Zápisky z kvalifikace na MS - zóna CONMEBOL (2/2)

Jihoamerická zóna CONMEBOL má za sebou první várku kvalifikačních zápasů o účast na mistrovství světa 2022, a my tímto finišujeme i náš souhrn. V první části zápisků jste si mohli přečíst pár postřehů ke hře Argentiny, Brazílie, Bolívie, Paraguaye a Venezuely. Dnes se zaměříme na zbývající pětici...



Omluvte mě, pokud budu místy příliš optimistický, ale Ekvádor v poslední době musí svým fanouškům dělat radost. Na svou stranu si tak získal žlutomodrý tým i mě. V Ekvádoru se totiž začalo skvěle pracovat s mládeží, což začalo přinášet první úspěchy. V roce 2015 se na kontinentálním šampionátu do 20 let ještě Ekvádor nedostal ze skupiny, když porazil pouze Paraguay a Bolívii, ale v roce 2017 na domácím turnaji už skončili druzí za Uruguayí. První vítězství na mládežnickém mistrovství se pak urodilo o dva roky později v Chile a následovalo také 3. místo na MS do 20 let. Ekvádor si tedy vypiplal hodně solidní mladou generaci, která po nasbírání zkušeností může klidně útočit i na nejvyšší příčky na Copa América.

Rovněž klubový fotbal šel v Ekvádoru nahoru, což dokládají postupy LDU Quito a Delfín SC do vyřazovací fáze Copa Libertadores. Další tým, Independiente del Valle, má pak postup doslova na dosah ruky. Připravit se o něj můžou prakticky pouze sami domácí prohrou s ligovým konkurentem Barcelonou SC při kombinaci s venkovní výhrou kolumbijského Atletica Junior nad brazilským Flamengem.

Po nepříjemnostech na trenérském postu, kdy Jordi Cruyff po půl roce rezignoval bez jediného odkoučovaného zápasu, se ujal kormidla Argentinec Gustavo Alfaro. Tomuto trenérovi bylo v minulém angažmá ve slavné Boce Juniors vyčítáno, že tým nemá svou tvář, a to i přes vítězství v argentinském poháru. Zatím to však vypadá, že to nebude případ Ekvádoru. V prvních dvou zápasech stavěli prozatím na důsledné hře zezadu se smrtícím přechodem do útoku. To je dáno i tím, že slabina La Tricolor je právě v zadních řadách a hrát otevřenou partii se soupeři by se nemuselo vyplatit. V domácím prostředí navíc mají stejně jako Bolívie Ekvádorci výhodu vysokohorského prostředí (přes 2700 m n. m.), což v kombinaci s velice atletickou hrou bude pravděpodobně z Quita činit nedobytnou pevnost. Záležet tak bude zejména na tom, jak sympatická reprezentace plná mladých nadějí zvládne své výjezdy ven.

A nyní se podíváme na některé individuální výkony. Průměrný věk základní sestavy se pohyboval kolem 26 let, je však výrazně zvyšován veterány Domínguezem a Menou. Naopak 4 hráči základní sestavy byli ročník 1998 a mladší. Úplně nejmladším reprezentantem v tomto cyklu je Moisés Caicedo, který předvedl v 18 letech dva skvělé výkony, a dokonce vstřelil i první reprezentační gól po lehké teči Menova centru směřujícího na bránu. Naopak víc se asi očekávalo od Pervise Estupiñána, který svou nezkušeností nabídl penaltu Argentině. Nicméně ve druhém zápase už byl jeho výkon směrem do ofenzivy mnohem odvážnější, bohužel ho na konci zápasu postihlo svalové zranění a uvidíme, zda bude připraven pro listopadové zápasy - předběžně by se měl dát dohromady zhruba na začátku listopadu. Rozhodně velkými přísliby do budoucna jsou i záložník Alan Franco a křídelník Gonzalo Plata. Právě tito dva jmenovaní předvedli nádhernou akci, ze které Uruguay inkasovala čtvrtý gól.

