Zlatá éra polského fotbalu

V souvislosti s losem skupin ME se zároveň s celkem oprávněným optimismem začalo nemálo fandů domnívat, že v Polsku hážou auty vidlemi a zápasy končí, až když není pro tmu vidět. Vůbec asi netuší, že kdysi se směrem k Visle klaněl celý fotbalový svět. To vzlétli do výšin "Orly Gorskiego" a zastínili svými perutěmi téměř celou zeměkouli.

Dlouho neměl polský fotbal ve světě žádný zvuk. Tu a tam se vyskytl kvalitní hráč, jako např. střelec čtyř gólů do sítě Brazilců Ernest "Ezi" Willimowski nebo polské hvězdy let 50. - Ernest Pohl a Gerard Cieślik. Nezapomínejme ani na Raymonda Kopaszewského, syna polských emigrantů, jenž se proslavil jako Raymond Kopa, držitel Zlatého míče a jedna z hvězd Realu a reprezentace Francie. A přestože se i v 60. letech našel na polských hřištích občas nějaký šikovný hráč, např. u nás nechvalně známý Stanisław Oślizlo, který zapříčinil konec kariéry nesmírně talentovaného Rudy Kučery, neznamenal polský fotbal ve světovém měřítku nic moc. Spíš nic než moc. Na přelomu 60. a 70. let se ovšem u našich severních sousedů začaly dít velké věci.

V r. 1970 přišly výrazné úspěchy na klubové scéně - Legia Varšava skončila v PMEZ až v semifinále na kopačkách pozdějšího vítěze Feyenordu a Górnik Zabrze podlehl dokonce až ve finále PVP Manchesteru City. O rok později převzal kormidlo reprezentace po Ryszardu Koncewiczovi polský trenér století Kazimierz Górski.

V týmu se kromě celé řady nových hráčů výrazně změnilo i klima. K. Deyna vzpomínal, jak naráz byla na srazech nároďáku pohodová atmosféra, dřívější napětí a nervozita, které bývalý kouč mezi hráče zasel, byly tytam. Hráči se najednou začali na srazy těšit a začalo se jim dařit.

Górski hrával dlouhá léta ligu, jednou dokonce i reprezentoval, ovšem nestát se reprezentačním trenérem, skončil by v zapomenutí a znalo by jej možná jen pár nadšenců. Takto se ale stal doslova nesmrtelným, je po něm pojmenováno několik ulic a škol, je čestným občanem několika měst, držitelem nejvyšších polských vyznamenání a jeho smrt byla uctěna minutou ticha při zápase MS. K ruce si vzal perspektivního Jacka Gmocha, nedávno ještě ligového fotbalistu a nyní vědeckého pracovníka. Ten se postaral o zřízení jakési infobanky, kdy s úzkým okruhem spolupracovníků shromažďoval informace o hráčích a mužstvech dvou nejvyšších soutěží celé Evropy. Měl takřka dokonalý přehled o všem, co se kde šustlo, precizní databázi o každém, kdo kopal na nejvyšší úrovni, dávno před dnešní vyvinutou technikou měl zpracované všecky možné i nemožné herní styly, takže dokázal svému nadřízenému dodat vždy ucelené informace o soupeři. Górski byl Gmochův pravý opak, nedělal z fotbalu příliš velkou vědu, sázel na svou intuici, dokázal přesně vycítit, koho postavit a co hrát, přitom však poznatky svého "infobankéře" hojně využíval. Dohromady fungovali skvěle, trvalo jen pár měsíců a "białoczerwoni" se dostali do nejužší světové špičky.

