Eurozápisník XXV. aneb Francie mířila příliš Sissoko

Byla to vyrovnaná bitva dvou nejlepších týmů na turnaji, kterou nakonec rozhodl jediný gól. V prodloužení. Éder úspěšně završil ojedinělý průnik, zatímco Sissokova opakovaná (a obdivuhodná) snaha v podobném duchu vyšuměla do ztracena...

Ještě, než se pustíme do rozboru utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Eurozápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Portugalsko ukázalo, že se bez Ronalda obejde, a zároveň nikoliv. Cristiano Ronaldo se v úvodních pasážích skoro nepotkal s balonem, a pokud už ano, s proměnlivou úspěšností jej akorát předával na krátkou vzdálenost. Nic tedy nenasvědčoval tomu, že by tentokrát měl být nějak závratně víc ve hře, než bývalo doposud zvykem, a v takové poloze se zatím Ronaldo příliš nevyžíval. Rozhodnout zápas samozřejmě dokázal tak jako tak, ale jak naznačily první minuty finále, včera k němu vždy měla mít blíže Francie. Proto Ronaldovo zranění znamenalo pro Santosovu partu menší vysvobození. On tou stěžejní a vlivnou postavou zůstal tak trochu i u postranní čáry , zatímco přímo na kolbišti se pro Portugalce začal obraz hry měnit k lepšímu.

Zaprvé Ronaldovy peripetie docela zásadním způsobem vzaly domácím vítr z plachet. Asi ani sám plačící kapitán si při návratu na plac nedělal příliš nadějí na plnohodnotné pokračování se zafačovaným kolenem (celou dobu ostatně táhl poraněnou nohu za sebou), ale vyhlídka dalšího posedávání na zemi a dalšího rozmělnění tlaku zkrátka musela být příliš lákavá. Neměli bychom zapomínat na to, že v podstatě hned v prvních pěti minutách stopeři Fonte s Pepem vyrobili tři boty v rozehrávce a Renatovi uteklo pár banálních balonů. Portugalci do utkání vskutku nastoupili velmi nervózně a se Sissokem ani čerstvým Payetem si vůbec nevěděli rady. Ronaldovo dvojí ošetřování je vyvedlo z ráže.

Zadruhé následkem Ronaldova zranění došlo k nevyhnutelnému přeskupení portugalské formace, kdy na hrotu povětšinou zůstával osamocený Nani, Quaresma se nastálo přesunul k pravé lajně a Renato Sanches se vydal vstříc volnější roli třetího středového záložníka. Takhle už Sissoko neměl tolik možností k průběhům středem pole, přičemž samotnému Renatovi víc prostoru rázem prospívalo i na balonu. Ačkoliv také tohle nastavení mělo zvlášť směrem dopředu značné mouchy (viz čtvrtý bod), portugalská záloha alespoň vypadala kompaktněji a méně propustně.

2) Francouzští beci opět potvrdili, kde leží největší slabina Deschampsova výběru. Je to vlastně celkem ironie - ještě nedávno byly právě pozice krajních obránců ve Francii považovány za obrovský příslib do budoucna, a minimálně nalevo to stále platí. Jenže v post-domenechovské éře zkrátka na trenérské židli vždy seděli pánové, kteří na tomto místě odmítali experimentovat. A tak zatímco přede dveřmi nároďáku netrpělivě přešlapovali borci jako Trémoulinas, Digne, Kurzawa, Tabanou, svého času i Mathieu nebo nejnověji Amavi, základní sestavu má prostě jistou Patrice Evra (jehož posledním reálným konkurentem byl Gaël Clichy).

Ne že by Evra nebyl tak dobrým fotbalistou jako Amavi s Dignem - naopak, oba mladíci zatím kvalitativně nesahají veteránovi z Juventusu ani po paty - nicméně finálový duel ukázal, že nezměrná důvěra v zasloužilé veterány na levém i pravém kraji defenzivního valu má svá úskalí.

Když uznávaný odborník přes taktiku Jonathan Wilson nějakých deset let zpátky predikoval, že právě krajní obránci budou do budoucna nejdůležitějšími muži na hřišti, ukrojil si až příliš velké sousto; snad ho k tomu vedl fakt, že mohl přihlížet zlaté éře Maicona s Alvesem, kteří na své podobně dominantní následovníky stále marně čekají. Přesto ale dokázal správně definovat to, co nyní s takovou samozřejmostí nazýváme 'moderní krajní obránce'. Na hřišti byl včera jen jeden. A byl to ironicky ten, na jehož adresu komentátor Matt Spiro prohlásil, že "nejlepší francouzský bek utkání ani nehraje za Francii". Raphaël Guerreiro.