Závěrem zmíním perličku ze zápasu Ekvádor - Uruguay, ve kterém byly VARem odvolány tři góly, z toho jeden (kterým by Uruguay srovnala na 1:1) po neskutečně těsném ofsajdu, připomínajícím postavení Sadia Maného v liverpoolském derby. Já se tedy ptám, je opravdu nutné řešit, zda byl či nebyl ofsajd o několik milimetrů? Toto téma budí emoce a já osobně po zhlédnutí některých kontroverzních rozhodnutí zastávám názor nechat pouze goal-line technology a rozhodování zápasů nechat čistě na lidském faktoru. Případně jako alternativu alespoň neřešit tyto milimetrové ofsajdy, to je podle mě proti fotbalu.

Nejlepší hráč: Ángel Mena, který se v sestavě usadil až v pokročilejším fotbalovém věku a Ekvádoru se to vyplácí.

Nejslabší výkon: Pervis Estupiñán, u kterého ale předpokládám, že může vyrůst ve hvězdu světového formátu.

Co zlepšit do budoucna: Nehrát tak naivně. Místy museli při "ťukesu" ve středu hřiště proti Uruguayi fanoušci trnout, jestli záložníci míč neztratí a nepustí Uruguay do brejku. Z pohledu fanouška se na to ale koukalo krásně.



Stejně jako v Bolívii panuje poslední dobou v Chile napjatá politická situace, která je doprovázena také pouličními násilnostmi. Bohužel fotbalová reprezentace Chile domácím fanouškům neudělala moc velkou radost. Že by to ale bylo překvapivé, to se říct nedá... hráči jako Alexis Sánchez nebo Arturo Vidal sice pořád patří mezi širší světovou špičku, už však zdaleka nejsou takovými postrachy pro soupeře jako dřív. Chile dlouhou dobu stavělo na vesměs stejné sestavě; jména jako Bravo, Medel, Jara, Isla, Vidal, Aránguiz, Sánchez, Fuenzalida nebo Vargas se na mezinárodní scéně objevují více než 10 let a nastal čas hledat jejich nástupce. Radikálnější omlazení však přišlo zatím pouze v obraně a v základní sestavě proti Uruguayi tak nastoupilo hned 6 třicátníků: gólman Arias, záložníci Fuenzalida, Aránguiz a Vidal a útočníci Sánchez s Vargasem. Proti Kolumbii už jich sice bylo jen 5, ale vypadá to, že v tomto kvalifikačním cyklu jejich počet neklesne nikdy pod číslo 4. Tedy pokud do soupisky nepromluví koronavirus...

V poslední době do fotbalu čím dál víc zasahuje VAR a bohužel ve většině případů nelze říct, že by to byly zásahy pozitivní pro fotbal. Také v jihoamerickém kvalifikačním cyklu v několika případech zasáhlo video a u některých verdiktů rozhodčích zůstával rozum stát. V zápase Uruguay - Chile nebyl k vidění nijak zvlášť pohledný zápas a utkání spělo k zasloužené remíze, když se těsně před koncem vyřítilo Chile do protiútoku a Victor Dávila trefil celkem jednoznačně ve vápně ruku Sebastiána Coatese. Nejspíš každý, kdo záběr viděl, by pískal penaltu, ne však paraguayský sudí Aquino. No, a bohužel pro Chilany o zhruba 5 minut poté Maxi Gómez krásnou ranou z voleje zpoza vápna zápas rozhodl. I ve druhém zápase, který Chile odehrálo, šel do akce VAR a v tomto případě správně sudí odpískal penaltu pro Chile. Ani to jim však nepomohlo a po domácí remíze s Kolumbií 2:2 má Chile na kontě pouze 1 bod.

Nejlepší hráči: Arturo Vidal, Charles Aránguiz, Alexis Sánchez... No prostě se zatím moc u Chilanů nezměnilo.

Nejslabší výkon: Trochu těžší volba, ale padne na Paula Díaze. Stoper River Plate na konci zápasu proti Kolumbii zlikvidoval ofsajdovou past, díky čemuž mohl vyrovnat v nastaveném čase Falcao.

Co zlepšit do budoucna: Jednoznačně je třeba zapojovat mladší hráče, jinak bude mít Chile v příštích letech veliké problémy udržet krok s ostatními.



