Ozvěny z Bundesligy: Hluboko na západě, prach již slunce nedusí

Porúří se změnilo. Uhelné doly zavřely své brány, celý region od těžkého průmyslu utíká a místo toho se učí pokrokovějším oborům. Škatulky o špinavé oblasti už v realitě svůj základ ztrácejí, mnohem spíš přežívají prostřednictvím vzpomínek či odrazů v kultuře. A tak i fanoušci Bochumi nadále zpívají o svém zaprášeném městě, přestože i zde slunce dávno prorazilo. A neminulo ani Ruhrstadion.

Trvalo to sice více než 10 let. Během nich Bochum mohla jen závidět rivalům. Dortmundu dva bundesligové tituly, Schalke - nějakému dnes již zapomenutému klubu - zase alespoň "pouhou" prvoligovou příslušnost. Stejně tak smutně hleděla na přátele z Mnichova, od nichž se kvůli absenci pravidelných seancí poněkud odcizila. Letos to ale konečně přišlo. Modro-bílí rozrazili bundesligové brány, našli zde staré kamarády i (alespoň některé) nepřátele. A rovnou si uzurpují roli hlavního baviče.

V těsném hlasování (pravda, nikterak ověřeném, jen soudě dle kadence "wow" reakcí na sociálních sítích) o titul nejzábavnějšího mužstva uspěl vestfálský soubor také o víkendu. Kdo z vás si přitom duel VfL s Hoffenheimem skutečně pustil? Zvlášť, když se ve stejný čas odehrála očekávaná bitva prvního s třetím. Den předtím se zase alespoň dle predikcí mělo na co dívat v Mohuči. A prime-time v sobotu večer si podmanil šlágr z Lipska. Proč v takovém menu hledat ještě něco navíc?

Bochum ale všechny zmíněné strčila do pytle. Bayern si totiž z Freiburgu velkou hlavu nedělal. Výsledek tomu sice úplně nenapovídá, Roten ale nad hosty z podhůří Černého lesa celkem pohodlně dominovali a velké drama navzdory trefě Janika Haberera nedopustili. Úporné bránění SCF naráželo zejména na nevyrovnanou dvojici stoperů po bocích Philippa Lienharta - zatímco Nico Schlotterbeck potvrdil reprezentační formu a svým proaktivním počínáním uměl vozbu Bavorů frustrovat, Manuel Gulde už po třicítce a několika zraněních na kontě tolik nestíhá. Na druhou stranu by nebylo překvapením, kdyby Christian Streich dokázal z Guldeho ještě něco vymáčknout. Proti Bayernu to nicméně nedokázal.

Ještě víc zklamal páteční otvírák, jenž značně ovlivnilo několikanásobné rozkouskování hry v první půli, během něhož navíc Gladbach přišel o dva hráče. Absence Nica Elvediho a Breela Embola se ke všemu protáhne na několik týdnů, což štve nejen německá "Hříbata", ale též celé Švýcarsko, které ve čtvrtek čeká přímý souboj s Itálií o postup na mistrovství světa. Zároveň se však Švýcaři alespoň mohli ujistit o nadále skvělé formě Yanna Sommera. Právě on v pátek dlouho držel Borussii nad vodou, než je překonal krajan Silvan Widmer. Mainz po změně stran značně tlačil na pilu a nakonec zápas učinil zábavným, avšak přece jen to mohlo být ještě o něco lepší. Bohužel, z pěti Švýcarů dohráli ve zdraví jen tři, načež lodivod hostů Adi Hütter marně hledal takový plán, jenž by diváky bavil na obou koncích hřiště.

Bochumi s Hoffenheimem tak cenu pro nejpozoruhodnější duel mohlo vzít už jen sobotní vyvrcholení. A především Lipsko dělalo vše pro to, aby se o něm snad poprvé v sezoně mluvilo jen v superlativech. Z hráčů Dortmundu tentokrát pohříchu nestíhal nejen věčně opožděný Axel Witsel. Domácí neměli s obranou BVB větší potíže, několikrát ztroskotali až na Gregoru Kobelovi, jeho protějšek Péter Gulácsi se začal trochu potit až v poslední desetiminutovce. Die Roten Bullen na hřišti pořád působí dost chaoticky a po deseti útocích se jim snadno může stát, že inkasují z jediného, zprvu nevinného protiúderu. V sobotu ale nad protivníkem kralovali a po několika smůlovatých ztrátách se na ně štěstí konečně usmálo. Dortmundu se naopak štěstěna začala vyhýbat. I přes bobtnající marodku sice Marco Rose ještě dokáže složit solidní jedenáctku, na lavičce už ale oživující elementy chybí. To vše v období, které značně napoví, jak Die Schwarzgelben budou sezonu hodnotit - v Lize mistrů zápasí Borussia o postup, v Bundeslize se zase chce mermomocí držet za Bayernem. Jenže zvládne to bez Erlinga Hålanda (a Guerreira, Dahouda, Reyny, Cana, Wolfa,...)?

