Představení účastníků MS 2018 - Egypt

Legendární Mohamed Aboutrika, dle mnohých nejlepší severoafrický fotbalista všech dob, se nedočkal. Mohamed Salah, který by klidně jednou mohl aspirovat na tentýž titul, už Egyptu radost z mistrovství světa vrátit zvládl. Jak se asi Faraoni po dlouhých 28 letech odprezentují?

Egypt dlouhá léta platil za neobyčejnou enigmu svého kontinentu, a vlastně nejen jeho. Tři africká zlata v řadě, a přece nula účastí na mistrovství světa v témže období. S ohledem na MS 2006 čistě útočný Egypt zradila defenzíva, když Shehatův tým zaostal za Pobřeží slonoviny i Kamerunem; o čtyři roky později Faraony vyřadil krutý dodatečný zápas s Alžírskem (0:1) poté, co závěrečná káhirská výhra 2:0 znamenala, že oba týmy měly 13 bodů a totožné skóre.

První Salahova kvalifikace byla potřísněná stěží uvěřitelným debaklem 1:6 od Ghany v prvním utkání baráže. Tentokrát už nic takového nehrozilo, neboť se změnil systém a Egyptu stačilo opanovat jednu skupinu před Kongem, Ugandou a... opět Ghanou. Revanš vyšla, a sladké porevoluční faraoní zmrtvýchvstání je dokonáno.

Právě revoluční starosti roku 2011 činí celý tento egyptský hiatus na velké scéně alespoň do jisté míry pochopitelným. Po dva roky byla koneckonců egyptská liga pozastavena, zatímco Al Ahly se Zamalekem alespoň soupeřili s kontinentálními soky v Lize mistrů jako poslední mistři a vicemistři. Nyní je vše zpátky při starém, když loni Al Ahly dokonce hrálo finále LM.

Pro výše zmíněné důvody má letošní účast na mistrovství světa pro celý Egypt obří symbolický význam, to asi netřeba zdůrazňovat. Právě Egypt a nejspíš Nigérie se pyšní těmi nejfanatičtějšími fanouškovskými základnami, v tom dobrém i horším slova smyslu. Byly to koneckonců tisícovky příznivců Al Ahly, kdo svou měrou přispěl ke svržení diktátora Mubaraka.

Nejen pro ně je tedy ruský svátek, navazující na Salahmánii, nesmírnou satisfakcí — jakkoliv se politická situace v zemi sotva zlepšila. Je čas učinit pyšný národ ještě pyšnějším, a nechat ho zapomenout na veškeré bolesti, které uplynulá léta přinesla...


Egypt patří k nejúspěšnějším fotbalovým zemím v africké historii. V době, kdy každý velebí strůjce zlatého hattricku v Lize mistrů Zinedinea Zidana, se Faraoni můžou už nějaký ten rok chlubit Hassanem Shehatou. Legendární kouč egyptského nároďáku dotáhl svůj tým mezi roky 2006 a 2010 ke třem po sobě jdoucím titulům v Africkém poháru národů. Celkem Egypťané na kontinentálním šampionátu uspěli sedmkrát a drží v tomto ohledu rekord.

Osu zlatého týmu na začátku milénia tvořili kromě matadorů Ahmeda Hassana se stále aktivním brankářem Essamem El-Hadarym taky střelci Amr Zaki či Mohamed Aboutrika. Nyní se Egypt modlí k jinému Mohamedovi, aby pomohl hrdému národu vyšplhat po náročném pavouku i v celosvětovém měřítku. Na tomto turnaji mu totiž pšenka doposud ani trochu nekvetla.

Už jen skutečnost, že na účast na vrcholné scéně mezinárodní fotbalové elity čekali Egypťané dlouhých 28 let, hovoří za vše. Předtím navíc šílenství v podobě mistrovství světa vyhlíželi ještě mnohem déle — rok 1990 znamenal vysvobození po více než půl století.

Přesto se dá zcela objektivně konstatovat, že mezi africkými nároďáky není většího pionýra. Egypt byl skutečně absolutním průkopníkem kontinentu na světových šampionátech; jejich účast na mistrovství v roce 1934 byla něco mimořádného — dokonce tak mimořádného, že to až do léta 1970 žádný jiný africký celek nezopakoval. Hlavním důvodem však byla skutečnost, že organizace fotbalu se obecně nacházela kdesi ve sportovním středověku.

