Africký zápisník X. aneb Vyhrajeme titul a poletíme nwa Bali

Nejlepší Afcon 21. století je u konce. Dnes večer se na stadionu Alhassana Ouattary v Abidžanu rozhodne o novém mistrovi Afriky. Domácí Pobřeží slonoviny ve velkém finále přivítá Nigérii.

Asi můžeme konstatovat, že po šílené skupinové fázi a osmifinálovém exitu Egypťanů a Maročanů se spirála překvapivých výsledků zastavila; týmy jako Angola, Kapverdy, DR Kongo a Jihoafrická republika sice výrazně předčily očekávání, o konečnou trofej se ale utkají dvě stabilní kontinentální velmoci. Nigerijci se ve finále představí už poosmé (pouze Egyptu a Ghaně se to povedlo víckrát, konkrétně devětkrát), a Sloni budou bojovat o první zlato pro hostitelskou zemi od roku 2006, kdy Shehatův Egypt před vlastními fanoušky zahájil jízdu ke slavnému zlatému hattricku.

Faraoni tehdy mimochodem porazili právě Pobřeží, a to na penalty; po 120 minutách svítilo na tabuli nerozhodné skóre 0:0. Nebuďte překvapení, pokud dnešní zápas dopadne stejně. Slony čeká historicky pátá finálová účast, přičemž všechny čtyři předchozí duely skončily bez branek: kromě vzpomínaného roku 2006 takto prohráli na penalty i v roce 2012 se Zambií. Zbývající dva rozstřely, v roce 1992 a 2015 (v obou případech proti Ghaně), naopak zvládli.

Penaltové rozuzlení ve finále Afconu je v poslední době obecně dost častým jevem: z posledních 12 soubojů o zlato k němu došlo hned šestkrát, naposledy v roce 2021, kdy Senegal zvládl rozstřel proti Egyptu. Nigerijci získali poslední zlato v roce 2013 a budou usilovat o historicky čtvrtý triumf.

Sloni se proti Super Eagles letos představili už ve skupině, kde ve vyrovnaném zápase padli 0:1 díky proměněné penaltě Williama Troost-Ekonga; pro Nigerijce šlo o začátek vítězné šňůry, která v play-off pokračovala triumfy nad Kamerunem, Angolou a naposledy Jihoafrickou republikou (1:1, 4:2 na penalty). Cesta Pobřeží do finále byla o poznání trnitější, v posledním skupinovém zápase dostali výprask 0:4 od Rovníkové Guiney, což odskákal trenér Jean-Louis Gasset; domácí nakonec proklouzli do play-off jako poslední tým ze třetího místa, pod dočasným koučem Emerse Faém ale dokázali udolat obhájce ze Senegalu i silné Mali a v semifinále po suverénním výkonu vyřadili DR Kongo (1:0).

Na tomto místě jsme v předchozím průběhu turnaje uváděli průběžné power rankings, což už před finále pochopitelně nemá význam; můžeme tedy přistoupit rovnou k analýze obou soupeřů, tentokrát o něco komplexnější.

POBŘEŽÍ SLONOVINY

Slonům se po semifinále hodně ulevilo. Turnajová jízda pod vedením Emerse Faého byla sice hodně napínavá, ale osmifinálový duel se Senegalem dospěl až k penaltám a ve čtvrtfinále proti Mali vstřelil Oumar Diakité vítězný gól v nastavení 120. minuty. Dvě dlouhá, mentálně i fyzicky vyčerpávající prodloužení, přičemž Pobřeží v obou zápasech prohrávalo a dokázalo vyrovnat až v samém závěru základní hrací doby, možná představují skvělý dramatický scénář pro fanoušky, ale tým samotný už přece jen potřeboval trochu uklidnit. Rutinní semifinálový triumf nad DR Kongo, o kterém rozhodl po hodině hry Sébastien Haller, proto přišel právě včas.

