Představení účastníků ME 2016 - Maďarsko

Fotbalová historie je plná velkých vzestupů jako toho nedávného belgického či velšského, ale také velkých pádů. Jeden z takových dramatických úpadků museli v 90. letech a na přelomu tisíciletí skousávat také v Maďarsku, kde se nyní těší na první velkou akci od mistrovství světa 1986. Jak blahodárný se ve Francii ukáže být německý vliv na celou maďarskou kopanou?

Pro důkazy toho, v jak bídném stavu se maďarský fotbal nacházel a vlastně stále nachází, netřeba chodit bůhvíjak daleko. Od založení Ligy mistrů roku 1992 se do skupinové fáze protlačily všehovšudy dva maďarské kluby (Ferencváros 1995/96 a Debrecín 2008/09), což překonají i trpaslíci typu Kypru nebo Izraele, a koeficient maďarské ligy je aktuálně na úrovni té moldavské či lichtenštejnské.

V otázce divácké návštěvnosti je na tom maďarská nejvyšší soutěž — nedávno kvůli finanční situaci mnoha klubů zeštíhlena z 16 na dvanáct účastníků — ani ne z poloviny tak dobře jako dvě dekády zpátky. Průměr roku 2015 odpovídal naprosto děsivým 2,5 tisícům fanoušků.

Přesto se Maďaři do Francie podívají a z progresu se mohou těšit i na dalších frontách — mimo jiné díky lidem s bohatými zkušenostmi z německého prostředí. V čele seniorského národního týmu stojí Bernd Storck se svou pravou rukou Andreasem Möllerem, jednadvacítku donedávna vedl Robert Kilin, osmnáctku stále trénuje Oscar Corrochano a za resuscitací Ferencvárose, který letos už šest kol před koncem poprvé po 12 letech oslavil titul, nestojí nikdo jiný než bývalý kouč Hamburku Thomas Doll.

Německý vliv na druhou stranu není radno přeceňovat; relativní vzkříšení maďarské kopané je totiž z ještě větší části dílem vlády Viktora Orbána, velkého fanouška nejpopulárnějšího sportu planety. Že se maďarský fotbal začal vzmáhat zrovna po premiérově znovuzvolení roku 2010, to vskutku není žádná náhoda, neboť Orbán z pomoci fotbalu učinil regulérní součást své politické agendy.

Ihned v červenci 2010 přesvědčil údajně nejbohatšího muže v zemi, Sándora Csányiho, aby se postavil do čela fotbalové federace, a sám se potom zaměřil na zkrášlení svého bývalého poloprofesionálního klubu Felcsút FC. Ten se nyní jmenuje Puskás FC a jeho zbrusu nová akademie je zodpovědná za dva současné reprezentanty (viz níže), ale i jednoho člena proslulé barcelonské La Masie.

S Orbánovou osobou, respektive vládnoucí stranou Fidesz, má teď co dočinění v podstatě každý prvoligový klub. Ferencváros je veden stranickým předsedou, budapešťské MTK pro změnu zakladatelem Fidesze, a Debrecín, Videoton i Haladás jsou alespoň řízeny blízkými přáteli Orbána a nedávno měli vládou částečně sponzorovanou výstavbu nových arén.

Takový silný vládní zájem možná z dlouhodobého hlediska slibuje obavy z korupčních praktik, se kterými mají Maďarové bohaté zkušenosti jak z nedávné doby, tak z 80. let, ale v současnosti se maďarská fotbalová obec vážně nehodlá rozptylovat. Konečně přece zase má na co být pyšná...


Maďarsko dalo světu bez přehánění jednu z nejlepších fotbalových generací vůbec. Pozor, ta z konce třicátých let také nebyla vůbec marná — však fenomenální střelci Sárosi se Zsengellérem roku 1938 Maďary dotáhli až ke stříbru ze světového šampionátu. Ovšem na dvě útočná tykadla Ference Puskáse se Sándorem Kocsisem, podporované Nándorem Hidegkutim či Zoltánem Cziborem... na to zkrátka jen tak něco nemělo.

Gusztáv Sebes, už od roku 1936 trenér národního týmu, vybudoval v 50. letech mašinu, jaká dlouho neměla na evropské scéně obdoby. Sám věřil v to, že praktikoval 'socialistický fotbal', a přitom jako bývalý odborový předák v Paříži a Budapešti moc dobře věděl, jak všechny kolem sebe motivovat. Po vzoru dřívějších světových šampionů z Itálie reprezentaci vystavěl na pevných základech o dvou ultrasilných domácích mančaftech, Honvedu a předchůdci současného MTK Budapešť, a sílu potom jeho svěřenci nehledali pouze v soudržnosti, ale i v revolučních taktických schématech.

