Africký zápisník XI. aneb Sloni, seri-ously?

Neúspěšná obhajoba na Africkém poháru samozřejmě není ničím výjimečným - Egypt s Nigérií se na příští turnaje ani nekvalifikovaly, Zambie vypadla hned ve skupině. Nyní post-renardovská kocovina potkala také Pobřeží Slonoviny, a to kuriózně v přímé konfrontaci se samotným panem Úspěšným...

Pobřeží Slonoviny takhle poprvé od roku 2002 nepostupuje ze skupiny, ba dokonce ani nebere bod ze zápasu v této první fázi. Od chvíle, kdy se na scéně poprvé objevil Didier Drogba, až doteď trvalo toto zvláštní sloní kouzlo, a je jedině příhodné, že ho odčaroval zrovna Hervé Renard.

Francouzský elegán zároveň svému Maroku přihrál první postup do čtvrtfinále za posledních 13 let, a učinil tak s relativním přehledem. Severoafričané pozorně bránili a skrze střídajícího Aliouiho pro jistotu dosáhli jedné branky na přilepšenou.

Skupinu C nicméně nakonec tak trochu nenápadně ovládl jiný tým - za Demokratickou republiku Kongo se i ve třetím utkání trefil útočník Kabananga, přispěl tak svou měrou k divokému výsledku 3:1 a svým dalším "fimbu" tanečkem dál posílil velký turnajový fenomén. Togo se loučí s jediným bodem, sympaticky snaživý Adebayor vyšel gólově naprázdno.

Teď už si ale pojďme výkony všech čtyř aktérů rozebrat zevrubněji a ohodnotit známkou...

---

1. Sloni od nás dostávají nejnižší známku na tomto turnaji vůbec, a my přitom ani nemusíme nijak přehánět pro dramatický efekt. Místo toho je nasnadě zkonstatovat, že si Pobřeží Slonoviny v podstatě jako jediný účastník turnaje soustavně podkopávalo nohy, a v konečném důsledku se nejenže neposouvalo dopředu, ono spíš činilo navýsost frustrující úkroky vzad.

Kde jen začít? Možná bychom to mohli vzít pěkně od píky a umolousané kvalifikace, kdy Sloni potřebovali záchranu na brankové čáře, aby udrželi postupovou remízu se Sierrou Leone. Tuhle dílčí blamáž potom měla pomoci vyspravit turnajová příprava, na kterou se vynaložilo nehorázných šest milionů dolarů (!), místo toho ale Michel Dussuyer do Gabonu přijel jako nejméně připravený kouč.

Po celou dobu neměl, respektive nechtěl tvořivého záložníka. Po prvním zápase nahradil pohyblivého a silného Kodjiu nepohyblivým a (podivně) slabým Bonym, přičemž si až do chvíle, kdy bylo příliš pozdě, odmítal připustit, že tak ještě dále ochromil už tak ochromenou ofenzívu. Celé tři poločasy mu zabralo posazení od první minuty neschopného beka Traorého. Po celou dobu lpěl na neefektivním Zahovi namísto toho, aby soupeřovu obranu zkusil provětrat dravým mladíkem Pépém. Kessiému nebyl za celou dobu schopný jakkoliv nadefinovat herní roli. A totéž vlastně platí pro Doukourého...

2. Jean Seri musí kandidovat na jednoho z nejhůře využitých hráčů turnaje. Seri do Gabonu cestoval s vizitkou jednoho ze strůjců senzačního podzimního tažení Nice. Na tom se v průměru na zápas podílel například 2,4 přihrávkami vedoucími ke střele spoluhráče; 4,6 přesnými pasy na velkou vzdálenost; celkem 76,3 přihrávkami a osmi asistencemi. A teď co myslíte, měli Sloni v kádru někoho podobného ražení? Neměli. Doukouré se převážně schovával. A pokud pro Seriho po většinu času neplatilo nic moc jiného, dělo se tak i z toho důvodu, že mu Kessié s Kalouem neustále někam utíkali.

Tak jako tak měl Seri vždy parametry pro to čas od času měnit rytmus stereotypní sloní hry, počínat si smysluplně i pod mnohdy nereálným marockým tlakem. Ono pokud se vám musí do hloubi pole stahovat Bony Wilfried, který potom při jednom marockém svěráku rozkošně rozdává míč do křídla, kde neoperuje jediná noha, tak musíte tušit, že tomu týmu něco zoufale chybí. A to samé platí o statistice z 35. minuty, kdy Sloni měli míč na kopačkách 61 % doby, a přesto vypálili jednou jedinkrát...

