Představení účastníků Eura 2020 - Severní Makedonie

Severní Makedonii se povedl vpravdě husarský kousek — rozlosování kvalifikace se účastnila pod jedním oficiálním jménem, aby ji pak absolvovala pod druhým. Žádné další záludnosti se už ale od nováčka čekat nedají; jeho základní sestava je jednou z nejčitelnějších a v rozestavení s pěti obránci vlastně může být takovou letošní Albánií, s níž mnozí Makedonci sdílí i etnicitu...

Do února 2019 jsme domov nejstaršího jezera Evropy či Matky Terezy nazývali prostě Makedonií, potažmo v oficiální řeči Republikou Makedonie. Nyní to máme o poznání komplikovanější, neboť se na základě Prespanské dohody konečně jednou pro vždy uzavřel táhlý spor o název "Makedonie”. Ve velké zkratce šlo o to, že jednak s Republikou Makedonie přímo soudil také shodně pojmenovaný řecký region, a zároveň v dávné době starověké existovalo i království Makedon, pro něž se v češtině občas užívá termín Makedonská říše.

Že se v tom pomalu ztrácíte? Inu, tak i kvůli vám se ono referendum roku 2018 konalo.

Teď se tedy bavíme o Severní Makedonii, na jejímž fotbalovém ani žádném jiném uskupení se však fakticky vůbec nic nezměnilo. Obecně, jak už jsem naznačil výše, severomakedonský výběr představuje ten možná vůbec nejrigidnější na celém šampionátu. Nezranit se útočník Nestorovski, nepanuje kolem nominace trenéra Angelovskiho vlastně vůbec žádný rozruch. Tým má dokonce natolik danou širší kostru, že šest hráčů z 26 nijak nezasáhlo do žádného ze dvou přípravných duelů. Makedonci dokonce měli původně v plánu odehrát jen jeden, dokud na poslední chvíli nebyli vyzváni UEFA k nápravě a narychlo neoslovili Kazachstán.

Organizace prvního seniorského šampionátu byla obecně ze strany Severní Makedonie navýsost chaotická. Pokud jste se pobavili nad vzezřením nových českých dresů, které vypadají víc jako trička na doma či na rozcvičení před zápasem, potom se to ani neblížilo severomakedonskému dramatu. Také tamní svaz FFM měl představit nové dresy, avšak jakmile předčasně unikly na veřejnost a fanoušci seznali, že jsou z nějakého důvodu zbarvené do vínova, muselo FFM ještě dva týdny před turnajem nový vzor stahovat a nahrazovat jej tím původním, v němž se nováček na závěrečný turnaj v první řadě kvalifikoval.

Za návrat ke staré sytě červeno-žluté kombinaci se nakonec musel přimlouvat i sám kapitán Pandev, přestože v oficiálním stanovisku FFM stojí, že o nové dresy žádala sama kabina. No prostě bordel.


Zdaleka největší fotbalovou událostí v zemi byl letošní sestup Vardaru Skopje do druhé ligy. Někdejší soupeř Sparty ze třetího předkola Ligy mistrů (2003/04) sestoupil coby obhájce titulu a nebylo to přitom ani tolik těsné, když ho od baráže dělilo rovnou pět bodů. (Baráž se mimochodem stala osudnou pro změnu loňskému vicemistrovi a letošnímu vítězi poháru, Sileksu.) Zdaleka nejúspěšnější (severo)makedonský klub, který má na ten druhý v pořadí náskok rovnou sedmi vavřínů (11 vs 4), putuje dolů vůbec poprvé od vzniku ligy roku 1992.

Byť sestup obhájce působí náhle a nečekaně, ve skutečnosti se předvídat dal. Dosavadní majitel Vardaru Sergej Samsonenko měl vždy blízko k bývalé vládnoucí straně VMRO-DPMNE, která v červenci loňského roku prohrála volby. Jak jsme viděli už na případu istanbulského Başakşehiru, taková událost prostě dovede s klubem zamávat.

V případě Samsonenka se však zčásti jednalo i o vlastní priority, které se netýkaly fotbalu — už většina odměny za kvalifikaci do hlavní fáze Evropské ligy na podzim 2017 proto putovala na účet házenkářského oddílu Vardaru, přičemž ještě před volbami (jejichž výsledek se vzhledem k jejich předčasnému vyvolání tak nějak dal odtušit předem) ruský boss Samsonenko několikrát deklaroval svůj úmysl předat klub do správy radnice města Skopje.

Poslední kapka přišla loni v zimě, když si klub nechal přetáhnout skutečného strůjce většiny svých nedávných úspěchů, nadějného trenéra Aleksandara Vasoskiho, konkurenční Akademijí Pandev. To už bylo neomylně zaděláno na katastrofu. Mix nepřipravených mladíků a přestárlých veteránů na jaře uhrál jen jednu výhru a celkem 6 bodů, takže opravdu nebylo co řešit. Vasoski se loučil s bilancí 6-7-5 pohodlných šest bodů od barážových příček.

Obecně tenhle případ každopádně připomíná nedávný sestup VSC Debreceni v Maďarsku. Také tam vše z dálky vypadalo jako pád na zem z modrého nebe, ale ve skutečnosti finanční zdroje vyschly už několik let zpátky a kádr dávno neodpovídal domnělým ambicím tradičního titána. DVSC se dle očekávání v NBII sotva ohřálo a okamžitě postoupilo zpátky, což téměř určitě bude platit i v případě Vardaru. Tomu nakonec tato facka může i prospět — otázka vlastnictví klubu se doposud uspokojivě nevyřešila, a tohle může být potřebný impulz.

Na vrcholu tabulky se mezitím seřadily dva celky podporované z většiny etnickými Albánci. Škëndija je teď už v podstatě novým hegemonem, když se zdaleka nejbohatším majitelem v zádech ukořistila třetí titul za poslední čtyři roky. Zcela výjimečně se potom mezi první trojku nevtěsnal ani žádný jiný tradiční klub z hlavního města, které tvoří přesně 35 % severomakedonské populace (naproti tomu Tetovo, sídlo Škëndije, je až pátým největším městem země). Druhé Škupi je sice taky ze Skopje, ale vzniklo teprve roku 2012. Rabotnički (1937) finišovalo páté, FK Makedonia Gjorče Petrov (1932) jen o jednu pozici výše.





Prakticky po celou svou existenci se makedonská reprezentace řadila zhruba do takového třetího až čtvrtého sledu — tzn. takový ten šedivý prostředek mezi týmy, které sem tam překvapí alespoň barážovou účastí a týmy, které jsou ve skupinách vyloženě do počtu. Makedonci si vybudovali reputaci mančaftu, který se čas od času ve spolupráci s notnou dávkou podcenění vytáhl na jednoznačného favorita, aby za pár dní navázal frustrující ztrátou bodů ve výjimečné konfrontaci s někým papírově slabším.

Ukázkovým příkladem je kvalifikace o mistrovství světa 2006: Nizozemci tehdy celou skupinu válcovali a ztratili body jen ve dvou zápasech, pokaždé po remíze s Makedonci. A co ti mimo jiné udělali? Prohráli s Andorrou. Heh. Ale to věru nebylo nic neobvyklého, spíše taková makedonská klasika. Hráči na srazy jezdili hrát sami na sebe, nikdy netvořili pořádný kolektiv a vedli je zpravidla trenéři bez profesionálních licencí, a podle toho to taky vypadalo — s vyrovnanými soupeři hořeli a nahecovat se dokázali jen na ty zdaleka silnější.

Makedonci na mezinárodní scéně debutovali teprve v říjnu 1993, a přece si stihli připsat skalpy Chorvatska či Německa a jednotlivé body ze zápasů s Anglií (dvakrát), Portugalskem, Itálií, Belgií... a přesto se výše než na čtvrtém místě kvalifikační skupiny poprvé umístili až teď! Když v říjnu 2013 Makedonie zahučela až na samé dno skupiny, oznámil legendární Pandev, že se posledního klání se Srbskem už ani nebude účastnit a v národním týmu okamžitě končí.

Přesto se situace začala obracet k lepšímu ještě o rok dříve (květen 2012), s odchodem dlouholetého prezidenta svazu Hariho Hagi-Risteskiho, který proslul bizarním dosazením Velšana Johna Toshacka do čela reprezentace, kde vydržel osm zápasů s bilancí 1-4-3 a svému šéfovi tak de facto podepsal ortel. Po výměně nekompetentního vedení se začali v Makedonii nepokrytě inspirovat islandskou revolucí; taky připravili tzv. desetiletý plán s důrazem na řádnou výchovu dětí, mládežnické výběry rázem začaly organizovat více zápasů, aby nabíraly potřebnou praxi, a ani žáky už nemohl trénovat jen tak někdo bez vzdělání.

V příštích letech se po celé zemi rozrostl fenomén zakládání mládežnických akademií, Vardar a Škëndija pro ty své dokonce zbudovaly zbrusu nové tréninkové komplexy, a veškeré tyto strategie a investice nyní sklízí úrodu. Pro řadu současných seniorských reprezentantů se přitom bude jednat už o druhý větší turnaj jejich kariéry; hned 11 borců, kteří před čtyřmi lety cestovali na "malé Euro”, se teď na srazu schází zas a znovu u příležitosti toho velkého.

To, že se tenkrát roku 2016 Makedonie na ME do 21 let vůbec kvalifikovala, byl malý zázrak už jen proto, že pouze dva členové základní sestavy pravidelně hrávali ve svých klubech. To si nutně žádalo vytvoření skutečně pevného svazku individualit, které nyní pokládají základy vůbec prvního seniorského výběru, o němž se dá mluvit jako o kolektivu s nějakým týmovým duchem. Ba co víc, léta tvrzená sounáležitost téhle party, jejíž velká část (osm členů) mezi dospělé povýšila už na podzim 2016, ještě před Eurem "21”, může být její největší výhodou.

Makedonská jednadvacítka se tehdy stala fotbalovými tvářemi celé země: postup s ní přímo na stadionu oslavovalo 20 tisíc lidí (naprosto raritní návštěva), přičemž sám Pandev se na Instagramu emotivně přiznával, že by vyměnil veškeré své trofeje a góly z klubové scény za jeden takový zážitek na scéně reprezentační. Inu, tady ho má — snad se při něm neztratí...


Shodou okolností zrovna ve stejném měsíci, kdy "21” oslavovala postup na Euro, seniorský národní tým oplakával nechvalný rekord v podobě historicky nejnižšího umístění na žebříčku FIFA. Oproti září 2016 se propadl o dalších devět míst — do společnosti zemí jako Myanmar, Barbados či Mauricius — a úplného dna dosáhl v březnu 2017, kdy klesl až na 166. místo.

Přesto ihned o dva roky později Makedonci vykopávali svůj nejlepší cyklus v dějinách, přičemž v roce 2018 suverénně opanovali svou skupinu Ligy národů D, aby si s předstihem zajistili jedinečnou příležitost protáhnout se na Euro — až takhle rapidní byl vliv nově příchozích mladíků zvyklých vyhrávat. V kvalifikaci na ME červenožlutí sice skončili o pět bodů za Rakouskem, ale zároveň na tom byli lépe než Slovinci i Izrael. To dřív neexistovalo.

V baráži o účast na závěrečném turnaji měli Makedonci nejprve výhodu domácího prostředí proti Kosovanům, s nimiž se vzhledem ke vztahu obou zemí s Albánií jednalo o zvláště pikantní měření sil, a po výhře 2:1 se vydávali do Tbilisi. Tam už favority sázkových kanceláří nebyli, ale díky mimořádně zpevněné defenzívě a "zlaté” trefě Pandeva bylo dílo dokonáno.




Severní Makedonie lepšího trenéra určitě nepoznala a kdo ví, jestli ještě pozná. Není to pouze o národním týmu, kde za něj velký kus práce odvedl už šéf "21” Blagoja Milevski. I na klubové scéně se Igor Angelovski v minulosti ukázal být jackpotem: roku 2013 se prezident Rabotnički nečekaně rozhodl svěřit otěže týmu tehdejšímu sportovnímu řediteli a ten mu důvěru splatil vrchovatě. Okamžitě získal domácí double a v létě 2015 po senzačním skalpu Trabzonsporu divže nezaskočil i Rubin Kazaň na poslední zastávce před hlavní fází Evropské ligy.

Tou dobou už byl asistentem u seniorské reprezentace, aby v říjnu povýšil do role hlavního kouče. Účelem jeho prvního výletu nebyl skauting soupeřů ani nic takového; on se radši vydal do Janova přemluvit Pandeva k velkému návratu. Ikona přikývla a zbytek je historie.

Jeden by automaticky řekl "národní hrdina, dejte mu medaili”, ale kdepak, chyba lávky. Ne snad že by Angelovski nebyl populární u veřejnosti, to vůbec ne, ale paralelně s přípravou na historické Euro vede otevřenou válku s nejvyššími fotbalovými sférami v zemi. Angelovski se už dlouho nesnese s prezidentem FFM Muamedem Sejdinim, který byl dokonce připraven ho na konci roku 2020 tiše nechat odejít po svých, jakmile mu vypršel kontrakt.

Neozvat se odborná i laická veřejnost, nejspíš by se tak i stalo. Angelovski sice tedy ihned záhy příkladně odpověděl kvalifikační senzací proti Německu (jeho první "velká” výhra proti soupeři z Top 50 žebříčku FIFA), ale i tak je vysoce pravděpodobné, že mužstvo do dalších bojů nepovede. Novou smlouvu dostal operativně pouze do konce šampionátu a zejména pokud dle očekávání Pandev pověsí kopačky na hřebík, půjde od válu asi i Angelovski. Teprve pak by se Sejdini konečně dočkal svého vysněného nástupce — výše zmíněného Milevskiho.




Bez nadsázky celá Severní Makedonie marně lapala po dechu, když si před pár dny přečetla zprávu, že Enis Bardhi na startu tréninkového kempu před Eurem odevzdal pozitivní test na koronavirus. Naštěstí se ale nic tak strašného nestalo. Zaprvé všichni stejně věděli, jaký je to stoprocentní profesionál, který by i přes covid na své obdivuhodné kondičce pranic neztratil. Zadruhé se ukázalo, že dva týdny karantény přeci jen nebudou potřeba; již včera, po pouhém týdnu, byl zas negativní a mohl se opět připojit zpátky ke zbytku severomakedonské výpravy.

Pokud většina Evropy bude lačnit po průnicích Elmase, neměla by přivírat oči ani před Bardhim, který je skutečným tahounem, motorem i srdcem tohoto mužstva, pro které dělá naprosto všechno. Neohroženě získává balony, precizně je rozdává do všech směrů, nabírá míč k průběhům středem hřiště, je výsostním a brilantním exekutorem standardních situací (mj. i přímých kopů, má prudkou plochou ránu) a přesně nacentrovat umí i ze hry.

Přitom nechybělo mnoho a Bardhi nemusel Severní Makedonii vůbec reprezentovat. Vlastně chyběl jenom elementární zájem ze strany Albánie, kterou sám etnický Albánec (rovněž teoreticky způsobilý k reprezentování Kosova) otevřeně preferoval — alespoň to tedy tvrdí sám rodák ze Skopje (a albánská strana to obligátně popírá). Bardhi každopádně litovat nemusí. Na Euru "21” před čtyřmi lety zazářil, vysloužil si přestup do španělské LaLigy i cenu pro nejlepšího makedonského fotbalistu roku a v Levante se okamžitě předháněl s jistým Lionelem Messi, kdo vymete víc šibenic z přímáků. Vyhrál Leo, ale jen o chloupek — 6:5.




Jeden by automaticky řekl "národní hrdina, dejte mu medaili”, ale kdepak, chyba lávky.

Ne, to není chyba, to není omylem zkopírované. I pro Gorana Pandeva — který krom Gruzie ve finále baráže úřadoval také teď v březnu v německém Duisburgu — platí, že se aktuálně nachází uprostřed otevřeného sporu s makedonskou federací. Což je o to větší událost, že se jinak jedná o neobyčejně tichou až nudnou osobu, která se vyhýbá rozhovorům a nepobrala příliš přirozeného charismatu. Jenže teď šlo o jeho klub, o jeho vlastní zájmy, a to je jiná.

Timing byl v každém případě bizarní; hubu na špacír si totiž Pandev pustil doslova pár chvil po sestřelení Gruzínců. Když jeho Akademija musela odehrát (a prohrát) ligový zápas na sněhu, zatímco zbytek ligy měl svá utkání odložená, opřel se Pandev do prezidenta Sejdiniho, že prý nedělá dostatek pro kluby na domácí scéně, a že makedonská liga je tou "nejamatérštěji vedenou v Evropě”. Za dalších několik týdnů pohrozil odstoupením Akademije Pandev z nejvyšší soutěže, pakliže FFM urychleně nezačne jednat.

Ačkoliv se do běhu klubu, který založil před 11 lety, normálně vůbec nemontuje a nechává rozhodovat svého mladšího bratra Saška (který za Akademiju zároveň i hraje), tentokrát mu to nedalo, a veřejnost z toho musí mít rozporuplné pocity. V minulosti se ostatně na otráveného Pandeva v národním dresu rutinně bučelo; teď má být znovuzrozeným národním hrdinou, vzývaným střelcem 100 gólů v Serii A či vítězem Ligy mistrů s Interem, a on se zároveň na stará kolena mění v uřvanou hysterku? No to snad...

Goran Pandev každopádně už tak trochu dopředu avizoval konec kariéry. V červenci slaví už 38. narozeniny a vesměs všechno si už v kariéře odškrtl — resp. to poslední si odškrtne už zanedlouho. Na druhou stranu, janovský kouč Ballardini s ním je spokojen a už ho měl i přemlouvat k přehodnocení stanoviska. Pokud se k tomu přidá i vyvedený turnaj, kdo ví...




Jako malý kluk se s míčem začínal seznamovat v chudinské čtvrti Skopje v místním Fenerbahçe Tefejuz a náhoda tomu chtěla, aby si po 12 letech odbýval svůj debut v profesionálním fotbale rovněž za Fenerbahçe — tentokrát už světoznámou istanbulskou značku.

Tedy, "náhoda”... u potomka tureckých rodičů, jehož jméno se v turečtině přiléhavě překládá jako "diamant”, to asi zas tak nepřekvapí. Ale že to tam vzal přes akademii Rabotnički už možná ano. Z Elmase v každém případě vyrostl doposud největší talent makedonské kopané, který se roku 2017 nenechal zlákat troufalým Fatihem Terimem pod křídla turecké reprezentace, a místo toho si obratem v 17 letech odbyl premiéru v makedonském áčku.

Jako lecjací největší talenti svých krajin, Elmas si z věkových kategorií vskutku žádnou hlavu nedělá. V čerstvých 16 letech poprvé nastoupil za sedmnáctku a o měsíc později už jel na sraz s 18letými. Devatenáctce pomohl až po jednadvacítce. Na Euro "21” si vyloženě odskočil ze seniorského srazu po ostré premiérové 45minutovce proti silným Španělům. To mu bylo stále ještě 17, zhruba o dva roky méně než druhému nejmladšímu členovi juniorské výpravy. Nejstarší kolega Egzon Bejtulai a dalších šest hráčů to od něj měli na více než 5 let.

Samozřejmě, Elmas není žádným protekčním dítkem, byť to byl právě Angelovski, kdo mu dal v Rabotnički poprvé přičichnout velkému fotbalu. To on ho připravil pro Euro "21”, Fenerbahçe a nakonec i Neapol, která mu neváhala hned na prvním kontraktu nabídnout 1,3 milionů eur ročně. Elmas se k tomuto výdělku upisoval jako teprve 19letý klouček, ale hlavu mu to nijak nepomotalo. Skromný fotbalista dál piluje své rozdílové driblérské schopnosti a pro Severní Makedonii je už teď takřka nepostradatelný. Jenom v posledních měsících svými průniky do vápna vybojoval dva pokutové kopy, aby pak samozřejmě rozhodl proti Německu.




Zatímco mnozí trenéři jako Čerčesov si s formací na tři stopery pohrávají tak trochu z nouze, čistě reaktivně, u Angelovskiho si můžete být setsakra jisti, že to s ní myslí vážně — u nároďáku ji piluje, jak je jeho štace dlouhá, už od roku 2015, a nutno podotknout, že prakticky všem oporám vyhovuje. V jakékoliv tradiční formaci na čtyři obránce by nejspíš nikdy tolik nevynikl ofenzivní apetit Alioskiho, ani by tam Elmas neměl takovou volnost, která mu při jeho poziční variabilitě jde nesmírně k duhu. Pokud tedy jinde ve světě kluboví trenéři typicky "vnucují” tříobráncové systémy těm reprezentačním, u Severní Makedonie to funguje spíš naopak — viz nedávné přeorientování se Akademije Pandev i Rabotnički.

Pokud je za něco Angelovski kritizován, je to povolávání vybraných jedinců, kteří už v reprezentaci dávno nemají co pohledávat. To se na druhou stranu týká vlastně výhradně borců, kteří budou na šampionátu stejně spíš jen do počtu, takže otázka, zda stojí za to se vůbec hněvat.

Že Angelovski dál, i dávno po třicítce, odměňuje svého bývalého svěřence z Rabotnički Krsteho Velkoskiho, je sice frustrující, ale ve výsledku to beztak povede k 0 minutám hracího času. To samé u stopera Zajkova, který těch 0 minut důvěrně zná už z klubu, kde nic nenakopal od září 2019. Nebo u Hasaniho, u nějž Angelovskimu zjevně stačilo vidět jeho 200 ligových minut v Albánii. Milan Ristovski byl povolán zčistajasna, ale Angelovski pořád mluví o rodinných hodnotách, a tak proč je s Milanovým bratrem Stefanem nezačít vytvářet? Třeba to i k něčemu rozdílovému povede; Milan totiž hned při debutu zavěsil.

Leccos z tohohle a mnohého dalšího bude fuk, protože zahajovací jedenáctka je minimálně na 9-10 postech prostě daná. Chytat bude Stole Dimitrievski a neohrozí ho ani ty tři lacinější obdržené góly z poslední doby. Ve středu obrany se bude sázet na komunikaci dvojky Stefan Ristovski a Dario Velkovski. Normálně sice tihle dva spolupracují v trochu odlišném tandemu (RB-RCB), ale jejich dynamika by měla zůstat silná. Takhle poskládaní — i s Visarem Musliuem na levém stoperu — ostatně odolávali a odolali na horké německé půdě. V případě nespokojenosti pravého stopera zastane i Bejtulai, který navíc po boku Velkovskiho odehrál valnou část Eura do 21 let.

Ristovski se už pod Angelovskim uživil i na pravém křídelním beku, tam však v obou přípravných zápasech příliš dobře nevypadal, a především s ohledem na zjevně mizernou kondičku by asi měl být "šetřen” na stoperu. Uvolněnou pozici jistě obstojně zastane i vyhlášený univerzál Boban Nikolov, který obvykle jistil Bardhiho s Elmasem ve středu zálohy, což s Ademim rozhodně nebude potřeba. Navíc, v obou případech, kdy Nikolov zahajoval na RWB, to dopadlo skvěle (doma Slovinsko, venku Německo).

