Africký zápisník XX. aneb Žádné IgHaló se nekonalo. Maestro, je to zasEtebou

Nigérie se na svůj obligátní osmý bronz z osmi pokusů nenadřela. Hned po třech minutách se díky další hrubce tuniského gólmana ujala vedení a vzápětí už nikdy nevypadala tak, že by o něj měla přijít. Tunisané takhle potvrdili, že jejich gólová exploze ve čtvrtfinále byla čirou náhodou. Od té doby ani nezavěsili...

Jedinou branku utkání vstřelil Odion Ighalo, který se takhle s pěti góly pravděpodobně stane nejlepším střelcem turnaje. Aby si pomyslnou korunu krále střelců nakonec nenasadil, musel by někdo ve finále dát rovnou hattrick. Ighalo se včera stal teprve druhým nigerijským střelcem s pěti góly na jednom APN po legendárním Rashidim Yekinim.

Super Eagles se takhle s Africkým pohárem potřetí v řadě loučí vítězstvím (2013 zlato, 2010 bronz) a potřetí tak navíc činí s čistým kontem, které dnes připadlo už třetímu nigerijskému strážci svatyně, mladému Uzohovi. Ten se na druhou stranu příliš nezapotil, když na něho mířil jediný projektil. Hned šesti zblokovanými ranami mu vypomohli spoluhráči před ním, zejména Omeruo a Ndidi.

---

1. Stoprocentní bilance zachována, to však tentokrát vyloženě na autopilota. Existují zhruba dva výklady toho, jak Gernot Rohr dojížděl tenhle šampionát. Buď pevně věříte, že už předtím na plac skládal tu nejlepší možnou sestavu, která se mu přes prohru v semifinále a trable ve čtvrtifnále osvědčila, a tak jí ve snaze za každou cenu završit tuto akci s medailemi na krku nechal znovu pohromadě a nic neriskoval. Anebo máte naopak zato, že Rohr zkrátka zbytek turnaje tak nějak líně doplácal jakoby z povinnosti.

Já se s přihlédnutím k průběhu utkání klaním raději k té druhé variantě. Rohr udělal v poli jedinou změnu, a to vynucenou, když suspendovaného Awaziema na pravém beku vystřídal Aina. Asi dvě minuty před poločasem mu potom ze hřiště se slzami v očích odkráčel Ighalo, a co se nestalo — Rohr se ani nenamáhal ho ještě před pauzou klasicky nahradit. Těch pár desítek vteřin prostě dohrál s levým bekem Collinsem bizarně vytaženým na křídle a Osimhena k jeho debutu vysvlékl teprve o přestávce. Něco takového jsem popravdě v medailovém zápase snad ještě nikdy neviděl.

Ale dejme tomu, upínat se na to nemusíme. Upínejme se spíš na to, že Rohr opět zabil 75 minut s budižkničemou Ahmedem Musou, který teď už definitivně vypadá mnohem hůř než roku 2013, kdy skóroval v semifinále při zlatém tažení — a to i přesto, že mu je teď teprv 26, čili by měl dosahovat svého výkonnostního vrcholu. Na Iwobiho včera stačilo jenom malinko zatlačit a ze souboje raději couval, jako by se už šetřil na Premier League. Etebo stále kopal standardky, a takřka vždy do náruče gólmana. Ve výsledku pak snad jedině všichni obránci, Ndidi a možná snaživý, byť nepřesný Chukwueze jako by opravdu chtěli hrát a opravdu chtěli medaile. Zbytek týmu po darované brance dojížděl se zataženou ruční brzdou.

Speciálně po přestávce to bylo z nigerijské strany tak pasivní, že se mi chtělo brečet. Pokud zápasy o bronz bývají leckdy nespoutanými gólovými festivaly, ten letošní se jím ani omylem nemohl stát. Obě strany směrem dopředu vesměs vůbec neměly zálohu, a byť se nějaký ofenzivní fotbalista sem tam zbláznil a něco zajímavého předvedl, typicky vše pokazila koncovka. V tuniském podání se obvykle jednalo o zpola trefený míč.

Člověk se tak ve finále nejlépe bavil nad tápáním komentátora BeIN Sports, kterému se nějakou záhadou hned několikrát podařilo splést si Alexe Iwobiho s někým jiným. Jednou jeho jméno hlásil, když soupeř obešel Ndidiho. Podruhé zase když se dopředu hnal Aina. Iwobi má číslo 18. Ti dva nosí 4 a 2. Iwobi hraje vysoko v poli, ti dva zastávají defenzivní úlohy. IWOBI MÁ DREDY, TI DVA KRÁTKÉ VLASY. Jak se takové věci dějou, to mi vážně vysvětlete. A to ani nebylo poprvé na turnaji.

