Křížem krážem Evropou: Jak se Berlín konečně dočkal
O tomto víkendu se Union Berlín stane 56. klubem se zkušenostmi z 1. německé Bundesligy a již pátým berlínským celkem v dějinách. Žádné jiné německé město se historicky nemůže pochlubit více než párem svých zástupců. Přesto je tohle svým způsobem příběh o tom, jak se Berlín konečně dočkal...
Od založení Bundesligy uběhlo shodou okolností přesně 56 sezon. Šestapadesát účastníků, šestapadesát ročníků, šestapadesát let ve funkci pro nejstaršího starostu federace. Letošní Německo je číslovkou 56 přímo definováno!
Hertha BSC, suverénně nejrozpoznatelnější tvář fotbalového Berlína, z oněch šestapadesáti ročníků vynechala pouhých dvacet, a přesto vody 1. Bundesligy doposud s jiným berlínským reprezentantem sdílela všehovšudy dvakrát — v sezonách 1974/75 a 1976/77 s berlínskou Tennis Borussií.
Další dva, dnes již zaniklé berlínské celky — SC Tasmania 1900 a SpVgg Blau-Weiß 1890 Berlín — se při svých jediných bundesligových zkušenostech s Herthou minuly; a u Tasmanie přitom ani nešlo o náhodu (viz níže).
Aby bylo jasno, tak tohle není zcela výjimečná záležitost. Zaprvé je nutno mít na paměti, že tahle zdánlivě nekonečná absence berlínského derby je v souladu s jakousi celonárodní "tradicí" — od patnáct let staré demise TSV 1860 Mnichov (též se rázem cítíte o tolik starší? Kam se poděl Roman Týce, a proč mi je najednou tak smutno?) se mezi německou smetánkou až doteď poslušně ctil vzor jedno město-jeden klub. Zadruhé je nasnadě si připomenout, že hned osm z 25 nejlepších evropských lig dle koeficientů UEFA v uplynulé sezoně neregistrovalo dva kluby se sídlem v hlavním městě. To je více než pětina, tedy žádná anomálie.
Nicméně jakmile tento fenomén podrobíme trochu hlubšímu zkoumání, berlínský případ se přeci jen trochu osamostatní. V Norsku se tradiční "Bitva o Oslo" mezi Vålerengou a Lynem sváděla do roku 2009. V Polsku se varšavské derby z fotbalové mapy vytratilo až s rozpuštěním Polonie po sezoně 2012/13. PSG se o Paříž s nikým nedělí nepřetržitě od roku 1990 a o chlup čerstvější vzpomínku než v Berlíně mají na prvoligové derby i v Amsterdamu (1978). RSC Anderlecht po obnovení bruselské rivality prahne od 60. let, ovšem tamní Union alespoň s 11 předválečnými tituly nadále zůstává třetím nejúspěšnějším týmem historie.
Ať už jde o Oslo, Varšavu, Paříž či Brusel, všude je přinejmenším na co se odkazovat. Kromě Amsterdamu dále v hlavním městě odnepaměti znají jediný prvoligový klub už akorát v Bernu (který je ale pátým největším městem Švýcarska, což ho přirozeně handicapuje — a curyšské celky se dohromady složí na 39 titulů), potažmo v Nur-Sultanu, dřívější Astaně (která zase v Kazachstánu co do velikosti zaostává nad obvykle lépe zastoupenými Almatami).
A pak je tu Berlín, kde se žádná rivalita na úrovni Bundesligy vlastně jakživ neodehrála, když "TeBe" v oněch dvou sezonách dokupy sotva překlenulo hranici 10 výher. Tasmanii pro změnu kolega Petr Vaněček dříve na těchto stránkách právem označil za největší bundesligový omyl.
To se ví, že fanoušci Herthy nelenili a po rivalech se během uplynulých dekád pilně poohlíželi. Na Olympiastadionu se s otevřenou náručí nikdy nebude vítat především Schalke 04, které svůj skandál s uplácením zápasů přežilo v první lize (1971), zatímco Hertha nikoliv (1965). (Právě když takhle Hertha obcházela přísné limity raně profesionální Bundesligy uvalené na hráčské platy a musela za trest o patro níž, uvolnila bizarním způsobem místo Tasmanii, v pořadí až třetímu oslovenému klubu v zoufalé snaze ligového vedení udržet nejvyšší soutěž v Berlíně.) Tahle rivalita ovšem celkem logicky zůstává neopětovaná; příznivci S04 mají koneckonců dostatek svých starostí s nenáviděním Borussie Dortmund.
Schalke tedy nezabralo, a tak ohýnek jakž takž vzplál teprve při opakovaných střetnutích s SC Charlottenburg (odkud Hertha roku 1984 přetahovala jednoho mladého brankáře, jistého Andrease Köpkeho), jež se však odehrávala výhradně ve druhé lize. V té první tu později byla želízka v ohni typu Hansy Rostock a Energie Cottbus, u nichž se tradičně lákalo na "Ost-Derby", tzn. východní derby. Ani tyhle konstrukty však neměly šanci na úspěch — Hertha přece jen platí za symbol bývalého západního Berlína.
O letošním postupu Unionu se tedy žádnou náhodou píše jako o návratu "pravého východoněmeckého klubu", na který Bundesliga (se vší neúctou k Lipsku) čekala celou dekádu, od posledního sestupu Energie roku 2009. Nedá se svítit: jakkoliv má RB Lipsko na východní Německo veškerý geografický nárok, součástí původní východoněmecké soutěže — DDR-Oberligy, jež zanikla roku 1991 s pádem Berlínské zdi — zkrátka nebylo. Teprve Union tudíž vyhrává konkurz na bundesligovou rivalitu pro Herthu. Anebo snad nikoliv...?
Pokud zrovna nevěříte na náhody, potom vám los nadcházející sezony Bundesligy přihrál jeden velice pádný argument. Union totiž v neděli svůj premiérový ročník vykopne zrovna s RB Lipsko, čímž bude jedině posílena ta paradoxně největší rivalita, jakou Union aktuálně živí. Žádná Hertha, to spíš "umělé" RBL.
Když se nováček 2. Bundesligy z Lipska v září 2014 poprvé vydal do východního Berlína, při vstupu na hrací plochu hráče vítalo... ticho. Takové ticho, které lze pro svůj pasivně agresivní charakter popsat jako "ohlušující". Stadion byl plný, v tom problém nevězel; z 20 tisíc lidí se však jal jakkoliv vyjadřovat pouze hlouček fandů RBL. Zbytek stadionu po odzpívání klubové hymny o "železném Unionu" na protest proti "koupenému" postupu prostě ztichl. Červenou barvu, do níž se fandové Unionu halí normálně, pro tento zápas na tribunách vystřídala symbolická černá. Před vchodem na stadion byly dokonce u této zvláštní příležitosti rozdávány černé pláštěnky. "V Lipsku fotbalová kultura umírá," hlásal největší banner.
Samozřejmě, nenávist vůči RB Lipsko je v dnešním Německu takřka svatou povinností a do budoucna bude zajisté děděná z generaci na generaci. "Marketingová hračka" šéfa Red Bullu Dietricha Mateschitze letos slaví teprve své desáté výročí, a pokud nebyla rovnou ode dne číslo 1, rozhodně je nesnášena od chvíle, kdy obešla pravidla Bundesligy a po zajištění postupu do 2. BL se převlékla za RasenBallsport Leipzig. RB Lipsko už tak nyní naoko korektně neodkazuje na sponzora, ale žádný divák se samo sebou zcela přelstít nenechal.
Většina této nenávisti se nicméně koncentruje do posměšků a úšklebků v diskuzích či na sociálních sítích, potažmo různých transparentů na stadionech. V nejzazším případě fanoušci odmítnou cestovat do Lipska, jako třeba ti z Aalenu (též 2014/15). Bojkot Unionu je nicméně suverénně nejúdernější. Ona čtvrthodina ticha z prvního měření sil byla přísně dodržena, byť v jednom okamžiku musela při skvělé šanci domácích větší část publika mručící menšinu utišovat hlasitým "šššššš". Vše doprovázelo působivě synchronizované, leč mlčenlivé pumpování pěstmi tisícovek fanoušků; a vše se bude přirozeně opakovat také za tři dny.
