Zinedine Zidane - Droit au But 3/3

Ačkoliv se hnedle v prvé sezóně po zisku prvenství v Lize mistrů podařilo Realu Madrid a Zidanovi uspět na domácí půdě, léta následující byly v trikotu Blancos nedobré a neúspěšné. Ani Zidanova skvělá fazóna v údobí rozkolů a chaosu Realu nepomohla, přesto se mohl rozloučit krásnou trofejí, okolo níž mu nakonec bylo dovoleno pouze v hanbě procupitat do útrob berlínského stadionu. Je před vámi nejdelší a zároveň poslední část celé ságy.

Kapitola XIII.: Španělský král (2002 - 2003)

Představa Florentina Péreze o vybudování novodobých Galácticos, sbírajících trofeje snadno a jakoby mimoděk bez zdánlivějších problémů a překážek, zněla příznivcům Blancos po slabé poslední dekádě minulého tisíciletí skutečně medově. Mohutné investice bohatý madridský klub krom navýšení dluhu nemohly vyšťavit, avšak poměříme-li poměr vloženého kapitálu a dosažených úspěchů v letech spojených se Zidanovou anabází, rozhodně nemůžeme dojít v odborné disputaci k uspokojivým slovům a názorům. Ve stručnosti je třeba si přiznat, že pompézní projekt Florentina Péreze sice neselhal, ale ani neuspokojil, ba vůbec nenadchnul.

Real opravdu překypoval nevídanou individuální kvalitou, kteráž se naneštěstí ve sledovaném údobí mnohdy potýkala s opakujícím se vychylováním fazóny celého družstva do obzvláště průměrné roviny. Při přetrvávající a na dlouhá léta končící vyrovnanosti španělského herního pole to neměli Merengues jednoduché, Zizou se pak často vezl s výkonnostními křivkami mužstva jako na centrifuze. Ač měl několik velikánských i dlouhodobějších výpadků, stále byl základním kamenem, bez něhož by se struktura postupně sesypala.

Ročník 2002/2003 ovšem byl v příkrém kontrastu se slovy, kterými jsem vyplnil předcházející statě. Real Madrid vykročil do sezóny ziskem evropského Superpoháru proti Feyenoordu Rotterdam, načež v půli sezóny navázal prvenstvím v Interkontinentálním poháru proti paraguayské Olympii. V prvé čtvrtině sezóny se Zizou hledal, avšak posléze nalezl fantastickou formu, Real Madrid pod jeho taktovkou prohrál jediné klání v tuzemské soutěži a namířil si to vstříc mistrovskému titulu, o němž se rozhodovalo v posledních kolech.

Real Sociedad prožíval báječné znovuzrození zašlé slávy. Výsostný baskický klub přeskočil Real Madrid po klíčovém střetnutí v San Sebastianu, ovšem posléze znenáhla padl proti galicijské Celtě Vigo a iniciativa padla do rukou Blancos, kteří by v případě vítězství v El Derbi Madrileno opět stanuli na špici ledovce. Zizou dostál puncu nejlepšího dirigenta svého celku a dvěma na chlup přesnými příhrami pomohl rozložit neméně slavnější madridský celek, na což navázal excelentním výkonem v závěrečném střetnutí proti Athleticu Club. Zidane si po báječné sezóně, v níž zatížil konta soupeřů v osobním rekordu osmnácti kanadskými body, připsal další toužebně chtěný titul, jenž měl být navzdory kvalitě Realu Madrid na dlouhá léta posledním zářezem do historických statistik, jimž tak jako tak Blancos vévodili a vévodí. Zizou se stal poprvé a žel naposledy španělským králem.

Kapitola XIV.: Smutný návrat do Itálie (2002 - 2003)

Copa del Rey byla pro madridských celek cvičným kolbištěm, v němž dostávali příležitost členové širšího kádru, což v důsledku znamenalo ostudné vyřazení od baleárských ďáblů z Mallorcy, kteří uštědřili soupeři po remíze na Chamartínu nevídaný čtyřgólový nářez. Zidana se však Copa nikterak výrazně netýkala, Vicente Del Bosque oželel jeho přítomnost na hřišti a prosazoval členy širšího kádru, neboť jeho úlohou bylo stát v čele vozby válčící v Champions League.

Obhájce prvenství v základních a osmifinálových skupinách nejčastěji putoval na Apeninský poloostrov, vyrovnanou bilanci měl jak s AC Milán, tak s AS Řím. Skupinovou fází Real Madrid za velice dobrého přispění Zidana prošel bez větších potíží, ve čtvrtfinále soutěže pak Zizou připravil svým souputníkům několik brankových příležitostí, jež Real zejména díky obdivuhodné potenci fenomenálních Ronalda a Raúla bezděčně využil. Ve dvojzápase s Manchesterem United, jenž nabídl okouzlující a strhující podívanou, spoustu branek a fantastických momentů, Real Madrid po dvou vítězstvích uspěl a vykročil pravou nohou i do semifinálového dvojzápasu s někdejšími Zidanovými souputníky a zvítězil na San Bernabeú těsně a nevyzpytatelně 2:1.

Stará dáma si zajistila v předvečer semifinálového mače ligový titul v Perugii, přičemž většina opor včetně Pavla Nedvěda byla Marcellem Lippim šetřena. Italský stratég a muž, jenž si vyhlédl Zidana v Bordeaux a katapultoval jej do vrcholné kopané, připravil pro své soupeře pevný obranný val, z jehož bezpečí Juventus vyrážel do nebezpečných kontrů, s nimiž si defenzíva Realu Madrid, postrádající klíčového záložníka Makeleleho, nedokázala ve třech případech poradit.

Ačkoliv byl Zizou v prvém případě upřímně a otevřeně potěšen krásným přivítáním turínských fanoušků na tamním letišti, po upřímných ovacích po stav snižující trefě v samém závěru klání jen smutně zamával ku ochozům. Nakonec z Turína odlétal jako před lety pln trpkých pocitů, jež mohly plynout i z nikterak blankytného obrázku jeho hry a podpory ofenzívy. Byl pod permanentní ochranou dvou vyčleněných defenzivních záložníků Juventusu, jehož obranná složka byla toho času téměř neprostupná. Pro doplnění: ve finále sic Stará dáma branku bez vykartovaného Grande Paola taktéž nedostala, v penaltovém rozstřelu měla méně štěstí a kvalit než konkurenční AC Milán.

