Marcello Lippi - pán s doutníkem

Jestliže vyhrajete pětkrát tak náročnou soutěž jakou bezesporu Serie A je, musíte být výborný trenér. Když k tomu přidáte vítězství v Lize mistrů, jste trenérem výjimečným. Když k tomu však přidáte ještě i titul mistra světa, už se na vás nikdy nezapomene. A právě takovým trenérem se před dvěmi lety stal Marcello Lippi...

Sympatický starší pán s typickým doutníkem v puse. Byl to právě on, kdo navázal na veleúspěšnou práci Giovanniho Trapattoniho z osmdesátých let minulého století, ukončil nadvládu Milána z počátku devadesátých let a znovu vrátil nejcennější italskou trofej do Turína. Lippi je důkazem toho, že není potřeba chodit na zápasy v obleku, rozmáchle gestikulovat nebo pronášet kontroverzní výroky na adresu konkurenčních klubů či trenérů. Snad právě proto jej fanoušci tak uznávají a respektují.


Hráčská kariéra

Většinu hráčské kariéry strávil v přístavním městě Janov, kde oblékal dres místní Sampdorie. Janovské angažmá narušila jen krátká jednoletá návštěva v klubu Savona ze začátku kariéry a poslední dva roky strávené v malém týmu Pistoiese. Nastupoval na pozici záložníka, kde si plnil především defenzivní povinnosti. Za Sampdorii celkem odehrál 274 utkání. Je jistě zajímavé, že jak do Sampdorie, tak do Pistoiese se později vrátil jako trenér.


Trenérské začátky

V současnosti již šedesátiletý rodák z městečka Viareggio začínal svou trenérskou kariéru už před šestadvaceti lety, a to na lavičce juniorského týmu "své" Sampdorie, kde strávil tři roky. Po janovském angažmá vystřídal Lippi celkem šest menších italských klubů během pouhých sedmi let, přičemž se nedočkal žádných převratných úspěchů. Jednalo se o mužstva Pontedery, Sieny, Pistoiese, Carrarese, Ceseny (zde strávil dva roky) a Lucchese. Poté následovaly dvě angažmá ve slavnějších prvoligových klubech: Atalanta Bergamo a SSC Neapol, ve kterých strávil po jednom roce. S Atalantou obsadil v konečné tabulce osmé místo, s Neapolí o rok později pak dokonce místo šesté, čímž bývalému Maradonovu klubu zajistil účast v nadcházejícím ročníku Poháru UEFA.

V roce 1994 dostal Marcello Lippi svou osudovou nabídku. Zájem o něj projevil Juventus Turín...


Životní štace

Stará dáma přivedla Lippiho s jediným cílem - ukončit nadvládu AC Milán a znovu pro Juventus získat statut nejlepšího klubu na Apeninském poloostrově. A Lippi svou velkou příležitostí nepohrdl. Již v první sezoně získal Scudetto, k němuž ve stejné sezoně připojil Italský pohár i Italský superpohár. Navíc se přidala účast ve finále Poháru UEFA, kde Juventus podlehl Parmě 1:2.

Pro bianconerri to byla pohádková sezona. V útoku řádil Gianluca Vialli doplňovaný Fabriziem Ravanellim, pomalu se začínal prosazovat také mladý Alessandro del Piero. V bráně stál spolehlivý Peruzzi, před ním Ciro Ferrara (pozdější Lippiho asistent), Gianluca Pessotto, v záloze potom Deschamps, Conte, Sousa, před nimi již výše zmíněné trio hvězdných útočníků. Na pohled to byl tým bez chyby a slabin. Mužstvo udivovalo souhrou, kolektivní hrou, prakticky nechybovalo a pro titul si došlo se suverénním desetibodovým náskokem před římským Laziem.

