Když jde Lucifer andělům příkladem

Pokud ne hned londýnská Chelsea, pak je Manchester City pro mnohé symbolem deformace fotbalového trhu. A správně. Přesto - jak už to bývá i ve filmech - záporáci nejsou černobílí a také na Citizens se dá koukat z více úhlů. Třeba z toho, kdy pak vypadají jako vzor profesionálně vedeného klubu...

Bleděmodří v neděli nastoupili cestu, z níž naposledy sešli ještě v 60. letech minulého století. Vítězstvím započali pouť za obhajobou mistrovského titulu; tedy pouť, která by v případě úspěchu snad definitivně stvrdila jejich status velkoklubu.

V sobotu, o den dříve, se po zajímavé trase vydal také jistý Simon Kuper. Ačkoliv v tu chvíli rozhodně netoužil po nějaké trofeji nebo něčem podobném, namířil si to právě tam, kde odpočívá ta jedna osudová, vloni pracně vydřená. Do útrob carringtonského tréninkového centra City, jen kousek nad rivalovo sídlo. A dal tak vzniknout unikátní práci, která odhaluje tajemství fungování tohoto manchesterského kolosu, jenž je většinou diváctva povrchně vnímán coby přerostlá bankovka. Dal tak vzniknout práci, z níž já nyní nadšeně vycházím...

O Simonu Kuperovi jste už možná někdy slyšeli. Jde o sportovního spisovatele, chcete-li investigativního novináře, který našel svou zálibu v rýpání do kontroverzních témat, a tak daleko raději kouká pod pokličku, než aby jen očuchával páru nad hrncem. Proto se dříve zajímal o to, jak se žilo kriketu v apartheidní Jihoafrické republice či jak správně chápat rivalitu dvou glasgowských Old Firm.

Také inkriminovaný článek, publikovaný ve Financial Times jako součást sekce "life & arts" (život a umění), svým způsobem bodá do vosího hnízda. Jednak se snaží vnímat ManCity pozitivně - což se obecně zdá být zakázáno -, jednak milovníky kopané provokuje slovy o "tradičně anti intelektuálském" přístupu jednotlivých klubů k věci - který zrovna antikrist z Manchesteru chvályhodně nemá praktikovat. Nicméně ať se nám to líbí, nebo ne, pohled "zvenčí" (a Simon Kuper vskutku není fotbalovým expertem na slovo vzatým) bývá přínosný. A v tomto případě to platí dvojnásob.

Ugandský rodák, syn jihoafrických rodičů, přechodně žijící v Kalifornii, Nizozemsku, Berlíně či současně v Londýně - toť Kuperova vizitka, kterou by člověk snad automaticky považoval za synonymum ke studnici interesantních tezí, nápadů či postřehů, zasazovaných do širokých kontextů. A hle, Kuper neklame; přesně tohle dělá.

Například když štiplavě popisuje zcela běžnou praxi při přijímání cizinců do týmu: "Někoho podepíšou a vlastně mu jen vzkážou ‚Tady máš letenku, přijeď a pak od prvního dne exceluj‘." Právě v tomto momentě se Kuperova práce odráží k fenomenálnímu skoku. Pokračuje totiž přiznáním, že rovněž "jeho" City svého času tyto běžné praktiky ctilo; ovšem stačil jeden rekordní Robinho a uvažování manchesterských papalášů se razantně změnilo. Dalo jim to lekci, z níž se dokázali poučit. A na tom je celá Kuperova esej de facto založena. Že chybami se neučí jen člověk, nýbrž i klub.

Emigranti jako v bavlnce

Na jedné ze zdí uvnitř Carrington training centre visí mapka Manchesteru a jeho okolí, narafičená přesně tak, aby na ní dříve či později při průchodu na hřiště uvízly pohledy všech hráčů. Nejde totiž o jen tak nějakou mapku. Této dominuje několik značek upozorňujících na místa, kde si lze vhodně a snadno obstarat střechu nad hlavou. Seznam přitom strategicky ignoruje centrum Manchesteru, zejména v noci nebezpečně pulzující, pročež je tento plánek prvním viditelným ukazatelem zvláštního dohledu, jakého se fotbalistům City dostává. Hned na něm lze deklarovat starost o hráčovu životosprávu i pohodlí. Notně elegantní starost.

Jde o práci speciálního oddělení "péče o hráče". To samo o sobě zní podivně, až diktátorsky - což by ostatně sedělo. Vždyť tříčlenný ansámbl vyšiluje i kvůli vypití jednoho šálku espressa. Zatímco jiné kluby všemožně nahánějí chronické pivaře, na Eastlands si jsou zároveň vědomi močopudných účinků kávy, které pak vedou k dehydrataci. Ale to jsou jen malé detaily, které tyto tři osoby - v klubu pracující na plný úvazek od roku 2009 - zaměstnávají.

