Eurozápisník XIII. aneb Čtyři výchozí body pro zápas s Turky

České fotbalisty čeká zápas o všechno - utkání, v němž musí jít za vítězstvím, a nakonec vlastně i poslední šance naklonit si na svou stranu poněkud rozčarované fanoušky. Pavel Vrba by se měl se svým týmem vrátit k pár prvkům, které ho zdobily v průběhu kvalifikace, a zároveň sáhnout k málokdy vídanému, ale čím dál logičtějšímu posazení svého oblíbence Limberského...

Proti Španělsku s ryzím a poměrně slušně držícím betonem, proti Chorvatsku s mnohem rozháranější defenzívou a stále nedobře vypadající ofenzívou. Ukáže český národní tým své tradiční silné stránky alespoň tváří v tvář Turecku, které má za sebou dva jaksi odevzdané výkony proti favoritům?

Nacházíme se víceméně v situaci "buď teď, anebo nikdy". Pokud nás řada zahraničních preview představovala jako s chutí útočící mančaft, je nejvyšší čas dát takovým tvrzením zapravdu.

Víťa Srp s Tomášem Daníčkem pro vás na následujících řádcích zhruba načrtvávají čtyři body, které by Vrbův trenérský tým měl před výkopem minimálně zvážit, aby česká reprezentace skutečně byla pro Turky tou pravou hrozbou...

1) Ofenzivní akce po stranách hřiště by tentokrát na Turecko mohly platit. V dosavadním průběhu Eura se Češi pravidelně snaží do útočné třetiny přejít skrz kombinaci a lokální rotaci na krajích hřiště. Proti Chorvatsku i Španělsku ovšem byly tyto pokusy kompletně neúspěšné, což bylo dáno jednak výraznou individuální převahou protivníka, jednak také špatným provedením samotných hráčů.

S druhým bodem toho Pavel Vrba moc nenadělá - hráče může maximálně tak motivovat a nabádat k tomu, aby si utkání aktivním přístupem užili, nicméně pokud na základní jedenáctku opět dolehne tíha okamžiku a začne se hrát velmi jednoduchý fotbal plný obav, pak bude s nastalou situací jen velmi těžko něco dělat.

Navzdory tomu by onen herní plán mohl Turecku nadělat určité potíže - v kvalifikaci a i na dosavadním šampionátu je pro ně totiž typické centrální ukotvení středních obránců. Ti tak jen naprosto minimálně následují pohyb míče, do stran například nevystupují vůbec a starají se pouze o to, aby pečlivě pokryli strategicky nejvýhodnější prostor ve středu pole. Díky tomu tak prakticky nemusí řešit žádné situace jeden na jednoho a jejich herní úkoly představuje převážně odvracení centrů či svádění soubojů s hrotovým útočníkem protivníka.

Jakmile se však míč dostane do kraje, kam pak logicky musí krajní bek vystoupit, vzniká mezi ním a středním obráncem poměrně velká díra. Tu se za obvyklých okolností snaží uzavřít jeden ze středních záložníků, nicméně tento mechanismus není v podání Turecka úplně bezchybný a občas se přihodí, že do zmíněných míst vklouzne hráč útočícího celku úplně bez dozoru.

Jak krajní obránce, tak i krajní záložník navíc bývají dost výrazněji zaměřeni na konkrétního protivníka, díky čemuž se s nimi dá docela dobře manipulovat. Tím je myšleno například vytažení hráče z pozice a uvolnění prostoru, do kterého zabíhá někdo jiný. V ofenzivní fázi by tudíž mohlo být k vidění mnoho protisměrných náběhů jednotlivých hráčů (křídelní hráč proti míči, krajní obránce náběh za obranu, případně křídelní hráč z prostoru mezi liniemi náběh k postranní čáře, zatímco by odkrytý prostor atakoval střední záložník či podhrot). Jako příklad lze uvést třetí branku španělské reprezentace, které předcházela právě zmíněná manipulace s defenzivním blokem Turků.

2) Poprvé bychom také mohli vidět okamžitý re-presink v podání české reprezentace. Pokud budeme vycházet z kvalifikačních bojů, není těžké popsat herní styl, kterým se současný lodivod národního celku Pavel Vrba chce prezentovat. Snaha o držení míče, organizovanou formu útoku a okamžitý presink po ztrátě míče - to bych označil za ony základní aspekty. Zásadní zklamání představuje fakt, že jsme v podstatě ani jednu z těchto věcí na mistrovství doposud neměli šanci vidět.

Proti Španělsku se to dalo očekávat, proti Chorvatsku to ovšem už leckoho zarazilo - rozdíl v kvalitě se sice čekal, ale rozhodně ne v podobě tak obrovské propasti. Uvedená absence re-presinku samozřejmě souvisí s celkovým výkonem. Jakmile totiž tým není schopen souvislejší kombinace a není schopen se alespoň chvilkově usadit na polovině soupeře, těžko může po ztrátě míče aplikovat okamžitý nátlak, když se hráči nenacházejí v pozicích, které jsou pro takový způsob hry nezbytné.

V posledním duelu základních skupin by ale český tým měl těžit z výhodnějších podmínek - soupeř vyznává pasivnější, hluboký blok, kdy téměř vůbec nepresuje. Díky tomu by se mělo výrazně snížit množství ztracených míčů v úvodní fázi rozehrávky. Je tedy samozřejmě otázka, zda Turci svou hru nějak výrazně nezmění, ale pokud budeme vycházet z předpokladu, že ne, dá se očekávat, že bude mít Česko vyšší držení míče a tím pádem také větší šanci zabydlet se v ofenzivní třetině hřiště, což vytváří dobré předpoklady pro případný re-presink.

