Představení účastníků ME 2016 - Rusko

Už jen sedm dní zbývá do první velké události letošního fotbalového léta. Zúčastní se jí i ruský výběr, jenž má za sebou velmi zajímavý průběh kvalifikačních bojů, během nichž dokonce vyměnil trenéra. Ve skupině B se bude řadit mezi favority na postup, ale nečeká ho nic snadného, když se postupně potká s Anglií, hladovým Slovenskem a nevyzpytatelným Walesem.

Rusové předloni nechyběli na srazu světové elity, nyní však mají co napravovat. Úvodní duel s Jižní Koreou byl jen přehlídkou brankářských minel a kromě toho se pak sborná zmohla už jen na další remízu s Alžírskem.

Výrazně lepší výkony se tentokrát čekají především od útočné vozby, která v Brazílii zvládla obstarat akorát dvě vstřelené branky, a i tentokrát by při absenci Alana Dzagojeva měla být poháněna především zástupci Zenitu. Už bez Keržakova, zato s produktivním kvalifikačním střelcem Dzjubou...


Rusové nejsou fotbalovým národem s příliš úspěšnou historií, přesto se řadí mezi reprezentace, které dokázaly mistrovství Evropy vyhrát. Legendární sovětský tým vedený Gavriilem Kačalinem navázal v roce 1960 na čtyři roky staré olympijské zlato z Melbourne, když ve finálovém prodloužení přetlačil zásluhou Viktora Ponedelnika favorita z Jugoslávie 2:1. Na tým kolem brankářského fantoma Lva Jašina nebo fenomenálního Eduarda Strelcova poté dlouho nedokázal nikdo navázat.

Výrazným zábleskem, a také posledním velkým vítězstvím, byl další zisk olympijského zlata ze Soulu v roce 1988. V čerstvé paměti pak ovšem zůstává už jenom bronzové tažení Rakouskem a Švýcarskem, při kterém Hiddinkův mančaft šokoval a zároveň uchvátil celý fotbalový svět. Těžko uvěřit, že se kostra týmu za osm let téměř nezměnila, přesto tomu tak je.

Jednou z nejvýraznějších postav ruské sportovní historie je již zmiňovaný Eduard Strelcov. Sovětský Pelé a jeden z nejméně doceněných hráčů v historii fotbalu, jenž se stal příkladem toho, jak zrůdný byl režim v Sovětském svazu.

Strelcov byl odmala považován za výjimečného. Ve škole zlobivý kluk, který nedával pozor, na hřišti motal o dvě hlavy větší spoluhráče a sázel jeden gól za druhým. Netrvalo dlouho, aby mu začal být tovární tým Fraser malý. Sedmnáctiletého rychlíka s božskou technikou získalo Torpedo Moskva. Zde se mu hned na prvním tréninku podařilo uchvátit extrémně náročného trenéra Maslova, od kterého od začátku dostával mimořádnou porci minut i důvěry.

Ve stejném roce, kdy okusil profesionální fotbal, nakoukl i do reprezentace. Při svém debutu hattrickem popravil Švédy a naprosto pobláznil hlavní město federace. Kolem stále ještě náctiletého mladíka se strhlo hotové šílenství. Lidé se chodili v houfech dívat byť jenom na tréninky Torpeda, kde hlasitě požadovali, aby Strelcov předvedl něco ze svého repertoáru.

Moskevský miláček by byl ideálním ztělesněním moderního útočníka i v dnešní době. Fyzicky se mu dokázal vyrovnat málokdo, ke své rychlosti přidával i dostatek silové hry, ale problém mu nedělala i přes mírný vzrůstový handicap ani hra hlavou. A ta technika. Jako by se mezi Rusy, Ukrajinci nebo Lotyši proháněl v sovětské top lize Brazilec. Pověstnou se stala zejména jeho přihrávka patičkou, která vedla k nespočtu gólů Torpeda.

Jeho bohémský způsob života však stále více začínal vadit vrchním stranickým představitelům. Drzý Strelcov navíc odmítl přestoupit jak do armádního CSKA, tak do policejního Dinama, což pro něj nemohlo znamenat nic dobrého. Když poté údajně urazil dceru ministryně kultury Furcevové, jeho osud byl zpečetěn.

Zlatý olympijský medailista, držitel Odznaku cti a fotbalový génius byl den před odletem na světový šampionát ve Švédsku obviněn ze znásilnění a následně poslán na dvanáct let do gulagu. Z něj sice vyšel již po pěti letech, ale k vrcholovému fotbalu se mohl vrátit až o další dva roky později. Okamžitě získal s Torpedem další dva tituly a i přes určitou nevoli autorit byl zvolen nejlepším hráčem soutěže, přesto se na něm těžká práce v táboře podepsala. Zdravotní potíže ho donutily brzo s fotbalem skončit. Rakovině plic poté podlehl o dvacet let později ve věku pouhých 53 let.





Kvalifikaci načali Rusové domácí výhrou nad outsiderem z Lichtenštejnska. Následně však s výjimkou kontumační výhry v Černé Hoře naplno nebodovali v následujících pěti duelech, což vedlo k odvolání renomovaného italského stratéga Fabia Capella. Týmu se ujal nejúspěšnější tuzemský kouč Leonid Sluckij s cílem vyhnout se kolosální ostudě.