Maďaři jsou nakonec v podstatě zodpovědní za dva z největších zápasů fotbalové historie. Jako "utkání století" vešla ve známost jejich demolice Angličanů ve Wembley (3:6) roku 1953, alias první domácí porážka pro neohrožené Ostrovany, a naopak coby "zázrak z Bernu" je dnes znám velkolepý comeback Němců ve finále mistrovství světa 1954, které mělo definitivně stvrdit nesmrtelnost oné výjimečné Puskásovy party.

K té stvrzence de facto došlo, to však jaksi nešťastnou cestou. Maďaři Němce ve skupině sice vypráskali 8:3 a vrchol turnaje se zprvu odvíjel podobně, když už po osmi minutách vedli 2:0, ovšem výsledná prohra 2:3 nakonec favority neuvěřitelným způsobem připravila o nadlouho nejdelší mezinárodní šňůru neporazitelnosti. O dva roky dříve Maďaři úchvatným způsobem (se skóre 18:1) opanovali olympijský turnaj v Helsinkách a senzační byli po většinu času i ve Švýcarsku, kde na cestě do onoho tragického finále vyřadili oba finalisty z roku 1950, Uruguay a Brazílii.

Že "zázrak z Bernu" představoval jen jeden hloupě načasovaný výpadek, to potvrdila následná zbrusu nová šňůra o 18 zápasech bez prohry. Na prostoru šesti let a 50 utkání Maďaři zvítězili hned 42krát a soupeřům dokupy nadělili dech beroucích 215 branek. Roku 1957 kvůli menší výsledkové krizi skončil trenér Sebes, později téhož roku do Maďarska vtrhly sovětské tanky, Puskás a spol. utekli za hranice — a jedna legendární epocha byla fuč.

Později ještě sice Maďarové byli schopni produkovat skvělé fotbalisty v čele s takovým Flóriánem Albertem, jediným maďarským vítězem ankety Zlatý míč, jako kolektiv už ale sotva ohromovali. Nadlouho naposledy si fanoušci zaúpěli radostí roku 1986, když se Maďaři přes rivaly z Rakouska dostali na třetí mistrovství světa v řadě — ve všech třech případech nicméně končili už ve skupině, což neomylně předznamenalo drtivý pád. Naprostého dna potom Maďarsko dosáhlo v kvalifikaci na Euro 2008, kde obsadilo ostudnou šestou příčku dokonce i za Moldavskem.

Největším maďarským úspěchem ve 21. století tedy dlouho zůstávala minioplata za bernský zázrak; a sice porážka Němců v červnovém přátelském zápase z roku 2004. Zatímco domácí se tehdy připravovali na evropský šampionát, Lothar Matthäus měl problém vůbec složit tým — pozvánku mu ze zdravotních důvodů, ale i pro čistou lenost odmítlo celkem 22 oslovených, a tak nakonec německá hráčská ikona musela vsadit rovnou na osm hráčů se šesti či méně starty za reprezentaci. To ale příliš nevadilo; jeden z takových mlíčňáků, Sándor Torghelle, totiž Němce v Kaiserslauternu dvěma góly při výhře 2:0 totálně ztrapnil a většina fotbalové velmoci si už tehdy uvědomila, že bude nutno provést kompletní rekonstrukci německé scény. K té pak také po otřesném Euru došlo...

Bohužel, pro Maďary samotné šlo o pouhý nicneříkající záblesk. Matthäusova éra brzy skončila totálním fiaskem, když mu jeho kontrakt na konci roku 2005 kvůli zmatkům ve vedení svazu technicky ani neměl kdo prodloužit...





Ačkoliv se Maďaři třesou na svůj první velký šampionát od roku 1986, jejich jízda kvalifikací se dá považovat spíše za takové škobrtání a vcelku žádný velký úspěch. Storckův výběr jednak skončil ve skupině až za Severním Irskem a Rumunskem, tedy žádnými věhlasnými soupeři, jednak v posledním kole ztratil i ono privilegium proniknutí na závěrečný turnaj jakožto nejlepší z třetích týmů (i když tedy ne tak úplně vlastní vinou, nýbrž kvůli neočekáváné první výhře Kazachstánu a gólu Selçuka İnana z poslední minuty tureckého zápasu).

