Zlatá maďarská jedenáctka

Před více než šedesáti lety se na mezinárodní scéně objevil reprezentační tým, který dokázal od 4. 6. 1950 do 19. 2. 1956 prohrát jedno jediné utkání - finále MS, v dvojzápase s Anglií vstřelil 13 gólů a svým pojetím hry z gruntu změnil tvář fotbalu. Byl to reprezentační tým Maďarska. Toho Maďarska, co ho dnes s dobrým fotbalem spojuje jen málokdo. Bývaly však doby, kdy se do Budapešti jezdil učit fotbalu celý svět a hráči jako Puskás či Kocsis dávali hodiny...

Úvod
V meziválečném období platilo Maďarsko za všeobecně uznávanou fotbalovou velmoc. Hráči jako dr. Sárosi, Zsengeller, Kohut, Lázár nebo bouřlivák Toldi, to tehdy byla absolutní světová špička, reprezentace této země dosáhla svého vrcholu v předválečné době v r. 1938, kdy na MS prohrála až ve finále 4:2 s Itálií. Na klubové úrovni byl maďarský fotbal rovněž pojmem - ve Středoevropském poháru, což byl jakýsi předchůdce dnešní LM, získaly Ferencváros a Ujpest mezi lety 1927-1939 dohromady čtyři prvenství, plus tři finálové účasti. To ale nebylo nic proti tomu, s čím se maďarský fotbal vytasil po 2. svět. válce.

Po ní se dostával život - i ten fotbalový - pomalu do starých kolejí. Samozřejmě jak kde. Evropě vládl AC Torino, než celý mančaft v čele s Valentinem Mazzolou, otcem slavného Sandra, přišel o život při letecké havárii. Zatímco fotbalový svět truchlil a částečně se připravoval na MS 1950 v Brazílii, k jehož kvalifikačním zápasům řada zemí především z finančních důvodů ani nepřistoupila, rodilo se v jádru historické země zvané Uhry mužstvo, které vešlo do dějin této hry. Sebes Gusztáv (Zachovám dekorum a budu jména a příjmení uvádět v opačném sledu, tedy tak, jak je to v Maďarsku zvykem.) zde dal do kupy fenomenální tým, který doslova ničil své soupeře, rozbil všechna dosavadní schémata a dal fotbalu zcela nový rozměr. Zrodilo se mužstvo snů, jehož někteří hráči, jako kupř. Puskás, Hidegkuti, Koscis či Bozsik, dodnes patří k těm nejlepším, co kdy běhali za merunou. A nešlo ani tak o to, že vyhrávali, jako spíš o způsob, jakým totální destrukci soupeřových obran prováděli.

Maďaři totiž přišli s něčím docela odlišným. Až dosud hráli prakticky všichni tzv. "WM systémem", který poprvé svému Arsenalu naordinoval v r. 1925 manažer Chapman. Ve zkratce, oč šlo: rozestavení hráčů připomínalo výše zmiňovaná písmena. Obranné řady tvořily díky centrhalvovi, staženému mezi oba beky, písmeno "M" a jejich role spočívala v uzavření cesty k vlastní bráně. Tu soupeřovu dobývala útočná pětice, zřídkakdy se vracející k vlastnímu vápnu, rozestavená díky staženým spojkám ve formě "W". Celá hra měla spíše destruktivní charakter a byla poměrně dost zmechanizovaná, nějaká vlastní iniciativa se moc nenosila. Bránící borci měli získat míč a nakopnout ho dopředu, potažmo tento úkol svěřit záložníkovi. Rychlá křídla měla potáhnout balón - kopnout si ho před sebe - něm. "vor" (odtud "dát si fóra"), pak ho buď přímo, nebo přes spojku přihrát na středního útočníka, tj. centrforwarda (odtud "centr"), kterýžto buď střílel sám, anebo míče rozděloval spojkám. Tato vcelku až primitivní taktika s vyztuženou obranou se udržela při životě více než dvě dekády (samozřejmě s dílčími obměnami), než přišel onen maďarský výtečník, aby jednoho krásného dne provedl regulérní fotbalovou revoluci. Více než příznačné je, že tak učinil v době, kdy náš fotbal začal na WM díky nařízení shora teprve přecházet...

Sebesův zázrak
Sebes Guzstáv (1906-1986) jako hráč působil ve Vasasu Budapešť, franc. Villancourtu a Hungárii Budapešť, jednou dokonce reprezentoval. Do dějin však vešel jako kouč, resp. svazový kapitán. Byl též funkcionářem Maďarského olympijského výboru, spoluzakladatelem UEFA a jejím místopředsedou. Nad svými hráči měl díky tehdejší pol. situaci neomezenou moc, mohl je na hřišti držet, jak dlouho se mu zlíbilo. U repre vydržel do r. 1956, pak pokračoval v kariéře trénováním Dószy Ujpest, s níž získal dva ligové primáty.

