Nesestoupitelní jsou zpět. Příběh nezdolné Bochumi znovu ožívá

Vyskytují se všude. Jejich vytrvalý a často úspěšný boj o přežití přivádí konkurenci k zoufalství. Sami přitom většinu času vypadají marně, odevzdaně. Především v závěru celoročního zápolení však zázračně povstanou a udrží se naživu minimálně pro jeden další cyklus. A následně pro další. A znovu. Někdy snáze, jindy po velkém dramatu. Pokaždé ovšem se stejným výsledkem, jenž souputníky tolik frustruje.

Pak se konečně odklidí o patro níž. Chválabohu, už je klid, pomyslíte si. Jenže po roce se otravný hmyz zase objeví vedle vás. A kouše snad ještě zuřivěji než kdykoliv předtím. Boj s nezdolnými klíšťaty se často táhne celou dekádu, někdy i déle. Záporák je v této zápletce nabíledni, své role se ovšem nehodlá za žádnou cenu vzdát. Pořád přece hájí zájmy určité komuny, která se díky svým statečným bojovníkům cítí jako právoplatný člen vyššího stavu.

Neustále bojující hordy, jež pendlují mezi první a druhou ligou, si ve fotbalovém světě vysloužili lehce pejorativní označení "jojo kluby”. Takové jojo vydrží v jedné soutěži sotva dva roky, pak obvykle postoupí či sestoupí. Udržet se na nejvyšší úrovni je pro pendlera takřka nemožné.

Bochum však dokázala dokonale skloubit schopnost vytrvalosti i neustálého přeskakování. Kombinací obojího děsila německou kopanou téměř 40 let — od doby, kdy zkraje 70. let naplno zářila hvězda sociálnědemokratického kancléře Willyho Brandta, až po poslední výraznou ekonomickou recesi před deseti lety, jež bolestivě zasáhla mimojiné bochumskou filiálku Nokie. Právě klubu s Porúří náleží přiléhavá předzívka Die Unabsteigbaren — Nesestoupitelní. Mezi lety 1971 až 1992 totiž VfL ani jednou neopustil 1. Bundesligu, přestože za celou tu dobu dosáhl maximálně na osmé místo.

Na éru Nesestoupitelných kontinuálně navázalo období jojo klubu. I pro takové zná německý fotbal vlastní pojmenování, které však tentokrát nepřísluší jen Bochumi. Fahrstuhlmannschaftů (výtahových celků, chcete-li) je vícero, počínání VfL je každopádně nahuštěno do mnohem kratšího časového výseku než v případě rekordmanů z Norimberku. Celkem porúrský klub v letech 1993 až 2010 postoupil či sestoupil jedenáctkrát. Sledujete v poslední desetiletce hamburské oscilování na hraně? Ve srovnání s Bochumí si HSV pořád musí připadat jako amatérský batalion.

Letos se Unabsteigbaren do 1. Bundesligy vrací. Od jejich poslední účasti mezi elitou nicméně uplynulo 11 let, aktuální návrat je tedy vnímán spíš jako žádaný příchod tradiční síly než bzučení věčného otravy. Jak dlouho ale pozitivní vnímání vydrží? Téměř zapomenutý příběh Nesestoupitelných si každopádně zaslouží oprášit. Ať už se to zbytku Německa líbí či nikoliv.

Žádaný náhradník pro derby

Poznámka o tradiční síle je nicméně na místě. Ve svém oficiálním názvu se totiž Bochum chlubí letopočtem 1848. V revolučním roce, kdy Frankfurtský parlament usiloval o jednotné Německo, Frič se Sabinou skákali na pražských barikádách a nešťastný ministr války Latour se houpal na jedné z vídeňských lamp, se v uhelném Porúří schylovalo k mnohem ušlechtilejším zábavám. Fotbal však ještě nebyl hlavní tváří sportovního oddílu, jenž se zformoval pod zkratkou VfL — Verein für Leibesübungen. Tu lze volně přeložit jako označení pro tělovýchovnou jednotu, v jejímž rámci se rozvíjelo více pohybových odvětví. Totožnou zkratku mimochodem s Bochumí sdílí také další bundesligoví účastníci z Wolfsburgu a Mönchengladbachu.

