Armando Picchi - Il Grande Capitano

Je vždy smutné, když lidský život vyhasne předčasně. Většinou se jedná o tragédie, či vrozené choroby, které si vyžádají svou daň. Avšak snad ještě krutější je ona nevyvratitelná diagnóza o zhoubné chorobě, jež se nedá zastavit. Armando Picchi se v pouhých čtyřiatřiceti dověděl o nálezu rakoviny ve svém těle. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat na smrt. Jak drtivý osud, jak tragický konec velké legendy, jež byla vůdčí osobností milánského Interu v cestě za dobytím absolutního fotbalového trůnu...

Smutný příběh však není smutný celý. Naopak, vždyť život plný úspěchů, uznání a radosti se vyvíjel tak dobře. Picchi se narodil 20. června roku 1935 v italském přímořském městě Livorno, ležícím v těsné blízkosti malebné Pisy. Chlapcovi rodiče na tom nebyli nijak špatně, Armando mohl vystudovat, v mládí se navíc na matčin popud pokoušel hrát na klavír. Nebude však jistě překvapením, odhalíme-li hned v úvodu, že osudovou láskou Picchimu byl fotbal, řečeno italsky Calcio, které právě v dobách jeho mládí zažívalo velké úspěchy spojené s výjimečnou generací a dvěma zlatými týmy věhlasného kouče Vittoria Pozza z let 1934 a 1938. Idolem země zpod Apenin byl především Giuseppe Meazza z Interu, Silvio Piola z římského Lazia, nebo Angelo Schiavio z Bologni. Nezapomínejme ani na oblíbenou postavu italských tifosi, rázovitého Fulvia Bernardiniho, který díky své popularitě jak z pozice hráče, tak z pozice trenéra, určoval kurz desítkám, ba stovkám mladých fotbalistů.

Armando Picchi si odmalička zamiloval roli volného hráče, podoba projevu hry jeho týmu vždy významně stála právě na něm. Picchiho místo bylo v obraně, nebyl to však "obyčejný" stoper, nýbrž jedinečný vůdce defenzívy, která pod jeho vedením takřka nechybovala. Za Livorno hrával od svých čtrnácti, prošel prakticky všemi věkovými kategoriemi klubu, když v pouhých devatenácti začal nastupovat v A týmu, přičemž se okamžitě zařadil do základní sestavy, kde z pozice volného hráče defenzívy organizoval hru o deset let starších spoluhráčů. Mužstvo Livorna však neprocházelo nejšťastnějším obdobím. Vedení klubu nemělo peníze, mužstvo pravidelně pendlovalo na hranici Serie B a Serie C, příliš důvodů k radosti ve městě omývaném Ligurským mořem nebylo. V hojně kritizovaném týmu však potichurostl hráč, na nějž v Livornu dodnes nezapomněli. Picchi s přibývajícími lety nabíral herní jistotu, jeho vůdčí schopnosti byly vyhlášené, navíc uměl výborně rozehrávat i vyvážet míče, zkrátka pokrokový obránce, jakých je všude málo.

Psal se rok 1959, Picchimu bylo již čtyřiadvacet let, když o jeho služby projevil eminentní zájem dnes již zaniklý a málo známý celek hrající pod zkráceným názvem S.P.A.L. (Societá Polisportiva Ars et Labor 1907). Výhodou možného transferu byl jistý výkonnostní pokrok, vždyť S.P.A.L. v té době hrával Serii A, navíc nijak špatně. Livorno se sice svého klíčového borce vzdát příliš nechtělo, tučný přestupní šek ovšem majitele nakonec zlákal, Armando Picchi se po deseti letech v Livornu stěhoval. A přestupu jistě nelitoval. Ve svém novém týmu se okamžitě uchytil, odehrál většinu utkání a upozornil na sebe špičkové celky Itálie. Úspěšná kariéra začala nabírat na obrátkách čím dál rychleji. Mužstvo S.P.A.L. ročník 1959/60 zakončilo na skvělém pátém místě, Picchi přitom patřil k nejlepším bekům ligy. Scudetto onen rok slavil Juventus. La Vecchia Signora s pohodlným náskokem unikla všem pronásledovatelům a slavila další z dlouhé řady triumfů. Kdo byl smutný, byly oba milánské kluby. AC ani Inter s bianconeri nedokázaly udržet krok, po sezóně musela zákonitě přijít změna. Vždyť koho baví býti druhým?

