Křížem krážem Evropou: Ikarův pád věčného narušitele budapešťské nadvlády

Ty osudové klipy obletěly doslova celý svět. O tři dny dříve si Debreceni VSC pozdní brankou udržel naději na záchranu v nejvyšší soutěži až do posledního kola, v němž čelil svému přímému konkurentovi, Paksi SE. Plán zněl prostě: jakkoliv vyhrát. Ovšem to se zkrátka nemělo stát; jenom v nastavení za stavu 1:1 domácí trefili levou tyč a břevno, další gólovou ránu zase heroicky zblokoval soupeř. Nejúspěšnější maďarský klub 21. století padal...

Pozoruhodných příběhových linek by se na debrecínském sestupu našlo hned několik.

Obránce Jurij Habovda takhle první maďarskou ligu opustil třikrát v řadě se třemi různými celky. Ikonický internacionál Dániel Tőzsér zase následoval loňský vzor Gábora Királyho, když se jedním tahem rozloučil s nejvyšší soutěží i vlastní kariérou. A nebylo by všemu jinak, kdyby se tahoun týmu Ádám Bódi po utkání s jeho bývalým klubem MOL Fehérvár FC (dříve Videoton) nevrhl po rozhodčím a nestrávil poslední tři kola v trestu?

Avšak jakkoliv kuriózně, ba absurdně pád Debreceni VSC navenek působil (a že padat s 39 body skutečně bizarním jevem je — vždyť i páté DVSC sezony 2017/18 mělo jen o pět bodů více), jednalo se spíše o kulminaci postupného vývoje. Zlatá éra klubu skončila okamžitě s posledním titulem a rostoucí finanční silou leckterého klubu okolo (2014); od té doby byli 'Loki' pouze jedněmi z mnoha. Loni si možná DVSC umístěním na třetí příčce vybojovalo další vstupenku do Evropské ligy, ale to v Maďarsku o skutečném rozpoložení klubu tradičně sotva něco vypovídá. Vasas před dvěma roky rovněž sestupoval s vizitkou pohárového reprezentanta; o 12 měsíců dříve se tentýž kousek povedl MTK Budapešť.

V Debrecínu tak podruhé v tomto tisíciletí začíná nová éra skrze regulérní zemětřesení. Poprvé se tak dělo, když týmu poháněnému Tamásem Sándorem, Tiborem Dombim a dalšími členy olympijského týmu z Atlanty na prahu milénia fatálně došel dech a od sestupu ho zachraňovalo pouze rozhodnutí BKV Előre neusilovat o prvoligovou licenci.

Tehdy se na scéně zjevila postava místního byznysmena Gábora Szimy. "Tenkrát jsme sotva měli hráče a dluh 200 milionů forintů. To je jako dlužit dneska 600-700 milionů. Odtud jsme začali vše budovat; první rok byl všelijaký, potom přišly mé první dvě bronzové medaile... a pak titul, následovaný dalšími šesti,"rekapituloval Szima na tiskové konferenci, kde na základě "10minutové rozpravy se starostou" oznámil prodej svého podílu městské radě. Jak zčistajasna přišel, tak se po něm úplně stejně zaprášilo.

Po bezmála dvou dekádách takhle přišla novinka, která se nejspíš za oponou pekla už delší dobu.

Szima čím dál méně investoval, čím dál méně vystupoval v médiích, a když už se odhodlal, typicky tak činil s výzvou směrem k dalším debrecínským boháčům, aby se začali v chodu klubu rovněž finančně angažovat. Narážet přitom mohl třeba na Lajose Kósu, jednoho z předáků vládnoucí strany Fidesz a bývalého Orbánova ministra i starostu rodného Debrecínu. "Byl bych rád, kdyby se šéfové vybraných firem a kapitalisté Debrecínu postavili za klub. Bohužel, to se v minulých 19 letech nestalo," neodpustil si v dalším rozhovoru ještě jedno rýpnutí.

Ze Szimy sálala všeobecná únava. A tak se vše podstatné odehrálo vskutku jako po másle. Z 35letého Tőzséra je nyní vrcholný funkcionář; pod Szimou jako by se rozevřel povrch zemský.

