Eurozápisník XX. aneb OšKubané Polsko a čím víc Lukaku, tím víc prohra

Ani druhý z dvojice bratrů Lukaku se na turnaji nechytl. Jednadvacetiletý zadák Jordan se ihned u příležitosti svého debutu tučně podepsal pod prohru 1:3 s Walesem a Wilmotsova belgická parta tudíž dál pokračuje v naplňování pověsti o zatracené 'zlaté generaci'. To nezdar Poláků s Portugalskem už byla spíše nešťastného ražení. Naši severní sousedi nebyli o nic horší než soupeř, tomu však kvůli jedné neproměněné penaltě Kuby Blaszczykowského přeci jen podlehli...

Ještě, než se pustíme do rozboru utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Eurozápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) V prvním poločase se střetly dvě rozdílné filozofie ovládání prostoru na hřišti. A je to ostatně patrné už z pohledu na to, jak padly oba góly, případně jak vznikala nebezpečná přečíslení a potenciálně rozdílové situace. Poláci vypadali opticky lépe, protože lépe roztahovali hřiště po obou osách; naopak Portugalci se soustředili spíše na kompaktnost a spoléhali na svoji techniku.

Výsledkem byla pozoruhodná statistika: portugalský tým měl po půli nižší držení míče, ale více zkompletovaných přihrávek. A to nejen v útočné třetině (kde by zase o až tak neobvyklý úkaz nešlo), ale i celkově. Jižané zkrátka ukázali, že těžiště jejich síly tkví ve hře na malém prostoru; zatímco tak Poláci aktivně obstarávali pohyb takřka po celém hřišti, jejich soupeř vyhlížel spíše 'sálovkové' situace a jemnější kombinační hru. Byla to zajímavá podívaná a po 45 minutách vedla k zaslouženě remízovému stavu. Opět se ukázalo, jak stejné výchozí rozestavení (v tomto případě 4-4-2) může vyprodukovat dvě viditelně odlišné strategie.

2) Portugalci příliš přetěžovali levou stranu hřiště. O tom, že Portugalci mají v kádru hodně křídel, se všeobecně ví: kromě klasických dvou krajních záložníků staví Fernando Santos křídelní hráče i do útoku a na beky. Pokud spojíme tento fakt s prvním bodem (Portugalci musí být blízko jeden druhému, aby mohli rozehrávat svoji kombinační hru), není překvapivé, že některé plochy na hřišti se vyloženě 'červenaly', zatímco Poláci přistupovali ke svému rozestavení zodpovědněji.

Co už ale překvapivé může být, je fakt, že těžiště portugalské ofenzivy leželo po celý zápas na levé straně - a nemůže za to ani tak Ronaldo (který svoji roli devítky přijal vlastně bez problémů), jako spíše jeho kolegové. Vedle Naniho, Eliseua a Renata Sanchese strávil hodně času nalevo i João Mário, který by přitom měl hrát spíše z druhé strany. Výsledkem tak bylo výrazné přetížení prostoru, který hájil Piszczek, zatímco Jędrzejczyk na levém beku strávil většinu času mimo centrum dění.

Vypadalo to, že nejde ani tak o Santosovu strategii, jako spíše o přirozený herní mód portugalské ofenzivy. Tito hráči zkrátka driftují nalevo, protože jsou na to obecně zvyklí. Bylo by zvláštní, kdyby zkušený kouč vědomě rozhodl o tom, že se jeho ofenziva bude bít o místo s Piszczekem a (poměrně zataženým) Błaszczykowskim místo nepoměrně méně zkušeného dua Jędrzejczyk-Kapustka.

3) Nawałka se od Švýcarska poučil, ale nestačilo to. Adam Nawałka druhou půli příliš nezvládl; jeho hráči viditelně odešli, stejně jako proti Švýcarsku, a vypadalo to, že kouč si s tím neví moc rady. Otázka je, co se s takovou situací dá dělat. Je to zvláštní fenomén: Poláci už podruhé za sebou fyzicky shořeli mnohem dříve, než by bylo záhodno. Vypadali jako parta feruchemů ze Sandersonových románů, kteří umí využívat určité vlastnosti (jako rychlost a sílu) krátkodobě na vysoké úrovni, ale poté jim tytéž vlastnosti po stejně dlouhou dobu naopak chybí.

Nawałka však alespoň ukázal, že měl nějaký plán. Poláci po změně stran víceméně nečekali na to, až je živější Portugalsko 'dorazí'; vzdali se svého agilního, roztahovačného fotbalu a zatáhli se do úhledně seřazené defenzivy se dvěma řadami hráčů za míčem (4+4). Nakonec to nestačilo, ale trenérovi je nutno přičíst k dobru alespoň to, že se na fyzické vyhoření svých šiků jakž takž připravil. Proti Švýcarsku tomu tak nebylo.