Čili hráč, který se do Santosovy sestavy dostal z provinčního Lorientu - stále neozkoušený těžkou konkurencí, stále v útlém věku, navíc po nepříliš vydařeném Euru jednadvacítek. Bylo by - analogicky vzato - vůbec možné, aby Deschamps povolal do základu třeba zmiňovaného Amaviho? Santos v tomto ohledu vsadil na odvahu, Deschamps na jistotu. A prohrál.

Za Evrou i Sagnou zůstávaly na hřišti obrovské kapsy volného prostoru, oba veteráni rychlostně nestíhali a bylo zřejmé, že jsou zkrátka už příliš staří na to, aby zvládali plně obsáhnout roli Wilsonova moderního beka, útočícího a bránícího zároveň. Francie neprohrála jen díky Evrovi se Sagnou, pohled na kraje její obrany ale působil jako memento přežité éry. Zvláště v okamžicích, kdy Portugalci začali hrát odvážněji a na pozice beků se ihned zasouvali Sissoko s Matuidim. Prostě proto, že tam byli spolehlivější než skuteční beci.

3) Portugalci potvrdili roli mistrných pragmatiků. A Fernando Santos ukázal, proč může být lepší taktikou hrát na neprohru. I když Francouzi měli šance a opticky byli lepším týmem - a Rui Patrício předvedl mezi tyčemi skvělý výkon - noví mistři Evropy ukázali, že umí nabírat sebevědomí postupně, vyčkávací strategií, stejně jako všechny velké defenzivní týmy. To je totiž Santosova specialita: nikdy ani nepředstíral, že by jeho filozofie byla útočná. Santos je cynik, který ví, že ubráněný bod za remízu 0:0 je více než uznalý potlesk po prohře 4:5.

Dostali jsme se tak do bodu, kdy Portugalci během celého turnaje porazili v základní hrací době pouze Wales, přesto ale nelze říct, že by byli nezaslouženými mistry. Jejich kouč zkrátka oprášil své řecké 'kořeny' a připomněl všem sílu hesla "účel světí prostředky". O ohromné psychické odolnosti tohoto dříve notoricky labilního výkvětu už jsme mluvili mnohokrát, nikde to ale nebylo vidět tak zřetelně jako ve finále. Jako by si Portugalci pro vítězství šli - tím, že si pro něj vlastně nešli.

Na hřišti to vypadalo tak, že ačkoliv mohutný (až devítičlenný) val kolem vlastního vápna ostře napadal útočící Francouze, za půlící čarou portugalský presink prakticky neexistoval. Santos zvolil vyloženě pasivní úlohu: být agresivní na své polovině, nenechat soupeře v klidu budovat útoky a čekat na rozhodující kontr. Příchod statického Joaa Moutinha do středu zálohy namísto Adriena, jenž v defenzivní poloze působil vesměs jako podhrot, to jen potvrdil. Nakonec se to vyplatilo.

4) Quaresma v přípravě ukázal velký příslib - pokaždé ale zleva, kde tady nedostal šanci. A to je zarážející tím spíš, že João Mário naopak ve Sportingu tradičně operuje více zprava. Prohození obou by pak tedy docela určitě vedlo k větší efektivitě směrem dopředu, jelikož Quaresma po většinu času vypadal být mimo hru - buď zapikaný kdesi u čáry, anebo zase příliš vysoko nad Nanim, jehož hlavní přínos spočíval v černé práci do defenzívy a účelném potahování balonu, které zpravidla spíš než vyhledávání odvážné spolupráce s Quaresmou následovala přihrávka na jistotu.

I takové Quaresmovo nevyužití se ale dalo do jisté míry pochopit, neboť se jeho síla zkrátka a dobře obětovala ve prospěch týmu - týmu, který je tradičně zatížený na levou stranu, kde spoléhá na kombinačně nesmírně zdatného beka Raphaela Guerreira. K němu je tudíž potřeba dosadit někoho, kdo si s ním dokáže jaksepatří vyhovět, a pokud to už nemůže být permanentně (polo)zraněný André Gomes, João Mário je tou jasnou volbou číslo 2.

Zatímco Adrien v prostoru kolem půlící čáry (bez legrace) rozdal víc zpětných přihrávek než těch směrem dopředu a Renato Sanches si tak moc dával záležet na tom, aby už dál nekazil jako zpočátku, že ve výsledku vypadal docela obyčejně, João Mário coby mimořádně falešné levé křídlo sem tam portugalskému středu pole dodával na chybějící vertikalitě a zároveň obstojně vypomáhal psům obranářům za ním. Na Sissokově či Pogbově straně ne náhodou získával zpět přesně 11 balonů, což je největší počet ze všech aktérů finálového zápasu, a zároveň vizitka jednoho z těch méně opěvovaných hrdinů daného duelu, ne-li celé vyřazovací fáze.

