Legendy Calcia - Inter Milán - Bohémství v krvi

Když 9. března roku 1908 na fotbalovou mapu přibyl nový bod s názvem Inter Milán, jeho městský rival AC procházel již devátým rokem své existence. Červenočerní "ďáblové", patřičně hrdí na starší původ a vždy si plně vědomi svých zásad, spoléhali na širokou podporu milánského měšťanstva, naproti tomu Inter těžil z obliby mezi lombardskou smetánkou a studentstvem.

Již svým založením starší a zaběhnutější Milán v Calciu působil jako jakýsi vážený aristokrat, Inter zase zaujímal dravostí a novou krví mladých hráčů, kteří v rozporu s většinou ostatních klubů nemuseli nutně pocházet z Itálie. Nerazzurri se do svých řad nebáli přijímat cizince či jakékoli přistěhovalce, různost povah a směsice kultur poté zákonitě vytvářela originální sestavu plnou rozličných herních vizí, nápadů i stylů. Stejně jako s otevřeností je ovšem tým Interu spojen s bohémou, tak hojně vyhledávanou právě v Miláně, městě nočního života a volnosti. Sklony ke zhýralému životu barů a večírků předznamenává již samotné místo založení klubu - restaurace Orologio, ležící v bohémské čtvrti poblíž Dómu, kde se těsně před půlnocí za zvuků zvonu ze slavné gotické katedrály připíjelo na počest nově vzniknuvšího mužstva, jenž za své pojal černou a modrou barvu. Slavné klubové logo se zkratkou FCIM na černo-modro-zlatém podkladu navrhnul a zakreslil jeden ze spoluzakladatelů, Giorgio Muggiani.

Inter, na jehož vzniku se podílelo třiačtyřicet nespokojenců z řad AC Milán (zmiňme například Enrica Hintermanna, Pietra Dell'Ora, Huga a Hanse Rietmannovy či Carla Ardussiho) se od počátku odhodlal k fotbalu vášnivému a nápaditému, úvodní ročníky jsou neodmyslitelně spojeny s radostným fotbalem neovlivněným složitými herními systémy, jako tomu bude v budoucnosti... Hovoříme-li proto o bohémském životě a Interu, vzniká nám jakási přímá úměra. Byly to právě skupiny mladých studentů či volnomyšlenkářů, kteří Inter pojali za svůj, klubová bezstarostnost na italský lid působila značně pozitivním smyslem, opojná touha užívat si do řad týmových tifosi lákala čím dál více příznivců.

Premiérovým kapitánem nerazzurri se stal italský záložník Virgilio Fossati, vynikající dispečer hry, kterýžto bohužel v pouhých devětadvaceti zahynul v bojích 1. světové války. Netrvalo však dlouho a Internazionale do svých řad získali dalšího výrazného fotbalistu a také svou první opravdovou hvězdu (rozuměj - prvního velkého bonvivána). Byl jím Ermanno Aebi, syn švýcarských rodičů, narozený ovšem v Miláně. Aebimu bylo v době příchodu do Interu pouhých osmnáct, přesto již tehdy týmu pomohl k vůbec prvnímu Scudettu, psal se rok 1910 a nejlepším střelcem ročníku se s pětadvaceti góly stal další Interista - Ernest Peterly. Je zajímavé, že Aebi v barvách nerazzurri strávil celou kariéru (dvanáct let), přesně za deset let od úvodního titulu tak s Interem Scudetto získal i podruhé. Důležitým artiklem černomodrého týmu tenkráte kromě Aebiho byl také další vynikající střelec, Luigi Cevenini, jeden z pětice bratrů, kteří v klubu postupně působili úplně všichni! Cevenini, mezi fanoušky zvaný "Zizi", si angažmá rozdělil do tří částí, kdy se pravidelně vracel a zase odcházel, na jeho legendární schopnosti však v Miláně dodnes nezapomněli. Celkem třikrát se Zizi radoval z trofeje pro nejlepšího střelce italského mistrovství, z pětice bratrů, mezi nimiž zaujímal prostřední místo třetího nejstaršího, byl jednoznačně nejkvalitnějším fotbalistou.

