Představení účastníků ME do 21 let - Srbsko

Na mistrovství Evropy do 21 let triumfovali pouze jako součást Jugoslávie roku 1978 a jakž takž jim to klapalo i ve spojení s Černou Horou, samostatní Srbové se však stále ne a ne etablovat mezi evropskou mládežnickou smetánkou. Dokážou to snad zrovna nyní - v hustém stínu úspěšné dvacítky?

Srbové jedou na Euro jednadvacítek vyloženě zdecimovaní, rozebraní do posledních dílků.

Lazara Markoviće s Matijou Nastasićem do Čech nepustili jejich zaměstnavatelé, Filipa Kostiće si Stuttgart nekompromisně stáhl až se zpožděním, po dosazení nového kouče. Křídlo Partizanu Danilo Pantić je suspendováno vlastním svazem pro cavyky s kontraktem.

Střelec Aleksandar Mitrović se původně vymluvil na zranění, aby nakonec odehrál 89 minut za seniorskou reprezentaci, a sám trenér Mladen Dodić teď dokonce musí o jeho propuštění žebrat přímo u vedení Anderlechtu. To aby pro změnu zalátal díru po zraněném útočníkovi Stojiljkovićovi.

Do toho připočtěte třeba absence štítového záložníka Radoji nebo talentovaného teenagera Crvene zvezdy Luky Joviće, a neomylně vám vyjde učiněné torzo. Sám srbský fanda se potom musí spokojit se slintáním nad tím, co mohlo být.

První dojem z příprav balkánského mužstva na první "malé Euro" po šesti letech zkrátka a dobře odpovídá bohapusté sabotáži; což skutečně není žádná marná domněnka: v prosinci 2014 byl ostatně trenér Radovan Ćurčić převelen od "21" k seniorskému nároďáku.

Důvod? Ten oficiální zněl "za odměnu". Ten neoficiální zhruba tak, že Srbové v daném okamžiku s jedním bodem po třech kvalifikačních zápasech Euro 2016 předčasně odpískali, vyhodili předraženého Advocaata, a aby toho ve zbytku celého cyklu tolik neutratili, uchýlili se k takové to 'líné' volbě.

Přijde vám taková teorie přitažená za vlasy? V takovém případě račte vrchem uvážit, že trenéra srbské osmnáctky dělá syn prezidenta země Tomislava Nikoliće, a nikterak divné by vám to už přijít nemuselo.

Srbské fotbalové asociaci se navíc příliš nepovedla ani volba Ćurčićova nástupce, jak dosvědčuje mnou oslovený komentátor srbské televize Vladimir Novaković. "Dodić tu není moc oblíbený, většina lidí si myslí, že jeho předešlé výsledky nebo preferovaný styl nezasluhují takovou příležitost, zvláště s touto generací, která zvládla vyřadit Španělsko."

Stále teprve 45letý Mladen Dodić tedy sice loni zvládl s provinční Jagodinou přeskočit Vojvodinu, to však nebylo žádné velké zadostiučinění. Jednak na vedoucí bělehradskou dvojku ztrácel propastných 23, respektive 24 bodů; jednak se Jagodina na třetí příčce umístila už dva roky před jeho příchodem, a tak Dodić rozhodně nezačínal od píky.

Ani co se herního stylu týče, nedají se od těchto Srbů čekat nějaké zázraky. Speciálně s ohledem na výše uvedené 'oběti' zaujme Dodić spíše opatrné stanovisko, navíc podepřené silnou tradicí defenzivně orientované kopané napříč celou srbskou ligou, kde někdejší záložník strávil veškerá svá fotbalová léta.

Konečně, Dodićův přístup je obezřetný i v jinačí rovině: pokud jde o ambice, drží se velmi nízko při zemi a před turnajem se dokonce jal nahlas vyslovit alibistické obavy, že by Srbové v případě umístění v elitní čtyřce zřejmě stejně nedostali víza na olympiádu do Ria de Janeira.

Nakolik je přitom tenhle přístup v srbském prostředí ojedinělý, to věru není těžké ověřit. Srbská dvacítka zrovna bojuje na mistrovství světa, a pakliže kouč Veljko Paunović už před zahájením šampionátu vyhlásil útok na zlato, taková naděje stále žije: Balkánce pozítří čeká už semifinále s Mali, kde budou Živković, Veljković, Savić-Milinković a další plnit roli favorita.

