Africký zápisník XIX. aneb Aliou domů, Giresse! Alžírsko Raïsuje na Senegal

A tak se stalo něco, co si málokdo nedokázal představit. Oba nejlepší týmy šampionátu, které od začátku do konce předvádějí ten nejdominantnější fotbal, na sebe narazí také v samotném finále Afrického poháru. Senegal k tomu potřeboval VAR kontroverzi a Alžírsko parádní gól v poslední sekundě zápasu, ale zasloužené finále je na světě...

Zápas Senegalu s Tuniskem byl mimořádně vypjatý, jako leckterý zápas Tuniska na všech šampionátech. Utkání rozhodl vlastenec a svým způsobem i dvě neproměněné penalty. Třetí pokutový kop odvrátil zásah VAR, i když patrně neměl. A v závěru bublaly nervy především tuniským novinářům i Wahbimu Khazrimu.

Druhé semifinále už nebylo tak emotivní, ale o drama bylo postaráno stejně. Alžířané totiž rozhodnutí nechali až na poslední kop normální hrací doby, kdy se z přímého kopu trefil kapitán Riyad Mahrez. Jeho gól jsem si následně přehrával tak patnáctkrát během příští půlhodiny. Spolu s francouzským komentářem z toho prostě mrazí.

Riyad Mahrez wonder strike pic.twitter.com/exUUyhZdtr

— Steven (@SanPenguinYo) July 14, 2019

Ve výsledku nás teď poprvé od roku 1998 čeká finále, v němž proti sobě stanou dva trenéři vedoucí své vlastní národní týmy. Dodržujeme takhle skoro na rok přesně 20leté intervaly. Od roku 1970 k takovéhle bitvě dochází teprve potřetí: Fred Osam Duodu (Ghana) vyzval Petera Okeeho (Uganda) ve finále APN 1978, Jomo Sono (JAR) změřil síly s Mahmoudem El-Goharym (Egypt) o dvě dekády později

A nyní přichází čas Alioua Cissého (Senegal) a Djamela Belmadiho (Alžírsko) poté, co jsme na minulých dvou šampionátech přihlíželi práci pouhých sedmi místních koučů z celkového počtu 32. Ba co víc, data narození Cissého a Belmadiho dělí jediný den a oba trenéři bok po boku vyrůstali v jednom sousedství na okraji Paříže.

---

1. Ok, je to trochu depresivní, ale včerejší zápas vůbec nepůsobil jako souboj dvou týmů, které si to rozdávají o finále. Měl spíše takové klasické čtvrtfinálové, nebo možná osmifinálové kvality, a to i na úroveň Afconu. Zjednodušeně řečeno: Senegal si i v samém závěru turnaje jede ležérně na autopilota a využívá tak dvě třetiny svého potenciálu, a Tunisko prostě takto daleko nemělo nikdy ani dojít.

Protože utkání to sice bylo napínavé, vyrovnané a dramatické, ale ne proto, že bychom pozorovali přetahovanou dvou elitních soků na vrcholu svých sil. Spíš se prostě jen čekalo na gól, který mohl přijít zničehonic a odkudkoliv: nejpravděpodobněji po nějakém dalším šíleném kiksu tuniského gólmana Hassena, což se také nakonec stalo. Překvápko!

Hlavně první poločas byl vyloženě kolážovitý, lemovaný náhodnými pološancemi; vizitka duelu, který mimo pár highlightů neukazuje vlastně vůbec nic zajímavého. V první čtvrthodině se ještě Tunisané po hřišti víceméně motali, byli všude pozdě a od průšvihu je dělila pouze nepřesnost Lvů z Terangy; jakmile si ale tuniská hra trochu "sedla”, zapadl celý zápas do vyrovnané průměrnosti, ze které diváky pouze sem tam vytrhávaly okamžiky jako Sabalyho nečekaná technická střela do spojnice, Khenissiho srandovní pokus vybojovat si penaltu nebo Niangova mikrošance z otočky. Nešlo však o výsledky nějakého soustavnějšího tlaku, konstruktivní snahy nějak využít soupeřovy slabiny, systematického plnění strategického plánu: šlo prostě o zápas dvou plus mínus stejně silných týmů, kdy se občas dopředu dostal jeden, a občas zase druhý.

2. Ví Sadio Mané, že už bude finále? Protože zatím to vypadá, že se největší senegalská hvězda pořád tak trochu rozcvičuje, zastřeluje, rozehrává - a turnaj je mezitím už skoro na konci.