Za daleko podstatnější aktivity se považuje třeba zajištění chůvy či odvozu z tréninkového komplexu. A oddělení "péče o hráče" dře i před samotným podpisem smlouvy. Cizince si vždy řádně proklepne; zjistí si jeho zvyklosti ve všedním životě, i co si jeho přítelkyně běžně objednává v restauraci.

Jedním z nejvýraznějších výsledků práce tohoto oddělení je dnes muž jménem Kun Agüero. Nejlepší střelec týmu a autor mistrovské branky přišel do klubu z teplého jihu, navrch coby Argentinec, takže se mu dostalo zvláštní pozornosti. "Zahraničnímu hráči se obvykle dává na aklimatizaci rok. Normálně jsou takoví hráči tři měsíce ubytováni v hotelu. My jsme během dvou týdnů zvládli vyjednat přestupovou částku i bydlení pro Sergia, navrch jsme mu do auta obstarali španělský navigační systém napojený na španělskou komunitu v Manchesteru," chvástá se dnes jistý Gavin Fleig, vrchní analytik výkonů jednotlivých hráčů. Také on tedy spadá pod jeden výjimečný "rezort", leč docela jiný.

"Toč to od brány!"

Dvaatřicetiletý Gavin Fleig, jenž do klubu přišel těsně před první investicí šejků, je pro změnu součástí desetičlenného týmu. Jeho arénou je počítači napěchovaná místnost ležící hned vedle carringtonské kantýny; jeho doménou zase čísla, jinými slovy horda statistických údajů, z nichž se vyvozují cenné poznatky. Také Gavin Fleig byl před čtyřmi lety jedním z těch, kdo si všimli tristní úspěšnosti bleděmodrých při snaze skórovat z rohových kopů. Sedl proto s kolegy za kompjůtry a začal zuřivě bádat, aby zrovna loni sklidil to vůbec nejsladší ovoce ze všech.

Totiž právě góly z rohových kopů se loni zhruba 16 procenty podílely na gólové produkci Blues, jež byla tou nejimpozantnější v rámci soutěže. Rovněž oněch 15 zásahů pomocí tohoto typu standardní situace značilo ligový strop. A pokud si vzpomenete na kruciální jarní derby s ManUtd, které Citizens definitivně nasměrovalo za titulem...ano, rozhodla ho Kompanyho hlavička po centru od rohového praporku.

Mimochodem centru z dílny Davida Silvy; tedy projektilu, který se kroutil směrem do brány. Jedním z deseti gólových. Jen pět dalších úspěšných bylo charakteristikou "outswinging", čili je zahrával pravák zprava či levák zleva. A to pochopitelně nezdůrazňuji jen tak pro nic za nic. Skutečnost, že "inswinging corner" škodí s větší pravidelností, totiž po zhlédnutí více než 400 zápasů z různých světových lig odhalil zrovna "náš" tým analytiků.

Ten pak své nálezy interpretoval Mancinimu hned zkraje jeho angažmá na Etihad Stadium, v létě 2009. Italský manažer zprvu nebyl dvakrát ochotný naslouchat, sám vždy favorizoval rohy kopané "přes nohu". Avšak před rokem, když se jeho tým jen stěží škrábal přes numero 5 v kolonce vstřelených gólů po rozích, si bývalý trenér Interu přišel pro radu. A neprohloupil.

Mancini přitom v týmu nebyl jediný, kdo ke statistikám neměl valnou důvěru. Podle Simona Wilsona, manažera klubové strategie a Kuperova průvodce po Carringtonu, to dokonce není jen problém Manchesteru City, nýbrž celého světa kopané. "Fotbal má v tomhle směru velmi špatnou reputaci, třeba v porovnání s olympiádou: atleti si stanoví své cíle, jdou za nimi celé čtyři roky a to všechno pro to, aby si vydělali mnohem méně než fotbalisté," vysvětluje zeširoka, zatímco v klubovém centru všichni zuřivě pracují na stírání tohoto rozdílu.

Už dávno zjistili, že i fotbalisti se rádi porovnávají se soupeři. A tak jim teď trenérský tým - ve spolupráci se statistickým centrem Opta - s radostí poskytuje patřičný servis. (Přitom se mimochodem myslí i na fanoušky, mezi nimiž chce obhájce po baseballovém vzoru nalézt své externí analytiky, a proto jim zcela zdarma nabízí přístup do databáze Opty.)

V každý zápasový den si teď obránci užívají 15minutového pohovoru se členy datového oddělení. Probírají úspěšnost jednotlivých protivníků v hlavičkových soubojích; dozvídají se, že oni sami nejčastěji jako první přicházejí do styku s centrovanými míči; pomocí videa se učí i takové věci jako kde se pohybovat při zakládání útoků. Tohle všechno a mnohem více v nich posléze probudí toho pravého bojového ducha, kterého třeba jiné celky postrádají.