4) Bitva dvou mlčících superhvězd dopadla... všelijak. Cristiano Ronaldo opět ukázal, že střelecké kopačky nechal po sezoně v Madridu; jinak ale nepodal nějak hrůzostrašný výkon. Platí to i o Lewandowskim, který navíc vstřelil první gól a připsal si i tři další střely na bránu. Jenže zároveň musel podstoupit sedm vzdušných soubojů ve středu hřiště (všechny prohrál), z pozice ofenzivního záložníka zkazil několik dlouhých pasů (většinou na levé křídlo) a vůbec nejvíc jeho přihrávek mířilo směrem ke Krychowiakovi. Pokud má vaše útočná hvězda za úkol dělat všechno, těžko se pak lze divit, že jí do toho zabijáka z Bayernu leccos chybí.

5) Portugalci mají ohromnou psychickou sílu. Ronaldo možná kazil příležitosti ve hře (dočkali jsme se i obligátní rány z přímáku do zdi), jakmile ale bylo potřeba proměnit klíčovou penaltu, nezaváhal. Vlastně z Portugalců v rozstřelu nezaváhal nikdo. Vůbec celkově platí, že zatímco Santosovi muži do zápasu 'rostli' a s přibývajícími minutami si věřili více a více, Poláci naopak začali uvadat. Jako by Portugalci chtěli svému soupeři sdělit: "Tak jste se vyblbli a teď jdeme na řadu zase my." Ze Santosova týmu sálá přesně ta chladná, cynická sebedůvěra, která obrací šílené hypotézy typu 'vyhrát Euro se sedmi remízami' v naprosto reálné scénáře.

(dz)


1) Coleman takticky zničil Wilmotse, a to se ani nemusel moc namáhat. Levá strana belgické obrany byla zoufale slabá už na první pohled a šéf Walesu to moc dobře věděl. Wilmots nezvládl hnedka složení základní sestavy, kde nezkušeného Jordana Lukakua doplnil po Courtoisově levé ruce nezkušený Denayer. Že by tuhle nevýhodu ztlumil přesunem Alderweirelda, to Wilmotse asi ani nenapadlo. Stejně jako ho v průběhu utkání nenapadlo - a to je mnohem více alarmující - dát někomu ze záložníků jasné pokyny, aby se k hořící levé straně účelně přesouval. Hazard totiž v obraně logicky nepomáhal, zatímco ani Witsel, ani Nainggolan se o nebohé kolegy Lukakua s Denayerem nikterak přednostně nestarali.

A tak Velšané vesele přetěžovali svou pravou lajnu, dobrých 90 % útoků táhli právě tudy a prakticky pořád to vycházelo. V prvním poločase byl nepoměr ofenzivních tažení vskutku brutální, Gareth Bale a Hal Robson-Kanu se pohybovali výhradně u dvou noviců v belgické sestavě, kteří svou novou roli nezvládali. Velkou práci přitom odvedl i pravý křídelní bek Chris Gunter, který v utkání de facto nemusel bránit a zaměřoval se především na ničení obrany Belgie. Však také asistoval u třetího gólu.

Na popisu gólových situací není nic moc analytického, protože chyby obou zadáků byly zcela elementární povahy. Před vyrovnávacím gólem se Jordan Lukaku nechal snadno obehrát Robson-Kanuem a hasit musel až De Bruyne. Z následného rohového kopu však Wales skóroval, přičemž Lukaku před Williamsem nedokázal odhlavičkovat míč a Denayer pro změnu stopera neuhlídal fyzicky. Co pak pozičně předvedl Denayer u vítězné branky, nad tím zůstává rozum stát.

2) Wales má jediný neduh, ale i proti Belgii mohl být osudově potrestán. V analýzách i podcastech to omíláme prakticky od prvního zápasu Velšanů. Jejich variabilní pětičlenná obrana je zpravidla perfektní, pružná a často úplně neprostupná. Má však jednu zbytečnou chybu, a těžko říct, zda ji svádět na špatně nastavenou taktiku, nedisciplinovanost nebo nepozornost. Wales se totiž prakticky v každém utkání v určité fázi hry nesmyslně zatahuje až hluboko do vlastní šestnáctky, a to s celým osmičlenným blokem.

Každý, kdo trochu chápe mechanismy pasivního bránění, ví, že jeho základem je mít alespoň dvě pohyblivé lajny hráčů, přičemž ta vysunutější musí nějakých 25 - 30 metrů od branky napadat rozehrávku soupeře. Velšané tohle opakovaně porušují a prakticky pokaždé jsou potrestáni gólem. Proti Belgii udělali hrozivou minelu už ve třinácté minutě - a Belgičanům k tomu stačila jedna jediná přihrávka k vápnu na Edena Hazarda, k němuž se stáhli všichni presující záložníci, a proto pak měl Nainggolan snad sedm metrů prostoru, kterých využil k fantastickému gólu.

3) Belgie hrála podobně jako v osmifinále. Jenže Wales není Maďarsko, což Wilmots pochopil příliš pozdě. Povedený úvod zápasu se favoritovi poněkud zvrtnul. Ať už to byl taktický manévr nebo pouhé podlehnutí tlaku Walesu, Belgie se po prvních 20 minutách stáhla na vlastní polovinu a pasivně bránila. Na tom není nic špatného, ostatně Ďáblové byli na Euru nejlepší právě v roli číhajícího týmu, který napadá na vlastní polovině a následně podniká smrtelné protiútoky. K těm se však Hazard a spol. v úvodním dějství vůbec nedostávali, presink postrádal intenzitu a belgická hra byla de facto čekáním na gól. A ten nakonec taky přišel.

