Eurozápisník XIV. aneb Takové vyřazení Švýcarů není koSchär

A tak švýcarská penaltová kletba úplně dočista nezmizela. Po perfektním rozstřelu s Francií se tentokrát Švýcaři podíleli na jednom z těch nejhorších v živé turnajové paměti a po hrdinném vzdorování favorizovaným Španělům jsou ze šampionátu venku. Italové postupují přes Belgii svým klasickým stylem: atraktivní, kreativní vpředu, rozevření a naivní při bránění vedení.

Úvodem nesmíme opomenout zmínit, že pan Vlastní Gól se nyní na Euru 2020 trefil už desetkrát. V ruském turnajovém dějišti dokonce zaznamenal trojnásobně více branek než samotné Rusko!

Původní informace, že se Alba stal už sedmým různým Španělem se zářezem na tomto mistrovství, se tedy nepotvrdila a německý rekord o osmi různých střelcích z Eura 2012 tudíž ještě nějakou dobu vydrží. Blíží se ale i Italové se svými šesti, kteří si stanovili vlastní maximum od roku 2000, kdy dokráčeli až do finále. Další dobré znamení? Jejich 11 branek na velké akci v nedávné době zaostává akorát za zlatým mundialem 2006 (12).

Dobrým znamením se ovšem mohou před semifinále obrnit také Španělé: pokaždé, když dokráčeli až do této fáze evropského srazu, až mezi poslední čtyřku, nikdy nevypadávali. Hned třikrát se přitom stali šampiony a pouze jednou (1984) brali stříbro.

Může snad Italům hrát do karet skutečnost, že Španělé odehráli 240 minut náročného fotbalu v pouhých čtyřech dnech (k tomu navíc psychicky náročný penaltový rozstřel), zatímco Italové měli před čtvrtfinále víc odpočinku plus ho uzavřeli už po 90 minutách?

A nemůže Španělům náhodou pomoci, že v normální hrací době vyhráli všehovšudy jediné z posledních 10 vystoupení mimo vlastní půdu? To by bylo absurdní, že ano?

*zuřivě gestikuluje na Portugalsko 2016*

---

---

1. Ukázkový příklad vedení, které šťastnějšímu týmu spíš uškodí. Před čtvrtfinále jsem o Španělech básnil jako o neobyčejně dynamickém, intenzivním mančaftu, aby mi pak La Roja do posledního písmene vypálila rybník. Tedy, pokud pomineme tu krátkou pasáž za stavu 0:0. Tehdy bylo patrné, že Španělé na soupeře nastoupili s neméně dynamickým plánem jako v předešlých dvou utkáních, byť byl mírně přizpůsoben soupeři: více než na ofsajdové lajně měl tentokrát Morata operovat níže v poli, "vynášet” s sebou ať už Elvediho, nebo Akanjiho, a zároveň tak přetěžovat zbrusu nově zformovaný double pivot Zakaria-Freuler. Stoper na Moratu, ten sklepne Busquetsovi/Pedrimu, který okamžitě rozdá do strany. Zhruba takhle měli Španělé překonávat těsné švýcarské 3v3 uprostřed pole.

A nevypadalo to věru zle, akorát se to velmi rychle vytratilo z povrchu petrohradského. Španělé si možná byli vědomi, že ať už se čtvrtfinalisté Eura ujmou jakkoliv šťastného vedení, pouze Belgie proti Walesu v roce 2016 toto vedení stihla za 90 minut dočista prohospodařit. Zároveň si už ale nejspíš neuvědomili, že hned čtyři z 19 celků ono vedení ztratily a dotáhly čtvrtfinále až k penaltám, kam to nakonec dopracovali i podivně pasivní, statičtí Enriqueho svěřenci. Takhle: španělský stratég se na jednu stranu poučil z utkání s Chorvatskem a nemínil opakovat takový otevřený tyjátr, který se strhl jeho závěrem. La Roja se tak po vstřelené brance roztáhla po celé šíři hřiště, křídla se soustředila primárně na držení svých pozic u lajen, aby nedocházelo k přečíslování na stranách a krajní beci se drželi velmi zkrátka (ano, dokonce i Jordi Alba) tak, aby se co nejvíce předcházelo protiútokům.

Dobře, v pořádku, až na to, že...

