Africký zápisník V. aneb Kamerunu stačily dva Banany, Poté přišlo drama

Zjevil se zničehonic, přestože mu je už 34 let. Mickaël Poté obráncům Ghany nedal vydechnout a nakonec se stal nejstarším střelcem dvou gólů v jednom utkání Afrického poháru národů od roku 2010 a stejného kousku Egypťana Ahmeda Hassana. Ten nakonec s Faraony slavil zlato; vsaďte si na Benin, dokud je dobrý kurz...

Noční zápas opět potvrdil, že jakmile v Egyptě zajde slunce, můžeme se zaručeně těšit na gólové hody. Už potřetí jsme se takhle dočkali čtyř či více branek. Kdo by to byl řekl, že stín a lidské teploty půjdou hráčům k duhu.

Ghana každopádně nakonec bere pouhý bod za remízu 2:2, o níž se absurdním vyloučením za zdržování hry (kdy si rozhodčí zjevně neuvědomil, že mu už dřív jednu žlutou kartu ukázal) výraznou měrou zasadil svérázný ghanský stoper John Boye, protože John Boye gonna John Boye, i když už nemá blonďatý melír.

Druhý papírový favorit skupiny F z Kamerunu o pár hodin dříve porazil Guineu-Bissau 2:0 a v první půli se prezentoval několika slušnými šancemi, nakonec však polevil a vcelku vlastně až tak nepřesvědčil.

---

1. Míň rozhárané a obecně lepší, než jsem čekal. A to jsem moc nepochyboval. Zahajovací sestava Kamerunu nevěstila na pohled nic dobrého. Na štítu zálohy se bůhvíjak znovu ocitl Georges Mandjeck a vpředu nebylo úplně jasné, kdo z trojice Choupo-Moting, Toko Ekambi a Bassogog bude operovat na středu útočného trojzubce. Nakonec to vesměs nebyl ani jeden z nich, ale stejně to v podstatě... fungovalo?

Kamerun Guineu-Bissau zaskočil přímočarostí (což by se tedy nemělo stávat, to bylo jasné jak polední slunko) a především ze vzduchu. Ať už to byly nákopy stoperů, lehké obloučky Anguissy, delší, tažené diagonály nebo precizně odměřené centry Christiana Bassogoga zleva i zprava, Guinejci ošklivě tápali.

2. André-Frank Zambo Anguissa se profiluje jako klíčový článek Kamerunu 2019. Jeden z důvodů, proč se možná Guinea-Bissau tou přímočarostí nechala tolik zaskočit, byla skutečnost, že Kamerun svou smrtící vertikalitu "zkušeně" prokládal pasážemi, kdy se všechny snažil regulérně uspat. Oba stopeři si za celé utkání vyměnili milion přihrávek a chvílemi to vážně vypadalo, že právě takový je Seedorfův herní plán A. Vždyť jakmile se Guinejci srovnali a zpevnili obranu, ve druhé půli už Kamerun takřka nezahrozil.

Naštěstí máme Anguissu, který se čas od času nebál vše okořenit nějakou kolmou přihrávkou, delším pasem za obranu, či nepřesnou střelou. To poslední si zaslouží vyladit, ale jeho schopnost solidně vypálit levou i pravou nohou, z jakékoliv pozice, nártem i placírou, bych do budoucna radši nepodceňoval.



1. Guinea-Bissau poněkud bizarně brání zataženě i vytaženě. Způsob, jakým se Guinejci rozprostírají po hřišti je opravdu zvláštní a doposud na této scéně neviděný. Jejich útočníci a záložníci to bez balonu berou poměrně zhluboka, za stopery se takřka vůbec nevytahují a soustředí se hlavně na poctivé držení svých pozic a zahušťování středu pole; jejich obránci to pak naopak vytahují ažaž, tradičně drží ještě vyšší obrannou linii než Angolané, a uprostřed pole tak vytváří takový podivně splácnutý obdélník.