"Tenhle konstrukt nemá co dočinění s naší představou o fotbalu," stojí v posledním prohlášení ultras Unionu nazývaných Wuhlesyndikat (volně přeloženo "Krásný syndikát"). A to je právě ono. Kampaň proti RB Lipsko — a tím teď myslím též kampaň neorganizovanou, spontánní; nikoliv tu Babišovu — je celoněmecká a vychází z ochrany konkrétních tradic (jako tribun ke stání), ale i abstraktních morálních hodnot. A v tomto směru přeci jen transparent v ochozech Allianz Areny za 340 milionů eur zapůsobí o poznání méně než protest ze skromných tribun Alte Försterei, jež vznikaly rukama samotných fanoušků.
Pokud zrovna nevěříte na náhody, potom gratuluji k ještě jednomu učiněnému žolíkovi vrchem.
Nezávislý vývoj dvou současných východoněmeckých prvoligových subjektů totiž působí jako předem plánovaná věc. V jedné rovině se roku 2009 jistý SSV Markranstädt — obskurní celek z páté ligy — přejmenovával na RB Lipsko a zbrusu nová Red Bull Arena se zahalovala do všudypřítomných reklam nápojového giganta. V druhé rovině Union Berlín téhož roku úspěšně bojoval o postup do 2. Bundesligy, přičemž s vypětím doslova všech sil finišoval s náročnou renovací svého stařičkého stadionu zkraje 20. let minulého století.
Ten příběh je dnes již pevnou součástí německého fotbalového folkloru a jistě vám přijde povědomý: kolem 1 600 dobrovolníků z řad fanoušků se složilo na 90 tisíc hodin práce, aby z odhadovaných nákladů ve výši 15 milionů eur ukrojilo alespoň dva miliony. Každým dnem po nějakých 11 měsíců se na Alte Försterei (v plném českém znění "Stadion u hájovny") vynořilo šest až deset profesionálních stavitelů a stavbyvedoucích doplněných 60-80 nepovolanými jedinci, kteří tam vlastně neměli co dělat.
Až na to, že poměrů znalý Němec tenkrát ani nemrkl. Bavíme se přece o klubu, jemuž 15 let zpátky jeho příznivci pomáhali z finanční bryndy darováním krve. A zároveň o klubu, který tytéž fandy během mistrovství světa 2014 vyzval, aby si na Alte Försterei přinesli své vlastní pohovky a přetvořili ho v obří obývací pokoj. Slovní spojení "rodinný klub" se možná nadužívá, ale pokud do arény svého klubu pomalu kráčíte v pyžamu a papučích, a každoročně si tam jdete na Vánoce zapět koledy... máte na něj plný nárok.
A rodina se jen tak mimochodem utěšeně rozrůstá. Považte, že když se vánoční tradice společných zpívánek roku 2003 spouštěla, napoprvé se dostavilo jen 89 lidí. O dekádu později jich bylo na 17 tisíc.
Zatímco RB Lipsko tedy za členství v klubu účtuje nehorázné peníze, aniž by podstatné části svých členů garantovalo jakýkoliv vliv na chod klubu (roku 2017 se ve Financial Times psalo o ročním "zlatém" členství za rovný tisíc eur, které však stále automaticky neznamená právo hlasovat na každoročních setkáních vedení; hlasujících tehdy bylo jen 17), významným členem Unionu se člověk stává jaksi organicky, nenuceně.
Jeden fanoušek chození na Union pro DW.com popsal jako "společenskou událost". A bodejť by ne, vždyť i sám klubový prezident Dirk Zingler je všem jenom sotva nadřazen. "Před 20 lety stál za mnou na tribuně. Je jedním z nás, je součástí rodiny," vysvětluje jiný dlouholetý podporovatel Unionu. Proto také před pár hodinami Zingler vyjádřil plnou podporu chystanému bojkotu úvodních pasáží zápasu s RB Lipsko. Proti dané iniciativě se veřejně vyslovil akorát polský brankář Rafał Gikiewicz, naopak ex-dortmundský Neven Subotić pro ni má plné pochopení. "Takových protestů je tu příliš málo. Naši fanoušci mají o své pozici jasno. Já za nimi stojí," prohlásil 30letý Srb, který do Berlína přišel teprve letos v létě.
Možná tou vůbec nejzářnější manifestací rodinné atmosféry Unionu je nicméně gesto klubu z konce letošního července, kdy se nováček originálním způsobem rozhodl zavzpomínat na všechny ty fanoušky, kteří se prvního utkání v nejvyšší soutěži bohužel nedožili. Při koupi vstupenky na RB Lipsko za běžnou cenu (13 euro) takhle mohl každý jedinec klubu zaslat fotografii zesnulého rodinného příslušníka či kamaráda, kterou následně Union bez příplatku přetvoří v jedinečný transparent o rozměrech 70*70 cm.
Takhle, pro Křížem krážem si záměrně vybírám fascinující témata, ale tohle bylo snad poprvé, kdy mi regulérně běhal mráz po zádech. A to jsem v přímém přenosu sledoval už epické oslavy postupu — fanoušky zaplavený pažit na Alte Försterei i oficiální klubový Twitter účet konstatující "WE ARE FUCKING UP!".
Deadline pro objednání rodinných transparentů byl 11. srpna; výsledek uvidíte již tuto neděli. Před pěti lety Union svůj první pikantní souboj s RBL vyhrál, přestože se po pěti kolech bez výhry krčil v sestupové zóně a soupeř byl mezitím neporažený. Tentokrát bude Union rovnou jasným outsiderem, ale záleží na tom?
První opravdové bundesligové bitvy o Berlín se dočkáme též na Alte Försterei, a pro tuto chvíli se počítá s datem 2. listopadu. Devátého listopadu si přitom hlavní město bude připomínat třicáté výročí pádu Berlínské zdi a Hertha v červnu orodovala za to, aby se derby s Unionem hrálo právě v onen speciální den. Odpověď Unionu byla vesměs očekávaná a ve stylu "pro nás je výročí pádu Zdi až moc důležité, v tak historický den nechceme hrát fotbal". Hrát se tedy bude za zvláštní atmosféry, ale s týdenním předstihem.
Hertha s Unionem na sebe narazí po více než šesti letech, kdy se uzavřela tříletka plná čtyř měření sil ve 2. Bundeslize. Dané období všem Němcům — a především samotným Berlíňanům — rázně vnutilo jednu palčivou otázku: nakolik se vlastně jedná o rivalitu, a nakolik jde spíše o přátelství? A pokud budeme operovat s tou druhou variantou, nakolik je to vlastně aktuální, a nakolik jde o pouto poněkud zrezavělé?
I s odstupem další půl dekády se na tuto otázku odpovídá složitě. Existují názory, podle nichž mladší generace fanoušků Herthy Union nesnáší a naopak ti starší fandové se za ně otevřeně stydí. Na druhou stranu ti samí pamětníci často vzpomínají, že se po roce 1989 veškeré bratříčkování rychle vypařilo. Pokud dřív příznivci Unionu intenzivně snili o tom, že se jednou podívají na slovutný berlínský Olympiastadion, jakmile se jim sen pouhých 79 dnů po pádu Zdi vyplnil, kouzlo zakázaného ovoce šmahem pominulo.
Události 27. ledna roku 1990 by samy pohodlně vydaly na celou knihu. Formální spojení západní části Německa s tou východní bylo stále nějakých osm měsíců vzdálené a na hranicích pořád probíhaly kontroly (byť uvolněnější), avšak praktické rozdělení Berlína bylo definitivně minulostí; a tenhle přátelský zápas na Olympiastadionu toho byl zjevnou demonstrací. Ikonický stánek praskal ve švech — sešlo se na něm 51 tisíc Berlíňanů z obou táborů, kteří za vstup platili pět marek v obou německých měnách. Pro jednou se nezpívalo "Eisern Union", nýbrž "Eisern Berlin" — trochu ironické vzhledem k přetrvávající Železné oponě.