Sebes, původním jménem Scharenpeck, byl skvělým stratégem a organizátorem. Zrušil veškerá dosavadní schémata a hráčům dal možnost improvizovat. Neznamená to, že by si každý mohl dělat, co chtěl, jen v duchu teze, že hráči nejsou mechanické hračky, nýbrž myslící lidské bytosti, využil tento muž hráčské geniality řady svých svěřenců, jejichž naturelu vlastně přizpůsobil i daný styl - a naopak. Technická vytříbenost byla u maďarských hráčů stejnou samozřejmostí jako dýchání, k tomu se přidružila pověstná tvrdost a disciplína. Postupně mu vykrystalizovala jedenáctka, jež v mžiku dostala přídomek "Zlatá" (maď. "Aranycsapat") a jíž se v historii fotbalu přiblížila jen málokterá, natož pak vyrovnala. Skládala se z těchto borců: Grosics (1) - Buzánszky (2), Lantos (4), Lórant (3), Zakarias (6) - Bozsik (5), Hidegkuti (9) - Budai (7), Puskás (10), Kocsis (8), Czibor (11). (nešlo ještě úplně o klasické 4-2-4, s nímž svět dobyli Brazilci, učící se právě od Sebesových hochů, ale prazáklad tohoto rozestavění.) V týmu se samozřejmě objevovala i řada dalších borců, namátkou zmíním jen Palotáse, J. Tótha, Szojku, Szilagyie, Sándora či Csordase. Já předkládám sestavu, jakož i rozestavení, jaké se v souvislosti se "Zlatou jedenáctkou" uvádí nejčastěji.

V čem spočívalo to novum? Šlo o jakousi pionýrskou fázi pozdějšího tzv. "Totálního fotbalu", s nímž na poč. 70. let přišli Nizozemci. Namísto dřívějšího bezduchého dodržování stereotypů začalo najednou docházet k prolínání hráčů i celých řad. Středního útočníka stáhl Sebes do zálohy, čímž se tento dostal k tvořivé i obranné činnosti, další dva záložníci měli defenzivnější úkoly, přičemž jeden z nich plnil roli jakéhosi volného hráče, a obránci pro změnu mohli šturmovat dopředu. Tito rychlí, důrazní a technicky velmi dobře vybavení beci byli schopni vymanit se z tlaku pomocí několika krátkých přihrávek za sebou či kličky. Míč posouvali na záložníky, kteří jej (po obejití protihráče či sérii narážeček) díky svému obrovskému akčnímu rádiu, úžasnému přehledu a vynikající technice směrovali na útočníky, a ti pak dokonávali přesnými zásahy zkázu soupeřových obran. Maďaři své protivníky doslova ubíjeli útočnou hrou, neustálými změnami pohybu, systému či tempa. Sevřené trojúhelníky krátkých přihrávek rázem vystřídala na milimetr přesná příhra i na 50 m, oku lahodící kombinace byla vystřídána báječnou individuální akcí, potažmo překvapivou střelou z dálky, s čímž si žádný protivník neuměl poradit. Dnes to vypadá jako samozřejmost, tehdy to však bylo něco nevídaného.

Základ mužstva tvořili borci dvou klubů - Honvédu Budapešť a MTK Budapešť. Za bolševika spadal prvně jmenovaný pod křídlo armády, druhý pod křídlo tajné policie. Mohli se tak v nich soustředit nejlepší fotbalisti země, podobně jak to bylo třeba v Rumunsku. Z nařízení G. Sebese se např. uskutečnil přesun některých hráčů (Czibor, Kocsis aj.) z Ferencvárosu do armádního Honvédu, čímž se sice na jedné straně vytvořil ohromně silný celek, na druhé však tím téměř odkrágloval předválečného giganta, familiárně zvaného "Fradi". Oba protežované kluby bez problémů vládly ligové soutěži, Honvéd byl dokonce jednu dobu nekorunovaným králem Evropy. A protože vlastně kopírovaly hru národního týmu, nebyl problém jednotlivé hráče zapojit. Zápasem, v němž 4. 6. 1950 deklasovali ve Varšavě 5:2 Poláky, odstartovali Maďaři zlatou, nejslavnější a těžko kdy napodobitelnou éru tamního fotbalu. Nezastavitelná mašina se pomalu začala rozjíždět vstříc nesmrtelnosti.