5) Deschampse už během turnaje střídání několikrát zachránila, tentokrát se jim to nepovedlo. A nechápejte mě špatně, to úplně první mělo solidní potenciál a tvář hry skutečně razantně proměnilo. Dimitri Payet byl slabý - jakoby nic odpadával ze soubojů a veškeré dobré věci stihl udělat vlastně ještě uvnitř první desetiminutovky. Již v semifinále hvězda West Hamu po náročné první sezoně v Premier League evidentně fyzicky odešla a nemělo proto cenu ji na hrací ploše příliš držet.

Kingsley Coman je navíc typem hráče, který rozdmýchá jakýkoliv malý ohníček, a to se vesměs potvrdilo. Strategie dlouhých nakopávaných balonů pro jeho čerstvé končetiny na levém křídle se sice tolik neujala, jakmile ale dostal míč do nohy, dovedl s ním divy. Pokud něco bude Williamovi a spol. vždycky dělat problémy, je to agresivní driblink, a nejen takto křídelník Juventusu pořádně zlobil. Celkem vytvořil čtyři palebné pozice a dvakrát přitom centroval do vápna. Jeden jeho krásný prudký míč rozhodně měl odhlavičkovávat do sítě Antoine Griezmann.

Pokud Deschampsovi onu neozkoušenou sázku na Comana v netradiční turnajové poloze na levé straně (většinou působil zprava a finální fázi nikdy neměl takovou jako včera) nelze ani omylem vyčítat, podivné se naopak zdá být jeho tvrdohlavé trvání na Pogbovi jako nejníže položeném záložníkovi. Proti Německu zrovna jeho postrčení výše po hřišti přineslo Francii rozhodující trefu a také tentokrát se přechod k obdobnému nastavení jako druhé střídání v pořadí nabízel. Pokud Giroud nebyl zraněný (což na druhou stranu nelze kategoricky vyloučit), na hřišti si stále byl schopný odvést to své - a potom proč raději nenahradit Matuidiho Kantém?

Opora PSG sice neoperovala nijak závratně vysoko a se šesti obrannými zákroky byla dokonce nejaktivnějším tacklerem na hřišti, ovšem Pogbovi svou roztěkaností Matuidi přeci jen svazoval nohy. Aby Pogbovo pole působnosti na soupeřovu polovinu zasahovalo jen takto nepatrně , to vážně není žádoucí stav, a Deschampsovi se jeho odmítání rozdělit dvojblok Matuidi-Pogba také celkem hmatatelně vymstilo. Nebo dovede si snad někdo představit, že by čerstvý čistič Kanté skórujícímu Éderovi dovolil tolik volného prostoru? A že to přitom byl právě prostor štítového záložníka...

6) A ještě jednou k Fernandu Santosovi... tedy přesněji řečeno k jeho plánu B. Pod tímto heslem si často představujeme nějaký radikální taktický zlom, geniální změnu rozestavení, předem připravené střídání, které zvrátí celý zápasový obraz a vynese trenérovi auru obávaného stratéga. Jenže ono to tak vždycky být nemusí. Často takovým plánem B může být jeden prostý povel "Zakousněte se do nich".

V okamžiku, kdy si dominující Francouzi (poháněni domácím publikem, aurou pařížské neporazitelnosti i čerstvými vzpomínkami na velkolepou výhru nad mistry světa) začali myslet, že tenhle zápas prohrát jednoduše nemohou, Portugalci udeřili. Nebyla to žádná výrazná změna stylu, žádné Santosovo experimentální přeskupení pozic; prostě jen údernost silného a sebevědomého týmu, který umí vycítit šanci a udeřit.

Francouzi tuto mentální sílu v sobě neměli: vyhrávali proto, že prostě hráli dobře, byli doma a byli lepším týmem. Ostatně právě jejich entuziasmus a vidina národní slávy porazily sterilně disciplinované, bezkrevné Německo. Deschamps si plán B nepřipravil; jeho střídání nebyla nikdy víc než prostě střídáními, jeho povely nikdy nepřekročily vágní rámec jakéhosi pomyslného "hrajte jinak a lépe". Jinými slovy, Santos si svého kolegu prostě namazal na chleba. Tento triumf je hlavně jeho triumfem.