Inter Milán se do obnovy svého projevu a skladby kádru pustil věru razantně. Když roku 1955 slavný klub přebíral nový majitel Angelo Moratti (otec současného šéfa Massima), netajil se svými velkolepými plány na dobytí fotbalových výšin. Příklad si bral z Realu Madrid, který vítězil na všech frontách jako na běžícím pásu a inspiroval řadu klubů z celé Evropy. I přes velké finanční prostředky, které Moratti nerazzurri poskytl, však výsledky stále nepřicházely. Zlom nastal až v létě 1960, kdy na černomodrou část San Sira zamířil legendární trenérský mág Helenio Herrera, kterého Moratti přetáhl z Barcelony. Dalším klíčovým artiklem byl příchod nepřekonatelného znalce hráčského trhu a tvrdého byznysmena Itala Allodiho, který později významně přispěl k proslulé sérii vítězství Juventusu v 80. letech pod vedením Giovanni Trapattoniho. S Morattim, Allodim a Herrerou se tým stal doslova mašinou na úspěchy. Herrera si ihned po příchodu vytipoval své vysněné posily a Moratti mu je ochotně přivedl takřka bezezbytku. Jako první byl na seznamu nesmlouvavý stoper Picchi, jehož styl Herrera miloval. Právě "Argentinský čaroděj", jak se Herrerovi přezdívalo, pro svého oblíbence stvořil roli libera, jakéhosi zametače, který má v pohybu naprostou volnost a zakládá akce pro své spoluhráče hluboko z obrany, avšak stejně tak může sám podpořit útok náběhem až do šestnáctky soupeře.

Kromě Picchiho Herrera do týmu postupně zapracoval skvělé mladíky jako Sandro Mazzola nebo Giacinto Facchetti, z dalších posil zmiňme alespoň ta nejznámější jména jakými byli stoper Aristide Guarneri, Carlo Tagnin, Gianfranco Bedin, nebo Giuliano Sarti (brankář), mimořádně technicky zdatný Brazilec Jair da Costa, elegán levé strany a opravdový gentleman Mario Corso, či zatáhnutější střelec Angelo Domenghini. Jako zvláště důležitý se pak ukázal zisk fenomenálního Luise Suáreze Miramontese z Barcelony, odkud si jej doslova vymohl Herrera. La Grande Inter byl rázem na světě, právě zde začíná nejslavnější etapa historie Interu, kapitánem je zvolen všemi uznávaný Armando Picchi.

K ještě dokonalejší přípravě svých oveček dal velký HH vybudovat zbrusu nové tréninkové centrum La Pinetina, ležící poblíž kouzelného jezera Lago di Como. V doslova pohádkovém prostředí se zde Interisté, za přísného dozoru Herrery, který týmu okamžitě vtiskl svou nenapodobitelnou tvář, připravovali na nejtěžší možné soupeře evropské fotbalové mapy. Slavné Catenaccio se sice rodilo o dost dříve, na konci 50. let se jím v Itálii prezentovala třeba Fiorentina nebo AC Milán pod Nereo Roccem, avšak pravé a nejdokonalejší Catenaccio pro Inter "narýsoval" Herrera, který explicitně lpěl na neprostupné obraně a silných okrajích hřiště. Jen pro úplnost: Catenaccio ve své podstatě nevelí pouhou obranu, jak si bohužel mnozí chybně myslí. Omluvte nás prosím, ale považujeme za nutné alespoň z části poodhalit tajemství onoho herního stylu, který tak suverénně překonal všechny ostatní. Tak tedy, Catenaccio jest herní styl založen na dokonalé obraně, jejíž hlavní úlohou je čisté konto vlastního brankáře. Avšak neméně důležitým artiklem zdánlivě "obranářské" taktiky je schopnost okamžitých pohotových protiútoků, zejména vedených po křídle s tím, že střední záložník má za úkol rychle dobíhat za velké vápno, odkud může zakončovat, případně nahrávat útočníkům. Tým pracuje v jakési pružině, zvláště na krajní obránce je kladen velký důraz v jejich rychlosti a schopnosti míče vyvážet po stranách.