Rok založení každopádně z VfL činí jeden z nejstarších německých i evropských sportovních oddílů. Kopaná samotná se však začala rozvíjet až mnohem později, neboť v 19. století cílil spolek spíše na gymnastická cvičení. Pořádná historie fotbalové Bochumi se tak píše teprve ve Třetí říši, avšak až v roce 1949 se fotbalový klub osamostatnil od zastřešující organizace. Ještě za Hitlerovy hrůzovlády se VfL nicméně účastnil vestfálské Gauligy, z níž pouze vítěz postupoval do celoněmeckého mistrovství. Výběr z hornického města si nevedl věru zle, měl však tu smůlu, že ve stejné soutěží působilo tehdy mimořádně silné Schalke. Právě "Königsblauen” si Gauligu Westfalen naprosto podmanili a hned šestkrát se stali také nejlepším německým mužstvem.

Poté, kdy na spáleništi říše řešil běžný lid spíše materiální otázky, započala Bochum novou éru v druhé nejvyšší soutěží. Většinu 50. let ale nakonec stráví v nejvyšší Oberlize, následujicí dekádu po reorganizaci soutěží zase v Regionallize West, tedy na druhé nejvyšší úrovni. Větší pozornost vyvolala až pouť německým pohárem v sezoně 1967/68, kdy "Blau-Weiß” při spanilé jízdě postupně zastavili Karlsruhe, Stuttgart a dokonce již tehdy nesmírně silné výběry Mönchengladbachu s Bayernem. Teprve ve finále zdolali outsidera kolínští "Kozli”.

Úspěšná sezona nicméně předpověděla vzestup bochumského fotbalu. Od roku 1967 se VfL pravidelně udržoval v popředí Regionalligy, kterou za další čtyři roky dokonce ovládl, jenže v konkurenci dalších čtyř vítězů stejné soutěže z ostatních částí Západního Německa na postup nedosáhl. Rok nato už se ale na Porúří usmálo štěstí. Tehdy si asi málokdo dokázal představit, na jak dlouho se Bochum v Bundeslize zabarikáduje.

JIž tehdy VfL každopádně projevil velký cit pro timing, neboť místo v nabitém Porúří mu tehdy uvolnila sestupující Borussia Dortmund. Alespoň na chvíli se tak nejprestižnějším Revierderby staly seance mezi Schalke a Bochumí. Nyní po 50 letech se situace vlastně opakuje. VfL opět plní roli revírního náhradníka kompenzujícího sportovní úpadek jednoho ze dvou porúrských protagonistů. Díky epizodě bez Dortmundu v 70. letech se fanoušci Bochumi dodnes vyhrazují spíš proti Schalke, teď se však nevraživost vůči S04 a BVB může vyrovnat či dokonce přehoupnout.

Po prvních sezonách v Bundeslize však začalo být čím dál víc jasné, že se VfL nikam dopředu cpát nebude. Za deváté místo v premiérovém ročníku lze jistě pochválit, jinak ale Bochum do první poloviny tabulky nakukovala sporadicky. Další takovou návštěvu podnikla až v roce 1979, v 80. letech skončila třikrát alespoň na deváté příčce. Jinak byste Unabsteigbaren hledali převážně ve spodních patrech, přitom ale nikdy na sestupové pozici.


Šedá myš s patentem na kanonýry

Abychom však byli fér, je třeba Nesestoupitelným připsat rovněž dílčí úspěchy. Právě v Bochumi totiž velkou kariéru nastartoval Stefan Kuntz, jenž se kvůli svému prvnímu bundesligovému angažmá musel vzdát oblíbené práce policisty. VfL sice Kuntzovi přislíbil, že může setrvat ve službě (díky čemuž dal forvard přednost Bochumi před Kaiserslatuernem), jakmile však útočník začal pálit ostrými, bylo jasné, že v policejním sboru nezůstane. Zpětně ale rozhodně nelituje. ”Nevím, jestli bych bez nich dosáhl takové kariéry,” svěřil se Kuntz při vzpomínce na Bochum v televizním pořadu Sportschau.

Někdejší policista nakonec přece jen skončil v Kaiserslauternu, kde ovládl Bundesligu, na tříleté angažmá v Bochumi nicméně rád vzpomíná, neboť právě zde se stal s 22 góly v sezoně 1985/86 nejlepším ligovým kanonýrem. Za další dva roky už Kuntz pálil v Uerdingenu, i bez něj ale VfL po 20 letech zase učinil díru v DFB-Pokalu. Cennou trofej ovšem navzdory postupu do finále opět neurval, tentokrát si více štěstí vybral Eintracht Frankfurt.

