zranil klíčový záložník Aníbal Godoy. Tato ztráta může být potenciálně rozhodující, náhrada za něj totiž v Panamě není.

Před rokem se v americkém fanouškovském táboře živě spekulovalo: půjde k nároďáku Jesse Marsch nebo Patrick Vieira? Výběrové řízení na nového kouče bylo v plném proudu a právě tito dva trenéři, otřískaní Premier League, patřili k největším favoritům. Když proto fotbalová federace USA následně oznámila, že se ke kormidlu vrací Gregg Berhalter, vyvolalo to mezi věrnými v lepším případě otrávenost, v tom horším regulérní vztek.

Berhalterovu éru u reprezentačního týmu totiž v posledních měsících provázel jednak úpadek formy, jednak různá zákulisní dramata a skandály, hlavně v průběhu MS 2022 kvůli aféře s Giovanim Reynou. Trenér prý mladému fotbalistovi oznámil, že s ním na turnaji příliš nepočítá, načež měl Reyna začít flákat tréninky... a vše se nakonec vyřešilo interně a Američané stejně prošli do play-off. Takže žádný problém... right?

Jednou z věcí, která fanouškům na celém prostředí nejvyšších pater fotbalu v USA vadí nejvíce, je jen stěží skrývaný nepotismus, kamarádíčkování a arogance moci. Během MS to naplno ukázal někdejší reprezentant a Giovaniho otec Claudio Reyna, který si na Berhaltera okamžitě stěžoval ex-spoluhráči a kamarádovi Brianu McBrideovi, v té době generálnímu manažerovi nároďáku. Soccer je totiž pro řadu lidí v USA typickým "pay to play” sportem, nevychází z tradičních dělnických a komunitních kořenů jako v Evropě nebo Jižní Americe; tuto roli zastává v severoamerické společnosti spíše baseball a basketbal. Fotbal je zkrátka privilegium pro bohaté (a latinskoamerické přistěhovalce). Když proto kouč veřejně pokáral Reynu - v té době mimochodem stále ještě teenagera - vnímali to jeho rodiče jako osobní útok, stejně jako když si jdete stěžovat do ředitelny na tělocvikáře. Nebo minimálně to tak navenek rozhodně působilo.

Reynova matka Danielle zašla ve snaze pomstít se Berhalterovi ještě dále, když vyhrabala ze skříně 30 let starý případ domácího násilí; jak Berhalter, tak tehdejší oběť už nicméně celou záležitost prohlásili za dávno uzavřenou a vyřešenou (Reynovi u toho tehdy nebyli a neměli s tím nic společného). Danielle Reyna s tím navíc běžela rovnou do novin. Nakonec tak z celé situace právě ona vyšla jako... no, soccer mom. Nebo, chcete-li, Karen.

V této atmosféře pak Američané vybírali kouče pro další čtyřletý cyklus, který je tentokrát důležitější než doslova kdykoliv v historii - USA už sice jeden turnaj hostilo, v roce 1994, ale tam šlo spíše o prvotní popularizaci sportu v zemi. Teď mají k dispozici regulérně skvělý mladý tým, všechny opory hrají v Evropě a v roce 2026 na domácím Mundialu budou na vrcholu sil. S dobrým koučem by to klidně mohlo být i na medaili. Proto také americká federace povolala do zbraně Matta Crockera, sportovního ředitele, který měl v zádech skvělé CV coby manažer mládežnických organizací v Southamptonu; přímo dohlížel na rozvoj hráčů jako Gareth Bale nebo James Ward-Prowse, pracoval i pro anglickou FA a nyní (spoiler alert) odvádí skvělou práci v PSV Eindhoven. U amerického nároďáku provedl zevrubnou analýzu, prohrabal se spoustou dat a doporučil právě výše zmiňované Marsche a Vieiru jako ideální kandidáty na uvolněnou trenérskou pozici. Že fotbalová asociace následně opět najala Berhaltera, i přes jeho taktickou zabedněnost a obstarožní herní styl, tak řada fanoušků - právem - vnímá jako ukázku právě hluboce zakořeněného nepotismu: "Jasně, tohle jsou určitě dobré volby, ale když tohle je kámoš, toho přece nevyhodíme.” Crocker následně z USA odešel.