Styl, který Poláci produkovali, si získal srdce fanoušků napříč fotbalovým světem. Když řádili na MS v r. 1974, přirovnávali je experti k Brazilcům, resp. hovořili o tom, že právě Poláci převzali štafetu od "Kanárků" v líbivosti předváděné hry. "Polský fotbal, to je život," konstatoval Angličan E. Batty. Svižný kombinační fotbal se zapojením bleskurychlých křídel a ofenzivně laděných beků, vířivý pohyb, technická vytříbenost prakticky na všech postech, vtipné akce střídané přesnými pasy, proměnlivé tempo hry, skvělý pohyb bez míče, disciplinovanost... to vše a další jiné přednosti byly poznávacími rysy hry mužstva, jemuž se v jeho domovině začalo říkat "Orly Górskiego". Jak už to v Polsku bývá zvykem, rázem se stali miláčky národa a se svými "chłopaky" se ztotožňovala celá země. Dodnes na ně "kibice" vzpomínají s pravým polským romantismem a srovnávají s nimi každý tým, co přišel po nich. Třebaže úspěchy přišly i později, to nejslavnější období se dá datovat zhruba do pětiletky 1972-1976.

Už r. 1972 vyhráli Poláci silně obsazenou olympiádu. Kromě Španělů přešli např. přes NDR, Bulharsko či SSSR, jejichž sestavy byly prakticky totožné s A-týmy těchto zemí. Hráli přitom dosti líbivě a ve finále v pohledném zápase otočili nepříznivý stav s Maďary z 0:1 na 2:1 díky dvěma gólům Deyny, jenž se stal s devíti přesnými zásahy nejlepším střelcem turnaje. Bylo to poprvé, co Poláci hlasitě promluvili v celosvětové debatě. Podobných dílčích výpovědí bylo, je a bude ve fotbalové historii vždy dost, proto to přes všechen nesporný um Poláků bylo bráno jen jako ojedinělý výkřik do tmy. Navíc šlo "jen" o olympijský turnaj. V kvalifikaci na MS 1974 v NSR jim nikdo nedával velké šance, Anglie je prostě Anglie, říkal kdekdo. A když prohráli úvodní zápas kvalifikace ve Walesu, zdálo se, že je všem nadějím konec. Jenže pak se zvedli a padli až těsně před branami finále MS.

Vše začalo senzační výhrou v poměru 2:0 nad Angličany v Chorzově. Svaz evidoval přes půl milionu žádostí o lístky. Nešlo ani tak o soupeře, lidi v Polsku cítili, že se rodí nejlepší mančaft jejich historie, a ten báječný výkon je v tom jen utvrdil. Následovalo povinné vítězství nad Walesem a pak veleslavný, pro Poláky vpravdě historický zápas na Wembley. Angličané si na generálku pozvali Rakušany a s výpraskem 7:0 je poslali zpět ke krásnému modrému Dunaji. Na Ostrovech se řešila jen otázka skóre, Poláky častovali výrazy jako "Zvířata" a brankáře Tomaszewského označil známý trenér B. Clough za "kašpara". Ačkoli na trávník vstupovali Poláci se staženými půlkami, na hřišti hráli přímo excelentně, rychlou kombinační hrou byli domácím více než důstojným soupeřem a po zásluze se ujali vedení gólem Domarskeho. Angličané vyrovnali až z penalty, ale to bylo vše. "Kašpar" v bráně Poláků udělal z hráčů Albionu šašky, pochytal i nemožné, v anglickém tisku se následující den objevila jeho obří fotka s nápisem "Tento muž zastavil Anglii." Polsko postoupilo po 36 letech na MS.

Citelnou ztrátou pro "Orly Górskiego" však bylo zranění Włodzimierza Lubańského. Vynikající střední útočník patřící mezi trio nejlepších polských hráčů všech dob byl sedminásobným mistrem Polska, šestinásobným vítězem Polského poháru, čtyřnásobným králem ligových střelců a dvojnásobným fotbalistou roku. Tento rychlý, gólový a technicky mimořádně vybavený střední útočník skončil v domácím zápase s Anglií na nosítkách a mimo hru byl dva roky. Byla to obrovská ztráta, populární Włodek byl kapitánem a největší osobností mužstva. I tak měli Poláci v útoku obrovskou sílu.