Ještě hutnější legendu nabídl o pár týdnů dříve jinak vcelku bezvýznamný druholigový duel Herthy s Watenscheidem, který po náhlém pádu Zdi nabyl té nemalé výhody, že se odehrával pouhé dva dny nato. Na Olympiastadion se tedy sešlo padesát tisíc diváků a celá pětina z východního Berlína měla vstup zadarmo. Z reproduktorů se nesla známá melodie písně "Wind of Change" a na tribunách se oslavovala "společná svoboda" za všudypřítomných objetí i slz radosti a dojetí. Bylo to moc krásné až romantické.
Jenže takové bylo naladění přelomu 80. a 90. let, které nám jsou nyní rovné tři dekády vzdálené. Velká část pamětníků už bude prvnímu prvoligovému utkání Unionu přihlížet akorát z výše zmíněných transparentů. Je holt obyčejnou skutečností, že přirozený běh času "dohnal" i vztah obou berlínských stálic.
Dříve šlo hovořit o čistě spřáteleném vztahu, dnes už je situace o poznání komplikovanější. Když Hertha gratulovala Unionu k letošnímu postupu s tím, že se "těší na prvoligové derby a šest bodů", a přikládala vítězný gól Ronnyho z posledního vzájemného zápasu na Alte Försterei, šlo to vnímat ještě jako vtipnou provokaci. Ovšem pravdou jinak zůstává, že to mezi oběma kluby v posledních letech též regulérně jiskřilo.
Ten nejvýznamnější spor se, jak jinak, točil kolem peněz. Pár let zpátky Berliner Morgenpost odhalil, že berlínský senát podporuje Herthu pravidelnými příspěvky na nájem Olympiastadionu ve výši kolem 3,5 milionů eur, a že jí jednou i vyšel vstříc odložením splátek o celý jeden rok. Prezident Unionu Dirk Zingler tehdy reagoval uštěpačně: "Ještě dvacet let po pádu Zdi se senát stále chová jako senát západního Berlína." Nakonec se do věci vkládal i sám berlínský starosta s tím, že město nabídlo finanční podporu oběma klubům, ale to už byl oheň dávno na střeše. Před prvním ligovým setkáním s Unionem po dlouhých 60 letech se na podzim roku 2010 stadionem Herthy nejčastěji linul výmluvný pokřik "Scheiß Union".
Pokud bychom se tedy mermomocí chtěli bavit o rivalitě mezi Herthou a Unionem, omezit se přitom na fotbal jako takový by prakticky nebylo možné. Jak by také ano, když se oba kluby po onom památném přáteláku v 90. letech dále potkaly už jenom v rámci několika dalších nesoutěžních klání již stranou pozornosti, což při ještě menší frekvenci platilo také pro většinu nadcházející dekády. Změna nastala teprve roku 2009, kdy Union pozval své berlínské sousedy ke znovuotevření renovovaného Alte Försterei.
Nakonec by tak možná bylo radno nezabývat se ani tak rivalitou mezi Herthou a Unionem jako spíš rivalitou, již oba kluby společně cítily vůči třetímu berlínskému subjektu — Berliner FC Dynamo. Ono totiž není divu, že když se zhruba stovka příznivců BFC pokoušela narušit výše popsanou idylku opětovného shledání z ledna 1990, oba fanouškovské tábory se spojily ve spontánní pokřiky "Stasi raus" (Stasi ven).
BFC Dynamo vzniklo roku 1966 přestěhováním části hráčů Dynama Dresden, protože to by v tom byl čert, aby hlavní město nemělo pořádně úspěšný klub. A metaforický čert v tom záhy opravdu byl, neboť se Dynamo zákonitě stalo klubem otevřeně podporovaným Ministerstvem pro státní bezpečnost, známým jako Stasi. V 80. letech takhle BFC Dynamo dominovalo DDR-Oberlize, bývalé nejvyšší soutěži NDR, když za vydatného přispění rozhodčích získalo všechny tituly mezi lety 1979 a 1988. Nový berlínský "vetřelec" si užíval privilegií, jaká Union neznal, a jeho fanoušci si mezitím v NDR postupně získávali pověst agresorů.
Odpor vůči BFC Dynamo byl každopádně nevyhnutelně spjatý s odporem vůči východoněmeckému establishmentu. "Raději prohrát než být blbým Stasi prasetem," zní kostrbatý překlad populárního dobového pokřiku z Alte Försterei. "Ne každý fanoušek Unionu je nepřítelem státu, ale každý nepřítel státu je fanouškem Unionu," napsal kdysi trefně východoněmecký satirický časopis Eulenspiegel.
I proto Union roku 2009 nedbaje významných ztrát opustil hlavního sponzora International Sport Promotion okamžitě, jakmile vyšlo najevo, že tehdejší šéf představenstva ISP býval důstojníkem Stasi. Toto rozhodnutí však mělo hned za dva roky zajímavou mediální dohru: sám Dirk Zingler v 80. letech strávil tři roky ve službě regimentu Felikse Dzierzynského, který se též zodpovídal Ministerstvu státní bezpečnosti.
Kauza to byla do jisté míry umělá — Zinglerovi bylo v době nástupu 18 let a sám prezident Unionu záhy ve snaze krotit emoce uvnitř vlastního táboru vysvětloval, že mu tehdy bylo jasně dáno na výběr mezi tříletou službou v armádě a odchodem z Berlína, přičemž ta druhá varianta byla vzhledem k lásce k Unionu nemyslitelná. Že Zingler dle svých slov "netušil", že byl jeho regiment podřízen Stasi, se sice zdá neuvěřitelné (ten konkrétní regiment byl ostatně pojmenován po šéfovi sovětské tajné služby), ale že byl k nástupu do služby prakticky donucen, to se ve východoněmeckém kontextu jeví velice pravděpodobně. Přesto berlínský deník Der Tagesspiegel konstatoval, že takhle Union ztrácí svou tvář "věčného outsidera".
Co je ovšem výmluvné: fanouškovská základna Unionu se pod nátlakem této novinky v podstatě neotřásla. Na fanouškovských fórech se to okamžitě začalo hemžit historkami o osobních strádáních v dobách NDR. Obvyklý závěr zněl zhruba následovně: každý se holt s režimem vypořádával po svém — nejlépe, jak to zrovna uměl — a případ Dirka Zinglera se nijak neliší. Prezidentova pověst zachránce Unionu (roku 2004 ho finančně opět postavil na nohy a dovedl zpátky k profesionálnímu statusu) ve výsledku nijak neutrpěla.
Tou dobou ještě stále byla takzvaná "obří tribuna" na Julisce učiněným zjevením. Legendární dukelský stánek se své obnovené premiéry po zdvojnásobení kapacity dočkal na podzim 1975, a hned z toho byla menší ostuda. Výstavba nové tribuny se od počátku kritizovala, neboť armádní celek v lize příliš netáhl, a to se tenkrát v srpnu proti Trenčínu beze zbytku potvrdilo — Juliska nyní měla být připravena pojmout až 29 tisíc diváků (místo původních devíti a současných osmi), přesto prvnímu gólu Ladislava Vízka v nejvyšší československé soutěži přihlíželo všehovšudy 2 478 lidí. Rekordní návštěvu v dané sezoně přilákala Trnava, když se v Dejvicích sešlo 6 612 zájemců — stále počet, který by se vtěsnal i na "starou" Julisku.
Dukla nakonec Julisku po rozšíření kapacity vyprodala celkem šestkrát, z toho hned třikrát v rámci sezony 1978/79, kdy v Poháru UEFA postupně doma porážela druhý tým Itálie, třetí tým Anglie a čtvrtý, respektive třetí tým Německa. Lanerossi Vicenza ještě tolik nevábila, Everton už nicméně Julisku doslova napnul k prasknutí (píše se o 35 tisících v publiku), přičemž Stuttgart před plným kotlem dostal ve 3. kole naloženo 0:4. Tento heroický prosincový zvrat, který následoval německý debakl 1:4, dodnes zůstává jedním z největších dukelských úspěchů v Evropě — zvlášť v éře, která přišla až po Masopustovi, Viktorovi a spol.