Do amerického tábora se začíná pomalu vkrádat panika - a prohra 1:5 v nedávném přáteláku s Kolumbií, v zápase, kde hráči USA opět sypali hromadu centrů do vápna s prakticky nulovou nadějí na úspěch, tomu rozhodně nepomohla. Jako by Gregg Berhalter skutečně neuměl vymyslet nic jiného než prostě práskat to z křídel doprostřed a doufat v nejlepší.

Je to škoda, protože ta generace USA je opravdu brilantní. Američané nastoupí v rozestavení 4-3-3, kde se v podstatě debatuje jen o dvou pozicích: na DM se může objevit buď Yunus Musah (21 let, hráč na pomezí základu a lavičky v AC Milán), nebo Johnny Cardoso (22 let, v lednu přišel do Betisu a hned naskočil do základní sestavy). Za nimi pak číhá ještě Tyler Adams (25 let, Bournemouth). Druhý otazník se vznáší nad devítkou, kde Berhalter točí Ricarda Pepiho (21 let, v PSV chodí na hřiště z lavičky, loni 7 gólů a 2 asistence) a Folarina Baloguna (22, loni 7+6 v Monaku).

Gólman Matt Turner a kapitán Christian Pulisic bývají v národním dresu tradičně výborní bez ohledu na to, jak se jim zrovna daří v klubech. Kraje obrany obsazují Joe Scally (Gladbach) a Antonee Robinson (Fulham), mezi nimi určitě naskočí Richards z Crystal Palace a nejspíš i veterán Tim Ream (Fulham). Ofenzivní záloha? Weston McKennie (Juventus) a, ano, Gio Reyna (aktuálně z Dortmundu hostující v Nottinghamu). Křídla? Pulisic (AC Milán) a Timothy Weah (Juventus). Na lavičce pak ještě číhají třeba stopeři Carter-Vickers (Celtic) a McKenzie (Genk), ofenzivní záložníci Tillman (PSV) a Aaronson (Union Berlín) nebo hroťák Sargent (Norwich). Sergino Dest je teď zraněný, ale pro další vývoj ho můžete připočítat taky.

To jsou všechno hráči pravidelně nastupující v nejlepších evropských ligách, a navíc jsou prakticky všichni pořád velice mladí - jen 6 (!!!) borcům v kádru je více než 26 let: patří sem všichni tři gólmani, dva náhradníci do obrany (kterým je oběma 27) a Tim Ream. Domácí MLS na soupisce reprezentují jenom třetí gólman Sean Johnson a lavičkáři Miles Robinson a Shaq Moore. Jinými slovy: zlatá generace je sestavena. MS se blíží a toto je tým, který může něco velkého dokázat. A prvním krokem bude v následujících týdnech uklidnit fanoušky a přesvědčit je, že USA má na konfrontaci s elitou z Jižní Ameriky.

Před šesti lety prožíval panamský fotbal svoji první "zlatou éru”. Los Canaleros se po dramatickém kvalifikačním vyústění probojovali na MS, což zároveň představovalo velkolepou reprezentační rozlučku pro řadu opor, které bok po boku nastupovaly za národní tým více než dekádu: gólman Jaime Penedo, obránce Román Torres, kapitán Felipe Baloy či útočníci Blas Pérez a Luis Tejada sice odjeli z ruského šampionátu bez bodu, ale už samotný start mezi elitou představil Panamu v úplně novém světle. Po odchodu této generace, kterou na elitní úroveň slavně vytáhl Angličan Gary Stempel (zasloužil se o rozvoj fotbalu v rurálních komunitách, zakládal fotbalové školy, s klubem Panamá Viejo následně vyhrál ligu a pracoval i pro federaci jako mládežnický trenér a skaut), nyní zůstává otázka: Co dál?