Ve středu ho nahrazoval buď Jan Domarski, autor onoho slavného gólu z Wembley, který později The Times zařadil mezi 50 nejdůležitějších branek historie, nebo výtečný Andrzej Szarmach, zvaný Ďábel. Důrazný, technický a rychlý blonďák, vskutku hodně platný hráč, byl ještě po třicítce dvakrát vyhlášen nejlepším cizincem francouzské ligy. Na levém křídle jezdil po lajně neúnavný a neméně rychlý Robert Gadocha alias Pilát. Opravdu skvělý útočník, mnohem fotbalovější než jeho souputník na druhém křídle Lato. Gadochu chtěl i Real, a Bayern, tehdy nejlepší tým světa, za něj nabízel 2,5 mil. marek, ovšem šéf polského svazu Gierek ho nepustil a vybral mu sám klub, za který měl hrát - FC Nantes. Napravo pak nastupoval Grzegorz Lato. Odmala sirotek, pohříchu spíše jednoduchý fotbalista, technikou moc neoplýval, hrál veskrze stylem "kopni a běž". Rychlost byla jeho nejsilnější stránkou, stovku uměl za 10,8s. Kolikrát předběhl protihráče, míč i sama sebe, nicméně se dokázal zorientovat ve vápně a střílet branky. Na MS jich dal 7 a stal se králem střelců. Že by měl ale davy fanoušků, to se říct nedá, oblibě se více těšili jiní, Lato byl navíc často zbrklý a množství šancí, ba i jednoduchých přihrávek zazdil. Jednou to už legendární komentátor Ćiszewski nevydržel a celý bez sebe zakřičel: "Ještě jednou to Lato zkazí a já už vážně přestávám komentovat." Dnes je Lato prezidentem Polského fotbalového svazu a podle mnohých dělá vše pro to, aby šel polský fotbal do kytek.

Ve středu pole kraloval Kazimierz "Kaka" Deyna. Geniální tvůrce hry, který byl vyhlášen polským fotbalistou století, dostal na tomto serveru prostor v samostatném článku, takže jen jedna věta kvůli doplnění mozaiky - byl mozkem veškerého dění na hřišti a mimořádnou osobností uznávanou po celém světě. V záloze mu zdatně sekundovali pracovití Lesław Ćmilkiewicz, Zygmund "Zyga" Maszczyk či Henryk "Kasper" Kasperczak, dnes v Polsku asi nejrespektovanější trenér, jenž působil hned u několika předních francouzských klubů či reprezentací Afriky. Jednak plnili černou práci, jednak dokázali díky své pohyblivosti a výdrže hravě přečíslovat soupeře a zapojovat se do nebezpečných protiakcí.

Na krajích obrany nastupovali nejčastěji vynikající Antoni Szymanowski a poněkud cholerický, ale neprostupný a nesmlouvavý Adam Musiał. Oba, nebo třeba i nedávno zesnulý Zbigniew Gut zvaný Vinnetou, byli prototypy moderních krajních beků, rychlých, schopných kombinovat, naběhnout, přesně nacentrovat, útočit i bránit.

Na stoperu vévodila téměř nepropustná dvojice, tvořená Władysławem Żmudou a obrovitým blonďákem Jerzym Gorgoněm, zvaným "Bílá hora". Přes ty dva se šlo opravdu těžko dostat, dokázali vytvořit pevnou hráz, na pohled elegantnější Żmuda, účastník čtyř MS, s hromotlukem Gorgoněm skvěle spolupracovali a perfektně se doplňovali.

S "Hrdinou z Wembley", Janem Tomaszewskim, pak vytvořili obávaný defenzivní trojúhelník, jehož všecky tři vrcholy se u protivníků těšily velkému respektu. Tomaszewski je považován za nejlepšího gólmana polské historie. Vysoký chlap poutající pozornost dlouhými vlasy a čelenkou vynikal perfektním vybíháním a reflexem, znamenitě ovládal celé pokutové území a dávno před dnešními brankáři uměl dost dobře s balónem. Dokonce i kopal penalty - kromě toho, že jich hned několik dokázal chytit. Dnes je poslancem za PiS a nelítostným kritikem vedení svazu i reprezentace. Nebere si servítky, ministry sportu obviňuje z legalizace korupce a patologie, Lato pro něj není "jeho" prezident a trenéra nároďáku Śmudu podle něj není třeba "wypierdolić", což raději ani nebudu překládat.