Kde to jindy trvá celou věčnost — třeba ex-reprezentanti Béla Illés a Gábor Halmai by po frustrujících několika letech udávání Haladáse mohli vyprávět — tam v Debrecínu na předávku otěží nemuseli čekat déle než pár hodin. Náhoda? Stěží. Jinak by teď přece padající klub, který napříč minulou dekádou vykázal profit pouze dvakrát (2016 a 2019 čistě díky prodejům Bódiho a Zsóriho do Videotonu/Fehérváru), do svých druholigových řad úspěšně nevábil slavného odchovance Balásze Dzsudzsáka a veřejně nedeklaroval roční rozpočet ve výši 3,3 milionů eur, kterým strčí do kapsy většinu prvoligové východní Evropy.

DVSC bude zpátky mezi elitou hned po roce, na to si skoro můžete vsadit. V devíti prvních kolech nastřílelo 20 gólů a se stejným počtem bodů vede druholigovou tabulku. (I když, stejně se před sezonou mluvilo o budapešťském a podobně zámožném Vasasu, který sám nakupoval hráče i trenéra prvoligového kalibru, a ten se zatím s dvěma výhrami trápí.)

Přesto červencový sestup Debreceni VSC působil jako zlom. Vysoce symbolický zlom.

Zaprvé, pro veškerou nevyzpytatelnost maďarské nejvyšší soutěže si diváci v letech 2010-2019 mohli být téměř jisti alespoň jedním — že trojka Ferencváros, Videoton a DVSC se bude minimálně pohybovat poblíž prvním třem místům v tabulce. Za oněch 10 sezon se sice všichni tři 'na bednu' poskládaly jenom dvakrát (2019 a 2016), ale vyloženě mimo, kdy v Top 3 finišoval akorát jeden z titánů, byly také pouze dva roky (2017 a 2013). Z celkového počtu třiceti Top 3 umístění v tomto období je naše trio podepsané pod 20.

I v časech nejhorších to navíc nikdy nebylo zas tak hrozné. Před osmi lety skončil Ferencváros na potupné 11. příčce, ale stále 12 bodů od propasti. Když Videoton za celou dekádu jednou nehrál evropské poháry, dělo se tak v sezoně 2014/15 kvůli pádu na čtvrté místo. Teprve v Debrecínu dohnali své hrátky s ohněm do takového extrému.

Zadruhé, sestup Debreceni VSC je stvrzenkou toho, že v maďarském fotbale politická vůle znamená více než patrně kdekoliv jinde v Evropě. Pouze o jednom z tuctu prvoligových klubů se dalo v sezoně 2019/20 s klidným srdcem prohlásit, že není jakkoliv napojen na vládnoucí stranu Fidesz. Zbytek měl v zádech městskou radu, byl převážně financován skrz novou korporátní daň (pokud v Maďarsku firma napřímo sype peníze klubu působícím v některém z pěti hlavních sportů, dostává významné úlevy na daních), anebo byl státními společnostmi přímo nepokrytě vlastněn (mj. případ těch nejlepších z nejlepších — MOL ve Fehérváru, Budapest Public Utility Channel ve Ferencvárosi).

Tím jedním klubem byl Újpest FC, ale DVSC posledních let této 'výsadě' nebylo vpravdě vůbec daleko. Gábor Szima klub koupil dlouhých osm let před nástupem Fidesze k moci, a nemůže tak být označován za 'Orbánova muže'. Jeho osobní vztahy s maďarskou administrativou, s níž byl původně jak jinak než zadobře, navíc výrazně ochladly roku 2014 s novým zákonem, který poprvé napříč celým Maďarskem reguloval počet kasin.

Szima byl do té doby nekorunovaným králem hazardu; takhle se mu skoro celé jeho království rozplynulo před očima. V zemi zůstalo jenom sedm kasin, z nichž pět bylo situováno v Budapešti či jejím přímém okolí a vlastněno filmovým producentem Andym Vajnou (před třemi lety pozoruhodně spojovaného s koupí DVSC). Szimovi zůstala v rukou jen dvě hráčská doupata, v Debrecínu a Nyíregyháze; odhadem sotva šestina jeho původní sítě.

