Eurozápisník XV. aneb Dánové nejsou žádná neMæhla

Dánský výběr už byl na ten český příliš, a tak se fotbalisté se lvem ve znaku se šampionátem loučí po čtvrtfinále. Na seveřany narazí Angličané a dotvoří tak čtyřku semifinalistů, která — shodou náhod či nikoliv — veškeré své skupinové zápasy odehrála v domácím prostředí...

Pro Anglii se jedná o mimořádně konzistentní čtyřletku. Roku 2017 Angličanky došly do finále svého mistrovství Evropy, po roce je napodobili muži na mistrovství světa, pak i anglické ženy došly mezi nejlepší čtyři na svém světovém šampionátu, a teď další semifinále. Problém byl vždy v tom, že po čtvrtfinále už ani jeden z těchto výběrů triumf nepřidal.

Tenhle anglický výběr je však ambicióznější a možná i silnější než veškeré předešlé. Pokud dříve vždy na Euru anglický gól uvnitř prvních pěti minut předznamenával hořkou porážku (včetně kolapsu s Islandem před pěti lety, ale také let 1992, 1996, 2000 a 2004), tentokrát vyústil v sebevědomý debakl. Sehrálo snad svou roli i datum? Třetího července přeci Albion tři roky zpátky proti Kolumbijcům zlomil dlouholetou kletbu penaltových rozstřelů.

S duchy minulosti se na cestě do semifinále svým způsobem muselo vypořádávat i Dánsko, které se — pokud jsem pohledal správně — stalo prvním výběrem, který to dotáhl až mezi čtyři nejlepší navzdory tomu, že kontinentální či světový šampionát otevřel dvěma porážkami. Jediným schůdným předobrazem je snad akorát ghanský výběr do 20 let (2013).

---

---

1. Češi se vydali ze všech sil, narazili však na své přirozené limity. Vlastně vše, co jsme tušili, že by nás mohlo ve výsledku srazit na kolena, se potvrdilo. Stopeři opět nebyli vcelku jó špatní, ale Čelůstkovo nejisté počínání stálo na počátku proklínaného rohového kopu, přičemž jeho neméně nervózní nahánění soupeřů po celé délce a šířce hřiště záhy jemu samotnému přineslo předčasný konec na šampionátu skrze zbytečný úraz. Krajní beci byli zase o pár kroků pozadu za svými hráči — podobně jako předtím Perišiće tentokrát Coufal nestíhal Mæhleho, a Bořil podobně jako předtím Kadeřábek (zkraje utkání naštěstí o jeden malý krok netrestajícímu) Dumfriesovi tentokrát osudově nestačil Dolbergovi. Střed pole opět — po menším a vlastně i rozdílovém vzepětí v osmifinále — v postupném útočení prakticky vůbec nefiguroval a v důsledku generoval všehovšudy 0,11 xG z osmi pokusů...

Nedá se nic dělat. Dánové jsou holt mimořádně organizovaným mančaftem, který nám sice "dal šanci” tím, že tentokrát nepresoval tak vysoko a intenzivně jako dřív, ale přesto se nešlo ubránit dojmu, že to měli vše pod kontrolou. A když už Šilhavý svého protějška zaskočil dvojicí poločasových střídání a přechodem na nespoutané 4-4-2, netrvalo moc dlouho, než sám Hjulmand zareagoval přetočením na 4-3-3, a když ani tento obvyklý "fix” nezabral, po dalších sedmi minutách vrchem vysvlékl Nørgaarda, a Češi měli na zbylou půlhodinu utrum. Krom jednoho Janktova voleje byli energičtější Dánové opět v sedle, zatímco Nørgaard od svého příchodu na hřiště vybojovával rovnou sedm balonů — nejvíc ze všech Dánů.

To na Češích byla velmi brzy znát fatální únava, která pozoruhodně "nakazila” i teoreticky čerstvé střídající hráče. Krmenčík začal dobrým, nesobeckým pohybem a zásadním způsobem rozvázal nohy skórujícímu Schickovi, ale navázal už jenom ofsajdy; Vydra se nechytil nikdy. Aktivního Jankta pro změnu odstřelila Šilhavého klasická křídelní rošáda.