Zlatá jedenáctka
V bráně mužstva snů stál nejlepší brankář maďarské historie - Grosics Gyula (1926). Kvůli černému dresu se mu říkalo "A fekete párduc - Černý panter". Byl to gólman s úžasným postřehem a reflexem (na tu dobu skvělý průměr inkasovaných branek 1,04 na zápas), s perfektní kopací technikou, pověstný byl svým vybíháním. Předběhl svou dobu - nebyl přikovaný k brankové čáře, ale často se vysouval dopředu, aby jako jakési libero jistil beky hrající před ním. Do Honvédu přišel z rodného Dorogu a už ve dvaceti oblékl reprezentační dres. V r. 1949 se stal obětí provokatéra, když kývl domnělému agentovi na přestup do zahraničí. Trest byl vcelku milosrdný - pouhý rok distance. Jiní tehdy dostávali automaticky provaz... Účastnil se tří MS a střelám soupeřů čelil v 86 duelech. Nedávno proběhla médii zpráva, že 85iletý Grosics je po pádu na eskalátoru hospitalizován. Gyula Grosics je jedním ze dvou dosud žijících členů této jedenáctky.

Tím druhým je na pravé straně obrany nastupující Buzánszky Jenő (1925) vulgo "Kazal", tj. "Brousek". Přezdívka napovídá, co bylo jeho poznávacím znamením. Jako jediný z této party nehrál za některý z budapešťských obrů, ale v provinčním Dorogi Bányász. Urostlý šlachovitý obránce s prořídlými vlasy byl pro Sebese cenný díky své spolehlivosti. Šlo o nenápadného hráče, přes něhož málokdo prošel. Protlačil-li se do A-týmu ve 49 zápasech v konkurenci, jaká tehdy v Uhrách byla, a navíc z druhořadého klubu, to už něco znamenalo. V r. 1996 se stal místopředsedou domácího fotbalového svazu, v r. 2010 byl stadion v Dorogu pojmenován právě po něm.

V obraně mu zdatně sekundoval světlovlasý Lantos Mihály (1928-1989). Lántos (původně Lendenmayer) hrál spíš zleva, z obránců se asi nejčastěji vysunoval dopředu a v MTK i v reprezentaci byl kromě perfektně plněných obranných úkolů častým exekutorem standartek. Když si vezmete, že se tak dělo v sousedství Puskáse, jemuž v kopání penalt ustoupil i sám velký di Stéfano, nebudu muset celou tuto causu dál komentovat. Dodám jen, že v 52 utkáních za Maďarsko skóroval 5x. Jako trenér pak působil např. u mužstva Videotonu.

Zakariás József (1924-1971), hráč MTK a první, kdo z těchto borců odešel na věčnost. Reprezentoval 35x. Exemplární příklad radikální proměny systému hry: Vlastně to byl levý záložník, kterého Sebes stáhl dozadu, aby vykonával funkci jakéhosi předstopera. "Zaki", vzrůstem prcek, zastával černou práci a byl to neúnavný dříč, který toho oběhal neuvěřitelné množství. Tím, jak se stahoval, kryl záda svým ofenzivnějším kolegům a krásně doplňoval obrannou linii, v níž podobnou roli jakéhosi volnějšího psa obranáře plnil Lóránt, původním jménem Lipovics.

Elegantní obránce a záložník v jednom - to byl Lóránt Gyula (1923-1981), jenž přetáhl dres národního týmu přes hlavu 37x. Rovněž on se pokusil v r. 1949 ilegálně opustit zemi, byl zajat a až na Sebesovu intervenci, jenž se za něj osobně zaručil, propuštěn. Výborný technik, neúnavný pracant, málokdy chybující, hlídající přístup ke Grosicsově brance i v Honvédu, jenž po skončení kariéry dostal povolení trénovat v zahraničí. Dostal se i na lávku Bayernu. Sepp Maier s ironií ve své autobiografii vzpomíná na jeho (mírně řečeno netradiční) metody - "Bolí tě noha? Namaž si ji zubní pastou"! S řeckým PAOK Soluň získal "Lori" dokonce mistrovský titul. V r. 1981 zemřel během jeho ligového zápasu přímo na lavičce.

Tento nesmírně pružný obranný systém uvolňoval ruce, resp. nohy ofenzívním plejerům. Pakliže vzadu měli Maďaři hráče mezinárodních parametrů, kteří by byli ozdobou většiny klubů, tak na halvu měli duo, které, kdyby nebylo, tak by si je člověk asi musel vymyslet: Více zprava hrající Bozsik József (1925-1978) alias "Cucu", jak na něj volala jeho babička, maďarský rekordman v počtu repre startů (101), a vedle něj stažený útočník Hidegkuti Nándor (1922-2002), původním jménem Kaltenbrunner. J. Bozsik, fotbalista na pokraji geniality, byl vynikajícím, fantastickým špílmachrem s parádní střelou, schopným přihrávat opakovaně přesně na nohu spoluhráči, který od něj stál 50 i 60 metrů. Jeho přehled na hřišti byl zcela výjimečný, stejně jako způsob ovládání balónu. Pamětníci jej přirovnávali k J. Masopustovi, jak co do stylu hry, tak co do kvality. Bozsik se r. 1952 v konkurenci snajprů typu Puskáse či Kocsise dokázal stát maď. fotbalistou roku, když tito dva měli brankový průměr více než jeden gól na zápas! Jako kovaný soudruh byl jedním z těch, co se r. 1956 vrátili zpět do vlasti (viz níže). Na nejvyšší úrovni se dokázal díky perfektní životosprávě udržet až do svých 37 let, jeho obrovské popularity využívali komunističtí potentáti, kteří jej coby posledního z tohoto nezapomenutelného mančaftu (hrajících v rodné zemi) přemlouvali z propagandistických důvodů k neustálému prodlužování kariéry. R. 1968, tedy ve svých 43 letech, se dočkal toho, že stadion Honvédu byl pojmenován po něm. Problémy se srdcem však zapříčinily jeho brzkou smrt - zemřel na infarkt v pouhých 53 letech. V r. 2006 vedl v sedmi duelech maď. nároďák jeho syn Péter.