S patřičným sebevědomím dorazili "Orly Górskiego" do dějiště šampionátu. Ještě furt je nikdo nebral vážně, ani vysoce favorizovaní Argentinci, kteří se jim postavili v úvodním střetnutí šampionátu. Jenže když tito předchůdci Messiho po osmi minutách prohrávali 0:2 a do kabin po 45 minutách odcházeli s velkou úlevou, že to není debakl již po prvním poločase, byli nakonec rádi za výsledek 2:3 ve svůj neprospěch. Haiti vyřídili Poláci jak žádost (7:0) a na řadě byla Squadra azzura. Burgnich, Facchetti, Zoff nebo Mazzola, to byli nějací hráči, ale teď se nestačili divit, co s nimi Poláci provádějí. "Úplně nás zesměšnili!"; "Odjíždíme rozcupováni na kousky!" psaly italské noviny po velice milosrdném výsledku 2:1. Poláci hru Italů doslova rozleptali, dařilo se jim eliminovat všecky jejich zbraně, do šancí chodili, kdy se jim zachtělo, a přečíslovali je jedna dvě. "Máme se od nich co učit," napsal Tuttosport.

Díky ne příliš šťastnému systému turnaje se nyní vytvořily dvě semifinálové skupiny, jejichž vítězové měli mezi sebou sehrát finále, celky na druhých místech pak zápas o třetí příčku. Nejprve nastoupili Poláci proti Švédům a v opatrném duelu je porazili Latovou brankou 1:0. Nato čekali na "białoczerwone" "Plavi" s Branko Oblakem, Ačimovičem či Jerkovičem. Diváci se těšili na útočné žně, ovšem zase zafungovala "infobanka" Jacka Gmocha a Poláci na rozmoklém terénu bravurně zvládli maturitu z taktiky. Po penaltě kapitána Deyny a hlavičce Lata porazili Jugoslávce 2:1. Před nimi byl rozhodující mač o postup - s domácími Němci.

Ještě před šampionátem by o výsledku nikdo vůbec nediskutoval, jenže naráz se hodně odborníků přiklánělo na stranu Poláků. V dresu NSR hrály takové veličiny jako Beckenbauer, Vogts, Breitner nebo Gerd Müller, ovšem samotní Němci, jindy tak sebevědomí, ztráceli úsměv na rtech. Z Poláků šel regulérně strach, svým herním pojetím se stali vedle Nizozemců miláčky fanoušků, předváděli opravdu moderní rychlý fotbal, nesmírně účelný, plný krásných akcí, jimiž rozvrátili i proslulé italské catenaccio jak nic.

Zápas vešel do dějin jako "Vodní bitva ve Frankfurtu". Před jejím zahájením se přehnala nad městem málokdy vídaná průtrž mračen, která hrací plochu proměnila v jedno velké jezero. Na m² padlo 14 litrů vody během pár desítek minut! Hodně reálně se uvažovalo o odložení zápasu na další den, poněvadž podmínky hraničily s regulérností. Nakonec se však hrálo. Techničtí Poláci přišli o možnost využít svou velkou zbraň, terén hrál do karet především Němcům, jenže Poláci je zmáčkli takovým způsobem, že ti nevěděli, kde jim hlava stojí. Za první poločas měli jen jednu střelu na branku, a to ještě z přímáku. Zato "Orly Górskiego" si vytvořili mraky šancí, které však všecky do jedné pochytal ve fantastickém stylu chytající Sepp Maier. V druhé půlce lapil Tomaszewski Ulimu Hönessovi penaltu, Poláci zahodili další velké šance, Němci přestáli další fázi obrovského tlaku "białoczerwonych", poměr střel na branku byl 20:5 pro Poláky, když se v pokutovém území dostal poprvé nikým nehlídán Gerd Müller a jediným gólem utkání rozhodl. Do finále šli domácí, Polákům zbyly oči pro pláč a utkání o třetí místo. Sice vyčerpaní, ale přesto o poznání nažhavenější než Brazilci Poláci tento zápas vyhráli po trefě G. Lata.

Domů se vraceli jako králové. Deyna, Lato a Gadocha jako členové nejlepší jedenáctky turnaje, Tomaszewski ústy Pelého i jiných jako neoficiální nejlepší gólman světa, všichni pak s nabídkami k přestupu do renomovaných evr. klubů.