2. Zápas o bronz potvrdil vše, co jsme už o Tunisku věděli. Ale doopravdy vše. A v první řadě to, že v takhle pokročilé fázi turnaje prostě Orli z Kartága neměli co pohledávat. Ocitli se tu čistě díky jednomu penaltovému rozstřelu a štěstí na tu stranu pavouka, která jim přisoudila notně vyšťavený Madagaskar.

Jinak to byla opět ta samá písnička. Giresse zkusil třetího gólmana a ten hnedle udělal... inu, tuniského gólmana. Do útoku zase pod marného hroťáka Khenissiho vyslal Khazriho a Badriho s prozaickým úkolem "útočte a zkuste dát gól", takže se tam oba borci motali z křídla na křídlo a nikdy se vhodně nedoplňovali. (Přesto byl zas Khazri u všeho podstatného, protože je prostě moc dobrý.) Ferjani Sassi zkoušel dloubáčky na spoluhráče uvnitř vlastní poloviny, protože je přece arabský Pirlo. První střela na bránu z tuniské kopačky vylétala až v 57. minutě, a to pro jistotu přímo do Uzohových rukavic. No, a tak dále. Je to vážně pořád to samé dokola.

Podám to ještě takhle: některé týmy schopně aplikují takzvaný organizovaný chaos; hrají vířivý fotbal, čímž matou soupeře, a přitom sami mají skvělé povědomí o tom, kde se který jednotlivý spoluhráč zrovna nachází, aby si mohli balon libovolně předat a udeřit. Třeba můj vlastní pokoj je dobrým příkladem aplikace takového organizovaného chaosu: já se v něm krásně orientuju, ale ostatním bych na dálku zaboha nevysvětlil, kde co je, a jak co funguje.

Tunisko je jenom koncentrovaný chaos, který se nedá vysvětlit z jakéhokoliv úhlu pohledu. Hráči neustále mění pozice, pomalu si nenarazí a hodně toho závisí buď na střelbě z dálky (v případě Slitiho typicky nepřipravené), anebo na jednom či dvou géniích, kteří leccos sami vykouzlí. To je dosti archaický fotbal, a skutečně, jakmile měl Giresseho tým dotahovat a svého soupeře takticky přelstít (což bylo včera vlastně celý zápas), byl jakožto kolektiv naprosto bezradný.

A ono samozřejmě není divu. Alain Giresse v medailových bojích mezinárodního turnaje v roce 2019 působí zhruba jako frontman kapely Toto zpívající svou největší vypalovačku v roce 2019. Akorát, že jemu na to (hádám) občas i chodí lidi...

my favourite genre of video is 'bobby kimball from toto trying to perform africa now' pic.twitter.com/WOxzjQg4xY

— ▀▀▀▀▀▀ (@immolations) July 10, 2019

3. Oukej, je načase zvážnět. Mám pro vás seriózní teorii o tuniských brankářích. Moje hypotéza zní následovně: od doby, kdy se Aymen Mathlouthi vytratil z národního týmu, má Tunisko jen jediného brankáře.

Čas od času v zápise o utkání tuniská strana šikovně prohodí jména. Přidá "Ben", ubere "Ben". Projednou vyspelluje "Moez" jako "Mouez". Mustapha se sem tam změní na Moustaphu. Však víte, jak to chodí.

Podstatné ale je, že se ve skutečnosti vždy jedná o tu samou postavu. Nebo tedy postavu, to je poněkud relativní. Když se totiž dotyčný jedinec — říkejme mu třeba Mouez Ben Cheriphia — na reprezentační sraz zrovna nemůže dostavit, nebo si v tréninku nedejbože něco udělá, na hřišti ho zastoupí jeho hologram.

Konkrétně docela obyčejný hologram, od něhož se balon sem tam skrze mimořádně načasovaný tik alespoň odrazí, ale rozhodně v něm nezůstane, a občas se holt stane, že jím balon i zcela nedotčen proletí.

Jako... je to pořád jenom hologram, čili de facto vzduch. Co jiného byste od něj čekali? A Tunisanům nelze nic zazlívat, pokud si po Mathlouthiho chybách řekli, že jim to za ty nervy nestojí. Proč by pak jeden povolával tři gólmany, aby následně zjistil, že všichni tři nestojí ani za starou bačkoru? To by přece bylo absurdní.