Pro Zidana skončila sezóna i přes neúspěch v Lize mistrů a totální výpadek mužstva v Copa del Rey úspěšným a těsným ovládnutím korunních španělských končin v La Lize. Návrat na trůn slavili desetitisíce do bílých hávů oděných přívrženců baletního uskupení na madridských bulvárech, přičemž v bujarém veselí ani ve skrytu duše, přemítajíc nejhorší možné výhledové scénáře, nepočítali s tím, že by se slavný průjezd autobusu s mistrovským titulem měl opakovat až o čtyři léta později, bez Zidanových čár a kouzel.

Kapitola XV.: Hasnoucí obr z Madridu (2003 - 2004)

Bílý madridský obr sic budil svou září obrovský respekt a úctu, leč jeho mohutnost mu nedovolovala ladně a vítězně tančit na fotbalové obloze. Individuální kvalitou překypující mančaft postrádal obratnější týmovou strategii, ani jediný z pěti trenérů, chabých následovníků legendárního Vicente Del Bosqueho, v této čtyřleté tristní etapě nenalezl smířlivou červenou nit, kteráž by stmelila všechny hvězdy a spojila je do třpytící se úspěšné galaktické soustavy. Z novodobých Los Galácticos se stal v průběhu kvarteta let pojem, jenž byl synonymem rozhazovačnosti či nesourodosti, nikoliv kvalitní konsolidace a upevnění jednotlivých pozic.

Zizou, jenž stál na začátku celé šestileté éry Gálacticos jako nejdražší fotbalista planety do svého triumfálního překonání novodobou portugalskou superstar Cristianem Ronaldem, si v rozhovorech v námi sledovaných letech často zoufal, že není tou správnou dirigentskou osobností, postrádá sebevědomí a trápí jej psychická nevyrovnanost, z níž velmi často vyplynuly i disciplinární prohřešky a velmi nervózní reakce, mající charakter pošťuchování, vášnivějších rozprav s arbitry či kupa ostřejších zákroků, jež naštěstí nedosáhly hrubosti a bezmyšlenkovitosti zkratů z francouzského šampionátu, skupinovém zápasu s Bayerem Leverkusem (o tomto momentu až v závěrečných statích) a konečně úderu hlavou do jednoho provokujícího italského hromotluka.

"Je úplná pravda, že hraju špatně. To musí být naprosto otevřeně řečeno. Jdu po špatné cestě a musím to překonat. Stalo se mi to i v sezóně 1998/99 v Juventusu poté, co jsme s Francií vyhráli mistrovství světa. Cítil jsem se stejně zle," pravil v závěru ročníku 2003/2004 dvaatřicetiletý špílmachr, jenž pospolu s Beckhamem, Ronaldem, Raúlem či Robertem Carlosem nedokázal dovést Real k žádnému prvenství, nevyhráli nic. Je třeba si bez okolků přiznat, že Zidanova správná analýza vlastních výkonů a ta potřebná sebereflexe uvažujícího fotbalisty se skutečně nemýlily a nebyly daleko od reality.

Lze sotva říci, že zažil u Merengues horší sezónu, ba spíše dlouhodobější výpadek fazóny. Uspokojivá a průměrná forma, a tedy v případě Zinedina Zidana brilantní, špičkové a téměř nepřekonatelné dirigentské schopnosti, překryla černá mračna nemohoucnosti a neschopnosti. Podobná mračna, z nichž se linuli dešťové krůpěje smáčející líce madridských fanoušků po katastrofální sezóně, v níž nenadchlo nic a zklamalo vše. Blancos skončili v ligové soutěži až na čtvrté příčce, přičemž se museli sklonit před vítěznou Valencií, Barcelonou a Deportivem La Coruňa. V osmifinále Ligy mistrů dostali na frak od pozdějšího finalisty z monackého knížectví, ve finále Copa del Rey pak po prohraném prodloužení padli s aragonskou výspou Realem Zaragoza.

Zizou prožíval přetěžké údobí, potýkal se s častou kritikou ze strany veřejnosti spojující své životy s bílým praporem a jediné adekvátní či relativně optimální výkony předváděl pouze ve francouzském dresu. V dubnových měsících ovšem přemítal pod tíhou ztráty sebevědomí nad svou budoucností v dresu Les Blues, z čehož rezultovalo médii často analyzované prohlášení, že portugalský vrchol sezóny bude jeho derniérou na mezinárodním poli ve francouzském trikotu. Ze strany žurnalistů i fanoušků nešlo o stylistický či jazykový rozbor, ale o úvahy směřující ku časům budoucím, časům bez francouzského motoru, bez tažné lokomotivy a slávy strůjce, ač by samozřejmě nepřišel, nebýt jedinečné francouzské fotbalové generace a soustrojí.

Kapitola XVI.: Galský kohout v nesnázích (2004)

Země i samotný kouč Jacques Santini byly ve skutečnosti opravdu bezradní. Zidanovo rytířské slovo bylo bráno s uctivou vahou a považováno na neměnné. Dost možná až nyní, tj. necelé dva měsíce do zahájení evropského šampionátu, došlo celé celičké západoevropské velmoci i ostatním přívržencům, že Zizou nebude uprostřed hřiště na věčné časy, ale brzy pozbyde sil a odebere se do zaslouženého reprezentačního důchodu, i když ověnčen vavříny z evropského i světového mistrovství. To vše mrzelo ryze francouzskou fanouškovskou či obecně fotbalovou enklávu o mnoho více, když v pravdě historické konfrontaci s anglickou kopanou všichni pospolu žasli nad Zidanovým umem, nepostradatelností a krásnem jeho šikovnosti.

Ačkoliv Galský kohout dlouhé minuty popotahoval zobákem za kratší konec provazu, v závěrečných minutách přichystal soupeři děsivý obrat a krutou porážku, kterouž inscenoval Zinedine Zidane. Ponejprv narýsoval nechytatelnou diagonálu z přímého volného kopu, kterou si David James prohlédl v celé své kráse z opačného konce branky, stojíc zkoprnělý jako zvíře předstírající vlastní skon.

