Africký pohár národů 2019 - Představení skupiny A

Letošní fotbalové léto je vskutku nabité k prasknutí, a jako poslední z nepřeberného množství seniorských či mládežnických mezinárodních turnajů se rozjede Africký pohár národů. Jak se říká, to nejlepší na konec. A jak už se za posledních několik let stalo naprostou tradicí, EuroFotbal u africké oslavy kopané nemůže scházet...

Africké poháry národů pro vás pokrýváme každým ročníkem od roku 2012, od zambijské pohádky Hervého Renarda. Za těch sedm let jsme si už dovolili mnohé — od slovních hříček v titulcích po mohutnou podporu kultu Aristideho Bancého. Emmanuelovi Mayukovi jsme roku 2012 tleskali a další léto jsme se mu smáli. A tak dále.

Věříme, že jsme si za ta léta i přes neustálé účasti Mali a Ghany v semifinále společně užili pořádnou kupu legrace, a zároveň si získali nějaké věrné příznivce, s nimiž si zpestříme i letošní šampionát. Ten taky hned od počátku s ohledem na zmíněné tradice pojímáme trochu jinak; zase s o něco větším nadhledem.

Z určité části je to nicméně dílo nutnosti — s rozšířením počtu účastníků na 24 se na letošní turnaj do Egypta probojovaly i mančafty, o nichž jednoduše nic moc relevantního dohledat nelze, a tak je zapotřebí částečně kompenzovat informacemi ne až tak užitečnými. Snad nám tedy prominete. Za dva roky se polepšíme, slibujeme.

Pro zpestření jednotlivých profilů potom představujeme tzv. "Index Henryka Kasperczaka", celosvětově užívanou jednotku pro srovnávání trenérů afrických národních týmů.

Premisa je jednoduchá: takový normální Henryk Kasperczak začal trénovat někdy v devadesátkách, teď mu je kolem 70 let a po celém kontinentě se už řádně nacestoval, aniž by přes vyplýtvání několika pokusů získal jediné zlato z APN. Jinými slovy je to bílý, starý Evropan bez doopravdy velkého úspěchu.

Sám Henryk Kasperczak je od posledního Afrického poháru již (snad, doufejme) v důchodu, ale to opravdu neznamená, že na tomto šampionátu nenarazíme na žádného z jeho nohsledů.

Pojďme si tedy všechny účastníky, jednoho po druhém, jaksepatří představit...




Lekce z minulosti:

Když si mezi lety 2006-2010 Egypťané kráčeli pro tři zlata na Africkém poháru národů v řadě, činili tak dosti nevídaným způsobem — dnes už jsme si možná na formaci 3-5-2 znovu přivykli, ale roku 2010, kdy se Hassan Shehata po třetím triumfu pomalu chystal od kormidla, stále představovala jistý anachronismus. V Africe ovšem fungovala; většina týmů hrála na dva útočníky, a ti se proti takovému rozestavení dusili. Egypt navíc měl tolik ofenzivního talentu, že během svých zlatých poutí zvládal vrchem bavit atraktivní kopanou a na prostoru oněch tří ročníků dohromady nasázel 42 branek, aniž by utrpěl jedinou porážku.

O sedm let později se Egypt na APN vrátil se zdánlivým úspěchem — zajistil si čtvrtou finálovou účast během 11 let. Přitom však docílil pouhých pěti branek, tedy jedné třetiny vlastního přídělu z roku 2010, resp. 2008. Obránci pod vedením Héctora Cúpera seděli zaražení hluboko na vlastní polovině, krajní beci měli v podstatě zakázáno vyrážet dopředu, ve středu pole "tvořili hru" Tarek Hamed a Mohamed Elneny, hrotový útočník měl nakázáno hlavně běhat a bránit, a všichni se akorát chytali každého příspěvku Mohameda Salaha jako tounoucí stébla. Bylo to otřesné, a na loňském MS se to již promítlo přesně v 0 bodů.

Lekce pro tento šampionát tedy zní... třeba... zkusit tentokrát něco mezi? Zkusit najít rovnováhu mezi špičkovou ofenzívou i tuhou defenzívou? Já vím, radikální myšlenka.