Byť se to možná v daném okamžiku nezdálo — a na xG jsme ostatně vyhráli — ona vydařená cca čtvrthodinka zkrátka mimořádně zkresluje, protože jinak to v podání Dánů byla spíš hra kočky s myší. Vzhledem k cestování, ázerbajdžánskému vedru a individuálním stropům mnohých českých reprezentantů to však nepřekvapilo a nemělo by být těžké to pochopit...

2. Všeobecné referendum o absenci "kreativního hráče” míjí pointu. A tou je, že mít ve svém středu tzv. "kreativního hráče” (kterých dle veřejné debaty, jež se po čtvrtfinále strhla, prostě neprodukujeme dostatek) není žádnou základní ingrediencí úspěchu, ba ani nepřekonatelným handicapem. V semifinále máme hned čtyři týmy, které mají střed postaven bez Dočkalů a jemu podobných, mladších verzí, přičemž zároveň polovina zbývajícího kvarteta má obvykle střed pole vyloženě defenzivní, potažmo jim stojí spíš na hráčích schopných balon vyvézt (Phillips x Højbjerg) než s ním rýsovat krásné diagonály a průnikovky. I tvořiví borci typu Verrattiho a Pedriho mají svou rozdílovost primárně ukotvenou ve schopnosti se v mžiku rozhodnout, vyhodnotit situaci než na nahodilých geniálních myšlenkách.

Moment překvapení nám sice schází ukrutně, ale ten se přece nerovná jen "zlaté české uličce”.

Ostatně, co si vlastně od toho tzv. "kreativního hráče” slibujeme? Zde přítomného fotbalistu s nejlepším okem pro přihrávku ze všech (Jankta) mnozí po prvních pár desítkách minut odepisovali, protože "nemaká a není výrazný”. Proti Dánům mu sice statistici Statsbomb napočítali hned čtyři "shot-creating actions” — tj. akce vedoucí přímo/nepřímo k zakončení — v čemž se mu z Čechů vyrovnal pouze Ševčík, a přesto na něm kritici zase nenechali nit suchou. Přesto je pro většinu pozorovatelů hned po Královi největším zklamáním turnaje.

Být tzv. "kreativním hráčem” tohoto Šilhavého výběru je prostě inherentně nevděčná úloha, protože našemu překotnému, leč opatrnému stylu stejně budou vždy dominovat Masopustové.

Proto bych si dovolil diskurz trochu přesměrovat: jak je patrné už jenom z kontrastu mezi naším výkonem proti Belgii, který poháněla v první řadě Provodova nebojácnost na míči, a vesměs vším, co jsme v přechodové fázi předvedli na tomto Euru, nechybí nám spíše někdo takový? Někdo schopný i ochotný vzít balon a přejít přes hráče, rychle ho rozdat, naběhnout do volného prostoru...? I takhle přece může vypadat moment překvapení a třeba v podání Anglie takhle vypadá prakticky ze sta procent. My mezitím nechali Hložka plnit převážně defenzivní úkoly, Pešek nedostal ani minutu, a driblovat se jakž takž snažil jen Barák. Zrovna on, pro nějž to taky není přirozená poloha.

Náš herní styl není na tzv. "kreativního hráče” připravený; na dribléra s kreativním cítěním, který se nám doufejme brzy vrátí jak v Provodovi, tak ve Václavu Černém, už ale rozhodně ano. A právě na to, zda Šilhavý dává prostor i volnost těmto typům, bychom se měli soustředit především.

3. Dánové pokračují v efektivním, nelítostném tažení. Ta proměna z dobře šlapajícího týmu, který neumí pořádně zakončit, do sebevědomé, smrtící mašiny je doopravdy dechberoucí. Angličané budou trochu jiným testem, ale přesto zvažte následující: v prvních dvou utkáních Dánové vypálili 38krát a mezi tři tyče mířili jenom desetkrát. To znamená, že brankáře soupeře prověřil v průměru jen každý čtvrtý projektil; ukrutně málo. V následujících třech vystoupeních to byla dočista jiná písnička: střel mírně ubylo (41), ovšem rovnou čtyřiadvacet jich našlo kýžený cíl. Z cca 26% přesnosti se rázem stala zhruba 58%!