Většinou Egypt z turnaje diskvalifikovaly důvody, které už se dnes zdají nepředstavitelné, což jen potvrzuje, jakým se fotbal v posledních dekádách stal obrovským fenoménem. Už v roce 1930 se kdysi starověká velmoc mohla prvního MS zúčastnit — do Uruguaye však neodcestovala kvůli vysokým finančním nákladům. Tentýž problém se opakoval i za osm let, kdy peníze vyřadily arabský tým z barážového klání proti Rumunsku. Spekuluje se však, že reprezentanti odmítli nastoupit do zápasu v období ramadánu. Hrát fotbal bylo tehdy prý doslova nemožné.

Ročník 1962 zůstal Egyptu zapovězen, protože FIFA odmítla povolit změnu termínu baráže se Súdánem. Mančafty přitom jen nechtěly hrát v období, kdy v okolí Sinaje hrozily monzuny. Za další čtyři roky celá Afrika mistrovství světa bojkotovala pro nespravedlivou distribuci účastnických míst (jediná místenka pro Afriku a Asii dohromady). No, a a na turnaj v roce 1970 se Egypťané nestihli nachystat po válce s Izraelem zpřed tří let.





Jsou to známé scénky. Když na hrací plochu vběhne někdo, kdo tam nemá co dělat, každému z nás vytane na mysli houf mužů v oranžovém, kteří se po něm sápou, dokud ho nesloží k zemi. Míra Bosák tradičně prohodí něco o pitomcích a daný exhibicionista se zpravidla už na fotbal nepodívá. Ne tak v Egyptě, kde prostě postupovou penaltu místního boha Mohameda Salaha slaví v nastaveném čase v jednom houfu polonazí fanoušci, hráči, funkcionáři, fotografové a snad i v sáčku odění partneři reprezentačního týmu...

Pro tyhle scénky — nebo fotky "dědy" El-Hadaryho slavícího na břevně své branky — zastínil rozhodující zápas s Kongem (2:1) celou cestu Egypta na mistrovství světa, která čítala dohromady skromných osm zápasů. Jen málokdo si proto vybaví, že ještě před boji v tradiční čtyřčlenné skupině, kde kromě Konga čelil taky Ugandě a Ghaně, měl Egypt co dělat v předchozím kvalifikačním dvojutkání s Čadem.

První zápas na jeho hřišti totiž v listopadu 2015, a bez Salaha, prohráli "Faraoni" 0:1 a o tři dny později museli otočit kormidlo o sto osmdesát stupňů. To se naštěstí podařilo a ještě v prvním poločase Čad smetli čtyřmi góly. Na hlavní kvalifikační cyklus zvolil trenér Héctor Cúper podobnou strategii: doma všechno vyhrát a na hřištích soupeře už to nějak došolíchat k postupu.

Tým ze severovýchodu Afriky může těžit vedle fanatických fanoušků ještě z toho, že jich na každý domácí zápas nacpou do ochozů ohromné množství. Klíčový duel s Kongem sledovalo 75 tisíc příznivců, předchozí klání zhruba 60 a 70 tisíc. Atmosféra v Alexandrii na Borg El Arab Stadium je vždy úžasná a táhne domácí fotbalisty freneticky za úspěchem.

Povedlo se, vedle třech triumfů v Alexandrii získali navíc Egypťané tři body ještě v Kongu. A to stačilo. Remízový zápas na stadionu Ghany už neměl žádnou váhu — a opět, nebyl u něho hrdina Mohamed Salah. Vězte, že liverpoolský klenot byl až do posledního duelu úplně u všech gólů Egypta v kvalifikaci. Na dva nahrál a pět jich sám dal. Pět, včetně toho nejdůležitějšího...