Právě proto Kamerunci tolikrát (speciálně v první půli) rýsovali dlouhé míče za zadní řadu, s nimiž si především stoper Rudinilson moc nevěděl rady. Jednou zaspal při ofsajdové pasti, podruhé vše řešil... karate kopem? Je to tedy i vzhledem k Rudinilsonovým soustavným zmatkům ta nejlepší taktika? Vůbec ne. Ale je to zajímavé.

A zajímavou formu nabírá Guinea-Bissau i na míči, kdy se pro změnu roztahuje tak moc do šířky, jak jen je to možné. Na středu se mnohdy při zakládání útoku ocital jen sám štítový záložník Sori Mané, jinak se tam prostě nikdo z Guinejců na přihrávku nenabízel a ani Sori Mané s ní tolik nepočítal. Fascinující.

2. Guinea-Bissau poněkud bizarně při prohře pošetřila síly. A přece nemusela vůbec prohrát, to je na tom to vůbec nejlepší. Samotná Zézinhova donáška ze standardních situací stála za stavu 0:2 za nastřelenou tyčkou a záhadně neproměněnou šancí Juaryho. Nic moc víc si Guinea-Bissau nevytvořila, ale dvě stoprocentní šance jsou dvě stoprocentní šance, a ty by teoreticky na vyrovnání skóre stačily, že ano.

Přesto bylo mírně řečeno zvláštní sledovat Bacira Candého, jak v podstatě vzdává utkání již cca po dvou třetinách. Pravda, Toni Silva si své stažení v 70. minutě celkem zasloužil, jeho den to rozhodně nebyl, ale Piqueti ho po pěti minutách následoval snad čistě kvůli šetření sil na "vyhratelnější" duely, protože jinak jeho šikovné nohy, zrychlení a záludné otočky na místě na Kamerun rozhodně fungovaly. Právě on stál za většinou (toho mála) zajímavých akcí Guiney-Bissau a dokonce i sám hlavou nastřelil onu tyčku.

(td)

---

1. Na první pohled to vypadá, že Black Stars existují v nějaké podivné časové smyčce, takové fotbalové verzi Groundhog Day. O oba góly se postarali bratři Ayewové, za nitky tahal Christian Atsu, dočkali jsme se dramatické epizody v podobě (mimochodem naprosto nesmyslné) první červené karty na turnaji pro Johna Boyeho a nakonec i obligátního zklamání z výsledku, který ukázal, že Ghana zahrála hluboko pod své možnosti. Deja-vu jako blázen. A to ještě staršímu Ayewovi nebylo ani třicet, takže podobné scénáře nás pravděpodobně čekají minimálně do roku 2023. Ach, Ghano, ty jsi tak krásně konstantní... Záchranný kruh v rozbouřeném oceánu postmoderních nejistot. Planeta možná umírá a střední Evropa míří mílovými kroky k fašismu, ale pořád máme Ghanu a její Ayewy dlážděnou cestu do semifinále. Protože toto byl výkon týmu, který zase vypadne v semifinále.

Jenže... chce to i druhý pohled. Zaprvé: Kwadwo Asamoah zůstal celý zápas na lavičce, podobně jako Supreme Overlord Captain (nebo jak vlastně zní ten oficiální titul, který si u kouče Appiaha vymrčel s pomocí svého přítele na telefonu - ghanského prezidenta), Asamoah Gyan. Glitche v Matrixu tedy přece jen existují.

No a zadruhé: Ghana vlastně... nehrála špatně. Nebo jinak: Appiah je sice známý tím, že taktiku považuje za post-koloniální přežitek, toto byl ale takticky dobře připravený tým, alespoň co se využívání prostoru na hřišti týče. Black Stars vyběhli v docela klasickém nominální 4-2-3-1, důležité ale je, že všichni věděli, co mají dělat, a pohybovali se tam, kde měli. Wow.