Panamský fotbal se totiž nachází na poměrně zvláštním místě. O "Stempelových dětech” se toho napsalo až až, a příběh historického mistrovství skutečně zarezonoval, jenže nezapomínejme na to, že ten tým byl na vzpomínaném Mundialu už opravdu hodně starý. Takže prakticky ihned po dosažení největšího úspěchu začínáte zase odznova. Bizarní je ale fakt, že Panama - na rozdíl třeba od USA, Kanady, Mexika nebo sousedů z Kostariky - nemůže mluvit ani o nějaké radikální přeměně či strukturálním omlazení, nemá jednotnou novou generaci, o kterou by se v následujících letech měla opírat. Ten tým pořád není mladý, akorát už místo borců pomalu na kraji čtyřicítky mluvíme o fotbalistech mezi 27 a 34 lety: sem spadá hned devět hráčů zahajovací jedenáctky v generálce proti Paraguayi, výjimkami byli pouze obránci José Córdoba (23 let) a Carlos Harvey (24).

To vypadá jako sestava na optimálním vrcholu sil - a do určité míry to i platí, Panama se v zóně CONCACAF etablovala jako stabilní a silný soupeř a aktuálně je to právě ona, kdo (alespoň opticky) vládne středoamerické zóně. Prakticky od devadesátých let zde dominovali Kostaričané, to už ale neplatí: jako symbolické "předávání žezla” můžeme vnímat třeba letošní play-off Ligy národů, kde Panama porazila Los Ticos ve dvojzápase souhrnně 6:1 a následně postoupila mezi nejlepší čtyřku. Stejně jako loni na Gold Cupu; tehdy z toho bylo dokonce finále po senzačním semifinálovém triumfu nad USA. Španělsko-dánský kouč Thomas Christensen, který převzal otěže národního týmu v roce 2020, dokázal z 62 zápasů vytřískat 31 vítězství a poskočit o takřka 40 míst v žebříčku FIFA. Takže... můžeme Panamu vnímat jako černého koně této Copy?

Teoreticky ano. Myslím, že Los Canaleros jsou před turnajem poměrně podceňovaní, zvlášť když vezmeme v potaz, že teoreticky by mohli o druhé místo bojovat s USA, které už dokázali porazit. Samozřejmě papírově jsou jasnými favority skupiny USA a Uruguay, ale díky aktuální formě, herní koncepci a hlavně týmovosti může i Panama pomýšlet na překvapení. Fanoušci asi budou žehrat na to, že na jejich favority nezbylo místo v áčku nebo béčku, ale ve prospěch Panamy může hrát i rozlosování zápasů: pokud Christensenovi muži nedostanou hned na úvod vyloženě výprask od Uruguaye, můžou si dovolit i nabírat formu postupně. Pak je totiž čeká USA a až na závěr outsider z Bolívie. Kdyby bylo pořadí obrácené, byl by na Los Canaleros mnohem větší tlak, protože jakékoliv zaváhání s Bolivijci bude na 99% znamenat konec.

Na druhou stranu ale tíží sympatický výběr i celá řada problémů, díky nimž bych osobně s jejich účastí v play-off spíše nepočítal. Zaprvé je tu samotný fakt, že vzpomínaná forma a skvělé výsledky z posledních několika let odráží sílu Panamců v kontextu zóny CONCACAF - a i tak jsou v tuto chvíli považování za nejlepší tým po velké trojce ze severu, ne za nejlepší tým vůbec. V podstatě se tak akorát prohodili s Kostarikou, což je ale i proto, že Kostarika po slavném MS 2014 dost upadla (a Honduras jakbysmet). V porovnání s týmy ze zóny CONMEBOL to tak slavné asi nebude, jak ostatně dokládá již zmiňovaná generálka s Paraguayí: tu Panama prohrála 0:1, a Paraguay není zrovna elitním týmem.

Zadruhé: Christensen se pro tento turnaj zbavil několika přežívajících veteránů (jako Alberto Quintero či zkušený forvard Ronaldo Blackburn), jednoho nestora ale povolat chtěl: kapitán Aníbal Godoy je i ve 34 letech naprosto klíčovou součástí panamské hry, má hromadu zkušeností, hraje MLS, v repre odkopal 140 zápasů a byl na mistrovství světa. Na poslední chvíli jej ale vyřadilo zranění, a následně se ze zdravotních důvodů omluvil i jeho náhradník Harold Cummings. To je velká čára přes rozpočet, protože Godoy nejenže Panamcům dodával zkušenosti a vedení, ale i herně šlo prakticky všechno přes něj: v Christensenově vzývaném herním pojetí, založeném na snahu o držení míče a postupnou expanzi, je pozice orientačně zdatného, šikovného defenzivního záložníka stěžejní. A druhého Godoye Panama zkrátka k dispozici nemá.