Fanoušky úspěšná sezona samozřejmě namlsala. Nevěděli však ještě co přijde za rok. Jestliže minulá sezona byla pro Juventus pohádková, ta budoucí pro ně musela být přímo z říše snů. Lippiho tým sice skončil v lize druhý, když se radoval rival AC Milán, zato však vyhrál Ligu mistrů, kterou následoval Evropský Superpohár i Interkontinentální pohár. Juventus se tak stal nejlepším klubem Evropy i světa.

Dvě velké trofeje získal Marcello Lippi po penaltovém rozstřelu: Ligu mistrů 1996 a za rovných deset let i mistrovství světa. O penaltovém vítězství v nejprestižnější klubové soutěži, nad vítězem minulého ročníku, Ajaxem, tehdy rozhodl střídající Chorvat Vladimir Jugovič. Byl to infarktový zápas. Stará dáma šla do vedení rychlou brankou Ravanelliho, za Ajax však před přestávkou srovnal Litmanen. Při penaltách pak holandský velkoklub prokázal slabší nervy a vinou neúspěšných pokusů Davidse a Silooye umožnil Marcellu Lippimu pozvednout nad hlavu "ušatý pohár." Olympijský stadion v Římě, kde se finále konalo, tehdy ovládly černobílé dresy turínského klubu, který si vychutnával druhý a zatím poslední triumf v PMEZ, resp. Lize mistrů.

V témže roce byl Lippi Mezinárodní federací fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) zvolen za nejlepšího klubového kouče roku. Do příští sezony tedy Juventus vstupoval jako evropský šampión, což potvrdil ziskem Italského superpoháru a dalšími dvěma Scudetty za sebou (1997,1998). V obou těchto sezonách však příznivci klubu museli spolknout hořkou pilulku v podobě dvou prohraných finále Ligy mistrů v řadě. Nejprve s Dortmundem, o rok později pak s madridským Realem. Je přirozené, že tyto dvě porážky klub musely ještě dlouho mrzet, na druhou stranu, kolik klubů postoupilo třikrát za sebou do finále této nejtěžší soutěže? Mnoho jich nebylo. Lippi získal dvakrát za sebou cenu pro nejlepšího trenéra sezony italské ligy, v roce 1998 dokonce znovu i cenu pro nejlepšího klubového trenéra v Evropě od IFFHS.

Následující ročník (1998-1999) ovšem byl strmým pádem dolů. Svěřenci šedovlasého elegána v brýlích obsadili v konečné tabulce až šesté místo. Z titulu se radoval AC Milán, který tehdy vedl jiný známý italský trenér, Alberto Zaccheroni. Byla to první sezona bez zisku cenné trofeje. Lippi odešel zkusit štěstí do Milána, konkrétně k modročernému týmu Interu.


Inter

Působení u týmu petrolejářského magnáta, Massima Morattiho, však mělo jen roční trvání. Tým nabitý hvězdami nedokázal najít společnou řeč a skončil až na čtvrté příčce, čtrnáct bodů za mistrem z Lazia. Za zmínku snad stojí jen finále Italského poháru. Přitom předsezónní prognózy zněly úplně jinak. Útočná čtveřice Vieri, Ronaldo, Zamorano, Recoba, musela soupeře budit ze spaní. Nastal však problém. Ronaldo byl věčně zraněný, Recoba hrál příliš na sebe a Vieri zase hrál podle momentální chuti. I tak ale nastřílel 13 branek a stal se nejlepším střelcem mužstva. Obraně velel stárnoucí Laurent Blanc, tvořící stoperskou dvojici se stálicí v sestavě nerazzurri, Ivanem Córdobou. V záloze Javier Zanetti, Clarence Seedorf nebo Luigi di Biagio. Zkrátka kádr zralý na minimálně jednu velkou trofej. To však Inter v té době neznal. Vše si vynahrazuje až v posledních sezonách, kdy ovládl italský fotbal a sbírá trofej za trofejí.