Pro ilustraci - během dvou sezón dokázal nasázet úctyhodných šedesát jedna branek, přičemž jen v ročníku 1913/14 jich bylo neskutečných sedmatřicet! Za vše hovoří fakt, že pouze Giuseppe Meazza v nejvyšší soutěži skóroval víckrát, Zizi se navzdory již dvaaosmdesáti letům od svého odchodu stále drží na druhém místě klubových tabulek! V celkovém hodnocení nejúspěšnějších střelců Interu na všech frontách Ceveninimu patří čtvrté místo, hned za Meazzou, Altobellim a Boninsegnou. Další zajímavostí spojenou se jménem Cevenini je fakt, že právě Zizi patřil k vůbec prvním profesionálům v italském fotbale, za své mimořádné služby prý brával na 500 lir měsíčně, což však nikdo nechtěl potvrdit, profesionalita se v těch dobách zkrátka nenosila, proto se jen potichu mluvilo o tzv. "tajných profesionálech"...

Abychom však nespravedlivě neopomíjeli ostatní, zmiňme také Emilia Agradiho, který, ač původním zaměřením záložník, dokázal za jediný rok nastřílet třicet jedna branek a stejně jako Cevenini získal korunu krále střelců. Velkou osobností byl rovněž brankář Piero Campelli, který v Interu vydržel dvanáct let a oslavil tak obě úvodní Scudetta nerazzurri. Oblíbencem fanoušků se stal Rakušan Anton Powolny, nejlepší střelec sezóny 19226/27, jenž však v Miláně vydržel pouze jediný rok. Problematickou individualitou poté byl Giuseppe "Gipo" Viani, nechvalně známý hojnými sázkařskými "manévry". Svobodomyslný Viani, zvyklý dělat si co chce, běžně sázel na všechno možné, od Calcia po státní loterii, vzápětí je však na místě konstatovat, že zdaleka nebyl neúspěšný, ba naopak - přátelé a novináři na něj vzpomínají jako na nespoutanou povahu, která si za své, často horentní, zisky pořizovala drahé drožky, kočáry i nejlepší oblečení, večírky se to jen hemžilo...

Tou pravou osobností a největším miláčkem Interistů však byl ten, koho v dobách raného mládí odmítli v AC Milán s úsměvným "je příliš hubený." Onen chlapec ovšem veškeré předpoklady brzy popřel, když už ve své první sezóně, v pouhých sedmnácti, nastřílel slušných dvanáct branek. V Miláně se mu neřeklo jinak než Peppino, v občanském průkaze byste však našli Meazza, Giuseppe Meazza. Celkem čtrnáct let strávil Peppe v černomodrém dresu svého milovaného Interu, za tu dobu stihnul vytvořit naprostou většinu střeleckých rekordů klubu, dvakrát vyhrát Scudetto, jednou Italský pohár, třikrát krále střelců Italské ligy, a mnoho dalšího. K tomu navíc dvakrát dovedl Squadru Azzurru ke zlatým medailím z mistrovství světa, čímž si kromě fanoušků Interu získal přízeň také celého zbytku Itálie. Vskutku jen málokterá postava v historii nejkrásnější hry sebou nosí tolik legendárních historek, neuvěřitelných příhod, báječných fotbalových počinů nebo třeba prohýřených večerů jako Meazza, který jediný měl v národním týmu oficiálně povoleny cigarety, "neoficiální" alkohol byl samozřejmostí...