Na jeden z nejkrásnějších gólů celého mistrovství posléze slavný muž s kapitánskou páskou na paži navázal úspěšnou exekucí pokutového kopu, který zařídil tou dobou fantastický Thierry Henry. Po vydřené remíze s Chorvaty otevřel skóre v posledním klání skupiny proti Švýcarům a postupovou šlamastiku odvrátil dvěma brankami toho času nepolapitelný, na vrcholu kariéry hrající Thierry Henry. Nesnadnou skupinu Francie vyhrála bez porážky a pavoučí síť jí přidělila papírově adekvátního soupeře z Řecka. Jenomže realita připravila nejen francouzskému výběru zákeřný scénář apokalyptických rozměrů, po němž zůstala šokovaná a vypleněná zem.

Otto Rehhagel povznesl Herrerovo dědictví v podobě vytříbené defenzivní práce a protiútocích zvané Catenaccio z šedesátých až osmdesátých let dvacátého století do novodobé, pro soupeře kruté a mnohými nenáviděné roviny. Jeho mužstvo vystavělo před šestnáctkou nepřekonatelnou hráz, jíž se neprokopal nižádný ze soupeřů.

Neuspěly La Roja, Selecção, Les Blues, ba ani Český lev. V konečném důsledku se Hellas probránili nekrásnou, ba odpudivou hrou až na evropský Olymp a šokovali celý fotbalový svět. Bohové pragmaticky přimhouřili víčka, jakási fantaskní fotbalová spravedlnost si pak dala shůry přikázaného šlofíka. Ačkoliv jistojistě prahnu po ospravedlnění nepřívětivých slov, cítíc nemalé ponížení a příkoří za semifinálovou porážku zlaté české generace, je třeba smeknout před fantastickou defenzivní prací, jíž se starořečtí Heléni prezentovali.

S poněkud hezčím zabarvením, uklidňujícím a ve mžiku úderným tónem jsme se pak s obdobně vytříbenou defenzivní prací setkali o několik let později při dominanci španělské reprezentace, tančící v rytmech katalánského Tiki-Taka, jež inscenovalo duo legendárních a vytříbených barcelonských středopolařů Xavi Hernández a Andrés Iniesta.

Co se týče klíčového duelu - Zizou byl z průběhu a vývoje mače s Řeky zjevně rozmrzelý Karagounisovou a Katsouranisovou těsnou obranou, prvého jmenovaného pak dokonce v záchvatu nemohoucnosti pořádně sjel po holeních a žlutá karta byla lehoulince načervenalá. Ačkoliv jej limitovalo nedávné zranění, nedokázal svou profesorskou hrou takřka pranic vymyslet pro své souputníky, kteří na jeho čáry spoléhali stejně, jako na Henryho potenci. Francie nakonec padla po Charisteasově trefě 0:1.

Když pak bez výrazu vztekle jako prvý Francouz zaplul do útrob stadionu po právoplatném potřesení pravicí se soupeřem, jistojistě spřádal prvá slova do prohlášení, jehož se žádostiví a kritičtí žurnalisté, kteří nemohli opomenout jeho neokořeněný, nemastný a neslaný přístup ke hře, dočkali na následující tiskové konferenci. Zizou neváhal, kál se za svůj výkon a dle očekávaní se rozloučil; s reprezentačním dobrodružstvím byl naštěstí pouze nakrátko konec. Zinedine Zidane totiž v reálu potřeboval nabrat do tělesného i psychického korbele síly, zajiskřit a rozžehnout plamen své vytříbenosti. Přestože se zdál býti uhasínajícím obrem, brzy opět vzplál!

Kapitola XVII.: Nejlepší z nejlepších (2004)

Na dálném východě dostávali Francouzi na frak v Indočíně, naplno se rozehřívaly ideologické mašinérie dvou soupeřících mocenských bloků, zuřil boj o Berlín a zanedlouho si to velký rudý bratr namířil ke hvězdám. V ruchu událostí se pomalu začal formovat hlavní fotbalový orgán evropského kontinentu, jenž od léta roku 1954 nese název UEFA. Unie evropských fotbalových asociací slavila v roce 2004 kulaté jubileum a k padesátiletému výročí připravila internetové hlasování na svých oficiálních webových stránkách, jež měly zpětně představit nejlepší fotbalové hráče uplynulých pěti dekád.

Hlasovalo na sto padesát tisíc respondentů, kteří do svého výběru zahrnovali nejlepší fotbalisty, jež kdy stanuli na evropských kolbištích. O prvenství se ucházely legendy kopané - madridský kouzelník Alfrédo di Stéfano, legendární čapáci Dino Zoff a černý panter Lev Yashin, černá perla Eusébio, holandští kouzelníci Marco van Basten a božský Johan, málem Jop Cruyff či německý zametač soupeřových šturmů Franz Beckenbauer a desítky dalších, žel bohu bez českých vlaječek, například Josefa Masopusta nebo Pavla Nedvěda. Nicméně jmenované superhvězdy vyšly ze souboje se vztyčenou hlavou, přídomek nejlepšího fotbalisty uplynulého půlstoletí na evropských pláccích se stal kořistí a chloubou francouzského šikuly Zinedina Zidana.

Marseilleský mág předčil všechny - a ač můžeme pochybovat o smysluplnosti a významu podobných anket a žebříčků, načasování a formátu hlasování - podobné vyjádření obrovské úcty k fotbalovému umu a genialitě je nesmírnou životní satisfakcí. Evropa vzdala hold francouzskému žoldákovi a zároveň milovníkovi fotbalových bitev, jenž nemilosrdně ťal soupeře s klidným výrazem v tváři a uměleckým přednesem, jenž je dozajista nenapodobitelný.

Po třicítce již Zizou pomalu trousil fyzickou kondici, přesto vynikal v soubojích tváří tvář, chytrosti, důmyslnosti, balancování, v driblingu, kličkách a neočekávanosti pohybů daných zčásti fotbalovou zdatností, zčásti tělesnou schránkou a ideálním somatotypem. Nebýt fatálního selhání, jež bude předmětem jedné zkoumavé kapitoly níže, čistě hypoteticky by s radostným úsměvem zamával na rozloučenou příznivcům celého světa ověnčen zlatou medailí, nad hlavou držíc podruhé v životě pohár pro světového mistra...