A Hidegkuti s bilancí 68/39? "Já jsem miloval fotbalovou hru. Vždyť je pro mne vrchol třeba Hidegkutiho klička na kapesníku, to je podobné, jak se mají měnit metafory. The Fascination," píše ve své knize Kličky na kapesníku Bohumil Hrabal. "Hidegkutiho klička na kapesníku, kde se zvrátí hra." Ano, "kde se zvrátí hra" - na to byl právě tento hráč MTK mistr nad mistry. Tím, že ho Sebes stáhl z útočné vozby, mu umožnil pendlovat po celém hřišti. "Öreg", tj. "Dědek", jak mu spoluhráči přezdívali (Jak jinak, byl přece o dva tři roky starší než většina ostatních...), se plnohodnotným členem kádru stal v duelu se Švýcary, když střídal za stavu 0:2. Během poločasu pak vyvrátili Maďaři švýcarskou závoru z pantů hned 4x. Málokterý hráč měl kdy takový vliv na změnu pojetí fotbalu jako tento "potulný střední útočník", jak ho nazvali na Ostrovech. Jeho devízami byly předvídavost, čtení hry, cit pro změnu rytmu hry, cit pro načasování přihrávky, výběr místa. Dokázal být všude, dokázal doplňovat defenzivně laděného Zakariáse a pomáhat řídit hru Bozsikovi, který to díky nesmírně úspornému stylu hry se zbytečným pohybem moc nepřeháněl. Hidegkuti přihrával i střílel, neustálým pohybem dovedl soupeře umně vymanévrovat z výhodných pozic. Nebylo snad gólu, na kterém by se nepodílel jeden z těchto dvou. "Dnes často vidíme a říkáme, že hráč přenesl další odpovědnost na spoluhráče, byť obsazeného nebo skrytého. To by Bozsik a Hidegkuti nikdy neudělali, to by bylo pod jejich důstojnost," stojí v jedné publikaci. Tito dva pánové pozdvihli bez nadsázky fotbal na umění. I po "Dědkovi" je pojmenován stadion - ten MTK.

Na levém křídle pak řádil excelentní technik Honvédu Czibor Suhai Zoltán (1929-1997). Pro onu brilantní techniku se mu říkalo "Rongylábú", což ve volném překladu znamená "Ten, co dělá nevyzpytatelné pohyby". Další jeho přezdívka zněla "Bolond", což slovník překládá různě jako "Podivín" či "Magor". Velice rychlý kluk, který svým kolegům ve středu útoku sypal pohádkově krásné centry, přičemž sám nebyl žádný dřevák, pokud se střelby týče - ve 43 startech za Maďarsko skóroval 17x. Původně se však věnoval skoku vysokému. Důležitý člen týmu, který po tzv. "Maďarských událostech" emigroval. Hrál za AS Řím, pak např. i za slovutnou Barcu, s níž získal prvenství v Poháru veletržních měst (jakýsi předchůdce dnešní EL) a finálovou účast v PMEZ.

Na druhé straně útočné formace nastupoval nejčastěji šikovný štírek Budai Lázslo (1928-1983), zvaný též "Pūpos" = "Hrbáč". Uváděl se rovněž pod jmény Bednarik Lázslo nebo Budai II. Rychlý a technicky skvěle vybavený hráč se schopností odkopat zápas i jako halv se však nehrbil před soupeřovými obrannými bloky, byl schopen dát v 39 mezistátních utkání 10 banánů, z toho např. čtyři do polského "košíku" v jediném utkání. Z křídla, podotýkám. Klub s názvem Rákospalotai Egyetértés pojmenoval svůj stadion právě po něm.