Zcela klíčová jest přítomnost typologicky vhodných hráčů, což je však primární starostí kouče. A nutno dodat, že Herrera si vybrat vždycky uměl... Nepsanou výhodou je pak přítomnost zametače - libera, jenž má za úkol "hasit" problémy, které nedokáží řešit před ním hrající stopeři, dále míče rozehrávat, klidnit tempo hry, zároveň však tvrdě panovat vlastnímu vápnu, kde působí jako hlavní postava a odpovídá za práci celé defenzívy. To vše měl na starosti Picchi. Díky jeho naprostému hernímu klidu, tvrdosti, i dokonalé spolupráci s krajními beky z Interu vyrostla vskutku neporazitelná squadra, jakých světové trávníky mnoho nepoznaly. Picchi si perfektně rozuměl s Facchettim a Burgnichem, kteří kralovali levé respektive pravé straně i co se týče ofenzívy. Před nimi hrající spojky s útokem Jair a Corso se tak díky své rychlosti mohli snáze prosazovat v zakončení. Luis Suárez, jakožto klíčový hráč ve středu pole, byl na Picchim značně závislý - právě od něj přebíral většinu míčů, které pak vyvážel směr soupeřova brána...

Netrvalo dlouho a Inter začal vítězit. První Scudetto se dostavilo v sezóně 1962/63, kdy druhý Juventus zaostal o celé čtyři body, třetí Milán pak hned o bodů šest. Nerazzurri si připsali svůj osmý mistrovský titul, čelo tabulky si udrželi takřka po celý rok. Kvalitu zadních řad dokazuje pouhých dvacet inkasovaných branek (nejméně ze všech), předchozí slova o nezbytnosti kvalitního útoku dokumentuje druhý nejvyšší počet nastřílených branek (AS Řím vstřelilo jen o gól více). První místo týmu automaticky zajistilo postup do prestižního Poháru mistrů evropských zemí, kterému po Realu Madrid začala kralovat portugalská Benfica Lisabon s Eusébiem a Colunou v čele, vítězem posledního ročníku byl AC Milán s Riverou a Cesarem Maldinim. Úspěch ve vysoko ceněném PMEZ byl pro Inter klíčovým tématem následující sezóny. Touha vyrovnat se městskému rivalu AC, který trofej pro nejlepší tým Evropy dobyl jako první italský celek, černomodré hnala vpřed nezastavitelným tempem. Nepřekonatelné Catenaccio signora Herrery si razilo cestu suverénně a bez slitování. Everton, Monaco, Partizan Bělehrad a Borussia Dortmund - tyto kluby musely smutně povzdechnout s nadějí, že za rok budou mít více štěstí. Inter se rozjel a zastavil až ve finále. Tam na něj v toužebně očekávaném superzápase čekal královský Real Madrid.

"Největší zápas pohárové historie", hlásala Gazzetta dello Sport již týden před výkopem. A nebyla daleko od pravdy. Je faktem, že tak očekávaný a hráčsky skvěle obsazený zápas diváci patrně v pohárech ještě neviděli (a možná ani neuvidí?). Bílý balet nastoupil se všemi hvězdami, maďarský bomber Ferenc Puskás, stárnoucí, leč stále geniální generál velkých bitev Alfredo di Stéfano, Francisco Gento rychlý jako vítr, dále Felo, Pachín, Zoco nebo vynikající stoper José Santamaría z Uruguaye. Tito všichni měli čelit bezchybné strojové hře Mazzoly a spol. Dějiště utkání, vídeňský Prátr, byl doslova nabit do posledního místečka. Jen z Itálie dorazilo na dvacet tisíc tifosi Interu a ani výprava ze Španělska nebyla nikterak malá. Každý chtěl vidět tu legendární podívanou. Zastíní Suárez di Stéfana? Překoná Mazzola Puskáse? A co Picchi a Santamaría? Utkání předcházela vypjatá až nenávistná atmosféra. Santiago Bernabéu a Angelo Moratti se vzájemně napadali přes média, hrozilo, že se nervozita přenese i do hlediště. Rakouská policie uspořádala historický manévr, z policistů okolo i uvnitř stadionu vyrostl doslova živý plot.