Co je přitom rovněž pozoruhodné: deset z 11 dánských gólů přišlo z otevřené hry, přestože standardní situace se naposledy včera ukázaly být též jejich velkou zbraní. Pouze výběry Nizozemska (2000) a Španělska (2008) nastřádaly za jedno Euro více branek ze hry než letos Dánové (alespoň tedy od roku 1980), kterým se tu nevyrovnají ani Italové.

A v tomto bodě si opět neodpustím zmínit, že Dánové tohohle všeho docílili bez svého nejtvořivějšího hráče. V Braithwaiteovi, Damsgaardovi i obou krajních becích totiž mají hráče, kteří si pokryjí míč, vyvezou ho, rozdají ho, prostě se s ním neštítí zacházet...

---

1. Je načase si to definitivně přiznat: Southgate si nás i své soky vodí. Zatím každou anglickou zahajovací jedenáctku na turnaji provázela četná zdvižená obočí. Po Sanchovi sice veřejnost volala takřka celou dobu, ale proč zrovna teď, ve čtvrtfinále, když Saka vypadal tak dobře, tázali se mnozí? Jiní si zase z timingu utahovali proto, že se na první pohled zdálo, jako by se Sancho blížil základu právě tak rychle, jako se blížil přestupu do své vlasti.

Southgate každopádně měl své velmi pádné důvody: už před výkopem vysvětloval, že chtěl mít protentokrát po Fodenovi a Sakovi napravo praváka, který by více roztáhl předpokládanou pětici ukrajinských zadáků. A Sancho to skutečně dělal; míč přebíral primárně blíže lajny a pak se s ním hned sedmkrát rozbíhal vstříc soupeřům a skrz ně. Jeho sedm průniků předčilo všech pět ukrajinských a jím rozběhnutý "ťukes” zastínil všechny čtyři góly.

Jak si výtečně všiml Mark Carey na stránkách The Athletic, Angličané vůbec nejméně na celém turnaji ke svému útočení využívali střed pole. Z 22,2 a 24,6 % v předešlých dvou utkáních to rázem bylo procent 16,7. To je výrazný pokles, kterému se vyrovná pouze derby se Skotskem — žádnou náhodou poslední start Mounta, který pro změnu exceluje v roztahování kombinace do levé strany. Shaw, jenž šampionát ani nenačínal v základu, opět exceloval v nábězích i centrech (přestože Anglie skoro necentrovala) a zase si kolikrát porozuměl se Sterlingem. Southgateovi takhle na hřišti jasně vykrystalizovaly důležité dvojičky a opěrné body: Walker se Stonesem vzorně jistí pravou stranu, zatímco ta levá je dobrodružnější prostřednictvím tandemu Mount-Shaw doplňovaného Sterlingem. Phillips s Ricem uprostřed pole utváří příkladné "kyvadlo”, kdy se typicky jeden vytahuje osobně bránit a druhý (je jedno, kdo zrovna) vše zónově jistí. No, a vrchem tu máte již šestigólové (!) duo Sterling-Kane, od dvojice Shearer-Sheringham konečně fungující double act vepředu.

2. Ale co nějaká... komplikace? Není nula problémů spíš špatně? Zní to divně, a v určité variaci jsem na to již po skupinách upozorňoval i u Italů (kteří od té doby své trápení zažili), ale anglický průchod šampionátem zatím připomíná až podezřelé růžové sady. Pět čistých kont samo o sobě je podezřelých, když stále nevíme, jak se Albion vypořádá s první nepřízní osudu, která takřka nevyhnutelně v určitém bodě přijde. Do semifinále se ostatně kvalifikovaly objektivně top čtyři týmy šampionátu, o nichž moc nelze pochybovat.

Anglické čtvrtfinále byla málokdy viděná pohádka. Kane si dál zvednul sebevědomí, Henderson konečně ukončil nejdelší reprezentační čekání na premiérový gól, přičemž zároveň předváděl patičku ve vlastním pokutovém území. Žádný ze třech klíčových článků (Rice, Phillips, Maguire) se nevykartoval a posledních 10 minut se skandovalo "olé” při každé přihrávce suverénního favorita. To jen Jordan Pickford poprvé v turnaji bláznil, respektive tak trochu povědomě "pickfordoval”, a pokud tak činil ve vědomé snaze to utkání alespoň trochu zdramatizovat, byl by s trochou nadsázky nejrozumnějším Angličanem na hřišti.