Pokud se tedy na nějakou srbskou omladinu v tuhle chvíli zpátky na Balkáně upínají zraky většiny příznivců kopané, jsou to borci ročníků 1995 a 1994, kteří koneckonců před dvěma lety opanovali rovněž ME do 19 let. Jejich zhruba o dva roky starší krajané se už moc nepovedli; přesněji řečeno sem ta vydařenější část vůbec nezajíždí...

---

Cesta na šampionát

Znáte takovou tu o horké balkánské krvi? Inu, tak přesně tenhle stereotyp Srbům řádně zkomplikoval samotný vstup do kvalifikačního cyklu. Tři červené ve dvou zápasech, vrchem sedm žlutých kartonků a v důsledku i jedna trapná prohra na Kypru.

V příštích střetnutích už Ćurčićovi svěřenci sice vyloučení nesbírali, ovšem výkyvy nálad by se u nich daly vystopovat i později. Venku takhle sice porazili Belgii jasně 3:0, doma s ní ale kvůli inkasované brance ze čtvrté minuty nastavení remizovali. A to samé v bleděmodrém se opakovalo s Itálií - doma heroický defenzivní výkon a čisté konto pod mimořádnou taktovkou Nastasiće; venku ztráta dvoubrankového vedení a nula bodů.

Tak jako tak, průběh skupinové fáze kvalifikace je v tomhle konkrétním srbském případě úplně irelevantní - ten hlavní příběh se totiž psal až v baráži, kdy podceňovaní Srbové stanuli proti nasazeným obhájcům trofeje.

V Jagodině to byla ukázková frustrace favoritů pod vedením kapitána Muniaina, letošní komety Munira El Haddadiho a především madridského Isca. Právě posledně jmenovaného v Srbsku závěrem senzačně vychytal brankář Dmitrović a položil tak základy neméně senzačního postupu celého kolektivu. Venku se posléze Srbové ujali vedení díky vlastnímu gólu a pak už to šlo. Španělé utrpěli první soutěžní porážku po 35 utkáních (!) a Balkánci šli dál jako jediný tým z druhého místa.

Pravda, to poslední není až takové terno - však na Euro 2011 takhle z druhých míst na závěrečný turnaj propluly všechny čtyři mančafty včetně pozdějších šampionů. Na stranu druhou, předloni jsme tu takový exemplář neměli. A hlavně... Srbové prostě porazili vítěze dvou předchozích ročníků. To už jim nikdo nevezme, a oni si tak vesměs předem vyhráli své vlastní malé "malé Euro"...

Domácí základna

Když se podíváte, jak si Srbové v průběhu let v této věkové kategorii vedli, možná budete zaskočeni tak vzornou úpravou na dvě kupičky úspěchů a neúspěchů. První tři postjugoslávská vystoupení paráda, dvě finále; rok 2009 bída a příští dvě vydání pro jistotu úplně přeskočena. Takovému razantnímu pádu z hrušky se z letošních účastníků v nedávných časech nikdo nevyrovná - co je tedy na Srbech tak zvláštního?

Zaprvé je to jejich společná minulost s Černohorci. Do inkriminovaného období zasahují hned dvě takové smíšené výpravy a třeba záložník Simon Vukčević nebo později i Mirko Vučinić (2006) sehráli při daných příležitostech celkem důležité party. Zadruhé by se potom za podstatný faktor dalo označit netradičně zkrácené, pouze roční čekání na onen třetí turnaj v Nizozemí (2007). Proto se kupříkladu Miloš Krasić nebo Braňo Ivanović mohli v klidu zúčastnit hned tří ME "21".

Takhle nějak by asi vypadaly zásadní vlivy na srbský úpadek, kdybychom se pídili po skutečně unikátních, možná irelevantních prvcích. Jak mi totiž pomáhá doložit již citovaný Vladimir Novaković, situace je v reálu mnohem zamotanější a veskrze prozaičtější. V malém světě srbské kopané se vážně změnilo mnohem víc než jen generace.

"Srbské kluby jsou (teď) o hodně slabší, nesmírně chudé a zatížené obrovskými dluhy," načíná depresivní příběh Novaković. "Předtím bylo zvykem, že ti nejlepší domácí hráči zůstávali až do svých 22 či 24 let, než se vydali do zahraničí. Teď odchází v 17 nebo 18," dotýká se srbský odborník neduhu, který je vlastní i české scéně. Tahle konkrétní generace prý přitom celý trend odstartovala. Filip Đuričić šel do Holandska v šestnácti a Uroš Ćosić měl při úprku do Ruska jen o rok víc.