A pak ty záblesky! Co naplat, Ghana je prostě jeden z individuálně nejlepších týmů kontinentu. Ofenzivní hráči si na trávníku rozumí (taky spolu hrají už od poslední doby ledové), střed s Wakasem a Parteyem je tvrdý i technický zároveň, jsou tam záblesky kreativity, kombinace v rychlosti, vypilovaných přechodů do útoku, schopnosti najít v obraně soupeře skulinky a efektivně je trestat.

Jakmile zkrátka Benin svým brzkým úvodním gólem vyprovokoval Ghanu k aktivitě, viděli jsme v určitých pasážích zápasu její nejlepší výkon za... Jak vlastně dlouho? Dlouho.

2. Jenže... oni hráli proti Beninu. Proč, pro Kristovy rány, potřebovali nejdřív téct 0:1 k tomu, aby začali hrát dobře? Je to BENIN. Jeden z největších outsiderů turnaje. Ghana je jeden z největších favoritů turnaje.

Ten prochrápaný začátek sice trval jen pár minut, ale dynamiku zápasu ovlivnil naprosto zásadně.

A pak... co ta defenziva?! Proč si ghanští obránci myslí, že zápas nezačíná v 1. minutě? Co to bránění rohů? Jak může tým, který usiluje o kontinentální zlato, inkasovat proti trpaslíkovi na 2:2 z rohu rozehraného nakrátko? K čemu jim je veškerá sehranost, technické i střelecké schopnosti, k čemu krásné kombinace, když to nakonec stejně takhle zhnojí a z papírově nejjasnějšího zápasu skupiny berou jenom bod?

Poznámka: Pokud na turnaji existuje tým, který bojuje v podstatě jen sám se sebou a je mu tak nějak jedno, jak silný protivník proti němu zrovna stojí, je to právě Ghana. A Tunisko. Ghana a Tunisko.



1. Chudák Steve Mounié. Mladý beninský forvard a zřejmě nejznámější fotbalista země přijel do Egypta vyloženě natěšený, dokonce na jaře pomáhal dětem v Huddersfieldu se školními úkoly na téma Benin (vážně), jenže hned první zápas ho musel dokonale frustrovat.

Veverky totiž nastoupily (podle očekávání) v hlubokém 5-4-1 a veškerá jejich ofenzivní činnost probíhala v křídelních prostorech. Míč zezadu vyváželi a na křídla rozdělovali buď některý z wing-backů, nebo střední záložník Jordan Adéoti. Mounié tak strávil prakticky celých 90 minut v zemi nikoho, sváděl fyzické souboje s ghanskými obránci a koukal se, jak pár desítek metrů od něj Mickaël Poté pravidelně vybíhá z houštiny červených těl směrem k brance.

Dokonce i střídající Djigla, který odehrál deset minut, stihl víc než Mounié za celý zápas - prostě proto, že těch deset minut strávil na křídle. Beninská devítka se do opravdu zajímavé pozice dostala až v nastavení, šanci dokonat obrat na 3:2 ale zahodila. Frustrující je, že sám Mounié nemohl udělat nic moc navíc - svoji černou práci odváděl spolehlivě. Toto je prostě beninská taktika. RIP in peace, Steve.

2. Veverky nebyly fotbalovější, ale pokud budou i nadále hrát takto intenzivně, čeká je historicky první výhra na turnaji. Je samozřejmě zapotřebí vzít v potaz, že Ghana hrála skoro polovinu zápasu v oslabení. Třeba proti včerejší Guinei-Bissau by ale Benin i tak neměl mít s podobným výkonem problémy.

Obzvlášť to vynikne v porovnání s těmi lemrami ze zápasu Pobřeží - JAR, i když je fakt, že Ghana s Beninem nehráli uprostřed dne v sauně. Ale stejně. Toto byl doposud nejintenzivnější, nejrychlejší, nejnapínavější zápas probíhajícího Afconu. Díky oběma týmům & těšíme se na další!

(Akorát... pozor na blbé chyby. Třeba Oliviera Verdona jsme v preview chválili, že za celou kvalifikaci neudělal jedinou hrubku, a teď hned v prvním utkání zaspal při gólu na 1:2. Ach jo.)

(dz)