Na druhou stranu, pro mančaft, u kterého se během kvalifikačního cyklu protočili hned tři trenéři, je skutečně samotná účast ve Francii obrovskou satisfakcí. A že Maďaři od prvního kvalifikačního duelu ušli věru velký krok dopředu: od počátku nepopulární Attila Pintér se od kormidla poroučel právě po té jediné domácí prohře se Severním Irskem (1:2), kdy se bůhvíproč rozhodl hrát na tři obránce. Pouze čtyři členové tehdejší zahajovací jedenáctky se teď vešli do Storckovy 23členné nominace a akorát s Dzsudzsákem a Juhászem se všeobecně počítá do základu.

Maďary srovnal do latě Pál Dárdai, který už nyní samozřejmě trénuje berlínskou Herthu, ovšem z jeho taktického profilu se nadále vychází. Ani Dárdaiův tým sice nijak zvlášť nepřesvědčoval; všechny tři výhry, jež pod ním mužstvo uhrálo, byly hubeným poměrem 1:0 — jednou dokonce proti výrazně slabším Faerským ostrovům. Nicméně body už se sbíraly, a to bylo hlavní. Hnedka nováčkův první velký test na lavičce, výjezd do Rumunska, se dá při remíze 1:1 rozhodně považovat za vydařený.

Bernd Storck, bývalý Dárdaiův mentor, potom ofenzívu přeci jen do jisté míry probudil, Maďaři na devátý pokus (!) konečně vstřelili alespoň dva góly (i když tedy Faerským ostrovům), a ačkoliv šlo tehdy o jedinou Storckovu výhru ze čtyř vystoupení ve skupině, jeho vliv se vždycky měl měřit až podle baráže. A ta dopadla snově: Puskásovi potomci si s Norskem poradili doma i venku a na Euro tak ve finále přeci jen pronikli zaslouženě. V Oslu udeřil debutant László Kleinheisler (který předtím v sezoně za Videoton neodehrál ani jeden soutěžní zápas a následně se přesunul do Werderu), zatímco doma hned zkraje vsítil nádhernou branku Tamás Priskin, aby následně vzal hold zesnulému kamarádovi Mártonu Fülöpovi.


Situace před Storckovým jmenováním byla zapeklitá. Maďarové si vysnili, že je Pál Dárdai povede i v baráži a na Herthu se bude stoprocentně soustředit teprve po listopadu 2015, ovšem berlínský klub měl jiné plány, v létě dal nadějnému kouči ultimátum — a před klíčovou fází kvalifikace, v červenci 2015, tudíž maďarský národní tým opět měnil vedení.

Šanci dostal Němec Bernd Storck, který s maďarským výběrem do 20 let právě zakončil mistrovství světa (kde došel do osmifinále i s nejlepším střelcem turnaje), a další etapa tak mohla začít. Další, a popravdě ne tak odlišná etapa. Storck se s Dárdaiem velmi dobře zná z dob společného působení v Hertě, kde Storck na přelomu tisíciletí působil jako asistent trenéra (a Dárdaie i Királyho dokonce pro Herthu skautoval i doporučoval), takže se s tehdejším záložníkem pravidelně potkával na trénincích.

A ačkoliv vztahy obou mužů ochladly, jakmile Storck po nástupu k maďarskému kormidlu vyhodil všechny členy Dárdaiova trenérského štábu vyjma dvou, pojítek mezi nimi pořád najdeme spoustu. Také Maďaři — obdobně jako Hertha, budou hodně běhat — agresivně presovat (a měli by být čerství, když si naplánovali jen dva přípravné zápasy s 14denním rozestupem) a vpředu ve formaci 4-2-3-1 nebo hybridním 4-3-3 patrně budou sázet na jednoho vytáhlého útočníka.

Předtím, než se Bernd Storck vydal do Maďarska nejprve vykonávat roli technického ředitele svazu, žádné ohromující výsledky ve světě zrovna neposbíral. Bývalý západoněmecký reprezentant do 21 let začínal jako kariérní asistent Jürgena Röbera, kterému byl po ruce v Hertě, Dortmundu, Wolfsburgu i bělehradském Partizanu, a pak se sám zabydlel hlavně v Kazachstánu, kde vedl mládež i dospěláky.




Snad nikde největší hvězda týmu, neřkuli kapitán, takhle nerozděluje fotbalovou společnost. Balázs Dzsudzsák je v 29 letech na vrcholu sil a je vlastně jediným borcem s takovou charakteristikou, kterého v maďarské nominaci zaručeně pozná každý fanoušek evropské kopané.