Netrpělivý Moratti Lippiho odvolal, nahradil jej Marco Tardelli, bývalý vynikající italský reprezentant a mistr světa z roku 1982. Po konci u Interu si dal Lippi jednoroční pauzu, kdy byl bez angažmá. Možná, že právě díky této přestávky pochopil, že klub, kde je jeho místo je v Turíně. A jmenuje se Juventus.


Návrat krále

Během dvou let bez Lippiho Juventus strádal. Nezískal nejen ani jedno Scudetto, nýbrž žádnou trofej. Proto byl návrat Velkého Marcella - vítěze - brán jako vysvobození. Juventus získal Nedvěda, Davidse, Trezegueta, Thurama a několik dalších a znovu dobyl italský trůn. V roce 2002 přišel další domácí titul, Italský superpohár plus účast ve finále poháru. Všichni poznali, že Lippi je zpět. Následující sezona byla ještě lepší. Další Scudetto, již páté pod Lippiho vedením, utvrdilo dominanci turínského giganta. Navrch přišel další Superpohár, ale co především - účast ve finále Ligy mistrů sezony 2002-2003.

Byl to však smutný příběh. Vše šlo přitom krásně, jako po másle. Juventus vyřadil oba španělské giganty. Ve čtvrtfinále Barcelonu, v semifinále pak i Zidanův Real Madrid, ovšem... Tam to začalo. Pavel Nedvěd uviděl zbytečnou žlutou kartu, kvůli níž přišel o největší zápas života a tým ve finále jakoby neměl svůj motor. Nebyl to zkrátka ten suverénní Juventus, jaký ho všichni znali, což dokumentuje nešťastná porážka po penaltovém rozstřelu. Rozhodující zásah si připsal Andrej Ševčenko. Bylo to zatím poslední finále dvou italských mužstev. V témže roce získal Pavel Nedvěd Zlatý míč France Footballu, což rovněž přispělo k potvrzení nadvlády Juventusu na italském poli. I když v Miláně by jistě díky triumfu v Lize mistrů tvrdili něco jiného.

Marcello Lippi si mohl přidat do vitríny další, v pořadí třetí, cenu pro nejlepšího kouče Itálie. Sezonu následující však zcela ovládl černočervený klub ze San Sira, který měl na konci ročníku třináctibodový odstup od třetího Juventusu. Byla to jedna ze dvou sezon, kdy se Stará dáma s Lippim na lavičce neradovala z žádné trofeje. Co ale bylo komu po trofejích, když jim Lippi sdělil: "Po sezoně končím." Hráči tomu nechtěli věřit. Pavel Nedvěd se těžko smiřoval s odchodem muže, který ho dovedl k tolika úspěchům. Fanoušci věšeli transparenty s nápisy: "Marcello, navždy jsi zapsán v našich srdcích." Slavný Ital ale věděl co dělá. Prostě vše jednou končí a on dostal nabídku křesla trenéra Squadry Azzurry. Pro Itala není větší pocty a šedovlasý elegán roku 2004 usedá na lavičku země, kde komponoval Verdi...


Zlatý Berlín

Na lavičce národního týmu na Lippiho rozhodně nečekala snadná práce. Jeho předchůdce Giovanni Trapattoni na obou posledních velkých turnajích nepochodil a příznivci modrých proto s napětím čekali úspěch. Italové se bez větších problémů kvalifikovali na závěrečný turnaj, kde je ve skupině čekala mimo jiné Česká republika.

Do dějiště turnaje, Německa, odjížděla Itálie s nesmírně obtížnou pozicí. Na Apeninském poloostrově se totiž děly věci. Propukl známý korupční skandál, do něhož byl namočen především Juventus. Naplno proudily diskuse o trestech proviněných klubů. Navíc Lippiho se celá kauza přímo dotýkala. Jeho syn je totiž šéfem hráčské agentury, která byla rovněž v celé kauze zapletena. Sám Lippi byl proto nucen dostavit se k několika výslechům, stejně tak několik hráčů.