O to větší tlak tak bude ležet na bedrech dvou zbývajících největších hvězd, Michaela Murilla (pravý wingbek, který loni získal v Marseille 5 bodů v 16 zápasech) a hlavně Adalberta Carrasquilly z Houstonu. Oficiálně nejlepší hráč loňského Gold Cupu (a majitel podle mého názoru vůbec nejhezčího jména na turnaji) je středobodem panamské ofenzivy, coby střední záložník vyniká v technice i vedení míče a má skvělý cit pro přihrávku, byť je to trochu vykoupené slabší prací směrem dozadu.

Takže, sečteno a podtrženo: Může Panama překvapit? Určitě ano. Dá se to realisticky očekávat? Spíš ne, i proto, že Los Canaleros jsou vedle Paraguaye a Bolívie jediným týmem turnaje, na jehož soupisce nenajdeme jediného dvouciferného reprezentačního střelce. Alespoň ale forvardi Fajardo a Díaz nastupují vedle sebe i v klubu: hrají ekvádorskou ligu za Universidad Católica. V nominaci nechybí ani zástupci soutěží v Uruguayi, Hondurasu, Izraeli, Anglii, Kostarice, Kolumbii, Guatemala, Francii, Ázerbájdžánu, Peru, Saúdké Arábii, Portugalsku, Mexiku, Ukrajině a na Slovensku. Eklektické!

Jeden ze dvou vnitrozemských států Jižní Ameriky není v českém prostředí příliš známý. Bolívijští sportovci nejsou úspěšní prakticky v žádném sportu na světě a ani s kulturním nebo jiným exportem z Bolívie se v ČR člověk nesetká. Proč tomu tak je? Jako první by člověka napadla určitě chudoba, která znesnadňuje rozvoj nejen fotbalových talentů. Zároveň ač Bolívie na mapě vypadá jako velká země, její hustota zalidnění činí pouhých 7 lidí na kilometr čtvereční, takže ve finále má pouze zhruba 12 milionů (povětšinou nepříliš bohatých) obyvatel. Třetím důvodem je 60 % většina indiánského obyvatelstva (převážně Kečuové a Ajmarové), které stále zhusta "nepochopilo” rychlost globalizovaného světa a drží se svých původních tradic, ke kterým tvrdé tréninky kvůli vzdálenému cíli, že by se člověk stal slavný fotbalistou, rozhodně nepatří. Navíc vysoký podíl indiánské krve znamená, že Bolívijci patří mezi světový podprůměr, co se týče průměrné výšky obyvatelstva.

Fotbalově má Bolívie už delší dobu zaslouženou pověst nejslabšího týmu na kontinentu. Jakmile opustí své hnízdo v La Pazu, které je kvůli nadmořské výšce zhruba 3600 m n. m. prakticky za hranicí regulérnosti, málokdy vyhrává. Taky v roce 2007 FIFA zakázala Bolívii v La Pazu hostit své soupeře, aby ale následně o rok později tento zákaz přehodnotila. Úsměvnou zajímavostí je, že o udělení výjimky Bolívii se zasadil také Diego Maradona, který pak v roce 2009 s Argentinou vyfasoval (ne)slavný debakl 1:6. Mimo svůj domovský stánek se pak poslední výhra Bolívie v soutěžním utkání datuje až k 15. červnu 2015! V přátelských utkáních na venkovních hřištích si Bolívijci vedou lépe, loni v březnu například dokázali porazit Saúdskou Arábii. Současná forma La Verde je ale skutečně otřesná. Z posledních 10 utkání zvítězili pouze dvakrát, když porazili Peru a Andorru.