No a pakliže je Inter bohémským klubem, nemohl si Giuseppe vybrat lépe. Rovnice Meazza = Inter platila stoprocentně. Mimořádně nadaný útočník si na trávníku dělal, co jej napadlo. Hned při svém debutu se trefil dvakrát, na hřiště se přitom dostal jen díky tomu, že neustále nespokojený Fulvio Bernardini (pozdější známý trenér) odmítnul nastoupit. Meazza byl přírodní živel. Dokázal dát šest gólů za zápas, dokázal se v jediném ročníku trefit osmatřicetkrát (to mu bylo pouhých osmnáct!!!), čímž vytvořil dodnes platný rekord italského fotbalu, v pohodě obešel pět šest protihráčů, ještě si na zem položil brankáře a zavěšoval dloubákem do prázdné brány, proslulá sázka s brankářem Combim pak vešla do dějin Calcia. Meazza se s gólmanem Juventusu vsadil, že mu ve vzájemném střetnutí určitě dá gól, jestli ne, vyhrává Combi. Poklidný zápas tenkrát zcela změnila zdánlivě obyčejná chvíle, kdy Peppino hluboko na vlastní půli převzal míč, prokličkoval celé hřiště až ke Combimu, jehož si položil na zem a s míčem v rychlosti doběhnul až za čáru! Šokované San Siro nevěřilo vlastním očím, pohnutý Combi utíkal za Meazzou a gratuloval mu k úžasnému gólu... Geniální talent Meazzy nikdy nepostrádal fotbalové nápady. Jeho specialitou byly právě dlouhé slalomy mezi soupeři, elegantní vedení míče, skvělá technika, přehled, střela na jakýkoli způsob či velká přizpůsobivost. Díky ní v reprezentaci hrával na pozici spojky, ačkoli v Interu byl středním útočníkem. Neméně známé jako fotbalový um však jsou také Peppinovy sklony k hýřivému nočnímu životu, náklonnost k "lehkým děvám", alkoholu, cigaretám, zábavě a utrácení nemalých částek, které si za své sportovní dovednosti vydělával. Jako jeden z prvních fotbalistů Evropy se z Meazzy stala celospolečenská hvězda, jež určovala směr celé zemi. V tomto se černomodrý hrdina velmi podobal například rakouskému idolu Matthiasi Sindelarovi, který stejně jako Meazza působil jako jakási určující hodnota svých krajanů.

Navzdory zhýralému životu Peppino nikdy nepřišel o obrovskou popularitu mezi spoluhráči, kteří v jeho osobě spatřovali přirozeného vůdce a kapitána, kterým mimochodem byl i na zlatém MS 1938. Není náhodou, že jako jednoho z mála Interistů právě Meazzu uznávají také fanoušci odvěkého rivala AC, rossoneri dokonce o mnoho let později přijali přejmenování společného stadionu San Siro na Stadio Giuseppe Meazza. Stalo se tak pár měsíců po Meazzově smrti, roku 1979. Nespoutaný životní styl Peppinovi přinesl řadu příjemných chvil, peněz i slávy, na druhou stranu je faktem, že právě díky němu se nikdy neoženil (jestli vůbec sám chtěl...). Jednou se v den ligového zápasu probudil pouhou půlhodinku před výkopem, na stadion dorazil se zalepenýma očima, alkoholem v krvi a oblečením na prvním pohled křičícím o místě hráčovy noci. Tradičně akční Peppino však vše stihnul a ve chvíli, kdy většina spoluhráčů na trávníku již dávno rozcvičovala brankáře, tryskem proběhnul šatnou, navlékl se do dresu a pádil na plac, aby dané utkání rozhodl hattrickem! U vchodu stojící šéfové klubu, kteří se před zahájením zápasu domlouvali na hráčově vyhazovu, po závěrečném hvizdu sudího neřekli ani popel... Peppe Meazza byl prvním fotbalistou, jenž měl vlastní sponzory, zkrátka sportovní primadona se vším všudy. Noci před zápasy pravidelně trávíval v nevěstinci či baru, kdo mu to však mohl vyčítat? Výkonnost měl stále exkluzivní... Jeho slávě nijak neškodilo, že se do popředí pomalu vkrádaly další hvězdy jako Annibale Frossi (hrával nezvykle v brýlích) či rychlý křídelník Pietro Ferrari. S věhlasem Meazzy se jejich úspěch vůbec nemohl srovnávat...