Nejlepší scénář:

Mohamed Salah se zase na pár zápasů vcítí do krále Midase a promění vše, čeho se dotkne, ve zlato. V kvalifikaci si sama liverpoolská hvězda zorchestrovala debakl proti Nigeru (2+2 při výhře 6:0) a gólem i druhou asistencí se podílela také na přestřílení Tuniska v těžkém domácím utkání loni v listopadu. Pozoruhodné je, že prohru 0:1 v Tunisku ještě pod vedením Cúpera a výhru nad stejným soupeřem pod Aguirrem dělí rok a půl, a přitom spojuje mizivý počet pasů pro Salaha (13 vs 18). A přece v jednom utkání Egypt uspěl díky třem gólům i za vydatného přispění své největší hvězdy. Proti eSwatini se za stavu 3:0 a téměř nevyužit Salah nudil natolik, že čtvrtý banán do sítě zakroutil přímo z rohu. Vždy to zkrátka nějak šlo.

Něco se tedy možná změnilo. Minimálně podpora krajních beků, kteří teď oficiálně smí překročit půlící čáru, se zvýšila. Naučil se snad i Tarek Hamed nahrávat na více než tři metry? Možná. Byla by to bomba.

Nejhorší scénář:

S Egypťany se stále počítá do širšího okruhu favoritů na zlato, ale co si budeme povídat, na Salahově roli spasitele se vcelku tolik nezměnilo. A odtáhnout na svých bedrech do finále hned dva nikterak zvlášť dobré týmy, to už by byl výkon hodný samotného Herkula.

Naše očekávaná sestava od zálohy po útok se oproti minulému Africkému poháru (2017) a loňskému mundialu nezměnila na ani jednom postu, což samo o sobě vskutku nevěstí nic dobrého. Ano, Koka mezitím prodělal menší renesanci v Olympiakosu a pod Aguirrem nemá tak svázané nohy, ale za repre se stále naposledy trefil... um... v listopadu 2015. To už je pořádná šňůra. Trézéguet se potom ukazuje jako specialista na kvalifikaci, který je následně všemi označen za "hráče ke sledování" a na turnaji předvede velké kulové. To byl opět případ dvou posledních (a za jeho éry jediných) turnajů — tak proč by to teď mělo být jiné? Amr Warda může nahradit veterána Saida a učinit se "falešnou desítkou", ale ani on týmu na kreativitě nepřidá a Salahovi na úkolech neubere — sám raději dribluje, na kolmice ho zrovna neužije.

Tvář týmu:

*zakryje si jméno Mohamed Salah v nominaci... nope*

Egypťané se vám sice budou snažit namluvit, že kromě chybujících obránců, kteří tentokrát nejsou tak úzkostlivě chráněni záložníky, jim v cestě za zlatem nic nebrání. Vyloučeno podle nich možná nebude ani to, že se 34letý veterán a původním povoláním křídlo Walid Soliman zázračně promění ve tvořivou "desítku”, jakou v Egyptě marně hledají od konce legendárního Aboutriky. Holou pravdou nicméně zůstává, že pokud se Salah na tomto turnaji nepotká s formou, Faraoni končí podstatně dříve než předloni.

O Salahovi se sice letos nemluvilo tolik jako v předešlé sezoně, ale to mu může spíš prospět. Po 44gólovém ročníku se od něj v Rusku nejspíš čekalo až příliš, a tak i když dal oba góly Egypta na prvním světovém šampionátu od roku 1990, který v kvalifikaci víceméně na vlastní pěst vystřílel, mnoho konzumních diváků se příliš neostýchalo a šmahem jej označilo za jedno ze zklamání turnaje. Tím on nicméně byl tak akorát v porovnání s nabobtnalou aurou, za níž nestojí nikdo jiný než průměrný konzumní divák Premier League.

Nenechte se mýlit: propad o 10 ligových gólů na sezonu ze Salaha nedělá o nic menšího tahouna Egypta; ten je na něm závislý jen o píď méně než před rokem. Pokud se Salah před domácími fanoušky nepochlapí — a že naposledy se tam na alespoň jednom gólu v soutěžním utkání nepodílel 29. března 2016, sedm zápasů zpátky, což je série hodná udržení a závidění — budou Egypťané v pořádné bryndě, to ne že ne.

