Africký zápisník XXI. aneb NamlSané Alžírsko slaví

Africký pohár národů je u konce. Po 29 letech titul oslavuje Alžírsko, kdežto Senegal se ve finále ani na druhý pokus pod dohledem Aliou Cissého nedočkal. Utkání rozhodla jedna šťastná rána Bounedjaha, která mezi tři tyče zapadla jen díky mohutné teči Saného. Prohrát titul skrze takovou nejrychlejší trefu v dějinách finále Afconu, to je vážně kumšt...

Ani s odstupem času popravdě nedokážu naformulovat, co si o tomhle finále myslím. Svým způsobem to bylo nedůstojné završení šampionátu a jistý antiklimax. Alžírsko si z finále člověk vybaví hlavně jako kecající, faulující soubor, který se kromě haluzní gólové střely už s žádnou další ranou nevytasil.

Na stranu druhou jsem se už před finále "zařekl", že budu spokojený s jakýmkoliv výsledkem, protože zkrátka na vítězství obou z týmů najdu hned několik pozitiv, která za každých okolností převáží negativa. A to dál platí. V kontextu celého turnaje nebylo lepšího týmu, a proto této hořčí tečky za alžírským příběhem nelituji.

---

1. Druhý alžírský triumf je ještě sladší než ten premiérový. Alžířané už jednou Africký pohár národů opanovali, to však v docela jinačích podmínkách. Jednak hráli roku 1990 doma, což je samozřejmě podstatný detail, byť si letos domácí atmosféry v Egyptě taktéž užili ažaž. Jednak se jednalo o vhodnou kulminaci jedné úspěšné éry. V osmdesátých letech Alžířané pětkrát ze šesti pokusů nechyběli v semifinále Afconu a jejich kluby dominovali kontinentální scéně, což tehdy nešlo brát na lehkou váhu tím spíš, že ještě většina těch nejlepších Afričanů hrála v Africe. ES Sétif kraloval africké Lize mistrů roku 1988, o rok později byl ve finále také MC Oran a onoho zlatého roku 1990 se z triumfu těšilo pro změnu JS Kabylie.

Alžírský národní tým byl tehdy stavěný kolem hvězdného ofenzivního dua legionářů Rabah Madjer (Porto) - Djamel Menad (Nîmes), kterému toho času bylo 31 a 29 let, takže byl nejvyšší čas, aby uplynulou dekádu konečně vyšperkovalo. Menad obhájil své místo v all-stars týmu APN 1984, Madjer udělal totéž s ohledem na rok 1982. Alžírské zlato roku 1990 prostě dávalo smysl, a dalo se snadno očekávat již s předstihem.

Tentokrát si ani Alžířané nedělali příliš nadějí a pořádně nevěděli, co od týmu bez mnohých známých jmen jako Ghoulam, Belfodil nebo Bentaleb vlastně čekat. Svým způsobem tedy tenhle triumf připomíná ten kamerunský z roku 2017, kdy byl tým rovněž obrán o řadu v Evropě proslulých fotbalistů, jejichž místa zaujmuli borci s řádnou motivací a srdcem na pravém místě, kteří zároveň regulérně umí kopat do balonu.

Djamel Benlamri nikdy v životě nepůsobil v žádné mládežnické akademii, krátce po nabytí plnoletosti zvažoval, že s fotbalem dočista praští, nikdy nehrál v Evropě a teď byl s Kalidouem Koulibalym — věhlasným zadákem Neapole — nejlepším stoperem šampionátu. Belaïli leckomu uhranul přesto, že si dříve odpykával dvouletý trest za užívání zakázaných látek. Oficiálním nejlepším hráčem turnaje je Ismaël Bennacer, kterého ještě nedávno Arsenal s klidným srdcem pouštěl do podprůměrného italského celku.

Takové minipříběhy v rámci jednoho megapříběhu prostě jen tak nevymyslíš.