Čerstvý vítěz Ligy mistrů je jednou z nejsympatičtějších superhvězd fotbalového nebe, a pohled na jeho počínání na hřišti tak nějak odráží filozofii Cissého týmu jako celku: Mané je prostě tak kvalitní hráč, že se do několika slibných šancí za zápas dostane pokaždé, nakonec Senegal i s jeho přispěním projde dál, ale není to suverénní, není to ani zdaleka taková jízda, jaká by mohla být. Včera takto liverpoolský křídelník nejdřív po prostrčení Nianga ztratil před střelou rovnováhu, potom se uvolnil do skvělé šance, ale Hassen mu včas vlétl pod nohy... jako by mu pokaždé něco chybělo. Jeden krok, vteřina navíc, lepší balanc, lepší seřízení střely, něco.

Je to docela bizár, protože Mané objektivně hraje prostě dobře, týmu svou přítomností jednoznačně pomáhá - toto rozhodně není příklad hvězdy, která přijela bez formy a v důsledku tak spíše dusí hru jako celek. Finálový střet s podobně se prezentujícím Baghdadem Bounedjahem tak nakonec dost možná vyústí v čekání na to, která z těchto Růženek se na hřišti probudí jako první.

Zatím Senegalce místo něj táhne... hm, kdo vlastně? Saivet? Sarr? Guéyé? Spíš tady sledujeme krásně kompaktní tým, kde hrají všichni na nějakých 70 procent. A občas, jen tak z plezíru, dovolí ve vápně hlavičkovat prťousovi Msaknimu. Ale stejně jim to vždycky projde, protože jsou proste v chillu a too cool to handle. Asi.

3. Giresse opět nepropadnul, ale nejpalčivější otázku nevyřešil, a nakonec jeho tým vypadl tím úplně nejvíce tuniským způsobem, jak jen to bylo možné.

Nejdřív to pozitivní: Tuniský trenér se pro semifinále rozhodl posadit do té doby výrazného pravého beka Kechridu a nahradit ho mnohem defenzivněji laděným Drägerem. To sice trochu otupilo útočnou sílu Orlů a odstřihlo ze hry Khazriho, ale Dräger svůj úkol splnil - byl nejlepším Tunisanem na hřišti, nebezpečnou senegalskou levou stranu hlídal znamenitě a ve druhé půli se dokonce i (ne úplně marně) zapojoval do útoku (třeba jeho nabití do brejku Khenissimu bylo parádní). Jeho trochu dřevorubecký styl sice ve vyloženě technicky stavěném týmu působil občas celkem vtipně, ale účelu dosáhl.

Další pozitivní věc: Stažení Msakniho za Slitiho sledovalo jasný cíl, který dával smysl. Youssef Msakni je bezpochyby skvělým hráčem, ale už proti Madagaskaru doplácel na to, že oproti Khazrimu nemá na noze "lepidlo”, není tak obratný na omezeném prostoru: zkrátka ztrácel hodně míčů. Aliou Cissé si toho samozřejmě všiml, a protože senegalská obrana je (i navzdory Kouyatému) asi o dvě třídy výš než ta malgašská, působil Msakni na trávníku dost frustrovaně. Navíc on je hračička, technický hráč, ne tahové křídlo pálící na branku - na rozdíl od Slitiho. Který sice, pravda, občas střílel až příliš bez rozmyslu a na náhodu, ale Giresseho záměr nebylo těžké přečíst, a jestliže působilo Tunisko po změně stran celkově o dost nebezpečnějším dojmem, musíme trenérovi přiznat kredit.

Třetí pozitivní věc: V první půli bylo prakticky nemožné rozeznat v tuniské hře jakýkoliv plán kromě úplně nejzákladnějšího "držet míč”, což se ovšem nedařilo prakticky od prvních vteřin. V té druhé naordinoval Giresse svým svěřencům mnohem proaktivnější strategii: vysoko napadat senegalskou rozehrávku, rychleji přenášet míče dopředu (nejčastěji prostě nákopy na křídla), obětovat trpělivou opatrnost ve prospěch větší dynamiky stylu "nahoru-dolů”. A ono to fungovalo. Zatímco v prvním dějství měli Senegalci na vlastní půlce na všechno milion času, po obrátce se museli neustále hlídat před dotěrně pressujícími Sassim, Khazrim i Slitim (další logický důvod, proč jej povolat do akce - Msakni je sice míčový génius, ale zároveň i lenochod a pressovat neumí a nechce).

A teď k té nejpalčivější otázce, která zůstala nedořešena: Jak byste vůbec popsali filozofii Tuniska jako týmu?

Alžírsko je sehrané, technické a ofenzivní. Nigérie je brejková, ukrutně rychlá, neustále ve střehu. Senegalci jsou trpěliví, fyzicky silní, budující odzadu. Co je Tunisko? Ví to někdo? Protože já ne, a Giresse taky ne.