Trenér Javier Aguirre
Index Henryka Kasperczaka: 3 ze 6 (kontinentů)

Šedesátiletý Mexičan prozatím trénoval tři různé národní týmy a vždy přitom působil v jiné konfederaci — nejprve přišla samozřejmě na řadu jeho vlast, se kterou se o štěstí pokoušel hned dvakrát a končil vždy po typicky mexickém osmifinálovém krachu na světovém šampionátu (2002, 2010); potom se vydal do Japonska, s nímž po suverénním výkonu ve skupinové fázi Asijského poháru 2015 (tři výhry, skóre 9:0) jako na potvoru opět vyhořel hned na první překážce ve vyřazovacích bojích, přestože se to obhájcům titulu nestalo na čtyřech minulých turnajích, z nichž tři ovládli; no a nyní ve čtvrtfinále plánuje poprvé v kariéře oddělat rovnou samotného pořadatele, protože takový on prostě je, s tím už nic neudělá.

Do Japonska se Aguirre odebral po mistrovství světa 2014, a pakliže s sebou měl přinést závan čerstvého vzduchu, určitě takové poslání nenaplnil. Na lednovém Asijském poháru dál bezvýhradně sázel na vyprahlého Shinjiho Kagawu a na starého konzervativce Alberta Zaccheroniho osvěžujícím způsobem navázal tím, že svou zkušenou zahajovací jedenáctku odmítl protočit i před nic neřešícím třetím zápasem ve skupině. V Egyptě si zatím jeho přínos pochvalují — tým pod ním není tak sevřený jako pod defenzivně laděným Héctorem Cúperem, ale to ze všeho nejvíc signalizuje proklatě nízko položenou laťku, respektive standard. Takže všechna čest za demolice Nigeru a eSwatini v kvalifikaci, ale zajíci se počítají až po APN.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): M. El Shenawy — A. Elmohamady, B. El-Mohammady, Hegazy, Ashraf — Hamed, Elneny — Salah, Said (Soliman), Trézéguet — Ahmed "Koka" Hassan.

(td)

---

---

Lekce z minulosti:

Demokratická republika Kongo (aka Doktor Kongo) už vlastně v současnosti platí za stabilní, zavedenou součást jakéhosi širšího okruhu kontinentálních favoritů; je to docela podobná pozice jako ta, kterou se (zhruba stejně) dlouho na evropské půdě opájí reprezentace bývalého konžského kolonizátora, Belgičanů. Stejně jako oni má i DR Kongo zábavný tým s velkým ofenzivním potenciálem, tým, kterému většina lidí tak nějak podvědomě fandí, pokud jej rovnou jakože hipstersky netipují na "překvapivého” vítěze (už pět let v kuse). A dílčí úspěchy Konžané skutečně sbírají — na posledním Afconu dal Junior Kabananga tři góly, což mu stačilo ke koruně nejlepšího střelce turnaje. Dva roky předtím Leopardi dokonce brali bronz (a Dieumerci Mbokani dal tři góly, což mu rovněž stačilo ke koruně nejlepšího střelce turnaje).

Kabananga ani Mbokani letos sice v týmu nejsou, takže tentokrát bude nejlepším střelcem muset být někdo jiný (asi Cédric Bakambu), jinak se ale nezměnilo prakticky vůbec nic — Leopardi opět startují turnaj v totožné pozici, které někteří říkají "černý kůň” a někteří "spolufavorit”, ale všichni se nakonec shodnou na tom, že by sice mohli dojít daleko, ale zase ne až moc daleko. Toto je tým, který je schopný uběhat prakticky každého (ačkoliv řadě opor už je přes třicet); tým, který se dobře sleduje, už proto, že všichni na hřišti lítají jako šílenci (což je ve skutečnosti taktický systém, jemuž přezdíváme "funkční strategický chaos”); a nakonec tým, který prostě na nějaký velký úspěch na velkém turnaji nejspíš nemá mentalitu.

