CARLOS DUNGA - DŘÍČ MEZI KOUZELNÍKY

Jsou fotbalisté, obdaření shůry nesmírným talentem, který jim usnadňuje získat si místo na výsluní a přízeň fanoušků. Ti, kterým příroda do vínku nadělila pouze vůli a hlad po úspěchu, mají své účinkování na fotbalových hřištích těžší. Zářným příkladem je současný trenér brazilské reprezentace a její někdejší kapitán Carlos Dunga.

Brazílie. Země žijící fotbalem. Fotbalem, který lahodí oku, kde se hlavní důraz klade na atraktivitu. "Joga bonito" aneb "hraj pěkně", shrnuje do jednoho celku parádičky a finesy brazilských míčových kouzelníků. Tento trend je v Brazílii ražen už od dob, kdy tamní obyvatelé poprvé spatřili kulatý nesmysl. Brazilský fotbal byl často považován za synonymum útočného uragánu a nejoslavovanějšími hráči byli a dodnes jsou útočníci. Leonidas, Ademir, Pelé, Garrincha, Romário, Ronaldo či Ronaldinho se proto stali největšími miláčky publika.

Nicméně bezhlavé útočení bez zajištěné obrany se v minulosti vymstilo několikrát i takovému týmu, jako je Brazílie. Obranně laděné celky si často poradily s největší zbraní "kanárků" a pak překonali tradičně slabší brazilskou defenzívu. V polovině 80. let však přišel fotbalista, který přes všechna protivenství, daná tradičním brazilským pojetím fotbalu, vnesl do obrany národního mužstva řád a pevnost. Jeho jméno bylo Carlos Caetano Bledorn Verri, ale ve fotbalovém světě je provždycky znám jako Dunga.

Kariéra Carlose Dungy je lemovaná mnoha úspěchy, ale i nezdary, se kterými se však vždy dokázal vypořádat. Od malička právě nevynikal mezi svými fotbalovými vrstevníky oslňující technikou a atraktivními finesami. Aby se prosadil, zaměřil se na jiné fotbalové stránky: důraz, odolnost a sílu. Sledoval i jiné zápasy a studoval jednotlivé herní strategie. Do vínku mu navíc sudičky daly vrozenou bojovnost a vůdčí schopnosti.

Svou fotbalovou kariéru začal v klubu SC Internacional Porto Alegre, klubu z rodné provincie Rio Grande do Sul na samém jihu Brazílie. V patnácti poprvé nastoupil v jeho žákovské kategorii a o pět let později si odbyl premiéru v dresu prvního mužstva. Zprvu nastupoval jako pravý záložník, ale s postupem času se přesunul do středu zálohy, kde plnil více defenzivních povinností.

Jeho prvním titulem bylo vítězství v soutěži Campeonato Gaúcho. Nicméně Carlos Verri se příliš v áčku Internacionalu neprosadil, možná právě proto, že trenéři vyznávali brazilské pojetí hry. Přesto se ocitl v hledáčku trenérů reprezentace do 20 let, kteří hledali někoho, kdo se nevyhýbá soubojům. A tak byl řízný záložník v roce 1983 členem mužstva, které získalo v na MS v Mexiku stříbrné medaile. O rok později získal medaili stejného kovu i na letních olympijských hrách v Los Angeles, kde "kanárci" podlehli ve finále Francii.

Přes vzrůstající popularitu mu brazilské obecenstvo nemohlo přijít na jméno, a tak mu vymyslelo přezdívku Dunga, která mu zůstala dodnes a měla charakterizovat jeho hru. V portugalštině tak říkají Šmudlovi, nejnešikovnějšímu ze Sněhurčiných sedmi trpaslíků. Nepomohla mu ani změna dresu, kdy sehrál jednu sezónu v Corinthians São Paulo. I tam mu vytýkali nebrazilský styl hry.

Dunga však nemá v povaze se vzdávat a nepoddal se nepřízni osudu. Neodradila ho ani neúčast na MS 1986 v Mexiku. S železnou sebekázní zvyšoval svou kondici, kterou pak uplatňoval pokaždé, kdy se dostal na hřiště. K tomu využíval své přirozené vlastnosti tahouna, která postupem času přinesla ovoce všem mužstvům, za která hrál. Po jepičím angažmá v Santosu se Carlos Dunga prosadil v roce 1987 v klubu Vasco da Gama a poté už ho čekala Evropa.

