Ozvěny z Bundesligy: Starý Dortmund chyběl. Teď zase chceme nový

Ofenzivní doktrína, bleskový přechod do útoku, ale také zmatky v zadních řadách a laciné ztráty bodů. Tak nějak si Dortmund z posledních let pamatujeme. Letos je ovšem Borussia k nepoznání. Na hřišti to často skřípe, přesto družina kouče Marca Roseho dokáže protivníky většinou udolat. Proti Bayernu se však k překvapení všech ukázali staří "Schwarzgelben”... abychom rychle uznali, že revize přístupu v aktuálním ročníku vlastně není ke škodě.

Jürgen Klopp, Thomas Tuchel, Peter Bosz (byť jen krátce), Lucien Favre... ti všichni bez námitek postupovali v souladu s klubovým vyznáním "vpředu byznys, vzadu (neřízená) párty”. Díky tomu neměl Dortmund problém s náborem fanoušků, ti však poté zpravidla trnuli při pohledu na děravou obranu. Rose by na práci svých předchůdců možná i rád navázal, alespoň tedy v "byznysové” stránce. Jenže zatím moc neví, jak na to. A tak se žluto-černí na trávníku hledají, ve výsledku ale sbírají bundesligové body téměř s železnou pravidelností.

Což o to, Roseho "antidortmund” alespoň nemusí řešit pozici trenéra, jak tomu bylo kvůli výsledkové krizi přesně před rokem. Tehdy Favre marně hledal stabilitu téměř všude, kdežto Rose má alespoň tu výsledkovou. V žluto-černých šlépějích tak letos kupodivu nekráčí Borussia, nýbrž "Roten Bullen”. Jesse Marsch skutečně přetvořil Lipsko v jakési východoněmecké Schwarzgelben. Nezaujatý divák si utkání RB rád zapne a zejména Christopheru Nkunkuovi několikrát zatleská, Vlastní příznivce nicméně po většinu času frustruje. A trpělivost už došla také ředitelovi klubu Oliveru Mintzlaffovi. Ten Marsche dlouho hájil, nyní jej ale k úlevě mnohých nekompromisně vyhodil.

Často neřízený chaos je k nalezení též v Leverkusenu. V tuto chvíli ale panuje v BayAreně spíš spokojenost. Díky "kečupovému” střelci Patriku Schickovi, nástupci Kaie Havertze Florianu Wirtzovi a konečně srovnanému Moussovi Diabymu se Bayer (podobně jako autor Ozvěn, jenž poslední týdny zahálel kvůli časové indispozici) probudil a důrazně doráží na vedoucí tandem. Zejména nadále nevyrovnaný Dortmund by se měl klepat.

---

Na jednu stranu by fanda Borussie neměl být z výsledku víkendového šlágru až tak zklamaný. Z již výše zmíněných důvodů šlo zkrátka čekat, že skutečně kvalitní protivník si s mátožným družstvem poradí. Schwarzgelben ostatně dost razantně nastavila zrcadlo klání v Lize mistrů, jež ukázala, že Roseho Borussia prostě není vyladěným strojem. S Kölnem či Mainzem si ještě poradit dokáže, s Ajaxem, Sportingem nebo Bayernem už moc ne.

Jenže... tohle nebyl úplně letošní Dortmund. Vlčí vstup do utkání okořeněný vedoucí brankou vyvolal vzpomínky na sezony předešlé. Ke své smůle se však Borussen vrátili do minulosti také v dalších aspektech. Všechny tři inkasované góly lze totiž bez nadsázky označit za naprosto hloupé. Kalich hořkosti při nich do dna vypil Mats Hummels, jenž posledních pár týdnů dává vzpomenout na konec svého angažmá právě v Mnichově, kdy především v druhé polovině roku 2018 hrál jako nezkušený prvoligový stoper.

Ba ne, sobotní porážka se od těch z Champions League zásadně lišila. Schwarzgelben tentokrát cítili šanci. Zvlášť při pohledu na improvizované složení středu pole Bayernu. V něm se sice nakonec objevil Leon Goretzka, ten ale na hřišti bez svého věrného parťáka Joshuy Kimmicha působil jako tělo bez duše. Když navíc po hodině hry střídal, šlo z jeho výrazu ve tváři vyčíst, že bolest v kyčli ještě úplně neodezněla.

Odpovědnost v záloze tak ležela na Corentinu Tolissovi, který se nelehké úlohy zhostil překvapivě obstojně. Francouz dělal vše pro to, aby absence Kimmicha nebyla znát. Vypomáhal stoperům s rozehrávkou, aktivně se pohyboval po celé šíři hřiště a verbálně i nonverbálně diktoval své spoluhráče. Středu Bavorů navíc směrem dozadu vypomáhal též Thomas Müller, takže ve výsledku se hostům skutečně podařilo Kimmichovu nepřítomnost minimalizovat.

Bayern tak Dortmundu dovolil vytoužený návrat do minulosti jen částečně. "Roten” sice zprvu měli potíže s dírou mezi obrannou a záložní linií (viz úvodní zásah, při němž Tolisso zaváhal), po vyrovnání na 1:1 se nicméně uklidnili a po zbytek poločasu udávali tempo hry právě oni. To Borussia měla ve středu pole větší potíže. V rozestavení 4-4-2 se na krajní pozice postavili Julian Brandt s Judem Bellinghamem, ovšem centrum s Mahmoudem Dahoudem a Emrem Canem rozhodně nevypadalo pevně. Zvlášť Dahoud se několikrát nechal vylákat dopředu, načež za sebou nebezpečně nechával fůru prostoru, kterou osamocený Can jen horko těžko obhospodařoval.

Kvůli zvolené formaci však Borussia ztrácela také vepředu. Presink domácích končil na půli cesty a bez většího účinku, neboť Bayern se zpravidla dokázal ze svízelné situace prokombinovat dál. Útočná podpora pak narážela na přirozené tendence Brandta s Bellinghamem stahovat se doprostřed hřiště, kde již ale operovali Marco Reus i Erling Håland. Schwarzgelben tak téměř vůbec nevyužívali křídelní prostory (velká škoda absence Thorgana Hazarda). Ještě jakž takž fungovala souhra na pravé straně s Thomasem Meunierem, druhý z beků Raphaël Guerreiro ovšem zůstal daleko za útočnými očekáváními.

"Oldschoolový” Dortmund byl znovu k vidění až po změně stran... alespoň na 20 minut, než se do té doby strhující duel vinou několika přerušení rozkouskoval a již nenabral takové obrátky jako v první hodině hry. A samozřejmě se všemi neduhy, které takovou Borussii provází. Hummels sice nakazil Upamecana, jenž svou liknavostí daroval Schwarzgelben vyrovnání, pak ale sám zkušený stoper domácích vzal otěže utkání do vlastních rukou a darem v podobě penalty zkompletoval nešťastný hattrick zaviněných branek.

A teď babo raď. Jaký Dortmund tedy chceme? Samozřejmě to nejlepší z "obou světů”. Je však Rose něčeho takového schopný? Proti Bayernu uklohnil mišmaš, který způsobil jen rozčarování. v Porúří je rozhodně dál na čem pracovat.

Proč Zwayer pořád píská Bundesligu?

Bohužel to nebyly výkony obou mužstev, co zaplnilo titulky periodik Bild či Kicker. Už v průběhu zápasu byla na domácí straně znát frustrace ze soudcování rozhodčího Felixe Zwayera, který dokonce poslal Roseho na tribunu. Naplno si pak hráči Schwarzgelben ulevili po konečném hvizdu skrze média.

Aby bylo jasno, Roseho chování mělo daleko k únosnosti. Z toho, co bylo možné skrze obrazovky vidět, šlo snadno usoudit, že kouč Borussie jako smyslů zbavený vyslal na adresu Zwayera několik pejorativ. V tu chvíli se nelze arbitrovi moc divit, že Roseho vykázal z lavičky. Snad ani Klopp ve svých výlevech nepůsobil tak hrůzostrašně jako současný lodivod žluto-černých.

