Giuseppe Meazza - Peppino

Jen málo hráčům se dostalo cti, aby se po nich jmenoval stadion klubu, který reprezentovali. Pro takovou poctu je třeba předvést či spíše předvádět něco výjimečného. A Giuseppe Meazza výjimečný bezesporu byl. Vždyť se po něm jmenuje jeden z nejslavnějších a nejlegendárnějších stánků světa – San Siro – na němž hrají Inter a AC Milán. Italové vždy hrdě prohlašují, že se jedná o nejlepšího meziválečného fotbalistu. Mají pravdu? Není důvod jim nevěřit...

Inter Milán, tedy klub, v němž se Meazza proslavil, byl založen roku 1908. Je to tedy právě letos, kdy uplynulo sto let od založení jednoho z největších klubů světa. Za dva roky se pak v Miláně bude slavit jiné výročí: sto let od narození nejlepšího střelce historie Interu, Peppina Meazzy. Peppino, jak mu říkali spoluhráči i fanoušci, přišel na svět 23. srpna 1910. Narodil se, kde jinde, než v Miláně. Již od mládí trávil veškerý volný čas fotbalem, který mu byl, ostatně jako všem Italům, náboženstvím. Už jako chlapec byl mezi kamarády vyhlášený mimořádnou střeleckou schopností. Nastupoval v mládežnických týmech Interu a vše nasvědčovalo tomu, že se prosadí i do prvního mužstva modročerných. A taky, že ano. V sedmnácti letech nastoupil k prvnímu zápasu a hned vstřelil dva góly. O rok později vyhrál s přehledem korunu pro krále střelců italské ligy. Připsal si osmatřicet zásahů – dodnes se jedná o nepřekonaný rekord Serie A (v osmnácti letech!).

Meazza byl fenoménem. Ač mladíček, všichni s ním jednali jako s hvězdou, on se odvděčoval nekonečným přívalem branek. Uměl zakončovat z jakékoli pozice. Hlavou, levou, pravou, tvrdě, technicky, lobem... Jeho styl byl elegantní. Jednalo se o velmi inteligentního hráče, který se vždy uměl dobře rozhodnout při volbě zakončení.

V roce 1929 si tedy Meazza do vitríny přidal první Zlatou kopačku, to samé pak napodobil o rok později. Ten rok získal i první Scudetto. Nerazzurri díky Meazzovi strašili soupeře, kteří se doslova báli k zápasům jezdit. Pro Peppina nebylo problémem nic. Když nevěděl co s míčem, prostě jej zastavil, rozhlédl se a vydal se přímo na branku soupeře. Neotáčel se. Věděl, že jej nikdo nezastaví. Ostatně dokažme to na konkrétním příkladu: psal se rok 1933 a blížil se zápas dvou rivalů – Ambrosiany (Inter) a Juventusu. Hrálo se na milánském stadionu. To by ještě nebylo nic tak výjimečného kdyby nedošlo k legendární a úsměvné sázce. Sázce mezi Meazzou a Giampierem Combim. Combi byl slavný brankář a kapitán italské reprezentace. Meazza, hýčkaný miláček milánských fanoušků, se s kamarádem Combim přel, zda mu dá v zápase gól. Seděli naproti sobě a hecovali se: "Prosím tě, ty mi nedáš gól, ani když na mě půjdeš sám," provokoval Combi. "Tak se vsaďme," nenechal se Meazza. A skutečně. Hráči se vsadili, ač dodnes nikdo neví o co, a právě v onom zmiňovaném zápase měl Meazza dokázat pokořit italskou jedničku. Co myslíte, kdo vyhrál? Tak tedy... Zápas v poklidu probíhal, když se na vlastní polovině, zády k bráně míče ujal Meazza. Rychle se otočil, prokličkoval přes půl hřiště mezi protihráči až před Combiho, toho obelstil krásnou fintou a s míčem doběhl až do prázdné brány... Ležící Combi jen nevěřícně zíral daleko před brankovou čárou. Meazza radostně běžel kolem postranní čáry, když k němu přiběhl Combi a nadšeně mu třásl rukou. Byla to upřímná gratulace výjimečnému hráči. V současnosti již asi nepředstavitelný jev.

