Legendy Calcia - Juventus Turín - Trapovi zlatí hoši (2.)

Se vzpomínkami na uplynulou veleúspěšnou sezónu se všichni juventini na nadcházející ročník nemohli dívat jinak, než s neochvějnou důvěrou. A jak se ukazovalo hned od prvních kol, turínští tifosi se těšili oprávněně. Juventus opět projevil největší kvalitu i vyspělost, dokonale takticky propracovaný systém kouče Trapattoniho se zajištěnou obranou, tvůrcem Tardellim a střelci Bettegou a Boninsegnou již od začátku Serie A nastavoval soupeřům záda a v závěrečném účtování si došel pro své osmnácté Scudetto s pětibodovým náskokem před překvapením sezóny, týmem Lanerossi Vicenza. Zvláštní uznání si za získaný titul jistě zaslouží brankář Zoff, který během třiceti kol inkasoval pouhopouhých sedmnáct branek! Příjemným překvapením a zároveň velkým příslibem pro léta budoucí byly čím dál lepší výkony mladého levého beka Antonia Cabriniho, který se definitivně zabydlel v mimořádně silné obraně po boku zkušených gladiátorů Scirey, Moriniho a Gentileho. Teprve dvacetiletý Cabrini zaujal odborníky svým výjimečně ofenzivně laděným pojetím krajního obránce, není bez zajímavosti, že mezi fanoušky velmi oblíbený "Cabri" střílel poměrně dost gólů. Důležitou součástí mistrovského týmu Juve byl také defenzivní štít Giuseppe Furino, který pruhovaný dres Juve nosil dlouhých šestnáct let, přičemž rovných deset z nich (1974-84) byl klubovým kapitánem, což je zvláště u týmu jako Juventus pocta nanejvýš cenná... "Strameritato Scudetto" - zasloužený titul - hlásala La Gazzetta dello Sport, obhajoba tedy vyšla: už zase! Snad ještě více než Juventus však v tom roce tisk zaujala provinční Vicenza, kterážto obsadila nečekané druhé místo, hned za turínským gigantem. Ústřední postavou mužstva byl mladý střelec Paolo Rossi, jenž s dvaceti čtyřmi góly zaznamenal takřka přesnou polovinu z padesáti zásahů svého klubu a ukořistil pro sebe korunu pro krále střelců Serie A. Více o Rossim prozatím neprozradíme, ještě se s ním v článku nejednou "setkáme"...

Před začátkem ročníku 1978/79 se stále dokola omílala jediná otázka: "získá Juventus hattrick?" Lákavá vidina zlatého pokračování se však bohužel pro juventini skutečností nestala, jako silnější se tentokráte ukázal tým AC Milán, jenž pod vedením klubové legendy Barona Liedholma pookřál a triumfoval poprvé po deseti letech bolestného půstu. Jádro zkušeného mužstva ze San Sira, pro nějž to bylo jubilejní desáté Scudetto, tvořil v prvé řadě Zlatý chlapec Gianni Rivera, po devatenácti letech u rossoneri loučící se s kariérou, dosáhnuvší magické mety pětistého utkání v nejvyšší italské soutěži! Kromě milovaného Rivery zmiňme například známého gólmana Enrica Albertosiho, stopera Fulvia Collovatiho či záložníka Fabia Capella. Doslova nadšení pak vzbudily výkony teprve osmnáctiletého libera Franca Baresiho, který jako jeden z mála ve své úvodní sezóně odehrál všech třicet zápasů a patřil k ozdobám Calcia. Poklony a výrazy velikého uznání se na hlavu dnes již legendárního Baresiho snášely ještě mnoho týdnů po konci sezóny...

Paradoxem ročníku byl nenápadný celek Perugie, která si připsala ojedinělý rekord, když za celý rok při jedenácti výhrách a devatenácti remízách ani jednou neprohrála! Smutnější příběh se psal ve Vicenze, která nedokázala navázat na své nedávné úspěchy a sestoupila do Serie B. Juventus, tentokrát bez ligového zlata, jako útěchu bral "alespoň" zisk Coppa Italia, tedy Italského poháru.