Totiž, pokud to doposud neohrožení Angličané ke zlatům skutečně dotáhnou, budou prakticky první svého druhu. Před čtvrtfinále se psalo o tom, že žádný ze šesti týmů, které v dějinách před Albionem otevřely MS/ME čtyřmi nulami, to nedotáhl ani do finále, natož na piedestal. Ještě pozoruhodnější přitom je, že inkriminované výběry Německa (1978 a 2016), Brazílie (1974 a 1986) ani Itálie (1990) nedokázaly adekvátně reagovat, jakmile konečně kapitulovaly. Jen Německo 1978 a Brazílie 1974 se zmátořilo, zbytek mlčel. Švýcary z roku 2006 taktně vynechávám, protože ti technicky neinkasovali i přes osmifinálový exit na penalty, což... vlastně taky zní docela "anglicky”, když si to tak vezmete. Posledních šest vítězů MS/ME mezitím v průměru poprvé inkasovalo už po 76 minutách svého snažení. Francie musela přestřílet Argentinu, Portugalci třikrát prohrávali s Maďary. Němci chvíli nestačili Ghaně, Španělé úvodem svého zlatého mundialu dokonce padli se Švýcarskem.

Letošní Anglie za sebou nemá žádnou takovou zkušenost. Nejvíc všem trnulo při nájezdu Müllera v osmifinále, a ten by stejně skóre jenom srovnával. Totéž platí pro Součkovu náhodnou šanci v duelu, kde zdánlivě o moc nešlo. Skotové se rvali, ale to bylo vesměs celé...

3. Ukrajinci opouští turnaj po debaklu, ale se vztyčenými hlavami. Mužstvo, s nímž se ve vyřazovací fázi po nezvládnutém posledním utkání ve skupině ani nepočítalo, tak nějak přiléhavě opouští šampionát bez jakýchkoliv gratulací, potichu.

Přesto by právě "ukrajinská cesta” měla být dle mého vyzdvihována mj. českými novináři, kteří zoufale hledají pro leckdy ustrašený český mančaft inspiraci. Ukrajinci nemají o nic víc "kreativních hráčů”, jejichž nedostatkem se teď mnozí ve veřejném prostoru zaklínají a deklarují krizi české kopané; ne, oni prostě jen chtějí kombinovat, chtějí se bavit, a výsledky až tak neřeší.

Nechci tedy Ševčenkovi a spol. křivdit, ale takhle to zkrátka na tomhle Euru vypadalo — a myslím to jako reálný kompliment. Takhle se totiž prodávají hráči. Jenom takhle si svět mohl všimnout komplexního útočníka Jaremčuka a v menších dávkách i Zabarného, Zubkova či Cyhankova.

Skutečností částečně je, že Ševčenkovi nic moc jiného než snaha o pěkný fotbal nezbývalo. Pro čtvrtfinále mu vypadla ofenzivní hvězda Malinovskyj (byť se spekulovalo i o sporech s trenérem, jenž ve vyřazovací fázi začal stavět mnohem opatrnější záložní řady), nemohl počítat ani se svým nejzkušenějším štítem Stepanenkem a hned v půlce úvodní části mu ze hřiště odkulhal i nejostřílenější stoper Kryvcov. To by se jeden po... zvencnul. Kór když si vezmete, že takhel Ševčenko sestavu proti favoritům lepil už na podzim kvůli covidu.

Pro Ukrajince však takové komplikace nakonec byly spíše požehnáním. Ne snad že by se outsider kdy přiblížil postupovému výsledku, ale do prvního poločasu po přetočení formace na čtyři vzadu dorostl. Rázem se hůře presoval, začal chytře rozrážet anglické momentum menšími fauly, Zabarnyj konečně sebevědomě rozehrával, a Cyhankov z lavičky přinesl řádné osvěžení. Albion soupeře hned zkraje druhé části zchladil, ale i ke konci zápasu se Ukrajinci nadále snažili na polovině věhlasného soka kombinovat za hlasitého zpěvu i "islandského potlesku” fanoušků a ohlušujícího přizvukování četných bubnů na žlutomodrých tribunách.

Jeden by při pohledu na tribuny nikdy neodhadl, že takto poháněný tým prohrává 0:4...