Druhou lajnu bude neúnavně brousit svérázný chlapík Ezgjan Alioski, jehož centr i přihrávka tzv. pod sebe, do druhé vlny, jsou jedněmi z nejváženějších zbraní tohoto mužstva. Pakliže Albánie měla světového beka v Hysajovi, Alioski se mu minimálně blíží — v sezoně 2020/21 pro národní tým obstarával v průměru tři průniky do vápna za zápas (během, centrem či přihrávkou), s čímž zvládal držet krok akorát Enis Bardhi.

Pokud bude nějaký tým na tomto šampionátu útočit vyloženě asymetricky — tj. vést postupné útoky takřka výhradně po jedné straně — bude to právě Severní Makedonie. Nalevo to totiž není jenom Alioski, ale i Eljif Elmas, který se tam stahuje odkudkoliv, i z falešné devítky nebo podhrotu. Klíčem každopádně za veškerých okolností bude, aby Elmas s Bardhim (a pokud možno i Alioskim) nikdy nebyli příliš daleko od sebe; většinou to bude pěkně uprostřed zálohy, ale i když Angelovski výjimečně přetáčel formaci do 4-4-2 a Elmase posouval na levé křídlo, paralelně s ním se šoupal i Bardhi na levou stranu střední zálohy. K levé lajně bude případně z lavičky přicházet i nejmladší makedonský reprezentant historie, 20letý Čurlinov, který byl příjemným překvapením nominace a mohl by zastat roli winbacka.

Tzv. "unsung hero” tohoto mančaftu je Arijan Ademi. Unsung tak trochu doslova, protože mu jeho dopingová minulost, albánský původ a neznalost makedonštiny automaticky zatarasují cestu ke kapitánské pásce (kterou nosí v Dinamu Záhřeb, kde platí za nejdekorovanějšího hráče klubové historie), ale i širší oblíbenosti u laické veřejnosti. Na druhou stranu určitě bude stačit jeden super turnaj a i ten dvouletý "banán” se smázne.

Na hrotu, resp. občas i o dost níže, má své místo předplacené Goran Pandev, který se už sice v Serii A nedostává příliš často do koncovky, ale když už ano, stojí to za to. Z 19 pokusů desetkrát trefil bránu a sedmkrát rozvlnil síť. Jen jednou si přitom pomáhal z penalty. Obdobnou efektivitou hýří i v reprezentačním dresu a Makedonci na ní sází. Post druhého útočníka je totiž po nešťastném zranění stálice Nestorovskiho dost ve větru. Tričkovski verze 2018/19 by byl super variantou (průměr víc než gól na zápas na Kypru), ale teď už se zdá, že mu ujel vlak. To samé v bleděmodrém je i příběh Stojanovskiho, který si v téže sezoně vystřílel přestup z Renovy do Francie, kde letos nastoupil k pouhopouhým šesti utkáním. Koučův oblíbenec Velkoski ve 33 letech pořád čeká na první reprezentační zářez a M. Ristovski je maximálně černým koněm.

Volba tak nejspíš padne na Aleksandara Trajkovskiho z Mallorky, kterému jde k duhu minimálně parádní březnový výkon proti Lichtenštejnsku. Ne snad že by to samo o sobě bylo nějak světoborné, ale ve výše popsané konkurenci to pořád jaksi vyčnívá.

Takhle sepsáno a odhadnuto to vychází na pět přeživších z historického Eura "21” a obecně velmi sehraný kolektiv. Pokud si tedy myslíte, že tenhle mančaft nemůže zaskočit Ukrajince, Rakušany ani Nizozemce (aspoň jedny z nich, což by na zamíchání postupovými kartami bohatě stačilo), když dva z týmů nikdy nepostoupily do další fáze tohoto turnaje a ten třetí je veden Frankem De Boerem, potom vám radím, abyste se zamysleli ještě jednou...