Nejlepší scénář:

Áčko s domácím Egyptem, defenzivně vycepovanou Ugandou a nevyzpytatelným Zimbabwe sice platí za jednu z těch těžších skupin, ale nezapomínejme, že dva roky zpátky hráli Leopardi proti Maroku, Slonům a Togu — a dokázali přitom celou skupinu vyhrát (sice následně vypadli ve čtvrtfinále s Ghanou, ale to už je jiný příběh).

Faktem totiž je, že když řekneme "DR Kongo má už čtvrtý turnaj po sobě stabilní výchozí pozici”, neměli bychom podceňovat ono slovo stabilní. To totiž v Africe rozhodně není pravidlem. Už to, že současný kouč Florent Ibengé je u týmu od roku 2014, je na kontinentální poměry nevídanou věcí. V konfrontaci se dvěma objektivně slabšími týmy a Egyptem, který si v post-Cúperovské éře musí zvykat nejen na nového trenéra, ale spolu s tím i na poměrně radikální změnu herního stylu, jde o poměrně silnou zbraň.

Leopardi by rozhodně měli postoupit. Odhadovat další vývoj je vzhledem k postiženému formátu s 24 týmy docela loterie, ale pokud skupinu vyhrají, mohou se realisticky střetnout třeba s Keňou nebo Angolou, což by měl být další pohodlný postup. Další bronz? Klidně.

Nejhorší scénář:

Zaprvé — DR Kongo se s jedním z outsiderů skupiny, Zimbabwe, potkalo už v kvalifikační skupině a dokázalo s ním doma prohrát, takže stát se může všechno. Realističtější hrozbou je ale fakt, že jakkoliv je letošní tým opět o něco zkušenější a sehranější než ty minulé, čistě kvalitativně vzato to bůhvíjaký progres není. Mbokani už sice přesluhoval, ale Kabananga s Jeremy Bokilou budou chybět. Yannick Bolasie má třicet a loni s nevalným úspěchem hostoval v Aston Ville a Anderlechtu. Kreativitu ve středu pole stále obstarává Youssouf Mulumbu, což znamená, že optimální taktikou proti DR Kongo je nadále 1) vydržet fyzicky a 2) obsadit křídla.

To není úplně hračka, protože Leopardi mají obrovskou výdrž a nadprůměrně kvalitní křídla, ale Ibengého 4-2-3-1 — ono je to spíše jakési 4-2-4 s (předvídatelnou) dálnicí mezi ofenzivní a defenzivní lajnou — nepatří zrovna mezi složité systémy. Na exit ve skupině to nevypadá, ale případné druhé místo by pravděpodobně znamenalo střet se Senegalem nebo Alžírskem. Ani jeden z těchto týmů není výrazně kvalitnější než DR Kongo. Oba ale mají — na rozdíl od Leopardů — relativně nedávné zkušenosti z mistrovství světa (a to ne zcela bez úspěchu), zatímco Ibengého družina stále zůstává krystalickou ukázkou týmu těžícího ze zbraní, kterým se občas přezíravě říká "typicky africké”: rychlost, fyzická síla, nepředvídatelnost, silný individualismus, snaha hnát se stále kupředu.

Jsou v něm sice lepší než ostatní, ale pořád soutěží ve sportu, který už jiné týmy přerostly.

Tvář týmu:

Hvězdami jsou samozřejmě Bolasie a Bakambu. Nejzkušenějším matadorem zůstává pravý bek Issama Mpeko. Skutečným lakmusovým papírkem konžského úspěchu ale bude dost možná Trésor Mputu, třiatřicetiletý borec z domácího TP Mazembe, který nikdy nehrál mimo Afriku a jeho největší "evropskou” stopou je citát legendárního kouče a jednoho z "otců” konžského fotbalu Clauda Le Roye, který o něm kdysi dávno řekl, že z něj bude nový Samuel Eto’o. Nebyl.