2. Pokud máte nesehranou stoperskou dvojici a jste Španělsko, údržba je špatný nápad. Takové tvrzení možná zní až příliš arbitrárně, ale takřka veškeré nebezpečí pro Španělsko mělo společný jmenovatel v ukrutně vysoké obranné linii a nervózní aplikaci ofsajdové pasti, zmatkování obou levonohých stoperů, kteří si jako při inkasované brance soustavně "rušili vlastní kruhy” a vbíhali do prostorů, kde nemají co pohledávat, ale také Sergiovi Busquetsovi, který — ač stále vynikající štít pro kontrolu hry a diktát tempa — prostě zároveň není štítem pro zachytávání protiútoků a vlastně v této fázi kariéry už ani pro vzdorování nátlaku soupeře. Před jedním kontrem ho hravě obral Shaqiri a situace se opakovala i později při gólu. Busquets rozhodně není "done”, ale možná je pro Enriqueho načase akceptovat, že se již hodí jen do určitých stavů zápasu, zatímco jindy může i škodit.

Když byl brankář Unai Simón před utkáním zpovídán ohledně toho, co si vzal z nedávných dvou španělských konfrontací s helvétským křížem, zmínil na prvním místě právě expanzivní, vysoký presink. Po 18 minutách se dostavil jeho první exemplář a i nadále se Španělé při budování hry odzadu ukrutně trápili, když ani Pau Torres na "své” levé straně stoperské dvojice jistotou na míči nepřekypoval (a že hlavně ta má být jeho přidanou hodnotou). Nakonec je tedy příznačné, že jediný Simón vypadal být na Švýcary opravdu připraven, zatímco Enrique závěrem panikařil a přesouval Morena z hrotu na křídlo...

3. Švýcarské účinkování mělo, jak jinak, hořce ironickou tečku. Tenhle šampionát na jednu stranu počtem nečekaných, krásných až popelkovských příběhů rozhodně nezklamává. Na stranu druhou má však ve zvyku jim učinit přítrž notně cynickým způsobem. Vzpomeňte na takové Maďarsko, kdy se postupně rukou osudu zdiskreditovali dva velcí tahouni hrdinného vzdorování outsidera favoritům (Orbán, Gulácsi). Pak tu máte chorvatský kolaps v těžce vydřeném prodloužení, anebo specifickou, ale do škatulky nejapné hříčky osudu stále pasující skutečnost, že zrovna jeden z hrdinů celé Eriksenovy epizody (Schmeichel) nakonec de facto zavinil jediný gól nesmyslně dohrávaného utkání s Finskem.

Tohle byl podobný případ. Když Sommer v prodloužení pochytal neskutečných osm střel Španělů a potom vyčapal i Rodriho penaltu, každý si s radostí vybavil jeho deptání Ramose z Ligy národů a divže neslavil. Jenže ouha, následně nedali tři Švýcaři v řadě a neutrálova euforie byla tatam. Jedním z neúspěšných (a strašidelných) švýcarských exekutorů? No jasněže to musel být Manuel Akanji, jinak naprostá skála a patrně nejlepší Švýcar v poli. Poslední špatný pokus? Ten připadl na nejmladšího člena výpravy Rubena Vargase, který narychlo nahrazoval zraněného lídra švýcarských protiútoků Embola a po Xhakovi další komplikaci. Nahrávač na jediný gól Freuler byl kontroverzně vyloučen. Zakaria sice sám povyhrával hodně balonů, po nichž Švýcaři šmahem atakovali, ale taky si dal vlastňák...

Kam se ve švýcarské sestavě podíváte, tam najdete rozporuplný výkon. Možná až na Elvediho (a výjimečně i Ricarda Rodrígueze, nebál bych se říct), na nějž by se mělo vzpomínat jako na jednoho z top top stoperů tohoto šampionátu. A to je přitom neuvěřitelně krutá tečka za čtvrtfinále, v němž přitom Švýcaři v plném počtu precizně aplikovali velice kompaktní 4-4-2 a favorizované Španěly až do vyloučení (resp. spíš prodloužení) vlastně k ničemu nepouštěli.

(td)

---

1. Nutno uznat že vyřazovací souboje letošního Eura prostě a jednoduše baví. S úderem osmifinále už jde tradičně o hodně, jedna chybička může rozhodnout o osudu celého týmu, a tak není velkým překvapením, že obvykle převládá defenziva, opatrnost a snaha co nejvíce eliminovat riziko. Letošní vydání závěrečné fáze evropského šampionátu je ovšem trochu jiné, přináší atraktivnější fotbal, nadprůměrné množství branek a diváci se rozhodně nemohou nudit.
Jistě, i v roce 2021 byste našli pár duelů, kdy prim hrála vysloveně taktika, na hřišti se toho zas až tolik nestalo a o postupu či vyřazení reprezentace rozhodla vysloveně jedna chybička — člověku na mysl hned vytane souboj Belgie s Portugalskem nebo Anglie s Německem. Ale obecně vzato většina zápasů baví a klání Itálie s Belgií toho bylo zářným příkladem.
Hrál se totiž svěží, rychlý fotbal ve výborném tempu, který navíc nabídl řadu šancí. Italové v něm byli po většinu zápasu lepší, rychlejší, důraznější a zaslouženě postoupili, Belgie však v těch několika málo momentech, kdy naplno ukázala svou individuální kvalitu, také bavila a s trochou toho štěstí mohla klání dostat do prodloužení. Kvůli předváděnému fotbalu jsem držel palce více Itálii, ale abych byl upřímný, v poslední desetiminutovce jsem si vyloženě přál, ať tam De Bruynemu a spol. něco padne, protože dalších třicet minut tohoto fotbalového dramatu bych si rozhodně nechal líbit.