Ještě tři roky zpátky přitom pod vedením venezuelského trenéra Césara Faríase hráli velmi pohledný a odvážný fotbal a v kvalifikaci na MS až do 14. kola (z 18) drželi senzační šanci na postup. Nakonec ale přišla série 4 porážek v řadě a sen se rozplynul. Strůjce úspěchu Farías, jinak velký bouřlivák, navíc po kvalifikaci kývl na nabídku ekvádorského klubu Aucas, který ihned dovedl k prvnímu titulu v klubové historii. Hned v další sezoně si ale musel balit kufry, protože v ligovém zápase s týmem Delfín napadl dva soupeřovy hráče a dostal 14měsíční zákaz působení v lize. (I když s trochou nadsázky lze říct, že za následné simulování na zemi měl Farías zmíněným výtečníkům ještě přidat.)

Po Faríasově odchodu navíc bolívíjský fotbal zasáhl obrovský skandál - korupční aféra, ve které byly údajně zapojeny všechny ligové kluby, mnoho hráčů a rozhodčích. Liga byla dočasně pozastavena a mezinárodní respekt k Bolívii, vybudovaný za Faríasovy éry, utrpěl velkou ránu. Ovšem pozor, i přesto si bolívijské kluby v jihoamerických pohárech vedou lépe než kdy předtím. A jen pro zajímavost, v tamní lize se před rokem a půl mihnula také známá jména z evropského fotbalu - Wilfried Bony a Jean-Christophe Bahebeck. Ani jeden však nijak zvlášť nezaujal.

V současnosti národní tým vede brazilský kouč Zago (mezitím byl dočasným koučem muž jménem Pablo Escobar...), který ještě před provalením korupčního skandálu vyhrál tamní ligu s týmem Bolívar. Ten je mimochodem od roku 2021 partnerským klubem City Football Group a má tak slušné finanční i sportovní zázemí. A právě Bolívar společně s The Strongest dokázali opanovat své skupiny v Copě Libertadores. A jelikož hráči obou týmů tvoří páteř reprezentace, šance na překvapení na Copě América přece jen existuje.

Bohužel kouč Zago jako by nevěděl, co s týmem hrát. Tým vedl doposud v pouhých 7 zápasech a v letošních 5 přátelských utkáních vystřídal formace 3-4-3, 4-2-3-1, 4-1-4-1 a 3-4-1-2. Alespoň brzy odhadl, že jestli má někde Bolívie sílu, tak je to ve středu hřiště (Justiniano, R. Vaca, Villamil, Saucedo) a oslabit ho formací 3-4-3 na úkor křídelní hry není moudré. Naopak tradiční slabinou jsou stopeři a od konce kariéry legendárního Marcela Morena, jednoho z mála Bolívijců, kteří se dokázali prosadit i v zahraničí, také útok. Faríasova celkem úspěšná éra těžila právě převážně z Morenovy práce, kdy dokázal sám bojovat proti přesile soupeřovy obrany, rozehrát míče i kvalitně zakončovat. Nyní by útočníkem číslo 1 měl být Carmelo Algarañaz, mládenec, který se na hrotu sice bije jako lev a připomíná tak trochu agresivnějšího Jana Kuchtu, jeho schopnosti ale ani náhodou nedosahují těch Morenových. Bolívie navíc veze na turnaj množství mladých hráčů, kteří teprve potřebují nasbírat zkušenosti. Za zmínku stojí zejména ofenzivní záložník Miguel Terceros zvaný "Miguelito”, který na lokální poměry platí za velký talent: jednoznačně největší od dob zmíněného Morena.

Sečteno a podtrženo, postup Bolívie ze skupiny by byl obrovským překvapením, možná i malým zázrakem. Tým je stále ve fázi budování a není jisté, zda je právě Zago tím pravým trenérem pro outsidera vyznávajícího zelenou barvu. Zároveň ale Bolívie nepatří mezi týmy, které by hrály nějakého "zanďoura”, jednoduše i proto, že to neumí. Jejich zápasy by tak mohly bavit. V obraně dělají spoustu chyb, ale snaží se je eliminovat bojovností a snahou hrát aktivně. Pokud tedy jste fanoušci sympatických outsiderů, Bolívie je přesně tým pro vás.

