Představení účastníků Eura 2020 - Portugalsko

Role obhájců titulu. Výhoda nebo spíše prokletí? Výhoda asi těžko, speciálně v případě Portugalců, kteří se ke svému premiérovému triumfu slavně "proremizovali”, což se věru těžko napodobuje. Prokletí už možná ano; však v celé historii evropských šampionátů dosud obhájili jenom Španělé roku 2012 se svou dynastií. Ovšem nedá se o menší dynastii hovořit i zde?

Když k výše uvedené statistice připočtete světové šampionáty, přidá se s úspěšnou obhajobou akorát Pelého Brazílie (1958-62) a předválečná Itálie (1934-38), což vzhledem k delší historii turnaje jako takového vyjde v podstatě nastejno. Zatímco Francouzi se teď mohou stát už čtvrtým týmem, který od 70. let udělá trofeje na dvou po sobě jdoucích velkých akcích, obhajoba v rámci jednoho turnaje je raritou. Udržet výkonnost po čtyři roky je holt složité.

Ovšem ne nemožné, a existuje solidní argument pro to, že Portugalci jsou letos ještě silnější než před čtyřmi roky, kdy je na zlato netipoval ani ten největší optimista. Ronaldo je sice o tři roky starší, ale pořád na Euro jede jako král střelců Serie A s druhým nejlepším průměrem gólů na zápas. Tentokrát je navíc doplněn ne jen jednou, ale rovnou dvěma novými superstar Premier League v Brunovi Fernandesovi a oficiálním hráči sezóny Rúbenu Diasovi.

To zní vpravdě senzačně, až neporazitelně, ale na druhou stranu se nabízí paralela s Francií roku 2004: tehdy se taky zdálo, že les Bleus jaksepatří "dorostli” mnozí zlatí medailisté zpřed čtyř let, když Henry, Trézéguet, Vieira na turnaj zajížděli na úplném vrcholu sil, a dopadlo to senzačním koncem ve čtvrtfinále. Stejně tak se nabízí otázka, zda Nizozemci neměli perfektní možnost obhájit roku 1992, kdy Ajax vyhrál Pohár UEFA a Koeman s Barcelonou Ligu mistrů. Tehdy to sice nedopadlo katastrofou, ale stejně tak ani účastí ve finále.

Útěchou může být Portugalcům alespoň to, že Sověti roku 1964 nebo SRN roku 1976 svá neúspěšná tažení za dalším zlatem završili teprve ve finále. Právě tam ostatně Portugalsko pasujeme i my svým redakčním tipem, v pikantní repríze minulého finále i duelu z letošní skupiny...


Taky jste byli překvapení, když si Sporting zajistil titul a ukázalo se, že tak učinil po bezmála dvou dekádách? Jasně, nadvláda Benfiky a Porta, to nikomu neuniklo, ale přesto... 19 let... to znamená, že se současný člen kádru seniorské reprezentace Nuno Mendes narodil zhruba měsíc a půl poté, co jeho zlatí předchůdci zdvihli nad hlavu druhý mistrovský pohár za tři roky.

Za tu dobu se leccos změnilo; Sporting tehdy neuvěřitelnými 42 góly táhl Mário Jardel, zatímco letos korunu krále střelců vyhrál Pedro Gonçalves s "pouhými” 23 zásahy. Jardel tenkrát s Brazílií na šampionát nejel, kdežto "Pote” se nyní do portugalského výběru vešel.

Triumf Sportingu je o to pozoruhodnější, že známá lisabonská značka ukončila svůj předlouhý půst zrovna v sezoně, která přímo následovala jejich nejhorší umístění za sedm let. Loni na podzim muselo SCP kvůli horšímu vzájemnému zápasu s Bragou potupně do předkola Evropské ligy, aby teď svůj minulý přísun bodů vylepšilo o závratných pětadvacet.

A jak že se to tedy Leões povedlo? Zaprvé, Sporting tentokrát neprotočil čtyři trenéry a nepřiváděl vyhaslé hráče typu Jesé nebo Bolasie. To byl základ úspěchu, stejně jako Amorimových 10 kol před koncem minulého ročníku, kdy mohl řádně otestovat své neotřelé 3-4-3 a vyhodnotit, kteří hráči mu do něj pasují a kteří naopak budou v létě postradatelní. To se projevilo i na letních nákupech: v oficiálním týmu sezony zakotvila šestice zástupců Sportingu, přičemž polovina z nich do klubu dorazila před sezonou (brankář Adán, střelec Pote a křídelní bek Porro). Serveru SofaScore se do týmu roku na základě průběžného známkování vešel také Feddal, nový parťák fantastického kapitána Coatese na stoperu.

Zadruhé, trenér Rúben Amorim činil, jak slíbil už na onom "dojížděcím” konci sezony 2019/20, a udělal z vyhlášené akademie Alcochete centrální faktor nutné přestavby kádru. Odchovanci jako Nuno Mendes, Gonçalo Inácio, Daniel Bragança, Jovane Cabral a Tiago Tomás se za uplynulou sezonu rozvinuli k nepoznání, přičemž první jmenovaný byl dost možná rovnou nejlepším levým bekem v zemi. Veškerá tahle nezkušenost se zároveň nikterak nepodepsala na dohrávání zápasů; Sporting neskutečných 12 utkání získal na svou stranu rozdílem jediné branky, v čemž mu výrazně pomohla tuhá defenzíva a pouhých 15 inkasovaných branek. Dle xG se od SCP očekávalo 24 obdržených gólů, od druhého Porta 31. Hned 20 bodů (!) navíc mentálně silný mančaft vydoloval až v posledních 10 minutách duelů.

Na opačném konci tabulky CD Nacional potvrdil svou rostoucí pověst jo-jo klubu a sestoupil už potřetí za pět let. Baráž o setrvání v nejvyšší soutěži dále neustálo Rio Ave (prohry 0:3 a 0:2), takže senzačně sestoupilo po děleném nejlepším umístění v dějinách klubu (5. místo). Tradičně nad očekávání hrající celek se tentokrát vůbec nedokázal popasovat s každoročním odlivem posil, když odchody Taremiho (Porto) a Nuna Santose (Sporting) kompletně paralyzovaly jeho útok. Rio Ave nastřílelo nejméně gólů v lize (25) a sestoupilo hlavně proto.

Se Sportingem je nakonec svázán i zajímavý příběh "Mendesovy hračky” z ospalého města na severu Portugalska. Na podzim 2019 bylo FC Famalicão naprostým zjevením, a když poprvé v historii zvítězilo na půdě lisabonských Leões, zadělalo tenkrát na další trenérskou rošádu. Samo přitom po sedmi kolech v roli nováčka v elitní společnosti zůstávalo jako jediné v lize neporažené a ještě na začátku prosince sedělo v Top 3 ligy se suverénně nejmladším kádrem v soutěži (v průměru 23,56 let). FC Famalicão přitom nevzešlo úplně odnikud, mělo už za sebou nějakou prvoligovou historii, ta však byla notně odlišná od té čerstvé. Nyní rázem poprvé v klubové historii vyhrálo čtyřikrát v řadě a na pět výher potřebovalo pouhých šest kol. Jejich předešlým nejkratším čekáním na stejný počet vítězství bylo kol patnáct.

FC Famalicão nakonec na poháry o bod nedosáhlo a letos už končilo pouze v klidném středu tabulky, ale přesto je dobrým příkladem toho, jak lze rychle vybudovat konkurenceschopný klub. Velký podíl na tom samozřejmě mají bohatí muži s obřím vlivem (kromě superagenta Jorgeho Mendese také minoritní vlastník Atlétika Idan Ofer), nicméně ve Vila Nova de Famalicão se opírají i o silnou fanouškovskou základnu (veškeré permanentky vyprodali už před šokujícím startem) a podporu vášnivého starosty Paula Cunhy. Klub navíc již v březnu 2019 vyhlásil poněkud progresivní plány na založení ne jednoho, ale rovnou dvou ženských týmů.





Co začal Luis Figo, to před pěti lety dokončil Cristiano Ronaldo. Současná portugalská modla navíc symbolicky jedním šmahem stanula v čele kontinentu nejen coby součást kolektivu, ale i jako nejlepší střelec historie evropských šampionátů. Pokud se CR7 trefí i letos — a že zatím na žádném Euru střelecky nemlčel, ba je dokonce vůbec jediným střelcem na čtyřech různých edicích — osamostatní se zároveň od Michela Platiniho, který si při stanovení původního maxima vystačil s pouhými pěti zápasy (díky dvěma hattrickům ve skupině ME 1984).

Pozoruhodné je, že ačkoliv Portugalsko platí za jediný tým v dějinách ME, který při každé své účasti dokázal postoupit ze skupiny... těch účastí zároveň bylo jednom sedm. Teď se bude hrát 16. ročník Eura, takže Portugalci nějakou záhadou scházeli přesně na polovině z nich.

Takhle, už jsme si letos představili několik týmů, kterým se historicky lépe daří (kvalifikovat) na světové šampionáty, ale Portugalsko přeci jen vyčnívá jako naprostý unikát. Eusébio, Coluna a spol. sice roku 1966 učarovali Albionu a dokráčeli si za bronzem, svým nejlepším úspěchem v dějinách MS, ovšem záhy vyhráli dva ze šesti kvalifikačních zápasů a na Euro vůbec nejeli. Což ani nezarazilo; na ME se konečně podívali až o necelé dvě dekády později.

Za tuhle zvláštní statistiku samozřejmě do velké míry může i neúprosný kvalifikační formát. Tenkrát na podzim 1966 se začala hrát skupina o čtyřech týmech, z nichž jeden nejlepší vždy postoupil do "čtvrtfinále”, které stále de facto nebylo závěrečným turnajem. Tam po celou Eusébiovu éru vystupovali až ti čtyři úplně nejlepší. Jenže zde přichází háček — Černá perla Mosambiku celkem absolvovala tři neúspěšné kvalifikační cykly o Euro, a pokaždé se vysněné účasti vzdávala hned v prvním kole, navíc dvakrát ve prospěch Bulharska!

V kvalifikaci na mistrovství světa to nebylo o moc lepší; coby obhájci bronzu dokonce na cestě za obhajobou skončili poslední ve skupině se čtyřmi body ze dvanácti možných. V sedmdesátých letech, bez Eusébia (či s ním na ústupu), z toho dokonce nebyl ani turnaj.

Situace se začala měnit k nepoznání v letech 1989 a 1991, kdy dvě různé portugalské party opanovaly dva po sobě jdoucí juniorské světové šampionáty. Z té první vzešli především Paulo Sousa, pozdější kapitán dospělé výpravy na MS 2002 Fernando Couto či teprve 17letý João Pinto; tu druhou už samozřejmě táhl legendární Luís Figo za zdatného přizvukování neméně nadaného Ruie Costy, neméně ikonického Abela Xaviera, užitečného křídelníka dvou seniorských týmů Nuna Capucha či pozdějšího kapitána vítězů Ligy mistrů Jorgeho Costy.

Semifinále Eura 2000 bylo prvním větším úspěchem kombinace obou těchto generací, pak se přidal vyjukaný Ronaldo a bylo z toho hned finále domácího Eura, které skončilo devastující prohrou s Řeckem. Jen to MS 2002 se vůbec, ale vůbec nepovedlo; jinak Portugalci na zbylých devíti turnajích od nástupu Figových souputníků vždy udělali vyřazovací fázi. Před pěti lety se pro změnu oni ocitli v roli těch, kdo soupeři brali sen o triumfu na domácí půdě.


Pokud minulý kvalifikační cyklus byl předobrazem účinkování Portugalska na samotném turnaji, tentokrát se máme na co těšit. Před šesti lety se A Seleção na šampionát doslova probránilo, když v osmi zápasech nasázelo pouhých 11 branek. Tentokrát pod vedením stejného kouče, ve stejném počtu zápasů, svůj příděl gólů přesně zdvojnásobilo, zatímco jeho defenzivní výkaz zůstal prakticky totožný (minule pět inkasovaných branek proti šesti).

Pravda, částečně za to mohla od pohledu méně vyrovnaná skupina se dvěma dobrými celky a dvěma špatnými, a z pohledu Portugalců zároveň trochu utrpěly i výsledky (z jedné ztráty byly rázem tři), ale když si vezmete, že Santosovi svěřenci také tento poslední cyklus vykopli povědomou bezbrankovou remízou s Ukrajinou (a na Lucembursku si "nahonili” jen pět zářezů), jednalo se pořád o velmi příjemnou změnu. Navíc nesmíme zapomínat, že Portugalci tuto kvalifikaci kombinovali se závěrečnými boji v inaugurální a nakonec zlaté Lize národů.

Klíčový byl pro Portugalce zejména zápas v Srbsku, které vyplenili čtyřmi góly. Na Ukrajině později sice opět povolili a pustili si své konkurenty v boji o druhé místo zase k tělu (na rozdíl jednoho bodu), ovšem ve zbylých dvou kláních už zase neměli problém s Litvou a Lucemburskem, takže Srbové přeci jen dle očekávání ostrouhali. Cristiano Ronaldo si cestou na své páté Euro připsal parádních 11 zápisů do střelecké tabulky, ovšem ani tentokrát si korunu pro kvalifikačního krále střelců neodnesl. Minule si ji pro sebe s náskokem jednoho gólu uzmul Lewandowski, tentokrát to byl o týž chloupek Kane. Ze všech možných prvenství je tohle možná tím nejmalichernějším, ale přesto je zajímavé, že se mu dosud vyhýbá.

(td)




Je to asi jediný muž na zemi, který má titul mistra Evropy a zároveň titul elektroinženýra. Fernando Santos svým vzhledem připomíná spíš řeckého filosofa, a tak nikoho nepřekvapí, že víc než dekádu strávil různými angažmá právě v Řecku. Nenechte se ale mýlit, Santos je rodák z Lisabonu a Portugalec skrz na skrz.

Když se většiny trenérů zeptáte, jestli jim při reprezentační práci něco chybí, je to určitě každodenní práce s hráči. Santos byl ale pro národní týmy zrozený. Ne snad že by na denní bázi se svěřenci neuměl pracovat - spíš narážím na to, že je skutečným turnajovým specialistou.

Zatímco na klubové scéně příliš trofejí nenasbíral a jeho největším úspěchem zůstává ojedinělý portugalský titul s Portem, za své činy v obou reprezentacích si získal velké uznání.

Na Euru 2012 s podceňovaným Řeckem postoupil do čtvrtfinále, kde hodinu vzdoroval i Německu, než prohrál pro Řeky netypickým výsledkem 2:4. Přes Japonsko a Pobřeží slonoviny (i s Didierem Drogbou) opět postoupil ze skupiny, což se Galanolefki podařilo úplně poprvé v dějinách.

Už před turnajem však bylo jasné, že ve svém druhém řeckém domově nevydrží - a co čert nechtěl, Portugalci na témže šampionátu naprosto vyhořeli a Paulo Bento se musel klidit z cesty. A jak se později ukázalo, bafuňáři A Selecçãa udělali nejlepší rozhodnutí ve svých životech. Santos tým před Eurem 2016 nejenže takticky zabalil do použitelného formátu, on se velmi konzervativním (někdo by řekl až řeckým) způsobem proremizoval k postupu ze skupiny a nakonec až ke zlatým medailím.




Kdyby Cristiano Ronaldo na výročních cenách Eurofotbalu získal jen cenu osobnosti portugalského týmu, asi by na galavečer nepřijel. Jenže to, že mu pod rukama roste nový lídr - a reprezentační tým už na něm tudíž není tolik závislý - je zcela nepochybné. Bruno Fernandes během posledního roku a půl v elitní soutěži vyzrál a má vše, co portugalský tahoun potřebuje. Výbornou střeleckou potenci, schopnost tvořit hru, hulákat na své spoluhráče taktické pokyny, no a v neposlední řadě taky proměňovat penalty.

Mimochodem, právě pokutové kopy jsou v posledních dnech velkým tématem i pro tvůrce sociálně-síťových memů. Všichni totiž moc dobře ví o touze obou borců navyšovat svoje střelecké statistiky z puntíku. Proto je terčem různých vtípků, co se asi může stát, až na Euru budou oba na hrací ploše a Portugalsko bude kopat penaltu. Možná tohle. Nebo snad tohle?

Bruno je atypický příklad portugalského fotbalisty. Počátky své profesionální kariéry totiž nespojil s Benficou, Portem nebo Sportingem - do třetího jmenovaného celku přestoupil až poté, co nasbíral mraky zkušeností v Itálii. A tam se z něj záhy stal kapitán a kanonýr. Jako jeden z nejlépe střílejících záložníků fotbalové historie se ostatně proslavil i po transferu do Manchesteru United.

Vezmeme to od konce na začátek, a totiž přímou linkou s nedávno skončeným ročníkem. V něm totiž Bruno Fernandes nasázel ve všech soutěžích 28 gólů, čímž překonal rekord Franka Lamparda z ročníku 2009/10. To však byla jen třešnička na nesmírně košatém dortu.

Už loni v zimě totiž bylo jasné, že tenhle hubený chlapík nebude u Rudých ďáblů do počtu. Nudný a ztrápený tým od prvního zápasu dokonale proměnil, téměř každý duel (jak před koronapauzou, tak po ní) byl na hřišti nejvíc vidět a za pouhou polovinu sezóny si vysloužil cenu pro nejlepšího hráče Red Devils.

To pak nepřekvapivě zopakoval i v této již kompletní sezóně. Na podzim neměl konkurenci v celé Premier League, kraloval střelecky i při tvorbě hry a pro United byl naprosto nepostradatelný. Na jaře se jeho forma postupně zhoršovala, ale třeba monstrózní výkon v semifinále Evropské ligy proti AS Řím (2+2) nebo další dvougólové představení v nedávné přípravě Portugalska s Izraelem dávají tušit, že by to na Euru snad nemuselo být tak hrozné.

Fernando Santos využívá Bruna jako desítku pod ofenzivním trojzubcem (případně dvojicí). Může tam využít svoji schopnost vidět skulinky mezi obránci soupeře a po zemi i vzduchem hledat spoluhráče ve vápně. Šestadvacetiletý Portugalec se však vyzná i v hloubi pole, odkud řídí hru a rozdává dlouhé pasy (především, když na hřišti není Moutinho). No a o jeho schopnosti nacházet si v šestnáctce prostory naopak sám a nemilosrdně zakončovat už jsme toho napsali až až. Jednoznačně klíčová postava národního týmu A Selecção.




Bůhví co by se stalo, kdyby Neapol nezpackala poslední zápas sezóny, a Juventus tak skutečně skončil v Serii A na pátém místě. Já si teda Cristiana Ronalda v utkání Evropské ligy proti Jablonci moc představit neumím. Troufnu si tvrdit, že by to neskousnul ani sám hráč a možná bychom se dočkali dalšího velkého přesunu. Namísto toho si jej fanoušci Staré dámy mohou "užívat” i nadále.

Proč ty uvozovky? No, ne jeden příznivec Juventusu má dojem, že přes všechny Ronaldovy přednosti a skutečnost, že i nadále platí za absolutní světovou špičku, Cristianova přítomnost týmu zas až tak neprospívá. Raději by v základní sestavě vídali někoho týmovějšího, kdo na sebe netouží strhnout všechnu pozornost. Jenže takové spekulace můžou být fotbalové legendě volné.

I v šestatřiceti letech je obrovskou hvězdou Portugalska i celého Eura. Už sice není tak pohyblivý jako dřív, nahrazuje to však neochvějnou jistotou v zakončení, silovějším pojetím hry a téměř nadpozemským výskokem. Ronaldo se už pár roků zpátky proměnil ve stroj na góly a ani s pokročilým věkem nepolevuje. I letos ostatní nasázel ve všech soutěžích 36 branek.

Možná vůbec největším přínosem Ronalda pro nároďák je jeho neschopnost přijmout porážku. Můžete si být jistí, že jakmile vedle vás nastoupí tenhle borec, nedovolíte si vypustit žádný souboj, protože jeho následná nenávist, že právě vaše zaváhání ho připravilo o další úspěch do sbírky, by vám nedala spát. Možná proto jej považujeme už spíš za osobnost než tahouna ryze herního ražení.

A protože je mašina jménem CR7 poháněná ješitností, představme si několik rekordů, které na Euru 2020 může překonat/prodloužit. Už nyní je Ronaldo majitelem největšího počtu zápasů v historii evropských šampionátů (21), skóroval v největším množství utkání (7), i turnajů (4 - 2004, 2008, 2012, 2016). O největší počet branek na Eurech se dělí s Platinim (9), zatímco na absolutní piedestal reprezentačních branek (Ali Daei - 109) mu stále pět kousků schází.

A nakonec ještě společně zadoufejme, že tentokrát Cristiano Ronaldo vydrží zdravotně pohromadě celý turnaj - nebo alespoň do té doby, než na něm Portugalci přestanou účinkovat. Letos by to totiž už šestašedesátiletý Fernando Santos taky nemusel přežít.

(mu)




Je sice dost možné, ba pravděpodobné, že pokud Guerreirovi vydrží jeho notoricky chatrné zdraví, na celém turnaji (a kór v této složité skupině) si nekopne ani na minutu. Ale i tak si Nuno Mendes, dle vedení Primeiry Ligy nejlepší levý bek sezony, naši pozornost beze zbytku zaslouží. Pokud ostatně před pěti lety A Seleção darovalo Euru jeho nejmladšího střelce (turnaje i historie), proč by mu tentokrát nemohlo věnovat jeho nejmladšího levého beka?

Koneckonců, už jen to, že se tu teď o možnosti Mendesova vytlačení tradiční první volby vůbec bavíme, je samo o sobě stěží uvěřitelné. Guerreiro je přece známým Santosovým oblíbencem, zatímco 18letý Nuno Mendes původně ani neměl v tomto ročníku pravidelně nastupovat za svůj klub. Na jeho startu se totiž krčil za Marcosem Acuñou, jedné z hlavních hvězd kádru, a cestičku do základu mu umetla až 11milionová nabídka Sevilly z poloviny září.

Od té doby se už Mendes za sebe nemusel jakkoliv ohlížet a brzy si vybojoval vylepšený kontrakt do roku 2025 s astronomickou 70milionovou klauzulí. V Amorimově systému 3-4-3 na levém wingbacku rostl zápas od zápasu, a přestože sezonu završil se dvěma body, do několika dalších gólových akcí byl zapojen v jejich prvopočátku. Výbušný mladík posbíral vrchem dvě "hokejové” druhé asistence a jednu třetí, čili se vcelku podílel na pěti gólech.

Především ale Mendese zrazovali spoluhráči — podle metriky xA (očekávaných asistencí) jich měl letos v Primeiře Lize posbírat 3,6; ve skutečnosti si připsal všehovšudy jednu jedinou. Celkem pro spoluhráče vytvořil 27 palebných pozic, když umí odcentrovat i dobře načasovat přihrávku středem pole rozběhnutému ofenzivnímu záložníkovi či podbíhajícímu křídlu.

Sám Fernando Santos v rámci přípravy dostal na své dva rivaly na postup levého beka otázku takříkajíc "na tělo”, a přiznal, že je to "ten dobrý typ dilematu”. Následně Mendese nasadil do generálky s Izraelem a ten se svým parádním výkonem přihlásil o základ ještě hlasitěji. I přes svůj průměrný vzrůst Mendes vyniká svou "pavoučí” schopností zlehka vypíchávat balony, má skutečně jemný cit pro balon a dovede se agresivně vecpat do pokutového území.

(td)




Pro ty, kteří reprezentační fotbal sledují převážně na velkých mezinárodních akcích, je v první řadě potřeba objasnit, že i takový trenérský geront a svým způsobem i konzerva, jakým je Fernando Santos, dokázal velmi obratně zareagovat na měnící se kostru týmu a hýbnout s rozestavením. Byť se k němu občas v různých částech zápasů vrací, Portugalsko už nějaký ten pátek nelpí na dokola omílaném 4-4-2 s Ronaldem a dalším zpravidla neútočníkem v čele.

Stalo se totiž to, že do "produktivního věku” dorostla řada dalších osobností a najednou bylo nutné hnout se záložní řadou. Vlastně stačí zmínit jedno jméno a tím je Bruno Fernandes. Před rokem a půl tenhle subtilní záložník přestoupil do Manchesteru United a šmahem okouzlil celou Anglii. Tu Anglii, která je k hráčům cizí národnosti o tolik kritičtější než k domácím (renomovaná média nevyjímaje).

A tak se najednou celá reprezentace netočí už jen kolem Cristiana Ronalda, byť má kapitán mužstva stále na hřišti (a asi i mimo něj) největší slovo. Najednou má však k ruce personu, která jej v budoucnu může do značné míry nahradit.

No a co se teda změnilo? Zrození dominantního kreativního středopolaře přimělo Santose vytvořit flexibilnější systém 4-3-3. I tentokrát však velezkušený kouč sahá k netradičním motivům tradičního rozestavení. Na tahová hbitá křídla přilepená k lajně a s hlavní doménou v centrech můžete zapomenout. V Portugalsku se toho skrývá o moc víc.