2. Itálie předvedla výrazně lepší výkon než v osmifinále, což značně souviselo s herní charakteristikou soupeře. Belgie přece jenom nemá systém a hráče na to, aby svého soka neúnavně napadala a pravidelně jej dostávala do úzkých. Naopak právě v intenzitě hry Italového svého soupeře výrazně převyšovali. Zatímco parta okolo útočníka Lukakua působila místy mátožným dojmem a zdálo se, že borci v bílých dresech mají na všechno poměrně dost času, to Squadra Azzura při přepínání z ofenzivního do defenzivního postavení působila jako dobře promazaný rychlý stroj, kde si je každý vědom svých povinností a nikdo si nedovolí nic odfláknout. Itálie možná nemá individuálně ta největší jména na turnaji, dovolím si však tvrdit, že týmově působí ze všech reprezentací nejlépe.

Co se taktické stránky týče, po nějakých patnácti či dvaceti minutách začali svěřenci Roberta Manciniho využívat početní výhody ve středu pole a pomalu přebírali otěže zápasu. V tomto ohledu byl důležitý mikrosouboj De Bruyneho s Jorginhem. Záložník Belgie se pohyboval ve středu ofenzivního trojlístku Belgičanů a při hře bez míče neměl za úkol napadat stopery, nýbrž spíše blokovat přihrávky na středopolaře z Chelsea. V úvodní pasáži jej nejen dobře stínoval, s Jorginhem ale i držel krok a následoval jej, i když se italský záložník vytáhl výše — Itálie tak neměla početní převahu a měla potíže s tím, aby se na míči dlouhodobě udržela. Po této prvotní pasáži ovšem bylo středopolaři Chelsea dopřáno více volnosti, a pokud se Itálii podařilo dostat míč na ofenzivní hráče, po případném sklepnutí už byl Jorginho volný a hráči v bílém tak mohli poměrně bezproblémově tvořit hru.

Kombinace se svěřencům Roberta Manciniho dařily také na levé straně hřiště, kde znovu využívali ofenzivního potenciálu krajního obránce Spinazzoly. Ten tentokráte nebyl v hlavní roli a Belgii netrýznil svou neutuchající energií a ofenzivními výlety, svým pohybem ovšem pomáhal vytvořit prostor pro Insigneho. Spinazzola se při zakládání útoků klasicky vytáhl do vyššího, ofenzivního postavení, kde měl za úkol na sebe navázat křídelního obránce Belgie, Meuniera. Lorenzo Insigne si následně mohl seběhnout k půlicí čáře — buď přímo k lajně, nebo do "kapsy" mezi obranou a zálohou Belgie — kde mohl nikým nerušený převzít míč a vydat se na ofenzivní vandr. Než se k němu stačil přemístit střední záložník Belgie, mohl už Ital nabrat rychlost a být tak ve značné výhodě, kterou při své parádní trefě dokázal maximálně zužitkovat. Italové tím tak zkušeně využili slabiny belgického národního celku v podobě pasivních stoperů — ti už přece jenom mají nějaká ta léta a rychlostně už na tom nejsou nejlépe, není tedy divu, že se s protihráči nechtějí nahánět po celé délce hřiště. Na stranu druhou: Belgie se kvůli tomu dá lehce přečíslit ve středové řadě a zatlačit do souvislé defenzivy.

Ve finální třetině hřiště ještě Itálie dobře do hry zapojovala útočníka Immobileho, který dobře zvládl izolovat jednoho ze stoperů, opřít se o něj a otevřít tak cestu k rychlé narážečce se spoluhráčem, který naváděl míč. Bohužel pro Italy si však Immobile v těchto situacích počínal naprosto šíleně — v několika situacích místo přihrávky z jednoho doteku či nahrávky na dalšího nabíhajícího hráče volil složité řešení v podobě individuální akce, v jiném případě se zase pokoušel nesmyslně otočit okolo stopera a zakončit z krajně nevýhodné pozice. Nemůžu si pomoct, ale na to, kolikrát byl do hry tento útočník vlastně zapojen, toho vyprodukoval až šeredně málo; to skutečně z jeho strany nebyl vůbec podařený zápas.