Ve čtvrtfinále proti Hertě již byla Dukla jasným favoritem; vždyť do té doby v Poháru UEFA doma ani neinkasovala a venku Berlíňany při neuspokojivé remíze 1:1 herně jasně přehrávala. Ovšem na Julisce se pak semlelo něco dočista nepředstavitelného. Před 30tisícovou kulisou, která byla takřka úhledně rozdělená půl na půl mezi německé a české příznivce (a to jsme ještě možná vůči hostům nefér), Hertha předvedla šokující comeback z 0:1 na 2:1 a zajistila si historické semifinále druhé nejprestižnější evropské soutěže.
Takovému úspěchu se BSC dodnes na mezinárodním poli ani nepřiblížilo, což je jeden památný element. Tím druhým je potom skutečnost, že tento výjezd na Julisku za tzv. "Zázrakem z Prahy" dodnes zůstává tou největší demonstrací sounáležitosti příznivců západoberlínské Herthy a východoberlínského Unionu.
Na nádraží Zoo to začalo u fanoušků Herthy, na zastávce Schönefeld se přidali fanoušci Unionu, a ve finále do Prahy jenom vlakem mířilo na pět tisíc nadšenců z rozděleného Berlína. Oba tábory už tou dobou měly praxi z dalších pohárových zápasů — o rok dříve takhle zaplavily Drážďany, a fungovalo to i v opačném gardu, když útulné Alte Försterei čas od času navštívili rovněž příznivci Herthy se šálami či vlajkami obdařenými nápisy typu "Nás nic nerozdělí, žádná zeď a žádný ostnatý drát" nebo "Zeď musí pryč!".
Pakliže v těchto dnech již o takhle harmonickém vztahu příznivců dvou berlínských celků hovořit nelze, nadšení pro jakkoliv dlouhé cesty fanouškům Unionu nelze upřít ani po uplynutí mnoha dalších dekád.
Z Berlína do Stuttgartu to máte vlakem 6,5 hodin, a přece takovou štreku za prvním zápasem letošní baráže vážily zhruba čtyři tisícovky věrných. Od roku 2012 žádný druholigový klub stávajícího účastníka nejvyšší soutěže v baráži nepřelstil. Unionu se to po remízách 2:2 a 0:0 senzačně podařilo, přestože za Stuttgart nastoupila celá řada bundesligových harcovníků v čele s Mariem Gómezem, Holgerem Badstuberem, Christianem Gentnerem, Gonzalem Castrem a Benjaminem Pavardem na cestě do Bayernu.
Fotbalisty Unionu tedy před novou sezonou raději nepodceňovat. A jejich pověstného dvanáctého hráče už tuplem ne. Ať už zprvu zlověstně mlčí, anebo celou dobu sborově burácí, na svém vlastním stánku, kde 87 % míst zůstává pouze ke stání, se fanoušci Unionu železně řídí následujícími čtyřmi pravidly:
1. Nikdy nebuč na vlastní tým;
2. Nikdy z hráče Unionu nedělej obětního beránka;
3. Nikdy neopouštěj stadion před závěrečným hvizdem;
4. Vždy opouštěj stadion s vyřvanými hlasivkami.
Nic dalšího už dodávat netřeba.
Za odvedenou práci i následnou konzultaci patří zvláštní dík Petru Vaněčkovi.
Od založení Bundesligy uběhlo shodou okolností přesně 56 sezon. Šestapadesát účastníků, šestapadesát ročníků, šestapadesát let ve funkci pro nejstaršího starostu federace. Letošní Německo je číslovkou 56 přímo definováno!
Hertha BSC, suverénně nejrozpoznatelnější tvář fotbalového Berlína, z oněch šestapadesáti ročníků vynechala pouhých dvacet, a přesto vody 1. Bundesligy doposud s jiným berlínským reprezentantem sdílela všehovšudy dvakrát — v sezonách 1974/75 a 1976/77 s berlínskou Tennis Borussií.
Další dva, dnes již zaniklé berlínské celky — SC Tasmania 1900 a SpVgg Blau-Weiß 1890 Berlín — se při svých jediných bundesligových zkušenostech s Herthou minuly; a u Tasmanie přitom ani nešlo o náhodu (viz níže).
Aby bylo jasno, tak tohle není zcela výjimečná záležitost. Zaprvé je nutno mít na paměti, že tahle zdánlivě nekonečná absence berlínského derby je v souladu s jakousi celonárodní "tradicí" — od patnáct let staré demise TSV 1860 Mnichov (též se rázem cítíte o tolik starší? Kam se poděl Roman Týce, a proč mi je najednou tak smutno?) se mezi německou smetánkou až doteď poslušně ctil vzor jedno město-jeden klub. Zadruhé je nasnadě si připomenout, že hned osm z 25 nejlepších evropských lig dle koeficientů UEFA v uplynulé sezoně neregistrovalo dva kluby se sídlem v hlavním městě. To je více než pětina, tedy žádná anomálie.
Nicméně jakmile tento fenomén podrobíme trochu hlubšímu zkoumání, berlínský případ se přeci jen trochu osamostatní. V Norsku se tradiční "Bitva o Oslo" mezi Vålerengou a Lynem sváděla do roku 2009. V Polsku se varšavské derby z fotbalové mapy vytratilo až s rozpuštěním Polonie po sezoně 2012/13. PSG se o Paříž s nikým nedělí nepřetržitě od roku 1990 a o chlup čerstvější vzpomínku než v Berlíně mají na prvoligové derby i v Amsterdamu (1978). RSC Anderlecht po obnovení bruselské rivality prahne od 60. let, ovšem tamní Union alespoň s 11 předválečnými tituly nadále zůstává třetím nejúspěšnějším týmem historie.
Ať už jde o Oslo, Varšavu, Paříž či Brusel, všude je přinejmenším na co se odkazovat. Kromě Amsterdamu dále v hlavním městě odnepaměti znají jediný prvoligový klub už akorát v Bernu (který je ale pátým největším městem Švýcarska, což ho přirozeně handicapuje — a curyšské celky se dohromady složí na 39 titulů), potažmo v Nur-Sultanu, dřívější Astaně (která zase v Kazachstánu co do velikosti zaostává nad obvykle lépe zastoupenými Almatami).
A pak je tu Berlín, kde se žádná rivalita na úrovni Bundesligy vlastně jakživ neodehrála, když "TeBe" v oněch dvou sezonách dokupy sotva překlenulo hranici 10 výher. Tasmanii pro změnu kolega Petr Vaněček dříve na těchto stránkách právem označil za největší bundesligový omyl.
To se ví, že fanoušci Herthy nelenili a po rivalech se během uplynulých dekád pilně poohlíželi. Na Olympiastadionu se s otevřenou náručí nikdy nebude vítat především Schalke 04, které svůj skandál s uplácením zápasů přežilo v první lize (1971), zatímco Hertha nikoliv (1965). (Právě když takhle Hertha obcházela přísné limity raně profesionální Bundesligy uvalené na hráčské platy a musela za trest o patro níž, uvolnila bizarním způsobem místo Tasmanii, v pořadí až třetímu oslovenému klubu v zoufalé snaze ligového vedení udržet nejvyšší soutěž v Berlíně.) Tahle rivalita ovšem celkem logicky zůstává neopětovaná; příznivci S04 mají koneckonců dostatek svých starostí s nenáviděním Borussie Dortmund.
Schalke tedy nezabralo, a tak ohýnek jakž takž vzplál teprve při opakovaných střetnutích s SC Charlottenburg (odkud Hertha roku 1984 přetahovala jednoho mladého brankáře, jistého Andrease Köpkeho), jež se však odehrávala výhradně ve druhé lize. V té první tu později byla želízka v ohni typu Hansy Rostock a Energie Cottbus, u nichž se tradičně lákalo na "Ost-Derby", tzn. východní derby. Ani tyhle konstrukty však neměly šanci na úspěch — Hertha přece jen platí za symbol bývalého západního Berlína.
O letošním postupu Unionu se tedy žádnou náhodou píše jako o návratu "pravého východoněmeckého klubu", na který Bundesliga (se vší neúctou k Lipsku) čekala celou dekádu, od posledního sestupu Energie roku 2009. Nedá se svítit: jakkoliv má RB Lipsko na východní Německo veškerý geografický nárok, součástí původní východoněmecké soutěže — DDR-Oberligy, jež zanikla roku 1991 s pádem Berlínské zdi — zkrátka nebylo. Teprve Union tudíž vyhrává konkurz na bundesligovou rivalitu pro Herthu. Anebo snad nikoliv...?