Mít nejlepšího střelce je fajn, dostat se do finále poháru taktéž... to však zaujme jen tábor skalních podporovatelů. Pro zbytek Německa zůstávala Bochum šedou eminencí, která rozvoji soutěže vlastně nikterak nepřispívá. S pádem Východního bloku se ale začala drolit též prvoligová tvrz s názvem Ruhrstadion. Unabsteigbaren si čím dál víc zahrávali s pádem o úroveň níž, pořádně je nevyburcovaly ani úspěchy v Bochumi rovněž sídlícího Wattenscheidu, který si v Bundeslize zkraje 90. let na čtyři roky rovněž zakopal. V roce 1993 Blau-Weiß skutečně sestoupili — po neskutečně nudných 22 letech.

Aura Unabsteigbaren zmizela, Bochumi samotné se ale do zapomnění pro nic nechtělo. Po roce se do Bundesligy vrátila, aby okamžitě spadla, aby se zase ihned vrátila, aby se... no prostě pořád dokola do zblbnutí. Alespoň na tři roky zůstal VfL mezi elitou po roce 1996, kdy taky zničehonic vystřelil na páté místo, a tedy také do pohárové Evropy. Stejný úspěch Blau-Weiß po dalších sestupech a postupech zopakovali v roce 2004, kdy se též naposledy stali nejlepším mančaftem z Porůří. Šlo však o blesky z čistého nebe, které nic nezměnily na škatulce Bochumi jakožto Fahrstuhlmannschaftu.

Vedle dvou postupů do Poháru UEFA se VfL ještě povedlo navázat na Kuntzův odkaz. V roce 2003 si totiž zlatou německou kopačku vystřílel Thomas Christiansen (s 21 zásahy se o prvenství podělil s Giovanem Élberem z Bayernu), jehož za další čtyři sezony následoval 20gólový Theofanis Gekas. Opět však jde o ocenění, jež široké veřejnosti o klubu zas tolik neřekne. Kritici si spíš vzpomenou, že po 22letém období Unabsteigbaren se Bochum stala na dalších 17 roků podivným jojem.

Okamžitě po sestupu v roce 2010 se VfL samozřejmě pokusil o návrat, v baráží však narazil na Mönchengladbach, který tak konečně zasadil Bochumi tolik očekávaný direkt. Vůbec poprvé strávil porúrský mančaft v 2. Bundeslize více než jeden ročník. Nakonec se černá série protáhla na 10 let, během nichž modro-bílí spíš jen paběrkovali. Z Unabsteigbaren se až do letoška stali Unaufsteigbaren.

Místo úpadku postup. I pandemie má světlou stránku

Již příběh vloni postupujícího Bielefeldu, který pár let dozadu málem zbankrotoval, ukázal, jak tenká je hranice mezi peklem a rájem v německých fotbalových soutěžích. Taková Bochum může děkovat celosvětové paralýze, bez níž by místo Mnichova či Lipska možná cestovala leda tak do Saarbrückenu nebo Magdeburgu. Těsně před loňským zastavením lig z důvodu epidemie koronaviru totiž VfL v 2. Bundeslize osciloval na hraně sestupu. Po obnovení provozu ale Blau-Weiß ve zbytku ročníku 2019/20 prohráli už pouze jednou a finišovali na pohodlné osmé pozici.

Ani před rokem se nezdálo, že by se Bochum zvlášť připravovala na postup. A přestože podzimní Hinrunde skončila uspokojivým čtvrtým místem, pořád se okolo VfL pohybovalo mnoho vlčáků. Zkraje roku 2021 ale trvalo prvních šest zápasů, než modro-bílí nalezli přemožitele. A zatímco prvnímu Hamburku docházel dech, Bochum ztrácela body podstatně méně a po 23. kole se usadila na první příčce, kde nakonec vydržela až do konce.

Vítěz soutěže nenastřílel nejvíce gólů, žádný z konkurentů se však nemohl pochlubit podobně vyrovnaným a střelecky se doplňujícím duem. Zatímco Robert Žulj vsítil 14 branek, Simon Zoller skóroval patnáctkrát. Druhý jmenovaný útočník nicméně bude pro Bundesligu hledat nového parťáka pod hrot, neboť nejlepší nahrávač 2. Bundesligy Žulj se v létě přestěhoval do Spojených arabských emirátů. Sám Zoller nejvyšší soutěž dobře zná, když několik let působil v Kolíně.