Jeden by tak nějak automaticky očekával, že trenér, který reprezentaci po třech absencích na kontinentálním šampionátu okamžitě dovedl do jeho finále, a jenž tu samou reprezentaci po 28 letech vrátil mezi světovou smetánku, nebude mít v dané zemi o podporu žádnou nouzi. Jenže to by se onen trenér nesměl jmenovat Héctor Cúper, kterému se v Egyptu pro neutuchající náklonnost Boha či paní štěstěny začalo posměšně přezdívat "šejk". Shehatovy týmy hrály atraktivní fotbal, to Cúperův Egypt je navýsost pragmatický — a to holt mnohým fandům nefoní, stejně jako Brazilcům nevoněla Dungova naruby převrácená "samba".

Bývalý trenér Valencie či Interu Milán, který se zhruba v roce 2003 dočista vytratil z povědomí běžného fanouška evropské kopané, nicméně pro výše uvedené úspěchy nikdy nemůže být kritizován z naprosto plných plic. Ano, dvě výhry z posledních devíti zápasů jsou alarmující. Cúperova konzervativní nátura a celý zástup oblíbenců, na nichž nic nezměnily ani tři soutěžní prohry v loňském roce, stejně tak. Ovšem předešlé kvalifikační výbuchy se už pod jeho velením zkrátka neopakují a současný kádr se k těm zlatým blíží také velkou soudržností. Cúper, který k deltě Nilu jako jeden z mála neafrických koučů natrvalo přesídlil, tradičně temperamentní Egypťany sblížil, takže o sobě jednotliví členové kádru nyní hovoří jako o "rodině". Naučil je zkrátka hrát jako tým. A to zde může dost dobře zafungovat; zvláště ve společnosti dramaticky přestavěného Ruska a změnami trenérů (neméně dramaticky) rozklížené Saúdské Arábie.

Dvaašedesátiletý veterán má každopádně na svém prvním mistrovství světa co dokazovat. Příležitost napravit či dále pošramotit svou tristní finálovou bilanci, která se loni vyšplhala už na šest nedotažených pohárových jízd, tady Cúper těžko dostane, ovšem jeho status v očích Egypťanů i budoucnost u reprezentace jsou v sázce téměř určitě. Egyptský svaz jde argentinskému stratégovi bezvýhradně na ruku a chtěl s ním prodloužit kontrakt již nyní, sám Cúper však požádal o odložení takového aktu až po skončení MS. Dojde k němu vůbec?




Po několik dní bylo Salahovo rameno nejžhavějším tématem fotbalových kuloárů. Hysterie následující jeden velký zlý sen jménem finále Ligy mistrů 2017/18 neznala mezí: Jürgen Klopp ihned po závěrečném hvizdu neuváženě hovořil o "zlomené ramenní či klíční kosti", experti přes bojová umění se bez vyzvání začali předhánět v detailních analýzách úmyslů Sergia Ramose, a petice žádající trest pro španělského obránce mezitím sahala k hranici půl milionu podpisů, přičemž egyptský právník předkládal FIFA žalobu požadující odškodnění za "fyzickou i psychologickou škodu na Salahovi i celém egyptském lidu" ve výši jedné miliardy eur. Vše se zdálo ztraceno. Dokonce i autor těchto řádků spráskl ruce a jal se zoufale hledat druhořadého, ne-li rovnou třetiřadého tahouna namísto bezkonkurenčního fenoménu posledních týdnů.

Nakonec nic zas až tak zlé není. Levé rameno Mohameda Salaha, které je zvlášť pro dribléra na pravém křídle tak důležitou pomůckou, se ukázalo být pouze vykloubené a na základě nejhorších prognóz egyptskou hvězdu připraví o první dvě utkání s Uruguayí a Ruskem.

Význam takové, v rámci možností optimistické, diagnózy pro celý Egypt lze jenom stěží přecenit. S výjimkou jediné branky v závěrečném utkání, kdy už měli Faraoni postup do Ruska zajištěný, měl Salah prsty ve všem, co jeho národní tým vyprodukoval v závěrečné kvalifikační fázi. Na loňském stříbrném Africkém poháru byla situace obdobná: Salah se podílel na čtyřech pětinách gólů (2+2) tuze defenzivně laděného mužstva. A, hergot, už při neúspěšném kvalifikačním tažení pět až šest let zpátky to na tehdy ještě basilejském mlíčňákovi taky z velké části stálo; Egypt vsítil 19 branek a Salah nechyběl u 10 z nich (6+4). Tvrzení, že sám 25letý forvard dlouhodobě dělá většinu egyptské ofenzívy, věru není žádnou přeháňkou.