Odchovanec Debrecínu dříve válel v PSV, kde v sezoně 2010/11 dokonce napříč všemi soutěžemi nasázel víc než 20 branek, ovšem pak se vypařil na východ, dvakrát uvízl v klubu s finančními problémy, a stabilitu nyní jakž takž nachází v tureckém Bursasporu, kde v lize zařídil pouze osm gólů (vstřelil tři) a celkově spíš zklamal. Opět.

Problematických bodů na postavě Balázse Dzsudzsáka najdete věru požehnaně. Zaprvé je leckomu trnem v oku už jen ten výběr klubů, neboť se dříve všeobecně počítalo s jeho dobýváním západu, zatímco teď mu lze snadno přišít nášivku 'žoldák'. Zadruhé Dzsudzsák není zrovna týmový hráč, často natahuje z dálky, a mnohdy jeho střely také postrádají smysl (speciálně když si zprava vybíhá na silnější levačku). Zatřetí, a to především, je potom od přírody nekonzistentní.

Ten poslední bod se dokonale projevuje i v maďarské reprezentaci, kde za ním zhruba polovina krajanů stojí jako za potenciálně rozdílovým hráčem, kdežto jiní ho zatracují pro přehršel frustrujících a frustrovaných výkonů. V Rumunsku byl například v kvalifikaci fenomenální; v Norsku zase na facku. A podobně to zřejmě bude vypadat i ve Francii, protože jiný Dzsudzsák zkrátka nikdy nebyl a ani nebude...




Zmrtvýchvstání Ferencvárose, jehož největší fanouškovská základna v zemi přesně před deseti lety naříkala kvůli sestupu, lze z velké části přičíst veteránům Zoltánovi Gerovi a Tamási Hajnalovi, kteří se dávno po třicítce vrátili do rodné krajiny (a co si budeme povídat, na takovou ligu jejich výrazně pomalejší nohy stále stačí). Mezi těmito pardály však zároveň s velkým příslibem rostou také vybraní mladíci: do prvního týmu a často i základu patří 22letý András Radó nebo o rok mladší Dominik Nagy, ještě větší pozornost však poutá bratr druhého jmenovaného, teprve 20letý Ádám.

Oba sourozenci Nagyové loni účinkovali na mistrovství světa do 20 let, a zatímco Dominik se stěží prosazuje i jen o kategorii výše, Ádám se už bez nejmenšího přehánění dá považovat za jeden ze stavebních kamenů seniorské reprezentace. Pakliže Bernd Storck miluje fotbal na velkém prostoru a užívá si agresivního napadání, Nágyho akční rádius je mu dokonalým nástrojem. Jak mi vysvětluje Tomasz Mortimer, mimo jiné zpravodaj ESPN, Maďaři v kvalifikaci trpěli na pomalý přechod do útoku a mizivou schopnost efektivně přerušovat soupeřovu rozehrávku — jednoduše řečeno jim ve středu pole scházelo energické dynamo, které to na obrovském prostoru takříkajíc za všechny odlétá a rozehrávce dodá na adekvátním tempu.

Ádám Nagy je přesně takový typ náruživce. Velmi jednoduše u něho nabudete dojmu, že je u každého balonu jako první, že má pod palcem každičkou píď hrací plochy, a že se s balonem u nohy rozhoduje nesmírně rychle, předávat ho pohodlně zvládá oběma nohami a přitom vůbec nemá tendenci kazit (zde mu bezesporu pomáhá futsalová minulost).

V záložníkově útlém věku jsou takové atributy neocenitelné, a proto se Bernd Storck na jeho umu nebojí už teď stavět. Mezi jedenácti vyvolenými ho jmenoval pro tři z posledních pěti kvalifikačních duelů včetně důležité barážové odvety, kde budapešťský rodák zaskakoval za suspendovaného Geru a vystřihl výkon hodný ocenění hráče zápasu. Skaut Bursasporu po utkání utrousil, že za 50 let práce ve fotbale neviděl větší talent. Ve Francii by podobného dojmu mohlo nabýt více pozorovatelů...