"Oba vzešli z Crveny zvezdy, která si od konce roku 2007 prochází peklem. Partizan je na tom o něco lépe, ale ani oni se neblíží svým zlatým časům (2003-05) a mají velké dluhy. Srbská fotbalová asociace je vedena prezidentem podobným Blatterovi - je pořád dokola volen a všechno se neustále rozpadá," pokračuje frustrovaný Novaković.

Novaković nakonec vše uzavírá nevědomým načrtnutím ještě jedné paralely s českým prostředím: "Dlouhodobý problém s mladými srbskými kluky spočívá v tom, že se už v útlém věku vedou k vyhrávání a fyzická síla má prioritu oproti technické vyzrálosti a taktické vzdělanosti."

---

Tahoun týmu: Miloš Jojić (Borussia Dortmund)

Tahle role jako by na Milana Jojiće jenom tak zbyla - adeptů by na nepokresleném papíře bylo víc a možná i lepších. Ostatně s jakou pompou na dortmundskou scénu vešel, tak tiše ji taky opustil. Počínaje prosincem platí, že si za áčko Borussie kopl až v posledním ligovém kole. Navíc samotný fakt, že na rozdíl od Markoviće, Nastasiće či Kostiće do Prahy vůbec cestuje, dle mnohých Srbů vypovídá jedině o tom, že se s ním ve Vestfálsku do budoucna nepočítá (resp. že se nepozdává novému kouči Tuchelovi).

Jenže tohle všechno 'zlé' možná bude pro něco dobré. Milan Jojić možná umí lacině přicházet o balony a na dlouhé pasáže se vytrácet ze hřiště, zároveň ale zůstává potenciálně rozdílovým hráčem a hlavně je stavěný pro podobnou roli, kdy se kolem něho všechno točí.

"BVB ani omylem není jeho úroveň. Těsně předtím, než se stěhoval, byl v Srbsku vyhlášen hráčem roku. Jeho statistiky nedávaly smysl - Jojić vévodil tabulkám Partizanu v gólech, asistencích, střelách, přihrávkách, přesnosti přihrávek, přesnosti střelby, vytvořených šancích. Ve všech kategoriích měl masivní náskok. Nic takového jsem předtím ve fotbale neviděl. Jemu je souzeno táhnout tým středu tabulky, ne vybíhat z lavičky mužstva, co hraje o titul," dochází k logickému závěru Novaković.

Na prahu slávy: Filip Đuričić (Benfica)

Slova "na prahu slávy" jsou v případě tohoto dnes již 23letého špílmachra poněkud hořce ironická. Ve svém věku a při všem tom dřívějším povyku totiž nyní Đuričić rozhodně měl být daleko daleko za oním pomyslným prahem. Nicméně přesto zde má co pohledávat. Právě na tomto turnaji se totiž bude dost možná rozhodovat o jeho budoucnosti; a to nikoliv jen s ohledem na Benfiku, odkud letos hostoval rovnou ve dvou klubech, nýbrž tak nějak obecně.

Zdá se to jako věčnost, co byla Đuričićova naplno zářící kometa v dresu Heerenveenu během sezony 2011/12 vynášena dál než do nebes. Šikovný trequartista, který zahraje i na obou křídlech, tehdy ve 34 utkáních zaznamenal bezesporu úctyhodných 10 branek a 12 asistencí, avšak od té doby to s ním jde jenom z kopce.

Loni na podzim se stabilní člen širšího kádru seniorské reprezentace nechytil v Mainzu a na jaře potom předvedl všehovšudy jeden ucházející výkon v dresu Southamptonu; jinak ho server WhoScored tradičně hodnotil spíš jako jednoho z nejhorších hráčů na place. A tím se on může opravdu snadno zdát: čas od času působí velmi líně a sám byl nedávno zachycen srbskými reportéry, jak se doznává ke svému minimálnímu zapálení pro běh.

V Česku je tedy Filipu Đuričićovi důrazně doporučováno zapnout a takříkajíc nechat na hřišti nejedny plíce. O tom, že má talentu na rozdávání, jsme se již mohli přesvědčit; avšak o tom, že ho dokáže vskutku efektivně rozdávat, existují jen nedostatečné záznamy...

Stranou reflektorů: Slavoljub Srnić (FK Čukarički)

Ztráta Filipa Kostiće by pro Srby nemusela být takovou tragédií. Opravdu. Může za to právě tento borec; dle mnohých duše jediného opravdu profesionálně spravovaného srbského klubu, FK Čukarički, který letos dosáhl na historické třetí místo v tabulce nejvyšší soutěže a triumf v národním poháru.