A i kdyby snad za Salaha v Rusku nemluvily výkony, Egypt se bezesporu plánuje opírat alespoň o mimořádně oslnivou auru, která držitele naprosto všech individuálních ocenění za uplynulou sezonu Premier League (včetně Afrického fotbalisty roku) poslední měsíce provází. Ona zmíněná vlna hysterie po kyjevském nezdaru koneckonců dokonale korespondovala s rozsahem mánie, kterou do té doby neutuchajícím způsobem živily Salahovy senzační výkony. Bývalá hvězda AS Řím si Liverpool, který dosud nepoznal produktivnější debutovou sezonu (32 ligových tref, k tomu dalších deset v Lize mistrů), i celou nejvyšší anglickou soutěž podmanila s nevídanou přesvědčivostí. Salah se třikrát stal hráčem měsíce PL (poprvé v dějinách ligy) a svou celkovou gólovou bilancí strčil do kapsy Suáreze, Shearera, Ronalda i Henryho.

Kromě toho, že je samo sebou fenomenálním fotbalistou, navíc Salah vystupuje jako sympatický mladík. Salahova rodná víska Nagrig díky němu získala přístup k čistírně odpadních vod, mešitě a dialyzačnímu přístroji, mezitímco nepřímo benefituje ze Salahových dotací tamním nemocnicím a školám. Vybraní jedinci dokonce svou modlu za její peníze pojedou sledovat do Ruska naživo. Ba co víc, Salahova nezměrná popularita nám rovněž slouží coby neoficiální důkaz manipulace březnových prezidentských voleb, když úřadující hlava státu Sisi údajně obdržel 97 % hlasů, přestože více než milion Egypťanů "volil" fotbalistu od řeky Mersey.

Nejsou to přitom pouze Salahovi krajané zpátky doma, kdo je z liverpoolského kanonýra dočista paf. Britské muzeum v Londýně dočasně ozdobilo svou egyptskou kolekci Salahovými kopačkami, zatímco letmá návštěva Nagrigu si jednoho večera našla svou cestu až do hlavní zpravodajské relace BBC. Africká televizní stanice SuperSport donedávna vysílala dokumentární medailonek o strmém vzestupu útočníkovy kariéry rovnou několikrát denně. Saúdská Arábie inspirativní muslimské osobnosti věnovala kus půdy v posvátné Mecce.

Salahova brilantní sezona i skromná povaha jsou zkrátka učiněným vzorem pro miliony lidí napříč celou planetou, a už jen proto bude každý jeho start v Rusku svým způsobem milníkem. Narozeninový dárek v podobě premiérového startu na MS se sice téměř jistě konat nebude (Salahovi je 26 v den duelu s Uruguayí), ale ryzí pohádky holt fotbal píše jenom zřídka.




Egyptská nominace je skoupá na překvapení a vyloženě mladé zázraky. Předběžná nominace čítala pouze tři hráče mladší 23 let, z nichž žádný není teenager (talentovaný 19letý forvard Al-Ahly Salah Mohsen si bohužel nominaci nevysloužil) a zároveň žádný patrně nebude hrát základ. Jednadvacetiletý Ramadan Sobhi by na tomto místě připadal v úvahu, kdyby mu Cúper věřil aspoň o polovinu víc, a kdyby za sebou sám neměl otřesnou sezonu ve Stoke. Ahmed Hegazy by zde měl co dělat, kdyby mu nebylo už 27, a kdyby klub kalibru WBA (kde patřil ke světlým bodům) nepředstavoval jeho pravděpodobný strop. To 23letý Trézéguet určitě má našlápnuto výše.