Sluckého, který zároveň stále seděl i na lavičce moskevského CSKA, čekal klíčový duel hned při jeho premiéře. Do Moskvy přicestovalo Švédsko a výhra seveřanů by znamenala definitivní konec nadějím na přímý postup. Domácí podle očekávání od začátku hýřili aktivitou podpořenou regulérním gólem Romana Širokova, jenž však chybně nebyl uznán pro údajný ofsajd ruského veterána. Diváky na stadionu Otkrytie nicméně ještě do přestávky rozjásal Arťom Dzjuba a potvrdil svou pozici klíčového muže ofenzivy. Dvě minuty před koncem celého utkání ruská ikona Igor Akinfejev dokázala vychytat ve stoprocentní šanci Marcuse Berga a jako by tak nastartovala Rusy za spanilou jízdou. Rusko pak už neztratilo a zajistilo si druhé místo ve skupině za Rakouskem.

Největším tahounem týmu byl kanonýr Dzjuba. Petrohradský útočník zakončil dvouletý kvalifikační cyklus s osmi góly, což byl čtvrtý nejlepší výsledek, a potvrdil oprávněnost svého místa na výsluní.


Pokud něco charakterizuje Leonida Sluckého, je to nezdolná vůle a touha uspět. Bývalý talentovaný gólman musel již v devatenácti letech ukončit profesionální hráčskou kariéru kvůli kurióznímu zranění. Jednička třetiligového klubu Hvězda Gorodišče spadla ze stromu a fatálně si poranila koleno, když pomáhala sundat sousedovu kočku. Ani to však Sluckého nezastavilo.

Místo tréninků se vrhnul na studium, před dovršením 25 let absolvoval více kurzů a sezení s nejlepšími stratégy v Rusku než mnoho jeho starších kolegů, aby nakonec ještě před třicítkou získal své první místo v klubu Olympia Volgograd. Do vrcholového fotbalu nakoukl o pět let později jako hlavní trenér FC Moskva, pokračovatele tradice slavného Strelcovova Torpeda.

Zde na sebe poprvé upozornil propracovanou defenzivou, ale i atraktivním útočným pojetím. Ve stejném duchu pokračoval i u Křídel Sovětů v Samaře. Ani v jednom klubu nemohl naplno praktikovat ofenzivní koncerty, vždy musel sázet na pevnou obranu, přesto svým fotbalem bavil. V Samaře pod ním zažil životní sezonu útočník Savin, kterému dal obrovskou volnost na pozici staženějšího útočníka.

Po fiasku Juandeho Ramose u kormidla moskevského CSKA potom přišla jeho životní šance. Armádní klub dovedl za šest let ke třem mistrovským titulům, dvěma pohárovým prvenstvím a stejnému počtu superpohárů. Dobře se navíc vedl i v Evropě, když si pod jeho taktovkou Rudá mašina hned na podzim 2009 poprvé v klubové historii vybojovala místenku v jarních bojích Ligy mistrů.

Na střídačce typicky se kolíbajícího trenéra vystihuje zejména propracovaný defenzivní systém, stejně jako taktická variabilita a schopnost ušít plán hry svému týmu na míru. Na klubové úrovni umí výborně dlouhodobě pracovat s hráči a jejich rolí na hřišti, například Dzagojeva stáhnul mnohem hlouběji do pole, což vedlo k zrychlení a zlepšení přechodové fáze CSKA. Často dává rozdílovým hráčům naprostou volnost a po svých křídlech vyžaduje aktivní doplňování osamoceného útočníka.




Případ 28letého hrotu je další pohádkou o outsiderovi, ze kterého se stane hrdina. Dzjuba načal svou kariéru ve slavném Spartaku Moskva velmi brzo, ale pověsti talentu nedostál a jako mnoho mladých fotbalistů před ním putoval na hostování. Desetigólovou sezonou v Tomsku si následně řekl o větší prostor i v mateřském týmu, ale přestože nastupoval do hry častěji, tak s ním v Moskvě neměli trpělivost a následně byl opět zapůjčen jinam, tentokrát do Rostova. Zde vysoký hráč nasázel branek hned sedmnáct a vzbudil zájem tuzemských obrů.

Ve Spartaku v nové sezoně konečně dostal přednost před přeplácenými cizinci, ale ani tak se v hlavním městě znovu dlouho neohřál. Během zimní pauzy sečetl nejúspěšnějšímu ruskému klubu jeho chování a půl roku před koncem stávající smlouvy odmítl podepsat novou. Následně oznámil, že další ročník zahájí jako hráč Zenitu Petrohrad.

V nejkrásnějším městě rozlehlé země se Dzjuba opravdu našel. Jeho síla, vysoká postava, ale i překvapivě slušná technika (která během tří let zaznamenala nevídaný progres) se promítly do šesti branek v Lize mistrů a dalších čtrnácti v domácí soutěži. Neúspěšný osmifinalista nejlepší evropské soutěže a aktuálně třetí nejlepší ruský tým těžil především z jeho spolupráce s Olegem Šatovem.