(td)


1. Tohle byla od Maroka místy regulérní šikana. Kočka-myš. Vážně. Na propracovaný obranný systém lvů z Atlasu jsme už ódy pěly a ony ódy se musí chtě nechtě stupňovat; marocký defenzivní val totiž včera více než kdy jindy připomínal flexibilní útes, o který se rozráží přílivové vlny. Flexibilní proto, že Maročané zdánlivě vždy přesně vědí, kdy soupeře zdvojit či ztrojit už ve středu pole, a kdy zaujmout spíše pasivní přístup. Tentokrát už se tolik nenapadlo na soupeřově půlce (zřejmě proto, že by si konstruktivní zadáci Aurier s Baillym většinou poradili), zato Dié a spol. vypadali vyloženě bezradně.

O Maroku obecně platí, že se zde na turnaji může pochlubit sbírkou patně nejkultivovanějších výherců balonu. Manuel Da Costa předvedl velice účelnou hru do těla, přičemž všechny tři stopery od pohledu zdobí vyzrálá poziční hra. Ve středu pole navíc nesmírně suverénně operuje Karim El Ahmadi, jenž se před jediným gólem zápasu na vlastní pěst vypořádal vlastně se třemi soky. Pokud jsem tedy po prvním utkání varoval před koncentrovanou fyzickou silou Slonů, Maročané se mi nemohli vysmát hlasitěji.

2. Dovedli byste si představit větší kontrast ve funkčnosti standardek? Maročané zejména v první půli neměli příliš zájem na iniciativě, protože věděli, že když nechají Slony hrát, nebude to pro ně znamenat moc starostí. Zároveň ale taky věděli, že vždy mají Faycala Fajra a jeho standardní situace, které byly dlouho zodpovědné za veškeré nebezpečí pro Gbohouovu klec. Jednou se otřásalo i břevno, jindy hrozil štiplavý centr.

Pobřeží Slonoviny mezitím v tomto aspektu selhalo obdobně jako v prakticky kterémkoliv dalším aspektu. Zprvu se na tomto turnaji přímých kopů ujímal Serge Aurier, tentokrát takové privilegium připadalo také Salomonovi Kalouovi, a na progres tím tedy zaděláno rozhodně nebylo.

Útočník Herthy sice třeba jednou strávil desítky sekund koumáním signálu, dokonce si i spoluhráče zavolal k sobě nad balon, pak ho ale odeslal pryč, míč nasměroval do zdi, a všemu nasadil korunu, když se za pár vteřin hotovil i k rozehrání rohového kopu (pro což nemá dispozice tím tuplem). Maročané přitom faulovali dost, často takticky, daleko od brány. Ale toho Sloni absolutně nebyli schopni využít.

(td)

---

1. Ibengého styl je neortodoxní, ale funguje. V Evropě jsme si zvykli nahlížet práci trenéra podle určitých pravidel, vycházejících z určitého historického základu vývoje taktiky - od předválečné a meziválečné éry, Jimmyho Hogana a dunajské školy přes catenaccio a totální fotbal až po postmoderní 'žonglování' s pohybem a úkoly jednotlivých předdefinovaných pozic. Je to jakýsi mustr, podle kterého hodnotíme, jestli je trenér 'dobrý' nebo ne. Ve skupině C jsme také názorně viděli, jaké má tento evropský styl výhody a limity: Hervé Renard se v jeho rámci umí orientovat skvěle, Michel Dussuyer se naopak stal jeho otrokem. Konžský kouč Florent Ibengé však přišel (doslova) z jiného světa.

Ibengé na starém kontinentu nikdy netrénoval; pokud nepočítáme jeho měsíční anabázi v čínském Shanghai Shenhua, je jeho kariéra pevně spjatá s domácím prostředím. A právě proto, že zůstává nezatížen sdíleným územ toho, jak se to 'má dělat správně', je pro Leopardy ideální postavou.

Jeho styl se dá nejlépe popsat jako 'vysoce funkční chaos', což bylo proti Togu jasně patrné. Konžští fotbalisté si s nějakými poučkami moc hlavu nelámou; jejich hra nemá zdánlivě hlavu ani patu, vše je orientované na útok a výsledkem je podivný mix individuálních záblesků, propojených spíše intuitivní souhrou než konstruktem jasného systému. Leopardi budou vždy dělat spoustu viditelných chyb, ale zároveň zůstávají stěží k poražení. Hráči jako Junior Kabananga nebo Ndombe Mubele v této anarchistické filozofii vyloženě září - byli to oni, kdo neustále rozebírali tožskou obranu a nakonec zajistili klíčové vítězství.

Jestliže u Hervého Renarda je klíčem k úspěchu taktická vyspělost a organizace, u Ibengého funguje pravý opak - největší zbraní Leopardů je jejich nepředvídatelnost. Takový tým má samozřejmě svoje limity, když se ale rozjede, je nesmírně těžké jej efektivně eliminovat.