Zápas sám nabídl celkově čtyři branky, jinak však znamenal velké zklamání. K obrovské radosti černomodrých tři z gólů padly do sítě merengues, Giuliano Sarti z Interu kapituloval pouze jednou, a to z kopačky Fela, který snižoval na 1:2. Za Inter se dvakrát trefil muž zápasu Sandro Mazzola, fenomenální střelec, kterému v době utkání bylo pouhých jednadvacet! Zbývající branku obstaral Aurelio Milani, Mazzolův kolega z útoku. Samotná kvalita hry ovšem notně zaostala za velkolepým očekáváním, jak už to bohužel obvykle bývá. Inter hrál svou tradiční, jistící, obrannou hru s dokonale zajištěnou defenzívou, Real naproti tomu zcela postrádal herní myšlenku, génius di Stéfana jakoby na čas odezněl. Celkově se dá říci, že dravé italské mládí zcela zničilo přestárlé španělské Dony, kteří s mladšími soupeři zkrátka nestíhali běhat. Vše již před zápasem výstižně a nutno dodat, že prognosticky skvěle, odhadl manažer Interu Solti: "Nedovedu si představit, že by se sedmatřicetiletý di Stéfano a pětatřicetiletý Puskás dokázali prosadit proti našim pětadvacetiletým bojovníkům. Zato mohu s naprostou jistotou tvrdit, že náš jednadvacetiletý Mazzola uteče pětatřicetiletému 'fotbalovému staříkovi' Santamaríovi, kdy bude chtít." Jak Solti řekl, tak bylo. Carlo Tagnin znemožnil di Stéfana, Tarcisio Burgnich podal dost možná životní výkon a absolutně vygumoval Puskáse, Facchetti zase uběhal Genta. Naopak dravý Jair dělal v obraně bílých průvan, kdy chtěl, o soubojích Mazzoly se Santamaríou nemluvě. Slavil tedy Inter a s ním celá Itálie. Přece jen, Calcio drží, na rozdíl třeba od Anglie, vždy spolu a v podobných bitvách vždy jde především o vítězství Itálie...

Úchvatný triumf Herrerových hochů navíc ještě podtrhla porážka argentinského Independiente v Interkontinentálním poháru. O něco méně veselá však byla zpráva o konečném "až" druhém místě Interu v Serii A, Scudetto ten rok překvapivě slavila Bologna, která nerazzurri porazila v unikátním rozhodujícím zápase na konci sezóny, kdy oba celky disponovaly naprosto stejným počtem bodů. Inter však nemusel truchlit, byla zde totiž sezóna další, a ta na San Siro zavála unikátní treble, neboli triumf v domácí soutěži, obhajobu Poháru mistrů i Interkontinentálního poháru, kdy Italům opět podlehl tým Independiente. Finálovým soupeřem v Poháru mistrů byla Picchimu a spol. tentokráte Benfica. Ještě než se dotkneme samotného finále by však stál za zdůraznění neobyčejný projev morální síly týmu Interu, který i přes výraznou prvotní semifinálovou porážku 1:3 na hřišti silného Liverpoolu dokázal doma vývoj zvrátit a nečekaně hladce zvítězit 3:0. To Benfica měla cestu do finále, konaného se na San Siru, nepoměrně jednodušší, když v semifinále přejela slabý maďarský Györ v celkovém poměru 5:0. Beznadějně vyprodaný stadion Giuseppe Meazzy pln očekávání trnul v předzápasové nervozitě jako nikdy předtím. Následujících devadesát minut bylo rozhodujících, otázka "kdo z koho", se přímo nabízela. Vyrovnané utkání nakonec jedinou brankou rozhodl Jair, který ve dvaačtyřicáté minutě propálil Costa Pereiru a zajistil Interu nekončící oslavnou jízdu. Jásající San Siro vyvolávalo jména svých hrdinů, Helenio Herrera, pakliže byl do té doby nesmrtelný, nyní se stal také nepřekonatelný. Catenaccio naplno slavilo, kapitánu Armandu Picchimu se již nikdy neřekne jinak než Il Grande Capitano. Byl to Picchi, kdo jako první převzal "Ušatý pohár" a potěžkal jej v neutuchajícím návalu hrdosti a štěstí. Ten fotbal ale umí být krásný! A Calcio ještě víc!