I Balotelli seká latinu

Notný kus koláče úspěchu City si pro sebe loni ukrajovala ještě jedna sekce klubové centrály: ta rehabilitační, plná fyzioterapeutů, masérů či masérek. Ono se ani není moc čemu divit, neboť je zcela zřejmé, že šance jednotlivých účastníků mistrovského závodu zpravidla významně ovlivňují zranění klíčových hráčů. Loňský ročník koneckonců nebyl výjimkou. Manchester United měl slušné problémy se skládáním stoperské dvojice, Arsenal v jednu chvíli postrádal všechny ortodoxní pravé beky. ManCity nic takového, ani zdaleka. Ba naopak jsme bleděmodré mohli s klidem považovat za nejzdravějšího účastníka Premier League.

V tomto směru ostatně přitakává i známý server Physioroom. Ten na straně Citizens registroval všehovšudy sedm vážných zranění, jimiž jsou rozuměny problémy, jež daného hráče vyřadí ze hry alespoň na 14 dnů. Pro porovnání: United, úhlavnímu a fakticky jedinému rivalovi v boji o titul, bylo napočítáno 39 takových; vůbec nejvíc z celé soutěže.

Kdo věří na náhody, ať třeba dál nečte; naopak ti, kdo nemají fyzioterapeuty za pouhé šarlatány, by měli zbystřit, neboť také v této oblasti patrně může jít ManCity kdekomu příkladem. Ty nejvytříbenější služby totiž jeho jménem poskytuje až 17 expertů na slovo vzatých, včetně odborníků na Pilates, výživu či takzvanou "soft tissue", měkkou tkáň, alias všechny stavebniny v těle, které zrovna nelze mít za kosti - šlachy, vazy, svaly nebo tuky.

Ti všichni zároveň preferují značně individuální přístup. Kupříkladu expert na výživu si jednou za dva měsíce bere každého borce na deset minut stranou, aby zjistil, co mu zrovna chybí a co přebývá. Dokonce i Mario Balotelli prý ochotně naslouchá, když krevní testy odhalí, že potřebuje přidat na importu toho a tamtoho. Specialitou téhle buňky je pak pravidelné sestavování unikátního energického, či lépe řečeno doplňkového drinku, který hráči dennodenně pomáhá nabýt oné kýžené rovnováhy všeho možného.

A "centrum výživy" vpravdě není jediným podobně perfekcionistickým útvarem. Vezměte si třeba jen ty "obyčejné" fyzioterapeuty, kteří mají v první řadě zajišťovat co možná nejefektivnější prevenci vůči zraněním. Fotbalisté se pod jejich vedením nepřipravují jen na zápasy, oni se regulérně připravují i na tréninky. Pokaždé absolvují 15minutovou "preaktivaci" veškerého svalstva. O tom, jak moc k užitku taková "otrava" je, se potom opětovně přesvědčte výše. A zaměřte se přitom na sedmičku.

Hledíme do budoucna, a myslíme to vážně

Pokud jsme se doteď pohybovali čistě po reálné půdě, koncem našeho putování zabrousíme také do dlouhodobějších plánů rodícího se giganta. Právě jejich přítomnost je totiž dalším pozitivním prvkem kritizovaného mančaftu; vždyť krátkodobých hraček jsme tu měli tolik, že nám vzpomínky na ně obracejí žaludek vzhůru nohama. Tohle je ale jiné, na první i druhý pohled. "Hodně fotbalových klubů není schopna se podívat ani do pět minut vzdálené budoucnosti. Lidé jsou okamžitě nervózní, jakmile jsou dotázáni na vzdálenou budoucnost, protože mají pocit, že tím odvracejí pozornost od balonu. My se můžeme dívat pět let dopředu. My máme lidi, kteří na to mají čas," pronesl kupříkladu již citovaný pan Wilson. A z úst přitom nevypouštěl prázdná slova, což můžeme jedině kvitovat.

Totiž zatímco on řečnil, na pracovním stole se válely desky nadepsané slovy "Project list" (volně přeloženo: Seznam plánů). Simon Kuper směl nahlédnout pouze úvodní stranu, i tak se mu ale dostalo sympatických informací. Počítá se například s "elitními domácími hráči v základní sestavě", přičemž konkrétně Fleig pracuje na zajímavém výzkumu, zda by ve fotbale nešlo aplikovat principy úkolové mzdy - čili odměňování na základě výkonu (v praxi by patrně dnešní bonusy stály v čele výplatní pásky), nikoliv fixní gáže, jak jsme zvyklí.