Vlastně i na Ruhrstadionu stál podobně jako v Mnichově a Lipsku za něco výkon jen jednoho mužstva. Kousky VfL se ovšem okamžitě staly víkendovým hitem. A není tomu tak poprvé. Již ve druhém kole aktuální sezony učaroval Bundesligu svým sólem Gerrit Holtmann. Následně se Holtmann i celá Bochum na několik týdnů odmlčeli, avšak od poslední reprezentační pauzy se zase drze dere na jeviště.

Nebojácný nováček těží zejména ze znalosti domácího prostředí. Zatímco venku uzmuli svěřenci kouče Thomase Reise jen tři body, a to ještě na půdě zoufalého Fürthu, na Ruhrstadionu jich zůstalo dalších deset. Na první pohled nevzhledná betonová stavba v sobě skrývá vskutku zvláštní kouzlo. To hlavní jí dodávají natěšení fanoušci. Což je faktor, který vloni bohužel chyběl bielefeldské Arminii, což je klub Bochumi v mnohém podobný.

Love (noun) - an intense feeling of deep affection#BOCTSG #meinVfLpic.twitter.com/a6mRuH1uQf

— VfL Bochum 1848 (@VfLBochum1848EN) November 7, 2021

Vedle barev, starého stadionu, výrazné historie v první lize či několikaletého čekání na návrat spojuje Bielefeld a Bochum unikátní pozice brankáře. V Armenii to byl Stefan Ortega, kdo v loňském ročníku přispěl velmi výrazně k záchraně (letos už Ortega tolik dominantní není). V Porúří si pak o pozornost říká Manuel Riemann, dle magazínu Kicker suverénně nejlepší hráč VfL a neohrožený miláček tribun Ruhrstadionu. V porovnání s Ortegou navíc Riemann dokáže do hry přinést ještě něco víc než "pouze" brilantní zákroky na brankové čáře.

Nicméně ne vždy svou přidanou hodnotu umí správně využít. Už v minulém vydání Ozvěn jsme informovali o Riemannovu příspěvku v pohárovém mači proti Augsburgu. Protřelý brankář šel tehdy na trávník až na penalty, načež se sám postaral o vítězný a tedy postupový pokutový kop. Za dalších deset dní se k penaltovému puntíku vydal znovu. Za stavu 1:0 mohl navýšit vedení VfL. Jenže přestřelil a utkání až do závěru pěkně zamotal.

Naštěstí pro Riemanna vystřídala jeho kuriozitu jiná výjimečná událost. Při závěrečném rohovém kopu Hoffenheimu se totiž míč příhodně dostal k domácímu Miloši Pantovićovi, jenž vyslyšel volání střídačky a z vlastní poloviny poslal balón do v tu dobu odkryté brány. Za rekordem Moritze Stoppelkampa sice pár metrů zaostal, i tak však radost VfL neznala mezí.

Holtmannovo sólo, Riemannovy kousky na obou koncích hřiště, Pantovićův gól přes půl hrací plochy, Bochum zkrátka přitahuje jedinečné momenty. To vše přivádí celé město do varu, který nováček k přežití vyžaduje. Pak už moc nechybí k tomu, aby získal sympatie také za hranicemi obvyklého teritoria. Současnému VfL prostě sestup nechcete přát, i kdybyste s klubem měli pramálo společného.

Navzdory 11leté výluce totiž Bochum zapadla do Bundesligy tak, jako by ji nikdy neopustila. Opět si můžete dát vyhlášený rúrský currywurst v neméně vyhlášeném Bratwurstshausu. Pak dorazíte na Ruhrstadion a máte-li štěstí, postavíte se do kotle za bránu na Ostkurve. Zde si před úvodním hvizdem zazpíváte píseň populárního Herberta Grönemeyera a už se snadno necháte pohltit atmosférou.

Grönemeyer ve své skladbě Bochum, jež se stala neoficiální hymnou města i samotného VfL, vykresluje (pochopitelně láskyplně) své rodiště jako zahalené prachem, přes jehož nánosy nemají sluneční paprsky šanci. Dnes už lze na slunce v Bochumi snáze narazit. A to i díky VfL, jež do města kdesi na západě země vrací nevšední, avšak zároveň pevně zakořeněnou fotbalovou radost.