Mputuova pozice je přesto v Ibengého týmu zásadní: Leopardi se moc "nekamarádí” s koncepty defenzivně zodpovědných křídel ani deep-lying playmakerů, což znamená, že coby tvůrčí AM v zavedeném 4-2-3-1 bude operovat na poměrně velkém prostoru (a mít přitom spoustu práce). Cit pro přihrávku se s věkem neztrácí; bude to ale stačit?

Trenér Florent Ibengé
Index Henryka Kasperczaka: Kdyby byl Kasperczak mokrá krychle, Ibengé bude suchá koule

Lokální kouč, který vydržel u jednoho týmu půl dekády (a celou dobu u toho zároveň stíhá trénovat i klub AS Vita), má opravdové renomé a hraje fotbal, na který se dá dívat? Tohle je v podstatě komiksová antiteze Henryka Kasperczaka.

Ibengé je celkově trochu zvláštní postavou, která jakoby v mnohém symbolizovala současný konžský tým. Po Aliou Cissém jde nejspíš o nejznámějšího afrického kouče — renomovaný server FourFourTwo jej dokonce po zmiňovaném kontinentálním bronzu zařadil do svého seznamu 50 nejlepších trenérů na světě. Už loni ohlašoval, že od nároďáku odejde, což se zatím nestalo; po tomto turnaji už by se to dost dobře stát mohlo, protože o něj má zájem... loňský nováček marocké ligy. Který skončil dvanáctý z šestnácti. Huh.

Možná je to proto, že... jak to říct... Ibengé zkrátka nezavedl vlastně nic nového. Vytěžil maximum z potenciálu svého týmu, ano, ale nepřinesl do něj žádný vlastní prvek, žádný taktický otisk, který by Leopardi (byť na nižší úrovni) nepraktikovali už dříve. Už to není čistý chaos, už je to funkční chaos... ale pořád vlastně chaos.

Tento šampionát bude pro další kariéru sedmapadesátiletého stratéga hodně důležitý.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Matampi - Mpeko, Tisserand, Luyindama, Masuaku - Mbemba, Mulumbu - M’Poku, Mputu, Bolasie - Bakambu.

(dz)

---

---

Lekce z minulosti:

Uganda už jednou k APN do Egypta zajížděla a též roku 1974 s pořadatelem sdílela skupinu, aby s ním na úvod turnaje padla 1:2. Žádnou konkrétní lekci z tohoto turnaje pro vás nemám, jen jsem ho chtěl zmínit, abych mohl zdůraznit, že se tehdy mezi osmi nejlepšími výběry Afriky ocitl Mauricius, ostrovní stát o rozloze zhruba čtyř Káhir, jehož fotbalová reprezentace zdědila přezdívku po endemickém a dnes už vymřelém ptáku, který vypadal jako tukan křížený se slepicí, a přece se řadil do čeledi holubovitých. Oohh!

Co se opravdu relevantních lekcí z minulých šampionátů týče, tak Uganda prozatím nejlepší výsledky — konkrétně čtvrté a druhé místo — uhrála v zemích s červenožlutozelenými vlajkami (Etiopie 1962, Ghana 1978), čili její čas nadejde nejdříve roku 2021 v Kamerunu, potažmo roku 2025 v Guineji, a zde se tak může plně soustředit na to, aby tentokrát branku vsítila dříve než v 70. minutě posledního zápasu a svou měrou tak přispěla k tomu, že nebude po dvou letech zase součástí skupiny, kde nebohé ukazatele skóre poznají akorát jedničky a nuly.

Nejlepší scénář:

Sehraná obranná řada se vytasí s konzistencí, jaká ji provázela po většinu kvalifikace a obecně v posledních letech včetně minulého Afrického poháru (jen tři obdržené branky). Emmanuel Okwi všem tentokrát učaruje svými kousky na křídle a Farouk Miya přidá pár branek buď z penalty, přímého kopu, anebo ranou z dálky, protože jinak to ani neumí. Kouč Sébastien Desabre skrze svůj vytříbený vkus a překvapivý postup ze "skupiny smrti" uhrane většině nezaujatých diváků a vyslouží si přezdívku "nový Hervé Renard".