Během šampionátu šokovala zpráva o pokusu o sebevraždu bývalého Lippiho svěřence, slavného beka Gianlucy Pessotta, který nesnesl situaci v klubu a vyskočil z okna. Pád však přežil a byl zachráněn v nemocnici. Lippi dovolil kapitánu Cannavarovi, s dalším bekem, Zambrottou, návštěvu přítele. Bývalí spoluhráči jej chtěli pozdravit a povzbudit. "Ode dneška hrajeme pro Pessotta," znělo z úst hráčů Itálie.

A skutečně. Mužstvo, jakoby se díky korupčnímu skandálu i tragédii kamaráda ještě více semklo a došlo si pro zlaté medaile. Byl to obrovský úspěch a zároveň satisfakce pro všechny hráče. Cannavaro v radostném opojení běhal po hřišti v tričku se vzkazem Pessottovi: "Myslíme na tebe, Pessottino". Gennaro Gattuso Lippiho málem inzultoval, když jej v radostné euforii počastoval svým proslulým "zataháním za tváře."

Marcello Lippi se později vyznal, že nezažil nic podobného zlatu z mistrovství světa. "Byl jsem čtyřikrát ve finále Ligy mistrů s Juventusem, vyhrál jsem pětkrát Scudetto a mnoho dalších trofejí. Nic se však nevyrovná tomuto pocitu," vyznal se trenér, který se v Itálii definitivně a navždy zapsal mezi nesmrtelné. Asi by se nenašel Ital, který by neuměl ještě dnes - po dvou letech - vyjmenovat sestavu. Řekněme si ji i my. Tak tedy: Buffon, Zambrotta, Cannavaro, Materazzi, Grosso, Gattuso, Pirlo, Camoranesi, Perrotta, Totti, Toni.

Kdy dá Itálie zase dohromady podobný tým? Možná, že to nemusí trvat dlouho, takový jako tehdy ale nebude nikdy. To mužstvo totiž nezvítězilo fotbalem, zvítězilo morálkou a disciplínou. Je samozřejmé, že mělo obrovskou kvalitu (bez toho by to ani nešlo), klíč k úspěchu ale byl v soudržnosti a touze dokázat všem - my se nevzdáváme. Právě za to si zaslouží Lippi největší uznání. S týmem sužovaným takovými nepříjemnostmi a problémy dokázal překonat ostatní. Vysvětlil jim, že bez spolupráce se úspěchu nedočkají. Správně zvolil také kapitána. Fabio Cannavaro potvrdil, že Itálie neměla v historii mnoho podobných hráčů, jako on. A právě ve všem výše zmíněném se odráží trenérská genialita muže, jenž se postavil po bok takových legend jako Herrery, Bearzota, Trapattoniho či Capella.

Nyní už legendární jsou snímky Lippiho, kouřícího typický doutník a držícího pohár pro mistra světa, kdy doutníkem decentně diriguje Triumfální pochod z Verdiho Aidy, který zní nad berlínským Olympiastadionem, kde právě křepčí vše, co je italské. Navzdory tomuto úspěchu Lippi oznamuje, že na lavičce národního celku končí. Je prý unaven, potřebuje si od fotbalu na čas odpočinout. My už nyní víme, že jen na dva roky, po kterých se vrací na místo činu, aby znovu pozvedl italskou hrdost. Věděl už to tehdy snad i on sám?


Úspěchy

Mistr světa (2006), 5x mistr italské ligy (1995, 1997, 1998, 2002, 2003), Vítěz Ligy mistrů (1996), finalista Ligy mistrů (1997, 1998, 2003), vítěz Evropského superpoháru (1996), vítěz Interkontinentálního poháru (1996), finalista Poháru UEFA (1995), vítěz Italského poháru (1995),3x finalista Italského poháru, 4x vítěz Italského superpoháru (1995, 1997, 2002, 2003). 3x nejlepší trenér italské ligy (1997, 1998, 2003), 2x nejlepší klubový trenér roku dle IFFHS (1996, 1998), nejlepší trenér národního týmu dle IFFHS (2006).