Kapitola XVIII.: Prokletí (2004 - 2006)

Madridský hřebec stanul na startovní lajně nové sezóny pln očekávání. Tyčila se před ním řada bariér a trojbradlí, které na oko lze překonat hladce, bez pádu jediné fošny a bez přehnané úhony, ačkoliv Zizou byl stár a mladickým elánem nepřekypovali ani letité hvězdy klubu. Ovšemže i tentokráte to byla pouze pseudorealita, fiktivní a zaujatý pohled, pocházející z megalomanských očí Florentina Péreze či nerealističtěji smýšlejících příznivců. Ve skutečnosti nastal trenérský, koncepční i taktický chaos.

Trhlinky se rozevřely již na začátku ročníku 2004/2005, kdy se José Antonio Camacho, uzmuvší se madridského kormidla po neúspěšném Carlosi Queirozovi, po skutečně chatrných výkonech v Lize mistrů s Bayerem Leverkusen (0:3), respektive po domácí porážce od slabého Espanyolu (0:1) bez přičinění shůry rozhodl rezignovat na svou funkci. Jako jeden z vysvětlujících důvodů byla nezvladatelnost hvězd, z toho plynoucí problematičnost zajištění hráčské disciplíny. V konečném důsledku Camachovi zlomila vaz spíše zranění klíčových mužů záložní formace - Zinedineho Zidana a Luíse Figa.

Již v průběhu tohoto krátkého příběhu jsem předeslal, že Zizou netrpěl žádnými dlouhodobějšími zraněními. S přibývajícími letokruhy se přirozeně neostýchaly připomenout lety zkoušené a znavené vazy, jejichž přetažení, natažení, ba dokonce natržení v krátkých intervalech ve dvou posledních letech přicházely a haněly individuální i klubové plány. Vyjma zmíněné několikazápasové odmlky v úvodu ročníku se i díky pozdějšímu masochistovi a drilmakerovi Luxemburgovi nestávalo, že by zranění trvala déle, než dva týdny, neboť Zidane opět nalezl ztracenou kondici. Ale vsuvce zdar; zpět k událostem.

Rezignujícího Camacha na konci září nahradil jeho asistent Mariano García Remón, pod jehož taktovkou pšenka nekvetla, Bílý balet padl až na osmou příčku a o Vánocích nezbylo vedení nic jiného, než hledat jinou alternativu. Otěže převzal před silvestrovským kláním s Realem Sociedad brazilský kouč Vanderlei Luxemburgo, jenž se ukázal býti pro hráče pěkným dárečkem! Chopil se biče a vpředvečer utkání vyhnal své svěřence na kondiční maratón, na němž dokonce bobtnající Ronaldo na chvíli ztratil vědomí. Avšak Zinedine Zidane změnu koncepce uvítal, neboť právě chatrná fyzická příprava se zdála být vodítkem k analýze předešlých neúspěchů i opakovaně se vracejících zdravotních patálií.

Zidanovi se prvý souboj pod Luxemburgem vydařil na jedničku, neboť mač v nastaveném čase dohrávaného zápasu s Errealou rozhodl proměněnou penaltou. Léta se v médiích bájilo, že Zizou nikdy z penaltového puntíku nezklamal, leč opak je pravdou již při vzpomínce na nervózní utkání s Valencií o rok později, kdy trefil pouze tyč. Ale abych dokončil komentář k zápasu, musím se ujmout vysvětlení slova "dohrávaného". Totiž onehdy rozhodčí zápas přerušil v sedmaosmdesáté minutě pro hrozbu bombového útoku. Obecenstvo i hráči se kvapem vytratili, neboť měli před očima zkázonosný útok z března minulého roku z madridského metra. Poplach byl naštěstí planý, sirény přesto neutichly, neboť Merengues soupeři ujížděli jako Pendolino motoráčku.

Jenže dvorní zahradník Luxemburgo se dostavil právě včas, rychle se dostal do obrátek a zaléval dehydratovanou květenu živou vodou. Květenství ožilo takřka pohotově, díky další Zidanově trefě porazilo mužstvo Racing Club a po smolné prohře v Andalusii s v konečném soudu nenáviděnou Sevillou následovala šestizápasová šňůra vítězství, po níž stáhl manko na suverénně vedoucí jezdce z Katalánska na rozdíl pouhopouhých čtyř bodů. Dokud Real Madrid válčil na jedné frontě, zdálo se býti všechno v pořádku, avšak v půli února čekalo madridské bojovníky osmifinále Ligy mistrů proti Juventusu, rozdělení pozornosti a obzvláště krátkodobý, přitom toliko nevhodný výpadek fazóny.

Juventus započal madridskou hrůzu, peripetii a prokletí, které trvalo dalších šest let, přičemž osmifinálovou kletbu klub vyrušil až před dvěma lety proti Olympique Lyon. Pro Real Madrid i Zinedineho Zidana se Juventus v kontextu posledních tří let stal nenáviděným soupeřem, jenž sic soupeři uvolí na domácím poli udělat radost napěchovaným ochozům, ale před domácím publikem exceluje a láme třísky. I tentokráte Real Madrid zvítězil na Chamartínu za přispění energičtějších, hravějších, ale zjevně stárnoucích hvězd v čele s opět kouzlícím Zidanem, avšak na Delle Alpi strhl v prodloužení misky vah a fortunu ku klubové spokojenosti turínský Marcelo Zalayeta.

Zizou přitom před svými někdejšími obdivovateli opět vyhořel jak louč bez úštěpků dřeva, jež po osmifinále zpracovali dřevorubci z Turína a záhy přenechali pozdějším vítězům z Liverpoolu. Připočteme-li třízápasovou sérii porážek v domácí soutěži a nedávné vypadnutí v Copa del Rey s Realem Valladolid, Zinedine Zidane a celý klub byly opět v pořádné šlamastice. Zizou ovšem neřekl poslední slovo, vyhoupl se do sedla madridského koně, pevně stiskl bičík a pomáhal vynikajícími výkony překlenout zbývající ligové bariéry.