Třicetiletý Picchi byl na vrcholu sil. V Itálii dost možná neběhal lepší střední obránce. Neobyčejný respekt, jaký se Velkému kapitánovi dostával, mohli stále skromnému sympaťákovi ostatní jen tiše závidět. Vše šlo tak hladce. Postupný vývoj kariéry slibného fotbalisty nabral strhující otáčky. Picchi během pár let dokázal téměř vše, co mohl. Jen v reprezentaci to nebylo ono. Ve vysněném modrém dresu debutoval 4. listopadu 1964 při vysoké porážce Finů 6:1 v Janově. Na zlaté mistrovství Evropy v roce 1968 však nemohl odcestovat vinou zranění, Squadra Azzurra tak slavila bez něj. Vlajku Interu však mezitím drželi jiní. Kapitánem modrých byl úžasný Facchetti, oporou byl také Burgnich, Domenghini a Mazzola.

V sezóně 1965/66 Inter dosáhl na další Scudetto, v pořadí už třetí během čtyř let (!), přičemž onen zbývající titul Herrerovým hochům unikl jen vinou jediného, již zmíněného, utkání s Bolognou. Scudetto z roku 1966 navíc pro Inter bylo již desátým v pořadí, na černomodrých dresech tak od té chvíle můžeme vídat hrdou zlatou hvězdu signalizující deset mistrovských titulů. Byla to zlatá éra nerazzurri. Pohár mistrů se pod italským tlakem znovu otřásl v základech na jaře 1967, to Inter ve finále čelil nájezdníkům ze Celticu. A také tehdy to vypadalo na triumf HH. Běžela teprve sedmá minuta, když Interu vedení z penalty zajistil Sandro Mazzola, který se postupem let vypracoval na jednoho z nejlepších italských střelců v dějinách. Skoti se však nevzdávali, jejich houževnatost a neutuchající bojovnost dokázaly skóre otočit a dovést utkání do vítězného konce. Třetí evropský titul Interu během čtyř let se tedy nekonal, smutný kapitán Picchi se musel smířit s "pouhou" stříbrnou náplastí, jež v tu chvíli zajisté chutnala velmi hořce.

Když ubíhají léta, lidé stárnou. Toto jest známý fakt, bohužel se mu nedá nijak zabránit. A ve sportu se stáří začíná ozývat nepoměrně dříve, než v botanice, či malování. Ani Picchi nebyl jiný. Porážka od Celticu jej hluboce ranila, Inter s prohrou nepočítal. Catenaccio přece musí zvítězit! Jindy neprostupný herní systém však pomalu začínal stagnovat. Poslední měsíce už hlasitě zněla Labutí píseň, přicházel nový čas, nové styly, noví fotbalisté a na Catenaccio rázem nezbývalo místo. Picchiho navíc stále častěji brzdila zranění, kvůli nimž například neodcestoval na již výše zmiňované EURO 68. V létě roku 1967 se Inter Milán a Armando Picchi dohodli na rozvázání smlouvy a ukončení spolupráce. Jedna velká etapa končila, La Grande Inter pomalu zanikal. Hráči jako Facchetti, Burgnich, Mazzola nebo Corso v týmu sice zůstávali, avšak ani oni už nedokázali plně zopakovat velké triumfy z poloviny 60. let...