Začněme ale odzadu. Asi by bylo naivní očekávat, že Rui Patrício přijde o místo jedničky v brance. Má za sebou sice nejméně povedenou sezónu od příchodu do Wolverhamptonu, ale trenér Santos na něj stále spoléhá. Krýt záda mu bude především dlouholetý gólman Lyonu Anthony Lopes.

Když jsme u Anglie hovořili o pozici pravého obránce, Portugalci mají tenhle post taky mimořádně přeplněný. Kdyby byl v dokonalé kondici a formě, velmi pravdědpodobně by na Euro jel Ricardo Pereira. Zadáka Leicesteru však stále brzdí dlouhé zranění. Vpravo se tak o hlavní roli rvou "jen” João Cancelo a Nelson Semedo. První jmenovaný má za sebou fantastický ročník v Manchesteru City, byť Guardiolovi pro defenzivní nedostatky v jeho závěru vypadl z optimální jedenáctky. Dopředu je to ale možná nejlepší bek světa.

Neméně zajímavá jména se objevují na levém kraji. Raphaël Guerreiro si patrně udrží svůj v kvalifikaci vydobytý post startéra, ale jeho doba hájení bude velmi krátká. Když Santos uvidí, že křídelní bek Dortmundu není v dobré formě, nebude se zdráhat sáhnout po teprve osmnáctiletém obránci Sportingu Nuno Mendesovi. Doufejme, že nějakou minutáž tenhle teenager dostane tak jako tak, jeho talent je totiž obrovský.

Uprostřed obrany může mít Portugalsko slabinu. Vedle nejlepšího stopera Premier League Rúbena Diase se totiž počítá s Pepem. Nenechte se mýlit, tenhle matador má za sebou vynikající rok v Portu - ostatně v Lize mistrů i proti Chelsea potvrdil, že stále patří mezi stoperskou smetánku. Je mu ale 38 let. A kdyby ve svém věku už nevydržel nápor zápasů, které Euro přináší, jako záskok je nachystaný José Fonte, jenž má beztak pořád na krku medaili za letošní titul v Ligue 1 s Lille. No a tomu je 37.

Střed pole má taky své očekávané "držáky”, avšak nic není tesáno do kamene. Nejdefenzivnějšího z trojice, Danila Pereiru a jeho souputníka Williama Carvalha případně nebude zas až tak obtížné nahradit. Vůbec nic by se asi nestalo, kdyby Santos obnovil partnerství z Wolverhamptonu a do sestavy postavil Rúbena Nevese s Joãem Moutinhem. Pár by to byl fyzicky slabší a méně pohyblivý, zato však rozhodně kreativnější. Tahového hráče s dynamem v těle pak má kouč Portugalska v Renatu Sanchesovi, k němuž připočtěme ještě Sergia Oliveiru z Porta.

Kde se naopak není o čem bavit, je post ofenzivního záložníka, který neochvějně patří Brunovi Fernandesovi. Kdyby to jó hořelo, dokázal by jeho kreativní vlohy alternovat možná João Felix, ale s ním se počítá spíš o něco výš.

Klenot Atlética totiž svádí boj o místo hlavně s Diegem Jotou, který se blýskl nevídanou střeleckou formou - a skoro až trapně Ronaldovskou schopností dávat góly hlavou. Jota to tam totiž trká s železnou pravděpodobností za reprezentaci i Liverpool, přestože měří 178 centimetrů a na váze mu to určitě taky neukazuje přes osmdesátku. Nominálně by měl hrát levé křídlo, ale už jsme mnohokrát viděli, jak ho to táhne i doprostřed. To by ale vzhledem k tomu, jakého má vedle sebe hroťáka, neměl být žádný problém.

Cristiano Ronaldo už není ten hbitý štírek se zabijáckou kličkou, rok od roku se profiluje jako zakončovatel a ryzí střelec. A tak i v reprezentaci už platí za jedničku na post "devítky”. Určitě si ale nebude brát moc k srdci, když mu do zelí Jota občas vběhne. No a kdyby se Santos rozhodl Ronalda úplně uklidit na křídlo, André Silva je typičtější forvard s 28 góly z letošní Bundesligy v životopise. Pravé křídlo bude patřit Bernardu Silvovi, zatímco Rafa Silva, Pedro Gonçalves nebo Gonçalo Guedes budou případné minuty sbírat spíš z lavičky.

(mu)