Mimochodem, na pikantnosti italského šampionátu v oněch letech dodávaly množící se návraty bývalých hráčských hvězd na trenérská místa špičkových klubů. Juventus vedl Trapattoni, Milán Nils Liedholm, Inter pro změnu Luis Suárez, no a například Neapol Luis Vinicio. Pochopitelně nejúspěšnějším z nich byl turínský Trap, který před další sezónou brojil k návratu na ztracený piedestal italské fotbalové smetánky. K nemalému překvapení diváků i odborníků však bianconeri opět nezvítězili, AC Milán vystřídal městský rival Inter, který druhou Starou dámu předstihnul o tři body. Nerazzurri, vedení koučem Eugeniem Bersellinim, tehdy disponovali velmi silným kádrem, jenž však podobně jako u AC nevítězil tolik, jako by se mu to asi dařilo jindy. Důvod byl jediný - mimořádná kvalita Juventusu. I přes očividnou převahu ovšem občas polevili i Zebry a to byla voda na mlýn milánských či římských velkoklubů. V sezóně 1979/80 tedy slavil Inter, v jehož barvách zazářil především o jediný gól druhý nejlepší střelec ročníku, vytáhlý oblíbenec San Sira a druhý nejlepší střelec historie klubu Alessandro Altobelli, tvořivý záložník Evaristo Beccalossi, "hlídací pes" Gabriele Oriali, libero a kapitán výběru Graziano Bini či obránce "Beppe" Baresi - starší bratr Franca z AC a dnešní asistent José Mourinha.

Těžko říci do jaké míry působila na duše tifosi Juventusu skutečnost, že Roberto Bettega získal cenu pro nejlepšího střelce ligy, nebudeme však patrně daleko od pravdy, konstatujeme-li, že příliš ne. Hrdá La Vecchia Signora nutně potřebovala trofej, právě popsaný ročník byl po nekrátké době prvním, kdy se na Stadio Comunale neslavilo ani jednou. Ještě před tím, než však sdělíme, zda rok příští situaci napravil, není vyhnutí k oznámení smutného překvapení jara 1980. 23. března toho roku bylo přímo po skončení ligových utkání policií zatknuto jedenáct fotbalistů obviněných ze zakázaných sázek na černém trhu. Jediná oficiální sázková kancelář Totocalcio očividně "nestačila", vznikaly tak případy podivně "sladěných" výsledků, které se ne vždy jevily jako očekávatelné a vzhledem ke kvalitě týmů předvídatelné. A tak jednoho jarního dne na římskou prokuraturu zaklepal restauratér Alvaro Trinca s podnikatelem Massimem Crucianim, kteří bez vytáček natvrdo udali jména jedenácti profesionálů, kteří jim slibovali výsledky konkrétních zápasů. Oni dva chlapíci (bezpochyby rovněž zdaleka ne nevinní) si naštvaně stěžovali, že dohodnuté zápas nekončí dle dohod, patrně si neuvědomili, že ne vždy lze ve sportu poroučet - pár zápasů holt nedopadlo dle představ. Co jim však bylo po tom, když přišli o statisíce, ba miliony? Enrico Albertosi a Giorgio Morini z AC Milán, Lionello Manfredonia, Bruno Giordano, Giuseppe Wilson a Massimo Cacciatori z Lazia Řím, Mauro Della Martira a Luciano Zecchini z Perugie, Sergio Girardi z Janova, Guido Magherini z Palerma a Stefano Pellegrini z Avellina - to jsou jména oněch jedenácti výtečníků, kteří byli odvezeni do římské věznice Regina Coeli, kde měli vyčkat na soudní rozhodnutí. Civilní soud je sice nakonec omilostnil, ten fotbalový však podobně shovívavý příliš nebyl a hráči, nehledě na předchozí kariéry, obdrželi věru nekompromisní tresty. Obviněným byl uložen zákaz činnosti od jednoho do šesti let, distanc do konce života byl udělen prezidentovi samotného AC Milán! Ano, čtete dobře, nejvyšší muž vedení klubu jakým je Milán dostal doživotní trest zákazu činnosti! Přátelé, tomu se říká trestat... Vzhledem k tomu, že na počátku celé kauzy stálo střetnutí mezi Milánem a Laziem, byly navíc oba věhlasné celky neprodleně přeřazeny do druhé ligy! Zdecimovaní fanoušci poškozených mužstev jen nevěřícně kroutili hlavami, zvláště pro minulý rok triumfující Milán to byla těžká rána pod pás. Avšak, co si nadrobíš, to sníš, rossoneri nezbývalo než se oklepat a bojovat o návrat mezi elitu, kam bez nejmenších pochyb vždy patřili. Zvláštním případem celého skandálu zvaného "Totonero" byla postava Paola Rossiho, který se vehementně hájil a ujišťoval veřejnost ze své neviny, přesto byl po pár dnech obviněn také a rovněž mu byl fotbal zakázán, a to dokonce na tři roky! Tento verdikt se následně změnil na roky dva, i přesto byla kariéra mladého talentu silně zasažena... Jako naprostý vítěz z celé nanejvýš zavrženíhodné aféry vyšel milánský Inter, který nejen že i přes přísné kontroly vyváznul zcela čistý, ale ke všemu oslavil své již zmíněné dvanácté Scudetto.