Ten by měl být navrch na Turky celkem účinný - třeba Chorvaté tak tohoto soupeře dokázali na delší časové úseky uzamknout na vlastní polovině a vytvořit si soustavný tlak. Souvisí s tím i fakt, že je turecký přechod do rychlého protiútoku často pomalý a zdlouhavý, tudíž i když dojde k prolomení té prvotní linie napadání, defenzivní celek má stále velkou šanci, že se stihne vrátit do obranného bloku.

Musím se přiznat, že mě poněkud zaskočilo, když jsem četl rozhovor s trenérem, který tureckou reprezentaci skautoval, poněvadž jako jednu z hlavních předností zmínil právě rychlé kontry. Bylo by samozřejmě krajně pošetilé tvrdit, že toho o nich vím více, nicméně ze zápasů a záběrů, které jsem měl možnost vidět, bych s tímto tvrzením nesouhlasil - Turci se sice o ty rychlé kontry pokoušejí, nicméně charakteristika jejich ofenzivních hráčů pro daný styl není zrovna ideální. Ofenzivní hráči totiž chtějí balóny spíše do nohy, po zisku nechtějí okamžitě podstoupit desetimetrové intenzivní sprinty, proto se spousta útoků zastaví hned na začátku, a proto se na Turky dá celkem efektivně aplikovat onen zmíněný re-presink.

(vs)

3) David Limberský na tuhle úroveň a v současném rozpoložení zkrátka nemá, a vážně - kdy jindy ho konečně posadit než právě teď? Limberský byl doposud na turnaji vždy o krok pomalejší, potažmo měl v souboji se svým sokem vždy o to jedno pověstné kolečko víc, a tentokrát se jeho nahrazení nenabízí pouze s cílem zpevnit defenzivní linii, ale i za účelem potenciálního využití soupeřových slabin.

Ano, je to sice už téměř tři roky, co naposledy Michal Kadlec brázdil v českém trikotu levou lajnu (kvalifikační utkání s Bulharskem v říjnu 2013), nicméně teď taková varianta vskutku stojí za zvážení i vzhledem k tomu, o jakou zbraň pro útočné standardky se jedná. Spolu se Sivokem se Kadlec v minulosti zasadili o nespočet solidních šancí i gólů speciálně po rohových kopech a Turci - na turnaji jako jediní praktikující zónové bránění takových situací - s nimi mají dlouhodobě problémy. V přípravě se Slovinskem po rozích mohli inkasovat minimálně dvakrát a Chorvaté i Španělé si proti nim skrze standardní situace každý vytvořili tři šance (což je zvlášť u Španělů, kdy šlo vždy o centry od rohových praporků, poněkud netradiční prvek).

Kór pokud dále uvážíme, že sami Turci díky několika skvělým exekutorům vepředu dovedou ze standardek pěkně zavařit, přítomnost jednoho schopného hlavičkáře navíc se tedy rozhodně šikne. A že pak vpředu musí startovat jeden z dvojice Necid-Škoda, to snad i vzhledem k výkonu Lafaty netřeba dvakrát zdůrazňovat. Turci zatím na turnaji vyhráli jen 20 hlavičkových soubojů (a 36 % z celkového počtu), což je činí jedním z pouhých dvou týmů, které jsou v tomto ohledu ve Francii zranitelnější než my, a využití takové slabiny se jednoduše musí jít naproti.

4) Co se týče sólových průniků, či jednoduše driblinku, jsme zdaleka nejhorším týmem na turnaji. Proto bychom na takovou cestu k překonání turecké hradby měli raději zapomenout. Prozatím se na šampionátu v tomto směru nezvládal prosazovat ani Tomáš Rosický - v českém kontextu docela dobře neohrožený král této disciplíny - a dohromady pak Vrbovi svěřenci úspěšně završili jenom čtvrtinu svých pokusů (čtyři ze 16; z toho o dvanáct takových výletů se Češi pokusili proti Chorvatům). Dokonce i druhý nejhorší tým, Irsko, je na tom zhruba o závratných 20 procent líp.

Takže tudy vážně ne - individuální cestou to doteď nešlo, a asi ani nikdy nepůjde. Turci k tomu sice možná budou vybízet, neboť se tradičně vyznačují velkou chutí chodit často (i předčasně) na zem a soupeře agresivně atakovat, zároveň však patří spíše k těm celkům, které takhle soupeře zdárně otravují a vyhrávají poměrně velké množství balonů. Přehnaným taháním balonů bychom proto spíš vbíhali do nastražených pastí.

Naopak co se naší defenzivní hry týče, mohli bychom mít v tomto ohledu zaděláno na nejednu polízanici. Naše úspěšnost při páchání obranných zákroků prozatím odpovídá zřetelnému podprůměru letošního Eura (s 27 % se v tabulce nacházíme až na čtvrté příčce odspoda), přičemž zároveň budeme čelit mužstvu, které vůbec nejlépe ovládá disciplínu drzého chození si pro fauly. Doteď byli Turci nedovoleně bráněni 29krát, z toho šestnáctkrát se tak dělo na útočné polovině, a ve většině případů na turecké pravé straně. Tady máte tudíž další důvod proč se tentokrát vyhnout Limberskému...

(td)