Ještě větších úspěchů se Peppinovi dostalo v národním týmu Squadry Azzurry, kterou dovedl jako hlavní postava ke dvěma titulům mistra světa. V roce 1934 se světový šampionát hrál právě v zemi na Apeninském poloostrově a Italové byli odhodláni udělat pro vítězství vše. Benito Mussolini, fašistický diktátor, na vše dohlížel z hlavní tribuny, kam před každým zápasem hráči posílali své povinné pozdravy zdviženou pravicí. Aby Itálie vytvořila skutečně neporazitelnou sestavu, získala tři naturalizované Jihoameričany, mezi nimiž se vyjímal slavný Argentinec Orsi. Soupeři Italům vyčítali, že se neřídí pravidly, neboť cizinci nežili povinné tři roky v Itálii. Nejdůležitější Meazzův moment nastal ve čtvrtfinále, když se domácí utkali se Španělskem. Zápas skončil nerozhodně 1:1, a protože tehdy se ještě nehrálo prodloužení, druhý den se utkání konalo znovu, nehledě na úmorné a vyčerpávající vedro. Italové na hřiště poslali pět nových hráčů, Španělé dokonce sedm. Chyběl i legendární brankář Ricardo Zamora, který byl z prvního zápasu tak pokopaný, že nemohl nastoupit. Italové nakonec zvítězili, když rozhodující trefu zaznamenal právě Meazza po rohovém kopu Orsiho. V semifinále stálo v cestě Rakousko, které Italům podlehlo 0:1. Plán se zdařil, Itálie byla ve finále. A tam čekalo Československo... To se dokonce dostalo do vedení brankou Antonína Puče, za Italy však srovnal Orsi a v prodloužení rozhodl Schiavio. Meazza tehdy nastupoval na pozici tzv. spojky mezi útokem a zálohou. Této nové roli ho naučil proslulý kouč Vittorio Pozzo, jenž dlouhou dobu studoval fotbal v Anglii. Za Inter však nastupoval stále jako klasický střední útočník.

Byla to první ze dvou zlatých, další měla přijít za čtyři roky na mistrovství ve Francii. Za tu dobu trenér Pozzo mužstvo kompletně přestavěl. Z vítězného týmu zůstali jen Meazza, Ferrari – spoluhráči z Interu a záložník Monzeglio Na šampionátu Italové v semifinále vyřadili nabité Brazilce, za něž nastoupil i věhlasný Leonidas, 2:1. Vítězný gól dával z penalty kapitán týmu - Giuseppe Meazza. K této penaltě se váže úsměvná historka: Itálie vedla 1:0 a nařízená penalta byla, řekněme hodně kontroverzní. K míči se postavil Meazza, jakožto zřejmě nejlepší útočník světa. V momentě, kdy se chtěl rozběhnout mu však zničehonic spadly trenýrky. Celý stadion propukl v smích, Meazza se však nenechal rozhodit a nekompromisně zavěsil. Ve finále bylo protivníkem Maďarsko, které se však nakonec muselo sklonit. Itálie zvítězila 4:2, po dvou brankách Colaussiho a Pioly. Byl to právě Silvio Piola, kdo doplňoval Meazzu na hrotu útoku. Důležitou postavou byl také Pietro Rava a Giovanni Ferrari. Meazza se, stejně jako ostatní hráči výběru, definitivně stal nesmrtelným, což mu dodávalo ještě větší sebevědomí.

Mimo obrovský fotbalový talent a um se ví, že Meazza rád kouřil i pil. Dokonce měl jako jediný ze všech oficiálně povoleny cigarety. Trenér věděl, že vše splatí v zápase. Opravdová kázeň byla slavnému Peppinovi cizí. Vinou proflámované noci se jednou probral pouze půl hodiny před výkopem. Naštěstí bydlel kousek od stadionu. Rychle se převlékl a s šokovanými spoluhráči i trenérem běžel na hřiště. "Slyšel jsem, jak si funkcionáři špitají, že mi to po zápase spočítají. Jenže já tenkrát vstřelil tři góly a nic mi pak neřekli," vzpomínal Meazza v jednom z pozdějších rozhovorů pro tisk.