Když roku 1940 Peppino Inter kvůli nezájmu klubu o stárnoucího a problémového hráče s čím dál častějšími zraněními opustil, zamířil bez dlouhého přemýšlení do řad konkurenčního AC, přesně dle svých bezstarostných zvyklostí. Ani přes tuto zdánlivou zradu na něj však tifosi Interu nikdy nezanevřeli. Naopak, když se o šest let později na sklonku kariéry vrátil, aby mužstvu jako hrající trenér pomohl od sestupových příček, vítalo jej nadšené zaplněné hlediště. Král byl zpátky! Tam, kde začínal, také skončil, na konci sezóny 1946/47 Giuseppe Meazza černomodrým tribunám zamával naposledy. Pro Inter tak skončila jedna velká éra točící se okolo kultu Meazzovy osobnosti, která po pravdě v dějinách Calcia nemá obdoby. Celkem 288 branek nastřílel Peppino za nerazzurri ve všech soutěžích, potřeboval na to přitom 408 zápasů. V nejvyšší italské soutěži (záměrně nepíšeme Serii A, neboť ta oficiálně existovala až od sezóny 1929/1930) se trefil 247krát během 365 zápasů. Patrně nemá cenu dodávat, že se v obou případech jedná o rekordní počiny v dějinách Interu. V celkovém součtu i s ostatními úspěchy v jiných týmech Meazzovi patří třetí místo v tabulce nejlepších střelců italské fotbalové historie. Úspěšnější byli jen Silvio Piola a Gunnar Nordahl. Možná nejlepší meziválečný fotbalista světa tedy pověsil kopačky na hřebík, bylo mu třicet sedm let.

Zeptáte-li se Interisty, kdo byl nejlepším italským fotbalistou, odpoví vám bez přemýšlení - Giuseppe Meazza!

Odchod božského Meazzy Inter hluboce zasáhl. Bylo nutné najít nového lídra, kolem nějž by se utvořilo nové mužstvo, a to nikdy není úkol nikterak jednoduchý. Prezident nerazzurri Carlo Rinaldo Masseroni to však dokázal, když na San Siro z Empoli přivedl mladého střelce Benita Lorenziho. Zajímavé je, že mužstvo vedl právě s aktivní kariérou skončivší Meazza, který se pro začínajícího útočníka stal výborným učitelem a vzorem. Lorenzi, jenž oplýval velkou rychlostí a pohotovým zakončením, byl podobně jako Meazza problematickým hráčem. Již sama hráčova přezdívka "Veleno" - Jed - napovídá, že Lorenzi byl fotbalistou, který si nenechal nic líbit, jeho vášnivé zaujetí pro hru nezřídka končívalo přehnanou agresí, červené karty jen létaly. To ovšem nic nemění na tom, že to byl právě on, kdo svým pravidelným přísunem gólů Interu pomáhal k cestě zpět na vrchol, odkud se přece jen v průběhu čtyřicátých let slavný klub nenápadně vytratil. Interistům ovšem podobně jako Milánu nebo Juventusu situaci výrazně komplikovala nevídaná síla Torina, jemuž se pro mimořádné úspěchy spojené s pěti tituly v řadě přezdívalo majestátně Il Grande Torino. Úžasná léta plná triumfů ovšem pro Granatu skončila velmi záhy, letecká tragédie na vrchu Superga se černým písmem zapsala do kroniky světového fotbalu...

Kolosální neštěstí na druhou stranu uvolnilo cestu na piedestal Serie A i dalším týmům, místo jediného suveréna jménem Torino zde najednou byli hned tři hladoví aspiranti na titul. Juventus, v jehož dresu se již naplno prosazoval obdivovaný Giampiero Boniperti, poskládal skutečně vynikající výběr a první Scudetto "po Grande Torinu" bral právě on. Bonipertimu přitom pomáhaly osobnosti jako Rinaldo Martin, John Hansen, nebo Ermes Muccinelli, důležitým článkem "Zeber" byl také Dán Karl-Haag Praest. Milán naproti tomu připravoval útok s trojící švédských útočných es známých pod magickou zkratkou Gre-No-Li, jinými slovy Gunnar Gren, Gunnar Nordahl, Nils Lieholm.