Byl to od Slonů skutečně solidní, kompletní výkon, nebezpečného soupeře (až na jednu zhruba desetiminutovou fázi) prakticky nepustili do hry a vůbec poprvé od úvodního duelu proti Guinei-Bissau můžeme říct, že si výhru bez výhrad zasloužili. Proti Senegalu a Mali jsme chválili jejich týmového ducha, obrovskou mentální sílu a schopnost nevzdávat se do posledních vteřin; teď se ale žádné velké drama nekonalo. A ačkoliv kouč Faé právem sklízí uznání za to, jak svůj tým dokázal po skupinovém trapasu zkonsolidovat a nakopnout, skutečným důvodem semifinálové suverenity je spíše šťastné načasování - konečně jsme totiž na hřišti viděli od první minuty Hallera se Simonem Adingrou, dva nejlepší ofenzivní hráče Slonů, jejichž přítomnost automaticky pozvedla hru celého týmu o několik desítek procent.

Hlavní pozornost je celkem logicky upřená na Hallera - to on vstřelil rozhodující gól po návratu z vleklého zranění, skoro přesně rok poté, co porazil rakovinu varlat. Navíc Haller je typická devítka, vysoký, agilní hroťák se zabijáckým instinktem ve vápně, a přesně takový hráč Slonům do té doby viditelně chyběl: náhradník Krasso se po silném začátku rychle vytratil, teenager Karim Konaté ani nedostal pořádnou šanci a hráči jako Nicolas Pépé nebo Christian Kouamé jednoduše nejsou hrotovými útočníky. Adingrův návrat tolik rozruchu nevyvolal, i proto, že dvaadvacetiletý legionář z Brightonu hraje na křídle a tuto pozici mají Sloni obsazenou mnohem lépe. Přesto bych si ale troufnul tvrdit, že právě Adingra byl tím pomyslným posledním střípkem, díky kterému všechno zapadlo dohromady. Proti Mali přišel na hřiště v závěru z lavičky a herní obraz se prakticky okamžitě převrátil na stranu Pobřeží; následně v nastavení vyrovnával na 1:1. Proti DR Kongo pak už byl regulérně nejlepším Slonem na hřišti.

Mimochodem, Haller a Adingra sice skórovali každý jednou, přesto ale technicky vedou střeleckou tabulku celého týmu - společně se Seko Fofanou, Jeanem-Philippem Krassem, Franckem Kessiém a Oumarem Diakitém. Mít na kontě šest gólů rozdělených mezi šestici různých hráčů sice může na první pohled vypadat trochu problematicky (chybí jasný lídr v útoku), ale vzhledem k výše zmíněným okolnostem to u Slonů neplatí; naopak jde o pozitivní ukázku rozložení sil napříč celým kádrem, včetně lavičkářů, což by proti rigidní Nigérii točící dokola stále stejnou jedenáctku mohlo představovat výraznou výhodu.

Sloni rádi hrají s míčem na kopačkách, v čemž jim pomáhá jednak individuálně velmi silná záloha, jednak trochu podceňovaný Evan Ndicka - mladý stoper z AS Řím je v národním týmu hlavním rozehrávačem, zkompletoval už 367 přihrávek, což se nikomu nepovedlo od roku 2010. Vlastně plní podobnou roli jako dříve Kalidou Koulibaly v Senegalu; před dvěma lety, když Senegalci ve finále udolali Egypt, byl právě Koulibaly hlavním motorem jejich rozehrávky (81 přihrávek). Pobřeží hraje něco podobného: jejich útoky začínají u kreativního stopera, zatímco záložníci se tak mohou soustředit na běhavější, fyzičtější hru, rychlou tranzici a přenášení balonů do útočné třetiny. Zkušený Jean-Michael Seri (který ve skupině vůbec nehrál a do sestavy jej na play-off zařadil až Emerse Faé) exceluje v roli klidné, defenzivně schopné šestky, což uvolňuje nohy jak skvělému Seko Fofanovi, tak Kessiému.