Dokázal společně s výborným Beckhamem, Ronaldem, Figem a Raúlem strhnout mužstvo, jehož bodová ztráta se tři kola před koncem smrskla na šest bodů, přitom Barceloně los zdaleka nedopřával klidu a pohodlí. Když čtvrthodinu před závěrečným hvizdem na stadionu Ramóna Sáncheze Pizjuana v Seville Zizou vsítil vedoucí branku, hypoteticky se Real přibližoval v Levante remizujícím Blaugranas na pouhé čtyři body, avšak sevillská bestie Júlio Baptista, budoucí všelijaká, rozhodně ne využitá akvizice madridského celku, minutu před koncem veškeré naděje na titul ponořila do hlubin smutku.

Do následujícího ročníku se Merengues doslova prodřeli přes nesmírně náročný přípravný dril, jehož potenciálu chtěli využít i v mistrovských střetnutích. Ovšem Luxemburgovo kouzlo počínalo uhasínat, nakupila se zranění (mj. opět pětizápasová pauza Zinedina Zidana) a taktické čachry neměly potřebný účinek. A tak se událo, že po výprasku na San Bernabeú od Barcelony (0:3) byl na počátku listopadu odvolán z funkce. Florentino Pérez z posledních sil v chaotickém prostředí dosadil na trůn nevýrazného, ale obětavého kouče Castilly Juana Ramóna Cara, jemuž se povedlo zčásti stabilizovat a zkonsolidovat tým až po Vánocích, ačkoliv choulostivou situaci svého prezidenta i mančaftu nakonec nevyřešil.

Soutěži po půli soutěže neohroženě vládla Barcelona před vzdorující galicijskou baštou Celtou Vigo a valencijskými Netopýry, Real Madrid se krčil kdesi na čtvrté příčce. Po vánočním přerodu ovšem Zizou opět šlápl do pedálů a začal dupat jak králíček Energizer. Patnáctého ledna se radoval z prvního hattricku v běloskvoucím dresu, když napočítal Seville úroky z minulé sezóny a v podstatě ji sám porazil. Následovala série pěti důležitých vítězství z šesti duelů, posun na druhý stupínek, z něhož to přesto bylo do Barcelony ještě deset kroků. Jenže stigma neúspěšnosti novodobých Galácticos přetrvávalo...

Psal se únor a paralela s minulým rokem, ta prokletá analogie s loni sklíčenými a bezúspěšnými Galácticos se naplno odhalila. López Cara pošetřil opory a padnul v La Lize po sérii úspěchů s baleárskými Ďábly, načež jeho svěřenci navázali nelichotivým a zhaněným ofenzivním představením proti pečlivě bránícímu Arsenalu, který se díky jediné brance Thierry Henryho radoval z ceněného skalpu na San Bernabeú a vyšlápl si to pravačkou ku čtvrtfinále.

Pod nesnesitelnou tíhou kritiky okamžitě rezignoval Florentino Pérez, stihl pogratulovat jednoznačně zvolenému nástupci Fernandu Martínovi Álvarezovi a rozloučil se prezidentským křeslem spíše jako haněný a relativně nenáviděný pes, nežli vyzdvihovaný muž. Sukces mu dozajista nebyl přán a svou smůlovatou neúspěšností posledních let nakazil i své ovečky. Architekt Florentino Pérez sice zbudoval krásné veledílo, jež zářilo svou estetickou krásou a věhlasem, ale až na prvopočáteční výjimky pozbývalo pragmatičnosti.

Zapravdu podobně smýšlejícím Pérezovým odpůrcům dalo již semifinále Copa del Rey, v jehož prvním pojednání dostal Real Madrid senzační a kolosální nářez od Realu Zaragoza, který slavnějšímu jmenovci nadělil půltucet. Ani čtyřgólový revanš v odvetě na postup do finále nestačil, brzy na to apokalypsu dokonala remíza na dosluhujícím Highbury a vypadnutí z elitní milionářské soutěže.

Nesmazatelná kletba úzkostlivě pokračovala i v domácí soutěži, neboť okamžitá, sebedestruktivní ztráta sebevědomí a fazóny, respektive množství disciplinárních prohřešků, pospolu implementovaly obrovský herní útlum a odsun z blízkosti katalánského rivala do boje o druhou příčku, kterou divže, nakonec s vrátivší se štěstěnou uhájil před zklamanými netopýří letkou i přes závěrečnou ligovou prohru v Seville.

V kontrastu neúspěchů vyčníval s individuální chutí a jiskrou hrající Zizou, jenž sklízel ovoce, jež většina haněných a peskovaných spoluhráčů nechávala ve společném skladu hnít. Zinedine Zidane logicky pozbyl motivaci a za přispění přetrvávajících neúspěchů Realu Madrid či dosluhujícího organizmu, jenž přestával snášet tíhu neustálého zápasového koloběhu a inklinoval ke stále častějším peripetiím, se rozhodl pětadvacátého dubna roku 2006 oznámit s konečnou platností konec své bohaté a interesantní pouti na fotbalových tatami. Zizou vyčerpal psychické i fyzické limity. Protentokrát to nebyla žádná deziluze, leč ryzí a neodmyslitelný fakt...

Kapitola XIX.: Zorro (2005 - 2006)

Když Zinedine s vážným akcentem a s mírně rozladěným vzezřením v tváři oznámil, že jde o konečné rozhodnutí "a nemíní jej znova opakovat, tečka," zejména francouzské obecenstvo ve skrytu duše důvěřovalo podvědomému šepotu, že nejde o definitivu, ale přechodné údobí. Ačkoliv kategorické odmítání dotazů i myšlenek na návrat den ode dne zvyšovalo procento naivity v našeptávajících hlasech, měnících se v prostomyslné bludy, neúspěšná léta v klubovém kolotoči a potřeba úspěchu na jiné frontě na Zidana dolehly a vše obrátily.

Tajuplná atmosféra pátého léta nového tisíciletí a Zidanův úprk z mediálního hledáčku dávaly pospolu tušit, že se v mysli francouzského fotbalisty zrodila myšlenka, kterouž si musí ujasnit a ucelit se ve svém přesvědčení. Přesně třetího srpna téhož roku zveřejnil na ostře sledovaných osobních internetových stránkách krátký manifest, v němž zvolal do Francie a celého světa nebojácně, ale i s rozpačitými dodatky: "Rozhodl jsem se, že se vrátím!"