Nejhorší scénář:

Uganda nedá na turnaji ani jeden gól, když si Miya s Okwim vyberou tři slabší chvíle po sobě, a ukáže se, že nikdo další už napínat sítě neumí. Nad postem hrotového útočníka se vznáší obří otazník nepřetržitě od minulého APN, a byť by tam mohl nastoupit sám Okwi, jeho vytříbená technika (/sólování) se víc hodí na kraj, kde si balonu užije častěji, a kde také prožil svou nejlepší sezonu v barvách tanzanské Simby na cestě do historického čtvrtfinále Ligy mistrů. Nakonec to vypadá, že vpředu naskočí Patrick Kaddu z domácího KCCA, který jako jeden ze dvou Uganďanů ani nemá vlastní Wiki stránku a dosud v repre zavěsil jen jednou.

Od začátku roku 2018 Uganda s áčkovou sestavou (tedy mimo Cosafa Cup a Africké mistrovství národů) odehrála 11 oficiálních utkání a zaznamenala jenom pět výher. Pouze u tří byli naráz jak Okwi, tak Miya — a všechny tři měly na ugandské straně jen dva střelce; Okwiho (2x) a Miyu (4x). Tahle alarmující statistika zahrnuje i poslední přátelský duel s Pobřeží Slonoviny, kdy se Miya prosadil z penalty. Jakmile jsou zkrátka tihle dva asertivní borci společně na hřišti, Okwi na pravém křídle a Miya pod hrotovým útočníkem, je celá ugandská ofenzíva bytostně závislá právě na nich, a občas jí to jde náramně k duhu. Jakmile se však oba topí, celý kolektiv jde co do útočného snažení výrazně dolů, viz letošní prohra 0:3 závěrem kvalifikace s Tanzanií či bezbrankové výkony se Středoafrickou republikou (!!) a opět Tanzanií z loňského roku.

Tvář týmu:

V poli má Uganda jenom dvě tváře. Nemyslím na styl Jekylla a Hydea, to by bylo příliš poetické; myslím zkrátka celkově dvě schopné tváře. Těmi jsou již zmínění Farouk Miya a Emmanuel Okwi. Miya se postaral též o první a dosud poslední ugandský gól na APN od roku 1978, a přestože mu v listopadu bude teprve 22 let, už teď si v Egyptě natuty připíše šedesátý start v národním týmu. V posledním přáteláku se navíc dostal před kolegu Okwiho v historické tabulce střelců, jíž nyní se 22 góly vévodí spolu s Geoffreym Massou, který už skončil. Doufejme tedy, že Uganda bude letos na APN potentnější a my tak budeme moci v živém přenosu přihlížet epickému závodu o korunu nejproduktivnějšího Uganďana všech dob.

Kromě 21letého Miyi z chorvatské Gorice a o pět let staršího Okwiho nicméně nutno zmínit také brankáře Denise Onyanga, který se ještě před pár lety všeobecně považoval za naprostou elitu afrického kontinentu. Teď už je možná ve 34 letech zlehka na ústupu, ale za prvotřídní jihoafrický klub Mamelodi Sundowns chytá stále, a letos s ním oslavil už svůj třetí jihoafrický mistrovský titul (další tři má se SuperSportem).

Trenér Sébastien Desabre
Index Henryka Kasperczaka: 8 z 54 (zemí)

Na jedné z nejvyšších trenérských seslí ve východní Africe sedí ještě jeden Sébastien (Migné v čele keňské reprezentace), o něm ale aspoň víme to, že byl pravou rukou Claudea Le Roye u Konga. To tenhle Sébastien se podle zápisu Wikipedie vynořil úplně odnikud a tohle angažmá je tím jediným na jeho CV...

... což na druhou stranu vůbec není pravda; 42letý stratég se po africkém kontinentu pohybuje už skoro dekádu a stihl se zjevit na klubových scénách v Egyptě, Pobřeží Slonoviny, Tunisku, Maroku, Alžírsku, Angole a Kamerunu. Egyptské Ismaily pro tuto práci opouštěl zhruba v půlce ligové sezony a na čele tabulky, se 37 body ze 16 zápasů. Jeho starý tým nakonec skončil druhý, závratných 20 bodů za Al Ahly.