Slabinou Pobřeží slonoviny je nicméně stále obrana, hlavně její pravá strana. Ofenzivní bek Singo má sice dobrý centr, ale často za sebou nechává hluché místo, čehož by nigerijští křídelníci mohli snadno využít; pozice pravého stopera vedle Ndicky je pak před finále pořád nejistá, nastoupit může jak Willy Boly, tak Odilon Kossonou. Obecně platí, že šikovný, individuálně zdatný soupeř dokáže obranu Slonů "odemknout”, což jsme viděli skoro v každém zápase na turnaji, občas s katastrofálními důsledky (Rovníková Guinea). Defenziva v oranžovém je jednoduše náchylná k chybám, ať už jde o poziční lapsy, ztráty koncentrace či vyloženě hloupé fauly (Kossonou ve čtvrtfinále takto poslal svůj tým do deseti a může být rád, že si malijští forvardi zapomněli obout střelecké kopačky). Otazník také visí nad Maxem Gradelem: už šestatřicetiletý kapitán se do sestavy vrátil pod Faém (stejně jako Seri) a v semifinále asistoval na Hallerův vítězný gól, je ale viditelně pomalejší než jeho kolegové v útoku, rychleji se unaví a je patrné, že jeho hlavním přínosem mají být obrovské zkušenosti a schopnost být ve správný čas na správném místě. To ale proti rychlonohým Nigerijcům nemusí stačit.

NIGÉRIE

Victor Osimhen odjížděl na turnaj jako vítěz trofeje o afrického fotbalistu loňského roku, potenciální nejlepší střelec a jednoznačná nigerijská superstar. Zatím ale připomíná spíše Oliviera Girouda z MS 2018 nebo Hakana Süküra z MS 2002 - klíčový hráč, jistě, ale především díky své tvrdé práci, taktické vyspělosti a ochotě bít se za svůj tým v jakékoliv situaci. Gól dal zatím jediný, hned v úvodním duelu proti Rovníkové Guineji. Ne že by se následně přestal snažit; naopak, je naprosto evidentní, jak moc chce střelecké sucho konečně prolomit. Statistici mu napočítali už 24 (!) pokusů, což je suverénně nejvíce ze všech hráčů na turnaji, a když v závěrečných okamžicích semifinále po rychlém nigerijském brejku zvyšoval na 2:0, jeho výbušná, extatická oslava nenechala nikoho na pochybách: Osimhen už další branku zcela viditelně potřeboval. Samozřejmě víme, že následný zásah VAR jeho gól odvolal a místo toho přiřkl Jihoafričanům penaltu (a následné prodloužení); toto se mimochodem neapolskému ostrostřelci stalo na turnaji už potřetí. A tak, po několika vteřinách divokých oslav, zůstal na hřišti jako opařený: Cože, už zase...?

Samozřejmě platí, že útočník Osimhenova kalibru by měl proměňovat mnohem více střel. Myslím ale, že dost velkou roli tady hraje i obyčejná smůla, stejně jako že samotné číslo bez kontextu dost zkresluje - nigerijský forvard si totiž spoustu šancí vytváří prakticky sám svým pohybem a v podstatě dokonalým pressingem (!). Na hřišti dře jako kůň, dělá prostor ve druhé vlně pro křídelníky Lookmana s Mosesem (kteří si často prohazují pozice, případně se stahují na střed), a ve vzpomínaném semifinále mimochodem vybojoval penaltu, ze které šla Nigérie do vedení. Přitom původně se ani nevědělo, jestli vůbec naskočí; před zápasem ho sužovaly žaludeční problémy, na hřišti to ale nebylo poznat. Je zkrátka vidět, že Osimhenovi na nároďáku záleží, nehraje jako hvězda, ale jako součást týmu (což po semifinále vyzdvihoval i kouč José Peseiro). A i když nedává góly - tuto štafetu za něj v play-off převzal tříbrankový Ademola Lookman - stále je naprosto klíčovým hráčem Super Eagles.