Takhle by to šlo, bodový zisk sice není 100%, ale získat 4 body ze dvou nevyzpytatelných zápasů není vůbec špatné. Bohužel radost Kolumbijců byla dost zkalená hodně ošklivým zraněním Santiaga Ariase, který si zlomil při skluzu nohu nad kotníkem, ve kterém si navíc vážně pochroumal vazy. Aby toho nebylo málo, ve druhém zápase proti Chile se zranil i druhý pravý bek Medina, kterého nahradil Angličan/Kolumbijec Steven Alzate. Sám se nechám překvapit, kdo a jakým způsobem za zraněné beky zaskočí.

Los Cafeteros, jak se Kolumbijcům přezdívá, mají velice dobře složený tým. V bráně velmi kvalitně zastoupil Davida Ospinu, který nebyl uvolněn kvůli koronaviru, Camilo Vargas, který před sebou má obranu hodnou velkoklubu. Rovněž ofenzivní fáze ve složení Cuadrado, James, Muriel a Zapata budí velký respekt. Tato čtveřice je zajišťována defenzivním duem Barrios a Lerma. V podstatě od MS 2014 praktikují Kolumbijci stejný styl a ostatně proč ne? Funguje to dobře. Co ovšem rozhodně modlu fanklubu defenzivního fotbalu Carlose Queiroze nemohlo potěšit, jsou dva obdržené góly od Chile. Rozhodně však nešlo o systémové chyby; v jednom případě padl gól z penalty a ve druhém po několika nedůrazech, kdy si defenzivní hráči dávali navzájem přednost.

Nejlepší hráč: Luis Muriel

Největší smolař: Santiago Arias

Co zlepšit do budoucna: Být důraznější v obranné fázi, ale zase jen tolik, aby rozhodčí neměl šanci pískat penaltu.



Hned na začátek kvalifikace nemělo Peru úplně jednoduchý los, když se nejprve vydalo do Paraguaye a následně doma přivítalo Brazílii. Herně to ale nebyla žádná sláva a s jedním bodem za venkovní remízu určitě Peru spokojené nebylo. Nicméně neprohrát venku s jedním z hlavních konkurentů v boji o postup není špatné a současná Brazílie je přece jen o něco výše než zbytek CONMEBOL a za dobré konstelace hvězd ji bude trápit asi jen trio Kolumbie, Argentina a Uruguay, případně vysokohorské prostředí v Ekvádoru.

Jenže mezi hrou Peru na MS 2018 a nyní je obrovský rozdíl. Prvním vážným problémem je zranění Guerrera a výpadek formy Farfána, který stále ani nemá angažmá. Náhradou by mohl být Raúl Ruidíaz, který v MLS patří mezi nejlepší hráče soutěže, jenže stylem hry se úplně Ricardu Garecovi nehodí. Guerrero i Farfán jsou oba bojovníci, kteří za míčem půjdou i přes riziko zranění a spoustu míčů pro tým podrží či se nechají faulovat. Ruidíaz je malý technik vhodný spíš do kombinace. A to je ten druhý kámen úrazu - kombinační hra při tristní formě hlavního mozku týmu Christiana Cuevy vázne. Náhradou měl být Pedro Aquino, ale ten zatím kvalit Cuevy na vrcholu sil nedorostl. Yoshimar Yotún je zase spíš box-to-box záložník a Renato Tapia plní v reprezentaci hlavně černou defenzivní práci. Ve finále tak Peru prozatím jen využívalo chyb soupeřových obran v kombinaci s pořádnou dávkou štěstí.

Proti Paraguayi dvakrát chyboval jinak spolehlivý stoper Gustavo Gómez, čehož využil André Carillo; proti Brazílii se zase ujaly dvě střely, jedna nádherná volej Carilla a šťastně tečovaná střela Tapii. Peru by vážně potřebovalo buď probudit Cuevu, nebo za něj najít adekvátní náhradu. Bojovnost totiž Inkům upřít nejde, spíš momentálně chybí kvalita. S formou se totiž nepotkal ani krajní bek Trauco, normálně pilující lajnu a zásobující spoluhráče nebezpečnými centry, a šikovný křídelník Flores nebyl uvolněn klubem.