Avšak, zpět k Juventusu. Pakliže chtěl populární Trap mistrovské zlato navrátit zpět na Stadio Comunale, musel s hráči přes léto značně zapracovat. Bez debat nejsilnější výběr ligové tabulky totiž v posledních měsících budil dojem unavené královny, která jen těžko hledá chuť k dalším cestám po vrcholcích. Nebyl by to však Maestro kdyby se mu úkol nezdařil. Juventus do další sezóny naskočil jako vyměněný. Očividná touha bianconeri nakonec došla naplnění, zaplatili však drahou cenu: po letech se pod Apeninami opět naplno rozhořel pro juventini tak žinantní spor o tom, že Staré dámě je stran rozhodčích cílevědomě nadržováno. Vzhledem k neúčasti Milána a slabší formě Interu, byl hlavním soupeřem Juve tým AS Řím, který si s oblibou stěžoval, co to dalo. Giallorossi nepřekousli nepochopitelně neuznaný gól v jejich prospěch v jednom z rozhodujících ligových klání, stejně jako nenařízenou penaltu v závěrečném střetnutí s Avellinem, kdy po neočekávané remíze 1-1 definitivně přišli o alespoň teoretickou šanci na titul. Nářky Římanů však nikterak neubraly na radosti bíločerných, kteří navzdory všem a všemu opět potvrdili svou třídu, když nastříleli nejvíce branek, přičemž jich nejméně dostali. Již osmatřicetiletý brankář Zoff byl opět nejlepším strážcem tří tyčí Calcia, nejlepším střelcem se stal Roberto Pruzzo z Romy. Tým z Věčného města na počátku osmdesátých let disponoval velmi kvalitním výběrem, hráče jako Pruzzo, Bruno Conti, Carlo Ancelotti, Agostino Di Bartolomei (ve své době vysoce uznávaný stoper či defenzivní záložník, jenž však později psychicky neunesl odchod z velkého fotbalu a spáchal sebevraždu) nebo Paulo Roberto Falcao, jistě netřeba déle představovat. Především technický Brazilec Falcao byl fanoušky přímo zbožňován, v metropoli Itálie si dokonce vysloužil úctyhodnou přezdívku "Osmý římský král". Avšak jak známo: kvalita je kvalita a Juventus je Juventus. Tento poměr v Calciu platí vskutku neotřesitelně a není divu: žádný jiný klub v Itálii si po celou dobu své historie neudržel tak konstantní výkonnost jako Stará dáma.

Juventini se v roce svého devatenáctého Scudetta znovu opírali především o bezchybnou defenzivu ve složení Gentile - Scirea - Cuccureddu - Cabrini, která však na konci ročníku navždy přišla o Antonella Cucccureddua, jenž na sklonku kariéry přestoupil do toskánské Fiorentiny. Jeho místo však od následující sezóny výborně zastával neméně kvalitní Sergio Brio, Zebry tak odchodu dvanáctileté opory nemuseli dlouze litovat. V týmu již přitom byl také brilantní středopolař Liam Brady, známá to hvězda londýnského Arsenalu... Kromě Cuccureddua se s městem Fiatů rozloučil také Franco Causio, taktéž dlouholetá důležitá postava (v Juve strávil třináct let!), která zamířila pro změnu do Udinese. A propos, málem bychom zapomněli na o rok dřívější odchod dalšího Pana Věrného - Francesca Moriniho - jenž si po jedenácti letech ve službách Juve na poslední rok kariéry odskočil do Spojených států, jmenovitě do týmu Toronto Blizzard. Z hostování v Cagliari tak byl stažen Pietro Paolo Virdis, z dorostu poté Giuseppe Galderisi, kteří měli tzv. zalepit díry...

Ani značné ztráty však na kvalitě Trapova výběru neubraly, bianconeri Scudetto v další sezóně dokázali opět obhájit, čtyřicetiletý Dino Zoff za třicet zápasů kapituloval jen čtrnáctkrát! Triumf byl navíc o to sladší, že byl již dvacátý v bíločerné historii, na dresech Staré dámy tak přibyla symbolická druhá hvězdička, která v Itálii dodnes nemá obdoby...

Neúprosný taktik Trapattoni svým ovečkám ordinoval strojově přesnou hru založenou na bezchybné defenzivě, pružné záloze a neomylných protiútocích, na což soupeři jen obtížně hledali protizbraň. Inteligentní Maestro dobře věděl, že nemá cenu se za úspěchy bezhlavě hnát, trpělivá opatrná hra na jistotu je daleko úspornější a efektivnější, nepopiratelná výhoda oproti ostatním týmům, a sice kvalita jednotlivců, hrála do not turínského orchestru, a tak Juventus opět triumfoval. Z individualit tentokrát vyzdvihněme jednoho z novodobých "stranieri", Liama Bradyho, který se v záloze výborně doplňoval s "věrnými Zebrami" Furinem a Tardellim, kteří se jakožto zkušení mazáci k houževnatému Irovi perfektně hodili. Bradyho osobnost na konci ročníku plně zazářila v posledním kole, kdy Juve potřebovali za každou cenu vyhrát, leč stav byl stále 0-0. V tu chvíli byl nařízen pokutový kop pro bianconeri, jehož obvyklým exekutorem byl právě Brady. Ten však věděl, že po sezóně v klubu končí, nevejde se totiž do povoleného limitu dvou cizinců. Ir i přesto ukázal profesionalitu a s jistotou sobě vlastní Staré dámě vystřelil jubilejní dvacátý titul. Naopak ne příliš vydařeným krokem se jevila důvěra vložená v mladé útočníky jako Domenico Marocchino, Pietro Fanna či Vinicio Verza, kteří se v konkurenci ostřílených fotbalových gladiátorů prosadit nedokázali...

Sezóna 1981/82 byla okořeněna s napětím očekávaným mistrovstvím světa ve Španělsku, kde se však Italům příliš velké šance nedávaly. Země zmítaná sázkařským skandálem měla zdánlivě dost problémů sama se sebou, než aby útočila na světové prvenství. Navzdory všem však azzurri překvapili a potřetí pro svou vlast vybojovali zlaté medaile. Osou vítězného týmu Enza Bearzota přitom byli právě fotbalisté Juventusu, ve finále s Německem jich nastoupilo hned šest! Kapitán Zoff, Scirea, Gentile, Cabrini, Tardelli a Rossi, tento půltucet hájil barvy bianconeri a hájil je věru bravurně - Rossi s Tardellim dokonce ve finále skórovali, Tardelliho branka byla vítězná (třetí zásah Italů přidal Altobelli z Interu). Zvláště Paolo Rossi, jenž před turnajem po dvouletém zákazu činnosti odehrál sotva pár zápasů zářil, když se s šesti góly navždy zapsal do análů jako nejlepší střelec i hráč turnaje...

Nenasytní Agnelliovi vedle takřka již "obyčejných" domácích úspěchů toužili rovněž po vítězství na úrovni celoevropské, potažmo celosvětové, k čemuž bíločerný kádr ještě něco potřeboval. Po sérii odchodů se tak ke slovu dostala mimořádně plná peněženka Gianni Agnelliho, který Trapovi na přání přivedl dvojici excelentních ofenzivních hvězd, které plynule navázaly na starou gardu zastoupenou Causiem a Bettegou. Stadio Comunale spatřilo Poláka Zbigniewa Bonieka a Francouze Michela Platiniho! Milovaný "Zibi" Boniek byl na hrotu útoku prostě báječný, no a Platini? Má cenu jej vůbec představovat? Jeden z největších talentů v dějinách nejkrásnější hry do Turína přišel z francouzského St. Etienne, kde se stal nejlepším ligovým střelcem i mistrem Francie. Král Michel se okamžitě ukázal jako onen vůdce, který je schopen Juventus dovést na světový fotbalový vrchol. Jeho geniální pasy za obranu, mimořádný přehled ve hře, elegantní pohyb, technické finesy, nebývale široká škála zakončení či úžasné "banánové" střely z přímých kopů se během pár týdnů staly hitem Calcia. Grande Gianni (jak tifosi říkali majiteli Agnellimu) se do francouzského ofenzivního univerzála doslova zamiloval.

Nemalé finance vložené do Platiniho přestupu se přitom klubu vrátily téměř okamžitě, zájem o spatření výjimečného talentu byl obrovský. Od roku 1982 se v Turíně nechodilo na Juventus, nýbrž na Platiniho. Dokonce i Boniekova hvězda v porovnání s Platinim hasla! Aby francouzský mušketýr natěšeným Italům dokázal, že fotbal opravdu umí, nasadil od prvních zápasů svého premiérového ročníku 1982/83 nejvyšší obrátky a skutečně se začaly dít věci. Le Roi Michel se stal nejlepším střelcem Serie A, v zimě dokonce převzal Zlatý míč France Footballu pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Horší zprávou již bylo konstatování, že ani druhý Trapattoniho pokus o zlatý hattrick nevyšel: druhá Stará dáma se musela sklonit před AS Řím, který Nils Liedholm dovedl k druhému Scudettu v klubové historii. Nutno sportovně dodat, že Giallorossi si titul po letech snažení a usilovné práce opravdu zasloužili, vždyť hráčská kvalita zastoupená jmény jako Pruzzo, Falcao, Conti, Prohaska, Ancelotti, Vierchowod, Tancredi či Di Bartolomei nejsou stavěna pro druhá místa...

Zklamání a nezdar se v podání Juve prohloubil neúspěšným finále Poháru mistrů, kam se bianconeri kvalifikovali po dlouhých letech evropské "odmlky". Vše přitom vypadalo tak nadějně. Zebry si po čas celého ročníku počínali víceméně suverénním způsobem, ve finále s Hamburkem rozhodně byli favoritem. Houževnatí Němci vedení slavným trenérem Ernstem Happelem však Italy přelstili chytrou vyčkávací hrou, kdy se na každého Itala přilepil jeden Němec, jenž soupeři neustále otravoval život. Vysoce favorizovaná Stará dáma, hrající pod velkým tlakem médií i fanoušků, nakonec situaci neunesla a po jediném gólu z kopačky talentovaného středopolaře Felixe Magatha prohrála 0-1... Paradoxně, a dodejme "bohužel", právě tuto stříbrnou sezónu si jako svou poslední zvolil již jednačtyřicetiletý král mezi brankáři, Dino Zoff, který po jedenácti letech v Juventusu ukončil aktivní kariéru. Zanechal za sebou nepřeberné množství krásných vzpomínek i trofejí. Co dodat? Snad jen italské "VIVA DINO"!