To je největší problém francouzského matadora. Ne že by to byl taktický nýmand - to není, naopak má chytré nápady a v play-off to ukázal víc než dostatečně. Ale prostě... není to kouč s filozofií, ale jakási reaktivní améba, neschopná vtisknout týmu jasnou, rozpoznatelnou herní tvář. Filozofií Tuniska je dělat debilní chyby v nejhorší možný okamžik. Toť vše.

Takže - co si z tohoto tuniského vystoupení budeme pamatovat? Ferjani Sassiho, který svůj jinak tradičně výborný (!) výkon pohřbil jednou z nejhůře kopnutých penalt v dějinách Afconu. (Sassi se takto v půlce zastaví vždycky, ale Gomis si ho evidentně nastudoval a ani se nehnul, takže arabský Pirlo zpanikařil a výsledek jsme viděli.) Moueze Hassena, jak se před penaltou nařízenou hned vzápětí na druhé straně ostentativně nekouká na lavičku, jako by se bál, že ho Giresse zase vystřídá... Moueze Hassena, jak skvěle zasahuje proti Saivetovi a je za hrdinu... a samozřejmě Moueze Hassena, jak pouští ten nejvíce tuniský gól, jaký si jen dokážeme představit.

Kdy jste naposledy viděli tuniského gólmana, který umí chytat centry? Tohle bylo tak strašně pitomé a zbytečné, že... já už nevím. To není fotbalový tým, to je mem převlečený za fotbalový tým. A pak ještě Senegalec ve vápně pěstí srazí míč mířící k volnému Slitimu, což není penalta, ale DVĚ PENALTY, rozhodčí desítku pískne, pak si zavolá VAR a pak ji odvolá. V závěru prodloužení.

J U S T T U N I S K O T H I N G S

(dz)

---

1. Nigérie si v podstatě prožila své vlastní čtvrtfinále naruby.

Pokud si ho ještě vybavíte, čtvrtfinále mezi Nigérií a Jihoafrickou republikou vypadalo zhruba tak, že Nigérie byla jasně lepší a na JAR plně připravená, pročež se taky dostala do vedení a záhy to vypadalo, že už zápas jenom zkušeně, profesorsky dovede ke zdárnému konci. Místo toho zničehonic inkasovala, ze standardní situace, která si žádala (správný) zásah VAR. Následoval neutěšený tlak spějící k nevyhnutelnému prodloužení, až přišel další úder Nigérie po standardce, a tak trochu zničehonic.

To je vlastně včerejší semifinále v kostce, akorát s Nigérií na opačné straně všech hlavních událostí.

Tohle bylo mnohem jednostrannější semifinále, než se na pohled zdá. Stačilo, aby Aïssa Mandi hloupě nenechával svou ruku tak akorát v cestě dalekonosné rány, a Nigérie nikdy nevyrovná. Zároveň stačilo, aby Baghdad Bounedjah proměnil i jen jednu ze svých tutovek, a skóre by bylo podstatně jasnější.

Přitom se potvrdilo leccos, co jsme mohli tušit už před výkopem. Že jak jsou Troost-Ekong s Omeruem zdatnými stopery, co se řešení situací před sebou týče, jakmile jim někdo visí na zádech a zabíhá za ně, je okamžitě oheň na střeše. Bounedjah přesně tohle dělal a připravil tak nespočet šancí pro sebe i spoluhráče.

Zároveň se potvrdilo, že Alžírsko má mnohem vybalancovanější zálohu, a propracovanější přechod do útoku. Fenci na tomhle turnaji dominují proto, že hráči prostě vědí, co od sebe čekat, a přizpůsobují se, nachází se. Belaïliho kombinace s Bounedjahem jsou lahodné; dva hráči, kteří spolu vyrůstali v RCG Oran, se hledají i poslepu a typicky po vzoru "přihrávka na libovolnou vzdálenost přesně na kopačku Bounedjaha => výborně načasované sklepnutí do běhu přibíhajícího Belaïliho => trable pro soupeře". Je to prozaické, ale ještě nikdo to v Egyptě nedokázal ubránit, protože oba hráči jsou prostě vynikající a na jedné vlně.

Není to nutně ale jenom o nich. Alžírská hra je plná zastupování, střídání pozic kdekoliv ve hřišti. Každá přihrávka dopředu na delší vzdálenost pramenící z náhlého zisku balonu ve středu pole jako by byla dopředu plánována, přestože logicky nemohla být, protože se míč sotva vyhrál. Alžírský nároďák zkrátka musí být plný utajených dvojčat, jinak to snad ani není možné.

Sebeobětování je další věc. Když si Bounedjah potřebuje dáchnout, v presinku ho zastoupí klidně pravý středopolař Feghouli, a klidně na levém křídle. Alžířané se prostě jeden pro druhého dokážou dočista strhnout. Guédioura dohrával de facto na jedné noze, ale to přece taky nevadilo. Benlamri je ostatně zvíře.