2. Konžský entuziasmus a sebevědomí mohou hrát v play-off důležitou roli. Leopardi působili dojmem, že hrají minimálně dvojnásobnou přesilovku; přirozené dispozice jejich hráčů, jako síla, rychlost a ochota neustále zkoušet nová řešení, dovolují Ibengému ustoupit do pozadí a nechat vyniknout kolektivní nadšení. Konžané jsou v tuto chvíli rozjetí a plní sebedůvěry, což z nich - ať se nám to líbí nebo ne - dělá jeden z nejzajímavějších týmů na Poháru, a v tuto chvíli už i jasného kandidáta na medaile.

Ve čtvrtfinále se Ibengého tým pravděpodobně utká buď s Ghanou, nebo s Egyptem. Oba tito soupeři jsou mnohem organizovanější a zkušenější, takže klíčovou otázkou zůstává, jestli - a případně jak moc - bude pětapadesátiletý kouč schopný (a ochotný) vnést do svého ofenzivního chaosu nějaký řád. V prvním skupinovém zápase proti Maroku jsme viděli, co se stane, když Leopardi narazí na disciplinovaně hrajícího soupeře; nebyl to v žádném případě hezký fotbal.

Ibengé už během necelých tří let ve funkci stihl dotáhnout Kongo k bronzovým medailím na Poháru 2015, vyhrát Šampionát afrických národů 2016 a vrátit do největší středoafrické republiky skutečné medailové ambice. Teď jej čeká možná zatím nejtěžší zkouška.

(dz)


1. Claude Le Roy mohl těžko udělat něco výrazně lépe, ale jeden odvážný krok mu přece jen hrubě nevyšel: zařazení křídelníka Serge Gakpého na pozici pravého beka odhalilo, jak velký má Togo problém s úzkou selekcí hráčů. Gakpé je pracovitý a zodpovědný fotbalista, jenže na beku hrát prostě neumí. To on se po půlhodině hry nechal v rutinním souboji odstavit Juniorem Kabanangou, z čehož padl úvodní klíčový gól zápasu.

Tožané nakonec doplatili na to, že zkrátka nemají tak dobrý tým jako ostatní. Zkušenost nerovná se automaticky kvalita, zvláště když většina sestavy je dávno za zenitem a trenérovy možnosti variovat sestavu zůstávají drasticky omezené. Le Roy se s tímto úkolem pral se ctí, nakonec to ale nestačilo: Togo až na krátký tlak po změně stran, kdy stáhlo soupeřův náskok na 1:2 a mělo i šance na vyrovnání, tahalo celý zápas na kratší konec. Byl to poměrně klasický "africký" souboj dvou týmů bez jasnější strukturální koncepce, který nakonec rozhodla větší kvalita a forma papírových favoritů.

2. Situace v tožské brance byla letos... bizarní. Pro fanoušky, kteří od Poháru očekávají pobavení nad obskurními brankářskými výkony, je letošní turnaj zatím zklamáním: i neznámí gólmani chytají nad očekávání dobře, takže obvyklý přísun humoru mezi tyčemi musel obstarávat pouze zimbabwský Tatenda Mukuruva... a právě Togo.

Poté, co skoro čtyřicetiletý Kossi Agassa dokonalou one man show potopil zápas s Marokem, si skupinka fanoušků rozhodla vybít zlost a vandalizovala jeho dům; otřesený Agassa následně opustil výpravu, takže do brány proti Kongu nastoupil Baba Tchagouni. Který se po třiadvaceti minutách zranil při bizarním výletu mimo vlastní vápno (příšerný 'trávník' v Port-Gentil samozřejmě opět sehrál svoji roli). Zápas tak dochytala trojka Cédric Mensah, hrající čtvrtou francouzskou ligu. Konžský ofenzivní stroj, poháněný řádově o několik tříd kvalitnějšími hráči, tak měl značně ulehčenou úlohu: Mensah pustil tři góly a Togo jede domů.

3. Sborový potlesk pro Emmanuela Adebayora! A na samý závěr musíme vyzdvihnout jednoho hráče, který se letos po delší době dostal opět do světel reflektorů - a tentokrát výhradně v pozitivním slova smyslu. Nezaměstnaný Adebayor odjel domů do Toga už na podzim, aby se připravoval na Pohár s trenéry národního týmu, za což ho Claude Le Roy veřejně chválil a svěřil mu i kapitánskou pásku. A Adebayor jeho důvěru nezklamal. Sice nakonec nedal gól, ale příkladně bojoval, dostával se do šancí a působil jako skutečný lídr kabiny. Pro hráče, který shání nové angažmá, jde o skvělou vizitku: vypadá to, že enfant terrible afrického fotbalu na stará kolena konečně dospěl.

"Pořád mi nedochází, že jsme vypadli. Je to jako opouštět loď, akorát že já jsem její kapitán," prohlásil zklamaný útočník po finálním hvizdu. Možná jej ve velkém fotbale ještě přece jen čeká pár úspěšných let - viděli jsme, že kopat do míče rozhodně nezapomněl. Z potenciálního zklamání turnaje se navzdory předpokladům vyklubal inspirativní návrat na scénu.

(dz)