"V Lipsku fotbalová kultura umírá. Union žije..." Zdroj: bundesligafanatic.com
Pokud zrovna nevěříte na náhody, potom vám los nadcházející sezony Bundesligy přihrál jeden velice pádný argument. Union totiž v neděli svůj premiérový ročník vykopne zrovna s RB Lipsko, čímž bude jedině posílena ta paradoxně největší rivalita, jakou Union aktuálně živí. Žádná Hertha, to spíš "umělé" RBL.
Když se nováček 2. Bundesligy z Lipska v září 2014 poprvé vydal do východního Berlína, při vstupu na hrací plochu hráče vítalo... ticho. Takové ticho, které lze pro svůj pasivně agresivní charakter popsat jako "ohlušující". Stadion byl plný, v tom problém nevězel; z 20 tisíc lidí se však jal jakkoliv vyjadřovat pouze hlouček fandů RBL. Zbytek stadionu po odzpívání klubové hymny o "železném Unionu" na protest proti "koupenému" postupu prostě ztichl. Červenou barvu, do níž se fandové Unionu halí normálně, pro tento zápas na tribunách vystřídala symbolická černá. Před vchodem na stadion byly dokonce u této zvláštní příležitosti rozdávány černé pláštěnky. "V Lipsku fotbalová kultura umírá," hlásal největší banner.
Samozřejmě, nenávist vůči RB Lipsko je v dnešním Německu takřka svatou povinností a do budoucna bude zajisté děděná z generaci na generaci. "Marketingová hračka" šéfa Red Bullu Dietricha Mateschitze letos slaví teprve své desáté výročí, a pokud nebyla rovnou ode dne číslo 1, rozhodně je nesnášena od chvíle, kdy obešla pravidla Bundesligy a po zajištění postupu do 2. BL se převlékla za RasenBallsport Leipzig. RB Lipsko už tak nyní naoko korektně neodkazuje na sponzora, ale žádný divák se samo sebou zcela přelstít nenechal.
Většina této nenávisti se nicméně koncentruje do posměšků a úšklebků v diskuzích či na sociálních sítích, potažmo různých transparentů na stadionech. V nejzazším případě fanoušci odmítnou cestovat do Lipska, jako třeba ti z Aalenu (též 2014/15). Bojkot Unionu je nicméně suverénně nejúdernější. Ona čtvrthodina ticha z prvního měření sil byla přísně dodržena, byť v jednom okamžiku musela při skvělé šanci domácích větší část publika mručící menšinu utišovat hlasitým "šššššš". Vše doprovázelo působivě synchronizované, leč mlčenlivé pumpování pěstmi tisícovek fanoušků; a vše se bude přirozeně opakovat také za tři dny.
"Tenhle konstrukt nemá co dočinění s naší představou o fotbalu," stojí v posledním prohlášení ultras Unionu nazývaných Wuhlesyndikat (volně přeloženo "Krásný syndikát"). A to je právě ono. Kampaň proti RB Lipsko — a tím teď myslím též kampaň neorganizovanou, spontánní; nikoliv tu Babišovu — je celoněmecká a vychází z ochrany konkrétních tradic (jako tribun ke stání), ale i abstraktních morálních hodnot. A v tomto směru přeci jen transparent v ochozech Allianz Areny za 340 milionů eur zapůsobí o poznání méně než protest ze skromných tribun Alte Försterei, jež vznikaly rukama samotných fanoušků.
Pokud zrovna nevěříte na náhody, potom gratuluji k ještě jednomu učiněnému žolíkovi vrchem.
Nezávislý vývoj dvou současných východoněmeckých prvoligových subjektů totiž působí jako předem plánovaná věc. V jedné rovině se roku 2009 jistý SSV Markranstädt — obskurní celek z páté ligy — přejmenovával na RB Lipsko a zbrusu nová Red Bull Arena se zahalovala do všudypřítomných reklam nápojového giganta. V druhé rovině Union Berlín téhož roku úspěšně bojoval o postup do 2. Bundesligy, přičemž s vypětím doslova všech sil finišoval s náročnou renovací svého stařičkého stadionu zkraje 20. let minulého století.
Ten příběh je dnes již pevnou součástí německého fotbalového folkloru a jistě vám přijde povědomý: kolem 1 600 dobrovolníků z řad fanoušků se složilo na 90 tisíc hodin práce, aby z odhadovaných nákladů ve výši 15 milionů eur ukrojilo alespoň dva miliony. Každým dnem po nějakých 11 měsíců se na Alte Försterei (v plném českém znění "Stadion u hájovny") vynořilo šest až deset profesionálních stavitelů a stavbyvedoucích doplněných 60-80 nepovolanými jedinci, kteří tam vlastně neměli co dělat.
Až na to, že poměrů znalý Němec tenkrát ani nemrkl. Bavíme se přece o klubu, jemuž 15 let zpátky jeho příznivci pomáhali z finanční bryndy darováním krve. A zároveň o klubu, který tytéž fandy během mistrovství světa 2014 vyzval, aby si na Alte Försterei přinesli své vlastní pohovky a přetvořili ho v obří obývací pokoj. Slovní spojení "rodinný klub" se možná nadužívá, ale pokud do arény svého klubu pomalu kráčíte v pyžamu a papučích, a každoročně si tam jdete na Vánoce zapět koledy... máte na něj plný nárok.
A rodina se jen tak mimochodem utěšeně rozrůstá. Považte, že když se vánoční tradice společných zpívánek roku 2003 spouštěla, napoprvé se dostavilo jen 89 lidí. O dekádu později jich bylo na 17 tisíc.
Zatímco RB Lipsko tedy za členství v klubu účtuje nehorázné peníze, aniž by podstatné části svých členů garantovalo jakýkoliv vliv na chod klubu (roku 2017 se ve Financial Times psalo o ročním "zlatém" členství za rovný tisíc eur, které však stále automaticky neznamená právo hlasovat na každoročních setkáních vedení; hlasujících tehdy bylo jen 17), významným členem Unionu se člověk stává jaksi organicky, nenuceně.
Jeden fanoušek chození na Union pro DW.com popsal jako "společenskou událost". A bodejť by ne, vždyť i sám klubový prezident Dirk Zingler je všem jenom sotva nadřazen. "Před 20 lety stál za mnou na tribuně. Je jedním z nás, je součástí rodiny," vysvětluje jiný dlouholetý podporovatel Unionu. Proto také před pár hodinami Zingler vyjádřil plnou podporu chystanému bojkotu úvodních pasáží zápasu s RB Lipsko. Proti dané iniciativě se veřejně vyslovil akorát polský brankář Rafał Gikiewicz, naopak ex-dortmundský Neven Subotić pro ni má plné pochopení. "Takových protestů je tu příliš málo. Naši fanoušci mají o své pozici jasno. Já za nimi stojí," prohlásil 30letý Srb, který do Berlína přišel teprve letos v létě.
Možná tou vůbec nejzářnější manifestací rodinné atmosféry Unionu je nicméně gesto klubu z konce letošního července, kdy se nováček originálním způsobem rozhodl zavzpomínat na všechny ty fanoušky, kteří se prvního utkání v nejvyšší soutěži bohužel nedožili. Při koupi vstupenky na RB Lipsko za běžnou cenu (13 euro) takhle mohl každý jedinec klubu zaslat fotografii zesnulého rodinného příslušníka či kamaráda, kterou následně Union bez příplatku přetvoří v jedinečný transparent o rozměrech 70*70 cm.
Takhle, pro Křížem krážem si záměrně vybírám fascinující témata, ale tohle bylo snad poprvé, kdy mi regulérně běhal mráz po zádech. A to jsem v přímém přenosu sledoval už epické oslavy postupu — fanoušky zaplavený pažit na Alte Försterei i oficiální klubový Twitter účet konstatující "WE ARE FUCKING UP!".