A tak se rozčarovaný podnikatel obratem stáhl do ústraní. Zatímco jmění takového Lorince Meszarose, starosty Felcsútu a šéfa tamní Puskás Akadémie, se mezi lety 2014-17 rozrostlo zhruba patnáctkrát, Szima finančně strádal natolik, že už ani utržené peníze z drahých přestupů nutně neukládal do kasičky DVSC.

Zatřetí, a to je spíš hořká ironie osudu, je vskutku mimořádně symbolické, že Debreceni VSC — coby poslední maďarský zástupce ve skupinové fázi Ligy mistrů — sestupuje zrovna v roce, kdy to po letech kolektivního pohárového utrpení vypadá, že Maďarsko opět bude mít svého reprezentanta v hlavní fázi milionářské soutěže. Ferencvárosi TC už zaskočil Celtic či Dinamo Záhřeb a po divoké remíze s Molde (3:3) bude v domácí odvetě favoritem...

---

Hráči DVSC oslavují historický postup do LM. Zdroj: dehir.hu

---

Kterékoliv debrecínské dítě prvních několika poválečných dekád ten příběh slyšelo nesčetněkrát z úst vlastních otců a dědů, ale i zcela náhodných chlapíků před stadionem.

Bocskai FC — soubor průkopníků, kteří nebojácně prolomili bariéry a dovolili si narušit nadvládu celků z Budapešti. V sezoně 1929/30 se stal prvním 'venkovským klubem', jak se pro zjednodušení říká každému mančaftu se sídlem mimo hlavní město, který uspěl v maďarském poháru. Do té doby to byly akorát MTK, Ferencváros, Kispest... všechno Budapešť.

V sezoně 1933/34 si pro sebe Bocskai FC v ligové soutěži poprvé uzmul bronzovou medaili. To zas pro změnu v éře, kdy se na podiu po dlouhých sedm let vždy prezentovaly MTK, Ferencváros a Újpest. Dříve hegemonii tohoto triumvirátu narušily maximálně Vasas, Kispest, Törekvés, BTC, BAK, Nemzeti SC, Magyar AC, Budapesti Postás SE, 33 FC nebo Magyar Úszó Egylet. To je přesně třináct různých klubů, ale ano, jistě, tušíte správně — samá voda, samá Budapešť.

Poté se Bocskai FC neztratil ani ve Středoevropském poháru. S pozdějším vítězem z Bologni v Itálii sice padl 0:2, ale v domácí odvetě pak před zraky 12 tisíc diváků slavně zvítězil 2:1. Zejména o pravém křídelníkovi Pálu Telekim, jednom z pěti klubových vyslanců na MS 1934, se na 'venkově' dodnes básní, přestože pamětníci už skoro nejsou.

Bocskai FC je samozřejmě dávným a nepřímým předchůdcem Debreceni VSC, které veškeré zvyklosti bořilo zas a znovu od poloviny 90. let s týmem nových lokálních hrdinů. V sezoně 1994/95 se DVSC poprvé přihlásilo o slovo finišem na třetí ligové příčce. Roku 1999 se zase po devíti letech stalo prvním 'venkovským týmem', který ovládl Magyar Kupu, a za dalších šest let využilo náhlého mocenského vakua k prvním ligovým fanfárám.

V příštích devíti letech si debrecínský celek nálepku šampionů vysloužil ještě šestkrát. Roku 2007 zkompletoval jedinečný zlatý hattrick. Pro představu: mimo Budapešť se někomu titul podařilo obhájit akorát jednou jedinkrát — v Győru, na počátku osmdesátek.

No, a pak je tu podzim 2009. Od první poloviny 70. let mělo Maďarsko ve skupinové fázi PMEZ/LM jediného zástupce, Ferencváros roku 1995. Debrecínští tohle dlouhé čekání ukončili a zároveň se stali teprve druhým nebudapešťským mužstvem s výraznou stopou v hlavní evropské klubové soutěži — první byl opět Győr, který si na jaře 1965 vykopal rovnou semifinále a unikátní možnost poměřit síly s Eusébiem. Vesměs totéž se opakovalo o rok později v Evropské lize; také tam DVSC vyšlapal cestičku jediný klub bez sídla v hlavním městě, a taky tam se jednalo o notně zaprášený precedens (Videoton 1984/85).