Pojďme se však do Roseho a hráčů domácích pokusit vcítit. Schwarzgelben namíchli především dvě situace za stavu 2:2. V té první padl k zemi v pokutovém území Bayernu po kontaktu s Lucasem Hernándezem útočící Reus. Tehdy ještě Zwayer do píšťalky nefoukl a ani se nevydal situaci zkonzultovat k videu. Podruhé už sudí videozáznam zhlédl a usoudil, že Hummels zahrál ve vlastní šestnáctce rukou. Z nařízené penalty pak rozhodl o vítězství Bavorů Robert Lewandowski.

Pomiňme nyní druhou situaci, u ní zřejmě i fandové Borussie museli uznat, že Hummels svůj den blbec zkrátka korunoval prohřeškem proti pravidlům. Proč ovšem Zwayer neodpískal pokutový kop po střetu Reuse s Hernándezem, když zadák Bayernu podle opakovaných záznamů poslal k protivníka k zemi? Možné vysvětlení Zwayerovy decize nabízí pravděpodobný ofsajd Hålanda těsně před vnikem Reuse do šestnáctky. Žádný vyloženě prokazatelný záběr sice diváci neobdrželi, avšak jeden takový přece jen odhalil, že se pata norského ostrostřelce zřejmě zatoulala za defenzivní linii.

Nad postavením mimo hru nicméně Zwayer vůbec neuvažoval, jak řekl v interview po utkání. Souboj Hernándeze s Reusem zkrátka podle jeho mínění proběhl v souladu s pravidly a za svým rozhodnutím si stál. Naopak v případě Hummelsovy ruky potřeboval podle svých slov jinou perspektivu, s jejíž pomocí situaci rozsoudil. Proto se k videu odebral až v 75. minutě a nikoliv už při pádu Reuse.

Hráči Dortmundu však s verdiktem Zwayera rozhodně nesouhlasili. Håland sice potvrdil, že jim rozhodčí nepotřebnost videa v případě souboje Hernández vs. Reus objasnil, podle Nora ale bylo takové vyřízení situace jen arogantní. Vůbec nejdál zašel Bellingham, který připomněl 16 let starou kauzu ovlivňování zápasů, v níž byl Zwayer rovněž namočen. Zlost domácích chápal také někdejší bundesligový sudí Manuel Gräfe, jenž se podobně jako Bellingham nebál zpochybnit Zwayerovu kompetenci. Ostré vyjádření obou mužů vyvolalo rozruch a pobouřilo především funkcionáře fotbalové asociace (DFB), kteří se jejich slovy zabývají. Generální ředitel BVB Hans-Joachim Watzke i sportovní ředitel Borussie Michael Zorc se přitom za Bellinghama jasně postavili. Můžeme očekávat výživný průběh celé kauzy.

Lze silně pochybovat o tom, že arbitr rozhodl v případě souboje Hernándeze s Reusem správně. V Dortmundu se však vlastně ani moc nepídí po tom, proč Zwayer neodpískal ve prospěch BVB penaltu. Mnohem víc udivuje, proč byl vlastně právě on pro největší zápas Bundesligy delegován. A proč vlastně pořád řídí bundesligové zápasy.

Zwayer totiž za sebou jako těžkou kouli táhne již zmíněnou nechvalně známou kauzu z roku 2005, do níž se zapletl jako asistent sudího Roberta Hoyzera. Tehdy mladý arbitr přijal od Hoyzera úplatek ve výši 300 eur, za což dostal šestiměsíční zákaz výkonu činnosti rozhodčího (Hoyzer si po vyšetření kauzy už nikdy nezapískal, navíc strávil téměř dva a půl roku ve vězení). O trestu se německá veřejnost dozvěděla až před několika lety díky práci redaktorů z týdeníku Die Zeit.

I bez ohledu na korupční skandál se mnoha fanouškům Bundesligy Zwayerův metr nelíbí. Mnohem raději by sledovali soudcování již zmíněného Gräfeho. Ten se těšil značné oblibě i mezi hráči, po uplynulém ročníku ovšem musel skončit z důvodu překročení věkového limitu 48 let. Což je vzhledem k debatě o minulosti Zwayera poměrně úsměvná okolnost.

Bellinghamův výlev emocí v afektu i Gräfeho dodatek tak otevřely ránu, kterou se DFB snaží skrývat. Očividně neúspěšně. A očividně pořád způsobuje bolest všem okolo.