Zajisté pomohly rozpravy s novým reprezentačním koučem Raymondem Domenechem, jenž se několikrát jal navštívit Zidana v Madridu a orodovat u něj, aby vzkřísil zašlou slávu francouzské kopané, která sic kvalifikační skupinou na mistrovství světa v Německu procházela bez porážky, ale deset bodů za šest zápasů při konkurenci rvoucích se Švýcarů, Irů a dokonce i Izraelců nebylo dostatek pro nabytí jistoty, však se Francie nacházela na hrozivém čtvrtém místě skupiny.

Ačkoliv Zizou ve svém provolání řekl, že se nechce vrátit jako nějaký spasitel, jako nějaký bájný Zorro, stal se jím! Báječný měsíc pro francouzskou kopanou pak završili v reakci na Zidanův návrat klíčový kámen defenzivní složky Les Blues, prťavý dříč Claude Makeléle a skvělý stoper Liliam Thuram. Legendární trio bylo uvítáno s euforickým nadšením, kupříkladu La Parisien se rozplýval: "S tímto mužstvem jsou povoleny všechny naděje." Hovořil o nadějích, jež rázem mířily do výšin, a tedy nejen k ošemetnému postupu na mistrovství, ale i k medailovým touhám.

Zizou se vrátil na přátelský duel s Pobřežím slonoviny a stal se strůjcem drtivého vítězství. Jako mávnutím kouzelného proutku proměnil obrázek francouzské ofenzivní hry i náladu uvnitř mančaftu, jenž znovu nalezl sebevědomí. Francouzská média básnila, nešetřila absolutorii a radostnými přívlastky. Vrátil se jako pravý génius, jako Maestro! Zidane přerozděloval mičudu jako dřív, tu a tam se zavděčil individuální finesou, vyhoupl statistiky držení balónu do výšin a probudil francouzskou potenci. Francouzská zkoprnělost a těžkopádnost byly ty tam.

V konečném důsledku dotáhl Francii za čtyři kvalifikační zápasy na prvou příčku v tabulce, ačkoliv ji Les Blues lapili až na závěr kvalifikace po čtyřbrankovém nářezu ostrovnímu Kypru. Odměnou mu byly další děkovné řeči, blahopřání a definitivní návrat vyrovnanosti, kterou tolik hledal v ročníku minulém a nalezl až pod Luxemburgem a Domenechem, ač to mnohým zní strastiplně a nepřijatelně...

Kapitola XX.: Delikvent

Jeden tradiční bonmot praví o neúspěšných rozhodnutích a činech, že nižádný člověk nevstoupí do té samé řeky dvakrát. Pravou zůstává, že o člověku nelze hovořit jako o ideální bytosti, má své stinné stránky, pudy a instinkty, jež ve stresujících situacích zastiňují mysl a intelekt. Hlouběji o tom rozpráví řádka psychologů, kteří zkoumají nejen inteligenční kvocient, ale i tzv. emoční inteligenci, která je v mnoha kritériích nejenže důležitá, ale dokonce rozhodující pro úspěšnost a vývoj každého jedince.

Já si na hlubší rozbor Zidanovy duše zcela upřímně a logicky nemohu troufnout. Zacházel bych do krajností, mýlil bych se a nepostupoval logicky. Při elementárních znalostech a výše nastíněných událostech jeho života můžeme pospolu pracovat pouze v rovině znalosti a chápavosti lidství ve svých nedokonalých stránkách.

Zidanův nejtemnější moment totálního zatmění mysli přišel v jednadvacáté minutě prodloužení finále světového šampionátu proti Itálii, avšak již v předchozích oddílech padla řeč na disciplinární prohřešky hrubšího zrna, delikty, jež se příčí gentlemanským praktikám i podstatě kopané, kteráž je od podstaty kontaktním sportem.

Rozpomeňme se na výpravu po zádech Fauada Amina na pro Zidana nakonec veleúspěšném mistrovství světa. Onehdy stačily nepatrná rozladěnost, vztek a příkoří po vážném zranění Christopha Dugarryho, aby ventiloval svůj hněv navenek. Rozhořčenost, ba až zuřivost, plynoucí z eminentního, dlouhodobějšího úpadku fazóny v Juventusu, pak vedly k mnohem divočejšímu excesu v zápase Ligy mistrů proti Hamburgeru SV v říjnu 2000, kdy po souboji v devětadvacáté minutě upadl na německého beka Jochena Kientzeho a posléze jej úmyslně udeřil čelem do hrudi. Následovala druhá červená karta v řadě a pětizápasová odmlka, která Juve stála postup ze základní skupiny Ligy mistrů.

Zizou se v obou inkriminovaných momentech potýkal s nesmírnou individuální krizí. Jeho uměleckost a fenomenálnost ho dopředu předurčovala býti tahounem klubu i reprezentace, média i fanoušci v něm viděli klíčový faktor k úspěchům, očekávali od něj zázraky, téměř božskost. Náročnost veškerenstva rok od roku rostla závratnou rychlostí, avšak obdobné špičkové a geniální nároky nemůže jedna osoba snést donekonečna.

Zidane byl i přes svůj neobyčejný talent a všeum stále lidskou bytostí, na níž je toho v určitých momentech života jednoduše hodně, ač tím kontextu rozhodně nechci omlouvat jeho amorální činy. Mnoho psychologů či autorů se při rozboru Zidanových deliktů shodla na tom, že právě neúnosnost nároků a zároveň dlouhodobější výpadky fazóny stály za podobnými problémy.

Pakliže se podíváme čistě na nejčernější moment jeho kariéry, můžeme nalézt podobnost v nenaplněných očekáváních u Los Galácticos, individuální nenaplnění tužeb a dlouhodobějších přání nebo v trýznivých emocích spojených s blížícím se završením kariéry. Samotná derniéra jeho bohaté kariéry ukázala, že do posledního turnaje nevstupoval Zizou v optimální pohodě a jeho psychika nebyla stabilní. Ačkoliv nakonec šlápl do pedálů, těsně před cílovou páskou prohrál.