Hergot, Wikipedie, you had one job!

V čele samotné Ugandy Desabre působí od prosince 2017 a hned zkraje svého angažmá se mu vůbec nepovedlo Africké mistrovství národů (vyhrazené čistě pro borce působící v afrických ligách), kde Uganda už počtvrté skončila rovnou ve skupině, tentokrát i za Namibií, a prezentovala se jediným vstřeleným gólem. Přesto byla jeho Uganda nějakou záhadou — zřejmě čistě pro kvalifikaci na toto rozšířené APN — zařazena na pětičlenný zkrácený seznam kandidátů na nejlepší mužský národní tým Afriky roku 2018.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Onyango — Wadada, Wasswa, Jjuko, Walusimbi — Azira (Lwanga), Aucho — Okwi, Miya, Kyambadde — Kaddu.

(td)

---

---

Lekce z minulosti:

Devadesátky odstartovaly pro Zimbabwe, hrající pod současnou vlajkou teprve od roku 1980, rekordní výhrou 7:0 v Botswaně a následně těsným nepostupem na MS 1994. Tehdy v týmu hráli borci jako Peter Ndlovu, Norman Mapeza nebo Bruce Grobbelaar, někdejší liverpoolský gólman a pravděpodobně největší hvězda zimbabwské fotbalové historie. Jinak ale Válečníci dlouho platili — a vlastně dodnes tak trochu platí — spíše za tým, který se nikdy neřadil mezi kontinentální otloukánky ani smetánku. Zůstávali a zůstávají v jakémsi pomyslném klidném středu, občas se kvalifikují na Afcon, ale nikdy nepatří mezi favority, prostě jen tak nějak... existují. Něco jako africké Teplice. Dokonce mají i žluté dresy.

Ne, vážně — toto je pro Zimbabwe druhý kontinentální šampionát v řadě a čtvrtý celkově. Zatím nikdy se mu nepodařilo postoupit ze skupiny. Letos to s jeho šancemi vypadá přece jen lépe než dříve (protože postoupit se dá i ze třetího místa), musí ale nejdřív vyřešit zásadní problém, který jej před dvěma lety potopil: tragickou defenzivu. Kvalifikaci zvládli Válečníci výborně, nechali za sebou obě Konga i Libérii, a dokonce už mají v nohách i letní COSAFA Cup, tradiční jihoafrický šampionát, kde tedy sice skončili třetí po semifinálovém vypadnutí na penalty se Zambií, ale aspoň jsou patřičně rozehřátí.

Bohužel musíme konstatovat, že na rozdíl od předloňského Afconu letos nebudou po hřišti běhat ani Elisha (Muroiwa), ani Cuthbert (Malajila). Dokonce ani Hardlife Zvirekwi. Pozici nejvtipnější soupisky si ta zimbabwská nicméně obhájí stále bez problémů, protože Teenage Hadebe, Marvelous Nakamba a Knowledge Musona nikam nezmizeli, ba dokonce mají nového parťáka jménem Talent Chawapiwa. Hehe.

Jo, a pokud pamatujete Válečníky z roku 2017, určitě si vybavíte figurku kapitána Williarda Katsendeho, který se na hřišti zoufale snažil ovládnout střed pole a strašně při tom prasil. Ten taky letos nejede. Zrovna u Zimbabwe to ale vypadalo spíše jako systémový prvek, takže není vyloučené, že po Salahových a Bolasieho nohách půjde tentokrát někdo další, nejspíš Nakamba. Marvelous.

Nejlepší scénář:

Pokud se bavíme o zimbabwském systému, je nutné zmínit v první řadě protiútoky. Protože zimbabwský systém jsou protiútoky. To je doslova jejich strategie: Pokud možno přežít kolem vlastního vápna, a když se naskytne příležitost, okamžitě vyrazit střemhlav dopředu. Nutno uznat, že tuto činnost dokázali Válečníci vypilovat na velmi slušnou úroveň, hlavně díky skvělému playmakerovi Khamovi Billiatovi — ten byl ostatně jako jediný Zimbabwan skvělý už předloni.