V roce 1938 a 1940 získal s Ambrosianou další dvě Scudetta. Připisoval si i další triumfy v soutěži o nejlepšího střelce ligy. Co ještě zmínit ze záplavy gólů? Třeba slavný zápas s Benátkami z 12. května 1929. Tehdy Inter doslova rozdrtil soupeře v poměru 10:2. Meazza zaznamenal šest branek! To je další dodnes nepřekonaný rekord. V reprezentačním dresu si celkem připsal třiatřicet branek v třiapadesáti zápasech. Ve své kariéře navštívil i Československo, a to když přijel s Ambrosianou k zápasu Středoevropského poháru (jakási obdoba dnešní Ligy mistrů) proti Bicanově Slavii Praha. "V létě osmatřicátého roku přijel do Prahy hrát Středoevropský pohár. Byl to svátek, jeli jsme před zápasem na soustředění, což nebývalo zvykem. Ambrosianu jsme rozdrtili devět nula, já dal čtyři góly. Meazza mi blahopřál a nechápavě kroutil hlavou, co se dělo. Tolik ještě nikdy neprohrál," vzpomínal slavný Pepi Bican, jakási česká obdoba Meazzy (samozřejmě slušnějšího a klidnějšího osobního života).

Pro italské novináře, kteří jsou známí svou oblibou ve sledování celebrit, byl doslova lahůdkou. Chtěl-li nějaký novinář větší plat, stačilo zajít do jednoho z milánských barů, kde jistě trávil čas Meazza, udělat pár snímků, kratší článek a je to... Traduje se, že téměř před každým důležitým zápasem navštěvoval večer nevěstinec. Na zápasy přicházel často pozdě nebo s cigaretou v puse. Nikdo se neodvážil ho napomenout, on všem vždy dokázal, že na něj a jeho výkony to nemá vliv. Byl hrdinou své doby a patrně taky prvním hráčem historie, který měl své vlastní sponzory. Ti se mohli přetrhnout, aby Meazzu získali na svou stranu. On byl vyhlášenou primadonou – všude, kam přišel, mu otvírali dveře. Itálie v první polovině století nepoznala většího hráče. Peppino byl typickým miláčkem davů. Nestihl se ani oženit. Zřejmě se bál, že by přišel o svou svobodu...

Po mistrovství světa 1938 se zranil a vypadalo to, že bude muset s fotbalem navždy skončit. Jenže náročný extravagantní život, jaký Meazza vedl, navíc v tak ekonomicky těžké době nedovoloval, aby byl bez stálého příjmu. Byl nucen se vrátit. Prošel AC Milán, kde strávil dva roky, Juventusem (jeden rok), Verese (dva roky) a Atalantou Bergamo (jeden rok). Na sklonku kariéry se ještě vrátil do Interu, kde také roku 1947 ukončil profesionální kariéru. Za Nerazzurri vsítil celkem 243 branek – dodnes je nejlepším střelcem klubu. V Serii A nastoupil celkově k 439 zápasům, v nichž si připsal 264 gólů. Sám Meazza prohlásil: "Nejraději vzpomínám na léta strávená v Interu." Jak hrdí jsou dodnes fanoušci klubu na tato slova...

Když 21.srpna roku 1979, jen dva dny před svými devětašedesátými narozeninami, vydechl naposledy, byl v Itálii vyhlášen státní smutek. Za pár měsíců byl na návrh radnice města Milán stadion San Siro překřtěn na stadion Giuseppe Meazzy. Neprotestoval ani městský rival AC, a to už o něčem svědčí. Kanonýra, který pro Itálii získal dva tituly mistra světa, ctí celá zem. Když se na konci minulého století vyhlašovala anketa o italského fotbalistů století, skončil Meazza na druhém místě, hned za vítězem Gianni Riverou. Za sebou nechal osobnosti jako Facchetti, Baresi, Mazzola, Piola, Rossi, Riva nebo Baggio (další pořadí ankety). Je to velké ocenění, neboť to byl hráč dnes již přece jen poněkud opomíjený.

Úspěchy: 2x mistr světa (1934, 38), 3x mistr Itálie (1930, 38, 40), 4x nejlepší střelec italské ligy (1929, 30, 36, 38), 21. nejlepší hráč 20. století podle IFFHS.