A pak zde byl Kocsis Sándor Péter (1929-1979). Pokud jsem záložníky "Zlaté jedenáctky" uvedl tak vzletnými slovy, tak co se vnitřního útočného dua, nenacházím žádná vhodná slova na úvod, ba ani žádný adekvátní příměr. Sándor Kocsis. Co říct k němu? Trojnásobný král ligových střelců - 1951 (26/30), 1952 (26/36), 1954 (26/33). V půlsezóně r. 1950 měl bilanci v Honvédu 15/24! Mnohými je považován za nejlepšího hlavičkáře historie. Ačkoli měřil jen 177 cm, neběhal snad v té době po světových hřištích chlap, který by ho dokázal přeskočit. Jeho střelba hlavou byla pověstná. Tento kluk balóny do branky nehlavičkoval, ten je tam nemilosrdně zabíjel jak hřebíky. Pokud se o někom řekne, že má na hlavě kopačku, tak tento člověk tam měl beranidlo. Šest hattricků v repre, jednou čtyři góly, nesčetněkrát po dvou. V 68 zápasech se radoval 75x! Na MS 1954 skóroval v 5 zápasech 11x! Ta čísla jsou až neuvěřitelná, neskutečná. Znamenitý technik, elegancí oplývající šutér a nemilosrdný gólový zabiják "Kocka" - "Kostka" v 56. emigroval, nějaký čas kopal ve Švýcarsku, aby pak spustil kotvy v barcelonském přístavu, hned vedle Cziborovy bárky. Na předchozí léta však už v Barce nenavázal, to snad ani nebylo v lidských silách. Jeho bilance v jejím dresu je "pouze" 126/81. V r. 1966 po těžké autonehodě přišel o obě nohy, a když mu při hospitalizaci v r. 1979 lékař barcelonské nemocnice oznámil, že má nádor, ihned po jeho opuštění pokoje vyskočil z okna. Nebylo mu ještě 50 let...

A na závěr ten nejlepší z nejlepších - Puskás Ferenc Biró (1925-2006), zvaný "Öcsi" tj., "Bráška". Kapitán mužstva. O něm se moc rozepisovat nebudu, nedávno jsem mu tu věnoval celý článek. Jen něco málem čísel a jedna krátká historka: Jeho průměr na zápas činí 0,96 gólu, např. ve 42 zápasech PMEZ rozvlnil síť 37x! A ještě ona slíbená historka, no, možná spíš drb: maď. ministr vnitra, člověk, jenž rozhodoval o životě a smrti každého Maďara, dostal na počátku 50. let otázku, zda má nějaké přání: "Ano, chtěl bych být Ferencem Puskásem."

Tito pánové smetli z cesty prakticky každého, kdo se jim postavil do cesty. V tom mančaftu byla strašlivá síla, soupeře drtili jak rozjetý sentinel, nikdo neměl páky na to je zastavit, nikdo ani nevěděl jak. V Helsinkách v r. 1952 hladce vyhráli olympijský turnaj, když ve finále po nádherném sólu Puskáse porazili tehdy opravdu velmi silnou Jugošku 2:0. Od výše zmiňovaného klání s Polskem r. 1950 neprohráli jediný zápas a smutní odcházeli až z toho 33. v řadě - jako na potvoru šlo o finále MS. Skóre této epochy je vskutku impozantní - 142:31. Pokud vás zaráží relativně vysoký počet inkasovaných branek, tak vězte, že Sebes si mohl jistou propustnost obrany dovolit. Věděl totiž, že ofenziva mu skýtá takový potenciál, jaký dosud žádný trenér v mužstvu neměl, a že se může bezpečně spolehnout na to, že tým své soupeře jednoduše přestřílí. Nadřazenost Maďarů uznávala celá Evropa a unisono hovořila o zázraku. Teda kromě Anglie. Ta ústy svých činovníků vzkázala do Budapešti: "Hej, frajeři, přijeďte do Wembley, ukažte, co ve vás je." "Není problém," zněla odpověď. A tak frajeři v listopadu 1953 přijeli do Londýna, aby zde 25. 11. sehráli "Utkání století", jak se tomuto souboji říká. Přijeli, aby bez jakéhokoli sentimentu rozbili nimbus domácí neporazitelnosti pyšného Albionu.

Utkání století
Maďary nikdo z Ostrovů neviděl hrát, jen o nich četli. Televize nebyla, fundovaných komentářů, jakých je na Eurofotbalu denně hafo, bylo pomálu, v hlavách Angličanů vězela představa o nadřazenosti "Kolébky fotbalu" nad dětmi, jež už měly jinou kojnou. Tvrdošíjně lpěli na zastaralém WM systému a zápolení těchto dvou reprezentací pro ně bylo jen otázkou skóre. Stejně lehkovážně je brali sami hráči, mezi nimiž byli takoví velikáni jako Matthews, Ramsey či Wright. "Budou hrát v papučích, ty vyřídíme raz dva," dělali si ještě při nástupu prču mezi sebou v narážce na nezvyklé kopačky soupeře. Sotva se však stihli podařenému džouku dosmát, prohrávali 0:1. Ve 45. sekundě skóroval bombou do šibenice Hidegkuti. V 15. minutě sice stihli ještě vyrovnat, ale pak se stali doslova obětí maďarského řádění. Více než 100 000 užaslých Angličanů v hledišti jako posledním z Evropanů došlo, že s Maďary není žádná sranda. Všichni, co tehdy přišli, pochopili, co přesně si mají představit, když se řekne: "Maďaři útočí." Angličané, kteří ještě nikdy v historii nebyli doma poraženi týmem z kontinentu (celých 90 let), prohráli 3:6, a to ještě mohli být rádi. Kromě šesti gólů trefili Maďaři 2x tyč, zahodili šest sedm vyložených šancí (jen Budai tři), jednu branku jim rozhodčí nesmyslně neuznal pro "ofsajd". Ostrovní tisk to pak ohodnotil slovem "masakr".