Kapitola XXI.: Droit au But (2006)

Zidanovo loučení s kariérou probíhalo takřka po údobí celých tří měsíců, od květnového duelu s Villarrealem po poslední zápas s Itálií na světovém šampionátu. Ponejprv se dočkal uctivé poklony a holdu za přítomnosti celičké rodiny od vyprodaného San Bernabeú, jenž po týmovém nástupu horečně aplaudoval, burácel a každá součást jednolitého madridského srdce pozdvihla plakát se Zidanovým číslem pět, doplňovány choreem s hráčovou podobiznou a slovy díků, respektive jásotem při každém jeho dotyku s balónem.

I přes emotivní začátek se dokázal perfektně soustředit na svůj herní výkon a společně s fantastickými Juliem Baptistou a Davidem Beckhamem zařídil bohatou tříbrankovou remízu s Villarrealem. Zizou se rozloučil brankou a nadchl, Chamartín se po závěrečném hvizdu jal převeliké poklony a vzývání fotbalisty, jenž se těšil nevídané oblibě napříč fotbalovým spektrem. Srdceryvný okamžik, kdy v atmosféře burácejícího obecenstva a velké vřavy Zizou mává ve středovém kruhu mával na rozloučenou, je vlastně tím pravým a jedinečným rozloučením s travnatými plácky, protože zanedlouho vystřídal hodobožový obdiv krátká éra hany, útrap a nepochopitelnosti.

V posledním zápase ještě stihl přidat jednu branku při porážce 3:4 na svaté andaluské půdě stadionu Ramóna Sáncheze Pizjuána. Z nevídaného obratu rozradostnělí příznivci Sevillistas onehdy neváhali soupeři ke třetí trefě soupeři uznale zatleskat, za což jim zpětně patří velké absolutorium. Na konci května se pak definitivně a vítězně rozloučil i s francouzskou půdou v Rennes proti Číně (3:1), očekávanou derniéru pak přineslo světové mistrovství v sousedním Německu, v němž se chtěl se vztyčenou hlavou a úspěchem rozloučit se svou kariérou.

Zizou vstoupil na neoblíbenou německou půdu poněkud rozvážně, ba až rozpačitě. Zatímco v předešlých přátelských i soutěžních utkáních to byl talisman z Marseille, jenž servíroval vysokojakostní příhry a pevně ovládal přechodové fáze jednotlivých šturmů, jež u něj pravidelně začínaly, protentokrát nevyčníval a postupoval až lehkovážně. Skupinová fáze jej rozhodně nepotkala v optimálním rozpoložení, šveholilo se spíše o výkonnostně zbabraném závěru kariéry, nežli o pěkné rozlučce na plné otáčky.

Francouzským legiím se v prvém klání skupiny překročit švýcarskou náhorní plošinu, vystavěnou již před šestnáctkou, nepodařilo. Vyrovnaný souboj nezvykle multikulturních mančaftů nepřinesl mnoho vzruchu a pražádnou branku. S ironickým úsměvem lze říci, že to oproti minulému mistrovství světa byl samozřejmě převelký úspěch...

Při sebevědomí Raymonda Domenecha a jeho oveček, respektive tradiční náročnosti francouzského publika však šlo o nedobrý začátek, vedoucí ke zrodu rozporuplných otázek k fungování a budoucnosti postaršího mužstva. Punc nejistotě dalo další zaváhání v následujícím utkání s jihokorejskými fotbalisty, zcela zasloužená plichta a odstranění tajenky, zda skomírající Zizou konečně nalezne sám sebe. Protentokrát nenalezl, totiž nemohl.

Francie stála před hrozbou vyřazení, s tožským bažantem mezi světovou smetánkou musela bezpodmínečně zvítězit a francouzská fotbalová svátost se nechala před klíčovým střetem vykartovat. Les Blues ovšem nepřipustili pražádné komplikace, ač nemůžeme hovořit o přesvědčivosti francouzského vítězství po výkonnostní stránce, a Togo porazili, načež si vysloužili soupeře kategorie nejsilnějších. Nastupující generace Španělska bažila po úspěchu.

Rozjímal-li Zizou na ochozu o své dosavadní roli na turnaji, nemohl dojít ani ke kloudnějším, optimistickým slovům. Kdoví, zda se zdravě rozlítil, zda chytl druhou mízu, ve vyřazovacích fázích nebylo lepšího fotbalisty! Předvedl se již proti jinochům z Pyrenejského poloostrova, vstřelil pojišťující branku na 3:1 a pro Ikera Casillase byl neutuchající hrozbou z rozličných střeleckých pozic, ovšem svá brilantní kouzelnická čísla skromně ponechal na čtvrtfinálový duel s brazilskými Kanárky.

Jeho výkon byl bezbřehou symfonií a fantazií. Jakoby tu a tam tančil v rytmech capoeiry, poté na chvilku zvolnil a vše v opakujících se cyklech inscenoval. Měl zásadní a neutuchající vliv na tempo celého zápasu, rozdával opravdovou fotbalovou radost, hnedle několikrát se proháčkoval a vyškolil své soupeře, nakonec se nezdráhal předvést patentovanou taneční variaci "Zidanovku".

Z čí jiné, nežli z jeho kopačky vzešel excelentní centr, jímž na růžku malého čtverce nalezl zabijáka Henryho, jenž přeci jen procedil míč do branky po řádce neproměněných šancí. Zidanův přínos ocenila celá fotbalová veřejnost, spolupráce s Claudem Makelelém a Zidaneho vitalita spojená s neuvěřitelnou pomocí defenzívě se staly předmětem obrovského vychvalování. Galský kohout byl v rauši, Zizou glorifikován a nevyrovnaný Kanárek uklobán.

To, s jakou aurou znenáhla po kostrbatých výkonech ve skupinové fázi vystupoval mnoho zejména francouzských příznivců fascinovalo. S božskou gloriolou vstoupil fantasticky i do semifinálového soupeření s portugalskými fotbalisty, jež se mohli v defenzívě zbláznit z jeho mistrných kousků. Ačkoliv nátlaku Portugalci i s další dosluhující legendou Luisem Figem v sestavě relativně odolali, právě po Zidanově proměněné penaltě za faul na šikovného Thierry Henryho byli odsouzeni k duelu poražených semifinalistů. Nadešel čas finále, nadešel čas delikátního, mistrného i politováníhodného loučení.