Takže tak. Nejlepší scénář pro Zimbabwe je takový, že se probrejkují ze skupiny, pak přes osmifinále, pak přes čtvrtfinále, a nakonec si v červenci zahrají na Leicester. Zní to jako blbost, ale pořád bych této možnosti dával tak 1 %, což je stejně jako třeba u Appiahovy Ghany.

Nejhorší scénář:

Samozřejmě je docela dobře možné, že — skvělým brejkům navzdory — Válečníci nakonec dojedou na to, že vlastně nic moc jiného neumí.

Nebo teda spíš... pravděpodobné. To slovo je "pravděpodobné”. Každopádně proti Kongu to bude sranda. Nejintenzivnější zápas turnaje hned takto ze začátku.

Tvář týmu:

Knowledge Musona je typickým příkladem afrického útočníka, jehož evropská klubová kariéra v ideálním věku (je mu 29) spíše stagnuje, ale jakmile oblékne reprezentační dres, mění se v zabijáka. Takový zimbabwský Moussa Maazou, chcete-li. Nebo — i když to už je možná hereze — takový Aristide Bancé.

Právě na spolupráci Billiata s Musonou v podhrotové trojici budou Válečníci hodně spoléhat. Vzhledem k tomu, že pozice klasické devítky je v jejich případě spíše slabinou — ani Tino Kadewere, ani Nyasha Mushekwi hrůzu zrovna nebudí, a Evans Rusike platí spíše za alternativu na křídlo — bude právě na této dvojici záviset jak příprava gólů, tak jejich střílení. Jinými slovy: Pokud Zimbabwe překvapí a dojde daleko, najdete Musonu na čele turnajové tabulky střelců.

Trenér Sunday Chidzambwa
Index Henryka Kasperczaka: Ne.

Ok, říkali jsme, že Florent Ibengé je v podstatě antitezí Kasperczakovy esence, ale pro Sundaye Chidzambwu to platí ještě dvakrát tolik.

Poznámka na okraj: Ta vtipná zimbabwská jména mají svůj lingvistický důvod. Zimbabwe je totiž bývalou britskou kolonií; v lokálních tradicích však bylo po staletí běžné pojmenovávat děti ne podle jmen předků (po evropském způsobu), ale podle okolností, které doprovázely jejich narození, početí, rodinnou situaci a podobně.

S postupnou anglicizací veřejného života pak začalo docházet k synkrezi: tradice zůstala, pouze byla "přeložena” do nové linguy franca. Trenér Chidzambwa se zkrátka narodil v neděli, proto se jmenuje Sunday. Musonovi rodiče si nejspíš cenili vzdělání, proto dali svému synovi jméno Knowledge. To proto se bývalý nigerijský prezident jmenuje Goodluck Jonathan. Tento fenomén se nevyhnul ani frankofonním koloniím — rodiče Dieumerci Mbokaniho nejspíš po jeho narození skutečně děkovali Bohu.

Jo, a existuje indický fotbalista, který se jmenuje Climax Lawrence. Okolnosti si domyslíte sami.

Nicméně zpět k Sunday Chidzambwovi. Trenér Válečníků je doma legendou - byl prvním kapitánem národního týmu po získání nezávislosti a s klubem Dynamos dosáhl v roce 1988 (už jako trenér) finále africké Ligy mistrů, což se nikdy předtím ani potom žádnému zimbabwskému týmu nepovedlo. Teď, v sedmašedesáti letech, má šanci přidat do své vitríny další nepravděpodobný úspěch. Takticky toho s notně limitovaným hráčským profilem Válečníků asi moc nevymyslí, ale pokud jde o srdíčko... to srdíčko tam je na 100 %.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Chigova - Darikwa, Munetsi, Hadebe, Pfumbidzai - Nakamba, Phiri - Karuru, Billiat, Musona - Kadewere.

(dz)

---

---

Egypt raketově vystartuje a smete Zimbabwe, aby následně vstřelil už jen jedinou branku z penalty. To však bude domácím stačit na postup z prvního místa, protože Zimbabwe záhy s každým prohraje 0:1 a DR Kongo se s Ugandou rozejde bez branek.

(td)