Picchiho poslední zastávkou v bohaté kariéře byl celek Varese. První rok v nepříliš známém týmu ležícím pětapadesát kilometrů od Milána skončil poměrně slušným sedmým místem, avšak rok na to mužstvo obsadilo až místo čtrnácté, což znamenalo sestup do Serie B. Čtyřiatřicetiletý Picchi byl na konci cesty. Stálá zranění mu nedovolovala pravidelně hrát, doktoři jej navíc varovali před slabým srdcem, které by zátěž nemuselo snést. Na jaře roku 1969 ohlásil Velký kapitán konec aktivní hráčské kariéry. Dokázal toho hodně, nač se trápit ve druhé lize? Legendy by měly odcházet se vztyčenou hlavou...

Fotbal však neopustil úplně. Hned následující ročník vedl Varese v Serii C jako hlavní trenér, rok na to se vrátil do milovaného rodného Livorna, kde místní AS dovedl k devátému místu ve druhé lize. Po této sezóně o služby legendárního libera překvapivě projevil zájem turínský Juventus. A protože nabídka vést Starou dámu se neodmítá, patřila v ročníku 1970/71 bíločerná trenérská lavička právě Picchimu. Juventus však ke Scudettu dokráčet nedokázal, naopak až čtvrté místo bylo pro majitele Agnelliho trpkým zklamáním. Picchiho alespoň zčásti mohl těšit fakt, že vítězství si ten rok připsal "jeho" Inter. Vedení bianconeri však chtělo tituly pro sebe, Picchi, jakožto neúspěšný trenér, musel z kola ven. Juventus jej propustil a nahradil koučem českého původu, Čestmírem Vycpálkem.

Psal se 27. květen 1971, když Armando Picchi vydechl naposledy. V nedožitých šestatřiceti letech jej přemohla rakovina. Ta zpráva zapůsobila jako šok. Ačkoli se informace o tragickém zdravotním stavu věhlasného obránce roznesla již dávno předtím, sama smrt na všechny jako obvykle zapůsobila jako rána z nebe. U velkých osobností to tak už bývá. I když se jejich odchod může očekávat každým dnem, i přesto až ve chvíli opravdového konce, jakoby všichni pochopili, oč svět přichází. Plakalo celé Livorno, celý Milán a celá Itálie. Jeden z nejlepších obránců v dějinách Calcia navždy odešel. Jeho rodina si usilovně přála tichý a soukromý pohřeb, neboť již tak byla psychicky na dně a přítomnost tisíců soucítících by ještě umocňovala jejich bolest, přesto se na hřbitově v Livornu sešlo snad celé město. Itálie se semkla jako málokdy. Všichni truchlili za zemřelého. K uctění jeho památky byly v den pohřbu veškeré obchody v celém Livornu od 17.30 do 19.00 zavřeny, kluby Serie A na konci sezóny uspořádaly slavnostní turnaj o trofej Armanda Picchiho. Vrcholem vzdání úcty pak bylo přejmenování livornského stadionu po svém slavném bývalém hráči a městském rodákovi.

Krásný příběh a končí tak smutně. Takhle by to být nemělo! Žel, osudu nelze poručit. Krátký, leč veleúspěšný život dohořel předčasně. V letech, kdy mnozí teprve pomýšlí na svatbu, jeden velký muž umíral v beznaději. Věděl předem, že zemře. Jak krutý osud! Útěchou, nechť je věčná památka a odkaz, který bude žít navěky. Inter Milán nikdy nezapomene na toho, kdo jej dovedl k největší úspěchům v historii. Nikdy nezapomene, kdo byl Il Grande Capitano...

Úspěchy: 2x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1954, 65), 2x vítěz Interkontinentálního poháru (1964, 65), 3x mistr Itálie (1963, 65, 66).