Deadline pro objednání rodinných transparentů byl 11. srpna; výsledek uvidíte již tuto neděli. Před pěti lety Union svůj první pikantní souboj s RBL vyhrál, přestože se po pěti kolech bez výhry krčil v sestupové zóně a soupeř byl mezitím neporažený. Tentokrát bude Union rovnou jasným outsiderem, ale záleží na tom?
Něco si přejte, padá Berlínská zeď. Zdroj: gohighbrow.com
První opravdové bundesligové bitvy o Berlín se dočkáme též na Alte Försterei, a pro tuto chvíli se počítá s datem 2. listopadu. Devátého listopadu si přitom hlavní město bude připomínat třicáté výročí pádu Berlínské zdi a Hertha v červnu orodovala za to, aby se derby s Unionem hrálo právě v onen speciální den. Odpověď Unionu byla vesměs očekávaná a ve stylu "pro nás je výročí pádu Zdi až moc důležité, v tak historický den nechceme hrát fotbal". Hrát se tedy bude za zvláštní atmosféry, ale s týdenním předstihem.
Hertha s Unionem na sebe narazí po více než šesti letech, kdy se uzavřela tříletka plná čtyř měření sil ve 2. Bundeslize. Dané období všem Němcům — a především samotným Berlíňanům — rázně vnutilo jednu palčivou otázku: nakolik se vlastně jedná o rivalitu, a nakolik jde spíše o přátelství? A pokud budeme operovat s tou druhou variantou, nakolik je to vlastně aktuální, a nakolik jde o pouto poněkud zrezavělé?
I s odstupem další půl dekády se na tuto otázku odpovídá složitě. Existují názory, podle nichž mladší generace fanoušků Herthy Union nesnáší a naopak ti starší fandové se za ně otevřeně stydí. Na druhou stranu ti samí pamětníci často vzpomínají, že se po roce 1989 veškeré bratříčkování rychle vypařilo. Pokud dřív příznivci Unionu intenzivně snili o tom, že se jednou podívají na slovutný berlínský Olympiastadion, jakmile se jim sen pouhých 79 dnů po pádu Zdi vyplnil, kouzlo zakázaného ovoce šmahem pominulo.
Události 27. ledna roku 1990 by samy pohodlně vydaly na celou knihu. Formální spojení západní části Německa s tou východní bylo stále nějakých osm měsíců vzdálené a na hranicích pořád probíhaly kontroly (byť uvolněnější), avšak praktické rozdělení Berlína bylo definitivně minulostí; a tenhle přátelský zápas na Olympiastadionu toho byl zjevnou demonstrací. Ikonický stánek praskal ve švech — sešlo se na něm 51 tisíc Berlíňanů z obou táborů, kteří za vstup platili pět marek v obou německých měnách. Pro jednou se nezpívalo "Eisern Union", nýbrž "Eisern Berlin" — trochu ironické vzhledem k přetrvávající Železné oponě.
Ještě hutnější legendu nabídl o pár týdnů dříve jinak vcelku bezvýznamný druholigový duel Herthy s Watenscheidem, který po náhlém pádu Zdi nabyl té nemalé výhody, že se odehrával pouhé dva dny nato. Na Olympiastadion se tedy sešlo padesát tisíc diváků a celá pětina z východního Berlína měla vstup zadarmo. Z reproduktorů se nesla známá melodie písně "Wind of Change" a na tribunách se oslavovala "společná svoboda" za všudypřítomných objetí i slz radosti a dojetí. Bylo to moc krásné až romantické.
Jenže takové bylo naladění přelomu 80. a 90. let, které nám jsou nyní rovné tři dekády vzdálené. Velká část pamětníků už bude prvnímu prvoligovému utkání Unionu přihlížet akorát z výše zmíněných transparentů. Je holt obyčejnou skutečností, že přirozený běh času "dohnal" i vztah obou berlínských stálic.
Dříve šlo hovořit o čistě spřáteleném vztahu, dnes už je situace o poznání komplikovanější. Když Hertha gratulovala Unionu k letošnímu postupu s tím, že se "těší na prvoligové derby a šest bodů", a přikládala vítězný gól Ronnyho z posledního vzájemného zápasu na Alte Försterei, šlo to vnímat ještě jako vtipnou provokaci. Ovšem pravdou jinak zůstává, že to mezi oběma kluby v posledních letech též regulérně jiskřilo.
Ten nejvýznamnější spor se, jak jinak, točil kolem peněz. Pár let zpátky Berliner Morgenpost odhalil, že berlínský senát podporuje Herthu pravidelnými příspěvky na nájem Olympiastadionu ve výši kolem 3,5 milionů eur, a že jí jednou i vyšel vstříc odložením splátek o celý jeden rok. Prezident Unionu Dirk Zingler tehdy reagoval uštěpačně: "Ještě dvacet let po pádu Zdi se senát stále chová jako senát západního Berlína." Nakonec se do věci vkládal i sám berlínský starosta s tím, že město nabídlo finanční podporu oběma klubům, ale to už byl oheň dávno na střeše. Před prvním ligovým setkáním s Unionem po dlouhých 60 letech se na podzim roku 2010 stadionem Herthy nejčastěji linul výmluvný pokřik "Scheiß Union".
Pokud bychom se tedy mermomocí chtěli bavit o rivalitě mezi Herthou a Unionem, omezit se přitom na fotbal jako takový by prakticky nebylo možné. Jak by také ano, když se oba kluby po onom památném přáteláku v 90. letech dále potkaly už jenom v rámci několika dalších nesoutěžních klání již stranou pozornosti, což při ještě menší frekvenci platilo také pro většinu nadcházející dekády. Změna nastala teprve roku 2009, kdy Union pozval své berlínské sousedy ke znovuotevření renovovaného Alte Försterei.
Nakonec by tak možná bylo radno nezabývat se ani tak rivalitou mezi Herthou a Unionem jako spíš rivalitou, již oba kluby společně cítily vůči třetímu berlínskému subjektu — Berliner FC Dynamo. Ono totiž není divu, že když se zhruba stovka příznivců BFC pokoušela narušit výše popsanou idylku opětovného shledání z ledna 1990, oba fanouškovské tábory se spojily ve spontánní pokřiky "Stasi raus" (Stasi ven).
BFC Dynamo vzniklo roku 1966 přestěhováním části hráčů Dynama Dresden, protože to by v tom byl čert, aby hlavní město nemělo pořádně úspěšný klub. A metaforický čert v tom záhy opravdu byl, neboť se Dynamo zákonitě stalo klubem otevřeně podporovaným Ministerstvem pro státní bezpečnost, známým jako Stasi. V 80. letech takhle BFC Dynamo dominovalo DDR-Oberlize, bývalé nejvyšší soutěži NDR, když za vydatného přispění rozhodčích získalo všechny tituly mezi lety 1979 a 1988. Nový berlínský "vetřelec" si užíval privilegií, jaká Union neznal, a jeho fanoušci si mezitím v NDR postupně získávali pověst agresorů.
Odpor vůči BFC Dynamo byl každopádně nevyhnutelně spjatý s odporem vůči východoněmeckému establishmentu. "Raději prohrát než být blbým Stasi prasetem," zní kostrbatý překlad populárního dobového pokřiku z Alte Försterei. "Ne každý fanoušek Unionu je nepřítelem státu, ale každý nepřítel státu je fanouškem Unionu," napsal kdysi trefně východoněmecký satirický časopis Eulenspiegel.
I proto Union roku 2009 nedbaje významných ztrát opustil hlavního sponzora International Sport Promotion okamžitě, jakmile vyšlo najevo, že tehdejší šéf představenstva ISP býval důstojníkem Stasi. Toto rozhodnutí však mělo hned za dva roky zajímavou mediální dohru: sám Dirk Zingler v 80. letech strávil tři roky ve službě regimentu Felikse Dzierzynského, který se též zodpovídal Ministerstvu státní bezpečnosti.