Kmenový hráč belgického Anderlechtu strávil uplynulý ročník na hostování v turecké Kasımpaşe a zničehonic se vytasil se životní sezonou. Levé křídlo přispěchalo se 16 soutěžními brankami a osmi asistencemi, přičemž platilo za nejspolehlivějšího střelce i nejefektivnějšího dribléra osmého týmu tabulky Süper Lig. Už začátkem března se Trézéguet stal historicky nejproduktivnějším Egypťanem v Turecku, když překonal počin bývalého kapitána národního týmu Ahmeda Hassana ze sezony 2004/05 (10 soutěžních gólů), a to si ještě to nejlepší schovával až na závěr sezony. Od začátku dubna zavěsil celkem pětkrát a při demolici Trabzonsporu (5:2) měl v květnu prsty ve všech gólech svého týmu. Statistický server WhoScored potom na konci sezony Trézégueta označil rovnou za největší hvězdu ligy.

Speciálně pokud Salah dle očekávání nestihne úvodní duel s Uruguayí, bude se Egypt v první řadě obracet právě na Trézégueta, který pod Cúperem tradičně obstarává útoky po druhém křídle. Na loňském Africkém poháru sice nezazářil, ale v kvalifikaci se o něho opřít dalo. Trézéguet nic nevypustí, vydatně vypomáhá defenzívě a byl to právě on, kdo proti Kongu v závěru utkání vyhrál pokutový kop, který následně Salah proměnil a poslal tak Egypt na MS.




Od Afrického poháru 2017 se na egyptském projevu téměř nic nezměnilo. Faraoni budou opět sedět vzadu a protiútočit skrze mnohdy poslepu rýsované diagonály na Salaha. Plán bez Salaha není znám zhola nikomu; však i plán B se Salahem, jakmile Egypt inkasoval coby první tým v zápase, se jevil být rýsován za chodu, od oka, a ve výsledku působil chaotickým dojmem. Nenadarmo se Egypt za poslední kvalifikační cykly na otočení zmohl pouze proti Kongu; naopak 0:1 padl v Ugandě, Čadu (kvalifikace na MS) i v Tunisku (kvalifikace na příští APN).

V brance bude i nadále vystupovat legendární brankář Essam El-Hadary, který se ve 45 letech tutově stane nejstarším aktérem dějin mistrovství světa. Ačkoliv ho Didier Drogba kdysi prohlásil za svou kontinentální Nemesis, El-Hadary už nepůsobí dojmem trojnásobného nejlepšího brankáře Afrického poháru. I po historickém přestupu do Saúdské Arábie, kde si teď vydělává jako vůbec první Egypťan, sice El-Hadary zůstává klíčovým organizátorem defenzívy s parádními reflexy na čáře, ale občas mu schází koncentrace a síla ve vzduchu.

Není to tedy ani tak El-Hadary, jako spíš defenzivní linie před ním, kdo dělá egyptskou obranu tradičně neprostupnou. Od Cúperova nástupu ke kormidlu v březnu 2015 Faraoni v soutěžním utkání inkasovali víckrát než jednou pouze ve finále loňského APN, což je z velké části zásluha stoperské dvojice ve složení Ahmed Hegazy-Aly Gabr. Oba spoluhráči z WBA jsou poměrně komplexními stopery, byť občas mohou vypadat nemotorně. Hegazy je zdatnější na balonu a větší hrozba při útočných standardkách, přičemž zároveň aktivněji čistí. Gabr se zdá být nahraditelnější, a také ho vzhledem k prosezenému jaru stáhnout lze. V takovém případě by ho nejspíš nahradil Saad Samir z domácího Al Ahly. Černým koněm nominace je potom další statný stoper, Amro Tarek z amerického Orlanda, který zahraje i na levém beku.

Na krajích obrany se Cúper musel loni v Gabonu zkraje turnaje přizpůsobovat, když se Ahmed Fathi přesouval zprava doleva nahradit zraněného Mohameda Abdel-Shafyho. Nyní to zpočátku argentinský kouč zkusí zase stejně, s oběma ostřílenými, spolehlivými zadáky — tentokrát doufaje, že už nebude muset sahat k nouzovému plánu. Na Africkém poháru měli oba beci v podstatě zakázáno podporovat ofenzívu, od té doby se občas vytahuje alespoň jeden z nich. Otázkou je, zdali taková varianta nebyla přípustná pouze pro "lehčí" kvalifikační zápasy. Opatrnost je koneckonců Cúperovým prostředním jménem.