Byl to podvečer dvou hráčů - Puskáse a Hidegkutiho. Prvnímu se před zápasem smáli, cvalíkovi jednomu, druhého ani pořádně neznali. Oba pak společným dílem se soupeři cvičili způsobem, který jim v paměti musel zůstat ještě hodně dlouho. Rozebírali je jak lego, obránci vůbec netušili, koho mají hlídat a zda vůbec někoho hlídat, protože jakmile přistoupili k jednomu, otevřeli prostor pro vniknutí do šance dalším. Kocsis přeskakoval o hlavu větší zadáky jak nic, křídla si dělala, co chtěla, zejména pak Budai, Zakariás čistil prostor, Bozsik několikrát předvedl svůj slalom... Vířivý pohyb celé party kolem kapitána Puskáse, překvapivá změna pozic na všech postech, rychlost, dynamika a znamenitá technika každého jednoho soupeřova hráče, to bylo něco, co dosud nikdo z Ostrovanů neviděl. A teď toho museli být trpnými účastníky. Diváci na to vše hleděli úplně konsternováni. Ani oni se s něčím takovým ještě nesetkali, vůbec si nedokázali představit, že je něco takového možné. Byli z toho, co hoši v červeném prováděli s výkvětem jejich země, úplně hotoví. Bobby Robson vzpomínal, že mu maďarští hráči připadali jak bytosti z Marsu. "Marťan" Puskás útočil, střílel, přihrával, dirigoval, "Marťan" Hidegkuti pokryl celý prostor a svou subtilní postavou nedal soupeři žádnou možnost ho zastavit. Ve 20. minutě na sebe Puskás natáhl čtyři hráče soupeře a vleže nahrál Hidegkutimu na gól. Čtyři minuty na to po centru Czibora, který se zničehonic zjevil neočekávaně napravo, zavěsil "Öcsi" sám, když zesměšnil stahovačkou ve vápně Wrighta, a záhy na to tečoval Boszikův přímák. V 58. minutě pak tvrdou ranou zpoza velkého vápna zvýšil Boszik. Dílo zkázy frustrovaných anglických chudáků dokonal v 65. minutě po nádherné akci Hidegkuti: levé křídlo "Bolont" se objevil na pravém beku, přihrál "Kazalovi", jehož centr prodloužil hlavou "Pūpos" na "Kocku", ten vrátil "Öcsimu", který jej zpracoval na prsou a z halfvoleje přihrál "Öregovi" - 6:2 (česky: Czibor - Buzánszky - Budai - Kocsis - Puskás - Hidegkuti). Kosmetické úpravy Mortensena v 37. a Wrighta z penalty v 62. nebral nikdo vážně. Podceňovanému Hidegkutimu, s hattrickem hlavní hvězdě tohoto duelu, pak nabídlo několik manažerů smlouvu ještě v kabině, ten však s díky odmítl.

Výsledek vzbudil ve světě mimořádný ohlas. Kdo se maďarského národního týmu až dosud bál, začal se před ním nyní třást. Porazit Anglii u nich, to se rovnalo takřka zázraku. A navíc ten způsob... A výsledek... (Ještě téhož roku byl maď. televizí natočen krátkometrážní film /cca půlhodinový/ Utkání století. V r. 1999 pak vznikl výborný film nazvaný lapidárně - 6:3. Tato kvalitní pol. satira na 50. léta pojednává o týpkovi z dnešní doby, fotbalovému maniakovi, který lituje, že nemohl onen zápas zažít. Když jej jakási starší ženská pozve, aby jí pomohl vyklidit cimru po zemřelém manželovi, najde poklad - celá pokoj je vyzdoben fotbalovými suvenýry té doby, v čele s repre dresem. Fascinovaný ulehne do lůžka, usne a přenese se s myšlením z 90. let do listopadu 1953. Skvělá je např. scéna, kdy borec díky svým podrobným znalostem zápasu otráví předčasným komentováním gólových akcí životní zážitek chlapům v hospodě, poslouchajícím reportáž z rádia.