Ruský štírek nastoupil pod Sluckým ke všem zápasům v základní sestavě a při smolné neúčasti Alana Dzagojeva by měl šance vytvářet hlavně on. Rtuťovitý technik má po nevydařeném šampionátu v Brazílii pravděpodobně poslední šanci, jak si říci o západní angažmá a jít ve šlépějích Andreje Aršavina. Ve Francii už nebude svázán taktikou ani špatnými vztahy s vůdcem střídačky.

Pro pětadvacetiletého Šatova hovoří i slušná sezona v Petrohradě, kde i přes týmový neúspěch výrazně vyčníval. Především statisticky se konečně vyšvihl, když sám desetkrát skóroval a 14krát branku připravoval spoluhráčům. Operovat po boku nezastavitelného Hulka ničemu neškodilo. Šatov takto každopádně ruským klubům znovu ukázal, že se vyplatí dát šanci domácímu hráči před drahými žoldáky z ciziny. A co je nejdůležitější - svou třídu pravidelně ukazoval i v Lize mistrů, kde se minimálně na jednom gólu svého týmu podílel ve čtyřech z pěti utkání skupinové fáze, do nichž sám zasáhl.

Odchovanec Uralu, který předloni v Brazílii nastupoval převážně zprava, zatímco teď nejspíš bude působit spíše u levé postranní čáry, tak nyní vážně stojí na pomyslném prahu slávy a je kousek od toho, aby jako další z Rusů nakouknul do nějaké z nejlepších západních soutěží.




Stálicí v bráně je Igor Akinfejev, nástupce Lva Jašina a kdysi nejlepší mladý gólman Evropy. Jenže i on má své slabší chvilky a zejména během šampionátu v Brazílii byl silně kritizován. Ve Francii tak bude chtít všem ukázat, že opravdu stále patří mezi širší světovou špičku. Pomáhat mu budou jeho kluboví spoluhráči Vasilij Berezuckij se Sergejem Ignaševičem. Bezesporu legendární dvojice byla podobně jako Akinfejev u bronzového Eura před osmi lety. Zatímco v lize stoperům CSKA stále stačí bezchybná poziční hra a dominance ve vzduchu, v evropských soutěžích se projevují jejich fyzické nedostatky a pokročilý věk. Právě tady se skrývá nejzranitelnější místo ruského výběru.

Levou stranu měl brousit další pamětník Žirkov, který v kvalifikaci dostával více prostoru než Oleg Kuzmin. Vinou zranění ale bude chybět a prostor zazářit pravděpodobně dostane další z řad Armějců Ščennikov. Druhou stranu hřiště si pro sebe od Aňukova (stejně jako v klubu) uzmul Igor Smolnikov. Alternovat mu bude Dmitrij Kombarov, využívaný i pro své schopnosti exekutora standardních situací.

Záložní řada představuje pro Rusko klíčovou odpověď na otázku bytí a nebytí na Euru. Zatímco s Dzagojevem by národní tým neměl mít problém přejít přes skupinovou fázi, bez něj se děj v "béčku" zamotává. Roli tvůrce si pro sebe s jistotou uzme Oleg Šatov, jenž z pozice levého křídla bude sbíhat podle potřeby do středu a zásobovat pasy své klubové spoluhráče na útočné polovině soupeře. Absence klíčového ruského režiséra pravděpodobně znamená základní sestavu i pro Pavla Mamajeva. Typově zcela odlišný středopolař Krasnodaru by měl utkání zahajovat na pravém záložníkovi s tím, že bude v obrané činnosti vyztužovat střed hřiště a při útočné snaze naopak vytahovat beky soupeře blíže k pravé autové čáře. Za touto dvojící operují zkušení třicátníci Širokov s Denisovem. První jmenovaný by měl i přes značně pokročilý věk hrozit náběhy z druhé vlny, Denisov poté plní roli defenzivního štítu.

Věk ruského výběru je naprosto alarmující. Bronzový evropský šampionát pamatuje hned devatero hráčů. Doma i přes velkou marodku nepochopitelně zůstává kazaňský Magomed Ozdojev nebo jeden z tvůrců rostovského zázraku Pavel Mogilevec. Naopak šokující je nominace mladičkého Golovina, Sluckého svěřence z CSKA, a také Romana Neustädtera, jehož přesný původ nezná snad ani on sám.

Útočné duo by mělo být silnou stránkou mančaftu. Kokorin umí s balónem divy a před dvěma roky trpěl hlavně na osamocenost a nedostatek podpory ve vápně soupeře. Nový trenér však věří i Dzjubovi, který by měl podstupovat náročné souboje se stopery soupeře a Kokorinovi sklepávat vysoké míče. Zároveň je schopný neposlušné hvězdičce ruské kopané vyhovět kombinací po zemi. Na lavičce na svou šanci bude čekat Fedor Smolov, nejlepší střelec právě skončené sezony. Jemu by mohla hrát do karet vyhlídka obnovení krasnodarské spolupráce s Pavlem Mamajevem.