S Bundesligou má zkušenosti též Robert Tesche, jenž po odchodu z Hamburku už snad ani neplánoval návrat. Avšak po putováních na Britských ostrovech se zkušený středopolař usadil v Porúří, kde během uplynulého ročníku nečekaně střelecky zazářil. Jak v analýze pro oficiální web Bundesligy vypozoroval někdejší vynikající záložník Leverkusenu i německé reprezentace Simon Rolfes, celkem Tesche skóroval osmkrát, metrika xG přitom u dnes již 34letého hráče předpokládala jen 3,8 gólu. Brousek ze středu pole, kde kooperuje s o rok starším Francouzem Anthonym Losillou, se tak stal nejefektivnějším střelcem VfL, přestože jeho hlavní úkoly spočívají spíš v defenzivě.

Obraně jako takové velí talentovaná dvojice stoperů. Vedle 23letého Maxima Leitsche na sebe pozornost poutá především Armel Bella-Kotchap, který teprve v prosinci oslaví dvacetiny. Syn někdejšího kamerunského fotbalisty Cyrilla Florenta Belly se širším masám poprvé ukázal v říjnu roku 2020, kdy do Porúří v rámci DFB-Pokalu zavítal mnichovský Bayern — mimochodem klub, který je s VfL přes fanouškovské tábory již přes 30 let spřátelen. Bella-Kotchap se ovšem rozhodně nechoval vřele k Sergi Gnabrymu, jemuž na hrotu nedopřál ani metr prostoru. Do druhé půle tak nastoupil Robert Lewandowski, ani ten však od mladičkého stopera nedostal volnost.


Nepříznivě vyvíjející se mač zlomil bavorský superfavorit až v poslední desetiminutovce, ironií osudu i díky Bellu-Kotchapovi. Ochozy Ruhrstadionu ale rozhodně nenahněval. ”Po působivém výkonu proti hvězdám Bayernu obdržel pár minut před koncem červenou kartu. Bella-Kotchap vyrobil chybu, kterou mohl napravit jen hrou rukou. Místo vypískání jej ale fanoušci při odchodu ze hřiště vyprovodili potleskem vestoje,” vzpomínal bochumský novinář Philipp Rentsch.

Dnes už 190 centimetrů vysoký Bella-Kotchap, který vedle hry ve vzduchu vyniká rovněž v rychlosti, neochvějně patří do základní jedenáctky VfL. Zde má své místo také levý bek Danilo Soares, jenž se dle statistik Rolfese ze všech hráčů Bochumi v loňské sezoně nejčastěji pokoušel o presink, zároveň právě ze Soaresovy strany nejčastěji pramenila útočná snaha VfL. Bude zajímavé sledovat, zda s Brazilcovou pozicí nějak zamává hostování Kostase Stafylidise z Hoffenheimu.

Právě díky defenzivě, které záda kryje dlouhodobě spolehlivý gólman Manuel Riemann, mohli vloni vepředu úřadovat Zoller, Žulj, anebo taky nejrychlejší muž loňského vydání 2. Bundesligy Gerrit Holtmann. Pro novou sezonu navíc ofenzivní šiky nováčka vyztužili Christopher Antwi-Adjei, jenž patřil k hlavním tahounům Padebornu při jeho bundesligové anabázi dva roky zpět, a Elvis Rexhbecaj, který vloni konečně začal vystrkovat růžky v Kolíně (kde stejně jako v Bochumi hostoval z Wolfsburgu).

Celému souboru velí Thomas Reis, jenž si návrat VfL do Bundesligy musel obzvlášť užít. Reis dobře pamatuje jojo éru z přelomu tisíciletí, neboť v Bochumi jako hráč strávil osm sezon. Poté, co pověsil kopačky na hřebík, započal trenérskou dráhu ve strukturách VfL, kde jako kouč mládeže či asistent u prvního mužstva přihlížel růstu Leona Goretzky, v současnosti nejslavnějšímu odchovanci bochumské kopané. Po čase si šel Reis vylepšit životopis do juniorky Wolfsburgu, na začátku září roku 2019 však vyslyšel volání VfL, které se po mizerném startu do ročníku zrovna zbavilo Robina Dutta. Vedení klubu v posledních letech sotva učinilo lepší rozhodnutí.

S odstupem času dlouhé intermezzo Bochumi prospělo. V Bundeslize za poslední léta vzrostla poptávka po tradičních klubech, jakým VfL rozhodně je. K tomu je třeba připsat již zmíněnou roli "zachránce Revierderby”. Na Bochum se tedy konečně těší i někdo jiný než vlastní příznivci. Teď však sami Blau-Weiß musí dokázat, že nehodlají pouze nudit.