Kauza to byla do jisté míry umělá — Zinglerovi bylo v době nástupu 18 let a sám prezident Unionu záhy ve snaze krotit emoce uvnitř vlastního táboru vysvětloval, že mu tehdy bylo jasně dáno na výběr mezi tříletou službou v armádě a odchodem z Berlína, přičemž ta druhá varianta byla vzhledem k lásce k Unionu nemyslitelná. Že Zingler dle svých slov "netušil", že byl jeho regiment podřízen Stasi, se sice zdá neuvěřitelné (ten konkrétní regiment byl ostatně pojmenován po šéfovi sovětské tajné služby), ale že byl k nástupu do služby prakticky donucen, to se ve východoněmeckém kontextu jeví velice pravděpodobně. Přesto berlínský deník Der Tagesspiegel konstatoval, že takhle Union ztrácí svou tvář "věčného outsidera".
Co je ovšem výmluvné: fanouškovská základna Unionu se pod nátlakem této novinky v podstatě neotřásla. Na fanouškovských fórech se to okamžitě začalo hemžit historkami o osobních strádáních v dobách NDR. Obvyklý závěr zněl zhruba následovně: každý se holt s režimem vypořádával po svém — nejlépe, jak to zrovna uměl — a případ Dirka Zinglera se nijak neliší. Prezidentova pověst zachránce Unionu (roku 2004 ho finančně opět postavil na nohy a dovedl zpátky k profesionálnímu statusu) ve výsledku nijak neutrpěla.
"Jedno město, jeden klub." Zdroj: boxtoboxfootball.uk
Tou dobou ještě stále byla takzvaná "obří tribuna" na Julisce učiněným zjevením. Legendární dukelský stánek se své obnovené premiéry po zdvojnásobení kapacity dočkal na podzim 1975, a hned z toho byla menší ostuda. Výstavba nové tribuny se od počátku kritizovala, neboť armádní celek v lize příliš netáhl, a to se tenkrát v srpnu proti Trenčínu beze zbytku potvrdilo — Juliska nyní měla být připravena pojmout až 29 tisíc diváků (místo původních devíti a současných osmi), přesto prvnímu gólu Ladislava Vízka v nejvyšší československé soutěži přihlíželo všehovšudy 2 478 lidí. Rekordní návštěvu v dané sezoně přilákala Trnava, když se v Dejvicích sešlo 6 612 zájemců — stále počet, který by se vtěsnal i na "starou" Julisku.
Dukla nakonec Julisku po rozšíření kapacity vyprodala celkem šestkrát, z toho hned třikrát v rámci sezony 1978/79, kdy v Poháru UEFA postupně doma porážela druhý tým Itálie, třetí tým Anglie a čtvrtý, respektive třetí tým Německa. Lanerossi Vicenza ještě tolik nevábila, Everton už nicméně Julisku doslova napnul k prasknutí (píše se o 35 tisících v publiku), přičemž Stuttgart před plným kotlem dostal ve 3. kole naloženo 0:4. Tento heroický prosincový zvrat, který následoval německý debakl 1:4, dodnes zůstává jedním z největších dukelských úspěchů v Evropě — zvlášť v éře, která přišla až po Masopustovi, Viktorovi a spol.
Ve čtvrtfinále proti Hertě již byla Dukla jasným favoritem; vždyť do té doby v Poháru UEFA doma ani neinkasovala a venku Berlíňany při neuspokojivé remíze 1:1 herně jasně přehrávala. Ovšem na Julisce se pak semlelo něco dočista nepředstavitelného. Před 30tisícovou kulisou, která byla takřka úhledně rozdělená půl na půl mezi německé a české příznivce (a to jsme ještě možná vůči hostům nefér), Hertha předvedla šokující comeback z 0:1 na 2:1 a zajistila si historické semifinále druhé nejprestižnější evropské soutěže.
Takovému úspěchu se BSC dodnes na mezinárodním poli ani nepřiblížilo, což je jeden památný element. Tím druhým je potom skutečnost, že tento výjezd na Julisku za tzv. "Zázrakem z Prahy" dodnes zůstává tou největší demonstrací sounáležitosti příznivců západoberlínské Herthy a východoberlínského Unionu.
Na nádraží Zoo to začalo u fanoušků Herthy, na zastávce Schönefeld se přidali fanoušci Unionu, a ve finále do Prahy jenom vlakem mířilo na pět tisíc nadšenců z rozděleného Berlína. Oba tábory už tou dobou měly praxi z dalších pohárových zápasů — o rok dříve takhle zaplavily Drážďany, a fungovalo to i v opačném gardu, když útulné Alte Försterei čas od času navštívili rovněž příznivci Herthy se šálami či vlajkami obdařenými nápisy typu "Nás nic nerozdělí, žádná zeď a žádný ostnatý drát" nebo "Zeď musí pryč!".
Pakliže v těchto dnech již o takhle harmonickém vztahu příznivců dvou berlínských celků hovořit nelze, nadšení pro jakkoliv dlouhé cesty fanouškům Unionu nelze upřít ani po uplynutí mnoha dalších dekád.
Z Berlína do Stuttgartu to máte vlakem 6,5 hodin, a přece takovou štreku za prvním zápasem letošní baráže vážily zhruba čtyři tisícovky věrných. Od roku 2012 žádný druholigový klub stávajícího účastníka nejvyšší soutěže v baráži nepřelstil. Unionu se to po remízách 2:2 a 0:0 senzačně podařilo, přestože za Stuttgart nastoupila celá řada bundesligových harcovníků v čele s Mariem Gómezem, Holgerem Badstuberem, Christianem Gentnerem, Gonzalem Castrem a Benjaminem Pavardem na cestě do Bayernu.
Fotbalisty Unionu tedy před novou sezonou raději nepodceňovat. A jejich pověstného dvanáctého hráče už tuplem ne. Ať už zprvu zlověstně mlčí, anebo celou dobu sborově burácí, na svém vlastním stánku, kde 87 % míst zůstává pouze ke stání, se fanoušci Unionu železně řídí následujícími čtyřmi pravidly:
1. Nikdy nebuč na vlastní tým;
2. Nikdy z hráče Unionu nedělej obětního beránka;
3. Nikdy neopouštěj stadion před závěrečným hvizdem;
4. Vždy opouštěj stadion s vyřvanými hlasivkami.
Nic dalšího už dodávat netřeba.
Za odvedenou práci i následnou konzultaci patří zvláštní dík Petru Vaněčkovi.
Související články
Zobrazit jen nejnovější
Zobrazit všechny
Křížem krážem Evropou: Ikarův pád věčného narušitele budapešťské nadvlády
28.09.2020, 16:05
Křížem krážem Evropou: Jak Finsko ke své pravé zlaté generaci přišlo
25.11.2019, 00:10
Křížem krážem Evropou: Do Angers za francouzským modelem stability
21.10.2019, 14:22
Křížem krážem Evropou: Unikátní, nalomené pouto z Vallecas
05.08.2019, 00:43
Křížem krážem Evropou: Vzpomínáte na Alemannii?
27.05.2019, 10:23
Křížem krážem Evropou: Za fanouškovskou revolucí do Brightonu
10.08.2017, 21:55
Křížem krážem Evropou: Bez nejlepších, zato s nejdominantnějším
05.01.2017, 17:53
Křížem krážem Evropou: Za nevlastními bratry do Baskicka
28.12.2016, 17:53
Křížem krážem Evropou: Cesta makedonské Popelky za Eurem "21"
03.11.2016, 13:54
Křížem krážem Evropou: Omezení z dílny neomezeného
19.10.2016, 16:54
Křížem krážem Evropou: Další impuls pro estonský fotbal
20.09.2016, 21:27
Křížem krážem Evropou: Ludogorec Razgrad se představuje
16.08.2016, 10:18
Křížem krážem Evropou: Je Peter Bosz ten správný boss pro Ajax?
10.08.2016, 21:55
Komentáře (63)
Přidat komentářKlub číslo 3 v Berlíne je?
TéBé
Dynamo BFC!
kolik máš ještě účtů?
málo
SS Berlín
Dík za článok, pekná práca. Aj tu je krásne vidno, jak je dôležitý vzostup Dortmundu a nádej na boj o titul v Bundeslige. Jednoducho zrazu tá liga opäť začína zaujímať viac ľudí a i tunajšiu redakciu, minulé roky tu bol pred začiatkom ligy maximálne tak strohý článok od ČTK o tom, ako Bayern bude chcieť opäť obhájiť titul. Teraz je tu dvojdielny preview (teda aspoň dúfam, e bude i druhý diel
), samostatný autorský článok k prvej účasti v podaní Unionu, len za dnes sú tu štyri články k BL. Proste skvelý servis.