Nejlepší hráči: André Carillo/Pedro Gallese

Nejslabší výkon/psychopat týdne: Carlos Zambrano, kterému se nakonec nepovedlo loktem urazit Almirónovi hlavu, ačkoli snaha mu upřít nejde (a dostal jen žlutou kartu). Začervenalo se až proti Brazílii, kde mu sice loket do soupeřova obličeje sednul podstatně méně, zato ovšem zápas nepískal slepec.

Co zlepšit do budoucna: Peru to bude mít těžké, největší opory jsou buď z formy, nebo mimo hru. V případě, že se brzy nevrátí do formy, bude třeba asi uvážit změnu stylu a vycházet z pevné defenzivy, využít formy Carilla a hrát na brejky.



Bude to chtít pořádné zlepšení. Uruguay disponuje jednou z nejsilnějších světových reprezentací s mnoha vynikajícími fotbalisty, jenže první dva zápasy ukázaly, že síla na papíře není všechno. Tři body ze dvou zápasů jsou ještě nakonec dobrým výsledkem, protože herně to opravdu skřípalo. V domácím zápase proti Chile zachraňoval výhru až v nastavení Maxi Gómez a mohlo být i hůř, kdyby pár minut předtím odpískal sudí jasnou penaltu pro Chile. Proti Ekvádoru pak předvedla Uruguay bezkrevný výkon (možná za to mohlo prostředí v Quitu), po kterém jen na konci zápasu za rozhodnutého stavu snížil Suárez ze dvou penalt na 4:2.

Óscar Tabárez už teď je legendou uruguayského fotbalu. Sympatický stařík, přezdívaný El Maestro (jelikož mimo fotbalovou kariéru pracoval také jako učitel), vede Uruguay už od roku 2006, přičemž poprvé na reprezentační lavičku své země usedl už roku 1988! Právě Tabárez je taky díky svému "Proceso" strůjcem toho, že Uruguay nechyběla na posledních třech mundialech. Šlo o projekt změny práce s mládeží a začleňování mladých hráčů do seniorské reprezentace. Jinak tomu není ani teď, kdy vedle zkušených veteránů jako Godín nebo Suárez nastupují mladíci Bentancur, Valverde nebo Brian Rodríguez. Zároveň však jde trochu na Tabárezově herním systému viditelná jistá únava a "opotřebení". Bude potřeba, aby El Maestro ze svých svěřenců vytáhl to nejlepší, co v nich je, aby si mohl po MS 2022 užít zasloužený odpočinek. Nastal totiž čas, kdy bude muset starý taktik přepustit své křeslo někomu mladšímu.

Uruguay dlouho těžila ze schopností zabijáckého dua Suárez - Cavani (dříve tria s Diegem Forlánem), jenže oběma borcům je už 33 let a jejich forma má klesající tendenci, zejména u Cavaniho, kterého trápí častá zranění. Snižující se kvalitu na hrotu útoku by nově mohl kompenzovat papírově extrémně silný střed hřiště, kde jsou k dispozici Bentancur, Valverde, Torreira, de Arrascaeta nebo Nández. Na křídlech pak nastupovali rovněž velice talentovaní Brian Rodríguez a Nicolás de la Cruz. Jedinou drobnou slabinou Uruguaye je tak při zranění Muslery post gólmana, kde Martín Campaña úplně nepřesvědčil, ačkoliv se nejedná o špatného gólmana. Nutno říct, že proti Ekvádoru si nevedla nejlépe ani stoperská dvojice Godín - Araújo. V poměru ke zbytku soupisky jsou slabší také krajní beci, ale která reprezentace je dokonalá? Zvláště u státu, který má přibližně 3,5 milionu obyvatel. Zlepšení to ale bude chtít pořádné.

Nejlepší hráč: Luis Suárez

Nejslabší výkon: Ronald Araújo

Co zlepšit do příštích zápasů: Zejména pohyb a nabídku hráčů. Rovněž bude třeba zlepšit také hru stoperů, ale to by se mělo vyřešit s uzdravením Giméneze.