Dunga zamířil do Itálie, ale ani zde mu pšenka zprvu nekvetla dle jeho představ. Kvůli vysokému počtu cizinců zamířil brazilský fotbalista z Florencie, která ho původně angažovala, na hostování do druholigové Pisy. Ani roční vyhnanství ho nezlomilo a po návratu do dresu "Fialek" se stal oporou mužstva, které se v roce 1990 probojovalo až do finále Poháru UEFA, kde nestačilo na Juventus.

Roku 1990 se konal světový šampionát právě v Itálii a Dunga již odcestoval jako člen reprezentace. Brazílie prošla do osmifinále, kde ztroskotala na věčných rivalech z Argentiny. Brazilci si vypracovali řadu příležitostí, ale zlomil je gól Caniggii devět minut před koncem. V zemi, kde se za neúspěch považuje i stříbrná medaile, bylo brzké vyřazení rovno národní katastrofě. A jeden z těch, kteří fiasko nejvíce odnesli, byl právě Dunga. Jeho jméno bylo spojováno s nehezkým fotbalem bez nápadu. Avšak tak jako mnohokrát předtím, Carlose Dungu ani tehdy kritika ze všech stran nezlomila a brzy přesvědčil o svých kvalitách.

V Itálii se musel vyrovnat opět s hostováním v druholigovém mužstvu, tentokrát v Pescaře. Dunga nelenil a vyplatil se ze svých závazků vůči Florencii a vydal se na sever do Německa, kde zakotvil v dresu VFB Stuttgart. A tam jeho tvrdá a důrazná hra kombinovaná s přesnou rozehrávkou slavila úspěch. Po několika letech vyhnanství ho také povolal do reprezentace trenér Carlos Alberto Parreira.

Pořízek s ježkem a osmičkou na zádech se stal kapitánem mužstva, které v roce 1994 pod jeho vedením dokráčelo na MS v USA až do finále proti Itálii. V normální hrací době skončilo utkání bez branek a poprvé v historii rozhodovaly o mistru světa pokutové kopy. Dunga proměnil suverénně čtvrtou brazilskou penaltu a pak už jenom sledoval, jak "Božský ocásek" Roberto Baggio překopává branku. Brazílie získala po 24 letech titul světových šampiónů a Dungovi se dostalo uznání rodné země i celého světa. Po právu se dostal rovněž do nejlepší jedenáctky mistrovství.

Dvojblok záložníků Dunga – Mauro Silva, který vedle sebe Parreira postavil, vytvořil neprostupnou hráz a ještě zásoboval kreativní útočné hráče množstvím přihrávek. Brazílie inkasovala mnohem méně gólů a brazilská fotbalová veřejnost přijala s konečnou platností nový prototyp hráče – Dungu, dělníka a dříče fotbalového trávníku.

Na závěr své klubové kariéry se Dunga rozjel do Japonska, kde hrál čtyři roky v klubu Jubilo Iwata, s kterým dobyl titul japonských šampiónů a v roce 1997 se stal i nejlepším hráčem celé soutěže.

Avšak, jak praví přísloví, sejde s očí, sejde s mysli, a proto byla Dungova nominace na MS 1998 ve Francii přijata v Brazílii s rozpaky. Ty pak ještě zesílily, když "šéf" Dunga v zápase proti Maroku seřval před celým světem jak malého kluka svého spoluhráče Bebeta za to, že si stoupl špatně do zdi. Přes rozpory v mužstvu se "kanárci" probojovali až do finále, kde podlehli 0:3 domácí Francii, vedené Zidanem. Pro Carlose Dungu, který se opět dostal do All stars týmu MS, to byl poslední zápas ve zlatožlutém dresu. Celkově jich odehrál 96 a vstřelil v nich 7 gólů.

V roce 1999 zakončil Dunga stylově i své klubové působení tam, kde kdysi začínal - v SC Internacional Porto Alegre.

O sedm let později, po neúspěchu Brazílie na MS 2006, Carlos Dunga překvapivě obsadil nejžhavější křeslo v Brazílii, patřící trenérovi fotbalové reprezentace. A s touž nekompromisností, kterou vynikal jako hráč, přistoupil i ke kormidlu národního týmu. Nominuje hráče podle výkonů, nikoli podle jména, žádná mediální hvězda nemá své místo pod Dungovým vedením předplacené. A styl jeho práce nese úspěchy - Brazílie pod jeho taktovkou ještě neprohrála a pyšní se bilancí pěti výher a jedné remízy.

Carlos Dunga vynikal jako hráč bojovností, důrazem, přehledem a schopností strhnout příkladem svůj tým k vyššímu výkonu. Jeho jméno zůstane navždy spjato s čtvrtým brazilským titulem mistrů světa. Jeho styl hry ovlivnil další generace hráčů a přesvědčil Brazilce, že každé mužstvo by mělo mít svého Dungu.