Celý mač se ve své podstatě dá přenést do roviny souboje dvou mužů s rozdílnými úkoly, s rozdílnou mentalitou, odlišnou povahou. Na italské straně obávaný provokatér, drsná a nelítostná milánská skála Marco Materazzi, na druhé straně barikády ladný kormorán, klidný a soustředěný Zinedine Zidane. Rodák z východního cípu Itálie již po sedmi minutách lehoulince pošťouchl unikajícího Florenta Maloudu a Horacio Elizondo rozhodně ukázal na pokutový puntík.

Kapitán a legenda Zizou se chopil míče a postavil se proti novodobému brankářskému fenoménu Gianluigimu Buffonovi. Hvizd, dva rázné kroky a bleskurychlé zpomalení do panenkovského dloubáčku, jenž si to od břevna a země namíří do Buffonovy náruče. Netřeba dlouhých nářků, netřeba dohadování - balón se odrazil přibližně na jeden loket za brankovou čarou, pomezní rozhodčí s jistotou ukázal na středový kruh a Francie převzala otěže utkání do svých dlaní.

V devatenácté minutě přispěchal Marco Materazzi s prvním ospravedlněním. "Řezník z Lecce" se vytáhl do výšky jako stěžeň, opřel se do nereagujícího Patricka Vieiry a šoupl míč kolem prťavého Fabiena Barthéze do sítě. Náhle vévodila hřišti Itálie, do poločasu hrála lepší part, ale po obrátce se role opět vyměnily. Henry a Ribéry nicméně neměli dostatečný střelecký apetit, zatímco Luca Toni z čista jasna udeřil, bohužel z přetěsného ofsajdu.

Zizou tajuplně bloudil po hřišti a nehýřil takovou aktivitou, jakou v úvodním pojednání. Stála za tím na jedné straně precizní defenzíva Italů, ale i opakující se provokativní zákroky, neustálé kibicování a urážlivé rozpravy. Zidane měl vždy svého ostříže, jenž nabourával soupeřovu snahu o vyprovokování konfliktu a klidnil vášně peprnějšími urážkami či ostřejšími zákroky. Jednalo o vytříbeného defenzivního záložníka Les Blues Claude Makelelého či beka Lilliama Thurama. Jenže ani ti svého kapitána nemohli uhlídat v nejdiskutovanějším momentu celého mistrovství.

Zizou na chvíli zahodil svou aureolu a ač se stal obětí sprosté a netaktní provokace, jednal neuvážlivě, vášnivě a dětinsky. Neomluvitelně! Po několika hrubých urážkách z průběhu celého utkání musel vyslyšet tu, kteráž se v kontextu velkých zdravotních patálií jeho sestry jeví jako ta nejhanebnější a nelidská. Materazzi zatahal francouzského šikulu za dres, načež Zizou odvětil: "Nech toho. Pokud ho chceš, dám ti ho po skončení zápasu." Následovala plejáda různých slov pejorativního charakteru, ale hlavně vstup a následná urážka 13. komnaty, kteráž je i pomyslnou linií mezi tolerancí takových urážek a propuknutím vášní a hněvu. Nic by patrně nevedlo k podobnému činu, nebýt urážky nedotknutelné rodiny. Materazzi totiž odvětil na výše uvedenou citaci: "To bych radši měl tvoji sestru."

Zizou se na italského beka otočil, sebral veškerou kuráž a prostovlasým čelem smetl jako tank italského hromotluka na zem. Marco Materazzi se válel na zemi ve smrtelných křečích, italští fotbalisté orodovali u pomezního a čtvrtého rozhodčího za spravedlnost, Zizou opodál čekal na ortel. Argentinský soudce se na Zidana řevnivě i s jakousi lítostí otočil, vytáhl červený kartónek a ukončil kariéru jednoho z nejlepších fotbalistů naší doby.

Zidanův nonsense přinesl ochromení francouzského náporu, Les Blues byli opaření. Země v předvečer klíčového tažení přišla o vůdce, v rozstřelu napálilo zlaté štístko z Rotterdamu David Trezeguet pouze břevno, které tentokráte zaúřadovalo ve prospěch Italů. Ti byli neomylní a stanuli na vrcholu. Zinedine Zidane se sice o chlup stal nejlepším hráčem šampionátu, ale v jeho souvislosti se zdaleka nemluvilo o fantastických výkonech, ale o nevídaném, podivném přečinu.

Disciplinární řízení a nářky byly v podstatě bezpředmětné. Někdo chápe, někdo haní, ale nikdo nemůže Zidanovi upřít jeho výjimečnost a gloriolu, díky níž se zařadil mezi nejlepší fotbalisty modré planety. Kdo řekl upřímně a s lítostí "Au Revoir, Zizou!", zcela si uvědomil, že ani život géniů není naivní a šťastná báchorka, skýtá mnoho problémů a překážek, jež je nutno překonat a směřovat přímo ke svému vysněnému cíli. Droit au But.

Bibliografické zdroje

ZLATOHLAVÝ P., VÍTĚZSLAV ZLATOHLAVÝ: Coupe de Monde - Francie’98. Praha : ETC, 1998. 149 s. ISBN: 80-86006-70-0

ZEMAN M.: Mistrovství světa ve fotbale 2002. Praha : Ottovo nakladatelství s. r. o., 2002. 158 s. ISBN 80-968793-3-2

FELT K., KRŮTA J.: Německo 2006 - Kronika 18. MS ve fotbale. Praha : Ottovo nakladatelství s. r. o., 2006. 183 s. ISBN 80-7360-460-4.

NOVÁK J., EURO 2004. Praha : Olympia, 2004. 142 s. ISBN 8070336846.

BOSÁK J.: Zlaté nebe nad Berlínem - Německý deník. Praha : Eminent, 2006. 239 s. ISBN 80-7281-255-6.

Internetové zdroje

bbc.uk.com
youtube.com
idnes.cz
sport.cz
transfermarkt.de
eurofotbal.cz
zidane.fr
goal.com
soccernet.com
en.wikipedia.org
fr.wikipedia.org
fifa.com
uefa.com