Jak již bylo řečeno, Scudetto za rok 1950 získala La Vecchia Signora, nejlepším střelcem se s úctyhodnými pětatřiceti góly stal milánský Bizon, Gunnar Nordahl. Ještě než však postoupíme v čase, musíme se o pár měsíců vrátit, abychom vyzdvihli nejlepšího střelce ročníku předchozího, a sice jistého Istvána Nyerse, kterýžto se do Calcia mohutně vehnal z Francie. Nyers, narozený ve Francii, avšak syn maďarských rodičů, byl pozoruhodným fotbalistou. Jeho místo bylo v útoku, kde mohl naplno uplatnit své jedinečné schopnosti, které spočívaly především v dokonalém ovládání míče oběma nohama, precizním zakončení a mimořádně inteligentním herním projevu. Na Nyersovu hru byla radost se dívat. Báječné přihrávky za obranu a nápadité střely na sto různých způsobů působily jako balzám na srdce černomodrých tifosi, kteří si po odchodu zbožňovaného Meazzy tak zoufali na nedostatek individuální kvality a kreativity hráčů. Nyers, jenž byl považován za jednoho z nejlepších fotbalistů Apeninského poloostrova, nemohl reprezentovat svou vlast, neboť působil v kapitalistické Itálii, Maďaři si jej však přesto přivlastňují za svého. Pravdou je, že Nyers sám občas míval problémy s vlastní identifikací, u jeho jména se v kolonce národnosti raději psávalo neurčité "apolide" - bez státní příslušnosti. Tento fakt ovšem nic nemění na tom, že Inter ve své bohaté historii poznal jen hrstku podobně talentovaných hráčů. Nyersovo místo v Síni slávy nerazzurri, jakožto čtvrtého nejlepšího ligového střelce klubu, je nesmazatelné...

Kromě Nyerse a již zmíněného Lorenziho mezi nejdůležitější hráče tehdejšího Interu patříval také švédský internacionál Karl Lennart Skoglund, jemuž se neřeklo jinak než "Nacka". Skoglund do Milána zamířil roku 1950, jeho úkolem bylo z místa středního záložníka dirigovat ofenzivu týmu a podporovat dvojici útočníků Nyers - Lorenzi. Slabostí švédského středopolaře však byla jeho láska k alkoholu, kde hojně utápěl svůj přitom tak výjimečný talent. Ostatně, celá trojice nejdůležitějších protagonistů nového Interu, naprosto přesně zapadala do jakési klubové šablony bohémů a bonvivánů, kteří si kromě fotbalu žijí krásným bezstarostným životem, ze všech stran zasypáváni obdivem a uznáním. Skoglundova náklonnost k pití se naštěstí nikterak výrazně nepromítala do jeho výkonnosti, ačkoli občasné hádky s trenéry nikoho nepřekvapily...

To Nyers byl o poznání složitější povaha. Ze své pozice cizince a jakéhosi klíčového hráče mužstva byl zvyklý na nejrůznější privilegia, prezidentu Masseronimu svou rozmařilostí způsobil nesčetně bezesných nocí. "Veleno" Benito Lorenzi, věren své "jedovatosti" zase s oblibou diskutoval s rozhodčími i médii, pro trenéra bezpochyby náročná škola... Tifosi ovšem podobné typy milují a právě tento Inter plný originálních bohémů a temperamentu tolik typického pro vášnivou Itálii v srdcích nerazzurri zůstal možná ještě hlouběji, než ten Meazzův.

Abychom však nekřivdili dalším hráčům, Inter, to tenkrát nebyl jen Nyers, Lorenzi a Skoglund. Důležitou součástí týmové hierarchie byl brankář Giorgio Ghezzi, jenž později mnoho úspěchů slavil také s AC Milán, dále zde byli spolehliví obránci jako Attilio Giovannini (kapitán mužstva), Giovanni Giacomazzi nebo Ivano Blason, záložníci Fulvio Nesti, Maino Neri či Bruno Mazzo, v útoku se pak kromě Nyerse a Lorenziho objevoval nadaný Gino Armano a mladý Sergio Brighenti. Zvláštním útočným pokladem se stal Holanďan Servaas "Faas" Wilkes, který oplýval neobyčejnými zakončovacími schopnostmi a snad jen vinou obrovské konkurence historii Interu neovlivnil podstatně více...