A že tenhle alžírský tým i na rozdíl od toho kamerunského hrál pěkný fotbal. Kromě... ehm... většiny včerejška. Na druhou stranu, můžeme Fenkům vůbec vyčítat, že se prostě drželi receptu, který už jednou na Senegal zafungoval? Těžko. Minule to bylo 33 faulů, tentokrát 32. V ani jednom z případů to Alžířané neměli tak úplně pod kontrolou, a pokud minule měl být vyloučený Benlamri, tentokrát totéž platí pro Bensebaïniho, ale to vem čert, protože — jak už jsme dříve psali — na Afconu je do kapes pro karty notoricky hodně daleko a Alžířané se takové zvyklosti jenom náležitě přizpůsobili, což je nutno spíš ocenit.

A byť do ofenzívy Alžířané nepředvedli skoro nic, v defenzívě tam stále byly patrné ty prvky, které je dostaly tak daleko v první řadě. Fenci opět výborně vysílali celé rojnice k postranním čarám a Senegalcům křídla úplně ucpávali, mnohdy i v pěti, šesti hráčích. Mahrez nebyl skoro vidět, ale to hlavně proto, že bránil veskrze jako druhý pravý bek. Mané hned zkraje dostal co proto, a to na vlastní polovině, takticky.

2. Perspektiva je nutná také pro adekvátní hodnocení senegalského turnaje. Po utkání jsem na Twitteru zahlédl pár vpravdě přísných hodnocení Alioua Cissého a volání po jeho hlavě. A do určitý míry se to dá v zápalu pochopit. Sledovat Maného přikovaného v druhé půli u levé postranní čáry, aby si mohl bek Sabaly zbíhat doprostřed a tvořit hru tak nějak místo liverpoolské hvězdy, bylo minimálně zarážející.

Nicméně na tomto místě je opět záhodno vzít v první řadě v potaz kontext. Podobně jako Alžírsko byl Senegal před čtyřmi lety, kdy Cissé ke kormidlu přicházel, všem pro smích. Mezi lety 2008 a 2015 Senegal na třech Afconech neprošel ani ze skupiny a dohromady se spokojil s jedinou výhrou z devíti duelů.

A jasně, na tomto místě klidně lze namítat, že letošní kádr s Maném, Koulibalym, Gueyem nebo Sarrem je nadanější než ty minulé, ale to je zaprvé na úrovni APN zcestná argumentace (jen se zeptejte všech objektivně ještě nabitější/vyváženějších výběrů Ghany nebo Pobřeží Slonoviny na vrcholu sil), a zadruhé to ani není bůhvíjak precizní srovnání.

Senegal možná nikdy neměl individuality formátu Maného nebo Koulibalyho, tedy naprostou světovou extratřídu na svých postech, ale talentovanými týmy, čili nutným základem, oplýval vždy. Roku 2008 byli v ideálních letech Henri Camara, Mamadou Niang nebo El-Hadji Diouf. Roku 2012 se do Papisse Cissého a Demby Ba zbláznila doslova celá anglická Premier League. Vzpomínáte, jak Cissé chvíli vypadal jako druhý Henry? Tak to se dělo právě kolem Afrického poháru národů, kde Senegal vstřelil jenom tři góly a ztrapnil se třemi prohrami.

Takže ne, argument, že s takhle talentovaným týmem se prostě musí uspět, osobně neberu. Jednalo se přece jen o teprve druhé senegalské finále v dějinách a zatímco Bruno Metsu jel po stříbrném Afconu 2002 na nadcházející světový šampionát v roli hrdiny, Aliou Cissé má být po svém vlastním finále vyvrhelem? To je přece krajně nefér.

Jistě, Metsu tehdy udělal velký úspěch po dvou letech a Cissé je v čele týmu už dvakrát takovou dobu, ale hmatatelné pokroky pod ním Lvi z Terangy rozhodně dělají. Jejich tranzice do defenzívy zůstává tou nejlepší v Africe (opakuji, že v tomhle finále Alžírsku dovolili jedinou střelu), jejich letošní turnaj byl už před finále tím nejgólovějším v historii země, a na rozdíl od let 2012-15 jsou též kolektivem, který máloco rozhodí, a který vypadá neobyčejně poslušně; stačí se podívat, jak jenom pár sekund po včerejším závěrečném hvizdu celý tým obklopil Cissého a vzorně naslouchal jeho pozápasovému monologu přímo na trávníku. To je vždy známka cílevědomého, na jedné vlně naladěného, za trenérem sešikovaného týmu.