Aby bylo jasno, tak v celomaďarském kontextu není žádné z debrecínských evropských tažení jakkoliv legendární. Spíš naopak, leckdo neopomene lakonicky připomenout los v jednotlivých předkolech: Kalmar-Levadia Tallinn-Levski Sofia na cestě do LM a Litex Loveč v jediném předkole Evropské ligy po drtivém vyřazení Basilejí z LM — žádný oříšek.

V Debrecínu se však mezitím psaly legendy, které se budou předávat z generaci na generaci. Kapitán Tamás Sándor. Další skvostné pravé křídlo v Tiboru Dombim. Jiní talentovaní odchovanci Tamás Madar, Csaba Szatmári, Zoltán Pető a jistý Balázs Dzsudzsák, který se jako jediný zvládl vypracovat v legitimního hrdinu celého Maďarska. A v neposlední řadě také bájný Adamo Coulibaly, zvaný 'targoncás' na základě toho, že si krátce před podpisem DVSC přivydělával obsluhou vysokozdvižného vozíku. Zatímco si mnozí utahovali z jeho neohrabaného stylu, on hned dvakrát opanoval střelecké tabulky.

Tehdejší debrecínské skvadry měly vskutku silného vnitřního ducha, a tak když byli v červnu 2010 pro vynechání testu na doping suspendováni brankářská jednička Polekšić a zkušený stoper Mészáros, zbytek mančaftu se nesesypal. To dokonce ani zdaleka ne — místo toho reagoval dechberoucí sérií neporazitelnosti, která pokryla celý příští ročník 2011/12.

They’ve done it again.

Ferencváros po druhé světové válce oslavil hned 15 titulů, ale žádný z nich neporažen. Takový husarský kousek se po WWII nepovedl ani MTK ani Újpesti. To máte dohromady 37 poválečných mistrů z Budapešti, kteří mohli debrecínským jenom hluboce závidět. Vasas totéž dokázal akorát v roce 1966. Honvéd jen v jedné z Puskásových osmi sezon.

Argh!

Veškeré debrecínské úspěchy na úkor tradičních budapešťských titánů byly o to lahodnější, že je utvářeli takřka výhradně rodáci z regionu, ne-li přímo Debrecínu. A silné kořeny v DVSC zapustily i všechny význačné trenérské tváře, které vždy měly velký vztah k městu a klubu jako takovému.

Mladý tým 90. let cepoval Lajos Garamvölgyi, který v Debrecínu završil hráčskou kariéru a roku 2008 tam také dožíval. Do hlavní fáze Ligy mistrů DVSC dovedl András Herczeg, klubový odchovanec ze 70. let. Za památný unbeaten run je zase zodpovědný Elemér Kondás, který v Debrecínu rovněž hrával a pak se tam vypracoval od asistenta trenéra přes kouče rezervy až po lodivoda A-týmu. Herczeg s Kondásem se záhy ke kormidlu rádi vraceli; druhý jmenovaný zrovna letos, když klub hleděl smrti do tváře. Sestup sice neodvrátil, ale taky pak nikam neutekl.

Avšak pokud dříve rozsáhlá sázka na odchovance demonstrovala sílu klubu, v posledních letech se jednalo spíše o neomylnou známku slábnutí finanční i jakékoliv jiné síly DVSC.

Od zeštíhlení ligy na 12 účastníků (2015) jsou maďarské celky zpravidla úzkostlivější, co se dávání šancí mladým maďarským hráčům týče, a čím dál častěji loví posily v zahraničí. V Debrecínu žádný takový posun nenastal — kostru týmu nadále tvoří domácí fotbalisté akorát s tím fatálním rozdílem, že těm letošním by nejspíš hravě stačili i náhradníci ze sezony 2009/10. Speciálně vzadu hráči jako Bényei, Szatmári a Kinyik spolykali spousty minut, aniž by splňovali standardy maďarské nejvyšší soutěže. Márk Szécsi potom neprorazil v relativně silném kádru DVSC let 2013-15, odešel sbírat zkušenosti do druhé ligy, a právoplatným tahounem týmu se výmluvně stal teprve nyní — v sestupové sezoně.