Hrdý Albion byl brutálně potupen. Žádal odvetu. Ta se odehrála v květnu r. 1954 na Népstadionu. Výsledek 7:1 pro domácí celek byl pro hosty ještě milosrdný. Na jejich branku se valil útok za útokem, bezradnost a beznaděj z nich přímo čišela. Zápas připomínal pogrom, Maďaři svého protivníka úplně zničili, rozdupali v prach, vyřídili ho naprosto neuvěřitelným způsobem - kromě sedmi gólů vystřelili ještě 28x, z toho 18x na bránu! Dovedete si to představit dnes?! Soupeřům povolili skórovat až v 68. minutě za stavu 6:0... Blížilo se MS ve Švýcarsku, nikdy předtím a ani potom neměl nějaký šampionát většího favorita. (Na tomto místě musí0m poupravit nepochopitelnou minelu, jíž jsem se dopustil v článku o Puskásovi, kdy jsem spojil dvě skutečnosti. Anglány sice výsledky z tohoto dvojzápasu vzaly opravdu fest, ale na MS jeli! Každopádně zápas ve Wembley změnil konzervativní způsob uvažování a i oni se podřídili modernímu trendu. "Jeden jediný zápas obrátil naruby smýšlení všech," podotkl po čase B. Robson. První vlaštovkou nového trendu pak byli Busby babies.)

MS 1954 ve Švýcarsku
Cestu na šampionát měla "Zlatá jedenáctka" snadnou - Poláci pochopili, že proti nim prostě nastoupit nemůžou a rozumně se kvalifikace vzdali. Nechtěli si kazit dosavadní bilanci, jež v posledních pěti duelech s tímto sokem ustrnula na čísle 29:7 (pro Maďary). Dva zápasy ve skupině vyhráli Maďaři se skórem 17:3! Jižní Koreu vypráskali 9:0, Němcům, tj. NSR, to nandali 8:3! Draze však za to vítězství zaplatili - po likvidačním faulu Liebricha odnesli ze hřiště na nosítkách hlavní hvězdu - Puskáse. I bez něj ale ve ČF porazili v tvrdém a místy až brutálním zápase Brazílii 4:2, když byli za vzájemnou potyčku vyloučeni Hidegkuti s Niltonem Santosem a poté i Brazilec Humberto za odporný faul zezadu. Po závěrečném hvizdu se strhla nechutná strkanice, facky lítaly jedna radost a dva tisíce běsnících braz. fans musela uklidnit až policie. V SF pak v oboustranně nádherném představení porazili Maďaři bývalé mistry světa z Urugaye 4:2 po prodloužení. Po závěrečném hvizdu tohoto duelu brečeli všici tito dospělí chlapi jak malí synci - jedni smutkem, druzí radostí.

Ve finále čekali v Bernu na Maďary staří známí - Němci. Měla to být snadná záležitost. Nebyla. Proti podceňovanému soupeři nasadili i nedoléčeného Puskáse. Sebes si prostě nedovolil nepostavit ústřední postavu svého týmu do tak významného zápasu, byť nebyl 100% fit. Kapitán mužstva se mu odvděčil gólem už v 6. minutě, a když tři minuty na to, napálil Czibor míč do sítě podruhé, zdálo být se všecko hotovo. Jenže hráči jako Morlock, Rahn, Walter či Posipal se nesesypali a ještě do přestávky srovnali. V 85. minutě se pak Rahnovi z ojedinělého kontru podařilo zavěsit, a poněvadž gól vstřelený Puskásem prakticky vzápětí nebyl uznán pro domnělý ofsajd, mohli se radovat naši západní sousedé. Přestáli místy až drtivý nápor Maďarů, kteří jen na branku vystřelili 25x, několikrát navíc zazvonila tyč! Sám Kocsis pak trefil mezi tři tyče 8x! Dnes na branku 8x nevystřelí ani celé mužstvo dohromady... I o tomto zápase byl natočen film (2007), německý. Jmenuje se "Zázrak v Bernu".

1954-1956
Domů se vrátili Maďaři jako spráskaní psi. Nikdo nechápal a ani nechtěl pochopit, co se v Bernu stalo. Hlavní vinu kladl kdekdo Puskásovi, bez ohledu na to, že byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje - po pouhých třech zápasech! Prý zájmy celku podřídil zájmům svým. Nepomohla prohlášení trenéra vítězů S. Herbergra, že Puskás podal výborný výkon (což byla ostatně pravda), z miláčka národa se stal vyvrhel, prašivý pes, do něhož si každý chtěl kopnout. Sebes pak porážku vysvětloval i tím, že na mužstvo dolehla psychická deka. Noc před finále se nevyspali, protože u hotelu, v němž bytovali, probíhal zrovna karneval a muzika hrála, břinkala celou noc. Bez policejní ochrany se pak na stadion museli prodírat stovkami fanoušků a na hřišti to pak bylo jaksepatří znát. Dva góly na sebe vzal i Grosics. Nic z toho nepomohlo, Puskás se stal černou ovcí. A přestože "Aranycsapat" neprohrála dalších 18 utkání v řadě (se skórem 69:20), národ mu to neodpustil.