V kvalifikaci na ME 1976 jim los přisoudil Finy, Italy a Holanďany. Finy dvakrát bez problémů zdolali, v historickém klání v Chorzově rozdupali "Tulipány" v poměru 4 ku 1, ale protože s Italy jen dvakrát remizovali, díky porážce v Nizozemsku do Jugoslávie nejeli. Bylo by zajímavé pozorovat, jak by se naši kluci s Poláky vypořádali a jestli vůbec.

Sílu naši severní sousedé ukázali o pár týdnů později na LOH v Montrealu, kde přešli třeba i přes Brazilce, jakousi jejich neoficiální reprezentaci, do finále, tam však podlehli NDR 3:1. Szarmach se stal nejlepším střelcem turnaje, Poláci přiváželi domů stříbro, ovšem bylo to chápáno jako neúspěch! Takovéto vnímání si možná mohou dovolovat Brazilci nebo Italové, ale ještě donedávna v suterénu se pohybující Poláci? I to je pro ně typické. Buď jak buď, Górski odstoupil a jeho místo zaujal Gmoch. Na MS v Argentině pak jeli s velkým očekáváním, ovšem vraceli se s velkým zklamáním. Tým se nepodařilo přebudovat, dva kohouti na jednom smetišti - Deyna a vycházející superstar Boniek - bojující o vůdčí postavení tomu taky nepřidali, takže po postupu ze skupiny přišly dvě porážky od Argentinců, resp. Brazilců ve skupině finálové a jen jedna umolousaná výhra s Peru. Žádná sláva pro Poláky, kteří tajně mysleli na triumf.

Čtyři roky nato jeli na Mundial do Španělska poněkud zkrotlí. Situace v zemi po známých událostech ohledně Solidarity a Jaruzelského výjimečného stavu, následná půlroční pauza na mezistátní zápasy nevěstily nic dobrého. Ale Poláci opět překvapili. Jen díky Rossiho hattricku se nedostali až do finále a celková třetí příčka byla dozajista obrovským překvapením. Zdálo se, že na Wisle se opět rodí velký tým, rok na to tyto domněnky potvrdil Widziew Lodź svou semifinálovou účastí v PMEZ, ale to byla labutí píseň polského orla. Ve svých řadách měl celosvětově uznávané hráče, jako byli kupř. brankář Józef Młynarczyk, pozdější opora vítěze PMEZ FC Porta, teď v březnu zemřelý Włodimerz "Karino" Smolarek, otec Ebiho, bojovník a dříč k pohledání, který mimo jiné uměl jak málokdo zaběhnout na poslední minuty k rohovému praporku a tam si i několik desítek sekund krýt míč a šetřit drahocenný čas, potažmo hvězda Juventusu Zbigniew "Zibi" Boniek, lídr týmu, avšak na rozdíl od Deyny spíše sebestředný a ne tak pro kolektiv hrající borec. Přesto to s nimi šlo pomalu, ale jistě z kopce. Účast na MS v Mexiku skončila blamáží, po postupu ze skupiny s pořádně prodřenýma ušima přišel debakl od Brazilců 4:0 a na pár let byl na světové scéně od Poláků klid. Pár výborných hráčů (Warzycha, Kosecki, Iwan nebo Rudy) ještě netvoří dobrý mančaft, a když se poté na nějaký závěrečný turnaj dostali, hodně brzy se pakovali.

Letos hrají doma. Kdo ví, co to je podpora polských "kibolů", co to je polské národní povědomí, polská národní hrdost, kdo ví, co to je sebevědomí Poláků, přesvědčení o své výjimečnosti, svých schopnostech, ať už skutečných, nebo domnělých, nebude je brát na lehkou váhu. Málokdo v Evropě se umí vzedmout k tak zapáleným výkonům, pokud jde o svou "ojczyznu", jako právě Poláci. Tak bacha na ně!

Bilance let 1972-1986: Účast na čtyřech MS - 2x 3. místo, účast na dvou LOH - 1x 1. místo, 1x 2. Místo