2. Gernot Rohr za mě v podstatě napsal celou analýzu. Ne vážně. Jeho rozbor utkání nemá chybu.

"Alžírsko napadalo lépe než my. V záloze měli více řešení než my od defenzivních středopolařů. Jejich hrotový útočník našim stoperům způsoboval velké problémy. Nedařilo se nám nacházet naše křídla."

Přesně tak. Smekám, Gernote. A nepochybuji o tom, že jsi udělal vše pro to, aby takový obrázek nevydržel celých 90 minut, že ano? *podívá se na střídání* Achjo. Jeden levý křídelník za pravého křídelníka, což zhruba ústilo ve dvě věci: Ahmed Musa tentokrát mohl být k ničemu na druhé straně (byť abychom byli fér, jednou to Iwobimu prostrkával šikovně) a Henry Onyekuru si při svém debutu mohl... lehnout?

Tohle je fakt k vzteku. A do značné míry se opakuje situace ze čtvrtfinále, kdy jsem Slony kritizoval za to, že řádně nevyužívali potenciální slabiny Zeffaneho. Tentokrát to bylo ještě horší, když pro Nigérii po většinu času křídla dokonce vůbec neexistovala. Iwobi na desítce se občas o něco pokusil, ale to bylo tak celé. Zeffane snad za celý zápas nemusel podstoupit jediný souboj 1 na 1, a nikdo příliš nevětral ani Bensebaïniho na levé straně, přestože oba v minulosti ukázali, že v takových polohách rozhodně jsou zranitelní.

Přitom Rohr na lavičce rozhodně měl řešení. Mohl zkusit dosadit Mikela na jakési libero před stopery a nechat ho zásobovat křídla lépe, než to dělali Etebo s Ndidim, kteří pro to nikdy neměli dispozice. Přetočení formace na jakési 3-4-2-1 se pak vyloženě nabízelo. Ola Aina mohl přijít na pravého wingbacka, kterého hraje v Turíně; Moses Simon mohl hrát toho levého. Mikel, Iwobi a Ndidi před nimi.

Další možností by bylo pokusit se využít poněkud vytažené obranné linie Alžírska a stáhnout Ighala ve prospěch pohyblivějšího Osimhena, potažmo na hrot vyslat pobíhat Musu. Pokud se Rohrovi nepříčilo vyslat Onyekura poprvé na plac teprve teď, jistě ke stejnému kroku přece mohl sáhnout i s Osimhenem.

Ale ne. To by znamenalo, že by Rohr jednou musel uvažovat v rovině "jak soupeře převézt" namísto "jak soupeře zneutralizovat". Bohužel, on k překvapení mnohých do oné roviny nedokázal přepnout ani za stavu 0:1...

3. Bounedjahovo zakončování je problém, ale je to jen v jeho hlavě. Alžírský snajpr zde zatím skóroval pouze z penaltového puntíku, a i tam má jenom 50procentní bilanci, takže z čistě statistického hlediska nehraje vůbec dobrý turnaj. To už mnohé na Twitteru svádí k hodnocením typu "nojo, tisíc gólů v katarské lize prostě nic neznamená, tohle je jiná úroveň". Až na to, že takové soudy nedávají smysl.

Baghdad Bounedjah se na tomto turnaji netrápí proto, že by ho lépe strážili obránci. Nigérie má jednu z lepších stoperských tandemů na šampionátu, a sami jste výše viděli, jak jejich počínání zhodnotil jejich kouč. Ani to není tak, že by Bounedjaha vychytávali lepší brankáři. Akpeyi ho sice včera jednou vyčapal tváří v tvář, ale to opět v situaci, kterou měl sám útočník řešit lépe a vyběhnutého gólmana jednoduše obkroužit.

Kdepak, Bounedjahovo tápání v Egyptě nemá co dočinění s tím, že by si nevěděl rady s touhle úrovní, že by nějak narazil na svůj strop. Jeho kvalita je zjevná s každým dotykem míče, který není finišem; jeho herní inteligence je znát v pohybu za míčem i od něj. Bounedjahův jediný reálný blok vězí v jeho vlastní hlavě. Vždyť on tutovky pálí tak, že ani netrefuje zařízení, což vyloženě není jeho styl. Kdykoliv je na něho záběr, tváří se, jako by mu někdo před vlastníma očima odstřelil rodinného pudla, a je to zdánlivě čím dál horší.

Bounedjah se z tohohle musí dostat sám. Je to evidentně setsakramentsky kvalitní hroťák, který je holt tak trochu labil a na letošním turnaji si vše tak nějak příliš bere. I zákroky soupeřů neustále přihrává. Ale kdy jindy takový blok prolomit než ve finále; tom prvním pro jeho rodnou krajinu za necelých 30 let? Kdy jndy...

(td)