3. Belgie na turnaji nikdy nepůsobila jako dobře promazaný stroj, navzdory tomu produkovala možná nejlepší individuální momenty hráčů na turnaji. Vzpomeňme na parádní představení De Bruyneho proti Dánsku či na senzační ránu Thorgana Hazarda proti Portugalsku. Proti Itálii byli sice Belgičané po většinu času horším celkem, díky herním kvalitám De Bruyneho, Lukaka či Dokua si ale nakonec vypracovali dostatek šancí na vyrovnání.

Z hlediska herního plánu to od svěřenců Roberta Martineze nijak zvlášť zajímavé nebylo. Belgie tak trochu tradičně hrozila především z rychlých přechodů vpřed po ztrátě míče soupeře, při postupném útoku to pak bylo daleko, daleko horší. Když byli Belgičané zatlačeni do hlubšího bloku, rozestavili se do formace 5-3-1-1. Ofenzivní záložník Doku měl za úkol doplnit střed pole a uzavřít prostor před stopery, zatímco De Bruyne tím získal volnou pozici na pozici podhrota. A to bylo poměrně důležité, jelikož po ztrátě míče se právě belgický kreativní záložník mohl dostat rychle na míč a z ideálního prostoru vyslat své spoluhráče do protiútoku, případně balón sám potáhnout a razantně zakončit, jak to ukázal v prvním poločase. De Bruyne tak s postupem času sice častěji ponechával Jorginha osamoceného a nechával Italům výhodu ve středu pole, na druhou stranu po zisku míče byl mezi obranou a zálohou soupeře volný a z těchto míst on už dokáže být tuze nebezpečný.

Po poločase mě upřímně řečeno zajímalo, jak si Belgie poradí s tím, že musí poměrně výrazně změnit svůj herní projev. Na brejky již spoléhat úplně nemohla, vycházet ze zajištěné, pozorné obrany také ne, poněvadž potřebovala dotáhnout manko. Martínez na to zareagoval drobnou úpravou presinku svého týmu — při rozehrávce Itálie tentokrát zůstával vysoko i křídelní obránce Thorgan Hazard, díky čemuž Itálie v zadní řadě přišla o volného hráče (vznikaly situace 4 na 4) a na výstavbu hry najednou neměla klid. Pro Belgii to ale znamenalo i problémy: mezi liniemi totiž několikrát vyplaval neobsazený Barella a presink Belgie tak mohl být prolomen.

Co mě na Belgii na šampionátu asi nejvíce zklamalo, to byla jejich hra do plných. Do zavřeného bloku to totiž De Bruynemu a spol. opravdu moc nešlo. Jejich příprava útoků byla pomalá, zdlouhavá a navíc se jim tradičně nedařilo soupeře pořádně rozpohybovat, aby to v defenzivě měl opravdu složité. Jejich snažení proti zataženému bloku chyběl lepší plán, nějaká celistvá strategie, díky které by mohli slavit úspěch — v těchto momentech se asi nejvíce ukazovalo, že Belgie opravdu spoléhá převážně na individuality, poněvadž systémovější řešení v jejich podání prostě a jednoduše chybělo.

A tak se jejich největší zbraní stal mladý záložník Doku, který prožil nevýraznou první půlhodinku, aby pak začal Italy pořádně větrat. Rotace na levé straně hřiště, pomocí které Belgičané vytvořili pro tohoto záložníka prostor na to, aby mohl převzít míč a rozběhnout se, byly asi to nejzajímavější, co svěřenci Roberta Martíneze z hlediska taktiky v pátek večer nabídli. Thorgan Hazard se v takových momentech z pozice levého křídelního obránce přesunul do ofenzivního postavení mezi pravého stopera a krajního obránce Itálie, zatímco Doku roztáhl hru až k postranní čáře a seběhl si o pár metrů níže. Di Lorenzo byl tak nucen sledovat pohyb Hazarda a pohybovat se blíže ke střednímu obránci, a tak si Doku mohl na kraji hřiště převzít balón a rozeběhnout se — načež zastavovat ho v rychlosti, to skutečně nebyl lehký úkol, což na vlastní kůži poznal právě i Di Lorenzo, kterému mladičký Belgičan nadělal pořádnou porci starostí...

(vs)