Zatímco DVSC dalo příležitost v 10+ zápasech sezony 2019/20 rovné desítce odchovanců, vedoucí tandem Ferencvárosi TC a MOL Fehérvár FC spolu se čtvrtým v pořadí, Mezőkövesdi SE, se dohromady nesložily na ani jednoho takového borce. DVSC ujel vlak.

---

Prokletý nevinný Nagyerdei Stadion. Zdroj: hungarytoday.hu

---

Nagyerdei Stadion své brány divákům poprvé otevřel 10. května 2014 u příležitosti ligového vítězství 3:1 nad Újpestí, které DVSC dvě kola před koncem postrčilo k titulu. Reprezentace se v Debrecínu poprvé představila za dalších 12 dní a jako první se tam prosadil místní hrdina Dzsudzsák. Vše bylo jako z pohádky, a tak se ředitel klubu Róka okamžitě nechal slyšet, že v příští sezoně očekává na tribunách v průměru 10-11 tisíc lidí.

To by i tak představovalo zhruba polovinu kapacity naddimenzovaného stánku pro více než 20 tisíc diváků, ale budiž, výše asi představitelé Debreceni VSC ani realisticky mířit nemohli. A první dvě předkola Ligy mistrů tyto odhady validovaly. Jenže domácí soutěž je o něčem docela jiném. V příštích třech sezonách DVSC do ochozů v průměru lákalo jen něco přes 3 000 diváků. Pouze dvakrát se běžné návštěvy nové areny blížily aspoň 4 000.

Aby bylo jasno, Debreceni VSC muselo novou arenu zbudovat. Oláh Gábor utcai Stadion v mnoha ohledech představoval maďarský (pod)průměr, a tak na vrcholu debrecínské slávy nebyl způsobilý hostit ani předkola evropských pohárů, k nimž se hrdé mužstvo potupně vydávalo až do Budapešti, odkud je to do druhého největšího města země (s cestou zpátky cca 500 km) stejně daleko jako do Vídně. Klub navíc provoz nového stadionu nehradí, takže na něm neprodělává, a pro události jako každoroční květinový karneval se taková obří arena bezesporu šikne.

Žádný 'bílý slon' to není. Přesto se stal jedním ze symbolů úpadku debrecínské kopané.

Pro maďarskou vládu, která nové stadiony klubům de facto nutí a sama jejich stavbu také obvykle financuje (což nese nelibě i velká část vládního aparátu), se jednalo o první takový projekt, a tak se na něm jaksepatří nešetřilo. Nový debrecínský domov vyšel zhruba na 55 milionů eur, tedy více než dvojnásobek hodnoty budapešťského přírůstku pro potřeby MTK (nutno podotknout, že 9tisícový Illovszky Rudolf Stadion stál pořád dvakrát tolik, než se předpokládalo), a oficiální zdůvodnění nafouknuté cenovky i kapacity znělo, že bude debrecínský stánek hojně využíván k reprezentačním srazům. Jenže to se potvrdilo akorát v letech 2014-15, a to ještě sotva — čistě za účelem odehrání dvou přátelských duelů s Dánskem a Litvou. Od té doby tam nároďák, veškerým slibům navzdory, ani nepáchl.

V aktuální ligové sezoně se zatím trochu paradoxně debrecínské tribuny plní zpravidla z větší části než poslední dobou mezi elitou, a to je ta největší bomba v plánu teprve na dnešek — Balázs Dzsudzsák konečně vyběhne ke své obnovené premiéře v dresu DVSC.

V NB I. se majitel rekordního počtu startů za národní tým stihl v 48 startech podepsat pod úchvatných 31 branek. A je vlastně nanejvýš příznačné, že 12 z jeho posledních 14 gólových příspěvků mířilo na konta klubů, které se již nepyšní prvoligovou příslušností. FC Tatabánya, Rákospalotai EAC a FC Sopron se už z fotbalové mapy stihly dočista vypařit; s Kaposvárem a Győrem si to Dzsudzsák brzy rozdá na druholigových kolbištích.

Když se budete hodně snažit, možná na tom najdete cosi zvráceně romantického...

---

Velké poděkování za výpomoc s rešerší náleží Guberu Petyovi a Gergelymu Marosimu.