Trenérem byl od roku 1950 Aldo Olivieri, jehož ovšem po dvou letech vystřídal Alfredo Foni, známý to bývalý reprezentační obránce Squadry Azzurry. Mistr světa 1938, Foni, jakožto hráč známý především z působení v turínském Juventusu, se mezi svými svěřenci těšil poměrně značné oblibě, snad to bylo dáno tím, že ofenzivním hvězdám ponechával relativní volnost, snad tím, že za svými hráči vždy stál. Když se jej jednou prezident Masseroni, v návalu rozčilení po dalším z řady extempore nepoučitelného Istvána Nyerse, zeptal "já, nebo Nyers?", Foni odvětil - "Nyers!" Svého možná drzého rozhodnutí však nemusel litovat, Nyers se mu zanedlouho za důvěru odvděčil hattrickem v prestižním Deby della Madonnina, do sítě AC Milán.

Zatímco milánští rossoneri na své další Scudetto čekali již neuvěřitelně dlouhých čtyřicet čtyři let, Juventus známý svou konstantní výkonností napříč takřka celou historií, vítězil s železnou pravidelností. Je sice pravdou, že epochální úspěchy znepřáteleného Torina bianconeri nesli velmi nelibě, chuť si však napravili dvěma tituly na začátku padesátých let. Mezi ona dvě bíločerná Scudetta se nakonec přece jen vklínil AC Milán, který po dlouhatánské přestávce konečně nalezl vítězný recept a zvláště díky brilantním výkonů švédské kolonie Gre-No-Li zvítězil v ročníku 1950/51. Inter, jenž slavil naposledy v roce 1940, kdy v týmu ještě figuroval i Giuseppe Meazza, tehdy za mistrovskými diavoli zaostal o jediný bod. Zajímavostí tohoto ročníku byla ojedinělá branková potence všech tří zástupců tzv. "šlechtické trojice", tedy Juventusu, Interu i AC, když se všechny tři týmy dokázaly přehoupnout přes magickou stogólovou hranici (Inter a AC se trefili 107krát, Juventus 103krát). Nejlepším střelcem byl "tradičně" Nordahl, který si tentokrát připsal čtyřiatřicet branek, druhý Nyers zaostal o tři zásahy. Výbornou sezónu mimo slavná jména zaznamenal také již zmíněný Holanďan ve službách Interu, Faas Wilkes, který se navzdory tomu, že v základu vůbec hrát neměl, dokázal z pozice spojky prosadit hned třiadvacetkrát!

Ze smolného druhého místa nerazzurri nemuseli smutnit dlouho, také oni se vytouženého zlata dočkali vzápětí, když ovládli sezónu 1952/53. Paradoxem je, že nyní se klíčovým artiklem k triumfu nestala ofenziva, v podání Interu tak kvalitní a produktivní, rozhodla naopak obrana a brankář Ghezzi, kterýžto celou sezónu předváděl vyrovnané a především výborné výkony, díky nimž Inter inkasoval s přehledem nejméně branek ze všech účastníku ligového ročníku. Považte sami - během 34 zápasů jen 24 gólů, navíc v dobách, kdy se při stavbě týmu hledělo v prvé řadě na útok...