Střed zálohy nikoho nenadchne. Tarek Hamed se soustředí vyloženě jenom na to, aby nekazil (což se mu leckdy až tak nedaří) a ucpával prostory před stoperským duem, Mohamed Elneny se potom v reprezentaci rovněž zpravidla drží zkrátka. Po menším vzepjetí v barvách Arsenalu si navíc Elneny závěrem sezony poranil kotník, a tak je otázkou, v jaké kondici se v Rusku představí. Pokud by to nebylo ono, další konzervativní variantou je neokoukaný Mahmoud Abdel-Aziz, který se vedle Hameda blýskl v přípravě proti Kuvajtu.

Cúper uprostřed pole za každou cenu potřebuje nic nekomplikující pracovité hráče, pročež také do Ruska nevzal odvážnějšího Amra El-Sulayu, a pročež zároveň opomenul ofenzivního záložníka Saleha Gomu, který má problém vydržet celých 90 minut. Místo toho se na pozici AM představí stěží konzistentní Abdallah Said, který za ideálních okolností tvoří hru a odebírá nepatrnou část tlaku z beder Salaha. Zajímavější variantou se zdá fantom Shikabala, který byl kvůli svému temperamentu dříve zcela odstaven koučem Shehatou, ale nyní se vkrádá zpět na scénu. Ne snad že by tak činil ve velkém stylu, ovšem proti Ghaně v závěrečném kvalifikačním duelu orchestroval hru egyptského "béčka" a jeho dynamický, hladový projev by rozhodně mohl fungovat alespoň z lavičky. Právě on je Cúperovou nadějí na funkční plán B.

Obě startující křídla, Mohameda Salaha a Trézégueta, jsme vám představili už výše, nicméně především to pravé se zdá být zkraje turnaje otevřené k soutěži. Salahovo rameno otevírá příležitost Amrovi Wardovi a Kahrabovi poprat se o místo na slunci. Na základě vytížení v nároďáku je favoritem Kahraba, který zkraje kvalifikace startoval na místě zraněného Salaha oba duely s Čadem; na základě klubové formy je favoritem Warda, kterému se povedla sezona v řeckém Atromitosu, kde se zařadil mezi hvězdy ligy. Mnozí egyptští fanoušci by každopádně na místě obou preferovali jak nedoléčeného Salaha, tak Husseina El-Shahata, který si získal publikum ve Spojených arabských emirátech (jež ho vyhlásilo nejlepším hráčem ligy), ale prapodivně unikl pozornosti Cúpera, který ho nezařadil ani na seznam náhradníků.

Kontroverzní volby se potom Cúper dopustil také na druhém křídle, kde ignoroval kvalitní sezonu i solidní minulé výkony v reprezentaci v podání Walida Solimana (Al Ahly), a místo toho to opět zkouší s mladíkem Ramadanem Sobhim, který od triumfu v anketě o Africký příslib roku 2016 nejen, že neprodělal progres, nýbrž spíš vrchem udělal pár kroků vzad. Jednadvacetiletý mladík trpí na nedostatek důvěry manažerů Stoke, přičemž sám dost zmatkuje. Jeho nejlepší výkony navíc přicházely z pozice playmakera, kterou mu Cúper upírá.

Pozice hrotového útočníka je evidentním slabým i podvyživeným místem egyptské nominace. Už na Africkém poháru byl Cúper dohnán k vystrčení záložníka, protože kvůli zraněním a kartám jednoduše neměl kudy. A i při plném zdraví žádná z dostupných možností nebudí příliš respektu. Dny, kdy Ahmed "Koka" Hassan zářil v portugalské Braze, jsou dávno tytam, a tak by nakonec ztrápený, pouze pětigólový lavičkář mohl přepustit své místo běhavějším dělníkům širého pole, tedy Marwanovi Mohsenovi (který ovšem po vyléčení vážného zranění ze čtvrtfinále loňského APN rovněž ošklivě tápe) či ještě fyzičtějšímu Ahmedu Gomovi.

(Mimochodem, pokud ani po přečtení tohoto článku nevěříte na "bezbřeze konzervativního Cúpera", vězte, že naše předpokládaná sestava pro Africký pohár, který se rozehrál rok a půl zpátky, se od té výše znázorněné neliší na ani jednom postu.)