Kromě téhle možné inovace nám jistě mnoho dalších překvapivých náčrtů zůstane ukryto, ještě o jednom jsme se ale prostřednictvím Andyho Huntera z deníku The Guardian mohli dozvědět. Konkrétně v září loňského roku byl totiž odklepnut velkolepý stomilionový projekt na výstavbu jakési manchesterské La Masie; tedy v zásadě fotbalového kampusu, juniorské akademie s velkým A. Něco takového dosud funguje právě pouze ve španělské Barceloně, City už má ale definitivní plán kterak Kataláncům konkurovat.

"Tohle bude vůbec nejdůležitější investice, jakou klub dosud učinil," nechal se onoho zářijového dne slyšet poněkud patetický, avšak zcela vážný Brian Merwood, vrchní úředník pro provádění "fotbalových operací", jak oficiálně zní jeho role. Prohlásil tak poté, co byly definitivně ukončeny dvě dimenze jednání a organizování - vyčerpávající tříletý průzkum (rovnající se návštěvě 30 elitních mládežnických center se sídly v devíti zemích a na čtyřech kontinentech) i šestiměsíční veřejná debata. Ukončeny s kladným vyzněním; projekt byl posvěcen a vypadá zhruba takto: osloveno bude na 400 nadějných mládenců, kteří pak budou využívat 15 hřišť o ligových rozměrech, 40lůžkové ubytovací zařízení, rehabilitační centrum či sedmitisícový stánek pro zápasy juniorky. To vše bude ležet hned vedle Etihad Stadium, jenž poslouží coby přirozená motivace.

Konstrukce celého kampusu by měla zabrat tři až čtyři roky a již v září měl Manchester City pod palcem většinu 80akrové plochy, na níž se má velkolepý komplex rozprostírat. Přínos by tato anglická La Masia měla mít širokosáhlý; jak věří i Patrick Vieira, který šéfuje právě oddělení (mládežnického) rozvoje. Podle něj celá Anglie neprodukuje adekvátní množství talentů; a zrovna Citizens by tímto mohli zvednout stavidla. Naproti tomu Brian Marwood doufá, že zbudování takového komplexu zamezí opakování "případu Giggs" (v útlém věku přešel z akademie City k United).

Pojištěni na věčnost

Popravdě nepochybuji, že se pár z vás stále ještě usmívá nad množstvím "exotických" oddělení a postů, které do češtiny dost dobře nelze přeložit, a nedivil bych se, kdyby jejich význam neznali ani Angličané (koneckonců ani jejich kompletní seznam není veřejnosti poskytnut). Nicméně o mnoho důležitějším faktem je, že samotný anglický mistr v tom spatřuje svou sílu. A smysl to dává.

Pokud v klubu máte jednoho viditelného a nezpochybnitelného lídra v osobě manažera, můžete být ve výhodě jen do té doby, než odejde. Proto se mnozí s takovým respektem táží, co přijde po Fergusonovi či Wengerovi. Citizens tohle neřeší. Klíčové vědomosti a dovednosti mají rozprostřeny mezi několik lidí, tudíž o ně jen těžko přijdou - a když, tak ne najednou.

Dosud nejcitelnější ztrátou pro ManCity byla rezignace Garyho Cooka, který celou revoluci z pozice předsedy klubu řídil a skoro by se až chtělo říct - inicioval. Jako bývalý funkcionář Nike přišel k absolutní trosce alias nezastřešeným pokladnám, věčně zatopeným hřištím sloužícím mládeži nebo patrně nejhorším internetovým stránkám napříč Premier League (k nim mimochodem směřovala snad vůbec první výtka šejka Mansoura po převzetí klubu).

A právě Cook byl tím mužem, kdo ztrápenému, neustále prodělávajícímu celku ukázal správný směr. Pořadí investic určil nejlépe, jak mohl; vždyť prvními pány na holení se ukázali být sami fanoušci. Dostalo se jim ihned ohromně výkonného webu, jehož pomocí se okamžitě prodala polovina permanentek "online" (dosavadní maximum podílu činilo 12 %). Ačkoliv si pak Cook sám podepsal svůj ortel poněkud netaktní korespondencí s nemocnou matkou Neduma Onuohy, na Carrington Road na něj vždy budou vzpomínat v dobrém. Býval jejich duchovním vůdcem, to už mu nikdo nevezme.

Přitom...dá se i tohle všechno výše popsané prachobyčejně smést ze stolu se slovy "no co, zaplatili si to"? Pochopitelně nikoliv. Zaplatili si leda tak špičkové odborníky na logi(sti)ku, kteří klubu pomohli vnuknout pevnou a očividně správnou strategii vývoje. Ale to už přece není dílem nějaké ropy (jelikož to prostě dělá každý), to už snad Citizens nemůžeme vyčítat. Neboť aby se pod tím vším pozlátkem beze slova udusila mnou představená "filozofická" dřina pánů Wilsona, Fleiga a dalších; to by bylo značně nefér, nemyslíte?