Peseiro je mimochodem jasným kandidátem na nejlepšího trenéra turnaje, což před jeho výkopem nečekal prakticky vůbec nikdo, ani ti optimističtější fanoušci. Když už, měla Nigérie dojít daleko trenérovi navzdory, díky individuální síle svých forvardů. Třiašedesátiletý stratég před šampionátem schytával oprávněnou kritiku za tvrdohlavé lpění na přežitém, obstarožním 4-4-2, které reálně připomínalo spíše 4-2-4 a vedlo k remízám v Zimbabwe a dokonce doma s Lesothem. Nefunkční záloha, jednotlivé řady na hřišti desítky metrů od sebe, snaha soupeře prostě ubít bez nějakého taktického plánu - takto vypadala Peseirova Nigérie po dlouhé a dlouhé měsíce. Když potom portugalský kouč v prvním duelu na Rovníkovou Guineu vyrukoval se systémem 4-3-3 (a výsledkem byla další plichta), očekávali jsme návrat zpět ke "kořenům”. Jenže Peseiro místo toho přeskupil svoji jedenáctku do pohyblivého 3-4-3, a z tápajícího giganta se rázem stal vlastně ideální turnajový celek.

Něco podobného se mimochodem vyplatilo Slonům v roce 2015, kdy Hervé Renard po vachrlatém začátku rovněž na play-off zvolil systém 3-4-3 a výsledkem bylo slavné zlato. Nigerijská verze tohoto systému se hodně opírá o Alexe Iwobiho, který v netradiční roli osmičky propojuje obrannou a útočnou fázi, a zejména sehranou stoperskou trojici: kapitán William Troost-Ekong šéfuje vzdušnému prostoru, organizuje defenzivu a jako bonus kope penalty, levý stoper Calvin Bassey plní roli rozehrávače a rychlík Semi Ajayi nejenže umí vybojovat míč, ale často také podniká odvážné náběhy až k soupeřovu vápnu, pomáhá s výstavbou útoků a sklepává dlouhé míče na Iwobiho, Lookmana a Mosese. Je to vlastně podobná role, jakou pár let zpátky zastávali Wilderovi "overlapping centre-backs” ve Sheffieldu United. Přidejte k tomu zatím spolehlivého gólmana Nwabaliho a centry levého wingbeka Oly Ainy, který takto připravil pro Osimhena už sedm šancí, a výsledkem je tým, který jednoduše takticky funguje.

Nigerijci obecně nepotřebují míč, proti Jihoafričanům jej drželi pouze 40 % času a ve finále se dá očekávat, že toto číslo bude možná ještě nižší. Jejich herní systém je postavený na pružné defenzivě a rychlých brejcích, overlapech křídelních beků a Osimhenově práci na devítce. Hrají hodně vertikálně, nebojí se napálit balon daleko dopředu; hlavní je podnikat útoky co nejrychleji, než se soupeř stačí zkonsolidovat. Super Eagles navíc zatím inkasovali pouhé dva góly (z toho jeden z penalty), stejně jako poslední vítězové Afconů ze Senegalu (2021) a Alžírska (2019).

V čem je tedy háček? V podstatě se dají vypíchnout tři věci - zaprvé, ačkoliv obranná fáze Nigerijců hraje podle jasných not, v průběhu turnaje jsme několikrát viděli, že je možné ji otevřít rychlým, překvapivým útokem. Je to spíše funkční, mobilní systém než vyloženě skálopevná zeď, na kterou jsme zvyklí například od Cissého Senegalců, a toho Sloni mohou využít. Zadruhé je tu únava; Peseiro od druhého zápasu svoji jedenáctku prakticky vůbec netočí, pokud nemusí (zranění Sanusiho), a dokonce i tak dobří forvardi jako Kelechi Iheanacho a Terem Moffi dostali první minuty až v semifinále. To může být samozřejmě i výhodou, sehranost je důležitá komodita, ale pokud je vaše základní sestava utavená a lavička nerozehraná, riziko chyby se zákonitě zvyšuje. A konečně zatřetí - čímž se oklikou vracíme zpět na začátek - Nigérie si vytváří hodně šancí, ale také jich hodně pálí. Osimhen jednoduše nedává góly. Pokud tuto smůlu prolomí dnes večer, bude nigerijský titul na dosah.

Novinky o Africkém poháru národů naleznete také na Livesportu.