Zatímco Bolívie je většinově zemí původního obyvatelstva, kolonisté v Uruguayi se s domorodci vypořádali, řekněme, v americkém stylu. V několika zemích Jižní Ameriky ale nyní probíhá jakési "národní obrození”, kdy se obyvatelé čím dál více hlásí ke svým indiánským předkům. Jde jak o narovnávání práv indiánů v Bolívii, Peru, tak i o vyloženě kulturní trend v Chile být hrdý na mapučský původ. Pravda, přímých potomků původních Charrúů už v Uruguayi mnoho není, alespoň část genetického materiálu ale stihl dnes už téměř vymřelý národ předat dnešním Uruguaycům. Národní tým tedy kromě tradiční přezdívky La Celeste přijal také neoficiální označení Charrúas. Zároveň mentalitu svých fotbalistů každý Uruguayec zná jako "garra charrúa”. Kdo viděl finský akční film Sisu, význam těchto pojmů je vlastně podobný - jde o nezdolnou vůli bojovat a nikdy se nevzdávat.

Uruguay byla po většinu svojí historie silným týmem i na světové scéně. Po úpadku v 90. letech, kdy se La Celeste neprobojovala na dva světové šampionáty v řadě, přišel Óscar Tabárez se systémem tzv. "Procesa”, tedy systematické výchovy mládeže v juniorských reprezentacích v pevně daných formacích a s důrazem na rozvoj fotbalové kvality, takže následný přechod do seniorského áčka hráčům nedělal problémy. Výbornou výchovu mládeže potvrzují Uruguayci i nadále, jelikož jsou posledními mistry světa do 20 let a o jménech jako Luciano Rodríguez, Franco González nebo Sebastián Boselli ještě uslyšíme.

Zatímco původní Tabárezův záměr vycházel převážně z formace 4-4-2 a na úspěšném MS 2010 nastupovala Uruguay s vyloženě "demoličním” středem zálohy, postrádajícím kreativitu, dnes se její styl proměnil spíše na 4-3-3 (ačkoliv do původního 4-4-2 Uruguayci stále organicky přecházejí), přičemž záložníky mají teď Uruguayci naopak vynikající. Menší individuální slabinou jsou naopak kraje hřiště, pořád jde ale o velmi dobré hráče na celosvětové reprezentační úrovni (hlavně Maxi Araújo z Tolucy si může na Copě říct o přestup do Evropy). V týmu samozřejmě nemůže chybět ani Luis Suárez, zvláštností ale je, že trenér Bielsa nominoval jen dva hrotové útočníky: Núñeze a právě 37letého Suáreze. V případě zranění jednoho z nich by tak musel během zápasu pravděpodobně přecházet na hru s falešnou devítkou v podobě De Arrascaety. Druhá útočná legenda posledních let, Edinson Cavani, už další zářezy každopádně nepřidá - na konci května totiž ukončil reprezentační kariéru.

Herní projev Charrúas by měl tradičně "po bielsovsku” bavit. V přípravném zápase proti Mexiku roznesla Uruguay svého soupeře v poměru 4:0, přičemž její styl definovaly hlavně rychlé kombinace středem hřiště. Uruguayci zkrátka mají individuální kvalitu i chuť útočit, a s návratem Nahitana Nándeze do nominace bude navíc posílená i podpora z pravého kraje obrany. Tam za éry kouče Diega Alonsa musel nastupovat Ronald Araújo, což je sice výborný hráč, patří ale na stopera. Naopak Nández je i přes individuálně nižší kvalitu (oproti Araújovi) přesným ztělesněním "garra charrúa” a neustále piluje pravou lajnu v obou směrech.

V souladu s celkovým počtem titulů na Copě bude Uruguay společně s Argentinou (oba po 15 zářezech) hlavním adeptem na zisk trofeje. Oproti Scaloniho více pragmatickému a preciznímu stylu nabídne Bielsův tým zábavnější a živelnější podívanou. Ve čtvrtfinále mu ovšem může hrozit Brazílie nebo Kolumbie. Paradoxně se zdá, že Brazílie by mohla být letos schůdnějším soupeřem; Kolumbie naopak pod Néstorem Lorenzem hraje vlastně dost podobným stylem právě jako Uruguay. Každopádně pokud by si to o prvenství v počtu získaných kontinentálních titulů rozdaly v přímém souboji Argentinci s Uruguayci, bylo by to hezky symbolické. Oba týmy na to kvalitu mají. A pozor, poslední vzájemný zápas dopadl lépe pro Bielsovy svěřence!