Pokud Cissé zůstane, Senegal bude za dva roky zpátky, a ještě silnější. O tom já osobně nepochybuju.

3. Cissé se snažil vymýšlet, ale historii prostě jen tak nepřelstíš. V rámci třetího bodu to (konečně!) vezměme pěkně popořádku. Senegal v semifinále kvůli hloupě udělené žluté kartě (a neméně hloupému pravidlu o mazání žlutých karet již po skupinách, nikoliv před semifinále) přišel o Kalidoua Koulibalyho, což znamenalo, že jeden z finalistů přišel o hlavního lídra, organizátora a nejkvalitnějšího zadáka, a to se ihned promítlo do první a poslední vstřelené branky. Kouyaté zase šaškoval daleko mimo pozici a Sané s blokem přispěchal až příliš pozdě. Bylo to nešťastné, ale dalo se tomu snadno předejít a nemůže být sporu o tom, že defenzivní linie vedená Koulibalym by takový gól s největší pravděpodobností nedopustila.

Nicméně stalo se, a pak už to měl Senegal nesmírně složité. Mančafty, které zavěsily jako první, nakonec finálové zápasy zvládly v 17 případech a prohrály jenom pětkrát. To je pořádný rozdíl. Tohle byl už několikátý výsledek 1:0 v dějinách finálových utkání Afconu, a je jedině logické, že se další takový urodil zrovna teď, na turnaji, kde se s jediným vítězstvím po inkasování první branky vytasila slabá Keňa — ano, KEŇA — proti ještě slabší Tanzanii.

Cissé tedy mohl reagovat, jak chtěl, ale ať už dělal cokoliv, téměř určitě to nemohlo k ničemu pořádnému vést. Mohl sice vhodně vystřídat Baouda N’Diayeho, nejníže položeného středpolaře, za Krépina Diattu, výše položené křídlo/ofenzivního záložníka, v reakci na alžírský press s vysunutými Bennacerem a Feghoulim, kteří tlačili na samotného N’Diayeho. Dokonce se klidně i mohl poprvé na turnaji rozhodnout hrát s oběma hrotovými útočníky...

... a vše bylo předem odsouzené k nezdaru, protože vyhlášený exekutor standardek Henri Saivet se zrovinka rozhodl tvrdohlavě směřovat všechny své donášky na hlavu prvního soupeře a senegalští hroťáci tvrdohlavě zůstávali senegalskými hroťáky. Což smrdělo tím spíš, že se M’Baye Niang tentokrát nenacházel ani v mezihře, přičemž M’Baye Diagné vedle něho jedině potvrdil, že je jeho dvojníkem neschopným dát gól. A to je problém, se kterým Cissé nic neudělá. Niang šel zase sám na gólmana, dokonce se i dobře rozhodl ho obejít, ale opět si šťouchl míč příliš daleko a nakonec zakončoval z hrozivého úhlu + hrozivě.

Zatímco Bounedjah své trápení (se štěstím) protrhl, senegalský hrotový útočník číslo 1 to nedokázal, což stejně jako roku 2017 (kdy se trápili egyptští i kamerunští snajpři, až se prosadil Aboubakar) ve finále rozhodlo. Poslední tým, který na APN urval zlato bez jediného příspěvku svého hroťáka? Egypt 1986. To už je, panečku, pořádná doba...

---

Tímto vám srdečně děkujeme za vaši přízeň během Afrického poháru národů 2019, ale úplně se prozatím neloučíme. Končí zápisníky, nicméně jakmile si já odpočinu a kolega Dominik se vyřádí na Colours, sejdeme se tentokrát za mikrofonem a za celým turnajem se ohlédneme pro změnu podcastovou formou.