FK Čukarički se roku 2012 stalo vůbec prvním zprivatizovaným srbským celkem v dějinách, a to mu opravdu přináší ovoce. Bělehradské mužstvo je jednak zajištěné zvenku bohatým a rozumným investorem; jednak funguje i zevnitř, když vyznává tu kombinační styl hry, tu raději brejkový projev - jak se to zrovna hodí. Touhle flexibilitou je Čukarički schopné pravidelně přehrávat i porážet dokonce takové suverény jako Partizan nebo Zvezdu, a to právě pod taktovkou Slavoljuba Srniće.

V srbské nominaci figuruje rovnou celá řada S + S + S původem z Čukarički, a jakkoliv je zde na Euru při zranění útočníka Stojiljkoviće a těžké konkurenci Stojkoviće na pravém beku (v nikom menším než kapitánovi) pohromadě operovat neuvidíme, je záhodno připomenout, že mezi sebou letos nastřádali celkem 25 gólů a 23 gólových nahrávek. Pětadvacetkrát se přitom nedokázali prosadit ani čtyři prvoligoví účastníci - jako celky.

Sám Slavoljub Srnić, odchovanec Crvene zvezdy, v onom trojlístku zastává roli kreativního elementu a jeho bezchybná technika se zdá být takřka bezedným zdrojem nějakého toho momentu překvapení. Při svém debutu za "21" udeřil hned dvakrát, takže bacha na něho!

---

Srbové mají v týmu několik potenciálních slabých míst, a tak si je pojďme - z pozice budoucího soupeře - pěkně po pořádku vypíchnout. Začít se sluší kapitánem Markem Petkovićem, který je dozajista kvalitním fotbalistou, již úvodem října si ovšem zpřetrhal vazy v koleni a od té doby sotva posbíral nějakou tu zápasovou zátěž. Jeho kondice je tak pro Srby velmi choulostivou otázkou.

Na stoperu potom vyvstává ještě složitější hádanka: kdo tam vůbec nastoupí a proč? Radovan Ćurčić napříč kvalifikací protočil dohromady sedm (!) různých stoperů, což je docela určitě největší číslo mezi všemi cestujícími výběry, a ustálenou dvojici nenašel ani mezi těmito čtyřmi vyvolenými muži.

V podobném duchu následně v březnu navázal i Dodić, a tak je dvojice Pantić - Spajić pouze mojí a Novakovićovou sázkou na zkušenost; žádný erudovaný odhad na tomto místě podat technicky snad ani nelze. Oba jmenovaní jsou každopádně jakž takž rozehranými legionáři z předních lig, a třebaže spolu v kvalifikaci naposledy kooperovali na podzim 2013, nějakým způsobem by jejich partnerství fungovat mělo.

Když už jsme potom u těch dvojiček, ještě hůře možná na pohled vypadá tandem středopolařů a Dodićových ‘držáků’, Goran Čaušić - Srđan Mijaijlović. Speciálně druhý v pořadí - ačkoliv platí za jednoho ze tří internacionálů se zkušenostmi mezi dospělými - nevěstí vůbec nic dobrého. Ono jak by také ano, když si v podstatě nekopne ani v druhé turecké lize. Zraněný Nemanja Radoja z Celty Vigo zde bude nejspíš citelně scházet.

No, a konečně ještě jedna potenciální Achillova pata tohoto srbského ansámblu: hrotový útočník. Bez Aleksanadra Mitroviće se kouč opírá o svého oblíbence z Jagodiny, Aleksandara Pešiće, a to je prostě špatně. Jeho cit pro hru není nutně na mizerné úrovni, šancí naopak vytvoří poměrně dost, jenže zakončovatel je to absolutně příšerný. Pešićova přesnost střelby, a obecně jakákoliv aktivita v těsné blízkosti soupeřova brankáře, se (alespoň statisticky) řadila k úplné spodině francouzské Ligue 1.

Abychom ale jen nekritizovali, také Srbové disponují pár zajímavými variantami na oživení. Především Mirko Ivanić, který se coby jediný povolaný nijak nezapojil do kvalifikačního cyklu, může zosobňovat skrytou Dodićovu zbraň. Jeho 10 gólů a šest asistencí dnes vzorově reprezentuje tradičně silnou akademii Vojvodiny.

Na stoperu by se pak nemělo vylučovat zapojení Cirkoviće, jenž sice na nejvyšší úrovni působí teprve rok, ovšem ihned se v Partizanu osvědčil jako muž velkých zápasů (viz jeho debut proti Tottenhamu) a vynikající hlavičkář, který se bude hodit hlavně proti vysokým Dánům typu Brocka-Madsena nebo Vestergaarda.

---

Tip na umístění: Konec ve skupině