Není tedy divu, že s některými spoluhráči využil možnosti odejít za kopečky. Lidové povstání z r. 1956 vedené Imre Nagym bylo krvavě potlačeno Rudou armádou. Hráče Honvédu zastihly tyto události v Bilbau, kde hráli zápas PMEZ. Odveta se namísto v rozbouřené Budapešti hrála v Bruselu. Hráči pak řešili dilema, zda se vrátit, nebo ne. Tým jako celek přijal nabídku na jihoamerické turné (navzdory zákazu svazu), kde si získal obrovské renomé. Po návratu do Evropy rozbíjeli šapitó při exhibičních kasamačích v různých evr. městech (např. Barcu porazili 4:3), ale bylo jasné, že takhle to dál nejde. Opět se vrátilo ono bruselské dilema. Někteří, jako třeba Bozsik či Grosics, se pokorně vrátili, jiní, kupř. Puskás či Kocsis, dali přednost zahraničnímu angažmá a životu ve svobodné zemi.

V jejich vlasti se k moci opět dostaly staré kádry a přitvrdilo se. Byl konec pokusům o jakousi obrodu, byl konec i "Zlaté jedenáctky". Definitivní. Tým, který postupně začal stárnout, se rozpadl ze dne na den. Téměř všem jeho členům bylo v r. 1956, kdy přišla první (vyjma finále MS) porážka po letech přes třicet. 3. května prohráli v Turecku 3:1, když soupeři zachytal gólman tak, jak už potom nikdy žádný Turek ne. Bylo třeba začít budovat nový a na minulost zapomenout. A to doslova. Když hrál Honvéd jednou v Madridu s Realem, maďarské noviny nejenže nezveřejnily jméno jednoho ze střelců Pusinek - Puskáse, ale neuvedly ho ani v sestavě. Prostě napsaly sestavu jen o deseti jménech. Jeho jméno bylo tabu.

Léta poté
Na MS 1958 nejeli Maďaři s přehnanými ambicemi. Taky vypadli už ve skupině. Postupně však začali zabudovávat nové hráče a z kraje 60. let o nich začalo být opět hodně slyšet. Národní tým patřil znovu mezi nejlepší celky světa a hráči jako Tichy, Fenyvesi, Meszöly, Dunai II či Bene, Szentimihályi a Albert byli hvězdami první kategorie. Posledně jmenovaný získal r. 1967 v konkurenci takových frajerů jako Best, Beckenbauer, Seeler, Eusebio, B. Charlton, Rivera atd. Zlatý míč. V r. 1960 získali maď. junioři primát na ME; seniorská repre skončila na ME 1964 na 3. místě, olympijský turnaj vyhráli Maďaři hned 2x za sebou (1964 a 1968) a v r. 1972 skončili druzí. Na MS však neuspěli. Našim fanouškům je znám vpravdě až nadlidský výkon brankáře Schrojfa ve ČF v Chile, kde nepustil za svá záda ani jednu z i těch nejvyloženějších šancí, jaké si kdo umí představit. O čtyři roky později sice ve skupině vyřadili v zápase skvělé úrovně Brazilce s Pelém v sestavě, ale ve ČF je z Anglie poslali domů reprezentanti SSSR. A kluby? Dozsa Ujpest se v r. 1962 dostala do semifinále PVP a v r. 1968 do finále Poháru veletržních měst. Vasas Györ v r. 1965 hrál SF PMEZ a obrozený Ferencváros kromě finále Poháru veletržních měst v r. 1968 tentýž pohár tři roky předtím vyhrál!

Do Mexika v r. Maďaři 1970 nejeli, letenky jim v rozhodujícím zápase stornovali naši kluci v čele s Kvašňákem. Posledními výkřiky umírajícího obra bylo 4. místo na ME 1972, semifinále UEFA v r. 1972, resp. finále PVP v r. 1975 v podání "Fradi", tj. Ferencvárosu a SF PMEZ v r. 1974 Ujpesti. Avšak sláva maďarského fotbalu se pomalu a jistě přesouvala z hvězdných výšin do suterénu. Nebýt rekordní výhry nad Salvadorem 10:1 (ve Španělsku 1982), přešlo by se jejich účinkování na dvou MS v 80. letech mávnutím rukou. A když v r. 1991 prohráli na vlastním hřišti s Islandem 1:2, a to pod vedením Puskáse, jenž měl být garantem změny k lepšímu, mávli rukou nad celým maďarským fotbalem i jeho fandové. Posledním fotbalistou, jehož jméno mělo ve světě jakýs takýs zvuk, byl v 80. letech Lajos Détári. Tím se ale končí výčet úspěchů někdejší velmoci. Za definitivní konec maďarského fotbalu označila tamní média smrt Ference Puskáse v r. 2006. Monumentální pohřeb se státními poctami spojený se státním smutkem jakoby to potvrzoval.

Z dřívější princezny a posléze královny, ba císařovny, se stala Popelka. Vstane z popela jako bájný Fénix?