Pro Interisty v pořadí šesté Scudetto na svém lesku nabralo ještě více o rok později, kdy takřka totožný kádr dosáhnul na ceněnou obhajobu. Inter výrazně zapracoval na efektivitě zakončení, díky čemuž nejen že oproti předchozímu ročníku zaznamenal o devatenáct gólů více, ale s 67 zásahy dokonce vyhrál pomyslnou tabulku v počtu nastřílených branek. Scudetto číslo sedm bylo doma, San Siro opět slavilo! Není bez zajímavosti, že v obou mistrovských sezónách Interu se neměnilo ani obsazení druhého a třetího místa. Stříbro si dvakrát po sobě z detailní blízkosti prohlédli hráči Juventusu, s bronzem se musel spokojit hrdý výběr rossoneri. Zlatý ročník byl pro Inter ke všemu o to sladší, že sebou přinesl dvě vítězství, která k sobě již navždy přitiskla jakýsi punc historických triumfů. V prvé řadě se jedná o legendární výprask Staré dámě, která ze San Sira odjížděla s půltuctem gólů v zádech totálně ponížená. Legendární drtivá darda 6-0 patří k vůbec nejslavnějším utkáním černomodré historie. O šest branek v síti Juve se tehdy zasloužili Nyers, Skoglund a Armano, kteří si připsali shodně po dvou trefách. Druhou exhibicí ročníku se pak stala porážka Milána 3-0, všechny tři branky přitom zařídil báječný Nyers, jehož si Italové z maďarského jména István překřtili na Stefano. Je věčnou otázkou, kolik lepších fotbalistů běhalo po italských trávnících než právě Nyers, jeho jedinečný talent z pouhých dochovaných záběrů bere dech. Přes vydařené, již šest let trvající období, se však po druhém Scudettu v řadě s černomodrým dresem rozloučil neposedný kverulant Nyers, jenž si to namířil za novou motivací do Věčného města, kde podepsal ambicióznímu celku místního AS Řím. Fanouškům nezbývalo než poděkovat a uctivě se poklonit...

Tak jako Nyers, pomalu se loučili i jiní. Kouč Alfredo Foni Milán opustil o rok později, Gino Armano jej za další rok následoval. Lennart "Nacka" Skoglund vydržel až do roku 1959, na San Siru tedy strávil devět let, což je už slušná porce. Ještě věrnějším synem se ukázal býti Benito Lorenzi, jenž si své černomodré dostaveníčko od roku 1947 prodloužil až na jedenáct sezón, v letech 1954-58 přitom dokonce nosíval kapitánskou pásku, kterou po jeho odchodu převzal teprve osmnáctiletý (!) nadaný středopolař Bruno Bolchi - s céčkem na levé paži předchůdce velkého Armanda Picchiho. Mezitím jako náhrada za chybějícího Nyerse dorazil Argentinec Antonio Valentin Angelillo, jenž plynule navázal na dlouholetou tradici tzv. "oriundi", kteří do země zpod Apenin přicházeli z Jižní Ameriky, převážně z Argentiny. Angelillo do řad Interu zamířil z Boky Juniors, kde na sebe v pouhých dvaceti upozornil hned šestnácti góly v jediné sezóně. Spolu s Angelillem tehdy do Itálie přijel ještě Omar Sivori a Humberto Maschio, kteří dohromady vytvořili trio jakýchsi problematických hvězd známé pod jménem "Andělé s umazanými tvářemi". Zatímco však Angelillo podepsal Interu, Sivori si vybral konkurenční Juventus, Maschio zase Bolognu. Největší hvězdou byl z celé trojice nepochybně turínský Sivori, jehož komplikovaná povaha a nebývalé fotbalové kvality v Itálii způsobily doslova poprask. Angelillo se ovšem slavnějším kolegou nechtěl nechat zahanbit, což podpořil skvělými a dodnes rekordními třiatřiceti góly ve třiatřiceti zápasech sezóny 1958/59, za něž si vysloužil korunu krále střelců Serie A.

Prezidentem Interu však tehdy již nebyl Carlo Masseroni, jenž po třinácti letech ve funkci svou pozici přepustil po úspěchu lačnícímu petrolejářskému podnikateli Angelu Morattimu, který do křesla šéfa nerazzurri usednul roku 1955. Velkolepý Morattiho plán o výstavbě nejlepšího klubu Evropy se však v počátcích příliš nedařil, obrat nastal až za pět let od Morattiho nástupu do funkce, když na San Siro zamířil sportovní ředitel Italo Allodi a věhlasný kouč Helenio Herrera. Do prvního týmu černomodrých se pak naplno začaly prosazovat mladíci jako Facchetti, Mazzola a Corso, kteří o pár let později nejsilnější tým světa skutečně vytvořili...

To už je však jiný příběh a jiná historie, naše vyprávění o bohémském Interu dospělo ke svému konci. Děkujeme za pozornost, Interistům bylo ctí!