Představení účastníků Eura 2020 - Švédsko

Na Švédy jsme si už za poslední dobu na turnajích zvykli. Jejich poslední neúspěšná evropská kvalifikace se datuje do let 1994-95, kdy zčásti nahrazovali celou jednu generaci, která jim vynesla dva nejpamátnější turnaje v řadě. Zároveň jsme si na ně zvykli jako navýsost zapomenutelné výběry, což ale po minulém MS neplatí a platit by nemělo i nadále...

Éra Erika Hamréna, jak mi potvrdil i Dennis Liljeberg, je skutečně pro fanouška Blågult jednou z těch více frustrujících v historii. Pozdější kouč Islandu zůstal v čele národního týmu dlouhých sedm let, čímž překonal i Tommyho Svenssona zodpovědného za oba úspěchy v 90. letech či Georga Ericsona zodpovědného za první postup ze skupiny MS po dekádě útlumu.

Sám Hamrén se přitom turnajů se svými svěřenci spíše jen tak nějak účastnil, aby tam byl. Švédové pod ním na dvou Eurech uhráli čtyři body za jedno vítězství a jednu remízu (1. a 3. nejhorší výsledky v historii šampionátu), přičemž na mundial 2014 se vůbec nepodívali. Pravda, skalp Francie z roku 2012 byl určitě super zážitkem, ale ve výsledku už týmu nebyl k ničemu, a tak zůstává následující zjištění: Hamrén do čela národního týmu nastoupil coby čerstvý kouč roku v Dánsku i Norsku, tedy s pověstí, která ho předcházela, a navíc krátce poté, co Zlatan oslavil 28. narozeniny a prožil neúspěšnou kvalifikaci MS. Přišel jako mesiáš.

To zároveň znamená, že Hamrén největší švédskou legendu trénoval po celý jeho opožděný peak vyjma sezony 2008/09, v sedmiletém období o 171 trefách v Top 5 soutěžích (43 % všech jeho ligových branek od roku 1999), a nevymáčkl z něj ani jednu vyřazovací fázi.

Když si tohle člověk uvědomí, je mu okamžitě smutno. A ještě smutněji mu je, že Ibrahimović chyběl na nejlepším švédském mistrovství světa v tomto tisíciletí před třemi lety.

Když se pak letos v březnu triumfálně vrátil, ve Švédsku byste nenašli človíčka, který by reagoval negativně. Jeho reintegrace byla navíc bezvadná; parťák Isak sice musel na hrotu začít pracovat ještě na větším prostoru, ale mužstvo rázem mělo ještě lepšího target mana než Marcuse Berga a ihned protančilo březnovou kvalifikací bez ztráty kytičky a se skóre 4:0 ze dvou zápasů. Rázem dokonalý spoluhráč Ibra přispěl dvěma asistencemi a vše bylo krásné...

... až si samozřejmě závěrem výborné sezony v AC Milán poranil koleno a přijde i o druhý šampionát pod jedním z nejuznávanějších koučů nejen švédské, ale i celé skandinávské historie. Samozřejmě.

Takhle nejspíš už i vyhlášený mistr comebacků v národním týmu skončil. Samotní Švédové však jedou dál. Do turnaje vstupují na vlně pěti vítězství v řadě s jednou obdrženou brankou, přičemž poslední přípravný duel si pozoruhodně naplánovali už na 5.6. s devítidenní mezerou mezi generálkou a zahajovacím duelem (zatímco jejich soupeři hráli ještě 8.-9.).

Vyplatí se jim tato sázka na pořádný odpočinek a dostanou se poprvé od roku 2004 na Euru ze skupiny? Takhle nízko při zemi se Švédové ve skupině s Polskem a Slovenskem jistě nedrží...


Švédská Allsvenskan je spolu s finskou nejvyšší soutěží jedinou elitní ligou účastníka Eura, jejíž aktuální sezona stále běží, ba co víc, teprve nabírá na obrátkách. Na čele je po necelých devíti kolech obhajující Malmö FF, přestože má... dělenou třetí nejhorší obranu v lize? Mkay.

V Malmö se každopádně před uplynulým ročníkem odhodlali k málokdy vídanému kroku, když na místo hlavního trenéra dosadili dánského rekordmana v počtu reprezentačních startů Jona Dahla Tomassona, shodou okolností (anebo nikoliv) po dlouhé čtyři roky asistenta někdejšího lodivoda Malmö Hareideho u dánského národního týmu. Pro Tomassona nešlo o první velkou zkušenost s koučováním, ovšem půlroční zkušenost v Rodě (po podpisu 3,5letého kontraktu) se snad ani nedá brát vážně. Navíc tohle byla jeho vůbec premiérová šance v roli hlavního trenéra, kdy mohl s týmem pracovat od počátku ročníku.

A nedopadlo to věru zle. Jeden by dokonce řekl, že se jednalo o nejlepší spolupráci Dánů a Švédů od kultovního seriálu Bron. Tomasson s pomocí čtyř svých krajanů, včetně jím dosazeného kapitána Christiansena, vrátil Malmö po třech letech na švédský piedestal.

Nebyla to tedy žádná historická sezona (v předešlé sezoně, kdy skončilo druhé, dokonce Malmö získalo o pět bodů více), a především zkraje ročníku se s tápajícími zvučnými posilami Toivonenem a Thelinem mužstvo hodně trápilo, ale zající se počítají až po honu, a v Malmö platí dvojnásob, že ti zajíci musí být jednak pozlacení, jednak hezcí, což Tomasson splnil. Malmö završilo sezonu se dvěma hráči v Top 5 nahrávačů ligy a se dvěma dalšími hráči v Top 5 střelců Allsvenskan; takové ofenzivní vozbě se holt těžko vzdoruje.

Zároveň stojí za zmínku, že Tomasson stanul v čele Malmö jako teprve třetí Dán, a stal se vůbec prvním, kdo s ním jednak získal titul, jednak přečkal nadcházející pauzu mezi sezonami. Průkopník Viggo Jensen vydržel v "cizím” prostředí sotva rok — zkraje 90. let, kdy Malmö na trofeje nemělo ani pomyšlení — a Allan Kuhn skončil po mistrovské sezoně 2016, protože se hráčské kabině nepozdával jeho herní styl a byl tak prý nutný "jiný styl vedení”.

Kdepak, dánští stratégové to opravdu nemají v Malmö lehké. Kdo to naopak měl v takovém Östersundsu lehké (a jsem si plně vědom, jak velký oslí můstek tohle je), to byli vždy angličtí taktici. Nebo tedy vždy... v poslední dekádě, která byla zároveň tou suverénně nejúspěšnější v klubové historii. Nepřetržité anglické vládnutí načal roku 2010 Lee Makel, aby navázal Graham Potter (2011-18) mimo jiné historickým triumfem ve švédském národním poháru, a následně i Ian Burchnall. Ten však minulou sezonu rozhodnutím klubu nedokončil, a nahrazen už byl teprve 33letým Amirem Azrafshanem, kterému v těle britská krev nekoluje.

Graham Potter to samozřejmě dotáhl daleko a jeho letošní Brighton se stal analytickým miláčkem Premier League, resp. oficiálně novým Nejméně Šťastným Týmem Planety Co Do xG. Ve Švédsku se dvakrát po sobě stal trenérem roku a proslul krásnou kombinační kopanou.





Ačkoliv skandinávský fotbal nemá ve světě bůhvíjaký zvuk, Švédové se za uplynulé století etablovali jako poměrně silný a úspěšný tým. Pokud počítáte i mnohdy opomíjené letní olympijské hry, mají ostatně na kontě hned sedm medailí z velkých mezinárodních turnajů, což není vůbec špatná bilance; triumf z první poválečné olympiády (1948) doplňuje stříbro z mistrovství světa 1958 a pět bronzů (MS 1950, MS 1994, Euro 1992, OH 1924 a OH 1952).

V severní Evropě zkrátka švédští fotbalisté platí za aristokracii, a to jak z čistě historického hlediska (první ligový zápas se ve Stockholmu hrál už na konci 19. století), tak i stran dosažených úspěchů. Tradiční rival z Dánska možná má ve vitríně šokující evropský titul z roku 1992, žádná jeho generace ale nezanechala ve fotbalovém světě takovou stopu jako legendární švédská úderka Gre-No-Li. Vždyť Gunnar Gren, Gunnar Nordahl a Nils Liedholm v 50. letech společně nastupovali za AC Milán, v jehož dresu nasázeli dohromady 329 gólů, a vrátili Rossoneri scudetto po dlouhých 44 letech. Nordahl hned pětkrát ovládl tabulku střelců Serie A, zatímco Gren vynikal především taktickou disciplínou a Liedholm elegancí.

Bohužel pro fanoušky Blågult však tito tři krajánci dlouho nemohli nastoupit na velké mezinárodní scéně; coby profesionálové nebyli nominováni do amatérských výběrů pro MS 1950 a 1954. Vynahradili si to až o čtyři roky později, kdy na domácí půdě pomohli švédskému výběru vybojovat historické stříbro. Nordahlovi už bylo 38 let a poněkud tahal nohy, kdežto Gren skóroval v semifinále a Liedholm pokořil ve finále suverénní Pelého Brazílii. (Mimochodem, šampionát z roku 1958 prolomil do té doby platný rekord celkové návštěvnosti. Švédsko je zkrátka tradiční fotbalovou zemí, zimním sportům navzdory.)

Počátkem 60. let však Blågult upadli do průměru, z nějž se krátce vymanili teprve zkraje let devadesátých. To byla éra brankáře Ravelliho, donedávna rekordmana země v počtu startů, a Tomase Brolina. Na cestě do dvou semifinále úřadoval právě druhý jmenovaný, když vstřelil tři góly na Euru 1992 i mistrovství světa 1994. Na mundialu Švédové zaujali celkem 15 zářezy — na poněkud nególovém šampionátu suverénním maximem turnaje (o čtyři góly).

Závěr tisíciletí už švédským fanouškům příliš radosti nepřinesl; od Eura 2000 se však hrdému týmu opět daří alespoň postupovat na závěrečné turnaje. V této době došlo ještě k jednomu důležitému milníku: 31. ledna 2001 za národní tým poprvé nastoupil tehdy devatenáctiletý Zlatan Ibrahimovic, dost možná nejlepší hráč, který kdy oblékl švédský dres.


S mistrovstvím světa je to horší, ale evropská kvalifikace je pro Švédy už delší dobou formalita. I tentokrát Blågult nijak extra nezářili, ale aspoň tentokrát neměli žádný extra velký problém se kvalifikovat. Zatímco minule museli spoléhat na baráž, tentokrát finišovali o čtyři body před skandinávskými rivaly z Norska, s nimiž po remíze ztratili body doma i venku.

Highlightem kvalifikace pro Švédy musí být "skoroskalp” Španělska, který až ve druhé minutě nastavení odvrátil vyrovnávací trefou Rodrigo. Švédové doma dlouho, od 50. minuty, vedli a vytvářeli si kvalitnější šance i přes 26% držení míče. Nakonec si však postup s velkým předstihem zajistila La Roja, kdežto Švédové se ještě museli vybičovat k velké venkovní výhře nad Rumunskem.

Druhý ročník Ligy národů potom Švédy nezastihl v nejlepší kondici, ovšem nutno podotknout, že skupina s Francouzi, Chorvaty a Portugalci — tedy jinými slovy všemi finalisty posledních dvou velkých mezinárodních akcí — byla opravdu drtivou směskou. Švédové nakonec o chlup sestoupili a možná si v duchu tohoto losu i trochu oddychli. Navíc Andersson tuto příležitost využil k testování nového, na držení míče více založeného přístupu, takže každý zhoršené výsledky chápal a považoval je za nutné zlo. Užitečná lekce.




Až jednou Janne Andersson odejde do důchodu, bude bezpochyby alespoň aspirantem na nejlepšího lodivoda v historii země. Už zhruba 20 let se o něm ví jako o jedné z největších trenérských person v zemi, když zkraje milénia dovedl skromný Halmstad poblíž titulu (který mu utekl jen o dva body), aby si to později slavně vynahradil s Norrköpingem.

Pokud Finové jsou spíše odměření, přemýšliví introverti a kouč Markku Kanerva je tak jejich perfektním epitomem, to samé platí pro vášnivého Anderssona s plamenným projevem u lajny a švédskou populaci, která se s ním rovněž ztotožnila daleko snadněji než s profesorsky vypadajícím Hamrénem. Andersson je proto de facto zproštěn jakékoliv kritiky a maximálně se mu vyčítá neschopnost týmu dominovat nad slabšími celky či dotahovat zápasy do vítězného konce (krom zmíněné remízy se Španělskem se nabízí i divoká plichta 3:3 s Norskem).

Takticky Andersson nezměnil příliš — Švédové jsou nadále zdaleka nejzarputilejšími proponenty formace 4-4-2 na kontinentu — ovšem v reálu změnil ažaž. Hráči jsou si nyní dokonale vědomi svých rolí a vystupují velice kompaktně, disciplinovaně, podobně jako zlatá švédská jednadvacítka. Sám Andersson jde přitom týmu příkladem se svou vyzpytatelností; před každým utkáním si musí dát hotdog, optimálně se svým oblíbeným přídavkem okurky.




V národním týmu nemá úplně zázračnou bilanci, co se produktivity týče, ale přesto je pro jeho výstavbu hry naprosto zásadní. Se svou namakanou postavou a schopností vyvézt míč do středu pole a včas ho předat spoluhráči, dělá rozdíl i bez množství asistencí a gólů. Jeho aktivita na míči je nakažlivá, a poslední dobou platí pravidlo, že jakmile se v reprezentaci takticky poněkud spoutaný Forsberg alespoň trochu odváže, je nezastavitelné i celé Švédsko.

V Lipsku je to samozřejmě z hlediska produktivity poněkud odlišná písnička, ačkoliv i tam by si to leckdo dovedl představit lepší. Uplynulý ročník Forsberg sice završil se čtyřmi asistencemi, zároveň však jeho akce vedly v průměru ke čtyřem střelám na zápas, což není zlé (řadí ho to do vrchních 18 % všech záložníků a křídelníků v Top 5 evropských ligách). Jako fotbalista s jednou z nejlepších úspěšností v driblinku se možná Forsberg mírně podceňuje v oblasti kreativity, kde dovede vyseknout hlavně lahodnout kolmici a překvapit tak všechny okolo. Letošních sedm bundesligových gólů stále představuje jeho nejlepší bilanci za čtyři roky.

Pozoruhodné je, že ačkoliv platí za největší star současného nároďáku, tzv. Guldbollen pro nejlepšího švédského hráče roku mu nadále uniká. Loni ho opět získal Ibrahimović po tříleté pauze způsobené obránci Lindelöfem a Granqvistem. Forsberg mezitím posbíral alespoň tři taková ocenění specificky pro nejlepšího záložníka země, ale cílem je určitě cena hlavní...




Do nominace se nakonec trochu nečekaně dostal i Granqvist, přestože v základu národního týmu naposledy nastoupil koncem kvalifikace, ale přesto nelze neukázat na 36letého zástupce kapitána, který má se svou vyhlášenou expertizou na standardky nemalou šanci i na základ.

Larsson má stále obličej zhruba 25letého kluka, a tak je až k neuvěření, že za Arsenal debutoval již před 17 lety. Larsson je přitom velkou osobností švédské kopané nejen pro svých 286 startů v anglické Premier League, ale i pro své současné provozování mládežnické akademie v Eskilstuně (kde se kopané sám do svých 16 let učil) a téměř jisté funkcionářské ambice.

Sebastian Larsson dohrává zpátky doma v AIK, a přestože známá stockholmská značka loni reálně flirtovala se sestupem, majitel jedné z nejlepších pravaček v historii své země si držel solidní standard a i letos se pohodlně řadí mezi nejlepší záložníky soutěže. Jeho versatilita je pro Anderssona klíčová, když mu zalepí střed zálohy i pravé křídlo, a úbytek energie i rychlosti prozatím není takovým problémem, jakým by v této fázi kariéry určitě mohl být.




Ve víru čerstvých zpráv, že by se jeho 60milionovou výkupní klauzuli mohl co nevidět aktivovat londýnský Arsenal, snad ani nelze zabrousit kamkoliv jinam. Bývalé drahé posile Borussie Dortmund sice cesta na vrchol zabrala více času, než si mnozí vysnili, ale teď už zřejmě můžeme sebevědomě prohlásit, že na něm doopravdy trčí. V jednadvaceti letech se trefovat každý druhý zápas v jedné z nejtěžších soutěží světa, to není marné. Isak navíc pro švédský nároďák odvádí také tunu černé práce, když váže soupeře a neustále rozpíná hru, čímž tak trochu připomíná jakýsi upgrade dalšího bývalého hráče LaLigy Guidettiho.

Zlatan Ibrahimović se do zahraničí vydal ve věku 19 let a stále tehdy nejvíc peněz. Alexander Isak ho po mnoha letech následoval ven dokonce v 17 letech za ještě více peněz. S tím se samozřejmě pojí intergalaktická očekávání, které celkem logicky doposud nenaplnil. Sedmnáct branek za Real Sociedad není špatné na někoho, kdo v Dortmundu de facto ztratil dva celé formativní roky; ostatně, naposledy to ve Španělsku v podobném věku dokázal jistý Agüero před více než dekádou (2008/09). Isak je takovým novým, fluidním typem target mana, kterých teď vídáme více; magnetem na míč, avšak přes svůj velký vzrůst málokdy ve vzduchu. To ho spíš přijímá do nohy a následně s ním často na krátkou vzdálenost i dribluje.

Ačkoliv ho už nelze považovat za teen senzaci, bývalý útočník AIK je stále nejpopulárnější markentingovou volbou v zemi — čtyři roky poté, co vystoupil v reklamě Adidas po boku Garetha Balea.




Zatímco Hamrén se soustředil na to, aby byl Zlatan centrální všemu, co jeho Švédsko dělá, a dokonce se mu neslavně snažil přizpůsobit i formaci odklonem od 4-4-2 k "progresivnějšímu” 4-3-3, Janne Andersson zůstává věrný tomu svému. To však neznamená, že by si ho postupně nepiplal k dokonalosti. Jeho prvním krokem sice bylo vrátit Švédy jaksi na začátek, k úplným základům, ale to hlavně proto, aby mužstvo lépe využívalo svých silných stránek.

Zvláštní důraz napříč sestavou je přitom kladen na všestrannost; oba střední záložníci musí umět bránit i rozdávat míč, oba křídelníci musí být zodpovědní dozadu, schopní kombinovat i tahat míč a překonávat soupeře 1 na 1, a oba útočníci nesmí být líni na krok. Navíc se ani nebavíme o nutně rigidním 4-4-2; speciálně pokud na křídlech nastoupí Forsberg s Kulusevskim a hodně se stahují do středu, vytváří tak na míči jakousi hybridní formaci 3-5-2. Ekdal, potažmo jiný středopolař, se zatáhne mezi stopery a oba beci se vytahují nahoru.

Slabě obsazené posty má Švédsko zhruba tři. Jedním je brankář číslo 1, kde Andersson bezmezně důvěřuje Robinu Olsenovi, přestože v klubu pravidelně nechytá. Na pravém beku docela chybí mladší verze Lindelöfa z Eura do 21 let, takže tam musí stále operovat 34letý Mikael Lustig. No a konečně, "levaso” není aktuálně s Pierrem Bengtssonem o nic mladší (konkrétně asi tak o rok), což by taky mohl být problém. Alespoň tam by ale upgrade mohl být v dohlednu, protože se pomalu plné kondici blíží donedávna zraněný Augustinsson (na zahajovací duel to zatím nevypadá).