Odhadovat složení základní sestavy Maďarska je vyloženě za trest. Trenér Storck může s trochou nadsázky jmenovat dvě odlišné jedenáctky a dost možná bude jedním z mála koučů na turnaji (ne-li jediným takovým), který dříve nebo později sáhne pro každého jednotlivce. Napevno obsazené jsou v podstatě jen čtyři posty: prvním startujícím čtyřicátníkem v dějinách evropských šampionátů se dozajista stane teplákový hrdina Gábor Király, pravý kraj obranné linie obsadí Attila Fiola (Puskás), ten levý Tamás Kádár (Lech Poznań) a buď na pravém, či na druhém křídle nastoupí Balász Dzsudzsák (s tím, že efektivnější bývá vlevo). O zbylé posty se zřejmě v průběhu turnaje strhne pěkná rvačka.

V srdci zadní řady patrně začne dvojice Guzmics - Juhász, na oba ale bude ze všech sil tlačit 23letý Ádám Lang. Ten by buď mohl obnovit úspěšnou barážovou spolupráci s prvním jmenovaným, anebo pro změnu tu klubovou s majitelem více než 200 ligových startů za belgický Anderlecht. Juhász jako jediný může nabídnout pořádné zkušenosti s mezinárodním fotbalem, a proto by se přeci jen mělo jednat o jím vedenou čtveřici. Ta se také bude muset povětšinou blížit výkonům na hranici vlastních možností, pokud má za něco stát — zvlášť, když uvážíme Királyho bohatou historii kiksů.

Ve středu zálohy má své místo víceméně jisté Ádám Nagy, ale dál už je onen strategický prostor poset otazníky (což málokdy věstí něco dobrého). Už sedmatřicetiletý protagonista slavného běhu Fulhamu až do finále Evropské ligy, Zoltán Gera, před pár dny sotva stačil i jen v přáteláku s Pobřeží Slonoviny, a ačkoliv stále dokáže vsítit nějaký ten krásný či důležitý gól (nedávno např. rozhodoval finále maďarského poháru), takhle pomalého a často i nepřesného středopolaře zřejmě Storck dříve nebo později bude muset obětovat za čilejší alternativu. Přesto Gera turnaj jako důležitý lídr nejspíš načne v základu a pak se uvidí; trenér si ho zatím nikdy vynechat nedovolil. Na záda mu pak budou dýchat další vyslanci domácí soutěže Ádám Pintér s Ákosem Elekem.

Nejvýše by měl uprostřed pole operovat podsaditý László Kleinheisler, Orbánův favorit s pitbulím stylem hry a nyní velká naděje Werderu. Kleinheisler se před vápnem soupeře jako jediný Maďar dovede pořádně 'kousnout', a pokud bolavé koleno dovolí, měl by i přes vlastní nezkušenost startovat. Také on, stejně jako jeho vrstevník Nagy, umí dobře oběma nohama a ve finále by na něho v ofenzívě mohlo být větší spolehnutí než na Dzsudzsáka.

Na křídle bychom měli hledat jedinou překvapivou absenci: Bernd Storck se rozhodl z předběžné nominace vyškrtnout i Ádáma Gyurcsa, ačkoliv ten platí za dalšího Orbánova chráněnce z Puskáse FC, a jeho vertikální náběhy po levé či pravé straně mohly snadno přetavovat v nebezpečné ony hordy dlouhých balonů vysílané z hloubi pole. O totéž se tedy nyní bude pokoušet jeden ze čtyř polských legionářů, Gergő Lovrencsics, o něco méně přímočarou variantu pro pravé křídlo potom představuje reprezentant Blízkého východu, Krisztián Németh (Al-Gharafa, Katar).

Na hrotu dochází k zajímavé situaci: pro svou vysokou postavu, pracovitost, vytrvalost v napadání a schopnost podržet míč asi zprvu bude upřednostňován Ádám Szalai, třebaže jeho 0 ligových branek působí vyloženě trapně oproti součtu 55 ligových zářezů všech jeho konkurentů. Tamás Priskin obstojně pálil ve jménu bratislavského Slovanu (11); Dániel Böde, kultovní hrdina z Ferencvárose a patrně druhý v pořadí, co se šancí na základ týče, si zase došel pro korunu krále střelců v Maďarsku (16); a Nemanja Nikolics si v dresu Legie zcela podmanil polskou Ekstraklasu (28!). Konkrétně posledně jmenovaný ovšem pod Storckem často rotuje i na levé křídlo a dá se tak hravě namítat, že ho německý kouč neumí pořádně využít. To je dáno i tím, že jde o klasického zakončovatele a tvorba přehršle šancí není zrovna oblíbenou maďarskou disciplínou.