Jistě, nefungovalo to, jenže Wilmots po pauze vyhodil do koše naprosto vše, co mu francouzský turnaj poradil. Upustil od hry na brejky, začal se opět tlačit do ofenzivy a to byla pro Velšany dokonalá příležitost, jak belgického nedovtipu sestřelit z trenérské židle. On se však porazil vlastně sám. Z "desítky" odpravil Kevina De Bruyna, do hry poslal Fellainiho a jediný myslitelný triumf vedl přes vysoké míče do vápna. Výtečný nápad, když proti vám stojí Williams nebo Chester. Vysoký kudrnáč se tak dostal vlastně k jediné střele - a byť byla zatraceně nebezpečná, bylo to zkrátka málo.

Belgičané působili bezradně. Ne sice tak bezradně, jako Wilmots na tiskové konferenci, kdy prakticky shodil svoji vinu na mladé obránce, ale přesto bezradně. Frustrující byl pohled na hvězdu osmifinále Edena Hazarda, který hrál prakticky stejně jako o pět dnů dříve. Neustále si bral balony a uháněl středem pole vstříc brance. Jenže Wales není Maďarsko a Ledley, Allen nebo Gunter s Chesterem se prostě rohlíkem opít nenechají.

4) Wales: #TogetherStronger! Pokud se zrovna Williams, Chester, Davies a spol. vlivem rostoucího tlaku nezatahují v osmi lidech do vápna, je radost ho při bránění sledovat. O touze, bojovnosti a odhodlání už není potřeba dlouze psát, protože z Walesu tyhle vlastnosti vyloženě prýští - a jsou hlavní důvodem, proč se ostrovní celek dostal mezi nejlepší čtyřku Evropy. Zjevením je především Aaron Ramsey, který je na Euru prostě skvělý. Běhá po celé šířce i délce hřiště, neustále napadá protivníky - a přesto stíhá být často tím mužem, jenž zakládá protiútoky. Totéž platí i pro Garetha Balea, jenž hlavně ve druhém dějství především bránil a upustil od role ofenzivní hvězdy. Táhl tým přesně tam, kde bylo potřeba (což ostatně potvrdí i statistiky v tabulce výše). I tohle je však do jisté míry věcí pocitu sounáležitosti a týmového ducha.

Defenziva však téměř dokonale funguje i po taktické stránce, a to už samozřejmostí v žádném případě není. Tříčlenná obrana Walesu se při bránění stahuje do pětičlenné formace, Taylor s Gunterem mají dvoje plíce a většinou stíhají oblítat celou stranu. Když se to však nepodaří, není třeba klesat na mysli. Jakmile totiž k lajně vystoupí jeden ze stoperů, okamžitě se na jeho post zatáhne jeden (nebo i oba) z dvojice Joe Allen - Joe Ledley, kteří tak perfektně zacvaknou jakýkoli prostor, jímž by se soupeř mohl vydat k brance. Zastupování zde funguje na jedničku s hvězdičkou - a nabízí se zde paralela s podobně hrajícím Severním Irskem, kde tyto mechanismy naopak v některých zápasech zcela vyhořely.

5) Změňte už ta pitomá karetní pravidla! Tohle je totiž vážně na hlavu. Mistrovství Evropy není ligová soutěž, kde může klub hrát měsíc tužku, ale když příští měsíc všechno vyhraje, vlastně se nic nestane. Na Euru jde prakticky každý zápas o bytí a nebytí, o (ne)naplnění snu, který může pro mnohé fotbalisty znamenat jedinou šanci, jak uspět na velké reprezentační scéně. Asi nemusím zdůrazňovat, že u většiny hráčů je v takovém případě motivace a vášeň na vyšší úrovni a takový fotbalista se může snadno nechat unést a vyhecovat pouhým "kouzlem" okamžiku. Především v případě obránců je zcela pochopitelné, když během pěti utkání uvidí dvě žluté karty.

Jenže UEFA v tomhle selský rozum prostě postrádá a jednu kartu maže až před semifinále. Přitom by stačilo posunout tenhle krok o kolo dřív a bylo by po starostech. Takhle ovšem Aaron Ramsey, jenž reflexivně hrábl po letícím míči, nebude hrát semifinále. A my kvůli nepochopitelně přísným pravidlům UEFA přijdeme o jednoho z nejlepších hráčů šampionátu. Pak taky o Bena Daviese a portugalského Williama Carvalha. A ještě mnohem víc se děsím dnešního duelu Německa s Itálií, kde visí Damoklův meč nad Boatengem, Hummelsem, Kimmichem, Khedirou, Chiellinim, Barzaglim, Bonuccim, De Rossim nebo De Scigliem - a to schválně jmenuji pouze defenzivní hráče (ohrožených Italů je celkem 11!). Tak co, kolik nešťastníků doplatí na nedokonalost v pravidlech a nezahraje si bitvu o finále?

(mu)