Na stoperu má své místo předplacené mladý lídr Victor Lindelöf, kterého by měl po silné sezoně v Rangers doplnit Filip Helander. Oba se z kabiny důvěrně znají ze zlatého juniorského ME, ale tehdy spolu ve stoperské dvojici nehráli, a takové štěstí se jim zatím poněkud záhadně vyhýbá i v dospělé reprezentaci. Velkou část kvalifikace ještě startoval Granqvist, svou šanci dostal i Pontus Jansson, Helander na chvíli vypadl kvůli zdraví, no a ve výsledku vám z toho vyjdou... vlastně jenom nedávné kvalifikační zápas s Kosovem a Gruzií. Typologicky si nicméně oba bezesporu sednou. Helander především kraluje ve vzduchu a fanoušci Slavie si ho jistě vybaví z prvního utkání EL; Lindelöf bude zodpovídat za rozehru.

Andrease Granqvista si jistě budete pamatovat ještě z posledního MS jako pevnou skálu, nicméně vězte, že už roku 2019 rychlostně nestačil ani na Allsvenskan, takže sem jede spíš jako lídr do kabiny. Vůdcovstvím je znám i Jansson, jemu se však pro změnu nevyhnuly slabší výkony v reprezentaci.

Ve středu zálohy se vypracoval v pana nepostradatelného Kristoffer Olsson, který v sobě spojuje disciplínu s určitou dávkou kreativity. Jeho parťákem by mohl být další bývalý mládežník Arsenalu Larsson, spíše se tam však počítá s Albinem Ekdalem.

Ekdal je jedním z těch obětavějších záložníků na světě, který neúnavně vytváří tlak na soupeře ve středu pole, nebojácně se vrhá do střel a podstupuje množství soubojů na míči, kdy je zároveň často faulován. Tihle dva se budou muset doslova přetrhnout, aby Švédové na tomto šampionátu došli jaksepatří daleko, to je ve 4-4-2 jisté.

Z levého křídla si do středu bude neúnavně sbíhat Emil Forsberg, zatímco Viktor Claesson již svým profilem více odpovídá klasickému křídlu a v národním týmu tradičně sbírá více bodů. Přesto, 0 % Fantasy majitelů pro Forsberga? No to snad nemůžete dopustit, mílí hráči EuroFotbalu. (A ani Claesson to se svými 0 % nekompenzuje.) Na křídlech stojí velká část výstavby hry Švédů, takže pokud Anderssonův tým bude střílet góly, tito dva rozhodně budou sbírat body, eventuálně zprava i talentovaný Dejan Kulusevski, který byl nicméně posledně zkoušet na hrotu (kde chce sám primárně hrát) a moc mu to nesedlo. Jeho sezona byla nekonzistentní a Claesson je po ošklivém zranění zpátky ve formě.

To je způsobené zkrátka a dobře tím, že na hrotu je nutně potřeba nějaký hromosvod. Tradičně to je Marcus Berg, v březnu to byl opět Zlatan Ibrahimović, a teď se zase vracíme k Bergovi. Ten už dlouho velice dramaticky rozděluje švédskou fotbalovou společnost, když se výmluvný povzdech "Varför startar Marcus Berg?” (Proč je Marcus Berg v zahajovací jedenáctce?) stává už tak trochu evergreenem před každým utkáním. Andersson moc dobře ví proč; Berg je nejefektivnějším Švédem v presinku, dovede utlumit vysoký míč, dostává do hry spoluhráče, a tímto zkrátka poskytuje určitý referenční bod, který ani Quaison (jeho obvyklý parťák z kvalifikace) ani Isak ani kdokoliv jiný prostě suplovat nebude. Berg určitě bude pálit šance, jak je jeho zvykem, ale každý příznivce Blågult by se měl holt smířit s jeho pevným místem v základ; Berg k sobě nemá vhodný záskok.

Druhá pozice na hrotu náleží Alexanderu Isakovi, ale nepodceňovat Quaisona, kterému se povedla druhá polovina ročníku v Mohuči i příprava. Nezapomínejme ani na žolíka v podobě Jordana Larssona. Ten si vysloužil mnoho nominací do týmu sezony ruské Premier Ligy a byl populární volbou za zraněného Ibrahimoviće. Jeho jediným "problémem” je to, co ho tak trochu spojuje s každým, kdo není Berg: sám je spíše běžec zvyklý hrát s target manem Sobolevem ve Spartaku, takže je v hierarchii spíše až třetím forvardem na jeden post.