Inak, Unionu to veľmi prajem, ako už bolo viackrát spomenuté, je to čarovný klub - vianočné koledy, obývačka v štadióne, fanúšikovia stavali štadión a každý hráč je Fußballgott (pri vyvolaní hráčov to fanúšikovia zakričia po mene každého hráča - tiež pekná tradícia). Budem im držať palce, nech sa zachránia.
Veľmi zaujímavé sú názory na ten plánovaný prostest proti Leipzigu, keď sa prvých 15 minút plánuje mlčať. Gikiewicz žiadal fanúšikov, že nech to nerobia, že tým bojkotom pokazia historickú chvílu a že i hráči proste potrebujú podporu fanúšikov. Mnohí s ním súhlasia, ale vyslúžil si i mnoho kritiky, že jak si niečo také dovoluje, že fanúšikovia predsa bojujú za hodnoty Unionu a tie sú dôležitejšie než dianie na ihrisku a pod. No, bolo celkom zaujímavé čítať tie komentáre.
To je ale spíš potřeba směřovat na redakci BL, která píše prevka a reporty, dřív to fungovalo suprově a předsezónní preview nebo souhrny byly samozřejmostí. Teď se na to kašle...
No však práve to som myslel... Teraz je vidieť, že už sa to tak trochu vracia a bundeslige sa tu dáva opäť väčší priestor. Stúpla napínavosť/zaujímavosť (silné BVB a slabnúci Bayern) a s tým stúpol i záujem.
Tyhle příběhy menších klubů jsou super zpestření
Ako som nemusel bundesligu a celkovo nemecký futbal, tak som si obľúbil oboje. Všetko sa zmenilo, ako som tu začal pracovať a bol aj na pár zápasoch. Už teraz sa neviem dočkať ďalšieho zápasu a som rád za takéto články
Hneď to človek inak berie, keď vie viac o tom danom klube a ako to tam chodí. Union ma hneď zaujal ako postúpil do bundesligy a chcel som o ňom vedieť trošku viac. Snáď sa mi zadarí ísť aj na ich zápas.
výborný, díky
ted jeste Paris
super článok, celý koncept krížem krážem je skvelý
Bundesligu jsem nikdy moc nesledoval a trochu my jsou a byli sympatičtí St. Pauli a Werder a díky tomuto článku mám třetí oblíbený tým Union Berlín.
Opravdu díky za takové články. Přesně kvůli tomu jste můj nejnavštěvovanější web.
*mi
Mám to úplně stejně
St. Pauli
Díky za super článek! Nedělní program od 18h je díky Vám jasnej.
A k tomu cestování fanoušků na baráž do Stuttgartu... po zápase v Opavě dorazím domů kolem třetí hodiny v neděli ráno, tj. nějakých 7,5h na cestě. Na zápas mi to ukazuje zhruba 4h.
dobre citanie, musim si zapamatat meno autora a viac ho sledovat
Pekna pozvanka na nedelny zapas. Snad Union prekvapi a odstartuje uspesnu cestu za zachranou.
super článek. díky
s kamarádem jsme přemýšleli se na union zajet podívat, dají se tam vůbec sehnat lístky?
Eisern Union! Těšení...
skvelé čítanie
Rudnevs
Dík
Rudo, hod por preview link na Kicktipp; ja to mam cez aplikaciu a nechce sa mi to dohladavat
Parádní článek
, Unionu to moc přeju, ačkoliv si myslím, že déle jak rok v Bundeslize nevydrží. Ale třeba překvapí jak minulý rok Fortuna. 
Fantastico. Díky, Tome!
Pekny clanok
Ak na Union nepadne z uvodu sezony nejaka vysledova deka, prave ten kult a nadsenie im moze dost dopomoct k zachrane, ktorej verim. Z uvodnych piatich zapasov trikrat doma, no proti tazkym superom. Snad sa chytia.
Navyše získali v podobe Ujaha, Subotića a Gentnera troch rutiniérov, ktorí majú v BL dlhoročné skúsenosti. (A z posíl som veľmi zvedavý ešte na Ingvartsena.)
Union
Wow
O dôvod viac začať dôkladnejšie sledovať Bundesligu...parádny článok, parádny príbeh. Žeby nový klub vo vedlajších obľúbených? 
Super článek
Pěkný počteníčko.
Je mi jasný, že na derby se obyčejnej smrtelník nedostane. Nevíte někdo, jak by to případně bylo se vstupenkami na normální domácí zápas Unionu? Je možný se tam dostat?
Ten klub nejde nemilovat.
Fantík paradni počteni
a Union nelze nemit rad, tesim se nato jarni derby, to zase bude hukot, az spusti "dem Morgengrauen entgegen"... Jinak ja to s nimi az tak zle nevidim, pokud se chyti, tak muzou byt kolem 10. mista
Dem Morgengrauen entgegen
Jeden z najlepších chorálov vôbec... (Za mňa ešte spolu s tým drážďanským Traum Amsterdam či ako sa to volá a ešte trebárs na niečo som zabudol)
Desiate miesto je veľmi ambiciózny, ale nie nereálny tip.
Tak on ten bodovy rozdiel od nejakeho 9. po 15. miesto nebyva velky. Dolezite bude, aby nechytili nejaku zlu seriu.
Mně se třeba líbí "Wir sind die Magdeburger Jungs", zase rival.
Zrovna ten nepoznám, ani mi ho nenašlo na youtube.
Díky všem za ohlasy.
Nicméně tenhle článek o 5k míň zobrazení než Rayo a o 4k míň než Alemannia, což mě vede k zamyšlení... je 10 dní rozestupu na takový monstra příliš málo? Nebo čim to...?
Možno to bude tým a možno i tým, že sú momentálne cez víkend ligy a navyše bundesliga začína, tým pádom je tu mnoho rôznych článkov a v tej hromade sa to jednoducho stratí.
Když jsem viděl ten obrázek, tak jsem si už myslel, že to je Spartak nebo Crvena Zvezda...bude příště východní Evropa?? Ale samozřejmě i tak bezvadný článek.
Souhlas s Rudnevsem, přes prázdniny když se toho tolik nehraje si takovej článek otevře víc lidí, teď zkoumaj preview, prognózy atd. ke startu ligy. Aspoň to mi přijde jako nejpravděpodobnější příčina.
Ok, zajímavý, já se naopak na týhle vlně plánoval svézt s tim, že to na BL ještě víc nabudí a poslouží to jako takový alternativní preview. Asi sem se holt přepočítal, neva.
To je podle mě hrozně dvojsečný, určitý publikum co má rádo tyhle příběhy to namlsá ještě víc a to načasování se začátkem ligy ocení, ale některý lidi co to až tak nesledujou si přečtou sem tam nějakej článek a teď jich prostě bylo celkem dost. Včera ještě třeba ranec k tragédii jménem české týmy v předkole. Nemam žádný stats, ale teď tu bylo celkem dost článků v posledních dnech ne?
Jj, vůbec ideální by bylo, kdybych to stih dopsat a vydat třeba v úterý no.
To by asi trochu pomohlo no, ale i když to má míň zobrazení, tak díky za to. Tyhle články jsou fakt super, něco člověk ví, ale některý ty souvislosti ho překvapí. Pokud to není tajemství, tak co máš v merku na příště?
ok, tak to se dozvim něco úplně novýho
tam ty týmy do hloubky fakt neznám 
Já jsem si to klasicky hodil na záložku v mobilu a dočetl až teď
Občas ty delší věci odkládám, pokud to není něco, na co se super těším. Ale dobrá práce každopádně 
Jinak ještě seš si jistej skloňováním Almaty?
Mně se ten plurál taky líbí, ale vždycky jsem to říkal spíš s vědomím, že to asi není úplně správně. Na googlu mi to hází, že se to neskloňuje vůbec.
Hah, zajimavy. Popravde sem nad tim ani moc nepremyslel. Dik
Eisern UNION !!!! Na neděli jsem natěšenej jak malej kluk, na tohle čekám přes 10 let... teď už jenom seknout RB a budu spokojen
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele