Legendy Calcia - La Grande Inter (2.)

Ve druhém pokračování po cestách černomodrých chlapců Helenia Herrery se dostáváme ke skutečně strmému výstupu Interu na fotbalový Olymp. Ať už to byl Real Madrid, Juventus, Benfica, Liverpool, či Borussia Dortmund, všichni musely z cesty. Nezastavitelná lokomotiva Angela Morattiho se totiž rozhodla, že bude vyhrávat, a to tak, že neustále. A vlastně, proč být druhý? Vždyť zlato se tak leskne...

Právě probíhá léto 1964 a nerazzurri se připravují na příští ročník, v němž má HH za úkol mužstvo dovést k úspěchu v Poháru mistrů. Tifosi Interu nemálo dopálilo, když AC Milán ušatý pohár získal v roce 1963, jejich miláčci zase museli dohánět... O to větší však byla motivace Picchiho a spol., ambiciózní Herrera předem vyhlašoval útok na double - Scudetto plus právě Pohár mistrů. Nakonec vše dopadlo jaksi "napůl". Inter po většinu sezóny Serii A dominoval a obhajoba se zdála jistou. V posledních kolech však Herrerovým svěřencům nečekaně docházely síly, čehož pohotově využila jinak nenápadná Bologna, která v konečném účtování ukořistila přesně stejný počet bodů jako Inter. Na řadu tak poprvé v dějinách samostatné Italské ligy přišlo takzvané spareggio, neboli rozhodující zápas o mistra ligy. I tento zápas však doprovázela jistá kontroverze vůči Interu. Celkem pěti hráčům Bologni totiž během sezóny odhalili dopingovou podporu výkonů, za což svaz rossoblú odečetl několik bodů. Těsně před koncem ročníku, kdy se triumf Interu jevil již jako téměř jistý, však byly Bologni body vráceny zpět a právě díky těmto bodům se mohl konat onen rozhodující zápas. Namířenost "vrchnosti" proti nerazzurri byla tehdy vskutku až trapně očividná, všemocnost Agnelliů se stávala jakýmsi smutným kultem soutěže. Ve vyhroceném spareggiu, jež se konalo v Římě, nakonec uspěla Bologna, a to v poměru 2-0. Svérázný, leč uznávaný kouč rossoblú, Fulvio Bernardini, si do své "sbírky" zajistil další tisíce obdivovatelů...

Interisté však nemuseli smutnit, vždyť jen pár dní před právě popsanou porážkou do své Síně slávy přidali historicky vůbec první trofej pro vítěze Poháru mistrů evropských zemí! Inter to tedy dokázal rychleji než Juventus, tomu se nejcennější evropský triumf povedl až za tragických okolností roku 1985. Černomodří si na své zlaté cestě Evropou museli postupně poradit s Evertonem, Monacem, Partizanem Bělehrad, Borussií Dortmund a konečně ve finále s Realem Madrid. Především utkání s Dortmundem a Realem přitom znamenala velké fotbalové pozdvižení. Zástupci Bílého baletu i milánského Interu před losem semifinále trnuli strachem: co když se obě mužstva střetnou již nyní? Od počátku bylo jasné, že právě merengues a nerazzurri mají nejkvalitnější kádry, jakékoli jiné finále by bylo šokem a oba týmy se pochopitelně bály, aby se vzájemně nevyřadily již před vytouženými branami finále ve Vídni. Naštěstí pro pány Morattiho a Bernabeua byl los shovívavý, Real narazil na překvapení ročníku FC Curych, Inter na Borussii Dortmund. Silná Borussia, jež svou houževnatostí strašila všechny favority, doma na Inter vyrukovala s neutuchající bojovností a pro Němce tolik typickým buldočím úsilím. Stadion Rote Erde byl přeplněn již mnoho hodin před výkopem, tu podívanou chtěl vidět úplně každý. Příjezd všech hvězd signora Herrery byl lákadlem ještě větším, než tomu bývalo u střetnutí se slavnou Benficou, napětí by se dalo krájet. Interisté nastoupili se svým typickým chladným sebevědomím, HH se však obával problémů s osvětlením. Brankář Sarti si těsně před výkopem stěžoval na slabou viditelnost a měl pravdu. Avšak prosba šéfů milánských o lepší světlo zůstala nevyslyšena, nebylo dostatek marek na rekonstrukci, která by prý stála deset tisíc! Sartiho měl rozchytat Jair a Mazzola, ani po kanonádě střel se však Sartimu nedýchalo lépe. Dalším problémem nerazzurri byla stále dokola opakovaná otázka německých novinářů - bude hrát Szymaniak? Všeobecně se očekávalo, že na Němce ve službách Italů bude vyvíjen velký tlak a mohl by být vyprovokován, což se nedávno přihodilo také Corsovi a Suárezovi, kteří dostali důtku za neudržení nervů a nevhodnou reakci. Herrrera před utkáním svůj tým zavřel na pokojích hotelu Rombergpark a sám se vydal přemýšlet do ulic uhelného střediska Porúří. Nakonec Szymaniaka do sestavy zařadil. "Právě zde, před svými krajany, vydá ze sebe vše, bude chtít využít možnosti, kterou mu dávám," tak zněla argumentace ostříleného stratéga. Vyhecovaní dortmundští se do Interu pustili zhurta, netrvalo však dlouho a chytili se do léčky. Nepolapitelný rychlík Jair utekl všem okolo a krásným centrem vybídl ke skórování neomylného Mazzolu: 0-1. Přes následnou velkou snahu Borussie a skvělý výkon autora dvou branek Brungse však výsledkem byla pouhá remíza 2-2 (Corso za Inter vyrovnával), která pro Dortmund znamenala trpké zklamání a takřka jistý konec cesty. Na San Siru se totiž jen tak nevyhrávalo.

Je obecně jistě zajímavé, že ač domácí prostředí dodnes vytváří nepopiratelnou výhodu hostitelů, nedají se současné podmínky srovnat se situací z řekněme právě šedesátých let. Pořadatelství zápasu pro silná mužstva znamenalo téměř jisté vítězství, při prohře v úvodním domácím střetnutí pak odveta bývala pouhou formalitou. Nepřekvapí proto fakt, který dnes sice již může znít poněkud neuvěřitelně, avšak i dle výpovědí mnohých činovníků špičkových klubů je pravdivý, a sice, že zřetelně silnější celky mnohdy úmyslně soupeře nechali ve hře, aby do hlediště nalákali více fanoušků, z čehož samozřejmě profitoval klubový rozpočet, jenž byl na příjmech ze vstupu značně závislý... Ve světle těchto zaběhnutých "pravidel" nebylo překvapením, když Inter s Borussií doma v poklidném tempu zvítězil 2-0. Odveta se stala naprostým protipólem úvodního utkání. Nerazzurri úvod zastihl v ďábelské formě, ofenzivní smršť Borussii dokonale vykolejila, stotisícový dav San Sira své miláčky hnal stále dopředu. Inter však neměl ve zvyku to, co by bezpochyby udělala například Barcelona (...), naopak se s vědomím vlastní převahy uklidnil a zápas v poklidu dohrál. Lví podíl na postupu Italů měl brankář Sarti, který zvláště v Dortmundu podal výborný výkon a udělal tak radost Herrerovi, jenž se obával zmíněné špatné viditelnosti. "Inter vyvázl v Dortmundu se zdravou kůží, ale jen dík lepším nervům, dík své neutuchající bojovnosti, rychlosti a dokonalé atletické průpravě. Každé jiné mužstvo, které by nemělo tyto přednosti, by bylo agresivními útočnými akcemi Borussie rozdrceno na padrť," toliko soud uznávaného plátku Corriere della Sera o cenném skalpu nepříjemných Němců. "Stačilo nám vyhrát, skóre nebylo rozhodující. Naším úkolem je Vídeň," doplnil jako vždy strohý Herrera.

Tak jako je Vídeň centrum hudby a kultury, město Straussových valčíků a příjemných kaváren, stala se 27. května 1964 také fotbalovým místem číslo jedna. Chystalo se velkolepé klání, údajně největší v dějinách dosavadního klubového fotbalu! Inter Milán versus Real Madrid. Obrana versus útok. Itálie versus Španělsko... Di Stéfano a spol. v semifinálové bitvě pochopitelně bez problémů zneškodnili švýcarský Curych, celkové skóre tehdy činilo úctyhodných 8-1 pro Real. Ve slavném Prátru to však měla být zcela jiná káva. Dvaasedmdesát tisíc šťastných přítomných sledovalo střet dvou generací - pomalu stárnoucí garnitury okolo Di Stéfana, Puskáse a Genta naproti dravosti mládí v podání Facchettiho, či Mazzoly. Očekávanému megazápasu předcházelo nevídané divadlo. Mezi oběma tábory dlouho předem vládla doslova nenávistná atmosféra, Moratti s Bernabeuem po sobě "plivali" kdykoli to bylo možné, kampaně na zastrašení soupeře se přenášely do takřka všech médií Evropy. "Manažer Solti a jeden z mých televizních kolegů vyběhli za zuřícími Italy na ulici. Tam došlo k debatě, jakou jsem naposledy zažil v přístavní čtvrti v Neapoli. Nezbylo nic jiného, než vyzpovídat zástupce obou stran odděleně. Do žádné místnosti, jejíž práh přestoupili zástupci Realu, nechtěl Moratti vstoupit. Až dosud jsme odvysílali čtyřiačtyřicet relací Sportstammtisch, ale tohle nás stálo nejvíce nervů," ulevoval si televizní reportér Heribert Meisel. Nepokoje se očekávaly rovněž v hledišti, kvůli bezpečnosti bylo zaměstnáno na několik tisíc policistů, kteří okolo hrací plochy vytvořily zdařilý živý plot - co pět metrů stál jeden policista... Jen z Milána dorazilo přes dvacet tisíc věrných a natěšených tifosi, hráči merengues na tom však nebyli o nic hůře.

Hra samotná však bohužel, jak už to bývá, znamenala jedno velké zklamání. Z očekávané bitvy mezi Suárezem a Di Stéfanem nakonec nebylo takřka nic, a to především díky vynikající práci milánských beků, kteří argentinského útočného génia dokonale otrávili. Inter před Sartim vybudoval neprostupnou hráz, přes níž se nedostala ani noha. Naopak sám vyrážel do smrtících brejků, které vedl především Mazzola s Jairem. Netrvalo dlouho a začala se potvrzovat předzápasová slova manažera Interu, Soltiho: "Nedovedu si představit, že by se sedmatřicetiletý di Stéfano a pětatřicetiletý Puskás dokázali prosadit proti našim pětadvacetiletým bojovníkům. Zato mohu s naprostou jistotou tvrdit, že náš jednadvacetiletý Mazzola uteče pětatřicetiletému 'fotbalovému staříkovi' Santamaríovi, kdy bude chtít." Vskutku, hra Realu sice byla možná pohlednější, proti dokonale organizovanému a hbitému projevu černomodrých ovšem nestačila. Carlo Tagnin, který se na hřiště místo Szymaniaka dostal jen proto, aby celých devadesát minut běhal za Di Stéfanem, svůj přetěžký úkol zvládnul na jedničku s hvězdičkou, Giacinto Facchetti nedal šanci Amanciovi, Aristide Guarneri zase mistrně pokryl Puskáse. Dost možná životní výkon podal Tarcisio Burgnich, který Gentovi na levé straně nedovolil ani o krok navíc. Celou čtveřici nepokořitelných obránců navíc kontroloval zametač, přes nějž by se nedostal snad ani parní válec - Armando Picchi. Rozestavení s pěti obránci, dvěma záložníky (Suárez a Corso) a třemi forvardy (dvě spojky a jeden střelec) se ukázalo jako nesmírně užitečné a pro utkání s Realem zvláště vhodné. Jair s Aureliem Milanim po stranách neustále bušili do ne zrovna rychlé defenzivy bílých, Sandro Mazzola zase ve středu útoku neúnavně proháněl pomalejšího mistra světa 1950, José Santamaríu z Uruguaye. Kouč pusinek, Miguel Muňoz, musel brzy pochopit, že jeho svěřenci bojují ztracenou bitvu, Inter prostě nemohl prohrát. První branku zaznamenal Mazzola krátce před poločasem, kdy zužitkoval pěknou přihrávku od Facchettiho, jenž zaskočil strnule stojícího Amancia. Nepříliš výrazná Mazzolova rána před José Vicentem v bráně Realu nebezpečně skočila a proklouzla mezi brankářovými rukavicemi mezi tři tyče. Po hodině hry druhou branku přidal Milani, který využil další slabší chvilky Vicenteho. Real byl viditelně unavený, jeho hra postrádala jiskru. Felo sice pěknou trefou po rohovém kopu snížil, Mazzola však zanedlouho skóre upravil na konečných 3-1 pro Inter. Ve chvíli, kdy rakouský sudí Josef Stoll naposledy fouknul do píšťalky, bylo hotovo - Pohár mistrů se po roce opět vrací na San Siro, po AC se triumf zdařil také Interu!

Nadšené oslavy čekaly na nerazzurri sice hned na stadionu v Prátru, ta pravá italská radost však přišla po příjezdu do Milána. Horkokrevní tifosi si užívali historický úspěch svých barev, autoritativní Herrera se stal navždy nesmrtelným. Úspěch Morattiho týmu navíc ještě podpořilo vítězství v Interkontinentálním poháru, kde na druhé straně stálo argentinské Independiente. Rozhodujícím byl až třetí zápas v Madridu, neboť oba předchozí dopadly vždy ve prospěch domácích. Nakonec Inter na Santiago Bernabeu triumfoval 1-0, další trofej pro černomodré barvy byla na světě!

Prezident Moratti, viceprezident Prisco, calciomercato Allodi, kouč Herrera a kapitán Picchi: tato pětice šéfů se největší měrou zasloužila o bezchybné fungování vskutku neporazitelného týmu. Z úst fanoušků nerazzurri zaznívalo neutuchající vděčné "grazie"...

Navíc se nezdálo, že by na černomodré zlatý déšť jen tak pršet přestal. Vždyť další sezóna dopadla pro ještě lépe. Obhajoba Poháru mistrů evropských zemí, obhajoba Interkontinentálního poháru, po roční odmlce další Scudetto a navíc koruna krále střelců Serie A pro Sandra Mazzolu. Takové bylo vyúčtování sezóny 1964/65. Patrně nemá cenu dodávat, že se jedná o dosud nejúspěšnější ročník v historii klubu. Pohádku o ceněném zisku tří trofejí v jednom roce odstartoval zisk ligového titulu, kdy Inter v závěrečné podobě tabulky zaujímal prvenství před druhým AC Milán o tři body. Juventus skončil až čtvrtý, což bylo zvláště hořké z důvodu majitele bronzové třetí příčky - městského rivala AC Turín, který se snažil alespoň zčásti navázat na své legendární bývalé mužstvo postavené okolo postavy kapitána a vůdce Valentina Mazzoly. Jméno velkého kapitána se i přes hráčův tragický osud z Calcia nevytratilo, zásluhu na tom měl Valentinův syn, Sandro, který se na hřišti prezentoval velice podobným projevem jako slavný táta. Sandrova matka se po úmrtí manžela s teprve sedmiletým synem odstěhovala z Turína do Milána, kde nadějného chlapce zapsala do žáčků Interu. Dnes již památný je vstupní pohovor Mazzolův, jehož na San Siru s otevřenou náručí vítal samotný Giuseppe Meazza, jenž v nově příchozím spatřoval nepochybné předurčení stát se hvězdou. Ukázalo se, že Meazza "měl dobrý nos"... Koučem, který Mazzolovi, rozenému se jménem Alessandro, avšak ve fotbalovém světě známém pod prostou zkratkou Sandro, dal první šanci v A týmu nerazzurri byl Helenio Herrera. Argentinský lišák na osmnáctiletém mladíkovi ihned po svém příchodu v roce 1960 zpozoroval velké nadání a začal jej pravidelně nasazovat do základní sestavy. Herrera obdivoval Mazzolovu rychlost, přímočarost i sílu, a to jak fyzickou, tak mentální. Jen těžko představitelná je pro člověka situace, kdy v sedmi letech přijde o otce, navíc tak slavného a oblíbeného po celém světě. Leckoho by podobná chvíle navždy "položila" a ani Sandro se se smrtí otce nevyrovnával lehce. Jeho duševní síla a vzdor však zvítězily, spolu s matkou začali nový život, který s tím předchozím spojovala nepřekonatelná vášeň zvaná pouhým jedním slovem, jež v sobě skrývá tolik tajemství, radosti i smutku jako snad již žádné jiné - Calcio. Zajímavostí jistě je, že se Mazzola do základu Interu prosadil ve stejný rok jako Giacinto Facchetti. Oba byli přibližně stejně staří (narodili se roku 1942, Facchetti byl jen o několik málo měsíců starší), oba se do týmu dostali pod vedením Herrery a oba s Interem strávili celý fotbalový život. Mazzola sedmnáct a Facchetti dokonce osmnáct let! Ani jeden z hráčů, vyjma reprezentačního, nikdy neoblékl jiný dres, než ten černomodrý. Sandro a Giacinto, dva bratři, se stali ikonami klubu a zůstali jimi dodnes. Bohužel, Facchetti, možná nejlepší levý bek historie fotbalu, již mezi živými není, skonal roku 2006 ve chvíli, kdy z prezidentské pozice i nadále velel svému milovanému Interu. To Mazzola se zdravím naštěstí vychází lépe a celé černomodré společenství se z jeho přítomnosti dosud může těšit každým dnem.

Pohár mistrů evropských zemí před ročníkem 1964/65 řešil jedinou zátku - dokáže catenaccio pana Herrery udržet trůn? Odpověď měli zajistit především giganti jako Real Madrid, Benfica Lisabon, či Liverpool. Cesta za obhajobou ušatého poháru je vždy dlouhá a trnitá a ani Interu se nevyhnuly chvíle těžké a obtížné. Premiérové kolo přiřklo nerazzurri do cesty Dinamo Bukurešť, které však přesně podle očekávání dostalo napráskáno v celkovém poměru 7-0, dál šel samozřejmě tým Angela Morattiho. Ve čtvrtfinále již čekal celek daleko vyšších kvalit - Glasgow Rangers. Ani bojovní Skotové na Italy nakonec nestačili, Inter se však řádně zapotil a postoupil šťastně, jen díky lepší celkové bilanci nastřílených gólů. Na řadě bylo semifinále, a to mělo nabídnout dva zajímavé střety: na Inter čekal stále se lepšící Liverpool, ve druhém souboji Benfica Lisabon vyzývala maďarský celek Vasas ETO Györ vedený slavným Nándorem Hidegkutim. Portugalci nakonec postoupili hladce, celkové skóre 5-0 hovoří výmluvně. To Liverpool favorizovanému soupeři vzdoroval mnohem statečněji. Úvodní utkání na Anfield Road provázela bouřlivá atmosféra vytvářená natěšenými anglickými fanoušky, které namlsal čerstvý triumf v FA Cupu, kde červení ve finále zdolali Leeds. Do ostře sledovaného zápasu s obhájcem trofeje za Liverpool nemohli nastoupit zranění hrdinové posledních dnů Gerry Byrne a Gordon Milne, kteří se před výkopem rozhodli alespoň vítězoslavně obejít čestné kolečko okolo tribun, které při příchodu černomodrých zaburácely nacvičeným nápěvkem "Vraťte se do Itálie!" na melodii známé italské písně Santa Lucia. Zkušení Italové byli zvyklí na ledacos, silná nátura a psychická stabilita byly jedním ze základních prvků přípravy protřelého znalce lidských povah, Helenia Herrery. Přesto se Interisté, dokonale ohromeni takovým řevem, nechali od počátku zatlačit na vlastní polovinu a ani jindy neprostupná obranná zeď nevydržela tentokrát příliš dlouho.

Běžela teprve čtvrtá minuta, když celý Liverpool rozjásal Roger Hunt. Po nějakém čase se Inter uklidnil, naštvaný Herrera budil obrovský respekt, hráči se vzpamatovali při pouhém pohledu na něj. Zvýšenou aktivitu korunoval Mazzola srovnavší na příjemných 1-1. Liverpool, stále cítící svou šanci se však nevzdal a přidal ještě dva góly, o něž se jmenovitě zasloužili Ian Callaghan a Ian St. John. Vítězství 3-1 Liverpoolu nabízelo velice reálnou šanci na vytoužené finále.

Odveta v Miláně slibovala velký zápas, Inter musel dohánět dvoubrankové manko, což signalizovalo plnohodnotný výkon od úvodních vteřin. A opravdu, když nerazzurri chtěli, dokázali rozebrat úplně každého. Zdánlivě defenzivní mužstvo se rázem proměnilo na útočnou mašinu a dvěma rychlými góly zaskočilo pečlivě připravený Liverpool. V osmé minutě nejprve Corso rovnou z přímého kopu vymetl pavučinku anglické branky, jen o minutu později pak zvyšoval Peiró, jenž využil nepozornosti liverpoolského gólmana, který si neuvědomil, že po odrazu míče o zem soupeř může míč okamžitě odehrát. Brankář Tommy Lawrence se dle svého zvyku chystal vykopávat způsobem, že si nejprve míč z důkladné výšky nad vlastní hlavou hodí o zem. Když míč dopadal, bleskově zareagoval právě španělský útočník Joaquín Peiró, jenž po prvním odrazu balón napálil do sítě. Zmatený Lawrence se marně dožadoval neuznání, pravidla mluvila ve prospěch Interu, který za tohoto stavu dosahoval rozhodujícího třetího zápasu. Třetí zápas však nakonec nebyl zapotřebí, postaral se o to Facchetti, který zhruba v polovině druhé půle krásnou ranou z dálky zničehonic rozhodl o postupu Interu. Zbývalo porazit Benficu a sen o obhajobě nejcennějšího poháru starého kontinentu se stane skutečností...